Archiv rubriky: Občanské právo

Olomoucký advokát JUDr. Lubor Ludma ke střetu zájmů na základě zastoupení nezletilého jeho zákonnými zástupci v rámci exekuce vedené i proti nim.

Olomoucký Okresní soud (dále jen „soud prvního stupně“) ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2015, č. j. 51 EXE 3147/2014-93, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 146.668 Kč s příslušenstvím, podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, č. j. 11 ECm 17/2009-36, jejímž provedením byl soudem prvního stupně dne 23. 1. 2014, pod č. j. 51 EXE 3147/2014-26, pověřen soudní exekutor, s tím, že exekucí smí být postižen pouze „spoluvlastnický podíl povinného v ideálním rozsahu spolu se spoluvlastnickým podílem vzhledem k celku na společných částech domu, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“), jehož přechod na povinného je vůči oprávněné právně neúčinný podle rozsudku Okresního soudu v Olomouci, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. není dán, jelikož neshledal kolizi zájmů nezletilého povinného a jeho matky, která jej v nalézacím i exekučním řízení zastupovala jako zákonná zástupkyně, exekuční titul proto považoval za vykonatelný.

K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „olomoucký odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 40 Co 385/2015-109, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Dovodil, že předmětem exekuce není povinnost nezletilého povinného zaplatit vlastní dluh, ale jedná se o uspokojení pohledávky oprávněné za otcem nezletilého povinného, že exekuci proti povinnému nelze vést na jeho veškerý majetek, ale pouze v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech, které nabyl nezletilý povinný v dědickém řízení na základě odmítnutí dědictví svým otcem a tento úkon byl soudem v tomto rozsahu prohlášen vůči oprávněné za neúčinný, proto je postačující, aby zájmy nezletilého povinného hájila jeho matka jako zákonná zástupkyně v rozsahu, v jakém je oprávněna sama za nezletilé dítě jednat.

Olomoucký odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku, že pohledávka nezletilého povinného je vymáhána též vůči jeho zákonným zástupcům v jiném řízení. Ze shora uvedených důvodů olomoucký odvolací soud uzavřel, že v souzené věci nelze dovodit kolizi zájmů nezletilého povinného a jeho matky, která vystupuje jako jeho zákonná zástupkyně.

Usnesení, které vydal olomoucký odvolací soud, bylo napadeno dovoláním. Povinný v něm uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho zastoupení jako nezletilého v exekučním řízení, vedeném pro vymožení závazku jeho zákonného zástupce, což zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož daná otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dostatečně vyřešena.

Považuje za nesprávný postup, kdy mu nebyl jako nezletilému povinnému v exekučním řízení ustanoven kolizní opatrovník, ačkoliv pro vymožení stejné pohledávky je vedeno další exekuční řízení proti jeho otci jako povinnému.

Vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství, přičemž matka nezletilého povinného, která vystupuje v tomto řízení jako jeho zákonná zástupkyně, je manželkou původního povinného a dlužníka, a tudíž sama možnou účastnicí této další exekuce, bude-li postižen majetek ve společném jmění manželů, proto nelze vyloučit střet zájmů zákonných zástupců a zastupovaného nezletilce ve smyslu ustanovení § 460 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále opět jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolatel podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání je přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka ustanovení kolizního opatrovníka v exekučním řízení nezletilému povinnému v situaci, kdy je zastoupen svou matkou jako zákonnou zástupkyní a předmětem exekuce je uspokojení pohledávky oprávněné vůči otci nezletilého povinného, pro jejíž vymožení pohledávky je vedeno další exekuční řízení proti jeho otci, resp. rodičům, nebyla dovolacím soudem výslovně řešena.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání nezletilého povinného je opodstatněné.

V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, č. j. 11 ECm 17/2009-36, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni, jejíž právní nástupkyní je podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 11. 2012 oprávněná, částku 146.668 Kč s příslušenstvím.

Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 4. 2010 a stal se vykonatelným dne 4. 5. 2010. Dále bylo zjištěno, že olomoucký Okresní soud svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 19 C 389/2012-156, bylo určeno, že vůči žalobkyni (nynější oprávněné) je právně neúčinné odmítnutí dědictví v dědickém řízení vedeném u olomouckého Okresního soudu pod sp. zn. 66 D 503/2010, které učinil otec povinného a na základě kterého nabyl nezletilý povinný do vlastnictví mimo jiné spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních ¾ vzhledem k celku na předmětné bytové jednotce, že pro vymožení stejné pohledávky je vedeno týmž exekutorem pod sp. zn. 103 EX 19199/10 exekuční řízení proti povinnému a že rodiče nezletilého jsou manželé.

Olomoucký advokát JUDr. Lubor Ludma připomíná dotčenou právní úpravu.

Podle ustanovení § 460 OZ, dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.

Podle ustanovení § 892 odst. 1 OZ mají rodiče povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé.

Podle ustanovení § 892 odst. 3 OZ rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.

Z dikce právní úpravy je zřejmé, že zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou jeho rodiče, kteří mohou tuto svoji funkci plnit, nebrání-li tomu nějaká další okolnost, jíž je podle zákona hrozba střetu nebo střet zájmů mezi rodiči a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů.

Nejvyšší soud ČR již dříve dospěl k závěru, že není rozhodující samotný střet zájmů, ale že střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi (v tomto případě ve smyslu ustanovení § 892 odst. 3 OZ) je dán i v případě pouhé pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí. O takovou situaci se jedná, jsou-li nároky či povinnosti rodiče a nezletilého dítěte v řízení vzájemně podmíněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013). Pro takový případ počítá zákon s tím, že právní jednání učiní či v příslušném řízení bude za dítě vystupovat tzv. kolizní opatrovník.

V dané věci je exekuce vedena proti nezletilému povinnému v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na předmětné bytové jednotce, který nabyl v dědickém řízení v důsledku odmítnutí dědictví svým otcem, které bylo prohlášeno soudem vůči oprávněné za právně neúčinné.

