Archiv rubriky: Občanské právo

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma k řízení, které bylo postiženo vadou před soudem prvního stupně, neboť účastníci nebyli poučeni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), ve vztahu k rozhodným skutečnostem.

Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2014 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 73.400,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 19. 4. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. října 2015 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 o. s. ř., přípustné.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma dále podává, že dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR představované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 3774/2014, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 a sp. zn. 26 Cdo 520/2010, při aplikaci ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. Je přesvědčen, že provedení listinných důkazů (účetními doklady) nebylo v odvolacím řízení přípustné, neboť se nejedná o důkazy uvedené v ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř., nýbrž o nové důkazy směřující ke změně skutkového stavu věci.

Otázka, zda „je možné provést nové důkazy coby přípustné ve smyslu § 205 a písm. c) o. s. ř., aniž jejich provedení za tímto účelem žalobce navrhl“, navíc nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3055/2012, v nichž bylo dovozeno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dle § 205a písm. c) „skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.“

Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a o. s. ř. O tom, které důkazní prostředky shledal soud prvního stupně věrohodnými, a založil na nich proto své rozhodnutí, se účastník zpravidla dozví až z odůvodnění rozhodnutí. Ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. mu dává možnost v odvolacím řízení závěr o věrohodnosti důkazního prostředku zpochybnit novými skutečnostmi nebo důkazy.

Judikatura Nejvyššího soudu ČR je ustálena v názoru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný nebo že je věrohodný, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které, kdyby byly prokázány, mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.

O zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku však nejde, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně.

Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně.

Odvolací soud v posuzovaném případě zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování doplnil listinami, zejména zprávami o revizi elektrického zařízení, knihou faktur a písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce.

Důkazy, kterými odvolací soud doplnil dokazování, nesměřovaly ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků (výpovědi žalovaného a jím předložených listin). Písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce byla zpochybněna věrohodnost výpovědi žalovaného a vyvrácena pravost listin (konkrétně smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným).

Odvolací soud proto při aplikaci § 205a písm. c) o. s. ř. nepochybil, resp. připuštěním a provedením zmíněných nových důkazů se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Ve svém rozhodnutí pak přesvědčivě odůvodnil, proč navržené důkazy hodnotil jako důkazy podle ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř.

V rozhodnutích, o která dovolatel opíral své dovolání, je dovozováno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci.

Odvolací soud však v posuzované věci nevycházel z rozporných dílčích skutkových zjištění, jak dovolatel namítá, nýbrž poté, kdy vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli (ústní) smlouvu o dílo, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit dokazování ohledně ceny díla a případné dohody účastníků o její splatnosti. Akcentoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, neboť účastníci ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem nebyli poučeni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž toto poučení jim nemůže být ze strany odvolacího soudu poskytnuto.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma doplňuje zákonná znění ustanovení § 118a odst. 1 „ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy,“
a odst. 3 „zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“

Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že byla porušena zásada rovnosti stran v řízení zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jež spatřuje v jednání soudu prvního stupně, kdy v rámci vyhlášení rozsudku sdělil soudce žalobci, jaké důkazy ve věci měl navrhnout, a nesouhlasí-li s odvolacím soudem, že řízení u soudu prvního stupně není koncentrováno na základě poučení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř., nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.

Nejvyšší soud ČR proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 23. srpna 2016 sp. zn. 33 Cdo 448/2016)

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že soud má v civilním soudním řízení ze zákona uložené poučovací povinnosti směrem k účastníkům řízení. Základní poučovací povinnost je zakotvena v § 43 odst. 1 o. s. ř., ze které plyne, že „předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“

Zvláštní poučovací povinnosti ukotvuje např. i již zmíněný § 118a o. s. ř. (k odst. 1 a 3 výše), který ve svém odst. 2 stanoví, že „má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k porušení pracovních povinností zaměstnankyní mateřské školy, které vedly k okamžitému zrušení pracovního poměru.

Dopisem ze dne 27. 3. 2013 žalovaná, Základní škola a Mateřská škola v okrese Olomouc, sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci učitelky mateřské školy.

Porušení pracovních povinností spočívalo v tom, že žalobkyně
„a) dne 8. 1. 2013 bez vážného důvodu nenastoupila do zaměstnání dle rozpisu pracovní doby, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti,“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že dle § 301 písm. a) a b) jsou zaměstnanci povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci a využívat pracovní dobu, výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly.

