Archiv rubriky: Správní právo

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k upravení či omezení veřejného přístupu na účelových komunikacích prostřednictvím obecně závazné vyhlášky.

Obec nemůže formou obecně závazné vyhlášky upravit nebo omezit veřejný přístup na veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ani pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka.

Plénum Ústavního soudu České republiky na návrh Ministerstva vnitra zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů obecně závaznou vyhlášku obce Všeň č. 2 ze dne 30. 6. 2015, o místní úpravě provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích v územním obvodu obce Všeň.

Dne 20. 4. 2016 byl Ústavnímu soudu České republiky doručen návrh Ministerstva vnitra (dále jen „navrhovatel“) na zrušení obecně závazné vyhlášky obce Všeň č. 2 ze dne 30. 6. 2015, o místní úpravě provozu na veřejně přístupových účelových komunikací v územním obvodu obce Všeň (dále jen „vyhláška“). Podle navrhovatele jsou preambule a čl. 1 vyhlášky v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) v návaznosti na ustanovení § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), a dále pak v rozporu s ustanovením § 77 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 61 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 a ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť upravuje problematiku mimo svou zákonem vymezenou věcnou působnost.

Preambule vyhlášky: „K zabezpečení ochrany vlastního majetku před neodůvodněným nadužíváním, vedoucího k nenapravitelným škodám, vydávají se pravidla místního provozu na vybraných účelových komunikacích při vědomí, že omezení veřejného přístupu na účelové komunikace je nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka – tedy obce. Zastupitelstvo obce proto podle § 84 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), vydává tuto obecně závaznou vyhlášku (dále jen „vyhláška“).“

Článek 1 vyhlášky: „Na vymezených místních účelových komunikacích se vylučuje veškerý provoz s výjimkou těch účastníků, na které se vztahuje výjimka uvedená na dodatkové tabulce pod dopravní značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)“, jak je uvedeno v příloze, která je součástí vyhlášky současně vyhlášené. Tato příloha definuje i význam jednotlivých karet A, B a C, uvedených na dodatkových tabulkách.“

Navrhovatel měl za to, že stanovený předmět a cíl tak, jak je ve vyhlášce formulován, se neliší od cíle, který sledují zvláštní právní předpisy, zejména pak zákon o silničním provozu (v § 4) a zákon o pozemních komunikacích (v § 7 odst. 1), v obecné rovině pak i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v § 2900). Navrhovatel dále poukázal na to, že žádný zvláštní zákon neobsahuje zmocnění k regulaci veškerého provozu na pozemních komunikacích, a to ani na účelových komunikacích, formou obecně závazné vyhlášky. Připomíná, že úprava provozu na pozemních komunikacích se řídí ustanovením § 61 zákona o silničním provozu a že podle ustanovení § 77 odst. 2 téhož zákona místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích stanoví na veřejně přístupné účelové komunikaci vlastník se souhlasem příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a po předchozím písemném stanovisku příslušného orgánu Policie České republiky.

Napadená vyhláška mj. na vymezených účelových komunikacích vylučuje veškerý provoz kromě účastníků, na které se vztahuje výjimka uvedená na dodatkové tabulce pod dopravní značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)“, což je blíže specifikováno v příloze, která je součástí vyhlášky. Navrhovatel předmětnou vyhlášku napadl, neboť se domníval, že obec tuto problematiku upravuje mimo svou zákonem vymezenou pravomoc.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Při přezkoumání obecně závazné vyhlášky Ústavní soud České republiky zpravidla volí test čtyř kroků [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)], v jehož rámci posuzuje dvě formální a dvě meritorní kritéria, a to pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky, zda obec při jejím vydání nevykročila z mezí zákonného zmocnění (tedy nejednala ultra vires), zda nezneužila svoji působnost či neporušila zákon, a konečně v některých případech poměřuje obsah obecně závazné vyhlášky kritériem „rozumnosti“.

