Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma ke správnímu řízení, během něhož Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „Krajský soud v Olomouci“) věcně a procesně pochybil.
Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2014, č. j. SMOL/143644/2014/OARMV/DPD/Kas, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 15. 2. 2014 neoprávněně vjel motorovým vozidlem, na Horní náměstí v Olomouci, čímž nerespektoval svislou dopravní značku „Pěší zóna“ s dodatkovým textem. Za spáchání uvedeného přestupku mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 1 500 Kč.
Žalovaný (Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci) rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, č. j. KUOK 84301/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) pro opožděnost zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.
V žalobě uvedl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, jelikož toto rozhodnutí nebylo žalobci oznámeno. Lhůta pro podání odvolání proto neměla být určena podle § 83 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale podle § 84 správního řádu.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené právní předpisy: Dle § 83 odst. 1 „činí lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno. Bylo-li odvolání podáno před oznámením rozhodnutí odvolateli, platí, že bylo podáno v první den odvolací lhůty.“
Dle § 84 odst. 1 „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků…“
Svůj názor žalobce opřel o to, že jeho zmocněnec požádal správní orgán prvního stupně o doručování písemností na e-mailovou adresu. Na tuto adresu mu však nebylo doručováno, jelikož správní orgán prvního stupně nebyl schopen doručovat na elektronickou adresu s diakritikou a nadto uvedený postup považoval za obstrukční jednání, jelikož žalobce přijetí písemností nikdy nepotvrdí.
Zmocněnec žalobce přijetí písemností potvrzuje, což doložil k žalobě přiloženými printscreeny a návrhem na výslech zmocněnce. Pokud správní orgán nevypravil písemnost na elektronickou adresu, kterou dle § 19 odst. 3 správního řádu určil zmocněnec žalobce jako adresu pro doručování, nemůže doručování písemností na jinou adresu založit fikci doručení.
Krajský soud v Olomouci o žalobě již rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 72 A 37/2014 – 32, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 – 30, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu nevypořádání žalobní námitky a návrhů na dokazování, jež mají relevanci k otázce včasnosti předmětného odvolání.
Krajský soud v Olomouci žalobu opět zamítl. Součástí odporu žalobce byla plná moc podepsaná žalobcem pro zastupování v plném rozsahu a žádost zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu. Dne 1. 9. 2014 podal zmocněnec žalobce prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem odvolání, které žalovaný dne 16. 9. 2014 zamítl jako opožděné.
Stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť se v něm Krajský soud v Olomouci neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 – 30. Krajský soud v Olomouci se v rozsudku opět nevypořádal s tvrzením stěžovatele, dle kterého bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno již jako součást odporu, nevypořádal rovněž ani důkazní návrhy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud ČR posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dovodil, že kasační stížnost je důvodná.
Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud ČR také její přípustnost z hlediska ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem ČR; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ČR.“
Ze zákazu opakované kasační stížnosti ovšem judikatura Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky, jejichž respektování zajišťuje dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu ČR.
Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. V dané věci byl přitom rozsudek krajského soudu zrušen právě z důvodu nepřezkoumatelnosti a Nejvyšší správní soudu ČR se danou věcí meritorně nezabýval.
Nejvyšší správní soud ČR se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na to, že se Krajský soud v Olomouci neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR.
Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že Krajský soud v Olomouci tento závazný právní názor nerespektoval a ani v novém rozsudku se nevypořádal se žalobní námitkou, ve které stěžovatel uváděl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, neboť bylo součástí odporu ze dne 8. 5. 2014. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze ani dovodit, zda má Krajský soud v Olomouci za to, že k takovému odvolání nelze přihlížet, neboť bylo podáno předtím, než bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno. Nevypořádání citované námitky tak způsobuje vadu, pro kterou by bylo nutno rozsudek Krajského soudu v Olomouci zrušit.
Krajskému soudu v Olomouci bylo dále ve zrušujícím rozsudku vytknuto, že neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem, aniž by to řádně odůvodnil. Ani v tomto směru Krajský soud v Olomouci své pochybení nenapravil. Stěžovatel v žalobě předložil jako důkaz prinstcreeny, které mají prokazovat, že zmocněnec stěžovatele potvrzuje přijetí písemností, které jsou mu zasílány na e-mailovou adresu, a dále navrhl výslech zmocněnce.
Nejvyšší správní soud ČR na závěr vyčetl Krajskému soudu v Olomouci, že ze soudního spisu nevyplývá, že by Krajský soud v Olomouci po zrušení rozsudku zaslal účastníkům řízení výzvu ve smyslu § 51 s. ř. s., zda souhlasí s tím, aby Krajský soud v Olomouci rozhodl o věci samé bez jednání. Tuto výzvu zaslal Krajský soud v Olomouci pouze předtím, než v řízení poprvé rozhodoval. Takový procesní postup Krajského soudu v Olomouci je proto vadou.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ČR podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Olomouci v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je Krajský soud v Olomouci podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ČR.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 30. srpna 2016 č. j. 7 As 113 2016 – 23)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že poskytuje právní služby i v oblasti přestupkového práva.