Archiv rubriky: Obchodní právo

Povinnost poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice povinnosti poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, především vysvětlení neurčitého pojmu „veřejné instituce“ za pomoci judikatury soudů ČR.

Základní lidská práva a svobody neslouží jednotlivcům jen k uplatňování a ochraně přirozených základních práv, nýbrž i ke kontrole veřejné moci [srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217), bod 18], kterou lze uplatňovat pouze v mezích zákona, aby byly zachovány demokratické hodnoty právního státu.

V České republice nad dodržováním základních práv a svobod bdí především ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V rámci lidských práv se vydělují i tzv. politická práva, která zahrnují svobodu projevu, právo petiční, shromažďovací, sdružovací a zejména právo na informace.

Jako první politické právo je v čl. 17 odst. 1 zakotvena svoboda projevu a právo na informace, které umožňuje aktivně vyhledávat či být příjemcem nejrůznějších informací ze všech oblastí zájmu jednotlivce a tyto informace šířit. Stát je zároveň povinen zdržet se jednání, které by výkon tohoto práva předem znemožňoval, nebo jej dodatečně sankcionoval. K právu na informace je v čl. 17 odst. 5 Listiny ihned zakotvena povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, přičemž podmínky a provedení stanoví zákon.

Zákonodárce reagoval na zmocnění z Listiny přijetím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „o svobodném přístupu k informacím“), který upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.

Aby se jednotlivci mohli domoci Listinou zaručeného práva na přístup k informacím, jsou subjekty, dle § 4 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, povinny poskytnout informaci na základě žádosti nebo jejím zveřejněním. Žádost se dle § 13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací (a to i pouhým emailem). Podáním žádosti zároveň vzniká subjektům povinnost vést související řízení, v jehož rámci má subjekt postavení správního orgánu, který rozhoduje o právech žadatele.

Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti jsou, dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Dle odst. 2 povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Zákonné vymezení subjektů, které mají povinnost poskytnout informaci je celkem jasné, až na jednu výjimku, veřejné instituce. Pojem veřejné instituce nabízelo široké rozpětí výkladu. Zákon byl jimi doplněn o neurčitý pojem, jenž v něm není blíže vymezen a jehož obsah musel být upřesněn až rozhodovací činností soudů, zejména Ústavního soudu ČR.

Ústavní soud ČR se již v minulosti opakovaně zabýval výkladem pojmu „veřejná instituce“ podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedený pojem byl do tohoto ustanovení vložen novelou provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., která rozšířila v něm obsažený výčet povinných subjektů o „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“. Stalo se tak primárně za tím účelem, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala i na Českou televizi a Český rozhlas. Doplněním tohoto neurčitého pojmu však zákonodárce rozšířil tuto povinnost i na jiné subjekty [nález ze dne 16. ledna 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 (N 10/29 SbNU 69)].

Ústavní soud ČR se následně v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 44, nález 10 uvedl, že zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou musí vyplývat z převahy znaků, jež jsou pro instituci typické.
Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu ČR nejen:
a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu),
b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituce),
c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci),
d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a konečně
e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze. Ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud ČR dovodil, že Letiště Praha je veřejnou institucí.

Známé je užití výše uvedeného testu Nejvyšším správním soudem ČR v rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006-57, publ. pod č. 1272/2007 Sb. NSS, ve vztahu ke Všeobecné zdravotní pojišťovně (VZP). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že subjektem s informační povinností je rovněž VZP, neboť prostředky, které jsou získávány v systému zdravotního pojištění, mají charakter veřejných prostředků a slouží k úhradě zdravotní péče, která má charakter veřejné služby.

Aktuálně se k povinnosti poskytnout informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. června 2017, ve kterém společnost ČEZ, a. s., opakovaně neshledal veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, i když jejím nejvýznamnějším akcionářem je právě Česká republika. Ústavní soud ČR uzavřel, že stát zde bez ohledu na velikost svého podílu v této obchodní společnosti pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy práva soukromého.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že zákon o svobodném přístupu k informacím žadatelům nabízí prostředky obrany, pokud je povinný subjekt po žádosti o informace např. nečinný (stížnost dle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím) či rozhodne o odmítnutí žádosti (odvolání dle § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Ochrana práv nabytých v dobré víře

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k poskytnutí ochraně subjektivních práv nabyvatele v dobré víře.

IV. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces.

Stěžovatelka koupila v dobré víře nemovitosti od společnosti, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako její výlučný vlastník. Vedlejší účastník se následně prostřednictvím žaloby u obecných soudů domáhal určení, že je vlastníkem jedné poloviny těchto nemovitostí, přičemž své vlastnické právo dokládal smlouvou o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, jakož i smlouvou kupní, z nichž má plynout, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny z peněz sdružení, v rámci činnosti sdružení, a byly proto v podílovém spoluvlastnictví společnosti a vedlejšího účastníka.

Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v projednávaném případě dochází ke kolizi vlastnického práva vedlejšího účastníka a vlastnického práva stěžovatelky nabytého od nevlastníka v dobré víře. V této situaci zvážil odvolací soud v intencích závěrů plynoucích z ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky obě proti sobě stojící práva a dospěl k závěru, že je namístě poskytnout ochranu stěžovatelce jako nabyvatelce vlastnictví v dobré víře. Svůj závěr odůvodnil především tím, že stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a vedlejší účastník se po dobu třinácti let ani nepokusil uvést stav zapsaný v katastru do souladu se skutečností a nepostupoval tak v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva).

