Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství.
Plénum Ústavního soudu České republiky vyhovělo návrhu Městského soudu v Praze, který se domáhal zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o registrovaném partnerství“).
Městský soud v Praze se zabýval žalobou osoby, která žije v registrovaném partnerství a nebyla na základě správního
řízení i odvolání zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, protože takovou možnost výslovně zapovídá ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství.
Městský soud v Praze řízení o této žalobě přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu České republiky, neboť se domníval, že předmětné zákonné ustanovení, které mělo být ve věci aplikováno, je diskriminační a tudíž protiústavní.
Městský soud v Praze v odůvodnění návrhu uvedl, že důvod zákazu osvojení dítěte v těchto případech plyne přímo ze zákonné úpravy, podle níž samotná existence registrovaného partnerství brání tomu, aby se jeden z partnerů mohl stát osvojitelem dítěte, a jiné skutečnosti se za této situace nezjišťují. Městský soud v Praze poukázal na čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které zakazují jakoukoliv formu diskriminace.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu.
Podle ustanovení § 799 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) platí:
„(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba, zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem.
(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči o osvojené dítě ve značné míře.“
Podle ustanovení § 800 odst. 1 občanského zákoníku platí:
„Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.“
Napadené ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství zní:
„Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.
Dle odst. 3 „Pokud jeden z partnerů pečuje o dítě a oba partneři žijí ve společné domácnosti, podílí se na výchově dítěte i druhý partner; povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte se vztahují i na tohoto partnera.“
Zákonodárce dle citovaných právních předpisů upřednostňuje osvojení dítěte manželi, resp. jedním z manželů, a to z toho důvodu, že je v primárním zájmu dětí, aby jim byla poskytnuta možnost žít v „úplné“ rodině ve standardním pojetí. Možnost osvojení dítěte „jinou“ osobou, tedy zjevně i osobou osaměle žijící, představuje výjimku z tohoto pravidla. V tomto případě však musí být dány jednoznačné záruky toho, že tato osoba je schopna dítěti nabídnout odpovídající záruky pro jeho rozvoj a uspokojování potřeb, a to nejen materiálních.
Protože podaný návrh splnil všechny zákonem stanovené náležitosti, mohl Ústavní soud České republiky přistoupit k věcnému přezkumu napadeného zákonného ustanovení.
Podstata institutu osvojení dítěte spočívá v přijetí cizího dítěte za vlastní, a to se všemi s tím spojenými právními důsledky.
Ústavní soud České republiky vycházel především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to jak na ústavní úrovni, tak ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně Ústavní soud České republiky akceptoval značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví a proto je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví.
Ústavní soud České republiky již nemůže přehlížet, že v současné době postupně dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičního pojetí rodin, předpokládajícího společný život více generací, žije stále více osob samostatně, počet nesezdaných párů se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného. Ústavní soud České republiky před těmito jevy nemohl „zavírat oči“, na druhé straně však zdůraznil, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat.
V nyní projednávané věci vycházel Ústavní soud České republiky z koncepce, že přímo ze zákonné úpravy je patrno, že zákonodárce preferuje manželský vztah, když stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů. Upřednostnění této formy vzájemného soužití považuje rovněž Ústavní soud České republiky za plně ústavně souladné, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, ale také povinností, čímž se manželství jednoznačně odlišuje od jiných forem soužití a dává a priori největší předpoklad pro naplnění účelu osvojení dítěte, kterým je a musí být především nejlepší zájem dítěte.
V daném případě však spočívala podstata problému v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (než manžel), přičemž ale zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství. Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství.
Výsledkem je proto stav, kdy např. osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném – avšak fakticky zcela obdobném – případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, je jim tato možnost zákonem zakázána.
Může tak dojít i k absurdní situaci, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání „zlegalizuje“ svůj delší dobu trvající faktický vztah uzavřením registrovaného partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro osvojení dítěte. Ze samotné právní úpravy ani z důvodové zprávy není přitom patrné, jaký rozumný důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k popsanému řešení, které se jeví nelogické, iracionální a ve svém důsledku diskriminační.
To se projevuje výrazně také v tom, že zákonodárce v § 13 odstavci 3 zákona o registrovaném partnerství přímo počítá s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte.
Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že napadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti.
Ústavní soud České republiky proto uzavírá, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a též k porušení jejich práva na ochranu soukromého života, a proto ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.
(citované rozhodnutí Pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 2016 sp. zn. Pl. ÚS 7/15)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že z uvedeného nálezu Pléna Ústavního soudu České republiky neplyne právo na společné osvojení dítěte registrovaným partnerům, neboť toto právo dle občanského zákoníku stále zůstává výhradně manželům.
Advokát v Olomouci dále doplňuje, že se připravuje novela zákona o registrovaném partnerství, jejíž schválení by registrovaným partnerům umožnilo osvojení biologického dítěte partnera.