Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém byla stěžovatelka poškozena nezákonným postupem státu na základě řízení, které jí zakázaly činnost výkonu advokátní praxe.
Rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 2006, byla stěžovatelka, vykonávající činnost advokátní praxe, shledána vinnou pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokátní praxe na dobu tří let.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2007 tak, že napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a znovu uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, nově ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie v trvání dvou let.
Na základě prvního dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Krajský soud znovu rozhodl a stěžovatelku nově uznal vinnou ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a nově ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky, jakož i k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokátní praxe v trvání dvou let.
Následné dovolání vedlo Nejvyšší soud ČR k opětnému zrušení rozhodnutí krajského soudu. Na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a stěžovatelku v plném rozsahu zprostil obžaloby. Po téměř šesti letech od zahájení trestního stíhání se tak stěžovatelka dočkala pravomocného zprošťujícího rozhodnutí.
Trestní stíhání stěžovatelky tedy trvalo 5 let a 8 měsíců, přičemž rozsudkem odvolacího soudu, který nerespektoval první kasační rozhodnutí soudu dovolacího, bylo dvakrát zasaženo do majetkové i nemajetkové sféry stěžovatelky – jak bezdůvodným vedením trestního řízení a jeho nepřiměřenou délkou, tak i tím, že pro existenci pravomocných rozhodnutí stěžovatelka ve dvou etapách vykonala celý trest zákazu výkonu činnosti advokátní praxe.
Stěžovatelka je přesvědčena, že Česká republika porušila nepřiměřeně dlouhým, nezákonným a bezdůvodným trestním stíháním její práva a proto se v řízení před obecnými soudy žalobou proti státu domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu. Celkově v tomto řízení požadovala částku ve výši 1 350 000 Kč (1 200 000 Kč náhrada za nemajetkovou újmu, 150 000 Kč náhrada za nesprávný úřední postup). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) jí přiznal za nezákonné rozhodnutí pouze ¼ a za nesprávný úřední postup 1/3 požadované částky. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) jako odvolací soud přiznané finanční zadostiučinění výrazně snížil, neboť trestná činnost podle něj nebyla natolik závažná, byť došlo k dvojímu odsouzení a vykonání trestu. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl.
Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na odpovídající náhradu škody způsobené nezákonným zásahem orgánů veřejné moci, ve spojení s právem na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany dobrého jména zakotvené v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že sice deklarovaly zkrácení stěžovatelky na jejích právech, nápravu svými rozhodnutími však neprovedly v rozsahu a ústavně konformním způsobem.
Obvodní soud a následně i městský soud při svém rozhodování a vyčíslení náhrady nemajetkové újmy postupovaly podle platné právní úpravy a použily metodiku Nejvyššího soudu ČR podle stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, která pro výpočet stanovuje tabulky a algoritmy. Ústavní soud ČR je však toho názoru, že soudy měly vzít v potaz také tehdy již více než rok platný, i když zatím nikoliv účinný „nový“ občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.), který nově konstruuje nejen náhradu majetkové škody, ale právě i nemajetkové újmy (§ 2894 – § 2971).
Tento vývoj právní úpravy nelze pominout, což vyplývá například i z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3122/15: „Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví …, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity … Ústavní soud dodává, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.“ Jakkoliv se zmíněný nález týká pracovního úrazu (odčinění újmy na zdraví), zabývá se v něm Ústavní soud ČR všeobecnými předpoklady pro posouzení nemajetkové újmy.
Tato nová úprava zdůrazňuje a podporuje nezávislost soudců, která je upravena v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Soudcem musí být silná osobnost, která dokáže samostatně posoudit a zhodnotit individuálně každý konkrétní případ, aniž by k tomu jako mechanickou pomůcku potřebovala tabulky, vzorce a mechanické návody. S tím však souvisí i schopnost takový postup jasně a srozumitelně odůvodnit a zaštítit odbornou autoritou.
Požadavek na individuální posouzení se však v případě městského soudu zúžilo na pouhé konstatování základních částek, aniž by bylo vůbec patrné, jak k nim odvolací soud vůbec dospěl. Nebylo zohledněno ani to, že stěžovatelka byla podruhé pravomocně odsouzena v situaci, kdy důvodně mohla očekávat zproštění viny na základě kasačního usnesení Nejvyššího soudu ČR, začala s obnovou advokátní praxe, pročež bylo nepředvídatelně vydáno druhé odsuzující rozhodnutí odvolacího soudu, který ji výkon advokátní praxe znovu zakázal. Takový postup byl projevem nepřípustné svévole soudu.
Je-li deklarována újma, v daném případě spočívající ve ztrátě prestiže, zaměstnání v podobě výkonu advokátní praxe, ovlivnění rodinného života a zdraví, jak soudy samy konstatovaly, povinnosti k její náhradě se není možné podle ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb. zprostit, nemůže stát bagatelizovat závažnost újmy přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady; takové jednání je třeba považovat za obcházení zákona i jeho účelu.
Ústavní soud ČR proto uzavírá, že stěžovatelka byla poškozena nezákonným postupem státu. S důrazem na skutečnost že pro nerespektování závazného právního názoru vysloveného v prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu byla opakovaně odsouzena a odsuzující rozhodnutí byla posléze zrušena. Byla dotčena v právu na ochranu důstojnosti, cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Faktickým výkonem celého dvouletého trestu zákazu činnosti výkonu advokacie, což vedlo k tomu, že opakovaně musela rozpustit svoji advokátní kancelář a ukončit činnost advokátní praxe, byla omezena v právu podnikat, a současně jí byl znemožněn výkon povolání, pro které byla vzdělána a připravena, u něhož je navíc vyžadován „čistý“ trestní rejstřík (čl. 26 odst. 1 Listiny).
Stěžovatelka, bezpochyby poškozená postupem státu v její trestní věci, důvodně očekávala odpovídající odčinění své újmy na přirozených právech. Tím, že soudy v řízení o náhradu nemajetkové újmy dostatečně nezohlednily výše uvedené zásahy, zkrátily ji v právu na spravedlivý proces. Ačkoliv dospěly k závěru, že stěžovatelka byla poškozena, nedostatečně vysvětlily, proč při zjištěném zásahu přiznaly peněžité zadostiučinění v tak nízké výši.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odstavců 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil nejen napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, ale s ohledem na výše uvedené okolnosti rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze den 27. září 2016)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že pro výkon advokátní praxe musí být splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 4 a násl zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Z hlediska formálního musí jít o osobu, která je zapsána v seznamu advokátů, vedeném Českou advokátní Komorou. Podmínkami pro zápis jsou např. požadované magisterské vysokoškolské vzdělání, vykonání alespoň tříleté koncipientské praxe, složení advokátní zkoušky či bezúhonnost.