Archiv rubriky: Trestní právo

Právník v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení ve věci neoprávněného vyplacení dávky ve hmotné nouzi kvůli spáchání trestného činu podvodu zamlčením rozhodných skutečností.

Nejvyšší soud ČR odmítl v neveřejném zasedání dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 20/2015.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 T 20/2015, uznal obviněného vinným, že „jako žadatel o dávku hmotné nouze – příspěvek na živobytí, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, při vyplňování žádosti vědomě zamlčel rozhodné skutečnosti pro výplatu této dávky.

Konkrétně zamlčel, že je majitelem a provozovatelem vozidel Škoda 120L a Alfa Romeo 166, což vyplynulo ze sdělení Magistrátu města Olomouce.

Následně byl obviněnému Úřadem práce ČR přiznán od 1. 2. 2012 nárok na dávku hmotné nouze a dále v průběhu pobírání těchto dávek nesplnil oznamovací povinnost vyplývající mu z ust. § 49 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění, ač byl o této povinnosti řádně poučen.

Dále úmyslně zamlčel, nabytí vozidlo Audi A6 za částku 63 000 Kč, dále vozidlo Hyundai Sonata za částku 14 000 Kč, dále pozemkovou parcelu za částku 50 000 Kč, kterou následně dne se ziskem za částku 62 111 Kč prodal, dále vozidlo Škoda Felicia, za částku 9 500 Kč, které následně se ziskem prodal za částku 14 000 Kč a nakonec vozidlo Opel Astra za částku 4 500 Kč.

Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, jež nabylo právní moci dne 24. 10. 2014, bylo rozhodnuto, že obžalovanému byla dávka hmotné nouze – příspěvek na živobytí za období od 1. 2. 2012 do 31. 1. 2013 ve výši 4 460 Kč měsíčně a za období od 1. 2. 2013 do 30. 4. 2014 ve výši 4 540 Kč měsíčně vyplácena neprávem.

Od období 1. 2. 2012 do 30. 4. 2014 takto neoprávněně pobíral příspěvek v celkové výši 121 620 Kč, přičemž takto jednal, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 163/2009, ze dne 6. 5. 2010 ve znění rozsudku Krajského soudu Ostrava, pobočka Olomouc, sp. zn. 55 To 256/2010 ze dne 4. 10. 2010 odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12-ti měsíců nepodmíněně.“

Takto popsané jednání obviněného Okresní soud v Olomouci právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně.

Právník v Olomouci připomíná, že výše škody se posuzuje dle výkladového ustanovení § 138 tr. zákoníku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště v Olomouci částku 121.620 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybňoval vlastnictví motorových vozidel, (ne)oprávněnost nároku na dávky hmotné nouze a výši škody.

K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že setrvává na svých námitkách prezentovaných již před soudy obou stupňům, když nevypořádání se s těmito námitkami soudem prvého stupně i soudem odvolacím mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a mělo podle něj zásadní vliv i na nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Zdůraznil, že z důkazů provedených v dosavadním řízení nebylo možné dovodit skutkové závěry, ke kterým soudy dosud ve věci činné, dospěly.

Nejvyšší soud ČR shledal, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

Právník v Olomouci JUDr. Lubor Ludma dodává, že dovolání k Nejvyššímu soudu ČR lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud ČR tedy musel zkoumat, zda argumenty uplatněné obviněným lze pod tyto důvody podřadit, aby bylo dovolání přípustné.

Právník v Olomouci připomíná, že obviněný poukazoval na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod je v tomto případě dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný, přestože deklaruje svůj nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů, jim v prvé řadě de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vycházející vadná (nesprávná) skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní skutkové hodnotící závěry. Až v návaznosti na tato skutková (procesní) tvrzení následně vyvozuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Obviněný ve svém podání vyslovoval námitky, v nichž zpochybňoval vlastnictví motorových vozidel, neoprávněnost nároku na dávky hmotné nouze, potažmo výši škody, vykresloval tak skutkové okolnosti případu odlišně od stavu zjištěného soudy a naznačoval tím jiný obraz výsledků dokazování a skutkového stavu věci. Svými námitkami primárně směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, tedy namítal nedostatky skutkové a procesní.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy ve skutečnosti obviněným spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud ČR zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a namítne-li dovolatel (obviněný) tento nesoulad ve svém dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo.

Soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v souhrnu provedených důkazů, jak na to poukázaly soudy nižších stupňů, zejména ve výpovědích svědků a listinných důkazech v jejich rozhodnutích specifikovaných.

Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Nejvyšší soud ČR považoval za vhodné alespoň stručně uvést následující skutečnosti. Obviněný se k otázce vlastnictví vozidel Škoda 120L a Alfa Romeo 166 procesně použitelným způsobem nevyjádřil. V rámci přípravného řízení při výslechu podezřelého odmítl vypovídat. Pokud v podaném dovolání tvrdí, že tato vozidla v rozhodné době nevlastnil, jedná se z tohoto hlediska o skutečnost, která byla v rozporu s argumentací uplatněnou v jeho odvolání, v němž výslovně uvedl, že mu bylo jasné, že vozidla, která jsou na jeho jméno registrována.

Námitkou, která mohla na prvý pohled navozovat dojem podřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod, byla ta námitka, kterou tvrdil, že jeho trestní odpovědnost nemohlo založit správní rozhodnutí úřadu práce ze dne 25. 9. 2014, č. j. 142469/2014/OLO, neboť pouze z něj nebylo možno učinit skutkový závěr, že v rozhodném období neměl nárok na dávky hmotné nouze a to ani částečný.

