Archiv rubriky: Občanské právo

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k vedení soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů po schválení oddlužení a přístupu insolvenčního správce.

Během probíhajícího soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce účinností usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty účastníkem tohoto soudního řízení místo (insolvenčního) dlužníka.

Usnesením ze dne 17. června 2015, č. j. 6 C 85/2015-52, zastavil Okresní soud ve Zlíně (dále jen „okresní soud“) soudní řízení o žalobě (podané 8. dubna 2015), kterou se žalobce domáhal (jako žalobce) vůči žalovaným vypořádání společného jmění manželů.

Okresní soud měl za to, že je důvod postupovat podle § 109 odst. 1 písm. a) a § 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), a podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

K odvolání žalobce a insolvenčního správce jenž do soudního řízení vstoupil (podáním datovaným 14. července 2015) jako vedlejší účastník soudního řízení na straně žalobce, Krajský soud v Brně usnesením ze 14. září 2015 zrušil usnesení okresního soudu a věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému.

Odvolací soud poukázal na to, že jde o incidenční spor ve smyslu § 159 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, k jehož projednání je v prvním stupni věcně příslušným, podle § 7a písm. b) insolvenčního zákona, krajský soud, tedy konkrétně Krajský soud v Brně, kde je vedeno insolvenční řízení na majetek žalobce. Proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tudíž postoupil věc věcně příslušnému krajskému soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, v němž se označuje jako žalobce a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Ostravě.

Konkrétně dovolatel vystavil dovolání na následujících otázkách:
1) Zda je pro účely stanovení místní příslušnosti soudu nutné vycházet z okolnosti, které insolvenční řízení bylo zahájeno dříve (jde-li o místní příslušnost v incidenčním sporu, kde přichází v úvahu více místně příslušných soudů), nebo zda je nutno vycházet z žalobcova návrhu a místní příslušnosti jeho insolvenčního řízení?
2) Zda lze na rozhodnutí o místní příslušnosti soudu v rámci incidenčního sporu použít ustanovení občanského soudního řádu?
3) Zda v případě, že se vedou insolvenční řízení na majetek žalobce i na majetek žalovaného, jsou k vedení incidenčního sporu místně příslušné oba insolvenční soudy nebo pouze insolvenční soud žalobce?

Mimo jiné muselo být zde poznamenáno, že insolvenční řízení na majetek žalobce je vedeno (na základě jeho insolvenčního návrhu, došlého insolvenčnímu soudu 10. prosince 2014) u Krajského soudu v Ostravě, přičemž usnesení, jímž zjistil úpadek žalobce a povolil mu oddlužení, vydal insolvenční soud 19. března 2015 a usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dne 3. září 2015 (kdy bylo též zveřejněno v insolvenčním rejstříku).

Insolvenční řízení na majetek žalované je vedeno (na základě jejího insolvenčního návrhu, došlého insolvenčnímu soudu 10. prosince 2013) u Krajského soudu v Brně, přičemž usnesení, jímž zjistil její úpadek a povolil jí oddlužení, vydal insolvenční soud 18. prosince 2013 a usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dne 3. března 2014 (v insolvenčním rejstříku bylo zveřejněno 25. března 2014).

Kdyby měl dovolatel, tedy insolvenční správce, postavení vedlejšího účastníka soudního řízení (jak byl označen v záhlaví napadeného usnesení), bylo by namístě jeho dovolání bez dalšího odmítnout jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dnem, kdy nabylo účinnosti usnesení o schválení oddlužení žalobce zpeněžením majetkové podstaty (3. září 2015), však nastaly účinky předjímané ustanovením § 408 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, jež určuje, že o účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela.

Jedním z účinků prohlášení konkursu ve vztahu ke společnému jmění manželů je podle § 273 odst. 1 věty první insolvenčního zákona i to, že probíhá-li soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce prohlášením konkursu účastníkem tohoto soudního řízení místo dlužníka.