„b) dne 9. 1. 2013 v době přímé výchovné činnosti opustila pracoviště a ponechala všechny děti v době 14.40 – 14.50 hodin bez dozoru, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti,

c) dne 20. 3. 2013 nedodržela rozpis pracovní doby a pracoviště opustila bez udání důvodu a omluvy v 16 hodin, přičemž její pracovní doba v tento den končila v 16.15 hodin, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti,

d) dne 20. 3. 2013 v době přímé výchovné činnosti a v době, kdy je škola volně přístupná rodičům, popř. cizím osobám, opustila pracoviště a ponechala v době od 14.30 do 14.40 hodin dvě děti bez dozoru, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti.“

Na veškerá porušení pracovních povinností byla žalobkyně žalovanou písemně upozorněna.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni žalovanou pro porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) zákoníku práce dne 27. 3. 2013, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že vytýkaná pochybení nedosahují méně závažného porušení pracovních povinností učitelky mateřské školy, ale jsou šikanou a výrazem antipatií ředitelky žalované vůči ní.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, žalobě vyhověl.

Z provedeného dokazování dovodil, že formální náležitosti výpovědi byly splněny, žalovaná vyhotovila výpověď písemně a dne 27. 3. 2013 ji předala žalobkyni na pracovišti, výpovědní důvod je dostatečně skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným.

V prvním případě, kdy žalobkyně dne 8. 1. 2013 nenastoupila do zaměstnání a vyměnila si směnu s kolegyní, aniž by o tom informovala ředitelku, soud prvního stupně dovodil, že se jedná o porušení pracovních povinností, neboť ředitelka předtím oznámila učitelkám mateřské školy, že jí musí změny směn hlásit.

Ve druhém případě, kdy dne 9. 1. 2013 nechala žalobkyně svěřené děti bez dozoru, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „se nejednalo o porušení pracovních povinností, protože bylo prokázáno, že žalobkyně a její kolegyně v různých situacích (např. hygiena jednoho dítěte) byly nuceny ponechávat děti bez dozoru“.

Naopak skutečnost, že žalobkyně dne 20. 3. 2013 nedodržela rozpis pracovní doby a pracoviště opustila bez předchozí omluvy a vědomí ředitelky již v 16 hodin, přestože měla pracovní dobu do 16.15 hodin, což bylo shledáno jako porušení pracovních povinností zaměstnance.

Protože se žalobkyně v období posledních šesti měsíců dopustila „pouze ve dvou případech méně závažného porušení pracovních povinností (když o soustavné méně závažné porušování pracovních povinností se jedná v případě nejméně tří méně závažných porušení pracovních povinností) je výpověď z pracovního poměru žalobkyně neplatná“.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Souhlasil se soudem prvního stupně, že v případě vytýkaného jednání pod body a) a c) výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 3. 2013 se jedná o méně závažné porušení pracovních povinností žalobkyní jako učitelky mateřské školy.

V případě kdy žalobkyně zanechala děti ve třídě 10 minut osamocené, bylo třeba přihlédnout ke všem konkrétním skutkovým okolnostem, zejména k tomu, že žalobkyně měla zajišťovat dohled nad velmi malými dětmi ve věku od 4 do 7 let, za situace, kdy budova školy byla volně přístupná cizím osobám, neboť vchod nebyl uzamčen.

Postup žalobkyně v obou případech považoval odvolací soud za nezodpovědný a nepřiměřený dané situaci a jedná se tedy o zanedbání náležitého dohledu. Žalobkyně se tedy přes opakované písemné upozornění na možnost výpovědi dopustila během tří měsíců celkem ve čtyřech případech méně závažného porušení pracovních povinností.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že „odvolací soud aniž by zopakoval důkazy, hodnotil sílu a význam důkazů jinak než soud prvního stupně, a dopěl tedy k opačnému rozhodnutí o podané žalobě. Na základě přehodnocení důkazů provedených pouze v řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k jinému skutkovému zjištění a rozsudek soudu prvního stupně změnil.“

Projednávanou věc bylo třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru dle § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Má-li být porušení pracovních povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti.

Méně závažná porušení pracovních povinností jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

V projednávané věci odvolací soud správně dovodil, že se žalobkyně dopustila čtyř porušení pracovních povinností.