Nejvyšší soud České republiky následně vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Dovolání projednával Nejvyšší soud České republiky ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V odůvodnění rozsudku vyložil, že jen dobrá víra nabyvatele ke vzniku vlastnického práva nestačí, a že takto vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka. Tento názor přitom považuje dovolací soud za souladný s plenární judikaturou Ústavního soudu České republiky (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a Pl. ÚS 78/06), kterou považuje za nadřazenou senátní judikatuře (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12), ze které se necítí povinen vycházet. Odvolací soud následně na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky žalobě vyhověl a následné dovolání bylo odmítnuto.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Podle Ústavního soudu České republiky bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo na ochranu vlastnictví ve spojení s právem na spravedlivý proces. S přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem bylo nezbytné, aby byla poskytnuta ochrana vlastnickému právu stěžovatelky nabytému v dobré víře. Princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je jedním z klíčových projevů právní jistoty odvíjejícího se od principů právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud je nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana. Takto nabytému právu přísluší obdobná ochrana jako právu skutečného vlastníka, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně, s důvěrou v určitý druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné a státem vedené evidence, bez reálné možnosti zjistit, že skutečnost může být jiná, nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s principy právního státu v jeho formálním i materiálním pojetí.

Stěžovatelka jednala při nabývání nemovitostí evidovaných v katastru v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako výlučný vlastník zapsán převodce, byť jím ve skutečnosti jako pouhý spoluvlastník nebyl, a tudíž je ani nemohl stěžovatelce prodat (smlouva byla v části týkající se převodu spoluvlastnického podílu, který převodci nenáležel, absolutně neplatná). Stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.

Při zvažování, komu poskytnout ochranu, bylo v projednávaném případě žádoucí přihlédnout především k nedostatku aktivity vedlejšího účastníka, který po 13 let toleroval nesprávný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, a porušil tak zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Proto nyní musí jeho vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu stěžovatelky, právu stejně silnému, které není oslabeno zanedbáním náležité bdělosti.

Napadenými rozhodnutími zároveň byl porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (naposledy v nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 705/16), neboť napadená rozhodnutí nejsou v souladu se závaznými názory vyjádřenými v jeho nálezech. S ohledem na skutečnost, že v tomto směru již došlo k posunu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, který názory Ústavního soudu České republiky reflektoval, a pro futuro by tudíž v tomto směru neměly nastávat rozkoly, není nutné jednotlivé argumenty podrobněji rozebírat (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016).

Právní úprava účinná do konce roku 2013 v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů a obecné soudy proto samy musí takovou ochranu nabyvatelům, kteří jsou v dobré víře poskytnout.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 405/16 ze dne 19. července 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že soudy při střetu ústavně zaručených práv využívají test proporcionality, na základě kterého určí, kterému právu musí přisoudit vyšší míru ochrany. Ve výše zmíněném případě muselo původní vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu nabytého v dobré víře, jelikož byla zanedbána náležitá bdělost jeho výkonu.

Zásady poctivého obchodního styku

Advokát v Olomouci k zásadám poctivého obchodního styku

Právo objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení zhotovitele s provedením díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu díla, nikoliv však na změněně času plnění, není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a to ani za situace, kdy objednatel otálel se změnou smlouvy.

Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 4 Cm 127/2008-335, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 850 000 Kč.

Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo dne 2. 12. 2005, jejímž předmětem bylo provedení stavby zahrnující novostavbu a rekonstrukci silnice, přeložku vedení VTL, vegetační úpravy, technickou rekultivaci, novostavbu mostu v délce 140 m a napojení stávajících silnic (dále jen „smlouva“). Dílo mělo být ukončeno do 30. 11. 2006. K předání díla došlo 31. 7. 2007.

Mezi stranami bylo nesporné, že při provádění díla došlo k prodlení v celkové délce 243 dnů proti sjednanému termínu plnění.

Žalobce měl za to, že z této celkové délky prodlení lze k jeho tíži přičíst nejvýše 15 dnů, proto žalobou uplatnil smluvní pokutu za celkem 228 dnů prodlení ve výši 11 400 000 Kč v souladu se smlouvou, v níž si strany sjednaly, že v případě nedodržení dohodnutého termínu plnění se zhotovitelka (žalovaná) zavazuje uhradit objednateli (žalobci) smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč za každý i započatý den prodlení.

Smlouva byla změněna celkem třemi písemnými dodatky. První dodatek ze dne 14. 3. 2006 se týkal pouze změny vedení stavby, ve druhém dodatku uzavřeném dne 18. 9. 2006 si strany sjednaly změnu sedmipolového mostu za přesypanou komunikaci s použitím ocelových trub (turbosider). V souvislosti s tím došlo i ke snížení ceny o cca 12 milionů Kč.