Pro poměry oddlužení, probíhá-li soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů, stává se insolvenční správce účinností usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty účastníkem tohoto soudního řízení místo (insolvenčního) dlužníka.

V dané věci to znamenalo, že, dovolatel, insolvenční správce měl v předmětném soudním řízení postavení vedlejšího účastníka soudního řízení na straně žalobce, který měl v předmětném soudním řízení postavení žalobce jen do 3. září 2015 (kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení o schválení oddlužení zpeněžením jeho majetkové podstaty). Tímto dnem se stal jeho insolvenční správce (dovolatel) účastníkem soudního řízení (jako žalobce) místo původního žalobce, čímž současně přestal být vedlejším účastníkem a původní žalobce přestal být účastníkem soudního řízení.

Dovolání dovolatel, insolvenčního správce, jako současného žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., však Nejvyšší soud ČR i tak odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Na řešení otázek dovoláním předestřených totiž napadené rozhodnutí nespočívá, což dovolatel odvolacímu soudu chybně vytýká (namítaje, že se nezabýval otázkami místní příslušnosti soudu).

Podle ustanovení § 104a odst. 6 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo soudní řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu soudnímu řízení, tím však ustanovení § 105 o. s. ř. není dotčeno.

Dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zruší-li odvolací soud rozhodnutí podle § 219a o. s. ř., postoupí věc věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu, popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu.

Usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení okresního soudu a postoupil věc Krajskému soudu v Brně jako soudu „věcně příslušnému“, není rozhodnutím o „místní příslušnosti“ soudu. Konkrétní soud se v rámci postoupení věci soudu „věcně příslušnému“ označuje proto, že jinému věcně příslušnému soudu se věc předat musí. Proto také ustanovení § 104a odst. 6 o. s. ř. (jež platí i pro poměry rozhodnutí vydaného v odvolacím soudním řízení podle § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) v části věty za středníkem určuje, že ustanovení § 105 o. s. ř. není takovým vymezením dotčeno, tudíž soud, jemuž byla věc takto postoupena, proto může zkoumat svou místní příslušnost.

Dovolací námitky proti nesprávně určenému „místně příslušnému“ soudu, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o věcné příslušnosti jiného soudu prvního stupně vydanému v režimu ustanovení § 219a a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jsou tudíž právně bezcenné a na jejich základě ke změně nebo ke zrušení takového rozhodnutí přikročit nelze. Důvod připustit dovolání k zodpovězení otázek, jež pro výsledek dovolacího soudního řízení nemají žádný význam, tak dán není.

Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. února 2016 sp. zn. 29 ICdo 11/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nabízí právní pomoc při vypořádání společného jmění manželů, během rozvodového soudního řízení a dalších občanskoprávních sporech.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem pro uznání ze dne 20. prosince 2012, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 51 181 Kč s příslušenstvím a částku 21 982 Kč na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Brně usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, změnil ho však ve výroku ohledně nákladů řízení, které tak činí 10 471,60 Kč.

Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání, aniž by byly zastoupeny advokátem nebo samy měly právnické vzdělání.

Nejvyšší soud České republiky řízení obou dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil, neboť dovolatelky nesplnily podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby dovolatel,
jde-li o fyzickou osobu, která nemá právnické vzdělání, byl zastoupen osobou povolanou podle zákona poskytovat právní pomoc, tj. advokátem, popř. notářem, v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zákonem, jak plyne z ustanovení § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Požadavek povinného zastoupení přitom není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta, popřípadě že mu je advokát jako zástupce ustanoven rozhodnutím soudu.

Vzhledem k ustanovení § 241 odst. 4 o. s. ř. musí být dovolání tímto advokátem sepsáno. Zvolí-li si proto dovolatel advokáta až poté, co sám podal dovolání, popřípadě je-li mu až poté k jeho žádosti advokát ustanoven, je nezbytné ke splnění požadavku povinného zastoupení vyplývajícího z ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., aby tento advokát podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním nebo aby alespoň písemně, elektronickým podáním (opatřeným zaručeným elektronickým podpisem), nebo ústně do protokolu sdělil soudu, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje; nestane-li se tak, nebylo požadavku povinného zastoupení vyhověno.

