Archiv rubriky: Správní právo

Advokát JUDr. Lubor Ludma vykonávající advokátní praxi v Olomouci přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před nejvyššími soudy České republiky. Dnes se připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ve věci nedostatečného odůvodnění uložené sankce za přestupek.

Městský úřad Velké Meziříčí rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014 uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kterých se dopustil porušením § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu tím, že dne 14. 12. 2013 v 04:55 hod., řídil v obci osobní automobil, přičemž při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla a dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.

Sankce za přestupek byla žalobci uložena v podobě pokuty ve výši 27.000 Kč a zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců [§ 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu]. Odvolání bylo Krajským úřadem Kraje Vysočina zamítnuto.

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u krajského soudu. Soud žalobu zamítl. Důkazy navrhované žalobcem k prokázání toho, že v době protiprávního jednání nedisponoval rozpoznávací a ovládací schopností z důvodu předchozího zranění, jsou irelevantní, neboť z výpovědi zasahujících policistů vyplynulo, že s nimi žalobce komunikoval. Skutečnost, že žalobce tvrdil, že vozidlem nejel a žádné nemá, ještě podle soudu nevykazuje znaky absence rozpoznávací a ovládací schopnosti, jak se snaží žalobce předestřít ve své žalobě. Toto chování soud shodně s žalovaným posoudil jako účelové.

Dále se soud vyjádřil k výhradám žalobce namítajícím porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce opakovaně prostřednictvím svého zástupce žádal správní orgány, aby mu podklady pro vydání rozhodnutí přeložily do jazyka, kterému rozumí (ukrajinštiny), aby se k nim poté mohl vyjádřit. Tvrdil, že neovládá natolik dobře český jazyk. Krajský soud citoval ústavněprávní východiska Evropské úmluvy a Listiny a následně judikaturu Ústavního soudu ČR, dle které právo na tlumočníka nesmí být zneužito k záměrnému a účelovému prodlužování řízení za situace, kdy účastník řízení zcela evidentně a bez sebemenších pochyb jazyk, v němž se vede jednání, ovládá (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 394/01). Rovněž dle Ústavního soudu ČR právo na tlumočníka nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05).

Žalobce se obrátil s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu ČR. První námitkou se žalobce věnoval nedostatečnosti zjištění skutkového stavu. Druhou námitkou stěžovatel trvá na tom, že byly porušeny procesní předpisy tím, že stěžovatel neznal jazyk, ve kterém se vedlo následné správní řízení. Třetí bod kasační stížnosti spočívá v tom, že krajský soud nepřisvědčil námitce ohledně nepřezkoumatelnosti uložené sankce za přestupek. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí uložené sankce za přestupek neodůvodňuje.

První námitku shledal Nejvyšší správní soud ČR jako nedůvodnou. V rámci obsahu druhé námitky stěžovatele se kasační soud přiklonil k názoru žalovaného, podporované názory Ústavního soudu ČR, jelikož stěžovatel česky rozumí.

Skutečnost, že stěžovatel hovoří česky, žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil mimo jiné z listin založených ve veřejně přístupném obchodním rejstříku, které dokazují jeho působení v české společnosti s ručením omezeným jako společník a notářské zápisy z činnosti této společnosti. Kasační soud žalovanému vytkl, že takovéto skutečnosti neměly oporu ve správním spise, tudíž měl podklady pro tento závěr opatřit procesně správným postupem.

Námitka spočívající v nedostatečném odůvodnění uložené sankce za přestupek je důvodná. V odůvodnění uložené sankce za přestupek správní orgán prvního stupně hovoří o tom, že „přestupky byly spáchány úmyslně, vědomě, což považuje za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy by byla ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. […] Při rozhodování o druhu a výši uložené sankce správní orgán vycházel ze skutečnosti, že se obviněný dopustil přestupku v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů […]. Správní orgán hodnotí míru zavinění jako úmyslnou a považuje jednání obviněného za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy byla ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. Navíc byl přestupek spáchán při řízení motorového vozidla a byl spáchán na místě veřejnosti přístupném, to znamená, že je zvýšené riziko negativních následků pro ostatní účastníky silničního provozu.“

Skutek, ve kterém byl spatřován přestupek, přitom spočíval v tom, že stěžovatel při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla, a dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou.

Tímto skutkem měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) a dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona.

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma doplňuje znění výše uvedených ustanovení. Dle § 125c odst. 1 písm. d) se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví“.
A dle § 125c odst. 1 písm. k) se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“.
Přičemž stěžovatel měl porušit povinnost dle § 6 odst. 12 spočívající v tom, že „na výzvu policisty je řidič motorového vozidla povinen předložit doklady podle odstavců 8 a 9 policistovi ke kontrole“.

Z uvedeného je zřejmý nesoulad odůvodnění uložené sankce za přestupek s projednávaným přestupkem, který je stěžovateli dáván za vinu. Jednání, pro které bylo zahájeno přestupkové řízení, spočívalo v odmítnutí vyšetření na ovlivnění návykovými látkami a odmítnutí předložení požadovaných dokladů. U takovéhoto skutku a u skutkových podstat, jejichž naplnění správní orgány dávaly stěžovateli za vinu, je irelevantní, zda byl stěžovatel v době jednání intoxikován, nebo ne.

Při odůvodnění výše sankce za přestupek za projednávané přestupky rovněž nelze operovat se skutečností, že stěžovatel byl v době jednání pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost nebyla (zcela správně) předmětem dokazování.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, proto jej podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. prvým výrokem tohoto rozsudku zrušil. Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 14. prosince 2016 č. j. 1 As 223/2016 – 50)

Advokát JUDr. Lubor Ludma, provozující advokátní praxi v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, ale je schopen poskytnout právní radu a zastoupení ve věcech odpovědnosti ze spáchání správních deliktů, přestupků a i v řízeních o uložení sankce za přestupek.

Advokát JUDr. Lubor Ludma provozující advokátní praxi v Olomouci, přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Dnes zmiňuje nález Ústavního soudu ČR směřující k porušení práva na samosprávu, které vyplývá z čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky.

Město Pelhřimov (dále jen „stěžovatel“) včas podanou ústavní stížností, že došlo k porušení jeho práva na samosprávu (čl. 8 Ústavy) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Stěžovatel spatřuje namítané porušení svých základních práv zejména v tom, že stát (správní orgán) nebyl oprávněn nařídit stěžovateli (obci) splnění povinnosti [odstranění zdroje ohrožení provozu na silnici ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“)], která mu nevyplývá přímo ze zákona. Tím údajně došlo ke zneužití vrchnostenské pravomoci ze strany státu, který namísto toho, aby uložil danou povinnost k tomu zřízené příspěvkové organizaci (Ředitelství silnic a dálnic ČR, dále jen „ŘSD“), uložil tuto povinnost jednotce územní samosprávy, vykonávající práva na samosprávu, a to ještě na její náklady.

Pokud Nejvyšší správní soud ČR takový postup správních orgánů v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí aproboval jako souladný se zákonem a věcně správný, neboť tuto povinnost stěžovatele dovodil ze zákona o obcích [§ 7, § 10 odst. 1 písm. c) a § 35], tj. z jeho povinnosti se v rámci samostatné působnosti „v zájmu obce a občanů obce“ starat „o veřejnou zeleň na veřejném prostranství“, kam nepochybně spadá i silniční vegetace ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, zatížil své rozhodnutí protiústavností.