V dodatku č. 3 ze dne 27. 7. 2007 si strany sjednaly navýšení ceny pro ztížení výstavby části stavby a též z důvodu deponování vybouraného materiálu mimo skládku a následnou úpravu prostoru. V žádném dodatku nebyla sjednána změna termínu dokončení díla, přičemž ani výslechem svědků nebylo prokázáno tvrzení žalované, že si strany dohodly posunutí konečného termínu dokončení díla.

Žalovaná v průběhu zhotovování stavby komunikace navrhla na základě zpracovaných posudků jako vhodnější řešení, přičemž žalovaná byla upozorněna na nutnost dodržení termínu dokončení díla do 30. 11. 2006.

Stavba byla částečně financovaná z prostředků Evropské unie. Žalobce nebyl sankcionován za pozdější ukončení stavby, neboť požádal o posunutí termínu a na základě této žádosti došlo ke změně data ukončení realizace z 10. 12. 2006 na 31. 8. 2007.

Ze znaleckých posudků znaleckého ústavu i znalce vyplynulo, že důvody prodlení s dokončením díla nebyly v celém rozsahu na straně žalované, ale že existují i důvody na straně žalobce.

Soudem nařízený nový znalecký posudek poukázal na závěr, že prodlení z důvodu na straně žalobce činilo 141 dnů, když žalobce nezajistil obslužné komunikace, nevyřídil dočasný zábor pro provizorní komunikaci, nezajistil včasnou přeložku sdělovacích kabelů a též z důvodu kontaminovaného materiálu na stavbě a opožděného předání staveniště, kdy místo předpokládaného termínu zahájení stavby 15. 11. 2005 byla stavba zahájena 8. 12. 2005.

Na rozdíl od znalce však soud dospěl k závěru, že k odpovědnosti žalobce je nutno přičíst jen 8 dnů zdržení stavby pro opožděné předání staveniště. Ze zadávací dokumentace soud zároveň zjistil, že pokud se z důvodu na straně zadavatele zpozdí stavba o více než 14 dnů, může zhotovitel požadovat změnu lhůty k plnění tak, že termín dokončení stavby bude upraven o shodnou dobu se zpožděním.

Soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalobce přistoupil na změnu zhotovení díla na základě návrhu žalované, a to, že místo mostu bude budován násyp, když byl zároveň žalobce ujištěn, že termín dokončení bude dodržen. Pokud žalobce za daných podmínek přistoupil na změnu projektu, nelze mu klást podle závěru soudu prvního stupně k tíži prodlení vzniklé s dokončením díla v souvislosti s touto změnou.

Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že požadovaná smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, tudíž nebyl důvod postupovat podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu ustanovení § 301 obch. zák. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajištované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškození oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.

Soud prvního stupně dovodil, že pokuta byla nástrojem nejen k zajištění splnění termínu dokončení stavby a dodržení termínů, které bylo nutno dodržet z důvodu čerpání evropských peněz, ale že je nutné vzít na zřetel i jaký předmět plnění byl pokutou zajištěn. Smluvní pokuta se v daném případě týkala zajištění dodržení termínu stavby, která měla sloužit k zajišťování potřeb občanů. Jednalo se o veřejnou komunikaci a v důsledku těchto oprav byla auta nucena jezdit objížďkami. Objízdnou trasu musely používat nejen osobní automobily, ale i autobusy, kterým v zimě činily objízdné trasy problémy. Za těchto okolností považoval soud prvního stupně sjednanou smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč denně za přiměřeně vysokou. Soud uzavřel, že se v žádném případě nejedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy a neshledal ani jiné důvody pro snížení této pokuty.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jak žalobce, tak žalovaná.

Odvolací Vrchní soud v Olomouci po zopakování rozhodujících důkazů a doplnění dokazování přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska ustanovení § 265 obch. zák. a dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok je nutno posoudit jako výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tudíž nepožívá právní ochrany.

Odvolací soud konstatoval, že k prodlení se zhotovením díla došlo a že samotný nárok uplatňovaný žalobcem v tomto řízení nelze považovat za neoprávněný, jestliže smluvní pokuta za prodlení se zhotovením díla byla platně sjednána ve smlouvě o dílo.

Neshledal jako důvodnou námitku žalované, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že výši smluvní pokuty nelze považovat za nepřiměřenou. Odvolací soud však dospěl k závěru, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.

Uvedený závěr dovodil ze skutkových zjištění, z nichž dovodil, že budování násypu bylo možno zahájit teprve tři čtvrtě roku po zahájení prací na díle, ač podle harmonogramu prací zpracovaného žalovanou měly být práce na mostě zahájeny ihned po převzetí staveniště, žalobce před uzavřením smlouvy o dílo nezajistil kompletní provedení geologického průzkumu, opozdil se s předáním staveniště žalované a v průběhu zhotovování díla se bránil návrhům žalované na změnu smlouvy o dílo, pokud jde o vybudování mostu. Žalobce rovněž dostatečně nezajistil průběh provádění díla organizačně. Prodlení s dokončením díla odvolací soud přičítal výhradně žalobci.

Odvolací soud uzavřel, že byť žalobci s ohledem na obsah smlouvy o dílo a zjištěné prodlení žalované se zhotovením díla svědčilo subjektivní právo požadovat po žalované zaplacení smluvní pokuty a výše smluvní pokuty není nepřiměřená, je namístě dovodit, že výkon práva žalobce není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto vyhovující výrok soudu prvního stupně změnil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost podaného dovolání dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně měly být posouzeny jinak.

