Archiv rubriky: Trestní právo

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k námitkám posouzení skutku jako jednání v krajní nouzi dle § 28 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).

Obviněný byl uznán vinným za skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Šumperku spočíval na tom, že dne 23. 5. 2015 řídil po předchozím požití alkoholických nápojů vozidlo, jímž při couvání narazil do jiného zaparkovaného vozidla, a při policejní kontrole byla u něho dechovou zkouškou zjištěna hladina alkoholu 1,47 g/kg a 1,43 g/kg.

Na základě výše uvedeného byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoník a odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na jeden rok, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.

Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 68 To 294/2015, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. ř.“) zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce (advokáta) v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že důvodem pro dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že jednal v krajní nouzi. Poukázal na to, že vozidlo jinak řídila jeho manželka, kterou postihla náhlá zdravotní indispozice za okolností, kdy se vozidlo nacházelo ve strmém kopci a bránilo volnému průjezdu jiných vozidel. Zdůraznil, že řízení vozidla se ujal jen proto, aby ho zaparkoval na vhodné místo. Uvedl, že jiným způsobem nebylo možné odvrátit nebezpečí, které hrozilo z přítomnosti vozidla na místě, kde ho přestala řídit manželka.

Nejvyšší soud České republiky, po prostudování spisu shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Krajní nouze jako okolnost vylučující protiprávnost činu je upravena v § 28 tr. zákoníku. Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Krajní nouzí se rozumí stav, při němž je možné chránit zájem, který zároveň chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Podstatou krajní nouze je střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů v tom smyslu, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k porušení jiného zájmu.

Jednáním v krajní nouzi se odvrací nebezpečí, jemuž je vystaven zájem chráněný trestním zákonem. Nebezpečím se míní možnost vzniku poruchy takového zájmu. Nebezpečí musí hrozit přímo, to znamená bezprostředně v tom smyslu, že vývoj událostí spěje k okamžitému vzniku poruchy. Přímo hrozící nebezpečí se vyznačuje tím, že se rychle naplňují všechny podmínky potřebné k tomu, aby porucha nastala, a že ke vzniku poruchy zbývá již jen naplnění minima podmínek.

Podstatným znakem krajní nouze je její subsidiarita. To znamená, že za daných okolností konkrétního případu nelze nebezpečí, které přímo hrozí chráněnému zájmu, odvrátit jinak než právě porušením jiného chráněného zájmu.

Pro úplnost je třeba zmínit také požadavek, že osoba jednající v krajní nouzi nesmí způsobit následek, který je zřejmě stejně závažný nebo dokonce závažnější, než jaký hrozil z odvraceného nebezpečí. Takto vymezený znak proporcionality krajní nouze vyjadřuje zásadu, že nelze připustit záchranu jednoho zájmu obětováním rovnocenného nebo dokonce cennějšího zájmu jiného. Opak by v podstatě znamenal, že jednání v krajní nouzi neztrácí povahu materiálně protiprávního činu.

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný nejednal v krajní nouzi.

Podstatou věci bylo to, že manželka obviněného jako řidička vozidla při své momentální zdravotní indispozici nezvládla jízdu do strmého vrchu na místo zamýšleného parkování, vozidlo jí zůstalo stát na místě, kde nemohlo být ponecháno, obviněný se rozhodl vyřešit situaci tím, že se ujal řízení vozidla, ačkoli byl pod vlivem alkoholu, a při couvání lehce narazil do jiného stojícího vozidla.

Obviněný tím ale neodvracel žádné reálné nebezpečí, které by hrozilo některému ze zájmů chráněných trestním zákonem. Vozidlo, které zůstalo stát při jízdě do strmého vrchu v prostoru parkování vozidel návštěvníků automobilových závodů, mohlo nanejvýš určitým způsobem komplikovat pohyb jiných vozidel, ale rozhodně nepředstavovalo žádné konkrétní nebezpečí, zejména ne nebezpečí, které by hrozilo přímo. Z ničeho nevyplývá, že by mělo ihned dojít např. ke kolizi s nějakým jiným vozidlem.