K vymožení stejné pohledávky je vedena též exekuce proti otci nezletilého povinného, přičemž vzhledem k tomu, že rodiče nezletilého jsou manželé, může být k vymožení pohledávky prostřednictvím exekuce postižen i majetek ve společném jmění manželů (§ 42 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále jen „exekuční řád“) a matka nezletilého povinného, která vystupuje v tomto řízení jako jeho zákonná zástupkyně, se tudíž může stát sama účastnicí tohoto dalšího exekučního řízení ve smyslu § 36 odst. 2 exekučního řádu a v důsledku toho upřednostnit pro ni výhodnější postup, a sice uspokojení pohledávky z majetku nezletilého a nikoli z majetku tvořícího společné jmění manželů.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že rodiče nezletilého jsou z důvodu možného střetu zájmů vyloučeni z jeho zastupování v exekučním řízení vedeném proti němu, je-li zároveň k vymožení stejné povinnosti vedeno jiné exekuční řízení proti nim, neboť vymožení plnění v jednom exekučním řízení představuje důvod pro zastavení druhého exekučního řízení podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. V dané věci byl proto dán důvod k ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému povinnému.

Protože olomoucký Okresní soud a odvolací Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci posoudil otázku ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému povinnému v tomto exekučním řízení nesprávně, Nejvyšší soud ČR podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5269/2015 ze dne 11. května 2016)

Olomoucký advokát JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že z hmotného práva vyplývá povinnost zákonného zastoupení nezletilého jeho rodičem, je-li to nutné. V případech, ve kterých hrozí střet zájmů musí soud jmenovat nezletilému kolizního opatrovníka

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k situaci, kdy střídavá péče není v nejlepším zájmu dítěte.

II. senát Ústavního soudu ČR vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku toho došlo i k porušení práva na respektování rodinného života a na výchovu a péči o dítě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, a návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její výlučné péče zamítl. Právní závěry odvolacího soudu jsou dle stěžovatelky v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, když odvolací soud dovodil, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí, kterým byla nezletilá svěřena do střídavé péče.

Stěžovatelka je matkou nezletilé dcery, která byla rozsudkem okresního soudu původně svěřena do její výchovy, a otci bylo uloženo přispívat na výživu.

Otec byl oprávněn ke styku s nezletilou v době od druhé soboty každého měsíce po dobu následujících jedenácti dnů. Později byl k odvolání obou rodičů prvostupňový rozsudek změněn rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 2. 2013, č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 35 Co 681/2012-216 tak, že byla nezletilá svěřena do střídavé výchovy rodičů ve čtrnáctidenním cyklu a oběma rodičům byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilé stejnou částku. Tento rozsudek napadla stěžovatelka stížností, kterou Ústavní soud ČR zamítl.

V novém řízení k návrhu matky na změnu péče Okresní soud v České Lípě svěřil nezletilou do její výlučné péče a otci stanovil povinnost přispívat na výživu. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že z provedených důkazů vyplývá, že střídavá péče po zahájení povinné školní docházky již není v zájmu nezletilé. K tomuto závěru soud prvního stupně došel poté, co provedl rozsáhlé dokazování mimo jiné znaleckým posudkem znalce z oblasti psychologie, osobním pohovorem s nezletilou i pohovorem prostřednictvím kolizního opatrovníka, zpráv Základní školy v České Lípě a Základní školy v Olomouci, písemnými vyjádřeními vedoucí vychovatelky školní družiny a vedoucími zájmových aktivit, zprávami Pedagogicko-psychologické poradny Olomouckého kraje a Pedagogickopsychologické poradny v České Lípě a výpověďmi svědků. Za stěžejní považoval soud prvního stupně znalecký posudek znalkyně.

K odvolání otce krajský soud nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh matky na svěření nezletilé do její péče zamítl, neboť neshledal důvod pro změnu původního rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů, dle jeho názoru totiž nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu předchozího rozhodnutí odůvodňovala. Naopak na základě provedeného dokazování, zejména na základě zpráv obou základních škol, které nezletilá navštěvuje, dovodil, že nezletilá nemá se zvládáním učiva problémy, na vysvědčení měla v první třídě samé jedničky, vše zvládala bez problémů a žádné potíže se nevyskytly ani ve druhé třídě.

Ústavní soud ČR však současně v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

V rámci přezkumu rozhodování obecných soudů Ústavní soud ČR také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je podstatné, zda jednak došlo ke změně okolností dosavadních výchovných poměrů, jednak zda jsou souvislosti v nejlepším zájmu dítěte a dále zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností soudy dostatečně zabývaly. Tak tomu bylo právě v projednávané věci, kdy závěry o absenci změny poměrů, o které se odvolací soud opírá ve svém rozhodnutí, nemají oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Závěry odvolacího soudu o absenci změny poměrů nemají oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud ČR je přesvědčen, že se odvolací soud řádně nezabýval otázkou, jaký může mít režim střídavé péče a docházka do dvou základních škol (vzdálených od sebe 300 km) dopad na psychický vývoj nezletilé.
Jedná se především o nerespektování závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, ve kterém znalkyně charakterizovala aktuální psychický stav nezletilé vnitřní tenzí a připraveností bránit rodinné hranice a úzkostí z možného negativního hodnocení či výkonového selhání. Nezletilá dle závěrů znaleckého posudku vzhledem ke své inteligenci a citlivosti hluboce prožívá napětí a konfliktní atmosféru mezi rodiči a uvědomuje si význam své role a pouze v prostředí.

Dle znalkyně střídavá péče realizovaná za stávajících podmínek není v nejlepším zájmu dítěte. Odvolací soud toto zjištění znalkyně odbyl větou, že pro nezletilou by bylo lepší navštěvovat jen jednu školu, ale pokud zvládá bez větších obtíží docházku do dvou škol, je spokojená a nejsou zde jiné změny v poměrech účastníků, není důvod dosavadní model péče měnit.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud ČR konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů zhruba ve stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v nejlepším zájmu dítěte.