Podmínka povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení advokátem je zvláštní podmínkou dovolacího řízení, jejíž nedostatek je odstranitelný, avšak neodstranění tohoto nedostatku brání vydání rozhodnutí, jímž se řízení končí, ovšem kromě usnesení, kterým se dovolací řízení právě pro neodstranění tohoto nedostatku zastavuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2258/2006).

Z obsahu spisu Nejvyšší soud České republiky dovodil, že žalované podaly dovolání proti usnesení odvolacího soudu, aniž byly při tomto úkonu zastoupeny oprávněnou osobou (advokát, či notář) a aniž by tvrdily (natož pak doložily), že mají právnické vzdělání. K jejich žádostem jim bylo usneseními Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. května 2015, výroky pod bodem I. přiznáno osvobození od soudních poplatků (pro dovolací řízení) a výroky pod bodem II. jim byl ustanoven pro dovolací řízení zástupce, advokát. Tato rozhodnutí byla doručena žalovaným dne 14. května 2015 a advokát ho obdržel dne 18. května 2015. Právní moci nabyla dne 3. června 2015.

Okresní soud v Břeclavi přípisem ze dne 1. září 2015, doručeným advokátu dne 7. září 2015, vyzval žalované, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto přípisu soudu předložily dovolání, která sepíše a podepíše ustanovený advokát, popřípadě aby tento písemně sdělil své stanovisko k podaným dovoláním a uvedl, zda se ztotožňuje s podáními ze dne 25. dubna 2014. Současně je poučil, že nebude-li ve stanovené lhůtě výzvě vyhověno, Nejvyšší soud České republiky dovolací řízení zastaví.

Vzhledem k tomu, že soudem ustanovený advokát zůstal nečinný, neučinil žádný ze shora uvedených kroků, jimiž bylo možno napravit nedostatek povinného zastoupení, třebaže mu počínaje dnem 3. června 2015 začala běžet dvouměsíční lhůta, během níž mohl dovolání doplnit tak, aby mělo zákonem stanovené obligatorní náležitosti (srov. ustanovení § 241b odst. 3 část věty druhé za středníkem o. s. ř. a k němu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 3411/2013, ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1626/14, odmítnuta), k naplnění zákonného požadavku povinného zastoupení dovolatelek nedošlo. Nejvyšší soud České republiky proto dovolací řízení zastavil.

(usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2016 sp. zn. 32 Cdo 86/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek musí splňovat kromě obecných náležitostí plynoucích z § 42 odst. 4 o. s. ř ve spojení s § 241a o. s. ř., speciální náležitosti pro podání dovolání vyplývajících z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., § 240 a § 241 o. s. ř.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k náhradě výdělku během přípravy studentů na budoucí povolání.

Pokračuje-li žák po skončení povinné školní docházky ve studiu, stále se připravuje na své budoucí povolání, a o případné náhradě za ztrátu na pravděpodobném výdělku podle § 447 odst. 3 obč. zák. 1964 tak lze uvažovat až okamžikem, kdy ukončením tohoto studia získá možnost svou pracovní činností dosahovat výdělku.

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 7. 2014, zamítl žalobu o zaplacení 483.639,- Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 11. 4. 2008 utrpěla vážná zranění při dopravní nehodě, kterou způsobil pojištěný u žalované pro odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyně má v důsledku toho částečně ochrnuté všechny čtyři končetiny, trpí závažnými psychickými poruchami a v běžném životě je odkázána na pomoc druhé osoby. Po ukončení základní školní docházky nastoupila na speciální školu s individuálním vzdělávacím plánem, kde studuje s pomocí osobní asistentky obor cukrářka.

Žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 7. 2010, kdy žalobkyně ukončila základní školní docházku, do 31. 3. 2013 soud zamítl s odůvodněním, že v tomto období jí nemohl vzniknout nárok podle § 447 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neboť žalobkyně se studiem na střední škole připravuje na své budoucí povolání.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně označil za správná, nebylo totiž žalobkyní tvrzeno ani prokazováno, že by se snad, nebýt poškození zdraví, po absolvování základní školy již dále nevzdělávala. Naopak bylo doloženo, že před zraněním ve škole prospívala řádně a ve studiu chtěla pokračovat. Protože v období, za které požaduje náhradu za ztrátu na výdělku, by žalobkyně při obvyklém běhu událostí nedokončila ani současný tříletý učební obor, nemohla v něm dosáhnout žádného výdělku, a náhrada za jeho ztrátu jí proto nepřísluší.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v interpretaci ustanovení § 447 odst. 3 obč. zák. ohledně vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u žáka základní školy. Zákon ve vztahu k takovému žáku za okamžik vzniku nároku výslovně uvádí den, kdy měla skončit povinná školní docházka, nikoli den, kdy skončí příprava na povolání. V opačném případě by nebylo možné přesně a předvídatelně stanovit, po jak dlouhou dobu by se poškozený mohl dalším studiem připravovat na budoucí povolání, a nárok by nakonec mohl být posouzen i jako promlčený. Nebýt úrazu, ukončila by žalobkyně povinnou školní docházku ve školním roce 2009/2010, tedy ke dni 30. 6. 2010, není proto rozhodné, že se nyní připravuje na budoucí povolání na speciální škole.

Nejvyšší soud České republiky dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky okamžiku vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u žáků či studentů, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále stále jen „obč. zák.“) neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení.

Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození (§ 447 obč. zák. – náhrada po pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením.

Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod.

Podle § 447 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2007, náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, a) po dobu, o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, b) po dobu neschopnosti pro úraz nebo nemoc z povolání, c) po dobu trvání invalidity třetího stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, d) po dobu trvání invalidity prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, nebo byl-li v této souvislosti uznán osobou se zdravotním postižením, pokud vlastní vinou nezameškává příležitost k výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné.

Smyslem tohoto ustanovení je umožnit odškodnění ztráty pravděpodobného výdělku, ke které došlo v důsledku újmy na zdraví i u žáků a studentů, tudíž u osob, které se teprve připravují na své budoucí povolání a v době ztráty pracovní způsobilosti ještě žádného výdělku nedosahují. Tyto oprávněné osoby jsou bez další definice označeny jako žáci a studenti a to zejména na základě zákonů č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“), a č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen zákon „o vysokých školách“), lze mít za to, že žák prochází systémem základního a středního vzdělávání (jak plyne z ustanovení § 45 a 58 školského zákona), zatímco studentem se rozumí osoba v systému vyššího odborného (viz. § 92 školského zákona), resp. vysokoškolského vzdělávání (srov. § 3 zákona o vysokých školách). Pro konzervatoře platí, že na nich studují žáci, ať již dosahují středního nebo vyššího odborného vzdělání (§ 87 školského zákona).

Zároveň se rozlišují čtyři situace, které se odvíjejí od okamžiku předpokládaného ukončení přípravy na povolání a možného nástupu k výkonu výdělečné činnosti. Dle písmena a) újma na zdraví může dobu přípravy prodloužit, proto se hradí ztráta na výdělku za období, od nějž měl poškozený získat pravidelný příjem, do okamžiku, než mu zdravotní stav umožní přípravu dokončit a skutečně do zaměstnání nastoupit.
Podle písm. b) náhrada náleží též za dobu trvající pracovní neschopnosti.
Dále dle písm. c), jestliže újma na zdraví brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, hradí se ztráta na výdělku po celou dobu, kdy tento stav trvá, tedy teoreticky i po celé produktivní období, které poškozený nemůže využít.
Stejné pravidlo pak pokrývá i částečnou pracovní nezpůsobilost s výhradou případu, kdy poškozený vlastní vinou zamešká vhodnou příležitost dosáhnout vlastní prací výdělku, jak plyne z ustanovení v písm. d).