Odhlédne-li se od obecné a nekonkrétní povahy důsledků, které mohly případně vyplývat z toho, v jakém místě se vozidlo nacházelo po zastavení, pak za daných okolností bylo možné těmto důsledkům snadno předejít jinak než tím, že obviněný se sám ve stavu vylučujícím způsobilost ujal řízení vozidla. Tak bylo možné např. požádat řidiče některého z jiných vozidel nebo se obrátit na policisty, kteří na místě dohlíželi na situaci.

Advokát v Olomouci doplňuje, že nebyl naplněn požadavek subsidiarity.

Obviněný namítal krajní nouzi již v odvolání. Pokud Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci námitky obviněného neakceptoval a nepovažoval jeho jednání za jednání v krajní nouzi, měl pro tento závěr důvody plně odpovídající ustanovení § 28 tr. zákoníku.

Z hlediska namítané krajní nouze není rozsudek Okresního soudu v Šumperku rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. března 2016 č. j. 7 Tdo 272/2016-20)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že jednání v krajní nouzi musí současně splňovat dva základní předpoklady, aby čin jinak trestný nebyl trestným činem. Prvním předpokladem je subsidiarita, tedy že nelze bezprostřednímu nebezpečí zamezit jiný způsobem. Druhým předpokladem je naplnění proporcionality činu jinak trestného, tedy, že nesmí dojít k závažnějšímu následku, než které jednání v krajní nouzi odvrací.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení ve věci pokusu trestného činu vraždy vedeného na základě dovolání u Nejvyššího soudu České republiky.

Obviněný byl na základě rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“) k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, které měl dle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku vykonat ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 trestního řádu částečně zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let za spáchání pokusu zločinu vraždy.

Oba soudy vycházely z níže uvedeného skutkového stavu. Obviněný, posílený alkoholem, se po slovní rozepři s poškozeným odhodlal k úderu pěstí do obličeje poškozeného, po kterém poškozený upadl na zem. Poškozený následně vstal a odcházel z hostince, přičemž od obviněného dostal opětovně ránu pěstí. Poslední rána poškozeného svalila na zem. Následně se obviněný k poškozenému sehnul, vytáhl zavírací nůž a bodl poškozeného do levé části hrudníku, čímž poškozenému způsobil bodné poranění bránice, tečné poranění dolního pólu sleziny, poranění povrchových vrstev stěny tlustého střeva, krvácení do dutiny hrudní a masivní krvácení do dutiny břišní. Poškozený ovšem díky včasnému zásahu zdravotníků a chirurgického zákroku nezemřel.

Obviněný proti výše uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán.

Podle § 265b odst. l písm. g) trestního řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy.

V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy.

Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí.

Nejvyšší soud ČR se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

O pokus trestného činu jde podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednáních, která bezprostředně směřují k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 140 odst. 1 (vraždy prosté, tzv. „afekt vraždy“) tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.

Podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

Nejvyšší soud České republiky nepřisvědčil právním námitkám obviněného. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí u živého člověka jakékoli zbavení jeho života. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Proto je vraždou jak zastřelení, probodnutí, tak i dlouhodobé týrání a nepodávání stravy dítěti anebo déletrvající podávání jedu v malých dávkách.

Trestný čin vraždy je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu.

V ustanovení § 140 odst. 2 (tzv. „vraždy premeditované“, rozmyšlené) tr. zákoníku je upraven postih pachatele, který jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude postihován podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku pachatel, který takto jedná v náhlém hnutí mysli.

Jako privilegovaná skutková podstata k trestnému činu vraždy je pak formulováno zabití podle § 141 tr. zákoníku, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Z vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní, ale i objektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, protože se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu vraždy, jehož se dopustil v úmyslu jiného úmyslně usmrtit, přičemž k dokonání trestného činu vraždy však nedošlo.