Stěžovatel je totiž toho názoru, že uvedená povinnost se vztahuje pouze k pozemkům ve vlastnictví obce, nikoliv ve vlastnictví odlišných subjektů, neboť v opačném případě by nepřípustně, aniž by to zákon o obcích výslovně umožňoval, svým jednáním obec omezovala vlastnické právo těchto subjektů.

Na základě rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále také „silniční správní úřad“) ze dne 22. 10. 2012, bylo stěžovateli podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nařízeno odstranění zdroje ohrožení silnice a provozu na ní, spočívající ve skácení dvou kusů stromů v těsné blízkosti silnice.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené právní ustanovení. „Silniční správní úřad zjišťuje zdroje ohrožování dálnice, silnice a místní komunikace a zdroje rušení silničního provozu na nich. Zjistí-li zdroj ohrožení jiný, než je uveden v odstavci 1, nařídí silniční správní úřad jeho provozovateli nebo vlastníku odstranění zdroje tohoto ohrožení. Nevyhoví-li provozovatel nebo vlastník zdroje ohrožení, silniční správní úřad rozhodne o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady.“

Silniční správní úřad nařídil pokácení stromů, a to stěžovateli s tím, že o „silniční vegetaci v průjezdním úseku silnice je povinna pečovat obec, neboť se jedná o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství (ve smyslu § 34 zákona o obcích), a to bez ohledu na to, kdo tyto pozemky vlastní.“

Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí, v němž namítal, že není účastníkem řízení, neboť není vlastníkem, nájemcem ani oprávněným uživatelem stromů, Ministerstvo dopravy, odbor pozemních komunikací, jako nedůvodné zamítlo s tím, že o silniční vegetaci v průjezdním úseku silnice obcí je povinna pečovat obec z toho titulu, že se jedná o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství, a to bez ohledu na to, komu pozemky patří.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž polemizoval s uvedeným názorem správních orgánů, neboť prý neexistuje zákonná úprava, která by silniční správní úřad opravňovala k uložení předmětné povinnosti obci v samostatné působnosti.

Krajský soud konstatoval, že silniční správní úřad v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, ač na danou situaci dopadá přímo ustanovení § 35 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť výslovně hovoří o „nebezpečí spočívajícím v pádu stromů na komunikaci v důsledku přírodních vlivů.“ Dle krajského soudu ovšem toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí krajského úřadu.

K námitce stěžovatele, že není vlastníkem předmětných stromů, krajský soud uvedl, že stěžovatel „jako obec nepochybně pečuje o veřejnou zeleň. Jedná se o zeleň nacházející se na veřejně přístupných prostranstvích v intravilánu obce, přičemž plochy veřejné zeleně mohou být vlastněny i subjekty odlišnými od obce.“ Krajský soud proto uzavřel, že „pokud uložení opatření (stěžovateli) odůvodnil krajský úřad tím, že (stěžovatel) jako obec pečuje a provádí údržbu veřejné zeleně…se jeví zdejšímu soudu jako racionální a v souladu s citovanou právní úpravou.“

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž předestřel obsahově velmi podobné námitky, jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud ČR ji nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Činnost státu zasahující do činnosti územně samosprávných celků, a tedy do výkonu práva na samosprávu, je limitována principem legality (zákonnosti), jenž je explicitně vymezen jednak v čl. 101 odst. 4 Ústavy, dle něhož zásah státu je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje a je-li proveden zákonem stanoveným způsobem, jednak v tzv. výhradě zákona (čl. 104 odst. 1 Ústavy), jež státu umožňuje samostatnou působnost územně celků, vykonávajících práva na samosprávu, ústavně konformním způsobem regulovat pouze zákonem.

Dle názoru Ústavního soudu ČR však Nejvyšší správní soud ČR (a před ním ani krajský soud) a samotný silniční správní úřad tyto limity v nyní projednávaném případě stěžovatele nerespektovaly, neboť připustily, že v rámci výkonu státní správy (správa na úseku silniční dopravy) mohou příslušné silniční správní úřady nařizovat obci povinnost.

Jinými slovy, orgány státní správy nepřípustně, bez výslovné zákonné opory, omezily, přesněji řečeno autoritativně stanovenou povinností vymezily a rozšířily činnost obce, spadající ovšem výlučně do její samostatné působnosti.

Ústavní soud ČR nijak nezpochybňuje názor, že „ochrana veřejné zeleně“ na veřejném prostranství je obecní (místní) záležitostí, nicméně, činnost obce v rámci samostatné působnosti, včetně normotvorné činnosti, má své limity určené principem legality (zákonnosti).

V tomto ohledu se lze ztotožnit s názorem stěžovatele, že z oprávnění obce v samostatné působnosti při „ochraně veřejné zeleně na veřejném prostranství“, coby místní záležitosti (ve smyslu ustanovení § 35 zákona o obcích), obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti „k zajištění udržování čistoty[…] zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně“ [§ 10 písm. c) zákona o obcích], nelze v žádném případě dovodit, že je také oprávněna tuto činnost přímo provádět, a to na vlastní náklady, resp. za ni nést odpovědnost.

Odpovědnost za nesplnění obecně závaznou vyhláškou stanovených povinností nicméně nese výlučně vlastník, příp. uživatel dotčeného pozemku, byť podléhá režimu veřejného prostranství.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ČR aprobací výše popsaného postupu silničního správního úřadu i názoru Krajského soudu v Brně v ústavní stížností napadeném rozsudku porušil stěžovatelova práva na samosprávu, zaručené čl. 8 Ústavy ČR ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15)

Advokát JUDr. Lubor Ludma, provozující generální praxi v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci porušení práva na samosprávu nikterak nevystupoval, ale je schopen poskytnout právní radu ohledně povinností vyplývajících z údržby pozemků či jiného zásahu do vlastnického práva.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR, který vyslovil závazný názor, že pokud rozhoduje krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinen přihlédnout k zásadě, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

Ministerstvo dopravy (dále jen „žalovaný“) změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy ze dne 2. 3. 2007 tak, že žalobce jako provozovatel taxislužby dne 4. 9. 2006 porušil § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na § 15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb. tím, že po ukončení přepravní služby nevydal cestujícím doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, za což mu byla uložena pokuta 50.000 Kč. Současně mu byla stanovena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem z 27. 9. 2013 zamítl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) následně bránil podáním kasační stížnosti. Krom jiného stěžovatel upozornil na to, že v době podání kasační stížnosti uplynulo od doby údajného spáchání správního deliktu již sedm let. Za tuto dobu byla zúžena skutková podstata u správního deliktu spočívajícího v nevydání stvrzenky cestujícím.

Na stěžovatele by se tak podle jeho mínění měla vztahovat výjimka ze zásady zákazu retroaktivity práva uvedená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Pátý senát při svém rozhodování o kasační stížnosti dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 – 77, č. 1684/2008 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2008, č. j. 9 As 7/2008 – 55, a v dalších na tyto judikáty navazujících rozhodnutích. Postoupil proto věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Rozšířenému senátu přísluší posoudit, zda má správní soud v rámci řízení o žalobě, případně kasační stížnosti, zohlednit změnu právní úpravy, která nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí o správním deliktu a která je zároveň pro pachatele příznivější, než právní úprava účinná v době spáchání správního deliktu, resp. účinná do pravomocného rozhodnutí správního orgánu, a tedy zda se i v soudním řízení správním v rámci přezkumu rozhodnutí ve věcech správního trestání má použít zásada vyplývající z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která ukládá aplikovat pozdější právní úpravu, pokud je pro pachatele příznivější.

