Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před soudy České republiky. Tentokráte připomíná nález Ústavního soudu ČR ve věci ochrany práva rodičů, rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Advokát v Olomouci dodává znění čl. 32 odst. 4 Listiny: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“
V řízení před obecnými soudy vyšly najevo následující skutkové okolnosti. V listopadu 2008 se stěžovateli narodila dcera. V březnu 2012 soud schválil dohodu stěžovatele (biologického otce) a matky nezletilé o svěření nezletilé do péče její matky. O tři roky později, v březnu 2015, matka nezletilé zemřela a soud předběžným opatřením a následně i rozsudkem svěřil nezletilou do pěstounské péče jejího zletilého polorodého bratra. K tomuto opatření soud přistoupil zejména vzhledem k tomu, že se nezletilá se stěžovatelem před smrtí matky vídala jen v malém rozsahu a jeho rodinu neznala. Postupně však došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a v místě jeho trvalého bydliště docházela do školy. K návrhu stěžovatele ze dne 31. 8. 2015 proto soud rozsudkem, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2015, nezletilou svěřil do jeho péče.
Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb ve výši 5 550 Kč měsíčně, který byl vedlejším účastníkem vyplácen k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se proto Úřad práce České republiky – Krajské pobočky v Příbrami (dále jen „vedlejší účastník“) u soudu domáhal stanovení výživného stěžovateli. Stěžovatel měl za to, že výživné na něm nelze vzhledem k rozsahu jeho osobní péče o nezletilou, míře, v jaké se finančně podílel na zajišťování jejích potřeb, a k jeho majetkovým poměrům spravedlivě požadovat.
O návrhu vedlejšího účastníka rozhodl Okresní soud v Berouně (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 tak, že určil, že stěžovatel byl ode dne, kdy byla nezletilá svěřena do pěstounské péče svého bratra, povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám úřadu práce.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. To bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 2. 2016 fakticky zamítnuto, když krajský soud změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že navýšil dlužnou částku na výživném do okamžiku pravomocného svěření nezletilé do péče stěžovatele.
Krajský soud zejména zdůraznil, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku na úhradu potřeb přešlo právo nezletilé na výživné proti otci na stát; od toho okamžiku byl tedy z titulu výživného oprávněným stát a ve vztahu k uplatněnému nároku jsou relevantní pouze platby, které stát (úřad práce) obdržel. Byť se tedy otec alespoň zčásti na úhradě potřeb nezletilé podílel (a to jak finančně, tak osobní péčí), neuspokojoval tím nárok státu vyplývající z ustanovení § 961 odst. 2 občanského zákoníku. Dále nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce o rozporu s dobrými mravy, s tím, že v daném případě přešlo právo dítěte na výživné na stát, zatímco v případě, kdy je dítě v péči jednoho z rodičů a je rozhodováno o vyživovací povinnosti druhého rodiče, je výživné nárokem dítěte.
Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho rodičovská práva zaručená Ústavou České republiky, a především čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále má za to, že napadená rozhodnutí porušují i práva stanovené v Úmluvě o právech dítěte.
Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1) byl rozhodnutím soudů zavázán ke dvojímu plnění, neboť o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilé k rukám vedlejšího účastníka soudy rozhodly navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí přinejmenším od června 2015, kdy o nezletilou začal fakticky pečovat, a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb; 2) rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečně odůvodněná.
Ústavní soud ČR, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem jsou práva rodičů na společné soužití s dětmi. Právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje práva rodičů, kterými jsou pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Článek 32 odst. 5 Listiny proto zdůrazňuje pozitivní závazky státu, které plynou i z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 evropské Úmluvy. Podle judikatury ESLP má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet (např. rozsudek ESLP ve věci Gnahoré proti Francii ze dne 19. září 2000 č. 40031/98).
Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být hlavním vodítkem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, zájem dítěte. Zpravidla lze presumovat, že právě rodiče nejlépe znají zájmy svého dítěte a svými rozhodnutími zájem dítěte hájí.
Ústavní soud ČR má s ohledem na výše uvedené za to, že základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické rodiny (nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007). Institut náhradní rodinné péče, jehož účelem je zejména výkon osobní péče o dítě člověkem odlišným od rodiče, tak musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů.
Pokud tedy jde o soudní výklad a aplikaci zákonů, které regulují či zasahují práva rodičů a vztahů s jejich dětmi, je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, a postupovat tak, aby v každém jednotlivém případě mohl být primárně zohledněn zájem dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
V nyní projednávaném případě přitom vyložené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (tedy práva rodičů), v důsledku čehož došlo i k zásahu do práv a zájmu dítěte.
Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu ČR je tak především skutečnost, že obecné soudy vydaly rozhodnutí, která překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném na dítě svěřené do pěstounské péče, kterému vznikl nárok na příspěvek na úhradu potřeb, jenž je vyplácen jeho pěstounovi.
Prvotním smyslem rodinně právní zákonné úpravy je zajistit naplnění zájmu a potřeb dítěte; jedná se tedy o otázku, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na „pouhé“ právní stránce. V projednávaném případě nebylo sporu o tom, že stěžovatel potřeby své dcery dostatečně saturoval osobní péčí a poskytoval jí dostatečné materiální podmínky; prvotní smysl zákona byl tedy naplněn.
Stěžovateli jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a – v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče – o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče.
V dané věci nebylo před soudy sporu o tom, že rozsah stěžovatelovy osobní péče o dceru se po dobu, kdy byla svěřena do pěstounské péče, postupně zvyšoval, čímž postupně naplňoval práva rodičů. Od června 2015 o ni stěžovatel pečoval po většinu času a od září 2015 u něj nezletilá již trvale žila. Přesto bylo stěžovateli napadenými rozsudky uloženo, aby platil příslušnému úřadu práce výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně až do 25. 10. 2015, kdy mu byla dcera pravomocně svěřena do péče. Ačkoliv tedy bylo v zájmu dítěte, aby se co nejdříve po smrti matky dostalo do péče svého otce, stěžovateli coby otci byla navzdory jeho osobní péči uložena povinnost hradit výživné státu. Tu nelze za daných okolností vnímat jinak než jako finanční postih za to, že stěžovatel fakticky vykonával péči o dítě včetně jeho materiálního zabezpečení namísto pěstouna, kterému stát vyplácel příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Tím však vzniká nepřijatelná situace, ve které je biologický rodič buď odrazován od osobní péče o své dítě, které bylo svěřeno pěstounovi placenému státem, anebo finančně postihován za to, že o dítě pečoval, což zásadně narušuje práva rodičů.
To, že stěžovatel je nucen poskytovat finanční plnění státu z titulu své vyživovací povinnosti k dítěti, kterou však již ve skutečnosti zcela či zčásti splnil osobní péčí, tak zasahuje i do jeho majetkových práv.
Závěry, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly, tedy vybočují z účelu sledovaného čl. 32 odst. 4 Listiny, jak byl shora vyložen, a porušují základní právo stěžovatele. Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče a výkonu práva rodičů stěžovatelem ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry. Ústavní soud ČR, který není vázán odůvodněním podaného návrhu, proto uzavřel, že v projednávaném případě došlo i k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ČR proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní služby v obdobných či jiných případech, kdy mohou být porušena práva rodičů, či není jednáno v nejlepším zájmu dítěte.