Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k omezování vlastnického práva k pozemku ležícím v přímém sousedství „Letiště Olomouc“ a vyznačeném v evidenci letištních pozemků.
Nejvyšší soud České republiky řešil dovolání ve věci žalobkyně, která se domáhala u Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) po žalovaném (Statutárním městu Olomouci, zastoupeným advokátem se sídlem v Olomouci) zaplacení částky 855 000 Kč s příslušenstvím za bezdůvodné užívání jejího pozemku. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užíval, nemohlo dojít na jeho straně k bezdůvodnému obohacení.
Předmětem tohoto řízení byl požadavek na úhradu za užívání pozemku žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena.
Žalobkyně, která musela být pro dovolací řízení zastoupena advokátem, namítala, že je omezena ve vlastnickém právu k předmětnému pozemku, neboť byl bez jejího souhlasu označen jako letištní pozemek v souvislosti s provozováním letiště, které je ve správě a vlastnictví žalovaného. Předmětný pozemek se nachází ve vnitřní (neveřejné) části „Letiště Olomouc“, přičemž žalobkyně na něj může vstupovat jedině v doprovodu správce letiště či jiného pověřeného pracovníka, povaze pozemku musí žalobkyně podřídit i případné stavební aktivity.
Soudy obou stupňů zúžily daný problém na otázku faktického užívání předmětného pozemku a zcela ponechaly stranou, že vlastnické právo žalobkyně je fakticky omezeno označením pozemku jako letištního v souladu s územním plánem žalovaného. Omezení vlastnického práva žalobkyně nastává právě v souvislosti s provozováním letiště, tudíž žalovaný by měl nést veškeré důsledky z toho vyplývající a žalobkyni by měla být poskytnuta za omezení jejího vlastnického práva finanční kompenzace.
Protože ke vzniku nároku z titulu omezení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dále Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 (uveřejněném pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), bylo dovozeno, že „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce“.
V posuzovaném případě žalobkyně již v samotné v žalobě uváděla, že předmětný pozemek je v současnosti v užívání žalovaného a je podle sdělení Úřadu civilního letectví součástí ochranného pásma Letiště Olomouc, které má statut veřejného mezinárodního letiště s vnitřní hranicí, když je evidován jako letištní pozemek.
Byť sama žalobkyně uvedený nárok v žalobě označila jako nárok na úhradu bezdůvodného obohacení, není soud její právní kvalifikací vázán, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací.
Není tedy dostačující, pokud soud posoudí věc toliko z hlediska existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nezabývá se jinými relevantně do úvahy přicházejícími (případně konkurujícími) právními kvalifikacemi, zejména možným a tvrzeným nárokem za omezení vlastnického práva. Žalobkyně sice v žalobě poukazovala na „užívání“ jejího pozemku, jakož i na bezdůvodné obohacení, z celé žaloby je však zřejmé, že se primárně domáhá náhrady za omezení jejího vlastnického práva charakteristikou jejího pozemku jako letištního, resp. zařazením pozemku do ochranného pásma letiště. Použité označení „užívání“ pozemku bez jakýchkoliv pochybností spojuje nikoliv s faktickým užíváním pozemku žalovaným, ale s omezením svého vlastnického práva.
Tomuto požadavku soudy obou stupňů nedostály. Soud prvního stupně věc posoudil z hlediska, zda došlo k faktickému užívání předmětného pozemku žalovaným. Jelikož shledal, že tomu tak není, zamítl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok za omezení vlastnického práva následně soud prvního stupně nepovažoval za důvodný, neboť dovodil, že případné omezení vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního je způsobeno činností Úřadu pro civilní letectví.
Rovněž odvolací soud neshledal existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětný pozemek neužívá, přičemž samotná evidence předmětného pozemku coby letištního k závěru o užívání vést nemůže. Odvolací soud přitom zdůraznil, že tvrzené omezení vlastnického práva je z hlediska bezdůvodného obohacení nerozhodné.
Je třeba upozornit, že v řízení nebylo najisto postaveno, zdali předmětný pozemek, který leží v bezprostředním sousedství s Letištěm Olomouc, je letištním pozemkem či zda leží alespoň v ochranném pásmu letiště; tato otázka přitom hraje pro posouzení věci zásadní význam.
Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky se dovozuje, že je třeba rozlišovat právní režim leteckých staveb včetně letištního pozemku, na kterém se nachází letiště nebo jeho část, od ochranných pásem letiště [rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 835 v Souboru)].
Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZCL“) v § 2 odst. 7 uvádí, že letištěm je územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím.
Podle § 2 odst. 8 ZCL je letištním pozemkem jakýkoli pozemek, na němž se nachází letiště, nebo jeho část.
Z uvedených ustanovení se podává, že pozemek je letištním pozemkem přímo ex lege naplněním znaků zákonné definice letištního pozemku, tedy nachází-li se na pozemku alespoň část letiště, coby upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím. Jestliže letištní pozemek se stává letištním přímo ze zákona, není důležité, zda je pozemek jako letištní evidován v evidenci letišť.
Skutečnost, že pozemek naplňuje zákonné znaky letištního pozemku, může mít zásadní dopad do vlastnických práv, a to obzvláště za situace, kdy se letiště, nebo jeho část nachází na cizím pozemku. Nejvyššího soudu České republiky zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště na cizím pozemku je z hlediska soukromého práva existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání opravňuje. Jestliže provozovatel letiště takovým titulem nedisponuje, není oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků.
Soudy obou stupňů podle všeho dospěly k závěru, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, neboť se na něm Letiště Olomouc ani z části nenachází, byť předmětný pozemek má být v evidenci letišť jako letištní pozemek uveden.
Odvolacímu soudu lze vytknout, že se nezabýval otázkou, zdali je předmětný pozemek, podle odvolacího soudu nejspíše chybně evidovaný jako letištní pozemek, omezen ochranným pásmem letiště, jak by bylo možné předpokládat u pozemku bezprostředně sousedícího se stavbou letiště, obzvláště za situace, kdy tuto skutečnost žalobkyně uvedla již v žalobě.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.
Podle § 37 odst. 1 ZCL se kolem leteckých staveb zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad opatřením obecné povahy podle správního řádu po projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty druhé Úřad stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně leteckých staveb.
Podle 40 ZCL v ochranných pásmech leteckých staveb lze zřizovat zařízení a provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu. Úřad souhlas udělí, nebude-li zařízení nebo činnost bránit leteckému provozu ani ohrožovat jeho bezpečnost a nepůjde-li o objekt vyžadující ochranu před hlukem.
Podle § 42 ZCL je provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb oprávněn i mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka, vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování letiště nebo leteckých staveb.
Jsou-li ochranná pásma stanovena přímo na základě zákona, upravují příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva jako je tomu např. v případě ochranných pásem vodních zdrojů [§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů], a jiných.
V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. ZCL taková náhrada není výslovně stanovena [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 719)]. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. ZCL nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva.
Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje.
V této souvislosti je třeba upozornit na premisy, z nichž vychází jak judikatura Nejvyššího soudu České republiky, tak i judikatura Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by byl předmětný pozemek zatížen ochranným pásmem letiště, pak by bylo třeba zkoumat, zdali je vlastnické právo žalobkyně omezeno nad spravedlivou míru či nikoliv a zdali jí za takové omezení má přináležet spravedlivá náhrada.
Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů naznačily, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, byť je jako letištní označen v evidenci letišť. Pokud tomu tak skutečně je, pak je třeba se za dané situace s ohledem na tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě zabývat otázkou, zdali předmětný pozemek je či není zatížen ochranným pásmem letiště, případně zdali je omezení vlastnického práva v důsledku existence ochranného pásma ještě přiměřené či již přesahuje spravedlivou míru, kterou je povinen vlastník snášet bez náhrady. Jelikož však soudy obou stupňů tomuto nedostály, je jejich právní posouzení neúplné, tudíž i nesprávné.
S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil.
(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2016 sp. zn. 22 Cdo 1022/2014)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že soud není vázán právním posouzením žalobce, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací.
Dále Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Tato náhrada není paušální a je odvislá od konkrétního případu.