Při ověřování podmínek přijetí a vydání obecně závazných vyhlášek Ústavní soud České republiky zjišťuje, zda obec vydala právní předpis ve své kompetenci a ve formě stanovené zákonem, zda tak učinila kompetentním orgánem a způsobem, který zákon předepisuje. K vydávání obecně závazných vyhlášek jsou obce, konkrétně jejich zastupitelstva v mezích své působnosti, zmocněny přímo v čl. 104 odst. 3 Ústavy. Meze působnosti zastupitelstva jsou pak určeny jednak ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy, jednak ve smyslu zákona, který může označit další oblasti, v nichž bude obec oprávněna skrze zastupitelstvo realizovat svou normotvornou pravomoc. Proces přijímání obecně závazných vyhlášek pak upravuje zákon o obcích.

V rámci prvního kroku Ústavní soud České republiky konstatoval, že přezkoumávaná vyhláška byla přijata a vydána zákonem předepsaným způsobem. Přijetím vyhlášky nicméně Zastupitelstvo obce Všeň vykročilo z mezí daných mu zákonem, tedy vyhláška neobstojí v rámci druhého kroku testu. V tomto kroku testu konformity obecně závazné vyhlášky s ústavními zákony a zákony se zkoumá, zda zastupitelstvo při vydávání napadené vyhlášky nepostupovalo mimo věcnou působnost vymezenou mu zákonem, přičemž je třeba identifikovat předmět a cíl regulace zákona na straně jedné a napadené vyhlášky na straně druhé.

Předmětem regulace je úprava provozu na vymezených účelových komunikacích, tento předmět i cíl regulace se zcela shoduje s předmětem a cílem úpravy provedené zákonem o pozemních komunikacích, který upravuje podmínky užívání pozemních komunikací, a zákonem o silničním provozu, který obsahuje úpravu provozu na pozemních komunikacích.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu.
Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stanoví: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.“

Zákon o silničním provozu pak v § 77 stanoví:
„(1) Místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích a užití zařízení pro provozní informace stanoví […] c) na silnici II. a III. třídy, místní komunikaci a na veřejně přístupné účelové komunikaci obecní úřad obce s rozšířenou působností, […]
(5) Místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích stanoví příslušný správní orgán opatřením obecné povahy, jde-li o světelné signály, příkazové a zákazové dopravní značky, dopravní značky upravující přednost a dodatkové tabulky k nim nebo jiné dopravní značky ukládající účastníku silničního provozu povinnosti odchylné od obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích.[…]“

Obec, ačkoliv je vlastníkem účelové komunikace, však nedisponuje v samostatné působnosti oprávněním provoz na ní jakkoliv regulovat a ovlivnit tak i případné negativní důsledky, které tento provoz způsobuje. K dalším krokům testu nebylo nutné přikročit.

Ústavní soud České republiky uzavřel, že veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka, může v rámci výkonu přenesené působnosti podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na žádost vlastníka a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností; obec tak proto nemůže učinit formou obecně závazné vyhlášky, a to ani tehdy, pokud jsou účelové komunikace v jejím vlastnictví.

Přijetím obecně závazné vyhlášky vylučující určité účastníky z provozu na vymezených účelových komunikacích, ať již ve svém či cizím vlastnictví obec Všeň za účelem ochrany svého majetku vykročila z věcných mezí své samostatné působnosti, neboť normovala oblast, v níž nebyla a není oprávněna provádět právní regulaci.

Ústavní soud České republiky proto návrhu vyhověl a napadenou obecně závaznou vyhlášku podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor s čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s ustanoveními § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, § 77 a § 124 odst. 1 zákona o silničním provozu a § 10 zákona o obcích dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušil.

(citovaný nález pléna Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS. 18/16 ze dne 19. července 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá,“ jak je stanoveno v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Avšak vláda ČR je oprávněna vydávat nařízení v mezích zákona a zastupitelstva územně samosprávných celků mohou ve své samostatné působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k omluvě a důvodům, které podal zmocněný zástupce žalobce, ohledně nepřítomnosti na ústním jednání.

Městský úřad Lipník nad Bečvou, odbor dopravy (dále jen „městský úřad“), zahájil oznámením ze dne 21. 11. 2012 proti žalobci správní řízení, a to pro podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a přestupku podle § 83 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění do 31. 12. 2014 (dále jen „o podmínkách provozu vozidel“).