Ani této námitce nebylo možno přisvědčit. Dovolatel ji totiž vystavěl na vykreslení odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení. Soudy svůj závěr o jeho trestní odpovědnosti totiž výlučně nezaložily na uváděném správním rozhodnutí. Jeho trestní odpovědnost nevznikla rozhodnutím správního orgánu, nýbrž byla založena jeho protiprávním jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, tím, že zamlčoval úřadu práce rozhodné skutečnosti pro získání předmětné dávky hmotné nouze.

Jelikož v posuzované věci dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, právník v Olomouci doplňuje, že Nejvyšší soud ČR neměl jinou možnost než rozhodnout v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2016 č. j. 6 Tdo 393/2016-26)

Právník v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná skutkovou podstatu výše spáchaného trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. (1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na zákonného soudce.

Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.

Stěžovatel napadl soudní rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 12. 2015 č. j. 8 To 617/2015-240, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Stěžovatel je stíhán pro přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu podle ustanovení § 350 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Dle obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 3 ZT 46/2014-16 (dále jen „obžaloba“) se měl stěžovatel uvedeného přečinu dopustit stručně řečeno tím, že jako uchazeč o vrácení řidičského oprávnění pro skupinu vozidel A1, B předložil dne 17. 5. 2011 zkušebnímu komisaři Městského úřadu v Mariánských Lázních a následně dne 21. 6. 2011 na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou padělek povinného posudku o své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, a to v úmyslu užít v řízení před orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého. Předmětný posudek byl opatřen podpisy a razítky dvou praktických lékařů, ačkoliv stěžovatel u nich, jakož ani u žádného jiného praktického lékaře, neabsolvoval povinnou lékařskou prohlídku, na základě které teprve může posuzující lékař tento posudek vydat. Stěžovateli bylo posléze řidičské oprávnění vráceno.

Okresní soud v Chebu – prostřednictvím samosoudce – rozsudkem č. j. 1 T 76/2014-190 ze dne 31. 12. 2014 zprostil obžalovaného obžaloby podle ustanovení § 226 odst. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty přečinu dle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku dospěl okresní soud k vydání zprošťujícího rozsudku.

Dle názoru odvolacího krajského soudu soud prvního stupně závažně pochybil, když dospěl k závěru, že obžalovaný dne 21. 6. 2011 nepředložil na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou padělaný lékařský posudek úmyslně a tedy se nedopustil přečinu podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Dle krajského soudu je tento závěr okresního soudu „v rozporu s hodnocením provedených důkazů a zcela se vymyká správnému, logickému uvažování, formálním pravidlům logiky a zdravému rozumu.“

Krajský soud následně stručně popsal průběh dokazování před okresním soudem, z čehož dovodil, že – v rozporu se závěry soudu prvního stupně – „muselo být obžalovanému naprosto jasné, že se jedná o padělek. Protože tento padělaný lékařský posudek užil v řízení před orgánem veřejné moci jako pravý, dopustil se přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu podle věty druhé § 350 odst. 1 trestního zákoníku.“

Dne 29. 7. 2015 vydal okresní soud nový rozsudek ve věci, č. j. 1 T 76/2014- 224. Ve věci opětovně rozhodoval znovu stejný samosoudce, aby došlo k naplnění práva na zákonného soudce. Okresní soud setrval na svém předchozím názoru a obžalovaného zprostil obžaloby dle ustanovení § 226 písm. a) a písm. b) trestního řádu, jelikož nedovodil úmyslné jednání obžalovaného. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce znovu odvolání.

Dle mínění krajského soudu nerespektoval soud prvního stupně právní názor uvedený v usnesení č. j. 8 To 296/2015-209, neboť dospěl k závěru, že obžalovanému nelze prokázat, že úmyslně spáchal přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud údajně nekriticky akceptoval obhajobu obžalovaného o tom, že nevěděl, že předkládaný posudek je padělek.

Krajský soud proto konstatoval, že okresní soud nerespektoval jeho předchozí pokyny a právní názor, vyjádřené v usnesení 1 T 76/2014-190. Z toho důvodu se krajský soud rozhodl již podruhé zrušit zprošťující rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu a věc vrátit okresnímu soudu podle § 259 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud rovněž nařídil, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal a rozhodl jiný samosoudce. Své rozhodnutí uplatnit postup podle ustanovení § 262 trestního řádu krajský soud nijak blíže neodůvodnil; uvedl pouze: „Vzhledem k tomu, že nalézací soud nerespektoval předchozí pokyny a zejména právní názor odvolacího soudu, nezbylo, než … nařídit, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal jiný samosoudce,“ čímž zásadně zasáhl do práva na zákonného soudce.

Obžalovaný podal proti tomuto rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v podstatné části důvodná. Ústavní soud České republiky posuzoval ústavní stížnost výlučně z toho hlediska, zda aplikací § 262 trestního řádu krajským soudem nedošlo v dané věci k porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud České republiky nejprve považoval za vhodné vymezit, v čem se rozcházejí závěry obsažené v zprošťujících rozsudcích okresního soudu a kasačních usneseních krajského soudu. Jak již bylo výše zmíněno, okresní soud byl přesvědčen, že státnímu zástupci se v trestním řízení proti nepovedlo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázat, že jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu.

