Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma ke kolizi a hodnotě svědecké výpovědi policistů a civilní osoby.
I. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť jimi byly porušeny právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“), presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a konečně také zásada, nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny tedy, že jen zákon stanoví, která jednání jsou trestným činem.
Stěžovatel byl obžalován ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit svým lživým trestním oznámením, které podal dne 6. 11. 2013 a to v reakci na incident, při němž byl dne 5. 11. 2013 v noci nejprve dvěma revizory přistižen při jízdě prostředkem pražské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu, revizorům neprokázal svou totožnost, byla přivolána hlídka Policie České republiky a při následném ústním řešení situace venku se stěžovatel dal na útěk, přítomní tři policisté a jeden z revizorů jej začali pronásledovat a pak jej dopadli v křoví, v němž se schovával, načež jej policisté odvezli na služebnu. Obžaloba stěžovatele vinila z toho, že ve svém trestním oznámení lživě uváděl, že jej při incidentu revizoři fyzicky napadli, prohledávali mu kapsy, vymazali mu soukromé fotografie a videa i nahrávku incidentu z mobilních telefonů, odcizili mu diktafon a finanční hotovost ve výši 10.000 Kč a že přítomní policisté tomuto nečinně přihlíželi a že při incidentu stěžovatel utrpěl lehké zranění a došlo k poškození jeho batohu na notebook; přičemž v důsledku tohoto oznámení byli dotčení policisté i revizoři prověřováni ve věcech podezření ze spáchání trestných činů, která však nebyla prokázána.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“) nejprve dospěl k závěru, že podání obžaloby bylo předčasné, jelikož nebyly výsledky vyšetřování podloženy žádnými důkazy pro meritorní rozhodnutí, neboť měl k dispozici pouze výpovědi policistů a přítomných revizorů. Dále bylo dle obvodního soudu stěžovateli kladeno za vinu jednání, kterého se neměl vůbec dopustit.
Rozhodnutí obvodního soudu bylo ke stížnosti státní zástupkyně přezkoumáno Městským soudem v Praze, který je usnesením ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 67 To 392/2014 zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud v Praze nesouhlasil se zpochybněním výpovědí policistů a revizorů ve věci, neboť ti „vypovídali jako svědci pod sankcí křivé výpovědi a těžko lze předpokládat, že by vědomě lhali a uváděli nepravdivé skutečnosti“.
Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 uznal stěžovatele vinným ze zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let.
Každé trestní stíhání, a tím spíše případné odsouzení a uložení trestu představují závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, pro nějž tak, v demokratickém právním státě, musí existovat dostatečně silné ospravedlnění. Z hlediska materiálně právního musí stíhané zakázané jednání přestavovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela.
Výše zmíněný čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvuje jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení, a to princip presumpce neviny. Ten vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Jinak řečeno, jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].
Z principu presumpce neviny plyne pravidlo „in dubio pro reo“, dle kterého platí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
Ústavní soud České republiky také již v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)].
Výše uvedeného trestného činu křivého obvinění se podle obecných soudů stěžovatel dopustil tím, že na policii měl záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor „po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že „se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž „tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že „měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory [a policisty] postrádá“.
Jedinými přímými důkazy, jimiž podle obecných soudů byla prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení, byly svědecké výpovědi zúčastněných policistů a revizorů, které soudy nezpochybnily s tím, že tito svědci vypovídali pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
Ústavní soud České republiky obecným soudům vytkl, že se vlastně vůbec nevěnovaly posouzení a zhodnocení věrohodnosti výpovědí policistů a revizorů. To přitom bylo o to potřebnější, že zde nebyly žádné jiné přímé důkazy, a jednalo se tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“.
Obvodní soud svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelových tvrzení uvedených v trestním oznámení odůvodnil též poukazem na jejich „neuvěřitelnost“. V tomto ohledu obvodní soud nejprve zpochybnil, z jakého důvodu (na základě výpovědi stěžovatele) by se revizor či revizoři vůbec pokoušeli napadat stěžovatele a zmocňovat se jeho diktafonu a mobilních telefonů, a to tím spíše, když by předem nemohli předpokládat reakci policistů na takové jednání.
Ústavní soud České republiky nemohl přehlédnout, že poukaz na neuvěřitelnost představuje v zásadě jediný důvod, o nějž obvodní soud opřel svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o tom, že po incidentu postrádá obálku s penězi. Při posuzování (ne)pravdivosti tohoto tvrzení obvodní soud nepoukázal na žádné svědecké výpovědi, z nichž by vyplývala nepravdivost tvrzení, ani jiný důkaz vyjma výpovědi stěžovatele, která jej zkrátka nepřesvědčila o tom, že by stěžovatel měl dotčenou obálku s tvrzenou částkou při incidentu u sebe.
Obecné soudy nezohlednily ani možnost postihu policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele ukázala pravdivými. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy vždy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny.
Povinnost důkladného posouzení věrohodnosti i celkového hodnocení svědeckých výpovědí je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. Uvedeným povinnostem ale obecné soudy v posuzovaném případě vůbec nedostály, jelikož se spokojily s nepřesvědčivým konstatováním, že dotčení svědci vypovídali pod hrozbou sankce za případnou křivou výpověď. Právě za užití stejné argumentace by ani nebylo možné stíhat stěžovatele za křivé obvinění, neboť i on své trestní oznámení učinil po poučení o trestněprávních důsledcích uvedení nepravdivých informací.
Ústavní soud České republiky vyzdvihl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. Automatické favorizování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by také mohlo zásadně znemožnit potírání tolik nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.
Obecné soudy ovšem v posuzovaném případě nejenže zcela rezignovaly na náležité zhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí, ale nehledě na to též dostatečně nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Z jejich rozhodnutí přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána bez jakýchkoli rozumných pochybností. Mimo svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizorů totiž obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele učinily v zásadě jen s poukazem na znalecký posudek k osobnosti a obecné věrohodnosti stěžovatele a na neuvěřitelnost samotných tvrzení stěžovatele.
Ústavní soud České republiky zdůraznil, že zmíněné svědecké výpovědi, bez ohledu na jejich věrohodnost, ani podrobně nepopisovaly klíčové okolnosti incidentu mezi stěžovatelem a revizory a policisty, a zejména že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání nepravdivosti, nikoli neuvěřitelnosti uváděných informací.
Ústavní soud České republiky tedy uzavřel, že stěžovatel byl odsouzen v rozporu s principem presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného) i zásadou nullum crimen sine lege (tedy že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem), a napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud České republiky tedy shledal, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen sine lege a presumpce neviny zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že by soud měl u každé svědecké výpovědi posuzovat její věrohodnost. Dospěje-li soud k tomu, že i ze svědecké výpovědi plynou určité pochybnosti ohledně viny obviněného, musí soud respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a rozhodnout ve prospěch obviněného.