Za klíčovou hmotněprávní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatel považoval zejména otázku, zda je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. požadavek žalobce (jako objednatele) na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla v případě, že objednatel otálel se změnou smlouvy o dílo, avšak zhotovitel poté se změnou smlouvy souhlasil, aniž požadoval změnu sjednané doby plnění.

Dovolatel měl za to, že není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku uplatnění smluvní pokuty za nesplnění povinnosti, k níž se žalovaná dobrovolně zavázala, a za okolností, které ji byly nepochybně známy.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. požadavek objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu smlouvy, nikoliv však na změně času plnění.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 265 obch. zák. a přijal nesprávný závěr, že uplatnění práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák, jestliže se smluvní strany dohodly na změně smlouvy, kdy vzájemně akceptovaly alternativní řešení, že namísto stavby mostu bude zhotoven násyp s propustkem, a dohodly se, že tato změna nebude mít vliv na prodloužení termínu dokončení díla.

Fakt, že žalobce jako investor otálel s přistoupením na změnu smlouvy, která by umožnila namísto mostu postavit násyp s propustkem, není rozhodný, jelikož jak bylo v řízení prokázáno, že na místě bylo možné postavit jak most, tak násyp. Jestliže tedy došlo k prodlení s dokončením díla za situace, kdy dohodnutá změna smlouvy neměla mít vliv na sjednaný termín dokončení díla, nelze dovodit, že by požadavek na zaplacení ve smlouvě sjednané smluvní pokuty byl výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Nebylo namístě aplikovat ustanovení § 265 obch. zák. s tím, že výkon práva, požadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty, nepožívá právní ochrany. Bylo totiž na smluvních stranách, aby případné dopady změny řešení upravily písemným dodatkem ke smlouvě, v němž by dohodly i změnu termínu dokončení díla. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost považovat za důvod pro nepřiznání smluvní pokuty pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.

Právo objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení zhotovitele s provedením díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu díla, nikoliv však na změněně času plnění, není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a to ani za situace, kdy objednatel otálel se změnou smlouvy.

Vymáhat své právo soudně v případě, že strana nesouhlasí se smírným řešením sporu, není jednáním, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky sp. zn. 23 Cdo 1575/2015, ze dne 3. 5. 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že zásady poctivého obchodního styku jsou obdobné dobrým mravům, které se však uplatňují pouze jen ve vztazích mezi podnikateli byly zakotveny až do roku 2014 výslovně v kogentním ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle nějž právo, které je vykonáváno v rozporu s těmito zásadami, nepožívá právní ochrany.

Výstraha zaslaná členovi ohledně vyloučení z družstva

Je-li ve výstraze ve smyslu § 231 odst. 4 věty první obch. zák. zřetelný odkaz na úpravu vyloučení z družstva, obsaženou ve stanovách družstva, jsou tím konkrétně označeny následky, které jsou s porušováním členské povinnosti spojeny (tj. vyloučení z družstva).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. května 2013, č. j. 39 Cm 53/2012-102, prohlásil rozhodnutí členské schůze družstva konané dne 30. ledna 2012 o vyloučení navrhovatelky z družstva za neplatné.

K odvolání družstva Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž vyšel z těchto skutkových okolností:

1) Navrhovatelka jako tehdejší členka družstva obdržela 8. června 2011 od družstva dopis z 30. května 2011 obsahující upozornění, že dlouhodobě neplatí úhrady dle výměru nájemného – úhrad za užívání bytové jednotky, a dlužná částka tak od 1. ledna 2010 do 30. dubna 2011 činí 28.086 Kč. Družstvo navrhovatelku v dopise upozornilo, že bude-li se situace opakovat, přikročí vůči ní ke krokům, které mu umožňují jeho stanovy (článek 17 odst. 1).

2) Dne 14. října 2011 přijalo představenstvo družstva rozhodnutí o navrhovatelčině vyloučení z družstva, jež bylo písemně vyhotoveno a zasláno navrhovatelce 31. října 2011 s odůvodněním, že si své povinnosti související s placením úhrad neplní, čímž je dán důvod pro její vyloučení z družstva podle článku 17 odst. 1 písm. c) a článku 11 odst. 2 písm. b) stanov. Představenstvo v písemném vyhotovení rozhodnutí uvedlo, že v případě těchto důvodů není vyžadováno, aby byla navrhovatelka na neplnění si svých povinností písemně upozorňována, na možnost vyloučení z družstva však byla písemně upozorněna dopisem z 30. května 2011. Rozhodnutí o vyloučení z družstva obsahuje rozpis příslušných plateb a jim odpovídajících dlužných částek.

3) Podle článku 17 odst. 1 písm. c) stanov družstva může být jeho člen vyloučen, jestliže porušuje své členské povinnosti určené zákonem a stanovami (článek 11) nebo z jiných důvodů, zejména jestliže nezaplatil úhradu nebo část úhrady za užívání bytu nebo za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než dva měsíce.

4) Navrhovatelka se 18. listopadu 2011 proti rozhodnutí představenstva o svém vyloučení z družstva odvolala k členské schůzi.