Těchto přestupků se měl žalobce dopustit tím, že řídil vozidlo, na kterém nebyla umístěna tabulka registrační značky, pouze za předním sklem byla umístěna tabulka zvláštní registrační značky pro jednorázové časově omezené použití, která byla k datu kontroly již neplatná. Dále bylo zjištěno, že vozidlo není v České republice registrováno a nebyla prokázána ani jeho technická způsobilost. Tímto mělo dojít k porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a § 6 odst. 1 a § 37 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel.

Žalobce byl v oznámení o zahájení přestupku zároveň předvolán k ústnímu jednání, které se mělo konat dne 13. 12. 2012 v 9:00 hodin. Předvolání bylo žalobci doručeno fikcí dne 3. 12. 2012.

Dne 13. 12. 2012 v 8:03 hodin telefonicky kontaktoval městský úřad muž, který sdělil, že je zmocněný zástupce žalobce (dále jen „zmocněný zástupce“), který jej předchozího dne požádal, aby ho zastupoval na nařízeném ústním jednání. Dle úředního záznamu, který byl o telefonátu pořízen, zmocněný zástupce uvedl, že předchozího dne zaslal na elektronickou podatelnu městského úřadu omluvu z ústního jednání, která se však vrátila jako nedoručená.

Žalobce se k ústnímu jednání nemůže dostavit, stejně jako zmocněný zástupce, který má jednání u jiného správního orgánu. Pracovnice městského úřadu zmocněného zástupce upozornila, že telefonické podání považuje za nouzové s tím, že do pěti dnů musí být písemně potvrzeno; v opačném případě bude věc projednána v nepřítomnosti žalobce. Dodala, že je třeba doložit plnou moc k zastupování žalobce a prokazatelný doklad o tom, že se tento zmocněný zástupce zúčastnil jednání u jiného správního orgánu.

Městský úřad ještě téhož dne, tj. 13. 12. 2012, přestupek projednal v nepřítomnosti žalobce.

Dne 17. 12. 2012 byla městskému úřadu doručena omluva z ústního jednání datovaná dnem 13. 12. 2012, ve které bylo uvedeno, že žalobce před několika hodinami zmocnil zástupce k účasti při ústním jednání, neboť u něj nastala situace, která mu neumožňuje se v následujících dvou měsících ústního jednání zúčastnit.

Ve shodě s obsahem úředního záznamu je v omluvě dále konstatováno, že se zmocněný zástupce sám nemůže jednání zúčastnit, protože v tento den zastupuje jiného účastníka řízení v Mostě, od kterého přijal zmocnění dříve.

Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2013 shledal městský úřad žalobce vinným ze shora specifikovaných přestupků, za které mu uložil dle § 125c odst. 4 písm. d) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu pokutu ve výši 6 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 měsíců.

Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které žalovaný zamítl. Ve vztahu k námitce, že na ústní jednání nedorazil žalobce, resp. jeho zmocněný zástupce, žalovaný konstatoval, že důvody překážek v účasti žalobce při ústním jednání nebyly nijak konkretizovány ani doloženy. Tvrzení tak nebylo možné přezkoumat a je nutno vycházet z toho, že se k ústnímu jednání nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Jako důvodnou nelze dle žalovaného akceptovat ani omluvu, kterou podal zmocněný zástupce žalobce, neboť v situaci, kdy si žalobce zvolí zmocněnce pouhý den před nařízeným ústním jednáním i přes to, že o předvolání věděl téměř dva týdny předem, se tento postup jeví jako výrazně účelové jednání. Pokud zmocněný zástupce při podpisu plné moci věděl, že se jednání nebude moci zúčastnit, neměl plnou moc vůbec přijmout.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány aplikovaly institut zneužití práva, jestliže plnou moc udělenou žalobcem posoudily jako neplatnou. Přitom však řádně nevyhodnotily subjektivní a objektivní test k naplnění všech znaků institutu zneužití práva.