Žalobkyně v rozporu s ustanovením § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, s ustanovením § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a s pracovní náplní učitelky mateřské školy dne 8. 1. 2013 bez vážného důvodu nenastoupila do zaměstnání. Dne 9. 1. 2013 v době přímé výchovné činnosti opustila pracoviště a ponechala všechny děti v době od 14.40 do 14.50 hodin bez dozoru. Dne 20. 3. 2013 nedodržela rozpis pracovní doby a pracoviště opustila bez udání důvodu a omluvy v 16 hodin, přičemž její pracovní doba v tento den končila v 16.15 hodin, a týž den v době přímé výchovné činnosti a v době, kdy je škola volně přístupná rodičům, popř. cizím osobám, opustila pracoviště a ponechala v době od 14.30 do 14.40 hodin dvě děti bez dozoru.

Žalobkyně byla povinna v době výkonu přímé pedagogické činnosti zajišťovat náležitý dohled nad svěřenými dětmi v zájmu předcházení škodám na zdraví, majetku a životním prostředí, což plyne z § 6 vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, a § 5 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání.

S právním závěrem odvolacího soudu, že postup žalobkyně byl v obou případech nezodpovědný a nepřiměřený dané situaci a že je ho třeba hodnotit jako zanedbání náležitého dohledu, dovolací soud souhlasí, především s ohledem na konkrétní situaci, kdy se jednalo o dohled nad velmi malými dětmi ve věku od 4 do 7 let, nejednalo se o žádnou neodkladnou záležitost, kterou by žalobkyně nemohla vyřešit jiným vhodnějším způsobem, žalobkyně ponechala děti zcela bez dozoru 10 minut a odešla do jiného poschodí budovy školy (nebo na opačný konec chodby), to vše za situace, kdy byl odemčen vchod do budovy (budova školy byla volně přístupná cizím lidem).

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3060/2015 ze dne 17. srpna 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že i přes to, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval v návaznosti na právní úpravu ve znění účinném do 31. 7. 2013, jsou povinnosti obsažené v tomto textu i v právní úpravě účinné k dnešnímu dni. Tudíž dle § 301 jsou zaměstnanci např. povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci a využívat pracovní dobu, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Dále také dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a mnoho dalších.

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 8. 2015, č. j. 15 C 176/2015-16, nepřiznal osvobození od soudních poplatků žalobci Hockey club Olomouc, občanské sdružení, se sídlem v Olomouci v řízení ve věci vedené proti žalované HC Olomouc s. r. o., se sídlem v Olomouci, ve kterém se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 6 044 550 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

Hockey club Olomouc Okresnímu soudu v Olomouci ani v prodloužené lhůtě nepředložil náležitě vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a neprokázal tak existenci okolností, jež by přiznání osvobození v jeho případě odůvodňovaly.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 69 Co 338/2015-37, zmíněné rozhodnutí okresního soudu k odvolání Hockey club Olomouc potvrdil. Hockey club Olomouc v odvolacím řízení doplnil požadované dokumenty, z nichž podle jeho názoru vyplývalo, že je namístě jej přinejmenším částečně osvobodit od soudních poplatků, odvolací soud ovšem konstatoval, že beneficium osvobození ve smyslu § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolateli přiznat nelze, neboť v dané věci zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo.

Domáhá se totiž vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jehož se žalované mělo dostat tím, že od Českého svazu ledního hokeje obdržela částku, která po právu náležela žalobci.

Na základě takto vylíčeného skutkového stavu ovšem k utvoření závazku z bezdůvodného obohacení mezi Hockey club Olomouc a HC Olomouc s. r. o. dojít nemohlo, poněvadž plnil-li Český svaz ledního hokeje žalované nedluh, vzniklo příjemkyni sporné částky bezdůvodné obohacení, avšak toliko na úkor toho, kdo plnění poskytl, nikoli k tíži žalobce.

Proti tomuto usnesení brojil Hockey club Olomouc dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, v němž upozorňuje, že (jak bylo předestřeno v žalobě) Český svaz ledního hokeje vzpomínanou částku na účet žalované převedl, jelikož se řídil jejím (protiprávním) pokynem.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud ČR zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Advokát JUDr. Lubor Ludma k řízení v Olomouci doplňuje dotčenou právní úpravu.

Dle § 241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále v o. s. ř. stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (konkrétně notářským řádem).

Dle § 237 o. s. ř. je dovolání v civilním soudním řízení přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li zákonem stanoveno jinak.

Nejvyšší soud ČR již v minulosti opakovaně vyložil, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. jde zpravidla tehdy, je-li již ze samotných tvrzení účastníka, z toho, co je soudu známo z obsahu spisu či jiné úřední činnosti, nebo z toho, co je známo obecně, bez dalšího nepochybné, že vznesenému požadavku nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015).

Ačkoli lze dovolateli dát za pravdu potud, že právní kvalifikace nároku není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, případně rozsudek téhož soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014).