5) Členská schůze družstva konaná 30. ledna 2012 potvrdila rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky z družstva. Představenstvo toto potvrzení navrhovatelce oznámilo 21. února 2012.

6) Navrhovatelka podala návrh v projednávané věci 27. dubna 2012.

Odvolací soud dovodil, že návrh byl podán včas, tj. před uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Konstatoval, že nutnost písemné výstrahy před vyloučením pro opětovné porušování členských povinností vyplývá přímo z kogentního ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák., takže je zcela nerozhodné, že stanovy družstva předchozí písemnou výstrahu nepožadují.

Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí členské schůze z 30. ledna 2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí představenstva o navrhovatelčině vyloučení z družstva ze 14. října 2011, je neplatné, neboť mu nepředcházela řádná výstraha ve smyslu § 231 odst. 4 obch. zák. Tou nebylo ani upozornění z 30. května 2011, neboť formulace „Bude-li se situace opakovat, přikročí družstvo ke krokům vůči Vám, které mu umožňují stanovy družstva (čl. 17, odst. 1).“ je dle odvolacího soudu zcela nejasná, protože z ní není zřejmé, do kdy má navrhovatelka dluh uhradit.

V této souvislosti pak odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 4002/2009, uveřejněné pod číslem 91/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2011“), podle něhož musí výstraha daná členovi družstva před vyloučením podle § 231 odst. 4 obch. zák. obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva).

Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).

Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že na projednávanou věc nesprávně aplikoval závěry učiněné Nejvyšším soudem České republiky v rozhodnutí R 91/2011. Namítá, že navrhovatelka byla na možnost vyloučení z družstva řádně upozorněna výzvou z 30. května 2011. Byť toto upozornění toliko odkazuje na článek 17 stanov družstva, jde nepochybně o dostatečnou specifikaci následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny.

Podle § 231 odst. 4 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.

Z § 231 odst. 5 obch. zák. vyplývá, že soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky R 91/2011 bylo formulováno, že výstraha daná členovi družstva podle ustanovení § 231 odst. 4 věty první obch. zák., musí obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva). V citovaném rozhodnutí bylo dovozeno, že placení nájemného (resp. úhrad za plnění poskytovaná s užíváním družstevního bytu) je jednou z členských povinností člena vůči bytovému družstvu, pro jejíž opětovné porušování může být člen z družstva vyloučen. Vyloučení pro tento důvod musí vždy předcházet výstraha (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013).

Názor odvolacího soudu v projednávané věci, že upozornění z 30. května 2011 nesplňuje náležitosti výstrahy ve smyslu § 231 odst. 4 věty první obch. zák., Nejvyšší soud České republiky nesdílí. V upozornění je jasně a srozumitelně vymezena členská povinnost, jejíhož porušení se navrhovatelka dopustila (navrhovatelce je vytýkáno soustavné dlouhodobé neplacení předepsaných úhrad).

Formulace „Bude-li se situace opakovat, přikročí družstvo ke krokům vůči Vám, které mu umožňují stanovy družstva (čl. 17, odst. 1).“ je určitým a srozumitelným označením následků, které jsou s dalším porušováním dané členské povinnosti spojeny. Článek 17 stanov družstva (nazvaný „Zánik členství vyloučením člena“) totiž upravuje právě vyloučení člena z družstva.

Jinými slovy, je-li ve výstraze ve smyslu § 231 odst. 4 věty první obch. zák. zřetelný odkaz na úpravu vyloučení z družstva, obsaženou ve stanovách družstva, jsou tím konkrétně označeny následky, které jsou s porušováním členské povinnosti spojeny (tj. vyloučení z družstva), ve smyslu R 91/2011.

Skutečnost, že z výstrahy není zřejmé, do kdy má navrhovatelka svůj dluh vůči dovolateli uhradit, není pro posouzení určitosti výstrahy rozhodná (absence tohoto údaje nečiní výstrahu neurčitou).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož vyloučení navrhovatelky z družstva nepředcházela řádná výstraha, tudíž není správný a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. března 2016 sp. zn. 29 Cdo 191/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že stanovy družstva jsou pro členy družstva právně závazné, tudíž se nimi musí řídit. Jsou-li v nich uvedeny podmínky k vyloučení z družstva, členská schůze o vyloučení rozhoduje na základě stanov a právních předpisů.

Neplatnost dohody o převodu členského podílu družstva

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k namítnutí neplatnosti dohody o převodu členského podílu družstva, které bylo v rozporu se ustanoveními stanov.

Na ujednání stanov družstva předepisující písemnou formu dohody o převodu členského podílu, resp. vyžadující (úředně) ověřené podpisy, je nezbytné nahlížet jako na dohodu o formě právního úkonu (dohody o převodu členského podílu).

Z toho plyne, že převádí-li členové družstva členský podíl mezi sebou, aniž by dohoda o převodu naplňovala požadavky, které jsou na její formu kladeny (nad rámec zákona) stanovami, je dohoda o převodu členského podílu relativně neplatná podle § 40, resp. § 40a občanského zákoníku 1964, neboť nebyla uzavřena ve formě, jíž vyžaduje (předchozí) dohoda účastníků (stanovy). To platí rovněž pro převody členského podílu na osoby, které dosud nejsou členy družstva.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) vyšel z těchto uvedených skutečností:
„Podle stanov musí být dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřena písemně a všechny podpisy na dohodě musí být ověřeny příslušným zaměstnancem družstva nebo úředně ověřeny, dále má nabyvatel členských práv a povinností právo, aby s ním družstvo uzavřelo smlouvu o nájmu družstevního bytu.