Nejvyšší soud České republiky k naplnění subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu vraždy poukazuje na to, že obviněný zaútočil na poškozeného zavíracím nožem s čepelí dlouhou cca 13 cm. Obviněný vedl útok velkou intenzitou, což vyplývá ze závěrů soudního znalce z odvětví soudního lékařství a z hloubky bodného kanálu cca 10 cm. Útok byl veden proti hrudníku poškozeného, tedy do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poranění zpravidla vede ke smrti zraněné osoby.

Obviněný jednal takovým způsobem, že reálně mohl předpokládat, že jeho útok povede ke smrti poškozeného, tedy jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle něj je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Podle skutkových zjištění soudu se obviněný po činu nesnažil poškozeného ošetřit ani mu nepřivolal lékařskou pomoc, naopak se snažil zahladit stopy svého jednání, protože již v hostinci utíral krev z podlahy a poté se doma snažil odstranit krevní stopy ze svého oblečení a nože. Obviněný fakticky učinil vše, aby poškozeného usmrtil. Ke smrtelnému následku nedošlo nezávisle na vůli obviněného, protože poškozenému byla v relativně krátkém čase poskytnuta odborná lékařská péče.

Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že prokázání subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění pachatele, patří k nejproblematičtějším a nejsložitějším otázkám v trestním řízení.
(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2015, č. j. 7 Tdo 1418/2015-15)

Advokát v Olomouci k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR:

Trest vyhoštění lze uložit pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Jednou z překážek bránící pachateli uložit trest vyhoštění je kumulativní splnění okolností uvedených v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. 1. 2015 sp. zn. 4 T 9/2015 uznal obviněného vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od 00:01 hod. dne 23. 12. 2014 do 01:10 hod. dne 22. 1. 2015 pobýval na území České republiky, a to přesto, že je veden v evidenci nežádoucích osob s platností od 23. 10. 2014 do 23. 12. 2015, neboť mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v Přerově ze dne 30. 7. 2014, uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku, proti němuž si v zákonné lhůtě podal odvolání, o kterém rozhodovalo Ředitelství služby cizinecké policie v Praze a které 20. 10. 2014 vydalo rozhodnutí o zamítnutí odvolání a současně potvrdilo i stanovenou lhůtu k vycestování z území České republiky do 60-ti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy do 24:00 hod. dne 22. 12. 2014, když uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 2014, přičemž dne 22. 1. 2015 v 01:10 hod. byl kontrolován hlídkou Odboru cizinecké policie Přerov, bez dokladů opravňujících ho k pobytu na území České republiky. Za to mu byl v souladu s § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání tří let. Odvolání, které obviněný podal, ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, odvolací soud zamítl.

Obviněný má za to, že mu byl trest vyhoštění podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku uložen v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jelikož má na území České republiky pracovní a sociální zázemí a uložení tohoto trestu je v rozporu se zájmem na spojování rodin. V České republice žije již skoro 16 let, má zde svou rodinu, konkrétně dcery, bývalou manželku a její příbuzné, s nimiž se stýká. Naopak s rodinnými příbuznými v cizině neudržuje více jak 15 let kontakt. Obviněný projevuje zájem o svou rodinu, zejména pak o obě dcery prostřednictvím svých známých a příbuzných ze strany bývalé manželky. Ačkoliv má zájem se s nimi stýkat, nemá v současné době zajištěno sociální zázemí a bytové podmínky natolik, aby se s nimi stýkat mohl. Obviněný má zájem v České republice zůstat i nadále, žít řádným životem a vídat svou rodinu. Byla mu rovněž přislíbena práce za předpokladu udělení trvalého pobytu na území České republiky.

Dovolací námitka obviněného týkající se právě překážky zájmu na spojování rodin a jeho tvrzení, že na území České republiky má pracovní a sociální zázemí, představuje soustavnou obhajobu obviněného, s níž se vypořádal již soud prvního stupně, když v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že s rodinnými důvody předkládanými obviněným, jež údajně brání uložení trestu vyhoštění, se v minulosti zabýval již správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 30. 7. 2014, když dovodil, že rodinné poměry obviněného k jeho bývalé manželce, dětem a širší rodině bývalé manželky jsou natolik zpřetrhané, že vyhoštěním nedojde k újmě na právech obviněného z pohledu rodinného života.

