Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k námitce promlčení vznesenou v rozporu s dobrými mravy státem.
Stěžovatelé se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhali, aby jim vedlejší účastnice (Česka republika – Ministerstvo financí) zaplatila částku 12 183 276,64 Kč z titulu náhrady škody jim vzniklé v důsledku protiústavní regulace nájemného. Jejich žaloba však byla zamítnuta na základě uplatněné námitky promlčení vznesenou státem.
Obecné soudy se dle stěžovatelů při rozhodování o akceptaci námitky promlčení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR. Stěžovatelé zejména vytýkají, že obecné soudy příliš zužujícím a účelovým způsobem interpretovaly pojem „okolností, za nichž byla námitka uplatněna“.
Podle obecných soudů stěžovatelé totiž údajně žádné takové specifické okolnosti o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy netvrdili.
Podle těchto argumentů je matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Česká republika totiž byla tím, kdo svým (ne)jednáním zapříčinil jak vznik žalovaného nároku, tak i dlouhodobou faktickou nemožnost jeho uplatnění u soudu.
Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, podle nichž měli dostatek času, aby své nároky uplatnili (postup rozporný se zásadou vigilantibus iura scripta sunt). Upozorňují totiž, že v roce 2006 zahájili celou řadu řízení, v nichž své nároky uplatnili.
Všechny jejich návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty a soud odvolací ve všech případech postup okresního soudu aproboval. Stěžovatelé navíc upozorňují, že ačkoliv tato řízení byla zahájena až po vydání nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, nebyli stěžovatelé v duchu tohoto rozhodnutí poučeni o možnostech dalšího postupu při uplatňování svých práv.
V naznačeném rozsahu Ústavní soud ČR napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. K porušením základních práv došlo postupem obecných soudů, které v rozporu s principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu ČR neuznaly argument stěžovatelů, podle něhož byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.
Ústavní soud ČR vymezil podmínky pro aplikaci podústavního práva, zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
V rovině podústavního práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 (tehdy platného a účinného občanského zákoníku), zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje znění ustanovené § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“
S „dobrými mravy“ nelze nakládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti.
Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud ČR v minulosti posuzoval i vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že „ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“ (srov. nález sp. zn. II. ÚS 309/95).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně s dobrými mravy neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Specifickou skupinu případů pak tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení, vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores (v rozporu s dobrými mravy). Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců, a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce.
V nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 došlo k další interpretaci ve smyslu, že náhrada škody vůči státu připadá v úvahu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Z uvedeného plyne několik dílčích závěrů, jež jsou klíčové pro posouzení právě projednávané věci. Je zřejmé, že rovněž námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy.
V době před přijetím stanoviska Pl. ÚS 27/09 (ještě v prosinci 2008) nejen obecné soudy, nýbrž i sám Ústavní soud ČR přistupovaly k otázce, za jaké období má být stát žalován toliko subsidiárně (tj. po vyčerpání efektivních prostředků nápravy), zcela rozdílně. Tvrzení odvolacího soudu, který uvádí, že „od roku 2006 tak již byl znám názor Ústavního soudu, že se pronajímatelé mohou svého nároku domáhat proti státu“, je proto ve světle uvedeného přinejmenším nepřesné.
V případě stěžovatelů navíc – s přihlédnutím ke specifickým okolnostem tohoto případu – nelze ani tvrdit, že by tito postupovali v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“, na kteroužto zásadu odkazovaly ve svých rozhodnutích zejména odvolací a dovolací soud.
Ústavní soud ČR tedy shrnuje, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu ČR toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu.
Navzdory uvedenému však výkonná moc prostřednictvím vedlejší účastnice tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy.
Ústavní soud ČR tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces i jejich právo vlastnit majetek.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ČR podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dobrými mravy se rozumí soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.