Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nároku nahrazení nákladů z likvidace škodné události způsobenou dopravní nehodou.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 134.649 Kč jako náhrady škody způsobené při dopravní nehodě ze dne 10. 5. 2009 na jeho motocyklu, kterou zavinil občan Slovenské republiky pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná je jako pojišťovna subjektem povinným k náhradě vzniklé škody podle § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná po předložení faktury v celkové výši 308.965 Kč za opravu poškozeného motocyklu vyplatila žalobci částku 174.316 Kč, neboť zkrátila pojistné plnění o amortizaci, tedy o předpokládané zhodnocení vozidla opravou ve výši 134.649 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 C 407/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134.649 Kč s příslušenstvím. Soud z posudku znalce, který vyhodnotil cenu opravy jako přiměřenou, a ze zjištění, že pojišťovna žalobce neinstruovala, že likvidace škodné události bude posuzována jako totální škoda, naopak vyšla z částky vynaložené na opravu, od níž nesprávně odečetla částku údajného zhodnocení. Na základě ustálené judikatury Ústavního soudu pak uzavřel, že pokud obnova původního stavu vozidla není možná jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k náhradě nákladů účelné opravy na poškozeného, a zvýhodňovat tak škůdce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55 Co 86/2015-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá co do částky 65.665 Kč s příslušenstvím. Při určení výše škody dle § 442 odst. 1 odst. 2 č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) však platí, že se hradí skutečná škoda a pouze je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Za situace, kdy soudní znalec dospěl k závěru, že se jedná o totálně zničené vozidlo a jeho oprava nebyla rentabilní, činí skutečná škoda částku 243.300 Kč, již určil jako vzniklou škodu na motocyklu znalec. Nad tuto částku se již dle odvolacího soudu nejednalo o účelné a nezbytné náklady na uvedení motocyklu do původního stavu, a proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domníval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítal, že za situace, kdy opravou bylo dosaženo původního stavu poškozené věci a nedošlo k jejímu zhodnocení, není možné vyjít ze znalcem určené hodnoty věci před poškozením, ale z částky skutečně vynaložené na uvedení v předešlý stav.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky způsobu určení výše škody vzniklé při dopravní nehodě na vozidle, jež poškozený nechal následně opravit. Tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenými závěry dovolacího i Ústavního soudu, a v tomto směru je dovolání také důvodné.
Jelikož v posuzované věci jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014, je věc vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzována dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před vznikem škodné události.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.
Výše škody je ve smyslu § 443 obč. zák. dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj. jeho obvyklou tržní cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět obvyklou cenou havarovaného vozidla.
Jestliže ovšem poškozený vozidlo nechá opravit, může výši škody vyčíslit cenou opravy, sestávající zpravidla z ceny provedených prací a ceny vyměněných náhradních dílů. Od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být případně odečtena částka odpovídající jejímu zhodnocení opravou oproti původnímu stavu, jinak by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a znamenalo to zvýšení obvyklé ceny opravené věci.
Zhodnocení poškozeného vozidla opravou ovšem nastává jen tehdy, dojde-li ke zvýšení jeho obvyklé ceny, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením technické hodnoty. Technická hodnota je vyjádřením technických vlastností věci, a její zvýšení nemusí nutně znamenat zvýšení ceny obvyklé. Poškozený má tedy v první řadě právo na náhradu škody odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla ve stavu poškozeném. Rozhodne-li se pro opravu, zakládá mu to právo výběru požadovat náhradu škody vyčíslenou druhým způsobem, totiž hodnotou opravy, to již však s případným odpočtem zhodnocení, pokud k němu dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, uveřejněný v Souboru pod C 14535).
Soud prvního stupně při určení výše majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní nehody vyšel v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Použil tedy druhý shora uvedený způsob stanovení výše náhrady škody a tento právní názor je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, z něhož jak prvoinstanční soud, tak také odvolací soud při svém rozhodnutí vycházely, ale i s nálezem z doby pozdější, v němž se Ústavní soud k uvedeným právním vývodům přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, publikovaný v Souboru pod C 14064, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2659/2007, uveřejněný v Souboru pod C 7834).
V dané věci je hodnocení účelnosti provedené opravy ovlivněno tím, že poškozený má nárok, aby mu škoda, která vznikla na základě škodné události, byla nahrazena poskytnutím pojistného plnění. Pak je opodstatněné, že při odstraňování následků škodné události postupuje v součinnosti s pojistitelem odpovědnosti škůdce či Českou kanceláří pojistitelů v případech plnění z garančního fondu.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovanou pověřená pojišťovna nesdělila žalobci, že z nastalé škodné události bude nakládáno jako s totální škodou, naopak přistoupila na likvidaci škodné události opravou vozidla a vycházela při určení výše náhrady škody a odpovídající výše pojistného plnění z částky vynaložené dovolatelem na opravu vozidla, tj. uvedení poškozené věci do původního stavu.
V takovém případě pak již není možné užít první ze shora uvedených způsobů určení výše peněžní náhrady, tedy určit náhradu jako rozdíl obvyklé ceny věci před a po poškození. Za uvedené situace je třeba při určení náhrady vycházet z výše nákladů na opravu vozidla a posuzovat již pouze účelnost a nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený dvěma výše zmíněnými způsoby nejistý a navíc je rozhodnutí poškozeného zvolit opravu vozidla podpořeno postojem pojišťovny likvidující škodné události, nelze z následného závěru znalce, že se jednalo o totální škodu a oprava nebyla rentabilní, učiněného až v řízení před soudem, vyvozovat, že náklady vynaložené na opravu vozidla nebyly účelné.
Hlediskem významným pro určení výše náhrady je v takovém případě otázka, zda opravou došlo ke zhodnocení vozidla a k případnému bezdůvodnému obohacení dovolatele. Pokud znalec uzavřel, že nedošlo ke zhodnocení věci a oprava toliko obnovila předešlý stav, je nepodstatné, že znalec zároveň vyhodnotil škodu jako totální.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil dle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2016 sp. zn. 25 Cdo 5173/2015)
Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že prolmčecí lhůta k právu z pojistného plnění počíná běžet za jeden rok od pojistné, škodné události, jak vyplývá z ustanovení § 626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.