Advokát v Olomouci k formalistickému odmítnutí žaloby proti nečinnosti správního orgánu dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR:
Posouzení že se stěžovatelé domáhají žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „soudní řád správní“), není otázkou přípustnosti žaloby ani jiných podmínek řízení o této žalobě, ale otázkou posouzení důvodnosti žaloby. Jestliže se tedy Městský soud v Praze v napadeném usnesení s otázkou údajné nečinnosti Policejního prezidia České republiky věcně vypořádal, a přesto žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K uvedené vadě ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního Nejvyšší správní soud České republiky přihlédl z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 soudního řádu správního.
V ubytovně, kde jsou oba stěžovatelé hlášeni k pobytu, došlo 16. 11. 2013 k incidentu, na základě kterého přivolala majitelka ubytovny hlídku městské policie. Po jejím odjezdu přivolal žalobce rychlou záchrannou službu a Policii ČR, protože dle jeho tvrzení jej příslušníci hlídky napadli. Následně byli oba žalobci a další účastníci incidentu vyzváni k podání vysvětlení ve věci, k čemuž došlo v rozmezí od 26. 11. 2013 do 27. 11. 2013. Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje dospělo k závěru, že ve věci tvrzeného napadení ze strany příslušníků hlídky městské policie neexistuje dostatek důkazů, použití donucovacích prostředků strážníkem bylo vyhodnoceno jako přiměřené. Dne 4. 2. 2014 bylo Magistrátu města Přerov zasláno oznámení podle § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích), pro podezření ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neuposlechnutím výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.
Magistrátem města Přerov byla věc vrácena Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, Obvodnímu oddělení Přerov 2, neboť Magistrát města Přerov dospěl k závěru, že nemá možnost objektivně posoudit, zda mohlo k přestupkovému jednání dojít či nikoli. Poté byla věc ke dni 12. 2. 2014 podle § 58 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích policejním orgánem odložena.
Dne 18. 2. 2014 podali stěžovatelé k Policii ČR, Krjskému ředitelství policie Olomouckého kraje, Obvodnímu oddělení Přerov 2 stížnost na postup a způsob vyřízení shora popsané věci. Stížnost byla zaevidována a řešena příslušným odborem vnitřní kontroly. Dne 17. 3. 2014 byli stěžovatelé vyrozuměni o jejím vyřízení.
Dne 25. 3. 2014 podali stěžovatelé další stížnost, která byla vyhodnocena jako nesouhlas s vyřízením předchozí stížnosti a postoupena Policejnímu prezidiu ČR. Stížnost stěžovatelé doplnili podáním ze dne 27. 3. 2014, přičemž část tohoto podání byla posouzena jako stížnost nová. Tato nová stížnost byla zaevidována, byla opět řešena odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje a shledána nedůvodnou, o čemž byli stěžovatelé vyrozuměni.
Původní stížnost (resp. nesouhlas se způsobem jejího vyřízení) byl rovněž shledán nedůvodným, o čemž byli stěžovatelé vyrozuměni sděleními policejního prezidenta. Stěžovatelé podali dne 12. 11. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, kterou se domáhali ochrany před údajnou nečinností Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje spočívající v nevyřízení jejich stížnosti ze dne 18. 2. 2014 a před údajnou nečinností žalovaného Policejního prezidia České republiky spočívající v nevyřízení stížnosti ze dne 25. 3. 2014. Usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 65 A 55/2014 – 25, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného Policejního prezidia ČR a následně usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 65 A 26/2015 – 19, tuto věc postoupil Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze žalobu usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního odmítl, jelikož shledal návrh žalobců nepřípustným.