Ústavní soud ČR je nucen konstatovat, že se odvolací soud nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry, aby byly v nejlepším zájmu dítěte. Přehodnocení stávajících výchovných poměrů musí být komplexní a podrobné, a v každé jeho složce je třeba hodnocení zájmu dítěte. Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče a docházku do dvou základních škol zvládla. Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu.

Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody. Jinými slovy, nikoli za všech okolností zahájení školní docházky do dvou různých základních škol představuje změnu poměrů ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat optikou zájmu dítěte. V projednávané konkrétní věci však závěr odvolacího soudu o tom, že k takové změně poměrů nedošlo, zjevně neodpovídá provedenému dokazování. Při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů tedy budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami a zohlednit též aktuální psychický stav nezletilé.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že veškeré právní úpravy poměrů nezletilců musí být v nejlepším zájmu dítěte. Pojem nejlepší zájem dítěte se objevuje v mnoha mezinárodních smlouvách, především v Úmluvě o právech dítěte.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství.

Plénum Ústavního soudu České republiky vyhovělo návrhu Městského soudu v Praze, který se domáhal zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o registrovaném partnerství“).

Městský soud v Praze se zabýval žalobou osoby, která žije v registrovaném partnerství a nebyla na základě správního
řízení i odvolání zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, protože takovou možnost výslovně zapovídá ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství.

Městský soud v Praze řízení o této žalobě přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu České republiky, neboť se domníval, že předmětné zákonné ustanovení, které mělo být ve věci aplikováno, je diskriminační a tudíž protiústavní.

Městský soud v Praze v odůvodnění návrhu uvedl, že důvod zákazu osvojení dítěte v těchto případech plyne přímo ze zákonné úpravy, podle níž samotná existence registrovaného partnerství brání tomu, aby se jeden z partnerů mohl stát osvojitelem dítěte, a jiné skutečnosti se za této situace nezjišťují. Městský soud v Praze poukázal na čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které zakazují jakoukoliv formu diskriminace.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu.
Podle ustanovení § 799 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) platí:
„(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba, zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem.
(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči o osvojené dítě ve značné míře.“

Podle ustanovení § 800 odst. 1 občanského zákoníku platí:
„Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.“

Napadené ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství zní:
„Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.
Dle odst. 3 „Pokud jeden z partnerů pečuje o dítě a oba partneři žijí ve společné domácnosti, podílí se na výchově dítěte i druhý partner; povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte se vztahují i na tohoto partnera.“

Zákonodárce dle citovaných právních předpisů upřednostňuje osvojení dítěte manželi, resp. jedním z manželů, a to z toho důvodu, že je v primárním zájmu dětí, aby jim byla poskytnuta možnost žít v „úplné“ rodině ve standardním pojetí. Možnost osvojení dítěte „jinou“ osobou, tedy zjevně i osobou osaměle žijící, představuje výjimku z tohoto pravidla. V tomto případě však musí být dány jednoznačné záruky toho, že tato osoba je schopna dítěti nabídnout odpovídající záruky pro jeho rozvoj a uspokojování potřeb, a to nejen materiálních.

Protože podaný návrh splnil všechny zákonem stanovené náležitosti, mohl Ústavní soud České republiky přistoupit k věcnému přezkumu napadeného zákonného ustanovení.

Podstata institutu osvojení dítěte spočívá v přijetí cizího dítěte za vlastní, a to se všemi s tím spojenými právními důsledky.

Ústavní soud České republiky vycházel především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to jak na ústavní úrovni, tak ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně Ústavní soud České republiky akceptoval značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví a proto je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví.

Ústavní soud České republiky již nemůže přehlížet, že v současné době postupně dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičního pojetí rodin, předpokládajícího společný život více generací, žije stále více osob samostatně, počet nesezdaných párů se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného. Ústavní soud České republiky před těmito jevy nemohl „zavírat oči“, na druhé straně však zdůraznil, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat.

V nyní projednávané věci vycházel Ústavní soud České republiky z koncepce, že přímo ze zákonné úpravy je patrno, že zákonodárce preferuje manželský vztah, když stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů. Upřednostnění této formy vzájemného soužití považuje rovněž Ústavní soud České republiky za plně ústavně souladné, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, ale také povinností, čímž se manželství jednoznačně odlišuje od jiných forem soužití a dává a priori největší předpoklad pro naplnění účelu osvojení dítěte, kterým je a musí být především nejlepší zájem dítěte.

V daném případě však spočívala podstata problému v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (než manžel), přičemž ale zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství. Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství.

Výsledkem je proto stav, kdy např. osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném – avšak fakticky zcela obdobném – případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, je jim tato možnost zákonem zakázána.

Může tak dojít i k absurdní situaci, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání „zlegalizuje“ svůj delší dobu trvající faktický vztah uzavřením registrovaného partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro osvojení dítěte. Ze samotné právní úpravy ani z důvodové zprávy není přitom patrné, jaký rozumný důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k popsanému řešení, které se jeví nelogické, iracionální a ve svém důsledku diskriminační.

To se projevuje výrazně také v tom, že zákonodárce v § 13 odstavci 3 zákona o registrovaném partnerství přímo počítá s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že napadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti.

Ústavní soud České republiky proto uzavírá, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a též k porušení jejich práva na ochranu soukromého života, a proto ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.

(citované rozhodnutí Pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 2016 sp. zn. Pl. ÚS 7/15)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že z uvedeného nálezu Pléna Ústavního soudu České republiky neplyne právo na společné osvojení dítěte registrovaným partnerům, neboť toto právo dle občanského zákoníku stále zůstává výhradně manželům.
Advokát v Olomouci dále doplňuje, že se připravuje novela zákona o registrovaném partnerství, jejíž schválení by registrovaným partnerům umožnilo osvojení biologického dítěte partnera.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k ústavní stížnosti ve věci doplacení plné ceny pojišťovnou za neuskutečněný zájezd z důvodu úpadku cestovní kanceláře.