Z uvedeného je zřejmé, že okamžik, kdy za obvyklého běhu událostí mělo dojít ke skončení devítileté povinné školní docházky (viz. § 36 odst. 1 a § 43 školského zákona), nemusí být vždy rozhodující, neboť pokračuje-li žák ve studiu na střední škole či konzervatoři nebo se později stane studentem vysoké školy, odvíjí se okamžik vzniku nároku podle § 447 odst. 3 obč. zák. od ukončení studia či přípravy na povolání, jak plyne z výslovné dikce tohoto ustanovení.

Jinak řečeno, pokračuje-li žák po skončení povinné školní docházky ve studiu, stále se připravuje na své budoucí povolání, a o případné náhradě za ztrátu na pravděpodobném výdělku tak lze uvažovat až okamžikem, kdy ukončením tohoto studia získá možnost svou pracovní činností dosahovat výdělku.

V projednávané věci bylo zjištěno, že dovolatelka vzhledem ke svým studijním výsledkům a zájmům zcela reálně plánovala pokračovat ve svém vzdělávání na konzervatoři, ale v důsledku utrpěné újmy na zdraví musela nakonec zvolit speciální střední odbornou školu s individuální pomocí, kde se v době podání žaloby nadále připravovala na jiné povolání.

V posuzované věci se jedná o typový případ uvedený v § 447 odst. 3 písm. a) obč. zák., neboť uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku pokrývá období od předpokládaného skončení pravidelné školní docházky do podání žaloby v době, kdy žalobkyně po opakování 7. ročníku základní školy pokračovala v docházce na speciální školu s individuálním vzdělávacím. Jestliže ovšem žalobkyně po skončení povinné školní docházky pokračuje ve studiu či přípravě na povolání, nelze prozatím určit, zda a nakolik úraz prodloužil dobu její přípravy pro výkon povolání. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jí tudíž za požadované období nevznikl.

Na základě uvedeného Nejvyšší soud České republiky dovodil, že napadené rozhodnutí je správné, tudíž dovolání dle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. 25 Cdo 4046/2015)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma nabízí právní služby i ve věcech týkajících se náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě.

Odstupné za vykonanou práci – Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma.

„Nejbližším výplatním termínem určeným u zaměstnavatele pro výplatu mzdy“ po skončení pracovního poměru se ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce rozumí pravidelný termín výplaty mzdy určený v mezích období, v němž nastala splatnost mzdy, na niž má zaměstnanec právo za (naposledy před skončením pracovního poměru) pro zaměstnavatele vykonanou práci, popřípadě splatnost příslušné náhrady mzdy.

Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 2. 2011 u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 45.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 8. 1. 2008 se žalovanou okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm. b) zákona č. 262/2008 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 13. 4. 2008 (dále jen „zák. práce“), neboť jí žalovaná (jako zaměstnavatelka) nevyplatila „v zákonné lhůtě“ mzdu, a že jí proto přísluší podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, tj. ve výši 45.000,- Kč.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 4. 2013 žalobu zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr účastnice skončil dnem 9. 1. 2008, kdy se dostalo do „faktické dispozice“ žalované okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalobkyně ze dne 8. 1. 2009 podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce.

Protože odstupné zaměstnavatel vyplácí podle ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce „v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se se zaměstnancem nedohodne na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty“.