Krajský soud poukázal na porušení práva na obhajobu a konstatoval, že žalobce ani jeho zmocněný zástupce neměli možnost před správním orgánem vypovídat. Zdůraznil dále právo na přiměřený čas k přípravě obhajoby a právo zvolit si obhájce s tím, že se měl žalobce včas dozvědět o tom, že jeho zástupce nebude připuštěn k zastupování, tak aby mohl svou obhajobu provést sám. Žalobce neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ani případně navrhnout důkazy další.

Dále dospěl krajský soud k přesvědčení, že správní orgány překročily zákonem stanovené meze správního uvážení, a to při výkladu neurčitého právního pojmu bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu obsaženého v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích jako předpokladu pro možnost konání ústního jednání v nepřítomnosti obviněného z přestupku.

Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného o účelovosti plné moci, která byla udělena den před jednáním a osobě, která byla na stejný čas již předvolána k jednání v jiné věci. Správní orgány nemohou dle soudu žalobce omezit ve volbě zmocněnce.

Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.

V projednávané věci byl žalobce předvolán v dostatečném předstihu, tak aby si mohl zvolit zástupce a řádně se připravit na ústní jednání. Ten však na oznámení o přestupku nijak nereagoval. S tím také souvisí jeho právo nahlédnout do spisu, vyjádřit se k podkladům a navrhovat důkazy. Toho však žalobce nevyužil.

Předmětem sporu bylo posouzení procesního postupu správních orgánů, konkrétně projednání přestupku žalobce v jeho nepřítomnosti, resp. splnění zákonem stanovených podmínek pro takový postup.

Konání ústního jednání v rámci řízení o přestupku předpokládá § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, ve kterém je uvedeno, že [o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Náležitá omluva přitom vždy předpokládá existenci důležitého důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12. 3. 2009, čj. 7 As 9/2009-66).

Správní orgán je povinen respektovat základní právo obviněného na účast při jednání, není ale povinen přizpůsobit režim řízení a jeho průběh jakýmkoliv požadavkům a představám obviněného z přestupku, protože by mohl být ohrožen účel a lhůta řízení. Správní orgány jsou v rámci své diskreční pravomoci oprávněny posoudit důvodnost omluvy z jednání a nemají povinnost vyzývat obviněného k doplnění důvodů omluvy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 23. 10. 2013, čj. 9 As 6/2013-26).

Důvodnost uplatněné omluvy je třeba posoudit s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. V nyní projednávané věci zmocněný zástupce žalobce ve vztahu k samotnému žalobci uvedl obecné tvrzení, že se žalobce jakožto obviněný z přestupku ústního jednání nemůže zúčastnit, bez uvedení jakýchkoliv důvodů. Svoji neúčast na projednání přestupku omlouval kolizí se zastupováním jiného účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ČR se nad rámec kasačních námitek vyjádřil k závěru krajského soudu ohledně aplikace institutu zneužití práva. Krajský soud za takové počínání označil úvahu žalovaného o účelovosti uděleného zmocnění a zavázal jej v takovém případě provést subjektivní a objektivní test zneužití práva. Nejvyšší správní soud ČR konstatuje, že stěžovatel v přiměřené míře srozumitelně konstatoval, z jakého důvodu nepovažuje omluvu žalobce ani jeho zástupce za akceptovatelnou. Skutečnost, že vyjádří pochybnosti nad její účelovostí, však ještě neznamená, že by byl automaticky povinen provádět test aplikace institutu zneužití práva.

Stěžovatel předně namítal, že krajský soud z úředního záznamu dovozuje odlišné skutečnosti, než v něm jsou uvedeny. Vychází tak ze žalobní námitky, ve které žalobce uvádí, že pracovnice městského úřadu akceptovala omluvu z ústního jednání učiněnou zástupcem žalobce a dohodla se s ním na konání náhradního ústního jednání.

Nejvyšší správní soud ČR konstatuje, že závěr ohledně akceptace omluvy ze strany městského úřadu nemá oporu v žádném dokumentu založeném ve správním spisu, jedná se pouze o nepodloženou domněnku stěžovatele.

