Nepodmíněný trest odnětí svobody napadený chybným dovolacím důvodem, Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma a stanovisko Nejvyššího soudu České republiky.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 2014, č. j. 25 T 63/2013-1606, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému byl dále uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 To 367/2014-1689, napadený rozsudek v případě obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zrušil ve výrocích tohoto obviněného a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Odvolací soud současně rozhodl i o odvoláních zbývajících odvolatelů.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Advokát v Olomouci doplňuje, že dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vymezuje, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá ve výroku o vině a trestu (trest odnětí svobody) v celém rozsahu, tedy o výroku, který uvádí, že ačkoli po celou dobu vystupoval pod jiným jménem, neměl v úmyslu vozidlo vylákat a leasingové splátky neplatit. Zmiňuje, že při převzetí vozidla 15. 9. 2012 zaplatil poškozenému dohodnutou částku 100 000 Kč, přičemž za čtyři dny, tj. 19. 9. 2012, byl vzat do vazby. Za daných okolností nemohlo dojít ke způsobení škody 365 000 Kč. Vozidlo nebylo majetkem poškozeného, ale leasingové společnosti. Vlastnictví automobilu nebylo dle obviněného z rozsudku zjistitelné.
Nejvyšší soud České republiky nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, na základě ustanovení § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., tedy advokátem, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, jak plyne z § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.
Advokát v Olomouci doplňuje, že dle § 265f tr. ř. musí být v dovolání, vedle obecných náležitostí podání plynoucích z § 59 odst. 3 tr. ř., uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá.
Po prostudování skutkového stavu zjištěného ze spisu vyplynulo, že obviněný uzavřel ústně smlouvu o prodeji a přenechání leasingu na vozidlo v hodnotě 465 900 Kč, přičemž při převzetí vozidla uhradil 100 000 Kč a zavázal se každý měsíc hradit leasingovou splátku ve výši 15 400 Kč, přičemž po celou dobu vystupoval pod jiným jménem v úmyslu vozidlo vylákat a splátky neplatit, kdy po převzetí vozidla již ničeho neuhradil a stal se nekontaktním, čímž poškozenému, způsobil škodu ve výši 365 900 Kč.
Takto vymezený skutek byl posouzen jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný v dovolání uvedl výhrady, že škoda nemohla být způsobena poškozenému, jehož majetkem vozidlo nebylo, aniž by uvedené jakkoliv rozvedl. Výše uvedeným však nevyvracel důvodnost aplikace zákonných znaků trestného činu, které odvolací soud při právním posouzení skutku dovoláním napadeného a dalších dvou dílčích skutků jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku užil, tj. že dle tzv. právní věty „sebe (obviněný) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu“. Obviněný neuplatnil v daném směru námitku nesprávnosti či neúplnosti výroku, tj. absenci vyjádření znaku objektivní stránky „na cizím majetku“ v právní větě, ve vztahu k němuž by bylo třeba se zaobírat osobou poškozenou jednáním obviněného.
Námitka obviněného, že nepodmíněný trest odnětí svobody, jemuž byl nepřiměřeně uložen, není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.
Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V uvedené věci byl dle názoru Nejvyššího soudu České republiky uložen přípustný druh trestu, ať již jde o nepodmíněný trest odnětí svobody či trest peněžitý.
Pokud by se připustily námitky ohledně přiměřenosti trestu (v řešené věci se obviněný zaměřoval na nepodmíněný trest odnětí svobody) jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamenalo by to popření samotného smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedená konstatování ústí v závěr, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl dle § 265i tr. ř.
(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2016 č. j. 6 Tdo 244/2016-58)
Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že nepodmíněný trest odnětí svobody u trestných činů s horní hranicí odnětí svobody 5 let lze uložit, jen pokud by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl spořádaný život. Dále dle § 55 tr. zákoníku může soud uložit nepodmíněný trest odnětí svobody až na 20 let, pokud nejde o mimořádné zvýšení trestu dle § 59, uložení trestu odnětí svobody spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny či o trest výjimečný.