Následně došlo k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v písemné formě, s nimiž bylo spojeno právo užívat družstevní byt (dále jen „dohoda o převodu členského podílu“).

Podpisy nebyly ověřeny „příslušným zaměstnancem družstva“, ani úředně ověřeny. Dohoda o převodu členského podílu byla družstvu předložena 7. srpna 2006. Družstvo, majíc za to, že dohoda o převodu členského podílu je neplatná, s navrhovatelkou odmítlo uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu.“

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o převodu členského podílu obsahuje všechny (podstatné) náležitosti vyžadované zákonem a není v rozporu se stanovami družstva (není neplatná). Proto dovodil, že dnem předložení dohody o převodu členského podílu družstvu na navrhovatelku přešel členský podíl, čímž navrhovatelce vzniklo právo žádat, aby s ní družstvo uzavřelo nájemní smlouvu k družstevnímu bytu.

Odvolací Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, přičemž k tomu, zda absence ověřených podpisů na dohodě o převodu členského podílu zakládá její neplatnost, doplnil, že analogie s převodem nemovitostí (na niž družstvo poukazovalo) není případná, neboť při převodu nemovitosti je úřední ověření podpisů vyžadováno zákonem. Požadavek, aby byly podpisy na dohodě o převodu členského podílu ověřeny, však v zákoně oporu nemá, a proto nelze dovozovat, že nejsou-li podpisy jejích účastníků ověřeny, je dohoda „absolutně neplatným právním úkonem“.

Proti ve výroku označenému usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že:
1) rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda je dohoda o převodu členského podílu absolutně neplatná, nejsou-li podpisy převodce a nabyvatele ověřeny způsobem, který vyžadují stanovy družstva,
2) odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když oddělil rozhodnutí o určení platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a družstvem od rozhodnutí o existenci členství navrhovatele v družstvu.

Družstvo namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu uzavření dohody o převodu členského podílu, resp. okamžiku předložení dohody družstvu, bylo pro další úvahy Nejvyššího soudu České republiky rozhodné znění zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), účinné k 7. srpnu 2006 a znění zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), účinnému k témuž datu.

Podle § 40 odst. 1 obč. zák., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Podle § 40a věta první, druhá a třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40).

Podle § 227 odst. 2 písm. c) obch. zák. po splnění podmínek vyplývajících ze zákona a stanov vzniká členství (v družstvu) převodem členství.
Podle § 227 odst. 5 obch. zák. podrobnější úpravu členství, jeho vzniku a zániku upravují stanovy.

Již v dřívějším rozsudku ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu lze platně uzavřít i ústně. Z uvedeného se podává i závěr, podle něhož ověření podpisů nepatří mezi zákonné požadavky na formu, v níž musí být dohoda o převodu členského podílu uzavřena.

Ustanovení § 227 odst. 5 obch. zák. ovšem zakládá možnost, aby členové družstva ve stanovách podrobněji upravili vznik členství, tj. též jeho převod. Ujednání stanov, jejichž prostřednictvím členové družstva zpřísní obecné (zákonné) požadavky kladené na formu dohody o převodu členského podílu, proto zákonné úpravě zásadně neodporují.

Při posuzování následků porušení takových ujednání stanov družstva je nezbytné vyjít z toho, že stanovy jsou smlouvou družstva sui generis.

Na ujednání stanov předepisující písemnou formu dohody o převodu členského podílu, resp. vyžadující (úředně) ověřené podpisy, je proto nezbytné nahlížet jako na dohodu o formě právního úkonu (dohody o převodu členského podílu družstva).

Z toho vyplývá, že převádí-li členové družstva členský podíl mezi sebou, aniž by dohoda o převodu naplňovala požadavky, které jsou na její formu kladeny (i nad rámec zákona) stanovami, je dohoda o převodu členského podílu relativně neplatná podle § 40, resp. § 40a obč. zák., neboť nebyla uzavřena ve formě, jíž vyžaduje předchozí dohoda účastníků, čímž se myslí ustanovení ve stanovách.

Obdobně je také třeba nahlížet na převody členských podílů v družstvu na osoby, které se členy družstva teprve mají stát. Přestože tyto osoby před nabytím členského podílu nejsou členy družstva, a proto dosud nejsou vázány stanovami, byl by závěr o tom, že na ně nedopadají ujednání stanov, jež pro dohodu o převodu členského podílu vyžaduje písemnou formu či (úřední) ověření podpisů, nad míru formalistický. Pomíjel by totiž, že projevem vůle směřujícím k nabytí členského podílu od dosavadního člena (nabídkou, či přijetím nabídky k uzavření dohody) dává nabyvatel najevo, že je se závazky, které vyplývají ze stanov, srozuměn, jakož i to, že je ochoten k nim přistoupit (podřídit se jim). Rovněž pro převody členského podílu na osoby, které dosud nejsou členy družstva, proto platí, že nenaplňuje-li dohoda o převodu členského podílu požadavky, které jsou na její formu (nad rámec zákona) kladeny stanovami, bude dohoda o převodu členského podílu relativně neplatná.