Dospěl totiž k závěru, že vyrozumění žalovaného, které bylo vydáno v rámci postupu dle § 97 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PČR“) a § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala práva nebo povinnosti stěžovatelů. Podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Městský soud v Praze uvedl, že pokud se stěžovatelé domáhají žalobou proti nečinnosti vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, nejsou splněny podmínky řízení podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního, dle kterého se lze žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu pouze povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, nikoli jakýkoli jiný správní akt. Dle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Stěžovatelé podali proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení). Namítali, že odmítnutí žaloby je porušením práva na spravedlivý proces, neboť tímto se vyřízení (resp. nevyřízení) jejich stížnosti stalo pouze formálním aktem bez jakékoli právní jistoty. Městský soud v Praze zcela opomenul § 154 správního řádu, neboť žalovaný vydal sdělení a na postup při jeho vydávání měl aplikovat mimo jiné § 2 až § 8 správního řádu, kde jsou upraveny základní zásady správního řízení. Mezi základní zásady správního řízení patří dle § 2 odst. 2 správního řádu uplatňování pravomoci správních orgánů pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V § 4 odst. 2 správního řádu nacházíme zásadu, že správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Z toho lze dovodit, že se jedná o správní řízení a soudem přezkoumatelné správní rozhodnutí. Z materiálního hlediska je proto nutné považovat toto sdělení za rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Stěžovatelé se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (dle § 106 odst. 2 soudního řádu správního se lhůtou rozumí doba 2 týdnů po doručení rozhodnutí) domáhali přezkumu rozhodnutí Městského soudu v Praze, které vzešlo z řízení, jehož byli účastníky (přípustnost řízení dle § 102 soudního řádu správního), jejich kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 soudního řádu správního) a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud České republiky přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem a důvody, které uplatňovali stěžovatelé ve svém podání. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Vzhledem tomu, že stěžovatelé podali kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jejich žaloba, přichází v úvahu pouze stížnostní důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního, podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu České republiky v nynějším řízení je proto toliko otázka, zda Městský soud v Praze postupoval správně, když žalobu stěžovatelů podle § 46 odst. 1 písm. d ) soudního řádu správního odmítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelé se žalobou proti nečinnosti domáhají vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního a nejsou proto splněny podmínky řízení podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního.
Dle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon (jaké např. zákony) s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Rozhodnutím, které má na mysli § 79 odst. 1 soudního řádu správního, se rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti osoby pro konkrétní případ, jde tedy o akt aplikace práva vydávaný správními orgány – individuální správní akt (§ 65 soudního řádu správního).
V dané věci bylo pro rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelů stěžejní především zhodnocení postupu Městského soudu v Praze v řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevyřízení stížnosti ze dne 25. 3. 2014, jakož i zodpovězení otázky, zda posouzení, že se stěžovatelé domáhají žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, je otázkou přípustnosti žaloby dle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, jiných podmínek řízení nebo důvodnosti žaloby.
Nejprve je třeba uvést, že Městský soud v Praze nemohl žalobu stěžovatelů odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, protože toto ustanovení míří na případy, kdy se žalobce domáhá, aby bylo rozhodnuto o návrhu (žalobě), který zákon výslovně označuje jako nepřípustný. Soudní řád správní jako důvod nepřípustnosti žaloby proti nečinnosti neoznačuje případ, kdy se žalobce domáhá žalobou proti nečinnosti vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud České republiky se shodným případem jako v nyní projednávané věci, kdy krajský soud odmítl žalobu proti nečinnosti správního orgánu z důvodu, že se jí žalobce domáhal vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ans 5/2008. V této věci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu České republiky v usnesení ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008 – 164 (přístupné na www.nssoud.cz), uvedl následující:
„Citované ustanovení § 79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“ (viz bod 25 cit. usnesení).
Ze shora uvedeného vyplývá, že posouzení, že se stěžovatelé domáhají žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, není otázkou přípustnosti žaloby, ani jiných podmínek řízení o této žalobě, ale otázkou posouzení důvodnosti žaloby. Jestliže se tedy Městský soud v Praze v napadeném usnesení s otázkou údajné nečinnosti Policejního prezidia České republiky věcně vypořádal, a přesto žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K uvedené vadě ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního Nejvyšší správní soud České republiky přihlédl z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 soudního řádu správního.
Otázkou, zda předmětné sdělení je rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, se Nejvyšší správní soud České republiky zabývat nemohl, bylo by to přinejmenším předčasné, neboť by tím předjímal rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud České republiky podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem soudního řádu správního napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 5 As 249/2015 – 21)