Je třeba respektovat právo žalobce na obhajobu a právo na volbu obhájce, byť se v daném případě jedná o obecného zmocněnce. Nejvyšší správní soud ČR je však za dané skutkové situace názoru, že i uplatnění tohoto práva má jisté hranice (srov. rozsudek Nejvyšší správní soud ČR ze dne 1. 8. 2013, čj. 9 As 90/2012-31).

V projednávané věci si žalobce zvolil zástupce nanejvýš jeden den před konaným ústním jednáním. Z předložené omluvy, kterou podal jeho zmocněný zástupce přitom neplynou žádné okolnosti, na základě kterých by bylo možné akceptovat, proč tak neučinil s větším časovým předstihem a současně zvolil zástupce, o kterém věděl či měl vědět, že se k jednání nedostaví. Ve vztahu k nepřítomnosti žalobce je v omluvě pouze uvedeno, že se nemůže jednání účastnit a tento stav bude trvat ještě po následující dva měsíce.

Omluva tedy neobsahuje žádné skutečnosti vypovídající o tom, kdy se žalobce o své překážce v účasti při jednání dozvěděl a z jakého důvodu o tom správní orgán sám neuvědomil. Jestliže tedy správní orgány za dané situace hodnotily celkové okolnosti omluvy z jednání a její důvody, pak se lze ztotožnit s jimi vznesenými pochybnostmi, že žalobcem zvolený přístup lze považovat za účelový.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl na základě všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto dle § 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. března 2016 č. j. 10 As 26/2015 – 30)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že po udělení plné moci může vystupovat právě jako Váš zmocněný zástupce ve všech druzích soudních či správních řízeních.

Advokát v Olomouci k formalistickému odmítnutí žaloby proti nečinnosti správního orgánu dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR:

Posouzení že se stěžovatelé domáhají žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „soudní řád správní“), není otázkou přípustnosti žaloby ani jiných podmínek řízení o této žalobě, ale otázkou posouzení důvodnosti žaloby. Jestliže se tedy Městský soud v Praze v napadeném usnesení s otázkou údajné nečinnosti Policejního prezidia České republiky věcně vypořádal, a přesto žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K uvedené vadě ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního Nejvyšší správní soud České republiky přihlédl z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 soudního řádu správního.

V ubytovně, kde jsou oba stěžovatelé hlášeni k pobytu, došlo 16. 11. 2013 k incidentu, na základě kterého přivolala majitelka ubytovny hlídku městské policie. Po jejím odjezdu přivolal žalobce rychlou záchrannou službu a Policii ČR, protože dle jeho tvrzení jej příslušníci hlídky napadli. Následně byli oba žalobci a další účastníci incidentu vyzváni k podání vysvětlení ve věci, k čemuž došlo v rozmezí od 26. 11. 2013 do 27. 11. 2013. Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje dospělo k závěru, že ve věci tvrzeného napadení ze strany příslušníků hlídky městské policie neexistuje dostatek důkazů, použití donucovacích prostředků strážníkem bylo vyhodnoceno jako přiměřené. Dne 4. 2. 2014 bylo Magistrátu města Přerov zasláno oznámení podle § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích), pro podezření ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neuposlechnutím výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci.

Magistrátem města Přerov byla věc vrácena Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje, Obvodnímu oddělení Přerov 2, neboť Magistrát města Přerov dospěl k závěru, že nemá možnost objektivně posoudit, zda mohlo k přestupkovému jednání dojít či nikoli. Poté byla věc ke dni 12. 2. 2014 podle § 58 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích policejním orgánem odložena.
Dne 18. 2. 2014 podali stěžovatelé k Policii ČR, Krjskému ředitelství policie Olomouckého kraje, Obvodnímu oddělení Přerov 2 stížnost na postup a způsob vyřízení shora popsané věci. Stížnost byla zaevidována a řešena příslušným odborem vnitřní kontroly. Dne 17. 3. 2014 byli stěžovatelé vyrozuměni o jejím vyřízení.

Dne 25. 3. 2014 podali stěžovatelé další stížnost, která byla vyhodnocena jako nesouhlas s vyřízením předchozí stížnosti a postoupena Policejnímu prezidiu ČR. Stížnost stěžovatelé doplnili podáním ze dne 27. 3. 2014, přičemž část tohoto podání byla posouzena jako stížnost nová. Tato nová stížnost byla zaevidována, byla opět řešena odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje a shledána nedůvodnou, o čemž byli stěžovatelé vyrozuměni.