Ústavní soud České republiky, konkrétně jeho III. senát, se zabýval ústavní stížností, kterou se stěžovatelka, v tomto případě pojišťovna, domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 26. března 2013 č. j. 22 C 68/2012-90, na základě kterého měla proplatit klientovi cestovní kanceláře celou cenu neuskutečněného zájezdu od cestovní kanceláře, které se ocitla v úpadku. Stěžovatelka tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Ve věci samé, obvodní soud vyšel ze zjištění, že si žalobce u cestovní kanceláře zakoupil zájezd za cenu 23 384 Kč, na tuto cestovní kancelář však byl prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil. Načež stěžovatelka z titulu uzavřeného pojištění záruky pro případ úpadku žalobci uhradila jen částku 13 788 Kč, ve zbývající části odmítla zaplatit s tím, že sjednaná výše pojistného plnění k uspokojení všech uplatněných nároků v plné výši nepostačuje.

Tuto argumentaci, opírající se o ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) však obvodní soud odmítl s tím, že s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst. 3 téhož zákona je cestovní kancelář povinna sjednat takové pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi právo na vrácení celé ceny zájezdu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že dle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., „jsou cestovní kancelář a pojišťovna v případě sjednání pojištění povinny sjednat toto pojištění v rozsahu § 6 tak, aby sjednaný limit pojistného plnění činil minimálně 30 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než tržby v předchozím roce, minimálně 30% těchto tržeb v předchozím roce. Cestovní kancelář je povinna udržovat v průběhu trvání pojištění limit pojistného plnění v takové výši, aby v případě pojistné události byly uspokojeny veškeré nároky zákazníků podle § 6. Pojišťovna je povinna uspokojit nároky zákazníků vyplývající z § 6 až do výše sjednaného limitu pojistného plnění.“

Jelikož ve věci samé šlo o bagatelní plnění, nebylo možné podání odvolání, tudíž se pojišťovna rozhodla podat ústavní stížnost. Advokát v Olomouci připomíná, že bagatelní věcí se v civilním soudním řízení rozumí žaloba na zaplacení částky nižší než 10 000 Kč.

Stěžovatelka uvedla, že napadeným rozhodnutím jí byla stanovena povinnost, kterou jí zákon ani pojistná smlouva neukládá, a že úvahy obvodního soudu jsou vnitřně rozporné. Podstata argumentace spočívala v tom, že spoléhala na to, že uzavře-li s cestovní kanceláří pro případ jejího úpadku takovou pojistnou smlouvu, která vyhoví zákonným podmínkám, včetně těch, které se týkají výše pojistné částky (§ 8 odst. 2 zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a živnostenského zákona), bude v případě úpadku plnit právě jen v mezích takto sjednané pojistné smlouvy, a tedy že povinnost cestovní kanceláře sjednat pojištění záruky za své, z hlediska zákona relevantní závazky v plné výši, by musela být v zákoně vyjádřena výslovně.

Oproti tomuto právnímu názoru však lze postavit rovnocennou výkladovou alternativu, tedy že povinnost plné náhrady zřetelně plyne z ustanovení § 8 odst. 2 ve spojení s § 6 zák. č. 159/1999 Sb., přičemž minimální limity sjednaného pojištění mají jen globálně eliminovat podhodnocování rizik při uzavírání pojistných smluv, kdy při sjednávání pojištění zpravidla není zřejmé, v jakém objemu budou zájezdy v příslušném roce prodány; tyto limity pak nijak neomezují cestovní kancelář v průběžném rozšiřování výše pojistného plnění podle skutečného vývoje tržeb; z druhé strany je nutno pokládat za součást řádné profesní péče pojišťovny, že využije možnosti přístupu k dokladům cestovní kanceláře podle § 8 odst. 3 zák. č. 155/1999 Sb., odůvodňující dle okolností změnu pojistné smlouvy.

Stěžovatelka dále namítala, že s ohledem na obsah právních předpisů, které byly pro řešení sporné otázky rozhodné, bylo nutné, aby obvodní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, jak vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Ústavní soud České republiky však dospěl k závěru, že námitce stěžovatelky nelze přisvědčit, jelikož obdobnou věc již Soudní dvůr EU již několikrát ve své judikatuře řešil (srov. rozsudek ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. C-140/97 ve věci Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice), tudíž není povinností soudu členského státu předběžnou otázku unijnímu soudu předložit.

Všechny své závěry Soudní dvůr EU zopakoval v nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. C-430/13 ve věci Ilona Baradics a další v. QBE Insurance (Europe) Ltd Magyarországi Fióktelepe, kde se jednalo o situaci, kdy bylo zákazníkům vráceno jen 22 % ze zaplacených záloh nebo cen. Soudní dvůr EU tak potvrdil svůj právní názor v této věci, když se v odůvodnění zmíněného rozsudku vrátil ke svému výkladu čl. 7 Směrnice č. 90/314/EHS (dále jen „směrnice“) se shrnutím, že „vnitrostátní právní úprava provádí povinnosti uvedeného článku 7 správně pouze tehdy, pokud bez ohledu na své podrobné podmínky vede k tomu, že spotřebiteli v případě platební neschopnosti organizátora cesty skutečně zaručuje vrácení všech zaplacených prostředků a jeho návrat“. Vlastní řešení však na základě tohoto výkladu ponechal na maďarském předkládajícím soudu, který je sám příslušný vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo, tak jak to odpovídá právu Evropské unie.

Na základě výše uvedeného názor Soudního dvora EU, Ústavní soud České republiky doplnil, že dovolávání se zahraničních právních úprav nebylo v této souvislosti namístě, neboť je věcí každého státu, jakým způsobem dosáhne účelu sledovaného směrnicemi.