Bývalá manželka obviněného správnímu orgánu mimo jiné sdělila, že se s obviněným dlouhodobě nestýká, jsou rozvedeni od roku 2006. Naposledy se viděli asi v roce 2011 na nádraží, kde obviněný popíjel. Dcery se s obviněným stýkat nechtějí, mladší obviněného vůbec nezná. Potvrdila, že v případě vycestování obviněného z České republiky tuto skutečnost nebude zcela určitě považovat za nepřiměřený zásah do rodinného života, s čímž podle jejího názoru souhlasí i jejich dcery.

Obviněnému byl udělen trvalý pobyt na území České republiky dne 16. 11. 1998, který mu byl pravomocně zrušen ke dni 15. 11. 2013 rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky ze dne 24. 10. 2013, a to zejména z důvodu, že obviněný byl v České republice opakovaně pravomocně odsouzen za páchání trestné činnosti (mimo jiné i pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku), stal se alkoholikem a bezdomovcem, který nemá práci a byla mu stanovena povinnost vycestovat z území České republiky do 30 dnů ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 30. 3. 2014.

Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že obviněný nesplňuje ani jednu z podmínek předvídanou ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, takže v uložení trestu vyhoštění soudu překážka uváděná v dovolání nebránila. Lze proto konstatovat, že skutečnosti namítané v dovolání obviněného jsou zjevně neopodstatněné a trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let mu byl uložen v souladu se zákonem.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

(obsah příspěvku advokátní kanceláře v Olomouci vychází z usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 4 Tdo 899/2015-24 ze dne 26.8.2015)

Účinná lítost pohledem advokáta JUDr. Lubora Ludmy:

Ačkoli obava z možného trestního stíhání nevylučuje sama o sobě splnění podmínky dobrovolného napravení škodlivého následku u pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, který dodatečně uhradí dlužnou daň, je vždy nutné velice pečlivě vyhodnotit konkrétní skutkové okolnosti, které takovému jednání předcházely, či jej doprovázely. Např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, publikovaném pod č. 29/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, podle něhož jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale již pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání (nejedná se tedy o účinnou lítost). Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin. Pro posouzení otázky, zda skutečně pachatel jednal dobrovolně, jsou vždy stěžejní právě konkrétní okolnosti případu, jak nakonec zdůraznil i Ústavní soud ČR.

Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci nejvyšší státní zástupce akceptoval pouze závěr o vině obviněného trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však s použitím ustanovení § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti. Podle nejvyššího státního zástupce je postup krajského soudu v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k otázce zániku trestnosti činu v důsledku účinné lítosti.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma vysvětluje, že účinná lítost je jedním z obecných důvodů zániku trestní odpovědnosti pouze u taxativně vyjmenovaných trestných činů. Dále pro její aplikaci musí být zároveň splněno, že byl trestný čin dokonán a pachatel dobrovolně zamezil škodlivému následku trestného činu nebo jej napravil nebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy bylo možno zabránit vzniku škodlivého následku.

Jak nejvyšší státní zástupce zdůraznil, není pochyb o tom, že obviněný úhradou dodatečně doměřené daně z přidané hodnoty napravil škodlivý následek žalovaného jednání, odmítl však názor odvolacího soudu, že tak učinil dobrovolně. Připustil sice, že obviněný dlužnou daň uhradil bezprostředně po vydání platebního výměru (dne 22. 7. 2013), avšak za situace, kdy si musel být vědom probíhajícího trestního řízení, neboť již dne 28. 2. 2013 byl policejním orgánem vyzván k podání vysvětlení ke skutkovým okolnostem, jež se následně staly předmětem obžaloby v této věci.

Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce směřují proti nesprávné aplikaci ustanovení § 33 tr. zákoníku, jež upravuje zánik trestní odpovědnosti pachatele v důsledku účinné lítosti. Odpovídají tedy uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ČR proto mohl na jejich podkladě podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom zjistil, že napadený rozsudek soudu druhého stupně obsahuje vadu nesprávného použití ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku vytýkanou nejvyšším státním zástupcem.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že u obviněného nastaly podmínky pro zánik jeho trestní odpovědnosti účinnou lítostí ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku, neboť dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty uhradil a to ještě předtím, než byl policejním orgánem obviněn ze spáchání přečinu, jehož podstatou bylo zkrácení daňové povinnosti. Podle odvolacího soudu tedy obviněný dobrovolně napravil škodlivý následek přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku jak mj. vyžaduje ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku o pojmu účinná lítost. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve svém zprošťujícím rozsudku připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 181/14, který již rozhodoval o ústavní stížnosti obviněného na počátku jeho trestního stíhání v této věci. Nato navázal odvolací soud argumentem, podle něhož obviněný v dané věci uhradil dlužnou daň prakticky ihned poté, co se dozvěděl o výši nedoplatku, s tím, že dříve tak ani nemohl objektivně učinit, což tento soud zjevně dovodil (nesprávně) z neznalosti výše nedoplatku daně z přidané hodnoty. Až poté, co obdržel dodatečný platební výměr, mohl podle soudu druhého stupně obviněný napravit škodlivý následek stíhaného přečinu, a proto přiznal obviněnému naplnění podmínek účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře přijaté již po uvedeném nálezu Ústavního soudu reagoval na vyslovené teze prosazující širší uplatnění institutu účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku v případech, kdy trestní stíhání pachateli trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku již reálně hrozí, avšak zároveň zdůraznil, že otázku „dobrovolnosti“ je třeba řešit se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009).

Kromě shora uvedeného bylo taktéž judikováno, že v některých případech nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku. Půjde však spíše o výjimečné případy, v nichž lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že vyčkával se zaplacením daňového nedoplatku až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový případ ovšem nejde za těch skutkových okolností, které byly předmětem trestního stíhání obviněného ve výše uvedené trestní věci. Tzn. situace, v nichž pachatel právě se záměrem snížit povinnost odvést daň v určitém rozsahu, předloží správci daně podklady, jejichž součástí je nepravdivé tvrzení o uskutečněných obchodních případech, které tedy nebyly realizovány. Je proto zřejmé, že si daňový poplatník je vědom i rozsahu zkrácení daně, tudíž nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu o tom, že obviněný musel vyčkat dodatečného platebního výměru a nemohl dluh na dani uhradit dříve. Takovéto podvodné jednání, k odstranění jehož škodlivého následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání příslušným správcem daně, nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněnému byla v rámci daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty výměry ze dne 25. 6. 2013, které převzal dne 2. 7. 2013, vyměřenou daň obviněný uhradil až dne 22. 7. 2013, tedy za dvacet dní. Vzhledem k citované judikatuře Nejvyššího soudu ČR nelze považovat uhrazení dlužné daně za dobrovolné, učiněné pouze z vlastní vůle obviněného. V rámci daňové kontroly uplatnil obviněný fiktivní faktury, kterými se snažil docílit zkrácení své daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty, nebyla tak řešena žádná složitá otázka povahy daňových předpisů či jejich výklad a nebyl proto dán důvod, aby s úhradou obviněný vyčkával až na vyměření daňového dluhu správcem daně.

Obviněný se tedy snažil zbavit dodatečně vyměřené daňové povinnosti, což je v přímém rozporu s podmínkou dobrovolnosti nápravy škodlivých následků svého jednání. Jak správně připomněl nejvyšší státní zástupce v dovolání, dobrovolnost jako podmínka účinné lítosti má být výsledkem změny vnitřního postoje obviněného ve vztahu ke spáchanému trestnímu jednání. Pokud tedy Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rámci projednávání odvolání obviněného nepřihlédl k výše citovaným pravidlům výkladu ustanovení § 33 tr. zákoníku, je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotně právní úpravou citovaného ustanovení, tak jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněný nejvyšším státním zástupcem.

