Žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České republice. Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Žalobce doručil žalované dne 14. 12. 2007 a 6. 8. 2009 dvě žádosti o zápis do seznamu advokátních koncipientů, který vede Česká advokátní komora. Uvedl v nich, že vystudoval magisterský obor právo na Jagellonské univerzitě v Krakově, fakultě právnické a administrativní, a současně předložil Osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vydané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Žalovaná (Česká advokátní komora) jeho žádosti opakovaně odmítla a setrvala na stanovisku, že studium žalobce neodpovídá svým obsahem studiu na české právnické fakultě. Odmítnutí žádosti žalovaná (ČAK) odůvodnila tím, že žalobce sice formálně splnil požadavek vysokoškolského studia práva v magisterském studijním programu, fakticky však studiem nabyl znalosti polského a nikoliv českého práva. Oznámila mu, že pokud by složil zkoušky z profilových předmětů v rámci (doplňujícího) studia českého práva, byla by jeho žádost znovu projednána. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně uzavřely, že žalobce nesplnil podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů stanovené v § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to jak ve znění účinném do 31. 8. 2009, tak ve znění po novele provedené zákonem č. 219/2009 Sb., účinným od 1. 9. 2009, (dále jen „zákon o advokacii“).
Soud prvního stupně se v prvé řadě zevrubně zabýval podřazením zjištěného skutkového stavu pod příslušné právní normy. Na základě Směrnice 2005/36/ES ze dne 6. 7. 2005 zůstává uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání v kompetenci národních států. Ze sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. ČR SK22/2009 ze dne 28. 5. 2009, kterým se vydává seznam regulovaných činností (povolání), vyplývalo, že pod kompetenci České advokátní komory spadalo uznávání kvalifikace pro „výkon advokacie“. Z aktualizovaného seznamu č. SK26/2011 ze dne 31. 7. 2011 vyplývá, že pod kompetenci České advokátní komory spadá uznávání kvalifikace pro výkon povolání „advokát“. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že výkon činnosti advokátního koncipienta není – na rozdíl od výkonu advokacie – regulovaným povoláním. Je-li cílem činnosti advokátního koncipienta dosáhnout po splnění praxe, složení předepsané zkoušky a slibu zápisu do seznamu advokátů, jinak řečeno je-li jejím cílem příprava na výkon advokacie, pak je na místě uzavřít, že rovněž výkon činnosti advokátního koncipienta je regulovaným povoláním. Dovodil, že jím zastávané stanovisko není v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudního dvora EU“), který přijal a odůvodnil názor, že komunitární právo sice kompetentním orgánům členských států zakazuje, aby odmítly zapsat do seznamu advokátních koncipientů držitele diplomu z právnické fakulty jiného členského státu pouze z důvodu, že se nejedná o diplom vydaný a uznaný za ekvivalentní univerzitou členského státu, v němž se žadatel uchází o zápis do seznamu advokátních koncipientů, avšak za oprávněné považuje, aby členský stát, resp. příslušná profesní komora provedla srovnávací přezkum, v rámci něhož zkoumá, zda znalosti a zkušenosti potvrzené cizím diplomem odpovídají znalostem a zkušenostem vyžadovaným jeho právním řádem. Uzavřel, že Jagellonská univerzita sice žalobci poskytla neoddiskutovatelně kvalitní vzdělání, to však svým obsahem neodpovídá obsahu studia českého práva na právnické fakultě v České republice.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž některé podrobněji rozvedl. Zdůraznil, že podmínkou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů jak před novelou ustanovení 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, provedenou zákonem č. 219/2009 Sb., tak po ní, bylo (a je), aby žadatel získal vzdělání odpovídající svým rozsahem a obsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice. Studium (polského) práva na právnické fakultě v Polsku tento požadavek nesplňuje. Žalobce nedisponuje odbornou kvalifikací potřebnou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů ve smyslu § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii; výkon odborné praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta) nedostatek požadovaného vzdělání nemůže nahradit.
Podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, ve znění účinném od 1. 9. 2009, Česká advokátní komora zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice (bod 1.), nebo studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice.
Přestože se Nejvyšší soud ČR k výkladu ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) (dříve § 30 písm. b) zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii) zákona o advokacii v některých svých rozhodnutích již vyjadřoval, z jeho závěrů nelze jednoznačně dovodit všeobecné výkladové vodítko pro interpretaci podmínky, že vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v zahraničí má obsahem a rozsahem odpovídat obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice.
V současné době není Česká republika vázána žádnou mezinárodní smlouvou, která by jí ukládala uznávat zahraniční vysokoškolské vzdělání pro účely profesního zařazení. V individuálních případech vysoké školy, případně ministerstvo sice zahraniční studium (pokud jsou splněny zákonné předpoklady) za rovnocenné uznávají, zpravidla však pro účely užívání získaného titulu a pro účely dalšího studia. Pokud by vymezení účelu takové uznání neobsahovalo, je Česká advokátní komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 3 zákona o advokacii), povolána k ověření poslední podmínky uvedené v § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii, tj. zda takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Tyto podmínky provádí Česká advokátní komora vždy individuálně.
Text ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii je jednoznačný a výklad tam uvedené podmínky vyplývá již z jeho samotného obsahu. Nelze než dovodit, že žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České republice. Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad tohoto ustanovení.
Zákon ukládá, aby žadatelé o zápis do seznamu advokátních koncipientů byli absolventy magisterského studijního programu právo s rozsahem znalostí odpovídajícím studiu českého právního řádu. Požadavek vysoké kvalifikovanosti kladený na výkon advokátní činnosti neumožňuje tuto podmínku obejít, resp. nahradit výkonem dodatečné praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta v českém právním prostředí). Takový výklad uvedené podmínky by byl v přímém rozporu s dikcí zákonného ustanovení (§ 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii). Nadto absolventi oboru práva na zahraničních vysokých školách by byli zvýhodněni oproti českým uchazečům (nemuseli by disponovat znalostí českého právního řádu v rozsahu požadovaném po absolventech českých vysokých škol). Žalovaná se jasně vyjádřila v tom směru, že v současnosti studium práva na žádné zahraniční vysoké škole svým obsahem a rozsahem neodpovídá studiu práva na vysoké škole v České republice. Při náhledu na narůstající komplexnost a složitost jednotlivých právních řádů, byť jsou zde porovnávány právní řády dvou členských států Evropské unie, Nejvyššímu soudu ČR nezbývá, než se ztotožnit s postojem žalované (České advokátní komory), která v současné době neumožňuje zápis absolventů zahraničních fakult do seznamu advokátních koncipientů bez odpovídajícího doplnění vzdělání v oblasti českého právního řádu. Není však vyloučeno, že se situace změní, bude-li české právo vyučováno v požadovaném rozsahu na některé vysoké škole v zahraničí.
Nepřípadné jsou námitky žalobce, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii diskriminuje žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů v porovnání s uchazeči o výkon činnosti evropského advokáta. Postavení evropského advokáta je odlišné od postavení advokáta (srov. např. § 35p odst. 1 zákona o advokacii) a výkon činnosti advokátního koncipienta je přípravou pro výkon činnosti advokáta, nikoliv evropského advokáta; podmínky pro přístup k výkonu jejich činnosti na území České republiky nelze porovnávat.
Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii nepochybil a ani se neodchýlil od dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Rozhodl v souladu se shora uvedenými závěry a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu i obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 33 Cdo 2819/2014)