Krajský soud byl přesvědčen, že pokud by okresní soud hodnotil logicky a nerozporně a pokud by ze strany okresního soudu nedošlo k nekritické akceptaci obhajoby, dospěl by k závěru, že provedené důkazy jednoznačně a bez důvodných pochybností prokazují přinejmenším nepřímý úmysl stěžovatele spáchat přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku.

Soud prvního stupně pečlivě vysvětlil, který důvod zproštění použil, a podrobně vylíčil myšlenkový postup, jenž ho vedl k závěru, že ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 17. 5. 2011 nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, a ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 21. 6. 2011 není tento skutek trestným činem.

Z hlediska aplikace ustanovení § 262 trestního řádu jsou relevantní výhrady krajského soudu stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady však bude možné považovat za opodstatňující tento postup odvolacího soudu pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.

Za výhrady stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení důkazů ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout [s důrazem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn] nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu tedy odvolací soud nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z toho důvodu, aby prosadil své vlastní hodnocení provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105), nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

Ústavní soud České republiky musel najít odpověď na to, za jakých podmínek a v jakém rozsahu byl krajský soud oprávněn měnit nebo jinak zasahovat do skutkových zjištění okresního soudu jako soudu nalézacího, příp. co již lze označit za nepřípustný zásah krajského soudu do jmenované oblasti. K této otázce se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, jenž uvedl: „[P]okud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu […]. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny“ (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006, sp. zn. 2 Tzn 187/96) [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud České republiky ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť přikázáním věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud České republiky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení krajského soudu zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I ÚS 794/16 ze dne 21. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí nikdo být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon a následně rozvrhem práce u příslušného soudu se věc přidělí soudci ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma ke kolizi a hodnotě svědecké výpovědi policistů a civilní osoby.

I. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť jimi byly porušeny právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“), presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a konečně také zásada, nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny tedy, že jen zákon stanoví, která jednání jsou trestným činem.

Stěžovatel byl obžalován ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit svým lživým trestním oznámením, které podal dne 6. 11. 2013 a to v reakci na incident, při němž byl dne 5. 11. 2013 v noci nejprve dvěma revizory přistižen při jízdě prostředkem pražské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu, revizorům neprokázal svou totožnost, byla přivolána hlídka Policie České republiky a při následném ústním řešení situace venku se stěžovatel dal na útěk, přítomní tři policisté a jeden z revizorů jej začali pronásledovat a pak jej dopadli v křoví, v němž se schovával, načež jej policisté odvezli na služebnu. Obžaloba stěžovatele vinila z toho, že ve svém trestním oznámení lživě uváděl, že jej při incidentu revizoři fyzicky napadli, prohledávali mu kapsy, vymazali mu soukromé fotografie a videa i nahrávku incidentu z mobilních telefonů, odcizili mu diktafon a finanční hotovost ve výši 10.000 Kč a že přítomní policisté tomuto nečinně přihlíželi a že při incidentu stěžovatel utrpěl lehké zranění a došlo k poškození jeho batohu na notebook; přičemž v důsledku tohoto oznámení byli dotčení policisté i revizoři prověřováni ve věcech podezření ze spáchání trestných činů, která však nebyla prokázána.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“) nejprve dospěl k závěru, že podání obžaloby bylo předčasné, jelikož nebyly výsledky vyšetřování podloženy žádnými důkazy pro meritorní rozhodnutí, neboť měl k dispozici pouze výpovědi policistů a přítomných revizorů. Dále bylo dle obvodního soudu stěžovateli kladeno za vinu jednání, kterého se neměl vůbec dopustit.

Rozhodnutí obvodního soudu bylo ke stížnosti státní zástupkyně přezkoumáno Městským soudem v Praze, který je usnesením ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 67 To 392/2014 zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud v Praze nesouhlasil se zpochybněním výpovědí policistů a revizorů ve věci, neboť ti „vypovídali jako svědci pod sankcí křivé výpovědi a těžko lze předpokládat, že by vědomě lhali a uváděli nepravdivé skutečnosti“.

Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 uznal stěžovatele vinným ze zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Každé trestní stíhání, a tím spíše případné odsouzení a uložení trestu představují závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, pro nějž tak, v demokratickém právním státě, musí existovat dostatečně silné ospravedlnění. Z hlediska materiálně právního musí stíhané zakázané jednání přestavovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela.

Výše zmíněný čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvuje jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení, a to princip presumpce neviny. Ten vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Jinak řečeno, jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].

Z principu presumpce neviny plyne pravidlo „in dubio pro reo“, dle kterého platí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.

Ústavní soud České republiky také již v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)].

Výše uvedeného trestného činu křivého obvinění se podle obecných soudů stěžovatel dopustil tím, že na policii měl záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor „po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že „se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž „tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že „měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory [a policisty] postrádá“.

Jedinými přímými důkazy, jimiž podle obecných soudů byla prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení, byly svědecké výpovědi zúčastněných policistů a revizorů, které soudy nezpochybnily s tím, že tito svědci vypovídali pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Ústavní soud České republiky obecným soudům vytkl, že se vlastně vůbec nevěnovaly posouzení a zhodnocení věrohodnosti výpovědí policistů a revizorů. To přitom bylo o to potřebnější, že zde nebyly žádné jiné přímé důkazy, a jednalo se tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“.

Obvodní soud svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelových tvrzení uvedených v trestním oznámení odůvodnil též poukazem na jejich „neuvěřitelnost“. V tomto ohledu obvodní soud nejprve zpochybnil, z jakého důvodu (na základě výpovědi stěžovatele) by se revizor či revizoři vůbec pokoušeli napadat stěžovatele a zmocňovat se jeho diktafonu a mobilních telefonů, a to tím spíše, když by předem nemohli předpokládat reakci policistů na takové jednání.