Tato zásada je zakotvena ve větě druhé zmiňovaného ustanovení Listiny. „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ V nyní posuzovaném případě vyvstal spor o její použití, a to nikoli v řízení o správním deliktu před správními orgány, ale až v soudním řízení správním, v rámci něhož je rozhodnutí správních orgánů přezkoumáváno.

To, že se uvedená zásada uplatní v rámci rozhodování správních orgánů o správním deliktu, tedy není v uvedené věci sporné, ačkoli byla tato zásada původně formulována pro oblast trestního práva, tedy pro řízení o trestných činech (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27).

O vině a trestu za správní delikty rozhodují správní orgány ve správním řízení. Fungování českého správního soudnictví je založeno na principu retrospektivního přezkumu a na principu kasačním, což vyplývá z § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Rozšířený senát ovšem zároveň zdůrazňuje, že se jedná o model obecný, z něhož lze v odůvodněném případě učinit výjimku.

První výjimkou je za určitých podmínek povinnost se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany.

Rozšířený senát má za to, že výjimku z obecného modelu českého správního soudnictví představuje rovněž přezkum správních rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt. Tato výjimka je zakotvena dokonce v zákoně, konkrétně v § 78 odst. 2 s. ř. s. Na základě tohoto ustanovení není správní soud odkázán pouze na retrospektivní přezkum správních rozhodnutí a pouze na možnost zrušení správního rozhodnutí, ale na základě tzv. moderačního oprávnění může dokonce sám rozhodnout o trestu za správní delikt, případě upustit od potrestání, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky.

Správní orgány nejsou orgány, jež by naplňovaly požadavky čl. 6 Úmluvy. Jejich rozhodnutí o trestním obvinění tudíž musí být podrobeno následné kontrole ze strany soudního orgánu.

Bude-li se vzájemně poměřovat procesní pravidlo zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s., které skutkový i právní stav, z něhož správní soud vychází, konzervuje k okamžiku rozhodování správního orgánu, a ústavní zásada vyjádřená v čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, nelze než dospět k závěru o zvláštním postavení ustanovení ústavního pořádku, které je nutné vztáhnout na danou věc přednostně.

Stát je povinen uplatnit retroaktivně pro pachatele příznivější pozdější úpravu, je-li po spáchání trestného činu taková úprava zákonodárcem přijata. Smysl a účel uvedeného ustanovení Listiny je zřejmý – trestní právo je ultima ratio, tedy tím posledním, nejrazantnějším prostředkem, který stát používá k dosažení harmonie v určité oblasti společenských vztahů.

Tam, kde správní soud posuzuje právní stránku věci, proto musí mít podle rozšířeného senátu stejný právní prostor či rámec, jaký měl správní orgán. Nelze přece připustit, aby existoval významný rozdíl mezi kognicí správního orgánu v běžícím řízení, soudu přezkoumávajícího jeho výsledek a posléze zase správního orgánu, který pokračuje v řízení poté, co mu soud jeho rozhodnutí zrušil. Je-li soud nadán úplnou kasační pravomocí nejen z hlediska nezákonnosti správního rozhodnutí, vadného řízení, ale i nedostatečnosti skutkových zjištění, je zřejmé, že i hmotněprávní posouzení věci musí odpovídat aktuálnímu právnímu stavu v době jeho rozhodování. Plná jurisdikce se tedy uplatní jak co do jejího obsahu, tak co do času.

Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozhodnutí č. j. 6 A 126/2002 – 27, č. 461/2005 Sb., dovodil, že povinnost použít pozdější pro pachatele příznivější právní úpravu mají v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny jak správní orgány, tak soudy: „To, že žalobce se podle zjištění správních orgánů dopustil deliktu za účinnosti starého práva, ještě eo ipso neznamená, že mu také za tyto delikty podle starého práva může být bez dalšího uložena sankce. Takový názor by ve svých důsledcích znamenal, že tu může dojít k uložení trestu za něco, co nové právo vůbec nesankcionuje, a tedy i k přímému porušení zásady vyslovené v čl. 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod. Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy…“

Správní soudy, resp. soudy rozhodující ve správním soudnictví v I. stupni, tak mají sice roli retrospektivně přezkumnou, ale vlivem zvýšeného důrazu na naplnění všech stránek spravedlivého procesu o trestním obvinění plní spíše úlohu jakési „kvaziodvolací“ instance, která musí mít možnost sama napravit nepřípustný zásah do práv, byť takovýto zásah nebyl vůbec způsoben vadným postupem správního orgánu.

Rozšířený senát považuje svůj právní závěr za souladný s účelem a smyslem soudního řádu správního, a tedy existencí správního soudnictví, neboť jediným cílem správního soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob.

Ze zajištění soudní ochrany poskytované v České republice na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o vině a trestu za správní delikt, tj. z pravomoci pouze zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení a nikoli rozhodnutí správního orgánu nahradit, nelze dovozovat omezení soudu v tom smyslu, že nesmí přihlédnout k pozdější pro pachatele příznivější právní úpravě, jak vyžaduje čl. 7 Úmluvy a čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny.

Rozšířený senát dodává, že výše vyslovené závěry neplatí pro Nejvyšší správní soud ČR, neboť ten je orgánem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku. Rozhodnutí krajského soudu o žalobě je pravomocným výsledkem soudního přezkumu, včetně uplatnění plné jurisdikce. Proto v rámci řízení o kasační stížnosti již nemůže být zohledněna právní úprava, která by nabyla účinnosti poté, co právní moci nabylo rozhodnutí krajského soudu, i kdyby byla pro pachatele příznivější.

Rozšířený senát na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

(citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 5 As 104/2013 – 51)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní pomoc v řízení ve věcech přestupků či jiných správních deliktů před správními orgány či soudy.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nálezu Pléna Ústavního soudu ČR, který dospěl k závěru, že napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, kterým je bezpečnost státu, a k jeho dosažení byly zvoleny racionální a nikoliv svévolné prostředky.

Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015 byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky. Důvodem zamítnutí byla bezpečnost státu podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství (dále také jen jako „napadené ustanovení“).

Navrhovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 1. 9. 2015 domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014. S návrhem na zrušení uvedených rozsudků se navrhovatel domáhá rovněž zrušení § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“).

