Nutná obrana a krajní nouze v civilním právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje dvěma okolnostem vylučujícím protiprávnost v rámci náhrady újmy (škody), kterými jsou nutná obrana a krajní nouze.

Stejně jako v trestním právu, tak i v právu soukromém, konkrétně v oblasti deliktního civilního práva je třeba, aby škůdce (pachatel v trestním právu) jednal protiprávně. Protiprávnost se definuje jako rozpor s právním řádem jako celkem. V civilním právu nám protiprávnost indikuje porušení absolutního práva či ochranné normy.

V některých případech by ale bylo nepřiměřené, aby škůdcovo jednání bylo protiprávní, tedy aby byl za splnění dalších podmínek povinen k náhradě újmy. Z tohoto důvodu zákonodárce v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), stanovil několik okolností vylučující protiprávnost.

Okolnostmi vylučující protiprávnost jsou nutná obrana, krajní nouze, svépomoc, výkon práva či povinnosti, přípustné riziko a zvláštní soukromoprávní oprávnění, kterým může být např. usměrnění dítěte jeho rodičem. Nejčastějšími jsou právě nutná obrana a krajní nouze.

Nutná obrana je dle § 2905 občanského zákoníku zákonodárcem definována takto: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.“

Mezi předpoklady nutné obrany patří útok, protiprávnost, trvání či bezprostřednost ohrožení útoku a způsob odvrácení útoku.

Útokem se rozumí úmyslný (komisivní) zásah do práv jiného. Protiprávností se, jak už bylo uvedeno výše, rozumí rozpor s právním řádem jako celkem, příkladem může být zásah do absolutního práva (např. zdraví). Dalším předpokladem pro naplnění nutné obrany je, že útok musí trvat či bezprostředně hrozit. Způsob odvrácení, který v rámci nutné obrany směřuje proti útočníkově osobě či jeho majetku, nesmí být zjevně nepřiměřený povaze a nebezpečnosti útoku.

Krajní nouzi občanský zákoník upravuje v § 2906. „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.“

Předpoklady krajní nouze jsou tedy: nebezpečí, přímo hrozící nebezpečí, sám ohrožený nebezpečí nevyvolal a způsob odvrácení nebezpečí.

Nebezpečím je vlastně jakékoli nebezpečí nezpůsobné úmyslným jednáním člověka (srov. nutná obrana), které sám ohrožený nevyvolal (např. povodeň). Nebezpečí musí přímo hrozit, tedy že se musí blížit ke způsobení vzniku škody. Způsob odvrácení se posuzuje z hlediska subsidiarity a proporcionality. Subsidiaritou se rozumí to, že nebezpečí nelze odvrátit jiným méně zatěžujícím způsobem a proporcionalita znamená, že následek nesmí být stejně závažný či dokonce závažnější, než které by mohlo vzniknout.

Nutná obrana a krajní nouze se však neuplatní pouze k osobě poškozeného (ohroženého), ale může ji vykonat i třetí osoba.

Dle § 2908 občanského zákoníku „kdo odvracel hrozící újmu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.“ Z dikce tohoto ustanovení je patrné, že poškozený (ohrožený) má vůči tom, kdo způsobí nebezpečí, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů. Jednala-li však v něčím zájmu osoba odlišná od ohroženého, má ten, kdo odvrací nebezpečí, nárok na náhradu i po osobě ohroženého.

Dle ustanovení § 3014 občanského zákoníku. „Obětuje-li se něčí věc v nouzi, aby se odvrátila větší škoda, dá každý, kdo z toho měl užitek, poškozenému poměrnou náhradu.“ Z tohoto ustanovení plyne, že třetí osoba, která obětuje svoji věc ve prospěch jiného má vůči všem, kterým to bylo ku prospěchu nárok na poměrnou náhradu. Zde však nejde o pasivní solidaritu, ale solidaritu dílčí.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr pro ilustraci doplňuje, že brání-li se ohrožený proti útoku člověka, tím že útočníkovi způsobí újmu cizí věcí, kterou zároveň znehodnotí (zničí), nebude, za splnění podmínek nutné obrany, povinen k náhradě újmy vůči útočníkovi, ale bude povinen alespoň k částečné náhradě škody třetí osobě za poničení věci.