Ústavní soud České republiky nemohl přehlédnout, že poukaz na neuvěřitelnost představuje v zásadě jediný důvod, o nějž obvodní soud opřel svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o tom, že po incidentu postrádá obálku s penězi. Při posuzování (ne)pravdivosti tohoto tvrzení obvodní soud nepoukázal na žádné svědecké výpovědi, z nichž by vyplývala nepravdivost tvrzení, ani jiný důkaz vyjma výpovědi stěžovatele, která jej zkrátka nepřesvědčila o tom, že by stěžovatel měl dotčenou obálku s tvrzenou částkou při incidentu u sebe.

Obecné soudy nezohlednily ani možnost postihu policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele ukázala pravdivými. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy vždy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny.

Povinnost důkladného posouzení věrohodnosti i celkového hodnocení svědeckých výpovědí je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. Uvedeným povinnostem ale obecné soudy v posuzovaném případě vůbec nedostály, jelikož se spokojily s nepřesvědčivým konstatováním, že dotčení svědci vypovídali pod hrozbou sankce za případnou křivou výpověď. Právě za užití stejné argumentace by ani nebylo možné stíhat stěžovatele za křivé obvinění, neboť i on své trestní oznámení učinil po poučení o trestněprávních důsledcích uvedení nepravdivých informací.

Ústavní soud České republiky vyzdvihl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. Automatické favorizování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by také mohlo zásadně znemožnit potírání tolik nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.

Obecné soudy ovšem v posuzovaném případě nejenže zcela rezignovaly na náležité zhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí, ale nehledě na to též dostatečně nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Z jejich rozhodnutí přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána bez jakýchkoli rozumných pochybností. Mimo svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizorů totiž obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele učinily v zásadě jen s poukazem na znalecký posudek k osobnosti a obecné věrohodnosti stěžovatele a na neuvěřitelnost samotných tvrzení stěžovatele.

Ústavní soud České republiky zdůraznil, že zmíněné svědecké výpovědi, bez ohledu na jejich věrohodnost, ani podrobně nepopisovaly klíčové okolnosti incidentu mezi stěžovatelem a revizory a policisty, a zejména že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání nepravdivosti, nikoli neuvěřitelnosti uváděných informací.

Ústavní soud České republiky tedy uzavřel, že stěžovatel byl odsouzen v rozporu s principem presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného) i zásadou nullum crimen sine lege (tedy že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem), a napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud České republiky tedy shledal, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen sine lege a presumpce neviny zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že by soud měl u každé svědecké výpovědi posuzovat její věrohodnost. Dospěje-li soud k tomu, že i ze svědecké výpovědi plynou určité pochybnosti ohledně viny obviněného, musí soud respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a rozhodnout ve prospěch obviněného.

Ústavní soud České republiky ke smrti dítěte způsobené couváním automobilu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se znovu vrací k záležitosti, kterou řešil dne 25. března 2015 Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí pod č. j. 8 Tdo 125/2015-27, a která byla zde publikována pod názvem Usmrcení ročního dítěte při couvání z parkoviště dne 20. října 2015.

Obviněný dne 24. června 2012 v prostoru obytné zóny zahájil couvání se svým vozidlem z parkovacího místa, zrovna v době kdy matka ročního dítěte nevěnovala dítěti náležitou pozornost. Obviněný dle názoru Nejvyššího soudu České republiky při couvání nedbal náležité opatrnosti, kvůli čemuž došlo ke střetu s dítětem, na základě kterého došlo k usmrcení dítěte.

Nejvyšší soud České republiky uvedl, že při couvání nesmí řidič ohrozit osoby nacházející se v blízkosti, a musí zajistit takové podmínky, aby k ohrožení nedošlo. Například pokud to vyžadují okolnosti, musí řidič zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil a podal dne 10. července 2015 k Ústavnímu soudu stížnost.

Ústavní soud České republiky věc projednal dne 31. května 2016 s tím, že obecné soudy věc posoudily vadně a porušili tím právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dle názoru Ústavního soudu České republiky nebyl s to za žádné okolnosti schopen předvídat, že ke střetu vůbec může dojít.

Jelikož obviněný nemohl nehodu předvídat, obecné soudy v tomto případě nemohly dovodit jakékoli zavinění obviněného na tomto střetu, ať by šlo o vědomou či nevědomou nedbalost. Přičemž Nejvyšší soud České republiky v dovolání vyřkl názor, kterým potvrdil rozhodnutí obecných soudů a dále doplnil, že v případě předmětného střetu je řidič zodpovědný za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, protože spoléhal na to, že dítě, které v osudný moment neunikne z pozornosti své matky, jelikož si měl zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.

Ústavní soud České republiky uvedl, že takto paušalizující požadavek na řidiče je nepřiměřený a v dnešních podmínkách nerealizovatelný.

Ústavní soud České republiky se neztotožnil se právními závěry obecných soudů stran existence nedbalostního zavinění na straně stěžovatele, a má za to, že tyto závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi.

Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy svůj závěr o nedbalostním jednání dovodily pouze z toho, že stěžovatel věděl o přítomnosti nezletilých dětí v blízkosti svého auta, přičemž nereagoval na skutečnost, že dvě dospělé ženy, které na tyto děti měly dohlížet, se spolu bavily, a tudíž dětem nevěnovaly dostatečnou pozornost. Této skutečnosti si měl být stěžovatel podle obecných soudů vědom z toho důvodu, že spolu obě ženy hovořily v době, kdy předtím kolem nich na parkovišti procházel. Žádné další okolnosti, které by svědčily o tom, že stěžovatel měl a mohl předvídat, že se jednoroční batole vzdálí od pečujících osob a ocitne se v dráze couvání motorového vozidla, soudy nepředložily.

I kdyby však na základě pouhé přítomnosti dětí na parkovišti mohl předvídat, že se dítě může náhle ocitnout v dráze jeho couvání a že je pro jeho výšku nemusí vidět, a byl by si tím pádem vědom, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestními předpisy, měl podle názoru Ústavního soudu České republiky zcela přiměřený důvod spoléhat se na to, že toto porušení nezpůsobí.

Ústavní soud České republiky vyslovil názor, že nelze přijmout názor, že pokud spolu hovoří dvě dospělé osoby hlídající roční dítě, musí třetí osoba automaticky předjímat, že hlídanému dítěti nevěnují dostatečnou pozornost. Po řidiči osobního motorového vozidla nelze požadovat, aby na základě pouhé skutečnosti, že se osoby, které v blízkosti místa jeho couvání hlídají roční dítě, spolu baví, předvídal, že tyto osoby v budoucnu ztratí kontrolu nad pohybem tohoto dítěte.

Posledním nedostatkem, který Ústavní soud České republiky ve vedených soudních řízeních spatřoval, byla snaha obecných soudů za jakoukoli cenu nalézt viníka střetu, který měl tragické následky, jelikož je jasné, že k některým tragickým událostem někdy může dojít i bez cizího zavinění, přičemž k této možnosti dostatečně nepřihlédly.
Jelikož bylo ve věci vydáno nesprávné rozhodnutí a zároveň došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud České republiky rozhodl nálezem o vracení věci zpět Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k novému projednání.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 2065/2015 ze dne 31. května 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že Ústavní soud České republiky není součástí soustavy obecných soudů, jehož úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky. Ústavní soud České republiky má ve své pravomoci vymezené v čl. 87 Ústavy České republiky.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení Nejvyššího soudu České republiky ve věci vyloučení způsobilosti k řízení motorového vozidla.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „soud druhého stupně“) ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 To 56/2015-85, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a odsoudil obviněného podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a dále mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.

Proti rozsudku soudu druhého stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“). V souvislosti s podaným dovoláním obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tdo 1017/2012, s argumentací, že z „uvedené judikatury vyplývá, že ani sebelepší řidič není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, pokud se v jeho těle nachází hladina 1 promile alkoholu. Pokud nebude v rámci trestního řízení prokázáno, že byla vyloučena způsobilost k řízení motorového vozidla řidičem s nižší hladinou než 1 promile, nemohla být naplněna skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.“

V návaznosti na shora uvedené pak uvedl, že i přes skutečnost, že soud druhého stupně skutkové zjištění uzavřel konstatováním, že hladina alkoholu v krvi obviněného byla 0,99 promile alkoholu, žádný z provedených důkazů nesvědčí pro závěr, že by při uvedeném množství alkoholu byla obviněného způsobilost k řízení motorového vozidla vyloučena. S ohledem na skutečnost, že „hladina alkoholu v krvi obviněného nedosahovala 1 promile, dospěl soud druhého stupně k závěru, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla i přes to, že žádný z provedených důkazů nesvědčil o vyloučení jeho řidičské způsobilosti.“

Nejvyšší soud České republiky vycházel ze skutkového zjištění soudu druhého stupně, ze kterého plyne, že „obviněný dne 23. 8. 2014 v 03:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 0,99 promile alkoholu, řídil na ulici osobní automobil…“

V předmětné trestní věci lze námitky obviněného shrnout v konstatování, že vzhledem k tomu, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla nedosáhla hranice stanovené judikaturou (1 promile), nemohl se nacházet ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, když uvedený stav nebyl prokázán žádným z dalších důkazů provedených v hlavním líčení, a proto jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, vzal v úvahu pětiprocentní chybu přístroje při měření (pokud nebyla vzata v úvahu, pak by údaje měly patně být cca 1 a následná cca 0,91 promile alkoholu v dechu). Dále není patrno, zda bylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, když rozhodnutí soudu prvního stupně konstatuje, že v krvi obviněného bylo nejméně 1,00 promile alkoholu, avšak odůvodnění uvádí v dechu nejméně 1 ‰ alkoholu, což by odpovídalo tomu, že pro soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu bylo primární zjištění alkoholu v dechu obviněného, aniž by bylo reagováno na výše uvedené skutečnosti zmíněné Nejvyšším soudem.

Oproti tomu soud druhého stupně již vycházel ze znaleckého posudku, který byl v předmětné trestní věci vypracován, kdy zpětným propočtem byla v krvi obviněného zjištěna hladina alkoholu v rozmezí od 0,99 do 1,06 g/kg. Soud druhého stupně uzavřel své hodnocení zmíněného důkazu a tím i skutkové zjištění konstatováním, že obviněný se musel nacházet v druhé alternativě zvažované znalcem, ve fázi, kdy již odbourával alkohol a nebyl ve fázi, kterou uváděl obviněný o množství a čase vypitého alkoholu (v takovém případě by hladina alkoholu v krvi obviněného byla v rozmezí 0,84 – 0,85 g/kg alkoholu v krvi). Svůj závěr o tom, že obviněný naplnil znaky přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku uzavřel konstatováním, že hranice jednoho promile, která vylučuje způsobilost k řízení motorového vozidla, není rigorózní a i při nižší hodnotě alkoholu v krvi pachatele se může jednat o trestný čin, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že při hladinách alkoholu v krvi kolem 0,5 g/kg se může reakční doba prodloužit až dvojnásobně a při hladině alkoholu v krvi kolem 1,01 g/kg až čtyřnásobně.

Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Pokud je tento přečin spáchán řízením motorového vozidla po požití alkoholu, vyžaduje se zásadně, aby řidič měl v krvi nejméně 1 g/kg alkoholu. V tomto ohledu se vychází z poznatků lékařské vědy, podle nichž žádný jedinec není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo při dosažení uvedené hranice. S dosažením této hranice jsou totiž vždy spojeny takové účinky alkoholu na lidský organismus, které naplňují znak „stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla“. Tento znak je naplněn již dosažením uvedené hranice. Závěr o naplnění uvedeného znaku ale není vyloučen ani v případě, že v krvi řidiče je nižší hladina alkoholu než 1 g/kg, jestliže se této hodnotě blíží a není nižší než 0,8 g/kg a jestliže v konkrétním případě je vliv alkoholu na konkrétního řidiče takový, že vylučuje jeho způsobilost řídit motorové vozidlo.

U obviněného byly provedeny dvě dechové zkoušky cca v rozmezí pěti minut, kdy první naměřená hodnota činila 1,06 promile a druhá naměřená hodnota již jen 0,96 promile. Do skutkového zjištění byla zahrnuta vyšší naměřená hodnota, aniž by se soud prvního stupně blíže vypořádal se skutečnostmi, které ohledně naměřených hodnot vyplývaly ze znaleckého posudku výslechem znalce. Ani soud druhého stupně se podrobněji nezabýval zněním § 274 odst. 1 tr. zákoníku, když odkázal na skutečnost, že hranice jednoho promile není rigorózní. S uvedeným závěrem soudu druhého stupně lze souhlasit, avšak s ohledem na předvídatelnost soudních rozhodnutí za situace, kdy hladina alkoholu v krvi obviněného v době řízení byla nižší než 1 g/kg (byť o jednu setinu), je nezbytné odůvodnit, jaké skutečnosti svědčily pro závěr, že vliv alkoholu na řidiče byl takový, že vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).

V trestní věci obviněného se však tak nestalo. Ani skutkové zjištění soudu druhého stupně neuvádí skutečnosti, ze kterých vyplynul jeho poznatek, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla za situace, kdy zjištěná hladina alkoholu nedosáhla 1 g/kg alkoholu v krvi obviněného.

Z ostatních důkazů nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, aby byly s to přesvědčivě odůvodnit závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo „ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla“ ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obviněného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku tedy nemůže obstát.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2016 č. j. 6 Tdo 1565/2015-29)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že hranice hladiny alkohol v krvi ve vztahu vyloučení způsobilosti k řízení motorového vozidla se řídí individuálním návykem na hladinu alkoholu v krvi až do hladiny 1 promile alkoholu v krvi, která značí absolutní vyloučení způsobilosti k řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k přečinu ohrožování výchovy dítěte.

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době od odpoledních hodin dne 24. 11. 2012 do nočních hodin dne 25. 11. 2012 poté, co ve svém bytě nabídl a podal své nezletilé dceři a mladistvému alkoholické nápoje, po odchodu mladistvého z bytu poškozené nezletilé dceři nabídl ukázání svého přirození a nabízel jí, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud odvolací“) jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudní (dále jen „tr. ř.“) jako nedůvodné zamítl.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, i proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání, v jimž vytýkal, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř.
Tuto vadu shledal v tom, že skutek, ve kterém je spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze podle tohoto ustanovení kvalifikovat, neboť intenzita jemu za vinu kladeného jednání není v žádném případě taková, aby ji z hlediska společenské škodlivosti bylo možné posuzovat podle trestněprávních předpisů.

Dle Nejvyššího soudu České republiky obviněný v dovolání uváděl námitky, které zaměřil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace svého jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Zásadním důvodem podaného dovolání obviněného, jenž vedl k přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí, je námitka obviněného, že skutek, jak byl soudy zjištěn a rozsudkem soudu prvního stupně popsán ve skutkovém zjištění, nedosahuje svým způsobem spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro jeho malou intenzitu, což je výhrada, která dopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a je významnou okolností pro správnost závěru, že byly znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu naplněny.

Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Tato skutková podstata předpokládá jednak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte, k němuž dojde tím, že pachatel dítě k takovému životu svádí.

Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.

Nemravným se rozumí život, který je veden v rozporu se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů. Jde o různé vnější projevy a návyky (prostituce, alkoholismus, narkomanie, apod.). Jednáním spočívajícím ve „svádění“ musí dojít k tomu, že pachatel dítě vydal v nebezpečí takového zahálčivého anebo nemravného života.

Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy. Trestní odpovědnost pachatele je proto nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu bylo vystaveno svádění k nemravnému životu.

U trestného činu ohrožování výchovy dítěte, jenž má povahu ohrožovacího deliktu, následek, který v podobě ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje nemusí fakticky dojít k tomu, že dítě fakticky takovému konkrétnímu nemravnému životu propadne (např. propadlo drogám, propadlo alkoholu, začalo prostituovat, apod.), ale musí nastat následek spočívající v ohrožení.