Původní stížnost (resp. nesouhlas se způsobem jejího vyřízení) byl rovněž shledán nedůvodným, o čemž byli stěžovatelé vyrozuměni sděleními policejního prezidenta. Stěžovatelé podali dne 12. 11. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, kterou se domáhali ochrany před údajnou nečinností Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje spočívající v nevyřízení jejich stížnosti ze dne 18. 2. 2014 a před údajnou nečinností žalovaného Policejního prezidia České republiky spočívající v nevyřízení stížnosti ze dne 25. 3. 2014. Usnesením ze dne 13. 5. 2015, č. j. 65 A 55/2014 – 25, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného Policejního prezidia ČR a následně usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 65 A 26/2015 – 19, tuto věc postoupil Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze žalobu usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního odmítl, jelikož shledal návrh žalobců nepřípustným.

Dospěl totiž k závěru, že vyrozumění žalovaného, které bylo vydáno v rámci postupu dle § 97 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PČR“) a § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního, kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala práva nebo povinnosti stěžovatelů. Podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Městský soud v Praze uvedl, že pokud se stěžovatelé domáhají žalobou proti nečinnosti vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, nejsou splněny podmínky řízení podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního, dle kterého se lze žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu pouze povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, nikoli jakýkoli jiný správní akt. Dle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.

Stěžovatelé podali proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení). Namítali, že odmítnutí žaloby je porušením práva na spravedlivý proces, neboť tímto se vyřízení (resp. nevyřízení) jejich stížnosti stalo pouze formálním aktem bez jakékoli právní jistoty. Městský soud v Praze zcela opomenul § 154 správního řádu, neboť žalovaný vydal sdělení a na postup při jeho vydávání měl aplikovat mimo jiné § 2 až § 8 správního řádu, kde jsou upraveny základní zásady správního řízení. Mezi základní zásady správního řízení patří dle § 2 odst. 2 správního řádu uplatňování pravomoci správních orgánů pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V § 4 odst. 2 správního řádu nacházíme zásadu, že správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Z toho lze dovodit, že se jedná o správní řízení a soudem přezkoumatelné správní rozhodnutí. Z materiálního hlediska je proto nutné považovat toto sdělení za rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví.

Stěžovatelé se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (dle § 106 odst. 2 soudního řádu správního se lhůtou rozumí doba 2 týdnů po doručení rozhodnutí) domáhali přezkumu rozhodnutí Městského soudu v Praze, které vzešlo z řízení, jehož byli účastníky (přípustnost řízení dle § 102 soudního řádu správního), jejich kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 soudního řádu správního) a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 soudního řádu správního).

Nejvyšší správní soud České republiky přezkoumal napadené usnesení, vázán rozsahem a důvody, které uplatňovali stěžovatelé ve svém podání. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Vzhledem tomu, že stěžovatelé podali kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jejich žaloba, přichází v úvahu pouze stížnostní důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního, podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu České republiky v nynějším řízení je proto toliko otázka, zda Městský soud v Praze postupoval správně, když žalobu stěžovatelů podle § 46 odst. 1 písm. d ) soudního řádu správního odmítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelé se žalobou proti nečinnosti domáhají vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního a nejsou proto splněny podmínky řízení podle § 79 odst. 1 soudního řádu správního.

Dle § 79 odst. 1 soudního řádu správního ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon (jaké např. zákony) s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Rozhodnutím, které má na mysli § 79 odst. 1 soudního řádu správního, se rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti osoby pro konkrétní případ, jde tedy o akt aplikace práva vydávaný správními orgány – individuální správní akt (§ 65 soudního řádu správního).

V dané věci bylo pro rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelů stěžejní především zhodnocení postupu Městského soudu v Praze v řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevyřízení stížnosti ze dne 25. 3. 2014, jakož i zodpovězení otázky, zda posouzení, že se stěžovatelé domáhají žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, je otázkou přípustnosti žaloby dle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, jiných podmínek řízení nebo důvodnosti žaloby.