Veřejné právo cestujícímu, jak je ve spotřebitelském právu obvyklé, zaručuje určitou právní pozici, kterou si nemohou pojišťovna a cestovní kancelář mezi sebou ujednat v jeho neprospěch, jak plyne nejen z práva unijního, ale i z práva vnitrostátního, a to tím spíše, že se jedná právě o smlouvu ve prospěch třetí strany, která ji (ovšem chráněna zákonem) nemůže nijak ovlivnit.

V tomto směru se Ústavní soud České republiky ztotožnil s ústavněkonformním a eurokonformním závěrem obvodního soudu, který konstatoval, že nelze použít omezení pojistného plnění vyplývajícího již z § 28 odst. 1 a 3 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, tudíž pojišťovna musí vyplatit celou cenu zájezdu.

Ústavní soud České republiky vyložil vztah mezi vnitrostátními právními předpisy upravujícími pojistnou smlouvu a nároky zákazníků cestovních kanceláří a dospěl k závěru, že ani výkladem vnitrostátního práva obvodní soud neporušil jak závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii, tak výkladová pravidla, která je třeba při tzv. eurokonformním výkladu práva České republiky dodržet.

Advokát v Olomouci doplňuje, že ochrana spotřebitele nepatří mezi některé ze samostatně ústavně zaručených základních práv a svobod, nicméně i dle názorů Ústavního soudu České republiky představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se Česká republika jako její členský stát musí řídit.

I pro moc soudní z uvedeného plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve Směrnici. Možno uzavřít, že v tomto směru je proto třeba přisvědčit výkladu podústavního práva, který zvolil obvodní soud, maje na zřeteli unijní právo, takže návrh na zrušení jeho rozhodnutí nebylo možno shledat důvodným.

Obvodní soud v projednávané věci tak podle názoru Ústavního soudu České republiky splnil požadavek kladený unijním právem na soud členského státu, tudíž ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1996/13)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr shrnuje, že pokud má klient cestovní kanceláře s pojišťovnou sjednanou pojistnou smlouvu ohledně vrácení ceny zájezdu z důvodu úpadku cestovní kanceláře, musí pojišťovna klientovi vyplatit celou částku, která byla zaplacena za neuskutečněný zájezd.

Advokát v Olomouci k ústavně konformnímu výkladu rozsudku pro uznání nároku

Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu o zamítnutí návrhu I. senátu Ústavního soudu České republiky (dále jen „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Dle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. „jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.“

Dle § 153a odst. 3 o. s. ř. „rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).“

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce a vydání rozsudku pro uznání z titulu fikce uznání nároku kvůli opožděnému vyjádření na základě kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.

Obě výše uvedená ustanovení byla aplikována v rozhodnutích, která byla napadena ústavní stížností. Byly tak naplněny podmínky § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel usnesením ze dne 1. 6. 2015 rozhodl o přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti a plénu Ústavního soudu České republiky navrhl zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu, neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), platí, že dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Navrhovatel dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku pro nepodání vyjádření žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně shledal i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání). Tento rozpor s ústavním pořádkem je dle navrhovatele dán tím, že zmíněná ustanovení nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle navrhovatele principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy („každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“). Uznání nároku v občanském soudním řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení, zda nárok uzná, nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy.

Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie vůle. „Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání.“ (z nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 42/08).

Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Podle názoru navrhovatele je tento institut způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle.

Již v roce 2004 dospěl Ústavní soud České republiky k tomuto závěru: „Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu (tj. § 114b (5) + 153a (3) o. s. ř.) nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní soud České republiky ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: „Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.“

Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval Ústavní soud České republiky ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9. 2009. „Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu, lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl…“

Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) rozhodoval o stížnosti proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř., vydanému soudem České republiky, pouze jedenkrát a neshledal žádné pochybení. ESLP usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, že se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu vytknout, že si mlčení žalovaného vyložil jako souhlas s nenařízením jednání ve věci samé.

Návrh je zejména odůvodněn tím, že napadená ustanovení nezaručují žalovanému svobodu vůle a spravedlivý proces. Vychází z toho, že uznání nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná. Uznání nároku proto dle navrhovatele nemůže být obsahem právní fikce.

Napadené ustanovení je však spíše nevhodně formulováno, než že by přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. Problematická je formulace obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: „…má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává…“ Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem je totiž ztráta sporu.

Svobodná vůle žalovaného zde ale není nijak omezena. Žalovaný do vlastních rukou, přičemž je náhradní doručení vyloučeno, obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit.

Nejpodstatnějším důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení napadených ustanovení je však možnost jejich ústavně konformního výkladu. Patnáct let rozhodují obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly vydány desítky či spíše stovky tisíc. Případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání lze napravit v odvolacím řízení. Odvolací důvody u rozsudku pro uznání jsou sice v § 205b o. s. ř. omezeny jen na „…vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání…“, to však k nápravě již zmíněných excesů plně postačuje.

Odvolací soud totiž neposuzuje samotný předmět řízení, ale jen splnění procesních podmínek. Shledá-li, že splněny nebyly, napadený rozsudek zruší nebo rozhodne, že se nevydává. V obou případech je věc vrácena soudu prvního stupně, který pak již rozhoduje pravidelným postupem, bez fikce uznání. Toto odvolání je přípustné dokonce i u tzv. bagatelních sporů (do 10 000 Kč), kde zákon jinak odvolání nepřipouští. Vyloučeno není ani podání dovolání za splnění zákonných podmínek.