Znak svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu představuje nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu.

Uvedený znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům.

I podle odborné literatury platí, že k tomu, aby se jednalo o svádění ve smyslu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, musí být takové jednání, v němž je svádění spatřováno, buď prováděno po delší dobu, anebo sice jednorázově, avšak v takové intenzitě, díky níž s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si dítě může nemorální či jiné vadné návyky osvojit, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (srov. např. NOVOTNÝ, O., a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 148).

Podle tzv. právní věty soud shledal přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplněn v alternativě, že obviněný „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu“.
Z hlediska jednotlivých shora uvedených znaků této skutkové podstaty je skutkovým základem pro znak „svádění“ u obou nezletilých dětí jednání obviněného spočívající v tom, že „nabídl a podal alkoholické nápoje“ a ve vztahu k nezletilé dceři „nabídl ukázání svého přirození“, a že „jí nabízel, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku“.

Podle uvedeného popisu skutkových zjištění je zřejmé, že v nich jsou uvedeny skutečnosti představující znak svádění, avšak bez toho, aby z něj vyplynula jinak podle shora uvedené judikatury potřebná intenzita. Zcela absentuje jakékoliv zjištění vedoucí k závěru o naplnění znaku, že „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte“, však ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze zjistit takové konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že obviněný tím, že oběma nezletilým opatřil a nabídl alkohol, a poté činil uvedené nevhodné návrhy své dceři, se již dopustil takového jednání, které bylo způsobilé přivodit následek v podobě ohrožení mravní výchovy těchto dětí v tom, že tyto děti by v důsledku uvedeného činu obviněného byly způsobilé získat škodlivý a nesprávný návyk, resp. že k takovému ohrožení jejich mravního vývoje skutečně došlo.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudy nejenom, že neobjasnily podle shora vymezených zásad jednotlivé znaky objektivní stránky přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale jednání obviněného na jejich podkladě ani dostatečně neposuzovaly a nezkoumaly, protože jak bylo výše poukázáno, nikoliv každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v ustanovení o přečinu ohrožení výchovy dítěte § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Následek spočívající v ohrožení mravního vývoje posuzovat individuálně u každého z nich zvlášť, o čemž svědčí jednak označení tohoto trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“, ale takový závěr plyne i z povahy tohoto trestného činu, jenž slouží k ochraně nikoliv dětí obecně, ale dítěte jako jednotlivce, neboť jen tak může být učiněn spolehlivý závěr, zda předpokládané ohrožení mravní výchovy objektivně mohlo nastat či nikoliv způsobem uvedeným dle trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž plyne, že soudy objektivně neprokázaly a neobjasnily ani okolnosti vedoucí k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém [srov. § 15 odst. 1 písm. a) či b) tr. zákoníku] svádět nezletilé k nemravnému životu, nýbrž pouze na základě vlastních úvah, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů dovozovaly, že tyto znaky byly naplněny.

Nejvyšší soud České republiky z rozvedených důvodů shledal, že výrok o vině přezkoumávaného rozsudku neobsahuje jednak dostatečný popis všech okolností významných pro právní závěry významné z hlediska použití právní kvalifikace přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jednak i to, že odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž postrádají dostatečné vyhodnocení všech skutečností vedoucích k učiněným právním závěrům, jde o odůvodnění rozhodnutí.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení soudu odvolací a soudu prvního stupně.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2016 č. j. 8 Tdo 138/2016-25)

Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat byť i z nedbalosti, tzn., že pachatel spáchá takový trestný čin, i pokud pouze věděl, že může ohrozit výchovu dítěte a přitom spoléhal, že k tomu nedojde či o takovém následku nevěděl, ale vědět měl a mohl, jak vyplývá z § 16 tr. zákoníku.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k vyřčeným námitkám ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 6 T 22/2014 byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 To 176/2015, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řádu soudním (dále jen „tr. ř.“) částečně zrušil, a to pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a částečně ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o úhrnném trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným, byl obviněnému uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, advokáta, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že zjištěný skutkový děj nenaplňuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomuto podotkl, že poškozený předmětného nebezpečného vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu. Svědek navíc uvedl, že obviněný kladivo pouze držel v ruce, nijak s ním nemáchal, nenaznačoval údery apod. V tomto směru uzavřel, že právní posouzení skutkového děje je vadné.

Dle obviněného soud prvního stupně nadto nevykládal důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo a zcela ignoroval důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Dále poukázal na chybné vyhodnocení důkazů a na nevěrohodnosti výpovědí poškozených.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že zásada in dubio pro reo v trestním právu znamená v pochybnostech ve prospěch.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.

S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud České republiky znovu připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom dle Nejvyššího soudu České republiky směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci.

Právně relevantně obviněný uplatnil námitku stran absentujících znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, k čemuž podotkl, že poškozený předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu.

Nejvyšší soud České republiky však námitce obviněného nepřisvědčil. Nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin se zbraní. Zbraní se přitom rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, což zednické bourací kladivo bezpochyby je.

Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava přitom nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Proto se v jednotlivých případech hodnotí povaha a závažnost vyhrožování, jelikož je zpravidla zapotřebí odlišit spáchání nebezpečného vyhrožování od podobných projevů, při kterých bylo pouze použito tzv. silných slov.

Při posuzování se tak nelze omezit na pouhý obsah slovního projevu, ale dané výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním potenciálního pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je tak nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010). Přitom se ani nevyžaduje, aby výhrůžka přímo obsahovala slova vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví, či jinou těžkou újmou, a to pokud pachatel činil úkony, které svědčí o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy.

