Právo na zákonného soudce – JUDr. LUBOR LUDMA

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na zákonného soudce.

Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.

Stěžovatel napadl soudní rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 12. 2015 č. j. 8 To 617/2015-240, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Stěžovatel je stíhán pro přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu podle ustanovení § 350 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Dle obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 3 ZT 46/2014-16 (dále jen „obžaloba“) se měl stěžovatel uvedeného přečinu dopustit stručně řečeno tím, že jako uchazeč o vrácení řidičského oprávnění pro skupinu vozidel A1, B předložil dne 17. 5. 2011 zkušebnímu komisaři Městského úřadu v Mariánských Lázních a následně dne 21. 6. 2011 na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou padělek povinného posudku o své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, a to v úmyslu užít v řízení před orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého. Předmětný posudek byl opatřen podpisy a razítky dvou praktických lékařů, ačkoliv stěžovatel u nich, jakož ani u žádného jiného praktického lékaře, neabsolvoval povinnou lékařskou prohlídku, na základě které teprve může posuzující lékař tento posudek vydat. Stěžovateli bylo posléze řidičské oprávnění vráceno.

Okresní soud v Chebu – prostřednictvím samosoudce – rozsudkem č. j. 1 T 76/2014-190 ze dne 31. 12. 2014 zprostil obžalovaného obžaloby podle ustanovení § 226 odst. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty přečinu dle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku dospěl okresní soud k vydání zprošťujícího rozsudku.

Dle názoru odvolacího krajského soudu soud prvního stupně závažně pochybil, když dospěl k závěru, že obžalovaný dne 21. 6. 2011 nepředložil na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou padělaný lékařský posudek úmyslně a tedy se nedopustil přečinu podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Dle krajského soudu je tento závěr okresního soudu „v rozporu s hodnocením provedených důkazů a zcela se vymyká správnému, logickému uvažování, formálním pravidlům logiky a zdravému rozumu.“

Krajský soud následně stručně popsal průběh dokazování před okresním soudem, z čehož dovodil, že – v rozporu se závěry soudu prvního stupně – „muselo být obžalovanému naprosto jasné, že se jedná o padělek. Protože tento padělaný lékařský posudek užil v řízení před orgánem veřejné moci jako pravý, dopustil se přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu podle věty druhé § 350 odst. 1 trestního zákoníku.“

Dne 29. 7. 2015 vydal okresní soud nový rozsudek ve věci, č. j. 1 T 76/2014- 224. Ve věci opětovně rozhodoval znovu stejný samosoudce, aby došlo k naplnění práva na zákonného soudce. Okresní soud setrval na svém předchozím názoru a obžalovaného zprostil obžaloby dle ustanovení § 226 písm. a) a písm. b) trestního řádu, jelikož nedovodil úmyslné jednání obžalovaného. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce znovu odvolání.

Dle mínění krajského soudu nerespektoval soud prvního stupně právní názor uvedený v usnesení č. j. 8 To 296/2015-209, neboť dospěl k závěru, že obžalovanému nelze prokázat, že úmyslně spáchal přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud údajně nekriticky akceptoval obhajobu obžalovaného o tom, že nevěděl, že předkládaný posudek je padělek.

Krajský soud proto konstatoval, že okresní soud nerespektoval jeho předchozí pokyny a právní názor, vyjádřené v usnesení 1 T 76/2014-190. Z toho důvodu se krajský soud rozhodl již podruhé zrušit zprošťující rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu a věc vrátit okresnímu soudu podle § 259 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud rovněž nařídil, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal a rozhodl jiný samosoudce. Své rozhodnutí uplatnit postup podle ustanovení § 262 trestního řádu krajský soud nijak blíže neodůvodnil; uvedl pouze: „Vzhledem k tomu, že nalézací soud nerespektoval předchozí pokyny a zejména právní názor odvolacího soudu, nezbylo, než … nařídit, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal jiný samosoudce,“ čímž zásadně zasáhl do práva na zákonného soudce.

Obžalovaný podal proti tomuto rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v podstatné části důvodná. Ústavní soud České republiky posuzoval ústavní stížnost výlučně z toho hlediska, zda aplikací § 262 trestního řádu krajským soudem nedošlo v dané věci k porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud České republiky nejprve považoval za vhodné vymezit, v čem se rozcházejí závěry obsažené v zprošťujících rozsudcích okresního soudu a kasačních usneseních krajského soudu. Jak již bylo výše zmíněno, okresní soud byl přesvědčen, že státnímu zástupci se v trestním řízení proti nepovedlo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázat, že jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu.

Krajský soud byl přesvědčen, že pokud by okresní soud hodnotil logicky a nerozporně a pokud by ze strany okresního soudu nedošlo k nekritické akceptaci obhajoby, dospěl by k závěru, že provedené důkazy jednoznačně a bez důvodných pochybností prokazují přinejmenším nepřímý úmysl stěžovatele spáchat přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku.

Soud prvního stupně pečlivě vysvětlil, který důvod zproštění použil, a podrobně vylíčil myšlenkový postup, jenž ho vedl k závěru, že ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 17. 5. 2011 nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, a ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 21. 6. 2011 není tento skutek trestným činem.

Z hlediska aplikace ustanovení § 262 trestního řádu jsou relevantní výhrady krajského soudu stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady však bude možné považovat za opodstatňující tento postup odvolacího soudu pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.

Za výhrady stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení důkazů ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout [s důrazem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn] nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu tedy odvolací soud nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z toho důvodu, aby prosadil své vlastní hodnocení provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105), nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

Ústavní soud České republiky musel najít odpověď na to, za jakých podmínek a v jakém rozsahu byl krajský soud oprávněn měnit nebo jinak zasahovat do skutkových zjištění okresního soudu jako soudu nalézacího, příp. co již lze označit za nepřípustný zásah krajského soudu do jmenované oblasti. K této otázce se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, jenž uvedl: „[P]okud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu […]. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny“ (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006, sp. zn. 2 Tzn 187/96) [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

Na základě výše uvedeného Ústavní soud České republiky ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť přikázáním věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud České republiky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení krajského soudu zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I ÚS 794/16 ze dne 21. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí nikdo být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon a následně rozvrhem práce u příslušného soudu se věc přidělí soudci ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.