Ústavní soud České republiky neshledal, že by napadená ustanovení nebylo možno vyložit ústavně konformním způsobem. Neshledal ani zásah do autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně zásah do práva na spravedlivý proces navrhovatel odvíjel právě od zásahu do autonomie vůle. Ústavní soud České republiky proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu zamítl.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. května 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že fikce uznání nároku, která se presumuje po nevyjádření se ke kvalifikované výzvě soudu dle § 114b odst. 5 o. s. ř., vede po splnění procesních podmínek k vydání rozsudku pro uznání. Tudíž advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma radí, že je vždy důležité se ke kvalifikované výzvě řádně vyjádřit a vylíčit potřebné skutečnosti k popření nároku a zamezí fikce uznání nároku.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k zastavení řízení kvůli nezaplacení nesprávně stanoveného soudního poplatku.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, č. j. 52 Cm 48/2011-48, byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 28 670 Kč ve lhůtě osmi dnů od doručení tohoto usnesení a zároveň byla poučena o tom, že nezaplatí-li soudní poplatek, bude řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudní poplatek nezaplatila, usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. 52 Cm 48/2011-51, soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a požádala o osvobození od soudních poplatků.

Opětovné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 52 Cm 48/2011-96, vyhověno a žalobkyni bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90%. Usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 52 Cm 48/2011-99, Městský soud v Praze vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3 475 Kč ve lhůtě osmi dnů a poučil ji o následcích nezaplacení soudního poplatku.

Žalobkyně nezaplatila ani část soudního poplatku za žalobu, která jí zůstala zachována po částečném osvobození od soudního poplatku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Cmo 256/2013-108, rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, kterou zastupoval advokát, dovoláním. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, „zda nezaplacení zjevně nesprávně vyměřeného soudního poplatku může být důvodem pro zastavení řízení.“

Dovolatelka byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 28 670 Kč. Poté, co ji soud osvobodil od soudních poplatků v rozsahu 90%, byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 475 Kč. Soud tedy vyměřil soudní poplatek zcela zjevně nesprávně, když správná výše soudního poplatku měla být 2 870 Kč. Soudní poplatek byl vyměřen nezákonně a žalobkyni bylo upřeno právo na přístup k soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), kterého řádně zastupoval advokát (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť dovolatelkou předestíraná otázka “zda nezaplacení zjevně nesprávně vyměřeného soudního poplatku může být důvodem pro zastavení řízení“, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.

Dovolatelka zdůvodňuje nezaplacení soudního poplatku tím, že byl zcela zjevně nesprávně vyměřen. Dovolatelka opomíjí tu skutečnost, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Vzhledem k tomu, že následkem nezaplacení soudního poplatku je zastavení řízení, vystavila se dovolatelka svou nečinností riziku, že bude řízení zastaveno a tak se také stalo.

Pokud se žalobkyně chtěla vyhnout zastavení řízení, neměla zůstat nečinná a spoléhat na to, že soud si tuto nesprávnost dříve či později uvědomí a vyzve ji k zaplacení soudního poplatku ve správné výši. Žalobkyně mohla zaplatit soudní poplatek v zákonné výši a upozornit soud na to, že poplatek byl vyměřen nesprávně.

K námitce dovolatelky, že nesprávným stanovením výše soudního poplatku bylo zasaženo do jejího práva na přístup k soudu, dovolací soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS – st. 35/13. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takový důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Určí-li soud ve výzvě výši poplatku nesprávně částkou vyšší, bylo by nezákonným takové rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro nezaplacení této „převyšující“ části.

Odvolací soud postupoval správně, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Dovolatelka měla možnost zpochybňovat výši vyměřeného soudního poplatku, či mohla zaplatit celou vyměřenou částku a požadovat vrácení přeplatku zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, či mohla zaplatit správnou výši soudního poplatku podle zákona.

Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České Republiky sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, ze dne 4. dubna 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nezaplacení soudního poplatku i přes výzvu soudu k jeho uhrazení je neodstranitelným nedostatkem civilního řízení, které vede k zastavení soudního řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k omezování vlastnického práva k pozemku ležícím v přímém sousedství „Letiště Olomouc“ a vyznačeném v evidenci letištních pozemků.

Nejvyšší soud České republiky řešil dovolání ve věci žalobkyně, která se domáhala u Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) po žalovaném (Statutárním městu Olomouci, zastoupeným advokátem se sídlem v Olomouci) zaplacení částky 855 000 Kč s příslušenstvím za bezdůvodné užívání jejího pozemku. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užíval, nemohlo dojít na jeho straně k bezdůvodnému obohacení.

Předmětem tohoto řízení byl požadavek na úhradu za užívání pozemku žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena.

Žalobkyně, která musela být pro dovolací řízení zastoupena advokátem, namítala, že je omezena ve vlastnickém právu k předmětnému pozemku, neboť byl bez jejího souhlasu označen jako letištní pozemek v souvislosti s provozováním letiště, které je ve správě a vlastnictví žalovaného. Předmětný pozemek se nachází ve vnitřní (neveřejné) části „Letiště Olomouc“, přičemž žalobkyně na něj může vstupovat jedině v doprovodu správce letiště či jiného pověřeného pracovníka, povaze pozemku musí žalobkyně podřídit i případné stavební aktivity.

Soudy obou stupňů zúžily daný problém na otázku faktického užívání předmětného pozemku a zcela ponechaly stranou, že vlastnické právo žalobkyně je fakticky omezeno označením pozemku jako letištního v souladu s územním plánem žalovaného. Omezení vlastnického práva žalobkyně nastává právě v souvislosti s provozováním letiště, tudíž žalovaný by měl nést veškeré důsledky z toho vyplývající a žalobkyni by měla být poskytnuta za omezení jejího vlastnického práva finanční kompenzace.

Protože ke vzniku nároku z titulu omezení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dále Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 (uveřejněném pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), bylo dovozeno, že „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce“.

V posuzovaném případě žalobkyně již v samotné v žalobě uváděla, že předmětný pozemek je v současnosti v užívání žalovaného a je podle sdělení Úřadu civilního letectví součástí ochranného pásma Letiště Olomouc, které má statut veřejného mezinárodního letiště s vnitřní hranicí, když je evidován jako letištní pozemek.

Byť sama žalobkyně uvedený nárok v žalobě označila jako nárok na úhradu bezdůvodného obohacení, není soud její právní kvalifikací vázán, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací.