Protože promlčecí lhůta běží podle ustanovení § 329 zák. práce a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 10. 2008 (dále jen „obč. zák.“) ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a protože výplatním termínem pro výplatu odstupného v posuzovaném případě byl den 15. 1. 2008, měla žalovaná vyplatit žalobkyni požadované odstupné „v maximální lhůtě splatnosti do 31. 1. 2008″. Neučinila-li tak, mohla žalobkyně poprvé vykonat své právo a podat žalobu u soudu dnem následujícím, tedy dne 1. 2. 2008 ve lhůtě tří let. Soud prvního stupně shledal žalobu o zaplacení odstupného podanou dne 15. 2. 2011 jako opožděnou.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 1. 2014 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že „odstupné mělo být žalobkyni vyplaceno společně se mzdou za měsíc leden 2008, a to v nejbližším výplatním termínu, kterým byl den 29. 2. 2008 v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku“, podle kterého je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na některou její složku, nebylo-li v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žalobu u soudu prvního stupně dne 15. 2. 2011, je zřejmé, že právo na odstupné bylo u soudu uplatněno ještě před uplynutím tříleté promlčecí doby.

Vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před dnem 1. 1. 2014, musel Nejvyšší soud České republiky posoudit věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno, že žalobkyně, která byla zaměstnankyní žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2007, rozvázala se žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce dnem 9. 1. 2008 a že podle vnitřního předpisu byla u žalované vyplácena mzda „hotově vždy do 15. dne v měsíci“.

Protože žalovaná namítla promlčení práva žalobkyně na odstupné, bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, který den se pokládá za nejbližší výplatní termín ve smyslu § 67 odst. 3 zák. práce, v němž je zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci po skončení pracovního poměru odstupné, protože se nedohodl se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.

Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, a zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku (§ 67 odst. 1 věta první zák. práce).

Pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek zjištěný podle § 67 odst. 2 zák. práce. Odstupné vyplácí zaměstnavatel po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy, pokud se se zaměstnancem nedohodne na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty (§ 67 odst. 3 zák. práce).

Mzda je splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo některou její složku dle § 141 odst. 1 zák. práce. Nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy sjednán v kolektivní smlouvě, určí jej zaměstnavatel v mezích období uvedeného v ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce po projednání s odborovou organizací, jak plyne z ustanovení § 141 odst. 3 zák. práce.

Při skončení pracovního poměru zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci na jeho žádost mzdu za měsíční období, na které mu vzniklo právo, v den skončení pracovního poměru; jestliže to neumožňuje technika výpočtu mezd, vyplatí mu mzdu nejpozději v nejbližším pravidelném termínu výplaty mzdy následujícím po dni skončení pracovního poměru vyplývající z § 141 odst. 5 zák. práce. Uvedené platí obdobně pro splatnost a výplatu náhrady mzdy, nedohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem jinak (§ 144 zák. práce).

Promlčecí doba k vykonání práva zaměstnance na odstupné je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (viz. § 329 odst. 1 zák. práce a § 101 obč. zák.). V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že právo na odstupné mohlo být zaměstnancem vykonáno poprvé v den následující poté, co se odstupné stalo splatným.

Odstupné poskytované zaměstnavatelem podle ustanovení § 67 zák. práce představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Právo na odstupné má, jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce, každý zaměstnanec, který rozvázal se zaměstnavatelem pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 56 zák. práce.

Zaměstnavatel je povinen uspokojit zaměstnancovo právo na odstupné, jestliže se nedohodl se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty odstupného, „v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy“.

Při úvaze, který den se pokládá za takový „nejbližší výplatní termín“, je třeba přihlédnout k tomu, že výplata odstupného se odvíjí od určení období, v němž je podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce splatná mzda, na niž má zaměstnanec právo za práci, kterou pro zaměstnavatele vykonal (pravidelný termín výplaty se určuje v rámci období splatnosti mzdy), a že tímto obdobím, nepožádal-li zaměstnanec o výplatu mzdy v den skončení pracovního poměru, popřípadě neumožňuje-li výplatu mzdy v den skončení pracovního poměru technika výpočtu mezd u zaměstnavatele, se řídí splatnost mzdy zaměstnance také při skončení pracovního poměru.