Právo Hockey club Olomouc na náhradu škody způsobené žalovanou totiž ze žalobních tvrzení v posuzované kauze nevyplývalo ze stejného důvodu, proč nebylo ve vztahu mezi těmito subjekty myslitelné usuzovat na existenci závazku z bezdůvodného obohacení. Plnil-li Český svaz ledního hokeje nikoli Hockey club Olomouc (svému údajnému věřiteli), nýbrž žalované, vůči níž žádný dluh neměl (jak uvádí dovolatel), nemohl tím být přivozen zánik obligace mezi Hockey club Olomouc a Českým svazem ledního hokeje.

Majetkový stav Hockey club Olomouc před okamžikem plnění a po něm se tudíž nikterak nezměnil, pročež na jeho straně nedošlo ke vzniku majetkové újmy, jež je společným předpokladem důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení i práva na náhradu škody.

Předestřené závěry platí bez ohledu na to, kdo dal Českému svazu ledního hokeje k provedení sporného převodu pokyn, a úvaha odvolacího soudu, dle níž na základě skutkového stavu vylíčeného v žalobě projednávanému návrhu nebylo lze vyhovět, tedy obstojí jako korektní.

Jelikož byla dovolatelem označená právní otázka v napadeném usnesení posouzena způsobem konformním s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, muselo být předmětné dovolání odmítnuto coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. července 2016 sp. zn. 28 Cdo 185/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že náklady řízení jsou dle § 137 o. s. ř. zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle.
Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného notářským řádem anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zákonem o patentových zástupcích.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k principu, na základě něhož neinicioval-li ani zaměstnanec ani zaměstnavatel řízení o určení (ne)splnění podmínek pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, pak se pracovní poměr změnil tak, jak předpokládá § 39 odst. 5 zákoníku práce, tj. z řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, na pracovní poměr na dobu neurčitou.

Dne 19. 11. 2007 rozsudkem č. j. 14 C 175/2007-32 Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „nalézací soud“) v řízení proti Základní škole Žďár nad Sázavou (dále jen „žalovaná“ či „vedlejší účastnice“) zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr uzavřený mezi žalobkyní a žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 trvá.

Dne 12. 5. 2009 rozsudkem č. j. 15 Co 196/2008-48 Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 14 C 175/2007-32 potvrdil. Dne 19. 10. 2010 rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 4532/2009 Nejvyšší soud ČR (dále jen „dovolací soud“) k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2009 č. j. 15 Co 196/2008-48 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dne 22. 3. 2011 rozsudkem č. j. 15 Co 196/2008-111 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 14 C 175/2007-32 potvrdil. Konstatoval, že žalobkyně v propadné lhůtě oznámila zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, toto oznámení učinila písemně a žalované ho doručila. V takovém případě nastává zákonná fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou.

Podle soudy zjištěného skutkového stavu, stěžovatelka byla zaměstnána u vedlejší účastnice jako učitelka na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 na dobu určitou. Dohodami o změně pracovních podmínek bylo skončení pracovního poměru postupně prodlužováno.

Oznámením ze dne 11. 6. 2007 stěžovatelka sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání i po posledním dni prodloužení pracovní smlouvy. Šlo tudíž o zaměstnávání na základě tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou.

Do 1. 3. 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ustanovení § 30 zákoníku práce umožňovalo neomezené řetězení pracovních poměrů uzavíraných na dobu určitou.

Nyní platná právní úprava problematiky tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, obsažená v ustanovení § 39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) je v zásadě stejná jako dřívější úprava obsažená v ustanovení § 30 předchozího zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K otázce právní ochrany zaměstnanců zaměstnávaných na základě tzv. řetězení pracovních poměrů se Ústavní soud ČR již vyjádřil v nálezu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14 tak, že by nebylo v souladu se zásadami chránícími zaměstnance, musel-li by zaměstnanec, přesvědčen o nesprávnosti postupu zaměstnavatele, kromě písemného oznámení zaměstnavateli iniciovat svým návrhem ještě soudní řízení umožňující mu dosažení účinků domněnky, kdežto zaměstnavatel by mohl zůstat po celou dobu pasivní.

Na základě všech úvah o řetězení pracovních poměrů, ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3323/14, tedy že oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami § 39 zákoníku práce (resp. § 30 zrušeného zákoníku práce č. 65/1965 Sb.), že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a nebyla-li ani zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, pak nelze uzavřít jinak, než, že v konkrétním případě jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.