K tomu pak zbývá dodat, že objektivní nejistota ohledně toho, kdo je členem družstva, bezprostředně zasahuje do jeho vnitřních poměrů (družstvo je případnou neplatností dohody o převodu členského podílu dotčeno), a proto i družstvu přísluší oprávnění se relativní neplatnosti dohody dovolat.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavřela-li navrhovatelka dohodu o převodu členského podílu v písemné formě, aniž by podpisy na dohodě byly ověřeny příslušným zaměstnancem družstva či úředně ověřeny, přestože ověření podpisů vyžadovaly stanovy družstva, a namítlo-li družstvo neplatnost dohody, je dohoda o převodu členského podílu neplatná.

Jelikož právní posouzení věci není správné, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 2016 č. j. 29 Cdo 1294/2015)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje v oblasti obchodního práva právní pomoc i ve věcech členských práv v družstvu, které se řídí zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

Povinnosti jednatele po zániku své funkce ve společnosti

Jednatel je po zániku své funkce povinen předat společnosti vše, co patří společnosti a co má ve své dispozici. Neučiní-li tak, tj. nesplní-li povinnost plynoucí z § 66 odst. 2 a § 569 obch. zák., je povinen v souladu s § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. nahradit společnosti škodu tím způsobenou.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. července 2010 uložil žalovaným, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 711.000 Kč a náklady řízení. Následně Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 28. srpna 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Soudy vyšly z následujících skutkových okolností. Žalovaní byli od 27. června 1994 do 12. dubna 2001 společníky a jednateli společnosti. Z obchodního rejstříku byli vymazáni dne 6. března 2002. Od 12. dubna 2001 byl ustanoven jiný, jediný jednatel, na kterého žalovaní převedli své obchodní podíly ve společnosti. Nový jednatel byl nezaměstnaný a za „formální převzetí firmy“ mu byla slíbena úplata. O další osud společnosti se nezajímal a s nikým nejednal, účetnictví společnosti ani její majetek od nikoho nepřevzal. Podpisy nového jednatele na plné moci ze dne 12. dubna 2001, kterou měl žalované zmocnit k jednání za společnost, a na předávacím protokolu z téhož dne nejsou s nejvyšší pravděpodobností pravými podpisy jednatele. Dne 2. července 2001 podal první žalovaný jako jednatel společnosti na finanční úřad daňové přiznání společnosti za rok 2000 včetně příloh. Listiny za poplatníka podepsal druhý žalovaný. Ke konci roku 2000 společnost vlastnila sedm automobilů, jejichž zůstatková hodnota podle znaleckého ocenění činila ke dni 12. dubna 2001 částku 211.000 Kč. Podle hlavní účetní knihy měla společnost zbytkový movitý majetek – vybavení kanceláří, jež užívala. Pro nedostatek účetních dokladů se tento majetek nepodařilo blíže specifikovat. Jeho účetní hodnota činila 613.319 Kč, jeho cenu stanovil soud prvního stupně úvahou podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), částkou 500.000 Kč. Na návrh ze dne 30. srpna 1999 byl na majetek společnosti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. května 2004 prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty byl ustaven žalobce, který žádný majetek společnosti nedohledal.

Na tomto základě, s odkazem na § 135 odst. 2, na § 194 odst. 5, na § 373 a na § 757 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a na § 136 o. s. ř., dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaní jako jednatelé společnosti porušili povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře tím, že nepředali novému jednateli účetnictví a majetek společnosti a dále s ním bez řádného zmocnění naložili neznámým způsobem. Tím způsobili společnosti škodu, kterou jsou povinni nahradit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „otázky odpovědnosti bývalého jednatele společnosti za škodu způsobenou po zániku jeho funkce a účasti ve společnosti“. Dovolatelé též mají za to, že v řízení před soudy obou stupňů unesli důkazní břemeno o stavu majetku, který se ve společnosti ke dni zániku jejich funkce nacházel.

Namítají, že odpovědnost za škodu podle § 194 obch. zák. jim mohla vzniknout pouze do doby zániku jejich funkce jednatelů, nikoliv však již poté, kdy byli z funkce jednatelů společnosti odvoláni a kdy byl jmenován nový jednatel. Ode dne vzniku funkce nového jednatele na něj přešla zákonná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a pečovat o majetek společnosti. Měl to být právě nový jednatel, kdo měl požadovat vydání či nahrazení majetku společnosti, zjistil-li, že nějaký majetek ve společnosti chybí, nikoli dovolatelé, na které se již povinnost jednat s péčí řádného hospodáře nemohla vztahovat. Nedomáhal-li se nový jednatel vydání či nahrazení chybějícího majetku společnosti, nejednal podle dovolatelů s péčí řádného hospodáře, a proto právě on je podle § 194 obch. zák. odpovědný za škodu, kterou tím společnosti způsobil.