Vzhledem k tomu, že výplata odstupného, jak vyplývá z účelu a smyslu ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce, nepředchází výplatě mzdy, na niž má zaměstnanec právo za posledně vykonanou práci, popřípadě příslušnou náhradu mzdy, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že „nejbližším výplatním termínem určeným u zaměstnavatele pro výplatu mzdy“ po skončení pracovního poměru se ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce rozumí pravidelný termín výplaty mzdy určený v mezích období, v němž nastala splatnost mzdy, na niž má zaměstnanec právo za (naposledy před skončením pracovního poměru) pro zaměstnavatele vykonanou práci, popřípadě splatnost příslušné náhrady mzdy.

V projednávané věci pracovní poměr účastnic skončil dnem 9. 1. 2008 a splatnost mzdy žalobkyně za měsíc leden 2008 nastala v únoru 2008, jelikož do 9. 1. 2008 práci vykonávala, v němž byl pravidelný termín výplaty určen na 15. 2. 2008. Byla-li tedy žalovaná povinna vyplatit žalobkyni požadované odstupné dne 15. 2. 2008 a podala-li žalobkyně u soudu žalobu (jak uvedeno již výše) dne 15. 2. 2011, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalobkyně vykonala právo na požadované odstupné ještě před uplynutím tříleté promlčecí doby.

Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. ledna 2016 sp. zn. 21 Cdo 2845/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma nabízí právní služby ve věcech pracovněprávních poměrů.

Advokát v Olomouci k pracovnímu právu a nadbytečnosti zaměstnance ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce

Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě.

Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo – jako je tomu v posuzovaném případě – v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce v pracovním poměru, vojákem z povolání, který má stejnou činnost vykonávat ve služebním poměru, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Advokát v Olomouci doplňuje, že podle § 52 písm. c) zákoníku práce, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 6. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď, která ji byla udělena, z pracovního poměru je neplatná. Důvodem výpovědi podle žalované, České republiky – Ministerstva obrany, byly provedené organizační změny, v jejichž důsledku došlo ke zrušení pracovního místa žalobkyně. V rámci reorganizace pracoviště, během něhož bylo zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) určené pro „civilního“ zaměstnance zastávané žalobkyní a nově v pracovišti logistické informační služby zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání, jehož náplní práce bylo kromě účetních operací i využívání a aplikace „taktických norem a pravidel pro vedení základních druhů bojové činnosti na nejnižší úrovni“, obsluha, ošetřování a údržba přidělené osobní zbraně a techniky a plnění úkolů v zahraničních misích

Žalobkyně uvedla, že provedené organizační změny jsou změnami pouze formálními, neboť její pracovní místo zůstalo „v plné míře“ zachováno a pouze je převzal jiný pracovník (voják z povolání). V dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, žalobkyně, zastoupená advokátem, namítá, že se odvolací soud „nedostatečně vypořádal“ s otázkou účelovosti podané výpovědi a „vůbec nezkoumal, zda organizační opatření žalované naplnilo hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce“.

Nejvyšší soud České republiky uvádí, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným.

Judikatura soudů též dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

„Organizační změna“ tedy v posuzovaném případě spočívala v náhradě (záměně) žalobkyně, která vykonávala práci účetní u žalované v pracovním poměru, jinou osobou, která měla stejnou činnost provádět ve služebním poměru vojáka z povolání (na tom nic nemění ani skutečnost, že náplní práce specialisty v pracovišti logistické informační služby byly kromě účetních operací i některé další činnosti související s plněním úkolů vojáka z povolání). Nejedná se tedy o to, že by „rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně“ v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost plnit povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně není správný. Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr uvádí, že i vás může zastupovat v otázkách týkajících se pracovního poměru.