Pro právě projednávaný případ to znamená, že neinicioval-li ani zaměstnanec ani zaměstnavatel řízení o určení (ne)splnění podmínek pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, pak se pracovní poměr změnil tak, jak předpokládá § 39 odst. 5 zákoníku práce, tj. z řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, na pracovní poměr na dobu neurčitou.

Ústavní soud ČR připomíná, že definičním znakem tzv. závislé práce (srov. § 2 odst. 1, 5 zákoníku práce), a pracovněprávních vztahů vůbec, je nerovnovážné postavení smluvních stran, přičemž zaměstnavatel vystupuje jako strana silnější, zatímco zaměstnanec se nalézá ve slabším postavení. Je úkolem nejen zákonodárce, ale též státních orgánů, včetně soudů, aby právní úpravou a její aplikací byly eliminovány nežádoucí sociální důsledky této faktické nerovnováhy. V posuzované věci obecné soudy při svém rozhodování nedostatečně přihlédly k tomuto specifickému charakteru pracovněprávního vztahu a tři interpretaci příslušných ustanovení zákoníku práce, týkajících se tzv. řetězení pracovních poměrů, preferovaly toliko zájmy zaměstnavatele.

Ústavní soud ČR ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům v řešení sporných případů příliš formalistický postup. Též zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla přijata dne 18. 10. 2013, resp. dne 18. 11. 2014 a dne 16. 6. 2015, tj. dříve, než byl přijat výše citovaný nález ze dne 8. 12. 2015.

Ústavní soud ČR je však toho názoru, že ochrana základních práv stěžovatelky vyžaduje aplikaci nosných důvodů tohoto nálezu i v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným před jeho přijetím. Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že vyhovění ústavní stížnosti je zásahem do legitimního očekávání vedlejší účastnice plynoucího z pravomocně ukončeného řízení rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 14 C 175/2007-32, stejně jako do požadavku právní jistoty odrážejícího se v zásadě, že pravomocně ukončené řízení nemá být znovu otevíráno. Přesto však vyhovění ústavní stížnosti stěžovatelky nebude pro vedlejší účastnici jako právnickou osobu znamenat nepřiměřenou tvrdost. Z uvedeného nutno učinit závěr, že ústavní stížností napadená rozhodnutí v konečném důsledku porušila základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, garantované článkem 90 Ústavy ČR, ve spojení s článkem 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud ČR ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl, a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že pracovní právo je jedno z mála odvětví soukromého práva, u něhož převládá kogentní právní úprava. Od zákoníku práce se lze odchýlit pouze, pokud je toto odchýlení k dobru či ke zlepšení pozice zaměstnance v rámci pracovněprávního vztahu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k zrušení ustanovení § 376 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ohledně zastavení řízení po smrti účastníka, týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není.

Plénum Ústavního soudu ČR vyhovělo návrhu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „okresní soud či navrhovatel“) a zrušilo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení § 376 odst. 1 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není.

V návrhu okresní soud uvedl, že „usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 23 Nc 1593/2014-13, zahájil řízení o určení, zda je nebo není manželství uzavřené mezi manžely a to z důvodu existence podezření, že manželství nevzniklo, neboť v souvislosti se sňatečným obřadem nebyly ve smyslu ustanovení § 677 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), splněny takové náležitosti, na jejichž uplatnění je k tomu, aby manželství vzniklo, nutno bezvýhradně trvat. V daném případě mohlo jít o případ, kdy jeden ze snoubenců trpěl takovou duševní poruchou, která mu bránila vytvořit si vlastní vůli a vůle k uzavření manželství zcela chyběla.

Podáním ze dne 5. 1. 2015 oznámila obec, že jeden z účastníků zemřel. V dané situaci by soud měl podle ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS zastavit řízení. Navrhovatel však vychází ze samotné podstaty projednávané věci, která spočívá v určení, zda tu manželství je či není, kdy pojmovým znakem tzv. zdánlivého manželství či neexistentního manželství je fakt, že manželství vůbec nevznikne. Takové manželství nemůže vyvolávat statusové a s ním spojené právní následky, nelze tedy vůbec hovořit o manželství.

Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení (smrt) jednoho z manželů po zahájení řízení o určení, zda manželství je či není, jež bylo zahájeno z moci úřední, by tedy neměla být překážkou řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu § 376 odst1 ZŘS: „Ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem, soud řízení zastaví.“

Toto ustanovení je zařazeno mezi „Řízení ve statusových věcech manželských“. Ze systematického zařazení napadeného ustanovení vyplývá, že je přímo aplikovatelné ve dvou ze tří statusových věcí manželských, tj. v řízení o určení, zda tu manželství je či není (zdánlivé manželství), a v řízení o neplatnost manželství.