Dovolání je dle Nejvyššího soudu ČR přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolateli otevřené otázky hmotného práva, a to otázky odpovědnosti jednatele, jehož funkce zanikla, za škodu způsobenou společnosti s ručením omezeným na majetku tím, že jednatel nepředal společnosti po zániku své funkce věci patřící společnosti. Tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolateli – správné, Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé. Proto Nejvyšší soud ČR nemohl přihlédnout k námitce dovolatelů, která nezahrnuje žádnou otázku procesního či hmotného práva a podle níž bylo v řízení prokázáno, jaký majetek se ve společnosti ke dni zániku jejich funkce nacházel.

Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že mezi dovolateli a společností byla uzavřena smlouva o výkonu funkce. V souladu s § 66 odst. 2 větou první obch. zák. se proto vztah mezi společností a dovolateli jako jednateli společnosti řídil přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Podle § 569 obch. zák. je mandatář povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.

Promítnuto do vztahu mezi jednatelem a společností s ručením omezeným to znamená, že jednatel je po zániku své funkce povinen předat společnosti vše, co patří společnosti a co má ve své dispozici. Neučiní-li tak, tj. nesplní-li povinnost plynoucí z § 66 odst. 2 a § 569 obch. zák., je povinen v souladu s § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. nahradit společnosti škodu tím způsobenou.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je co do výsledku správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud ČR dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 4245/2014)

Dotčené právní předpisy:
Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník

§ 66 odst. 2 věta první
Vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností.

§ 135 odst. 1
Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.
§ 135 odst. 2
Ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.

§ 194 odst. 5
Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

§ 569
Mandatář je povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.

Advokát k nekalé soutěži dle usnesení Nejvyššího soudu ČR

Advokátní kancelář JUDr. LUBOR LUDMA k rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (ve sp. zn. 23 Cdo 2960/2012 ze dne 30.9.2013), a k nápravě nesprávných právních posouzení soudů nižších stupňů:

V uvedené věci žalobkyně K. D., zastoupená JUDr. J. T., advokátem, proti žalované Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o. (dříve firma EKP Praha s. r. o. – do 9. 7. 2013, původně firma Exekuční kancelář Praha s. r. o.), zastoupené advokátem Mgr. P. L., tvrdila, že se žalovaná dopustila nekalosoutěžního jednání.

Žalobou z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže se advokát žalobkyně domáhal určení, že mandátní smlouva, uzavřená dne 1. 12. 2009 mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem je neplatná. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná svojí firmou (dříve Exekuční kancelář Praha s. r. o.) uvedla žalobkyni jako spotřebitele v omyl (advokát žalobkyně tvrdil, že žalobkyně byla kvůli znění firmy přesvědčena, že žalovaná je kanceláří soudního exekutora), což má podle názoru právníka žalobkyně za následek neplatnost uzavřené smlouvy podle § 49a občanského zákoníku. Tuto žalobu však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011 zamítl, protože dospěl k názoru, že žaloba podaná žalobkyní není důvodná.

Žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí soudu 1. stupně k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud však pouze potvrdil rozhodnutí soudu 1. stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že při zachování průměrné míry pozornosti a opatrnosti spotřebitele i přes znění firmy žalované (tehdy firma zněla „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“) nemohla žalobkyně pro jednoznačné znění smluvních podmínek, které stvrdila, objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad. Proti tomuto rozhodnutí však žalobkyně podala v zákonné lhůtě dovolání s odůvodněním, že právě kvůli znění firmy „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“ se žalobkyně se svojí žádostí o poskytnutí služeb spojených s vymáháním dluhu na žalovanou (nikoliv na jinou konkurenční vymáhací společnost) obrátila. V mandátní smlouvě je žalovaná označena jako Exekuční kancelář Praha, nikde není vymezeno, že se nejedná o skutečnou exekuční kancelář, ani ústně se žalovaná nikdy žalobkyni o pravém stavu věci nezmínila.

Žalobkyně tvrdí, že projevila rozumnou míru opatrnosti a pozornosti, že potřebovala určitou právní pomoc ve své věci (vymožení peněžité pohledávky), proto si vybrala podle názvu spojeného standardně jen s činností skutečných soudních exekutorů. Proto žalobkyně navrhla Nejvyššímu soudu ČR, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Dovolací soud se přiklonil ke skutečnostem tvrzených dovolatelkou ve svém dovolání a dospěl tudíž k jinému názoru, než odvolací soud a soud prvního stupně a uvedl, že v daném případě tyto soudy nesprávně právně posoudily věc.

Dovolací soud má za to (na rozdíl od závěrů obou nižších soudů), že při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele (zde žalobkyně) právě kvůli znění obchodní firmy žalované (v době uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byla žalovaná zapsaná v obchodním rejstříku jako Exekuční kancelář Praha s. r. o.) mohla žalobkyně objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad.

V tomto rozhodnutí je také zmíněn výklad slova soudní exekutor. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), soudní exekutor (dále jen „exekutor“) je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Z uvedeného se podává, že pokud je v citovaném zákoně pojem „exekutor“ legislativní zkratkou pro pojem „soudní exekutor“, pak slovní spojení „exekuční kancelář“ může být vykládáno průměrným spotřebitelem (žalobkyní) i při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti tak, že se jedná o výkon exekutora pověřeného exekutorským úřadem.

Dovolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily věc správně podle právních předpisů ČR, žalobkyně (a její advokát) tak byla u Nejvyššího soudu ČR úspěšná.

Nejvyšší soud ČR s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.