„V rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž podle právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 (resp. do 31. prosince 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.“ (Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 Cdo 4483/2014)
Nejvyšší soud ČR řešil dovolání podané proti usnesení odvolacího Vrchní soudu v Olomouci, ve věci nabytí vlastnického práva od nevlastníka, opírajíc se o jeho přípustnost dle § 237 o. s. ř., obsahově uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Advokát dovolavatelky namítal, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací soudu prvního stupně, jež vychází ze zásady, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Jeho rozhodnutí je tak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR k nabytí vlastnického práva.
Ačkoli odvolací soud sám uznal, že závěry soudu prvního stupně jsou „v souladu s převážnou většinou stávající judikatury“, vůbec se s uvedenou judikaturou nevypořádal. Jeho závěr o „nutnosti“ poskytnout ochranu případné dobré víře se přitom s výše uvedenou judikaturou neslučuje. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, měl ve svém odůvodnění řádně vysvětlit, proč se v projednávané věci její závěry neuplatní. Jelikož se s nimi odvolací soud argumentačně nijak nevypořádal, jeho právní posouzení je neúplné, a tudíž i nesprávné.
„Nejvyšší soud však opětovně potvrdil svou konstantní rozhodovací praxi při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka odvíjející se od R 56/2010 a závaznou (vzhledem k tomu, že R 56/2010 i R 16/2015 jsou rozhodnutími velkého senátu) pro všechny tříčlenné senáty Nejvyššího soudu.
Uvedený závěr platí obdobně i v družstevních poměrech (ve vztahu k § 230 obch. zák.) při nabývání členských práv a povinností v (bytovém) družstvu. Dobrá víra nabyvatele právní význam mít může, ale jen jako jedna z podmínek pro vydržení členských práv a povinností.“
Podle § 230 obchodního zákoníku převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma vám pomůže vyřešit právní problém při nabytí vlastnického práva od nevlastníka.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma je od 27.7.2015 oprávněn nahradit úřední ověření podpisu vyžadované zvláštními právními předpisy prohlášením advokáta se stejnými účinky, pokud listinu advokát JUDr. Lubor Ludma sepíše nebo ji jednající osoba před tímto advokátem vlastnoručně podepíše (tzv. prohlášení o pravosti podpisu). Advokátní kancelář JUDr. LUBOR LUDMA totiž drží knihu o prohlášeních o pravosti podpisu, klienty tak již nemusíme „posílat“ k úřednímu ověření podpisů k notáři, na poštu či jiné místo Czech Point a advokát může úřední ověření podpisu (ke spokojenosti našich klientů a v souladu s § 25a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) nahradit se stejnými právními účinky v pohodlí naší kanceláře v Olomouci.

Advokát Olomouc : Nejvyšší soud v rámci sjednocování rozhodovací praxe soudů podal výklad § 441 odst. 2 nového občanského zákoníku, na který netrpělivě čekala odborná veřejnost, a to v rekordní době necelých tří měsíců od předložení věci k rozhodnutí o dovolání.

Nejvyšší soud, vědom si obtíží a nejasností, jež uvedené ustanovení vyvolává, sjednotil doposud rozkolísanou praxi v otázce formy plné moci k právnímu jednání, pro které zákon vyžaduje formu notářského zápisu. Podle § 441 odst. 2 nového občanského zákoníku musí být plná moc k právnímu jednání, pro něž zákon vyžaduje zvláštní formu, udělena v téže formě. Má-li být tudíž právní jednání učiněno ve formě notářského zápisu, měla by tuto formu mít i plná moc, což v praxi vyvolává značné problémy zejména v oblasti práva obchodních korporací. Doposud přitom nebylo zřejmé, jaké důsledky má nedodržení zákonem požadované formy plné moci.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, vyložil, že plná moc udělená k právnímu jednání, pro které zákon vyžaduje formu notářského zápisu o právním jednání, není neplatná pro nedostatek formy vyžadované zákonem, není-li pochyb o tom, kdo (která osoba) plnou moc udělil. V praxi to znamená, že i tehdy, je-li plná moc udělována k právnímu jednání, které musí mít formu notářského zápisu, postačí, je-li udělena písemně a je-li současně podpis zmocnitele úředně ověřen.