V posuzované věci, tj. v řízení o určení, zda tu manželství je či není, zahájil okresní soud řízení podle § 13 odst. 1 ZŘS, podle něhož se řízení zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh; soud řízení zahájí bezodkladně poté, co se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení podle tohoto zákona. Účastníky takového řízení jsou v souladu s § 375 ZŘS manželé. V průběhu řízení zemřel účastník, vznikl tak prostor pro aplikaci ustanovení § 376 ZŘS a soud má povinnost řízení zastavit.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadené ustanovení je ustanovením zákona, jehož má být při řešení věci použito, tj. že okresní soud je aktivně legitimován k podání návrhu na jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu návrhu a ze soudního spisu jednoznačně plyne předmět řízení vedeného okresním soudem: posouzení, zda byly naplněny zákonné podmínky vzniku manželství.

Po analýze obecných východisek dospěl Ústavní soud ČR k dílčímu závěru, že existence veřejného zájmu na úpravě poměrů účastníků se neprojeví jen při zahájení příslušného řízení, ale též ovlivňuje jeho průběhu.

Za této situace je třeba zvážit, nakolik je potřeba určení právního postavení účastníků ovlivněna nastoupením relevantních právních skutečností po zahájení příslušného řízení. Jednou z těchto právních skutečností je i ztráta způsobilosti některého z dotčených subjektů být účastníkem řízení, typicky v důsledku smrti fyzické osoby. Bezvýjimečná povinnost soudu zastavit v takovém případě řízení by mohla vést ke ztrátě možnosti postavit najisto právní status dotčených účastníků.

Ústavní soud ČR respektuje potřebu právní jistoty při posuzování vzniku a existence manželství v případech, kdy řízení mohlo být zahájeno z úřední povinnosti a shledává, že tato potřeba trvá i tehdy, pokud některý z účastníků ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Napadené ustanovení brání plné realizaci takové potřeby, jde o ustanovení ve svých dopadech zasahující do realizace konkrétních základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Právní povaha manželství a široké spektrum právních vztahů s ním spojených vede Ústavní soud ČR ke konkluzi, že aplikace ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS je způsobilá porušit základní právo dotčených osob na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, příp. čl. 32 Listiny), základní právo vlastnit majetek a majetek dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny) a základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto je napadené ustanovení rozporné s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Základní právo na ochranu soukromého a rodinného života je úzce spojeno s určením právního postavení fyzické osoby, a to buď jako osoby žijící v manželství, či žijící mimo manželství. Řada právních institutů kalkuluje přímo s právním statusem „manžela“, přičemž jejich uplatnění mimo tento právní vztah je vyloučeno, příp. omezeno. Např. jde o společné jmění manželů, vymezení okruhu osob blízkých, příp. členů rodiny zaměstnance, nebo osob oprávněných z nemocenského pojištění, udělování souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, apod.

V demonstrativním výčtu právních institutů jsou typicky statusové instituty, které determinují primární právní postavení osoby, a jejichž defekty v konkrétních právních vztazích mohou vést k porušení práva na ochranu soukromí a rodiny zaručeného v čl. 10 odst. 2 ev. čl. 32 Listiny, jsou mezi nimi i majetkové instituty, jejichž účelem je zajistit ochranu základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny. Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob, které uzavřely nicotné manželství, tak třetích osob (např. příbuzných). Potřeba určení tohoto právního postavení trvá i po smrti fyzické osoby.

Určení právního postavení zemřelé fyzické osoby v hmotněprávních vztazích, které jsou výsledkem realizace výše zmíněných institutů, je závislé na dostatečném „prostoru“ pro zajištění spravedlivé ochrany subjektivních práv a oprávněných zájmů účastníků, a to i v řízeních upravených v ZŘS.

Nedostatek procesních záruk pro uplatňování práv představuje přímé porušení základního práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě takové porušení shledal Ústavní soud ČR v napadeném ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS, které neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství touto osobou uzavřené vzniklo, či nevzniklo, čímž je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit navazující subjektivní práva, a to i subjektivní práva třetích osob.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR návrhu vyhověl a ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS, týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není, zrušil podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v rozsahu uvedeném ve výroku, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

(citovaný nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 16/15)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby i v oblasti rodinného práva, např. v případech řízení o rozvodu či neplatnosti manželství, vypořádání společného jmění manželů atd.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma a regresní nárok zdravotní pojišťovny vůči rodiči nezletilého dítěte poškozeného na zdraví.

