Vzájemné úmyslné usmrcení – advokát v Olomouci k rozdílu mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě:
Dohodnou-li se obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.
Dne 19. 3. 2014 vydal Nejvyšší soud ČR usnesení ve věci dovolání obviněné, týkající se rozdílu mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zde dne 26. 4. 2013 byla obviněná uznána vinnou za zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1. trestního zákoníku. Obviněná byla na počátku roku 2012 přemlouvána svojí dcerou, která trpěla psychickými problémy ke společné sebevraždě. V září roku 2012 ženy k tomuto záměru přistoupily na louce ve stanu. Poškozená nejprve užila velké množství léků, což ji přivedlo do hlubokého spánku, toto jí však nepřivodilo smrt. Poté obviněná na základě předchozí domluvy s poškozenou, ji nejprve dvakrát řízla do zápěstí v úmyslu usmrtit je vykrvácením, toto jednání však smrt poškozené nepřivodilo. Proto jí poté s úmyslem usmrtit prořízla krk kobercovým odlamovacím nožem, v důsledku čehož poškozená zemřela. Následně se obviněná sama pokusila o sebevraždu pomocí požití stejných léků jako poškozená. Za toto jednání byla obviněná odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož výkon byla dle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Státní zástupce se proti rozhodnutí krajského soudu odvolal. Soud druhého stupně rozhodl o odvolání státního zástupce, tak že rozsudek krajského soudu ve výroku zrušil. Obviněné uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon zařadil obviněnou do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obviněná se v dovolání domáhala, aby její čin byl posouzen podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku, protože naplňuje znaky přečinu účasti na sebevraždě.
Nejvyšší soud ČR dovolání obviněné odmítl. Ustálená soudní praxe totiž vychází ze stanoviska, které lze přiměřeně aplikovat i na vzájemné úmyslné usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.
Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc definovaná v ustanovení § 24 odst. 1 písm c) trestního zákoníku (tj. opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět při činu.) Jednání dovolatelky ovšem meze takové pomoci evidentně přesáhlo.
Dovolatelka proto svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku, spočívající v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že se tak stalo se souhlasem a přivolením poškozené, jí trestní odpovědnosti za vraždu nezbavovala. V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby v oblasti trestního práva.