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o státní občanství byla skutečnost, že stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, která si Ministerstvo vnitra v řízení o udělení státního občanství vyžádalo, obsahovala informaci, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu. Vzhledem k tomu, že šlo o informace podléhající utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), v souladu s napadeným ustanovením se nestala tato stanoviska součástí spisu a v odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra se pouze uvedlo, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu, kterým byla bezpečnost státu. V této souvislosti navrhovatel namítá, že vědomě v žádném případě bezpečnost státu nenarušuje, avšak nemá možnost se proti postupu podle napadeného ustanovení účinně bránit.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že se stanovisky Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky se nemohl seznámit, nic proti nim uvést, či namítnout a zároveň je mu odepřena i soudní ochrana, neboť podle § 26 zákona o státním občanství je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle napadeného ustanovení vyloučeno z přezkoumání soudem.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se nedomáhá garance udělení státního občanství, nýbrž namítá, že v jeho případě došlo k neudělení státního občanství arbitrárním způsobem, kdy mu nebyl znám důvod pro neudělení a nemohl se domáhat přezkumu rozhodnutí o jeho neudělení jinak, nežli pouze formálně podaným rozkladem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dikci napadeného ustanovení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství: „K žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.“

Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatel podal návrh na zrušení napadeného ustanovení společně s ústavní stížností podle § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Jeho aktivní legitimace se tak opírá o ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), resp. § 74 zákona o Ústavním soudu.

Ačkoliv navrhovatel formálně v petitu svého návrhu navrhuje zrušení toliko § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, vznáší ve svém návrhu rovněž námitky proti výluce soudního přezkumu rozhodnutí vydaných podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, která je obsažena v § 26 zákona o státním občanství.

Ke shora uvedenému závěru Ústavní soud ČR dodává, že ani v případě, kdy by navrhovatel petitem svého návrhu zrušení § 26 zákona o státním občanství navrhoval, nemohl by být v této části jeho návrh přípustný. Ústavní stížností napadená rozhodnutí Ministerstva vnitra a ministra vnitra totiž nejsou důsledkem uplatnění § 26 zákona o státním občanství, resp. ustanovení § 26 zákona o státním občanství nebylo v předcházejícím řízení uplatněno a nedeterminovalo tak obsah a účinky napadených rozhodnutí v právní sféře navrhovatele.

Z judikatury Ústavního soudu ČR vyplývá, že v případech, kdy státoobčanský vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu (a tak tomu je i v případě navrhovatele), má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství svým rozhodnutím neudělí (usnesení ze dne 8. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 586/99). Z uvedeného však nelze dovozovat, že není nezbytné klást na odůvodnění rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství – které má být podle čl. 11 Evropské úmluvy o státním občanství vždy součástí takového rozhodnutí – kritéria vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu ČR.

Podle judikatury Ústavního soudu ČR se právo na odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole orgánů veřejné moci vztahují k právu na spravedlivý proces, garantovanému v čl. 36 odst. 1 Listiny a jsou v obecné rovině odvoditelné z kautel právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, v němž je nepřípustné, aby se stát dopouštěl autoritativních zásahů do právní sféry jednotlivce bez toho, aniž by tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aniž by jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem.

Oproti uvedenému zájmu jednotlivce být zpraven o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, však v daném případě stojí shora uvedený zájem na bezpečnost státu, výslovně vyjádřený v čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, podle kterého je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot základní povinností státu. Bezpečnost státu je rovněž Ústavou chráněnou hodnotou.

Nelze na jedné straně připustit absolutní a bezvýjimečný zákonný zákaz uvádění jakýchkoliv důvodů rozhodnutí orgánu veřejné moci, na straně druhé je však nutné reflektovat legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných skutečností, a je proto z tohoto hlediska přípustné omezení v podobě zákonného zákazu uvádět takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem ohrožovaly. Ústavní soud ČR proto musí posoudit, zda jsou, se zřetelem na tyto úvahy, zájem žadatele o udělení státního občanství a bezpečnost státu v napadené právní úpravě ústavně konformním způsobem reflektovány, resp. zda jsou vzájemně vyváženy.

Napadené ustanovení v nyní projednávané věci neukládá Ministerstvu vnitra, aby nesdělovalo žádné důvody nevyhovění žádosti o udělení občanství, nýbrž aby nesdělovalo toliko ty důvody nevyhovění žádosti o udělení občanství, které vyplývají ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. Přitom je třeba zdůraznit, že proto, aby bylo možno toto omezení akceptovat, musí ohrožení zde uvedených jednotlivých hodnot, které představují bezpečnostní riziko pro stát, dosahovat obdobně vysokého stupně. Pouze v takovém případě se důvod nevyhovění žádosti podrobně nesdělí, ale v odůvodnění rozhodnutí se pouze konstatuje, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.
Znepřístupněny mají tedy být podle napadeného ustanovení pouze informace, podle kterých žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.

Při posuzování obecně vymezených bezpečnostních rizik, zda z nich vyplývá, že je podmínka bezpečnostního rizika naplněna a žádost má být proto zamítnuta, musí rozhodující správní orgán v individuálních případech respektovat princip proporcionality a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik.

Napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, zájem, kterým je bezpečnost státu. K dosažení tohoto cíle současně zvolila racionální, a nikoliv svévolné prostředky, neboť z odůvodnění rozhodnutí vylučuje toliko ty informace, pro které je žádost zamítnuta z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, přičemž se v odůvodnění alespoň obecně uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Uvedený kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé považuje Ústavní soud ČR, ve světle shora uvedeného, za ústavně konformní.

Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že napadená právní úprava je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů obou Ústavou chráněných hodnot. Ústavní soud ČR neshledal, že by napadené ustanovení zákona představovalo porušení ústavního pořádku opravňující jej k využití derogační pravomoci, která mu přísluší.

Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud ČR návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, zamítl.

(citovaný nález Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 11. října 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr znovu opakuje, že v případech, kdy státní občanství nevzniká ze zákona, ale na základě rozhodnutí orgánu státu, má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správní úřad v Olomouci“) rozhodl případ přestupku zcela v souladu s právním řádem.

Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 21. 10. 2014 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí, které vydal správní úřad v Olomouci dne 1. 8. 2014. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) tím, že dne 2. 2. 2014 okolo 13:15 hod. jako řidič vozidla v systému časového zpoplatnění užil zpoplatněnou pozemní komunikaci R35 ve směru Mohelnice – Olomouc (místo zjištění na 253,5 km), motorovým vozidlem, aniž by byl uhrazen časový poplatek, čímž nesplnil povinnost danou ustanovením § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích.

Dále byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 42a odst. 2 písm. e) zákona o pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že neodstranil díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku z viditelného místa ve vozidle po skončení jeho platnosti.

Tímto jednáním žalobce nesplnil povinnost danou ustanovením § 21e odst. 1 písm. d) zákona o pozemních komunikacích. Správní úřad v Olomouci svým rozhodnutím uložil žalobci za tyto přestupky podle § 42a odst. 7 písm. d) zákona o pozemních komunikacích pokutu ve výši 4.000 Kč a dále dle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a vyhlášky č. 231/1996 Sb., povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčení právní předpisy zákona o pozemních komunikacích.

Dle § 42a odst. 2 písm. a) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21e užije vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl uhrazen časový poplatek.

Dle § 42a odst. písm. e) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21e neodstraní díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku z viditelného místa ve vozidle bez zbytečného odkladu po skončení platnosti tohoto kupónu.

Dle § 21e odst. 1 písm. a) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění je povinen uhradit časový poplatek a přilepit prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku celou plochou na viditelném místě ve vozidle.

Dle § 21e odst. 1 písm. e) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění je povinen odstranit díl kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku na viditelném místě ve vozidle, jakmile jeho platnost skončila.

Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že v podaném odvolání žalobce neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí, které vydal správní úřad v Olomouci, napadá a v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo a tyto nedostatky neodstranil ani v lhůtě stanovené ve výzvě celního úřadu k jejich odstranění.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že správní úřad v Olomouci nesprávně právně kvalifikoval zjištěný skutkový stav. Podle žalobce neexistuje žádný důkaz, že jako řidič vozidla v systému časového zpoplatnění užil zpoplatněnou pozemní komunikaci R 35. V protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů ze dne 2. 2. 2014 je naopak v popisu případu uvedeno, že „hlídka zastavila pomocí nápisu STOP a modrých majáků vozidlo žalobce na nájezdu na zpoplatněnou komunikaci R35“. Nájezd na silnici pro motorová vozidla R 35 v prostoru 253,5 km ve směru na Olomouc není v celé své délce označen dopravní značkou IP 15a a žalobce má proto za to, že se přestupek nestal.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud v Olomouci“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 4. 2016. Krajský soud v Olomouci předně uvedl, že rozhodnutí, které vydal správního úřad v Olomouci, jednoznačně vymezuje místo zjištění spáchání přestupku jako 253,5 km zpoplatněné pozemní komunikace R35, což je prokázáno úředním záznamem ze dne 2. 2. 2014 a protokolem o důvodném podezření z porušení právních předpisů z téhož dne.

Krajský soud v Olomouci dále uvedl, že vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení a zjevně účelové pasivitě žalobce v jeho celém průběhu, nelze jeho námitku směřující do nesprávného skutkového zjištění (místa zastavení vozidla) projednat v řízení před správním soudem.

Proti rozsudku krajského soudu v Olomouci podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost, v níž namítal, že pokud se z podkladů pro rozhodnutí, která získal správní úřad v Olomouci, podává, že byl zastaven v okamžiku, kdy najížděl na rychlostní silnici, avšak ještě v okamžiku, kdy byl na jejím nájezdu, který časovému zpoplatnění nepodléhá, pak nelze konstatovat, že stěžovatel užil komunikaci R 35 na 253,5 km ve směru na Olomouc.

Nejvyšší správní soud ČR nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud ČR přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že byl zastaven v okamžiku, kdy najížděl na rychlostní silnici, avšak ještě v okamžiku, kdy byl na jejím nájezdu, který dle přesvědčení stěžovatele časovému zpoplatnění nepodléhá.

K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud ČR uvádí, že seznam pozemních komunikací, jejichž užití podléhá časovému přestupku, byl v době spáchání přestupků stěžovatelem stanoven v příloze č. 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., a předmětný úsek R35 podléhající časovému poplatku byl v tomto seznamu vymezen jako Mohelnice, jih – Křelov (exity 235 – 261). Z této vyhlášky tak vyplývá, že časovému poplatku podléhá nejen užití této rychlostní silnice, ale také její exit, tj. nájezd a sjezd z této pozemní komunikace. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud má za to, že nájezd, na kterém byl zastaven, nepodléhá časovému zpoplatnění a tato jeho námitka není důvodná.

Skutečnost, že byl stěžovatel zastaven předtím, než užil samotnou komunikaci R 35, nemá pro posouzení věci význam, neboť podstatné je to, že stěžovatel užil nájezd na tuto komunikaci podléhající časovému zpoplatnění, aniž by uhradil časový poplatek, čímž nesplnil povinnost danou ustanovením § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a dopustil se přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) téhož zákona. To, že se stěžovatel tohoto přestupku dopustil, dále vyplývá z vymezení místa přestupku v Protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů ze dne 2. 2. 2014 a Úředního záznamu z téhož dne, v němž je jako místo spáchání přestupku uveden 235,5 km R 35 ve směru na Olomouc.

O tom, že se stěžovatel předmětného přestupku dopustil, svědčí i tvrzení samotného stěžovatele v kasační stížnosti, v níž uvádí, že byl zastaven v momentě, kdy najížděl na rychlostní silnici, tj. sám stěžovatel připouští, že hodlal použít předmětnou rychlostní silnici podléhající časovému zpoplatnění.

Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud pochybil, pokud se nezabýval žalobní námitkou týkající se místa zastavení jeho vozidla. Stěžovateli je proto třeba přisvědčit v tom, že krajský soud pochybil, když s poukazem na některé rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR dospěl k závěru, že nelze přenést dokazování až ke krajskému soudu a nezabýval se žalobní námitkou týkající se místa zastavení vozidla stěžovatele. Toto dílčí pochybení krajského soudu však podle Nejvyššího správního soudu ČR není natolik závažné, aby vedlo k nezákonnosti a zrušení jeho rozsudku.

Nejvyšší správní soud ČR shledal kasační stížnost nedůvodnou a dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

(citované usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 7. září 2016 sp. zn. 4 As 130/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nabízí právní služby ze správního práva v oblasti přestupků a správních deliktů.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma ke správnímu řízení, během něhož Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „Krajský soud v Olomouci“) věcně a procesně pochybil.

Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2014, č. j. SMOL/143644/2014/OARMV/DPD/Kas, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 15. 2. 2014 neoprávněně vjel motorovým vozidlem, na Horní náměstí v Olomouci, čímž nerespektoval svislou dopravní značku „Pěší zóna“ s dodatkovým textem. Za spáchání uvedeného přestupku mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 1 500 Kč.

Žalovaný (Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci) rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, č. j. KUOK 84301/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) pro opožděnost zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.

V žalobě uvedl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, jelikož toto rozhodnutí nebylo žalobci oznámeno. Lhůta pro podání odvolání proto neměla být určena podle § 83 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale podle § 84 správního řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené právní předpisy: Dle § 83 odst. 1 „činí lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno. Bylo-li odvolání podáno před oznámením rozhodnutí odvolateli, platí, že bylo podáno v první den odvolací lhůty.“

Dle § 84 odst. 1 „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků…“

Svůj názor žalobce opřel o to, že jeho zmocněnec požádal správní orgán prvního stupně o doručování písemností na e-mailovou adresu. Na tuto adresu mu však nebylo doručováno, jelikož správní orgán prvního stupně nebyl schopen doručovat na elektronickou adresu s diakritikou a nadto uvedený postup považoval za obstrukční jednání, jelikož žalobce přijetí písemností nikdy nepotvrdí.

Zmocněnec žalobce přijetí písemností potvrzuje, což doložil k žalobě přiloženými printscreeny a návrhem na výslech zmocněnce. Pokud správní orgán nevypravil písemnost na elektronickou adresu, kterou dle § 19 odst. 3 správního řádu určil zmocněnec žalobce jako adresu pro doručování, nemůže doručování písemností na jinou adresu založit fikci doručení.

Krajský soud v Olomouci o žalobě již rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 72 A 37/2014 – 32, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 – 30, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu nevypořádání žalobní námitky a návrhů na dokazování, jež mají relevanci k otázce včasnosti předmětného odvolání.

Krajský soud v Olomouci žalobu opět zamítl. Součástí odporu žalobce byla plná moc podepsaná žalobcem pro zastupování v plném rozsahu a žádost zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu. Dne 1. 9. 2014 podal zmocněnec žalobce prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem odvolání, které žalovaný dne 16. 9. 2014 zamítl jako opožděné.

Stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť se v něm Krajský soud v Olomouci neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 – 30. Krajský soud v Olomouci se v rozsudku opět nevypořádal s tvrzením stěžovatele, dle kterého bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno již jako součást odporu, nevypořádal rovněž ani důkazní návrhy stěžovatele.

Nejvyšší správní soud ČR posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dovodil, že kasační stížnost je důvodná.

Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud ČR také její přípustnost z hlediska ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem ČR; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ČR.“

Ze zákazu opakované kasační stížnosti ovšem judikatura Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky, jejichž respektování zajišťuje dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu ČR.

Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. V dané věci byl přitom rozsudek krajského soudu zrušen právě z důvodu nepřezkoumatelnosti a Nejvyšší správní soudu ČR se danou věcí meritorně nezabýval.

Nejvyšší správní soud ČR se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na to, že se Krajský soud v Olomouci neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že Krajský soud v Olomouci tento závazný právní názor nerespektoval a ani v novém rozsudku se nevypořádal se žalobní námitkou, ve které stěžovatel uváděl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, neboť bylo součástí odporu ze dne 8. 5. 2014. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze ani dovodit, zda má Krajský soud v Olomouci za to, že k takovému odvolání nelze přihlížet, neboť bylo podáno předtím, než bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno. Nevypořádání citované námitky tak způsobuje vadu, pro kterou by bylo nutno rozsudek Krajského soudu v Olomouci zrušit.

Krajskému soudu v Olomouci bylo dále ve zrušujícím rozsudku vytknuto, že neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem, aniž by to řádně odůvodnil. Ani v tomto směru Krajský soud v Olomouci své pochybení nenapravil. Stěžovatel v žalobě předložil jako důkaz prinstcreeny, které mají prokazovat, že zmocněnec stěžovatele potvrzuje přijetí písemností, které jsou mu zasílány na e-mailovou adresu, a dále navrhl výslech zmocněnce.

Nejvyšší správní soud ČR na závěr vyčetl Krajskému soudu v Olomouci, že ze soudního spisu nevyplývá, že by Krajský soud v Olomouci po zrušení rozsudku zaslal účastníkům řízení výzvu ve smyslu § 51 s. ř. s., zda souhlasí s tím, aby Krajský soud v Olomouci rozhodl o věci samé bez jednání. Tuto výzvu zaslal Krajský soud v Olomouci pouze předtím, než v řízení poprvé rozhodoval. Takový procesní postup Krajského soudu v Olomouci je proto vadou.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ČR podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Olomouci v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je Krajský soud v Olomouci podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ČR.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 30. srpna 2016 č. j. 7 As 113 2016 – 23)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že poskytuje právní služby i v oblasti přestupkového práva.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k postupu, který užil Olomoucký magistrát ve správním řízení ve věci projednávání přestupku.

Dne 21. 8. 2012 Policie České republiky oznámila Magistrátu města Olomouc (dále jen „Olomoucký magistrát“) podezření ze spáchání přestupku, kterého se měl dne 12. 8. 2012 dopustit žalobce (dále „stěžovatel“) tím, že řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění.

Dne 12. 9. 2012 bylo stěžovateli doručeno oznámení o zahájení řízení a byl předvolán k ústnímu jednání na 20. 9. 2012. Zároveň byl poučen, že podle § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), je povinen se dostavit včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen se bezodkladně s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Taktéž byl poučen, že podle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), může být věc projednána v jeho nepřítomnosti, pokud se odmítne dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy či důležitého důvodu.

Dne 18. 9. 2012 stěžovatel podal zásilku s žádostí o odročení nařízeného jednání. Uvedl, že dne 19. 9. 2012 odjíždí na plánovanou zahraniční dovolenou a vrací se dne 4. 10. 2012. Tuto skutečnost však nemohl doložit, neboť se jedná o zájezd organizovaný bez cestovní kanceláře prostřednictvím rodinného známého. Požádal proto o shovívavost a odročení nařízeného jednání na pozdější den. Zásilka byla dne 19. 9. 2012 doručena na Olomoucký magistrát.

Dne 20. 9. 2012 se nařízené jednání konalo v nepřítomnosti stěžovatele. Olomoucký magistrát konstatoval, že stěžovatel odeslal žádost o změnu termínu až téměř týden poté, co se o konání ústního jednání dozvěděl. Svoji žádost tedy neodeslal bezodkladně. Olomoucký magistrát ji proto nevyhodnotil jako náležitou omluvu.

Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2012, Olomoucký magistrát rozhodl, že stěžovatel je vinen, že dne 12. 8. 2012 řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), čímž spáchal přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona. Za tento přestupek mu Olomoucký magistrát uložil pokutu ve výši 25 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolání, v němž mimo jiné namítl, že mu Olomoucký magistrát neumožnil účast na ústním jednání a bezdůvodně rozhodl v jeho nepřítomnosti. Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2013, Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen „žalovaný“) odvolání zamítl a rozhodnutí, které vydal Olomoucký magistrát, potvrdil.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že v důsledku konání ústního jednání bez jeho účasti bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu. Došlo k porušení nejen § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, ale též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 11. 2014. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR konstatoval, že omluva z jednání musí být bezodkladná a důvody, o které se opírá, musí být relevantní. Podle krajského soudu stěžovatel žádný důležitý důvod nedoložil.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností odkazující na kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle něj došlo v důsledku konání ústního jednání v jeho nepřítomnosti před Olomouckým magistrátem k porušení jeho práva na řádnou obhajobu, k porušení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a zároveň k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ve věci je spornou otázka, zda Olomoucký magistrát postupoval v souladu s právními předpisy, když neakceptoval stěžovatelovu omluvu z jednání jako náležitou a projednal přestupek v jeho nepřítomnosti. Zatímco podle krajského soudu stěžovatel důvod pro odložení jednání nedoložil, stěžovatel má za to, že tímto důvodem byla jeho zahraniční dovolená.

Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích koná o přestupku správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

V rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 As 61/2012 – 22, Nejvyšší správní soud ČR konstatoval: „S výjimkou situací, kdy zákon výslovně přenáší důkazní břemeno na jiný subjekt, musí být účastník řízení vždy schopen svá tvrzení přiměřeně doložit. Tím by se mělo předcházet případům, kdy účastník řízení uvede zkreslené či přímo nepravdivé údaje…“

V rozsudku ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23, Nejvyšší správní soud konstatoval ČR, že „pokud jde o omluvu z nařízeného ústního jednání, obviněného z přestupku nestíhá pouze povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní. Jinak by správní orgán stěží mohl důležitost důvodu v omluvě uvedeného zkoumat a hodnotit, ačkoliv v souladu se zákonem o přestupcích tak činit musí…“

Obdobná situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatel k žádosti o odročení nařízeného jednání nepřiložil žádný důkaz o plánované dovolené. Tím rezignoval na povinnost, plynoucí z výše citované judikatury, prokázat důvod, pro nějž se nemohl na jednání dostavit. Jak uvedl krajský soud, i dovolenou, jež není organizována cestovní kanceláří, lze doložit, například rezervací ubytování, smlouvou, elektronickou či jinou komunikací. S tímto závěrem stěžovatel v kasační stížnosti ani nepolemizuje a netvrdí, že by žádný takový důkaz o jeho dovolené neexistoval. Teprve v odvolacím řízení předložil dvě čestná prohlášení, podle nichž se měl zúčastnit ve dnech 19. – 29. 9. 2012 zahraniční dovolené.