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 3 C 453/2009-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 661.538,- Kč. Soud vycházel z následujícího zjištění. Tehdy devítiletý nezletilý, syn žalovaného, vjel na dětském motocyklu opatřeném motorem z místa mimo vozovku na místní komunikaci a nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu, jehož řidička přijíždějící po komunikaci zprava přední částí vozidla narazila do pravého boku motocyklu. Následkem střetu utrpěl nezletilý mnohačetná těžká zranění.

S léčbou vznikly žalující zdravotní pojišťovně náklady, má proto dle názoru soudu prvního stupně vůči žalovanému regresní nárok na jejich náhradu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, po žalovaném. Žalovaný byl totiž rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 12. 2008, č. j. 2 T 120/2008-131, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona, spočívajícím v tom, že svému synu způsobil z nedbalosti těžkou újmu na zdraví porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení rodiče a z ustanovení § 31 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o rodině, neboť odešel do domu a nechal syna s nastartovaným motocyklem samotného na ulici; zranění dítěte je v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný nechal syna jezdit bez dohledu. Soud prvního stupně z toho dovodil, že zanedbání dohledu nad nezletilým z jeho strany bylo příčinou vzniku škody, a regresní nárok žalobkyně na regresní náhradu proti němu je tak opodstatněný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 61 Co 120/2013-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně včetně závěru, že dopravní nehodu zapříčinil nezletilý, který vjel do vozovky, aniž by dal přednost, avšak dospěl k jinému právnímu závěru.

Dovodil totiž, že poškozený není osobou třetí, nýbrž je účastníkem pojistného vztahu a zdravotní pojišťovna nemá právo požadovat po něm náhradu škody, neboť jí takové právo (regresní nárok) nenáleží ze zákona. Žalovaný sice svým jednáním založil prvotní předpoklad pro možnost vzniku škody, neboť nevykonával dohled nad nezletilým, avšak na srážce samotné se již nepodílel. Opomenutí náležitého dohledu nebylo bezprostřední a přímou příčinou poškození zdraví nezletilého, a proto nebyla splněna podmínka ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Odvolací soud uzavřel, že záměrem zákonodárce nebylo, aby regresní nárok za léčení dítěte směřovala proti rodiči, jenž má k dítěti zákonnou vyživovací povinnost.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zdravotní pojišťovna, dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a má za to, že prokázala jednak vznik a výši účelně vynaložených nákladů spojených s léčením svého pojištěnce, tak zaviněné protiprávní jednání žalovaného a příčinnou souvislost.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda zdravotní pojišťovně vzniká regresní nárok podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. vůči otci, který zanedbal dohled nad dítětem, na jehož léčení vynaložila náklady, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.

Zákonným předpokladem, aby vznikl regresní nárok zdravotní pojišťovny, podle tohoto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu partnerovi náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události.

Ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., jakožto speciální norma ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům zdravotní pojišťovny.

Při posouzení zaviněného protiprávního jednání třetí osoby ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., je podle § 135 o. s. ř. soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu.

Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán rozsahem, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném regresním nároku na náhradu škody.

V posuzovaném případě byl žalovaný pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 12. 2008, č. j. 2 T 120/2008-131, z jehož výrokové části vyplývá, že žalovaný se dopustil z nedbalosti zaviněného protiprávního jednání vůči svému nezletilému synovi tím, že jej nechal jezdit před domem v blízkosti vozovky na motocyklu, který může dosáhnout rychlosti až 40 km/hod., a vznik dopravní nehody a zranění dítěte je v příčinné souvislosti s nedostatečným dohledem rodiče ve smyslu § 31 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o rodině.

Je tedy zřejmé, že tímto výrokem trestního soudu je soud v občanskoprávním řízení o náhradu škody (regresní nárok) zdravotní pojišťovny ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán a že nemůže dospět k jinému závěru, než že žalovaný svým počínáním zanedbal náležitý dohled nad dítětem, což vedlo k jeho újmě na zdraví.

K nesprávné argumentaci, jíž odvolací soud za této procesně jednoznačné situace vyloučil vztah příčinné souvislosti, lze dodat, že bezprostřední příčinou zranění nezletilého sice byla jeho srážka s automobilem, ovšem žalovaný k ní vytvořil podmínky v takové intenzitě, že právě zanedbání dohledu nad nezletilým synem vedlo k jeho vjezdu do silnice a vzniku úrazu. Žalovaný měl přizpůsobit svůj dohled nad nezletilým právě z důvodu jeho nízkého věku, vlastnostem motocyklu a především s ohledem na místo, kde se nezletilý při potenciálně nebezpečné aktivitě pohyboval.

