Pokud má občan ČSR před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměl k české části federace žádnou vazbu, nemá nárok na dorovnávací přídavek starobního důchodu podle § 106a zákona o důchodovém pojištění.
Žalobkyně byla československou občankou, narodila se na Slovensku, studovala, žila a pracovala tam až do konce Československa; ke dni 31. prosince 1992 byl jejím zaměstnavatelem podnik se sídlem v Košicích. Její zaměstnání ve Slovenské republice pokračovalo až do května 1996. Od července 1996 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem v Praze. Občankou České republiky se podle svého tvrzení stala v roce 2001.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. října 2012 byl žalobkyni přiznán od 19. června 2012 „dílčí“ starobní důchod 5 111 Kč měsíčně, od ledna 2013 5 172 Kč měsíčně, za dobu pojištění získanou po 31. prosinci 1992 na území České republiky. Slovenský nositel pojištění – Sociálna poisťovňa, ústredie, Bratislava – pak žalobkyni od 19. června 2012 přiznal „dílčí“ starobní důchod ve výši 281 Euro, od ledna 2013 pak 292,20 Euro.
Žalobou napadeným rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení potvrdila své rozhodnutí ze dne 19. března 2014, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu pro nesplnění podmínek § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. října 1992, publ. pod č. 228/1993 Sb.
Městský soud v Praze totiž rozsudkem potvrdil stanovisko žalované, České správy sociálního zabezpečení, že s ohledem na § 106a zákona o důchodovém pojištění, jenž byl uzákoněn novelou provedenou zákonem č. 274/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nemá žalobkyně na dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu nárok, neboť nezískala před 1. lednem 1993, tj. před zánikem československé federace, alespoň 25 let československé doby pojištění, za kterou jí byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění, a nesplnila ani podmínku získání alespoň jednoho roku doby pojištění podle právních předpisů České republiky v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995. Žalobkyni k dosažení požadované čsl. doby pojištění chybělo cca 8 měsíců (získala 24 let a 119 dnů čsl. dob pojištění), požadovanou českou dobu v době od 1. ledna 1993 až 31. prosince 1995 nezískala žádnou.
Pro lepší pochopení dalšího výkladu je vhodné již na tomto místě uvést znění § 106a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění:
»Nárok na dorovnávací přídavek má pojištěnec, kterému byl přiznán starobní důchod z českého pojištění (dále jen „český starobní důchod“), pokud
a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění (dále jen „slovenský starobní důchod“); v tomto zákoně se pro účely dorovnávacího přídavku za československou dobu pojištění považují doby zaměstnání a náhradní doby získané před 1. lednem 1993 podle československých právních předpisů a československá doba pojištění se započítává v rozsahu, v jakém se započítává podle právních předpisů České republiky účinných ke dni, od něhož byl přiznán český starobní důchod,
b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby,
c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a
d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu.«.
Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk k dříve formulovaným závěrům Ústavního soudu. Zákonodárce novelou č. 274/2013 Sb. vstoupil do řadu let trvajícího „sporu“ mezi Nejvyšším správním soudem ČR a Ústavním soudem, který dospěl až do fáze nesouladu Ústavního soudu se Soudním dvorem EU, a to s cílem daný problém komplexně vyřešit:
„Ačkoliv tedy tato záležitost není zcela dořešena, je evidentní, že zde dochází k problematické rozpornosti názorů Ústavního soudu a SD EU, která by při jejím dalším prohlubování mohla přinášet negativní důsledky v podobě narušení právní jistoty ve vztahu k ochraně některých ústavně zaručených práv či principů, zejména práva na přiměřené zabezpečení ve stáří či principu rovnosti občanů před zákonem a zákazu diskriminace; tato kauza přitom též poškozuje postavení ČR jakožto člena EU.“
Záměrem zákonodárce bylo přijmout takovou úpravu, která by brala v úvahu jak principy akcentované Ústavním soudem, tak principy, na nichž postavil své rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů. Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu, jež „umožní přiznání dorovnání v zásadě v souladu s nálezy Ústavního soudu, avšak odstraní diskriminační kritérium státního občanství, které nahradí kritériem potřebné délky doby pojištění.“ Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání vázat na podmínku českého občanství, která je podle něj diskriminační. Zákonodárce tak využil poměrně široký prostor, který Soudní dvůr vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům vysloveným Ústavním soudem. Je zřejmé, že taková snaha zákonodárce je zcela legitimní a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť řešení této složité problematiky vyžadovalo komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy včetně soudu ústavního ve své kompetenci poskytnout nemohly a nemohou.
Stěžovatelce z uvedených důvodů nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „dorovnání“ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou v ustanovení § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 a odhlížely od podmínek tam stanovených. Zákon č. 274/2013 Sb. totiž ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu.
Na druhou stranu je však jistě možné z hlediska závěrů přijatých Ústavním soudem posoudit vymezení institutu dorovnávacího přípěvku v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění. Právě na zpochybnění ústavní konformity nové zákonné úpravy stěžovatelka patrně mířila v kasační stížnosti, v níž uváděla, že se zákonodárce neřídil doporučením Ústavního soudu, neboť ze skupiny dotčených osob vybral pouze užší skupinu […].“ Nejvyšší správní soud ČR se proto v tomto ohledu ústavní konformitou § 106a zákona o důchodovém pojištění zabýval.
Nepřistupoval však k zevrubnému abstraktnímu posouzení ústavnosti nové úpravy, nýbrž přezkoumával situaci stěžovatelky, maje na paměti jí vznesené námitky (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ČR přitom dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky vůči § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 nejsou důvodné a že dané ustanovení obstojí.
Nárok na dorovnávací přídavek je podle § 106a v rozhodném znění podmíněn tím, že pojištěnec
a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění,
b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby,
c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu. Současné nastavení podmínek pro vznik nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo Soudním dvorem kritizovanou podmínku státního občanství ČR (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová, bod 49: „Nález Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb.“) a je z hlediska státního občanství a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud ČR k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30. května 2013 č. j. 4 Ads 116/2012 – 43)
Ze správního spisu Nejvyššího správní soud ČR zjistil, že stěžovatelka mezi lety 1968 a 1972 studovala ve slovenské části federace v Košicích. Poté od roku 1972 do roku 1996 pracovala u různých zaměstnavatelů v Košicích a v okolí a zde také bydlela. Důchodového pojištění v České republice byla stěžovatelka účastna až od července 1997, kdy získala zaměstnání v Praze.
České občanství podle svých slov stěžovatelka nabyla v roce 2001. Již z tohoto letmého přehledu vyplývá, že stěžovatelka nejenže nesplnila podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění, ale zejména nespadá mezi osoby, na něž Ústavní soud mířil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10.
V jejím případě nebyly dány legitimní důvody, aby se přiznáním „slovenského důchodu“ za federální dobu pojištění cítila poškozena na svých právech. Stěžovatelka měla před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměla k české části federace žádnou vazbu.
Je tak třeba uzavřít, že stěžovatelka nebyla poškozena na svém právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a už vůbec ne v intenzitě zasahující do minimálního standardu uvedeného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).
S ohledem stěžovatelčinu historii důchodového pojištění zmíněnou v předchozím bodě Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebyl porušen ani čl. 3 odst. 1 Listiny, totiž zákaz diskriminace.
Nejvyšší správní soud ČR podanou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou a podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji zamítl. (Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 6 Ads 175/2015 – 23)