Na základě výše vyložených důvodů Nejvyšší správní soud ČR uzavřel, že Olomoucký magistrát postupoval správně, tudíž kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 5 As 211/2014 – 23 ze dne 16. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma dodává, že pokud existuje důvod pro neúčast na jednání, je třeba jej co nejrychleji doložit, aby nedocházelo k výše citovaným situacím.
Pokud chcete mít jistotu během řízení před orgánem veřejné moci, využijte toho, že Advokát v Olomouci nabízí právní služby, např. i v oblasti přestupkového práva.

Advokát JUDr. Lubor Ludma Olomouc k přezkoumání příspěvku na zvláštní pomůcku

Krajský soudu v Ostravě – pobočka Olomouc (dále jen „krajský soud Olomouc“), zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí. Žalovaný rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky Olomouc ze dne 15. 2. 2013, č. j. MPSV-UP/176251/13/AIS/ZDP, kterým byl žalobkyni přiznán příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo ve výši 140 000 Kč.

Výše příspěvku na motorové vozidlo byla stanovena podle § 10 odst. 5 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění rozhodném (dále jen zákon č. 329/2011 Sb.), tj. s přihlédnutím k četnosti a důvodu dopravy, k příjmu žalobkyně a osob s ní společně posuzovaných a k celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že jí nebyl přiznán příspěvek v maximální výši 200 000 Kč.

Krajský soud Olomouc v daném případě uvedl, že se v rámci rozhodnutí jedná o správní uvážení, soud proto přezkoumal pouze to, zda žalovaný nevybočil ze zákonem stanovených mezí a hledisek, zda jsou jeho závěry v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Žádné takové pochybení neshledal.

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu Olomouc kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Domnívá se, že krajský soud Olomouc nezohlednil všechna rozhodná kritéria, zejména četnost a důvod dopravy, nedostupnost hromadné dopravy pro imobilní osoby a překážky, které musí při cestování hromadnou dopravou překonat, příjem její a společně posuzovaných osob, celkové sociální a majetkové poměry, pořizovací cenu vozidla a kritéria stanovená v § 9 odst. 5 písm. b) zákona č. 329/2011 Sb. Nesouhlasí s tím, že zákonná kritéria jsou jedinými kritérii, ke kterým lze při stanovení výše příspěvku na motorové vozidlo přihlédnout.

Nejvyšší správní soud ČR po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřovala proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka zastupoval advokát.

Na prvém místě se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jedná se o natolik závažnou vadu, že ji zkoumá z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda ji stěžovatel v kasační stížnosti namítá, či nikoli (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Z povahy věci plyne, že pouze přezkoumatelné rozhodnutí lze věcně přezkoumat.

Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, protože se domnívá, že krajský soud Olomouc nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti. Nejvyšší správní soud ČR jejímu názoru nepřisvědčil, neboť zjistil, že krajský soud Olomouc se všemi body, které stěžovatelka v žalobě uvedla, zabýval.

Vypořádal se stěžejní argumentací, když vysvětlil, z jakých důvodů nelze při stanovení výše příspěvku hodnotit jiná kritéria, než ta, která jsou stanovena v § 10 odst. 5 zákona č. 329/2011 Sb.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, Olomouc, uvádí dotčené ustanovení zákona č. 329/2011 Sb. „Výše příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení motorového vozidla se stanoví s přihlédnutím k četnosti a důvodu dopravy, k příjmu osoby a příjmu osob s ní společně posuzovaných podle zákona o životním a existenčním minimu a k celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Maximální výše příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení motorového vozidla činí 200 000 Kč.“

Hodnocení příjmů a majetkových a sociálních poměrů stěžovatelka v žalobě nezpochybňovala, krajský soud proto neměl důvod související úvahy žalovaného přezkoumávat.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, Olomouc, doplňuje, že dle § 75 odst. 2, věty první, s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Vzhledem k tomu, že rozsudek krajského soudu Olomouc nebyl zatížen ani jinou vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., byl přezkoumatelný.

Nejvyšší správní soud ČR nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí a porušení zásady legitimního očekávání.

Nejvyšší správní soud ČR následně přistoupil k meritornímu posouzení věci. Předmětem sporu byla otázka, zda lze při stanovení výše příspěvku na zvláštní pomůcku, v tomto případě na motorové vozidlo, vycházet jen z kritérií stanovených v § 10 odst. 5 zákona o poskytování dávek (tento názor zastává žalovaný a krajský soud Olomouc), nebo i z hledisek jiných (jak se domnívá stěžovatelka).

Ze zákona č. 329/2011 Sb. vyplývá, že správní orgány při rozhodování o poskytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku nejprve hodnotí, zda žadatel o dávku splňuje podmínky nároku na příspěvek podle § 9 zákona. Pokud ano, rozhodují o jeho výši podle § 10, v případě motorového vozidla konkrétně podle odst. 5. Zatímco v prvním stadiu „toliko“ posuzují, zda bylo prokázáno splnění podmínek nároku na příspěvek, a zákon striktně vymezuje následný postup (pokud jsou podmínky splněny, příspěvek bude poskytnut, v opačném případě nikoli), ve druhé fázi nespojuje se skutkovým stavem jediný možný následek. Zákonodárce evidentně vycházel z toho, že jsou to správní orgány, kdo disponuje nejlepšími předpoklady k určení konkrétní výše příspěvku, proto jim v této otázce ponechal prostor pro správní uvážení.

Správní soudy nejsou povolány k tomu, aby související úvahy správních orgánů nahrazovaly či doplňovaly, jejich role spočívá výlučně v hodnocení toho, zda nedošlo k překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití.

Správní uvážení, kterým správní orgán disponuje při rozhodování o příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, je relativně omezené (vázané). V prvé řadě je třeba zdůraznit, že se týká pouze otázky výše příspěvku, nikoli existence nároku na něj. Dále je důležité, že zákon stanovuje jeho horní mez, která činí 200 000 Kč (§ 10 odst. 5, věta třetí, zákona č. 329/2011 Sb.), a vyjmenovává hlediska, která správní orgán při stanovení konkrétní výše příspěvku hodnotí.

Z pohledu projednávané věci je zásadní, že citované ustanovení obsahuje taxativní (úplný) výčet. Fakt, že zákonodárce zvolil techniku úplného katalogu kritérií, neznamená jen to, že správní orgán musí ke všem z nich přihlédnout, ale také, že nesmí přidávat kritéria vlastní. Zákon obsahuje příkaz zabývat se právě a pouze těmi z nich, která vyjmenovává. Pokud tak správní orgány učinily, postupovaly v souladu se zákonem.

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka se nemohla úspěšně domáhat, aby správní orgány při stanovení výše příspěvku zohlednily závažnost jejího postižení, konečnou cenu pořizované pomůcky ani dostupnost vyhovující hromadné dopravy; mezi zákonná hlediska pro stanovení výše příspěvku nepatří.