Nejvyšší soud ČR proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2015. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud ČR zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Advokát v Olomouci uvádí, že účinná lítost je jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti u taxativně vyjmenovaných trestných činů v § 33 tr. zákoníku. Zároveň však upozorňuje, že jsou zde i speciální ustanovení o účinné lítosti u některých trestných činů, když např. trestnost trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle § 242 tr. zákoníku zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Dne 25. března 2015 rozhodoval Nejvyšší soud ČR o dovolání obviněného M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Obviněný dne 24. června 2012 v prostoru obytné zóny zahájil couvání se svým vozidlem z parkovacího místa, v době kdy matka ročního dítěte nevěnovala dítěti náležitou pozornost. Obviněný při střetu nedbal náležité opatrnosti, proto došlo ke střetu s nezletilým, čímž došlo k usmrcení dítěte. Řidič mu způsobil poranění v podobě zhmoždění mozku, což je zranění neslučitelné se životem, na jehož následky nezletilý na místě nehody zemřel.

Obviněný byl odsouzen za toto usmrcení dítěte, podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst.1 § a § 82 odst.1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v délce jednoho roku a čtyř měsíců. Proti tomuto rozsudku podal obviněný dovolání. Dovolání odůvodňuje s tím, že nezletilý byl v danou chvíli pod dozorem dvou dospělých žen a nic nenasvědčovalo tomu, že nezletilému nevěnují dostatečnou pozornost. Proto plnou odpovědnost za vzniklý následek – usmrcení dítěte – nesou dle obviněného matka a babička nezletilého.

Nejvyšší soud ČR k tomuto případu uvádí, že při couvání nesmí řidič ohrozit osoby nacházející se v blízkosti, a musí zajistit takové podmínky, aby k ohrožení nedošlo. Řidič při couvání motorového vozidla musí být zvýšeně opatrný a obezřetný. Pokud si to vyžadují okolnosti, musí zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Jednání matky, které porušila svou povinnost řádného dohledu nad nezletilým, spolupůsobilo na vzniklý následek. Tím však nebyla přerušena příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem usmrcení dítěte.

Nejvyšší soud ČR přisvědčil závěrům odvolacího soudu o tom, že obviněný nedbal všech pravidel silničního provozu a uvedený následek způsobil ve vědomé nedbalosti, proto je odpovědný za trestný čin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolání obviněného bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné.

Advokát v Olomouci radí a pomáhá právně řešit situaci, když rodič neplatí výživné. Trestný čin zanedbání povinné výživy, který je upravený v ustanovení § 196 trestního zákoníku, patří vedle krádeže a porušování domovní svobody k nejčastěji páchaným trestným činům na území České republiky. Situace, když jeden rodič neplatí výživné, jsou bohužel velmi častým jevem. V ustanovení § 196 jsou chráněny vyživovací vztahy, v praxi se toto ustanovení aplikuje především na vyživovací vztah rodičů k nezletilým dětem.

Znaky trestného činu zanedbání povinné výživy svým jednáním naplní, tj. dopustí se trestného činu, ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, nebo ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, tedy zjednodušeně kdo neplatí výživné. Přísněji může být za takové jednání potrestán ten, kdo takovým jednáním vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

Dne 18.dubna 2012 rozhodoval Nejvyšší soud České republiky o dovolání, které podal obviněný V.J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně. Obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy dle § 196 ods.1, ods.3 písm. b, trestního zákoníku, jehož se dopustil od měsíce června 2010 do 15.3.2011, s výjimkou března 2011. Obviněný neplatil výživné na své tři dcery – na nezletilou dceru V.J. ve výši 1 500 Kč měsíčně, na nezletilou B.J. ve výši 1 200 Kč měsíčně, a na nezletilou A.J. ve výši 900 Kč měsíčně. V důsledku čehož dlužil na výživném celkovou částku 33 000 Kč.