Důležité pro nyní posuzovanou situaci je, že se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl v dané chvíli reálně přítomen. Obecně postačuje, pokud je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se o ní poškozený dozví, a to např. prostřednictvím další osoby.

Pokud se aplikují výše uvedená východiska na předmětné jednání obviněného, a to za současného přihlédnutí ke skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy projednávající věc v prvním a druhém stupni, lze dospět k závěru, že právní kvalifikace nebezpečného vyhrožování byla použita správně. Jak totiž vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný „vzal zednické bourací kladivo, se kterým poškozenému vyhrožoval, že ho zabije“. Zasazením poškozenému několika úderů pěstí do hlavy, stejně jako opakovaným kopnutím, zajisté byla navozena situace, v jejíž poslední fázi je osoba, držící v ruce těžké kladivo a směřující vůči poškozenému výhrůžku zabitím, způsobilá dopustit se nebezpečného vyhrožování tak, aby její projev byl brán se vší vážností.

Konečně lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěrům, které jsou dokazovány jednak výpověďmi obviněného, poškozených a svědků, dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, listinnými důkazy, jakož i jinými skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř.

Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo nic jiného než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 3 Tdo 1384/2015-34)

Závěr Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že obviněný i na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky podal stížnost k Ústavnímu soudu České republiky. Ústavní soud však jeho stížnost odmítl.

Nepodmíněný trest odnětí svobody napadený chybným dovolacím důvodem, Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma a stanovisko Nejvyššího soudu České republiky.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 2014, č. j. 25 T 63/2013-1606, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému byl dále uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 To 367/2014-1689, napadený rozsudek v případě obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zrušil ve výrocích tohoto obviněného a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Odvolací soud současně rozhodl i o odvoláních zbývajících odvolatelů.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Advokát v Olomouci doplňuje, že dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vymezuje, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá ve výroku o vině a trestu (trest odnětí svobody) v celém rozsahu, tedy o výroku, který uvádí, že ačkoli po celou dobu vystupoval pod jiným jménem, neměl v úmyslu vozidlo vylákat a leasingové splátky neplatit. Zmiňuje, že při převzetí vozidla 15. 9. 2012 zaplatil poškozenému dohodnutou částku 100 000 Kč, přičemž za čtyři dny, tj. 19. 9. 2012, byl vzat do vazby. Za daných okolností nemohlo dojít ke způsobení škody 365 000 Kč. Vozidlo nebylo majetkem poškozeného, ale leasingové společnosti. Vlastnictví automobilu nebylo dle obviněného z rozsudku zjistitelné.

Nejvyšší soud České republiky nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, na základě ustanovení § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., tedy advokátem, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, jak plyne z § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Advokát v Olomouci doplňuje, že dle § 265f tr. ř. musí být v dovolání, vedle obecných náležitostí podání plynoucích z § 59 odst. 3 tr. ř., uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá.

Po prostudování skutkového stavu zjištěného ze spisu vyplynulo, že obviněný uzavřel ústně smlouvu o prodeji a přenechání leasingu na vozidlo v hodnotě 465 900 Kč, přičemž při převzetí vozidla uhradil 100 000 Kč a zavázal se každý měsíc hradit leasingovou splátku ve výši 15 400 Kč, přičemž po celou dobu vystupoval pod jiným jménem v úmyslu vozidlo vylákat a splátky neplatit, kdy po převzetí vozidla již ničeho neuhradil a stal se nekontaktním, čímž poškozenému, způsobil škodu ve výši 365 900 Kč.

Takto vymezený skutek byl posouzen jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Obviněný v dovolání uvedl výhrady, že škoda nemohla být způsobena poškozenému, jehož majetkem vozidlo nebylo, aniž by uvedené jakkoliv rozvedl. Výše uvedeným však nevyvracel důvodnost aplikace zákonných znaků trestného činu, které odvolací soud při právním posouzení skutku dovoláním napadeného a dalších dvou dílčích skutků jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku užil, tj. že dle tzv. právní věty „sebe (obviněný) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu“. Obviněný neuplatnil v daném směru námitku nesprávnosti či neúplnosti výroku, tj. absenci vyjádření znaku objektivní stránky „na cizím majetku“ v právní větě, ve vztahu k němuž by bylo třeba se zaobírat osobou poškozenou jednáním obviněného.

Námitka obviněného, že nepodmíněný trest odnětí svobody, jemuž byl nepřiměřeně uložen, není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.

Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V uvedené věci byl dle názoru Nejvyššího soudu České republiky uložen přípustný druh trestu, ať již jde o nepodmíněný trest odnětí svobody či trest peněžitý.

Pokud by se připustily námitky ohledně přiměřenosti trestu (v řešené věci se obviněný zaměřoval na nepodmíněný trest odnětí svobody) jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamenalo by to popření samotného smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Uvedená konstatování ústí v závěr, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl dle § 265i tr. ř.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2016 č. j. 6 Tdo 244/2016-58)

Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že nepodmíněný trest odnětí svobody u trestných činů s horní hranicí odnětí svobody 5 let lze uložit, jen pokud by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl spořádaný život. Dále dle § 55 tr. zákoníku může soud uložit nepodmíněný trest odnětí svobody až na 20 let, pokud nejde o mimořádné zvýšení trestu dle § 59, uložení trestu odnětí svobody spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny či o trest výjimečný.