Nejprve je třeba uvést, že Městský soud v Praze nemohl žalobu stěžovatelů odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, protože toto ustanovení míří na případy, kdy se žalobce domáhá, aby bylo rozhodnuto o návrhu (žalobě), který zákon výslovně označuje jako nepřípustný. Soudní řád správní jako důvod nepřípustnosti žaloby proti nečinnosti neoznačuje případ, kdy se žalobce domáhá žalobou proti nečinnosti vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud České republiky se shodným případem jako v nyní projednávané věci, kdy krajský soud odmítl žalobu proti nečinnosti správního orgánu z důvodu, že se jí žalobce domáhal vydání správního aktu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ans 5/2008. V této věci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu České republiky v usnesení ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008 – 164 (přístupné na www.nssoud.cz), uvedl následující:
„Citované ustanovení § 79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“ (viz bod 25 cit. usnesení).

Ze shora uvedeného vyplývá, že posouzení, že se stěžovatelé domáhají žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, není otázkou přípustnosti žaloby, ani jiných podmínek řízení o této žalobě, ale otázkou posouzení důvodnosti žaloby. Jestliže se tedy Městský soud v Praze v napadeném usnesení s otázkou údajné nečinnosti Policejního prezidia České republiky věcně vypořádal, a přesto žalobu stěžovatele odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. K uvedené vadě ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního Nejvyšší správní soud České republiky přihlédl z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 soudního řádu správního.

Otázkou, zda předmětné sdělení je rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, se Nejvyšší správní soud České republiky zabývat nemohl, bylo by to přinejmenším předčasné, neboť by tím předjímal rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci samé. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud České republiky podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem soudního řádu správního napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky sp. zn. 5 As 249/2015 – 21)

Vzhledem tomu, že stěžovatelé podali kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jejich žaloba, přichází v úvahu pouze stížnostní důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 4. 7. 2015, čj. 7 As 76/2015 – 25).
Kasační stížnost tedy vždy musí obsahovat tvrzení nezákonnosti napadeného rozsudku, a to po skutkové i právní stránce, když tato tvrzení nemohou směřovat jen proti důvodům rozsudku (citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č.j. 2 Afs 7/2003 – 50).
Kasační stížnost, kterou podal advokát stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, směřovala proti zrušení rozhodnutí (vyrozumění), jímž bylo stěžovatelům sděleno, že jejich podání bylo posouzeno jako stížnost na postup příslušníků Policie České republiky a věc byla předložena Policejnímu prezidiu České republiky k vyřízení.
Advokát v kasační stížnosti za stěžovatele vytýkal krajskému soudu porušení ustanovení § 37 odst. 5 soudního řádu správního s tím, že je správní soud před odmítnutím žaloby nevyzval k odstranění vad podání a nepoučil o možnosti odmítnutí žaloby, pokud tyto vady nebudou odstraněny.
Předseda senátu je sice dle § 37 odst. 5 soudního řádu správního povinen vyzvat žalobce k odstranění vad podání, nicméně těmito vadami jsou myšleny pouze nedostatky spočívající v tom, že předmětné podání neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (nebo je nesrozumitelné či neurčité).
V tomto případě Nejvyšší správní soud nenalezl žádné vady podání, jelikož žaloba obsahovala všechny požadované náležitosti a dále uvedl, že krajský soud se v napadeném usnesení nedopustil pochybení, která by byla důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Z výše uvedených důvodů nebyla kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá soudního řádu správního zamítl. JUDr. Lubor Ludma, advokát v Olomouci k uvedené věci dodává, že pro účely posouzení, zda krajský soud stěžovatele vyzve k odstranění vad podání podle § 37 odst. 5 soudního řádu správního, jsou rozhodující pouze formální náležitosti správní žaloby, nikoliv posuzování jejího obsahu, když správní soud stěžovatele před odmítnutím žaloby nikterak nevyzývá k doplnění či změně jeho argumentace ani ho nijak hmotněprávně nepoučuje.