Advokát JUDr. Lubor Ludma poskytující právní poradenství v Olomouci přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Dnes se zaměřuje nález Ústavního soudu ČR vyjadřujícímu se k přípustnosti dovolání, a náhradě škody za úraz způsobeným špatným stavem zasněženého chodníku.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2015 bylo žalovanému Hlavnímu městu Praze (dále jen „vedlejší účastník“) uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 126.878,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
K odvolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) změněn tak, že se žaloba stěžovatele o zaplacení částky 126.878,- Kč zamítá. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti zasněženého chodníku ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stav celého zasněženého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 citovaného zákona. Podle městského soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani pravidel pro zimní ošetření zasněženého chodníku, obsažených v nařízení č. 39/1997 Sb. hlavního města Prahy, o schůdnosti místních komunikací (dále jen „nařízení vedlejšího účastníka“).
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo následné dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. K přípustnosti dovolání dovolací soud dále uvedl, že „Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel, postrádají uplatněné námitky charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.“
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud jako odvolací soud v jeho případě zatížil řízení vadou, kdy jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento rozpor spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, jež stěžovateli vznikla, není dána, neboť vedlejší účastník provedl údržbu zasněženého chodníku v limitech daných jeho nařízením, aniž by bylo ve věci zjištěno, zda a kdy byla zimní údržba provedena.
Stěžovatel dále namítá, že městský soud dospěl ke zcela opačným závěrům při hodnocení důkazů ohledně provedení údržby, než obvodní soud, aniž by však důkazy (výslech zaměstnance společnosti zajišťující úklid zasněženého chodníku a stěžovatele) zopakoval.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 konstatoval, že „jestliže Nejvyšší soud ČR odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nesplňující podmínky přípustnosti s odůvodněním, že jím stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit.
Z hlediska nyní posuzovaného případu Ústavní soud ČR předně konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného usnesení uvedl jako důvody odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jednak to, že pokud jde o námitku týkající se určení kategorie chodníku, nejde o otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí, a dále z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ve zbytku dovolacích námitek se jedná o polemiku dovolatele pouze se skutkovým stavem projednávané věci.
Za této situace se tedy Ústavní soud ČR soustředil na otázku, zda skutečně ve „zbylé“ části podaného dovolání, dovolacím soudem posouzené jako zpochybňování skutkových zjištění, vznášel stěžovatel pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž namístě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout.
V dovolání ze dne 24. 8. 2015 stěžovatel totiž mimo jiné uvedl, že: „Je zjevné, že soud I. stupně dospěl ke zcela opačnému závěru, než soud II. stupně. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu se soud II. stupně odvolával na rozsudek soudu prvostupňového, když jeho závěry rozhodně nepřevzal…“
Podle názoru Ústavního soudu ČR stěžovatel v této shora citované části svého dovolání nenapadal toliko skutkové závěry. Uvedená námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týká otázky, zda se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Obdobný závěr je, podle Ústavního soudu ČR, nutno učinit rovněž v souvislosti s tou částí dovolání stěžovatele, ve které namítá, že i v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav. Stěžovatel na tomto místě ve svém dovolání uvádí, že „bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny.“ Podle citované dovolací námitky stěžovatele bylo v posuzovaném soudním řízení prokázáno, že spad sněhu trval před úrazem stěžovatele již několik dní a tedy žalovaný měl možnost na tuto situaci chodce upozornit, přičemž na tomto místě stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3.2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, z jehož odůvodnění ve svém dovolání cituje: „Porušení prevenční povinnosti žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit“.
Ani shora uvedená námitka stěžovatele, obsažená v jeho dovolání, nesměřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nýbrž proti právnímu posouzení odpovědnosti vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud ČR tedy pochybil při výkladu podaného dovolání, které v rozsahu námitek, nesměřujících proti zařazení předmětného zasněženého chodníku do příslušné kategorie, striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatel činil námitkami – týkajícími se nezopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a liberačního důvodu v rámci povinnosti generální prevence – sporným především právní hodnocení daného případu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, respektive jeho odůvodnění, se tudíž míjí s uvedenou argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ČR proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16)
Advokát se sídlem v Olomouci JUDr. Lubor Ludma, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně poskytuje právní poradenství ve věcech náhrady škody způsobené nejen úrazy po pádu v důsledku špatného stavu zasněženého chodníku.