Prvním odvolacím důvodem odvolatele bylo, že trestnost jeho činu zanikla dle § 197, trestního zákoníku, protože projevil účinnou lítost, a zaplatil dlužnou částku výživného a řízení z tohoto důvodu mělo být zastaveno. Dalším důvodem, bylo, že orgány činné v trestním řízení nesplnily svou povinnost posoudit možnosti a schopnosti obviněného jako rodiče plnit vyživovací povinnost, vzhledem k výdělku obviněného. Nejvyšší soud odvolací důvody odvolatele neuznal. Jeho návrh zamítnul.

Obviněný ve své obhajobě uvedl, že nemohl platit výživné na své nezletilé dcery, protože byl nezaměstnaný a neměl dostatek finančních prostředků a nyní má i další vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi. Tento důvod nevzal Nejvyšší soud jako relevantní. Nejvyšší soud se v tomto případě ztotožnil s názory nižších soudů a pokládá z výše uvedených důvodů námitky vznesené dovolatelem za zcela zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že plození dítěte není sport ani zábava, byť to tak některým jedincům na počátku může připadat. Ve skutečnosti, tak bere na sebe budoucí rodič povinnosti a odpovědnost, které jej provází po celý další život, namnoze až do jeho vlastní smrti. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát. Když rodič neplatí výživné na své nezletilé dítě, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku. Advokát JUDr. Lubor Ludma upozorňuje, že trestný čin zanedbání povinné výživy je možné spáchat i z nedbalosti.

Související právní předpisy:

§ 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku:
Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

§ 16 trestního zákoníku:
(1)Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

 

 

„Vzhledem ke způsobu spontánního doznání obviněného v přípravném řízení za přítomnosti jeho obhájkyně (advokáta), a to v jednotlivých postupných vyjádřeních i v řízení před soudem při jeho vzetí do vazby při komplexním vyhodnocení všech dílčích důkazů, na něž nalézací soud podrobně poukázal, nelze mít jakýchkoliv pochybností o tom, že se obviněný na jednotlivých místech, kde došlo k přepadením, aktuálně nacházel, a že je to on, kdo spáchal loupežná přepadení jako jediný možný pachatel.“
(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015, č.j. 5 Tdo 1595/2014-42)
Advokát obviněného se dovolal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které potvrdilo původní rozhodnutí nalézacího soudu, který odsoudil obviněného k 9 letům odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou ze spáchání celkem 17 loupežných přepadení se zbraní, když dovolání směřovalo k nálezu vícero důvodů pro přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud ČR však ve vztahu k dokazování viny a odůvodněním konstatoval, že „z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a zejména z rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že vina obviněného byla prokazována značným množstvím provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří ucelených řetězec od doznání obviněného za přítomnosti svého právníka (advokáta), přes pachové stopy, až po kamerové záznamy z míst činu“.
(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ČR)
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, bylo patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k jednoznačnému závěru o neopodstatněnosti tohoto dovolání a usnesením dovolání odmítl. JUDr. Lubor Ludma, advokát v Olomouci k uvedené trestní věci obecně uvádí, že Nejvyšší soud ČR není jakousi „třetí instancí“, ale nejvyšším článkem soustavy soudů ČR, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku a do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zachází jen zcela výjimečně (např. kdyby existoval extrémní rozpor mezi důkazem a skutkovým zjištěním), když tato podmínka ve výše uvedené trestní věci zcela jistě naplněna nebyla (v konkrétní věci advokát odsouzeného poukazoval toliko na nejednoznačnost kamerových záznamů, nedostatečné zkoumání charakteru osobnosti obviněného, nepřítomnost advokáta před započetím jednoho z výslechů). Navíc v konkrétní trestní věci Nejvyšší soud ČR zcela správně uvedl, že v rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, Nejvyšší soud ČR tedy odvolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.