Olomoucký právník JUDr. Lubor Ludma k nálezu Ústavního soudu ČR ve věci uplatnění nároku na náhradu škody za duševní útrapy v rámci adhezního řízení.
Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), kterého se dopustil tím, že nezvládl v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti řízení a způsobil tak nehodu, v jejímž důsledku jeho spolujezdec na předním sedadle utrpěl mnohočetná zranění neslučitelná se životem, kterým na místě podlehl. Stěžovatel byl odsouzen dle § 143 odst. 2 TZ k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi let dle § 73 odst. 1 a 3 TZ.
Tři pozůstalí, kteří v rámci adhezního řízení uplatnili nárok na náhradu škody za duševní útrapy a nákladů pohřbu, byli Okresním soudem v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávní s odůvodněním, že by bylo třeba vést složité dokazování, které by šlo zjevně nad rámce potřeb trestního řízení.
Olomoucký právník doplňuje znění § 229 odst. 1 tr. ř. „Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“
K odvolání poškozených Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) výrok prvostupňového soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozeným duševní útrapy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v celkové výši 2.575.000 Kč, se zbytkem uplatněných nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání stěžovatele proti tomuto výroku bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť není možné mimořádným opravným prostředkem napadnout pouze rozhodování o nároku poškozených na náhradu škody.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud rozhodoval o odvolání poškozených v rámci jediného jednání, v jehož rámci neprovedl žádný důkaz, přičemž ke změně rozhodnutí okresního soudu přistoupil na základě důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, tj. výpovědí poškozených. Odvolací soud se tedy odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a na rozdíl od něj vzal výpovědi poškozených za dostatečný důkaz pro přiznání odškodnění za jim vzniklou újmu.
Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V nyní posuzované věci jde o relutární náhradu škody podle ustanovení § 2959 občanského zákoníku. Olomoucký právník doplňuje znění dotčeného ustanovení: „Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Citovaná právní úprava neposkytuje obecným soudům přesná vodítka pro její vyčíslení.
Olomoucký právník odkazuje na nález Ústavního soud ČR, který ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 shrnul judikaturou ustálená kritéria pro vyčíslení relutární náhrady škody. Jedná se o kritéria jak na straně poškozeného (pozůstalého), tak na straně škůdce (osoby odpovědné). „Okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce.“
V právě projednávaném případě závěr krajského soudu, týkající se intenzity vztahu poškozených se zemřelým nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, protože nemá oporu v provedených důkazech, jelikož krajský soud nezjistil intenzitu vztahů poškozených a zemřelého řádně. Z výsledku provedeného dokazování nevyplývá podklad pro jednoznačný závěr krajského soudu o tom, že se v posuzovaném případě jednalo o pozitivně se vyvíjející rodinné vztahy, resp. o vztahy s vyšší intenzitou.
Takový závěr totiž nelze usuzovat toliko ze skutečnosti, že poškození a zemřelý jsou v příbuzenském vztahu a žili ve společné domácnosti.
Ústavní soud ČR musel přisvědčit také stěžovatelově námitce, podle které se krajský soud vůbec nezabýval kritériem majetkových poměrů stěžovatele, resp. otázkou, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody ve smyslu § 2953 občanského zákoníku.
Tyto úvahy se musí do odůvodnění rozhodnutí soudu o nároku na náhradu nemajetkové újmy promítnout a není možné, aby se jimi soud vůbec nezabýval.
Z napadeného rozhodnutí není patrné, zda bylo v adhezním řízení uvedené kritérium majetkových poměrů stěžovatele jakkoliv zvažováno, ačkoliv jím byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozeným částku v celkové výši přes dva a půl milionu korun. Napadené rozhodnutí krajského soudu proto neodpovídá požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž rovněž v této jeho části došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jedině až pečlivé uvážení všech kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy umožní stanovit její adekvátní kompenzaci. Nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozených však nebyl v posuzovaném případě podložen takovými zjištěními soudů, která by umožnila její dostatečně přesnou kvantifikaci.
Ústavní soud ČR dodává, že v žádném případě skutkově nezpochybňuje značnou závažnost a neodčinitelnost následku, jejž stěžovatel svým jednáním způsobil. Je zřejmé, že v případech usmrcení z nedbalosti nelze pozůstalým oběti jejich ztrátu žádnou finanční částkou dostatečně kompenzovat. Trestní soud v adhezním řízení však ani za této situace nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ČR podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. Navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud ČR podle týchž ustanovení rovněž zrušil, neboť po zrušení rozhodnutí krajského soudu nemůže samo z hlediska právní jistoty obstát.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. srpna 2016)
Olomoucký právník JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje dotčenou právní úpravu. § 2959 občanského zákoníku „Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
§ 229 odst. 1 tr. ř. „Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.“