Na uvedeném závěru nic nemění fakt, že zákon č. 329/2011 Sb. v § 9 odst. 2 počítá s mírou postižení žadatele. Jedná se totiž o podmínku, kterou správní orgány hodnotí v první fázi, tj. při posuzování, zda osoba vůbec má nárok na příspěvek, a mezi osobami, které ji splňují, dále na základě míry jejich postižení nerozlišují.

Krajský soud Olomouc ze všech výše popsaných úvah vycházel a zcela správně uzavřel, že žalovanému nelze vytýkat nezohlednění kritérií, která zákon nepředepisuje. Nejvyšší správní soud ČR se s ním ztotožnil a námitky stěžovatelky proto vyhodnotil jako nedůvodné.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 9 Ads 75/2016 – 19 ze dne 14. července 2016)

Advokát JUDr. Lubor Ludma, Olomouc, na závěr uvádí, že nabízí právní poradenství v oblasti soukromého, trestního, obchodního, ale i správního práva.

Advokát v Olomouci k důvodnosti odmítnutí zásahové žaloby dle § 82 soudního řádu správního kvůli její nepřípustnosti.

Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného správce daně spadajícího pod Finanční úřad pro Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci. Nezákonný zásah spatřovala v tom, že jí správce daně vyměřil platebním výměrem č. j. 1390138/15/3101-51523-809572 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2014 ke dni 1. 4. 2015 dle jejího daňového přiznání podaného dne 11. 2. 2015 a nezohlednil, že jí, jakožto daňovému subjektu zastoupenému daňovým poradcem, náleželo právo podat daňové přiznání až do 1. 7. 2015, tj. v prodloužené lhůtě dle § 136 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci žalobu odmítl jako nepřípustnou. Aby žaloba na ochranu před nezákonným zásahem dostála požadavkům v § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a byla věcně projednatelná, musí být jednoznačné, že směřuje proti zásahu správního orgánu, který není rozhodnutím. Žalobkyně se však fakticky domáhala zrušení platebního výměru správce daně, který je formálně i materiálně rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 s. ř. s. Žaloba tudíž posoudil jako nepřípustnou, neboť se žalobkyně mohla domáhat ochrany jiným právním prostředkem.

Žalobkyně nesouhlasí s posouzením přípustnosti žaloby Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, který podle stěžovatelky nereflektoval celý obsah a rozsah její žaloby, jelikož nebrojila proti rozhodnutí správce daně (tj. platebnímu výměru), ale proti zásahům žalovaného, který i nadále odmítá stanovit daň podle věcně správného daňového přiznání stěžovatelky, podaného dne 1. 7. 2015.

Stěžovatelka primárně vytýkala žalovanému Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci postup nerespektující skutkový ani právní stav, kdy žalovaný vyměřil k datu 1. 4. 2015 platebním výměrem daň podle daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2014, a to ještě před uplynutím prodloužené lhůty k podání daňového přiznání ve smyslu § 136 odst. 2 daňového řádu, ačkoli stěžovatelku měl zastupovat daňový poradce, a to na základě generální plné moci ze dne 1. 12. 2012, doručené správci daně dne 19. 12. 2012. Daň byla vyměřena před podáním opravného daňového přiznání uvedeným daňovým poradcem dne 1. 7. 2015.

Kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat pouze z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V takové kasační stížnosti je stěžovatel povinen především vylíčit důvody, pro něž se domnívá, že rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby je nezákonné, případně zmatečné či nepřezkoumatelné pro vadu řízení před soudem, která měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí.

V řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby pak Nejvyšší správní soud ČR přezkoumává pouze to, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se věci samé.

V posuzované věci vyvstala otázka, zda bylo namístě zásahovou žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle § 85 s. ř. s.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná dotčenou právní úpravu.

Podle § 82 s. ř. s. může podat žalobu „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím…“.

Podle § 85 s. ř. s. je taková zásahová žaloba „nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný“.

Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže „návrh je podle tohoto zákona nepřípustný“.

Nejvyšší správní soud ČR ze spisu dovodil, že v posuzované věci byla stěžovatelka na základě generální plné moci, doručené správci daně spadajícího pod Finanční úřad pro Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci dne 19. 12. 2012, zastoupena pro jednání se správcem daně daňovým poradcem.

Daňové přiznání však stěžovatelka podala dne 11. 2. 2015 sama, nikoli jeho prostřednictvím. V kolonce „05“ tiskopisu daňového přiznání vyznačila, že přiznání nezpracoval a nepodává daňový poradce. Tiskopis podepsala sama jako daňový subjekt, aniž by uvedla údaje o daňovém poradci. Správce daně proto vycházel z toho, že stěžovatelka jedná bez zastoupení daňovým poradcem.

Dokonce dne 23. 3. 2015 stěžovatelka zaplatila daň v přiznané výši 71.340 Kč. V této výši byla ke dni 1. 4. 2015 stěžovatelce „konkludentním“ platebním výměrem č. j. 1390138/15/3101-51523-809572 vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2014.

Následně stěžovatelka prostřednictvím svého daňového poradce podala dne 1. 7. 2015 daňové přiznání, které označila jako „opravné“. Správce daně jej přehodnotil jako dodatečné, a to z důvodu, že již daňové přiznání ze dne 11. 2. 2015 bylo vyhodnoceno jako řádné, s nejzazší lhůtou pro podání dne 1. 4. 2015. Protože dodatečné daňové přiznání nemělo předepsané náležitosti a vady podání nebyly přes výzvu odstraněny, správce daně vyrozuměl stěžovatelku dne 2. 9. 2015 o neúčinnosti podání.

Jak z žalobního petitu, tak z obsahu žaloby vyplývá, že stěžovatelka svou žalobou brojila primárně proti
„konkludentnímu“ platební výměru č. j. 1390138/15/3101-51523-809572 a jeho důsledkům.

Platební výměr (i „konkludentní“) je však rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.

Podle § 85 s. ř. s. je zásahová žaloba koncipována jako subsidiární prostředek ochrany veřejných subjektivních práv pro případy, v nichž se žalobce nedomáhá ochrany proti rozhodnutí správního orgánu, opatření obecné povahy nebo nečinnosti správního orgánu, proti nimž soudní řád správní poskytuje jiné způsoby ochrany. Je-li proti takovým formám činnosti (resp. nečinnosti) správního orgánu podána zásahová žaloba, je podle tohoto ustanovení nepřípustná [např. podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 – 42, ze dne 11. 5. 2016, č. j. 10 Afs 277/2015 – 114, nebo ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Aps 1/2011 – 101].

Jestliže se tedy stěžovatelka žalobou podle § 82 s. ř. s. domáhala zrušení platebního výměru, který je rozhodnutím, Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci nezbylo, než tuto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout, jestliže současně správně vyhodnotil, že ji pro opožděnost není možné projednat ani v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s.

Jelikož v řízení neshledal Nejvyšší správní soud ČR námitky stěžovatelky důvodnými a zároveň nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž kasační soud přihlíží z úřední povinnosti, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 1 Afs 67/2016 – 22 ze dne 15. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že v s. ř. s. se lze setkat s několika druhy žalob. Advokát v Olomouci uvádí několik příkladů. Dle § 65 a násl. s. ř. s. jde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, § 79 a násl. upravuje žalobu proti nečinnosti správního orgánu, dle § 82 a násl. lze podat žalobu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu a dle § 97 a násl. jsou řešeny kompetenční spory.