Advokát JUDr. Lubor Ludma vykonávající advokátní praxi v Olomouci přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před nejvyššími soudy České republiky. Dnes se připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ve věci nedostatečného odůvodnění uložené sankce za přestupek.
Městský úřad Velké Meziříčí rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014 uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kterých se dopustil porušením § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu tím, že dne 14. 12. 2013 v 04:55 hod., řídil v obci osobní automobil, přičemž při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla a dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.
Sankce za přestupek byla žalobci uložena v podobě pokuty ve výši 27.000 Kč a zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců [§ 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu]. Odvolání bylo Krajským úřadem Kraje Vysočina zamítnuto.
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u krajského soudu. Soud žalobu zamítl. Důkazy navrhované žalobcem k prokázání toho, že v době protiprávního jednání nedisponoval rozpoznávací a ovládací schopností z důvodu předchozího zranění, jsou irelevantní, neboť z výpovědi zasahujících policistů vyplynulo, že s nimi žalobce komunikoval. Skutečnost, že žalobce tvrdil, že vozidlem nejel a žádné nemá, ještě podle soudu nevykazuje znaky absence rozpoznávací a ovládací schopnosti, jak se snaží žalobce předestřít ve své žalobě. Toto chování soud shodně s žalovaným posoudil jako účelové.
Dále se soud vyjádřil k výhradám žalobce namítajícím porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce opakovaně prostřednictvím svého zástupce žádal správní orgány, aby mu podklady pro vydání rozhodnutí přeložily do jazyka, kterému rozumí (ukrajinštiny), aby se k nim poté mohl vyjádřit. Tvrdil, že neovládá natolik dobře český jazyk. Krajský soud citoval ústavněprávní východiska Evropské úmluvy a Listiny a následně judikaturu Ústavního soudu ČR, dle které právo na tlumočníka nesmí být zneužito k záměrnému a účelovému prodlužování řízení za situace, kdy účastník řízení zcela evidentně a bez sebemenších pochyb jazyk, v němž se vede jednání, ovládá (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 394/01). Rovněž dle Ústavního soudu ČR právo na tlumočníka nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05).
Žalobce se obrátil s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu ČR. První námitkou se žalobce věnoval nedostatečnosti zjištění skutkového stavu. Druhou námitkou stěžovatel trvá na tom, že byly porušeny procesní předpisy tím, že stěžovatel neznal jazyk, ve kterém se vedlo následné správní řízení. Třetí bod kasační stížnosti spočívá v tom, že krajský soud nepřisvědčil námitce ohledně nepřezkoumatelnosti uložené sankce za přestupek. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí uložené sankce za přestupek neodůvodňuje.
První námitku shledal Nejvyšší správní soud ČR jako nedůvodnou. V rámci obsahu druhé námitky stěžovatele se kasační soud přiklonil k názoru žalovaného, podporované názory Ústavního soudu ČR, jelikož stěžovatel česky rozumí.
Skutečnost, že stěžovatel hovoří česky, žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil mimo jiné z listin založených ve veřejně přístupném obchodním rejstříku, které dokazují jeho působení v české společnosti s ručením omezeným jako společník a notářské zápisy z činnosti této společnosti. Kasační soud žalovanému vytkl, že takovéto skutečnosti neměly oporu ve správním spise, tudíž měl podklady pro tento závěr opatřit procesně správným postupem.
Námitka spočívající v nedostatečném odůvodnění uložené sankce za přestupek je důvodná. V odůvodnění uložené sankce za přestupek správní orgán prvního stupně hovoří o tom, že „přestupky byly spáchány úmyslně, vědomě, což považuje za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy by byla ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. […] Při rozhodování o druhu a výši uložené sankce správní orgán vycházel ze skutečnosti, že se obviněný dopustil přestupku v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů […]. Správní orgán hodnotí míru zavinění jako úmyslnou a považuje jednání obviněného za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy byla ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. Navíc byl přestupek spáchán při řízení motorového vozidla a byl spáchán na místě veřejnosti přístupném, to znamená, že je zvýšené riziko negativních následků pro ostatní účastníky silničního provozu.“
Skutek, ve kterém byl spatřován přestupek, přitom spočíval v tom, že stěžovatel při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla, a dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou.
Tímto skutkem měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) a dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona.
Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma doplňuje znění výše uvedených ustanovení. Dle § 125c odst. 1 písm. d) se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví“.
A dle § 125c odst. 1 písm. k) se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“.
Přičemž stěžovatel měl porušit povinnost dle § 6 odst. 12 spočívající v tom, že „na výzvu policisty je řidič motorového vozidla povinen předložit doklady podle odstavců 8 a 9 policistovi ke kontrole“.
Z uvedeného je zřejmý nesoulad odůvodnění uložené sankce za přestupek s projednávaným přestupkem, který je stěžovateli dáván za vinu. Jednání, pro které bylo zahájeno přestupkové řízení, spočívalo v odmítnutí vyšetření na ovlivnění návykovými látkami a odmítnutí předložení požadovaných dokladů. U takovéhoto skutku a u skutkových podstat, jejichž naplnění správní orgány dávaly stěžovateli za vinu, je irelevantní, zda byl stěžovatel v době jednání intoxikován, nebo ne.
Při odůvodnění výše sankce za přestupek za projednávané přestupky rovněž nelze operovat se skutečností, že stěžovatel byl v době jednání pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost nebyla (zcela správně) předmětem dokazování.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, proto jej podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. prvým výrokem tohoto rozsudku zrušil. Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 14. prosince 2016 č. j. 1 As 223/2016 – 50)
Advokát JUDr. Lubor Ludma, provozující advokátní praxi v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, ale je schopen poskytnout právní radu a zastoupení ve věcech odpovědnosti ze spáchání správních deliktů, přestupků a i v řízeních o uložení sankce za přestupek.