Není tedy dostačující, pokud soud posoudí věc toliko z hlediska existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nezabývá se jinými relevantně do úvahy přicházejícími (případně konkurujícími) právními kvalifikacemi, zejména možným a tvrzeným nárokem za omezení vlastnického práva. Žalobkyně sice v žalobě poukazovala na „užívání“ jejího pozemku, jakož i na bezdůvodné obohacení, z celé žaloby je však zřejmé, že se primárně domáhá náhrady za omezení jejího vlastnického práva charakteristikou jejího pozemku jako letištního, resp. zařazením pozemku do ochranného pásma letiště. Použité označení „užívání“ pozemku bez jakýchkoliv pochybností spojuje nikoliv s faktickým užíváním pozemku žalovaným, ale s omezením svého vlastnického práva.

Tomuto požadavku soudy obou stupňů nedostály. Soud prvního stupně věc posoudil z hlediska, zda došlo k faktickému užívání předmětného pozemku žalovaným. Jelikož shledal, že tomu tak není, zamítl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok za omezení vlastnického práva následně soud prvního stupně nepovažoval za důvodný, neboť dovodil, že případné omezení vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního je způsobeno činností Úřadu pro civilní letectví.

Rovněž odvolací soud neshledal existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětný pozemek neužívá, přičemž samotná evidence předmětného pozemku coby letištního k závěru o užívání vést nemůže. Odvolací soud přitom zdůraznil, že tvrzené omezení vlastnického práva je z hlediska bezdůvodného obohacení nerozhodné.

Je třeba upozornit, že v řízení nebylo najisto postaveno, zdali předmětný pozemek, který leží v bezprostředním sousedství s Letištěm Olomouc, je letištním pozemkem či zda leží alespoň v ochranném pásmu letiště; tato otázka přitom hraje pro posouzení věci zásadní význam.

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky se dovozuje, že je třeba rozlišovat právní režim leteckých staveb včetně letištního pozemku, na kterém se nachází letiště nebo jeho část, od ochranných pásem letiště [rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 835 v Souboru)].

Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZCL“) v § 2 odst. 7 uvádí, že letištěm je územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím.

Podle § 2 odst. 8 ZCL je letištním pozemkem jakýkoli pozemek, na němž se nachází letiště, nebo jeho část.
Z uvedených ustanovení se podává, že pozemek je letištním pozemkem přímo ex lege naplněním znaků zákonné definice letištního pozemku, tedy nachází-li se na pozemku alespoň část letiště, coby upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím. Jestliže letištní pozemek se stává letištním přímo ze zákona, není důležité, zda je pozemek jako letištní evidován v evidenci letišť.

Skutečnost, že pozemek naplňuje zákonné znaky letištního pozemku, může mít zásadní dopad do vlastnických práv, a to obzvláště za situace, kdy se letiště, nebo jeho část nachází na cizím pozemku. Nejvyššího soudu České republiky zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště na cizím pozemku je z hlediska soukromého práva existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání opravňuje. Jestliže provozovatel letiště takovým titulem nedisponuje, není oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků.

Soudy obou stupňů podle všeho dospěly k závěru, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, neboť se na něm Letiště Olomouc ani z části nenachází, byť předmětný pozemek má být v evidenci letišť jako letištní pozemek uveden.

Odvolacímu soudu lze vytknout, že se nezabýval otázkou, zdali je předmětný pozemek, podle odvolacího soudu nejspíše chybně evidovaný jako letištní pozemek, omezen ochranným pásmem letiště, jak by bylo možné předpokládat u pozemku bezprostředně sousedícího se stavbou letiště, obzvláště za situace, kdy tuto skutečnost žalobkyně uvedla již v žalobě.

Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.

Podle § 37 odst. 1 ZCL se kolem leteckých staveb zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad opatřením obecné povahy podle správního řádu po projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty druhé Úřad stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně leteckých staveb.

Podle 40 ZCL v ochranných pásmech leteckých staveb lze zřizovat zařízení a provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu. Úřad souhlas udělí, nebude-li zařízení nebo činnost bránit leteckému provozu ani ohrožovat jeho bezpečnost a nepůjde-li o objekt vyžadující ochranu před hlukem.

Podle § 42 ZCL je provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb oprávněn i mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka, vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování letiště nebo leteckých staveb.
Jsou-li ochranná pásma stanovena přímo na základě zákona, upravují příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva jako je tomu např. v případě ochranných pásem vodních zdrojů [§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů], a jiných.

V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. ZCL taková náhrada není výslovně stanovena [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 719)]. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. ZCL nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva.

Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje.

V této souvislosti je třeba upozornit na premisy, z nichž vychází jak judikatura Nejvyššího soudu České republiky, tak i judikatura Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by byl předmětný pozemek zatížen ochranným pásmem letiště, pak by bylo třeba zkoumat, zdali je vlastnické právo žalobkyně omezeno nad spravedlivou míru či nikoliv a zdali jí za takové omezení má přináležet spravedlivá náhrada.

Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů naznačily, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, byť je jako letištní označen v evidenci letišť. Pokud tomu tak skutečně je, pak je třeba se za dané situace s ohledem na tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě zabývat otázkou, zdali předmětný pozemek je či není zatížen ochranným pásmem letiště, případně zdali je omezení vlastnického práva v důsledku existence ochranného pásma ještě přiměřené či již přesahuje spravedlivou míru, kterou je povinen vlastník snášet bez náhrady. Jelikož však soudy obou stupňů tomuto nedostály, je jejich právní posouzení neúplné, tudíž i nesprávné.

S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2016 sp. zn. 22 Cdo 1022/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že soud není vázán právním posouzením žalobce, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací.

Dále Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Tato náhrada není paušální a je odvislá od konkrétního případu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nároku nahrazení nákladů z likvidace škodné události způsobenou dopravní nehodou.

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 134.649 Kč jako náhrady škody způsobené při dopravní nehodě ze dne 10. 5. 2009 na jeho motocyklu, kterou zavinil občan Slovenské republiky pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná je jako pojišťovna subjektem povinným k náhradě vzniklé škody podle § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná po předložení faktury v celkové výši 308.965 Kč za opravu poškozeného motocyklu vyplatila žalobci částku 174.316 Kč, neboť zkrátila pojistné plnění o amortizaci, tedy o předpokládané zhodnocení vozidla opravou ve výši 134.649 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 C 407/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134.649 Kč s příslušenstvím. Soud z posudku znalce, který vyhodnotil cenu opravy jako přiměřenou, a ze zjištění, že pojišťovna žalobce neinstruovala, že likvidace škodné události bude posuzována jako totální škoda, naopak vyšla z částky vynaložené na opravu, od níž nesprávně odečetla částku údajného zhodnocení. Na základě ustálené judikatury Ústavního soudu pak uzavřel, že pokud obnova původního stavu vozidla není možná jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k náhradě nákladů účelné opravy na poškozeného, a zvýhodňovat tak škůdce.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55 Co 86/2015-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá co do částky 65.665 Kč s příslušenstvím. Při určení výše škody dle § 442 odst. 1 odst. 2 č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) však platí, že se hradí skutečná škoda a pouze je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Za situace, kdy soudní znalec dospěl k závěru, že se jedná o totálně zničené vozidlo a jeho oprava nebyla rentabilní, činí skutečná škoda částku 243.300 Kč, již určil jako vzniklou škodu na motocyklu znalec. Nad tuto částku se již dle odvolacího soudu nejednalo o účelné a nezbytné náklady na uvedení motocyklu do původního stavu, a proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domníval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítal, že za situace, kdy opravou bylo dosaženo původního stavu poškozené věci a nedošlo k jejímu zhodnocení, není možné vyjít ze znalcem určené hodnoty věci před poškozením, ale z částky skutečně vynaložené na uvedení v předešlý stav.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky způsobu určení výše škody vzniklé při dopravní nehodě na vozidle, jež poškozený nechal následně opravit. Tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenými závěry dovolacího i Ústavního soudu, a v tomto směru je dovolání také důvodné.

Jelikož v posuzované věci jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014, je věc vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzována dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.

Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před vznikem škodné události.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.

Výše škody je ve smyslu § 443 obč. zák. dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj. jeho obvyklou tržní cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět obvyklou cenou havarovaného vozidla.

Jestliže ovšem poškozený vozidlo nechá opravit, může výši škody vyčíslit cenou opravy, sestávající zpravidla z ceny provedených prací a ceny vyměněných náhradních dílů. Od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být případně odečtena částka odpovídající jejímu zhodnocení opravou oproti původnímu stavu, jinak by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a znamenalo to zvýšení obvyklé ceny opravené věci.

Zhodnocení poškozeného vozidla opravou ovšem nastává jen tehdy, dojde-li ke zvýšení jeho obvyklé ceny, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením technické hodnoty. Technická hodnota je vyjádřením technických vlastností věci, a její zvýšení nemusí nutně znamenat zvýšení ceny obvyklé. Poškozený má tedy v první řadě právo na náhradu škody odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla ve stavu poškozeném. Rozhodne-li se pro opravu, zakládá mu to právo výběru požadovat náhradu škody vyčíslenou druhým způsobem, totiž hodnotou opravy, to již však s případným odpočtem zhodnocení, pokud k němu dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, uveřejněný v Souboru pod C 14535).

Soud prvního stupně při určení výše majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní nehody vyšel v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Použil tedy druhý shora uvedený způsob stanovení výše náhrady škody a tento právní názor je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, z něhož jak prvoinstanční soud, tak také odvolací soud při svém rozhodnutí vycházely, ale i s nálezem z doby pozdější, v němž se Ústavní soud k uvedeným právním vývodům přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, publikovaný v Souboru pod C 14064, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2659/2007, uveřejněný v Souboru pod C 7834).

V dané věci je hodnocení účelnosti provedené opravy ovlivněno tím, že poškozený má nárok, aby mu škoda, která vznikla na základě škodné události, byla nahrazena poskytnutím pojistného plnění. Pak je opodstatněné, že při odstraňování následků škodné události postupuje v součinnosti s pojistitelem odpovědnosti škůdce či Českou kanceláří pojistitelů v případech plnění z garančního fondu.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovanou pověřená pojišťovna nesdělila žalobci, že z nastalé škodné události bude nakládáno jako s totální škodou, naopak přistoupila na likvidaci škodné události opravou vozidla a vycházela při určení výše náhrady škody a odpovídající výše pojistného plnění z částky vynaložené dovolatelem na opravu vozidla, tj. uvedení poškozené věci do původního stavu.

V takovém případě pak již není možné užít první ze shora uvedených způsobů určení výše peněžní náhrady, tedy určit náhradu jako rozdíl obvyklé ceny věci před a po poškození. Za uvedené situace je třeba při určení náhrady vycházet z výše nákladů na opravu vozidla a posuzovat již pouze účelnost a nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený dvěma výše zmíněnými způsoby nejistý a navíc je rozhodnutí poškozeného zvolit opravu vozidla podpořeno postojem pojišťovny likvidující škodné události, nelze z následného závěru znalce, že se jednalo o totální škodu a oprava nebyla rentabilní, učiněného až v řízení před soudem, vyvozovat, že náklady vynaložené na opravu vozidla nebyly účelné.

Hlediskem významným pro určení výše náhrady je v takovém případě otázka, zda opravou došlo ke zhodnocení vozidla a k případnému bezdůvodnému obohacení dovolatele. Pokud znalec uzavřel, že nedošlo ke zhodnocení věci a oprava toliko obnovila předešlý stav, je nepodstatné, že znalec zároveň vyhodnotil škodu jako totální.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil dle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2016 sp. zn. 25 Cdo 5173/2015)

Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že prolmčecí lhůta k právu z pojistného plnění počíná běžet za jeden rok od pojistné, škodné události, jak vyplývá z ustanovení § 626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.