Nelze tedy přisvědčit závěru, že by otce poškozeného dítěte nebylo možno považovat za tzv. třetí osobu. Odvolací soud s odkazem na účel zákonné úpravy dovodil, že náklady vzniklé s léčbou by nepřímo uhradil právě nezletilý pojištěnec, protože by byly vyplaceny z rodinného rozpočtu, což by mělo neblahý dopad na jeho další život a výchovu, zejména by mohlo být ohroženo plnění vyživovací povinnosti otce vůči nezletilému synovi. Tento výklad § 55 zákona č. 48/1997 Sb. provedený odvolacím soudem by však vedl jednak k omezení rodičovské odpovědnosti proti smyslu § 31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní podle § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jednak i k těžko udržitelnému závěru, že odpovědnost konkrétního škůdce, který je zároveň rodičem dětí, by byla snížena, popř. zcela vyloučena jen z důvodu, že peněžitá náhrada by mohla postihnout rodinný rozpočet a ohrozit výživu jeho dětí.

Ačkoli je nutné i v nyní souzené věci hledět na zájmy dítěte, jde tu o vztah mezi žalobkyní jako zdravotní pojišťovnou a žalovaným jako třetí osobou ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., který má zákonem stanovený rámec a své důvody. Právě k ochraně systému veřejného zdravotního pojištění je regresní nárok pojišťovny.

Při posuzování regresního nároku zdravotní pojišťovny pak platí, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém je její zaviněné protiprávní jednání v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce.

Okolností vylučující regresní nárok zdravotní pojišťovny či snižující výši náhrady může tedy být i počínání pojištěnce, přičemž při úvaze o jeho podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně.

O takový případ se nepochybně jedná i v posuzované věci, neboť tehdy devítiletý syn žalovaného si úraz přivodil tím, že vjel pod motorové vozidlo. Zaviněné protiprávní jednání žalovaného ve smyslu § 55 věty první zákona č. 48/1997 Sb. nespočívalo v přímém zásahu do zdraví dítěte, nýbrž v porušení prevenční povinnosti, tedy v tom, že na syna nedohlédl a nezabránil mu, aby se takovým způsobem zranil.

Lze tedy uzavřít, že rodič dítěte poškozeného na zdraví je osobou povinnou nahradit zdravotní pojišťovně škodu, jestliže újmu na zdraví zavinil svým protiprávním jednáním, a to i porušením povinnosti náležitého dohledu nad dítětem. V rozsahu, v němž se na újmě na zdraví podílelo počínání samotného dítěte, ovšem zdravotní pojišťovně regresní nárok nenáleží.

Případné možné dopady uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů rodiči do rodinného rozpočtu a tím zprostředkovaně do majetkových poměrů dítěte tuto povinnost nevylučují. Mohou však být zvažovány z hlediska případného přiměřeného snížení výše náhrady soudem, a to zejména s přihlédnutím k okolnostem případu, k osobním a majetkovým poměrům povinné osoby i k poměrům zdravotní pojišťovny. Půjde o analogické použití tzv. moderačního práva soudu podle § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (nyní § 2953 zákona č. 89/2012 Sb.).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3552/2014, ze dne 27. 4. 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že pojišťovna může uplatnit regresní nárok z tzv. „povinného ručení“ dle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jestliže např. prokáže, že pojištěný způsobil újmu úmyslně, způsobil újmu provozem vozidla, které použil neoprávněně, nebo bez zřetele hodného důvodu odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení o odpovědnosti za poskytování zdravotní péče „falešnou zubařkou“.

I. senát Ústavního soudu ČR vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel provozuje nestátní zdravotnické zařízení poskytující zdravotní péči v oblasti stomatologie. Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče měl uzavřenou mj. se zdravotní pojišťovnou. V letech 2004 až 2010 zaměstnával stěžovatel na pozici zubní lékařky osobu, která v souvislosti se zápisem v České stomatologické komoře padělala vysokoškolský diplom a nebyla absolventem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v oboru stomatologie (dále jen „falešná zubařka“).

Zdravotní pojišťovna proplatila stěžovateli výkony poskytnuté touto osobou jako ošetřující lékařkou v období let 2004 až 2010, a to v celkové výši 1 477 908,- Kč a obecné soudy uložily stěžovateli zaplatit tuto částku zdravotní pojišťovně. Svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatel porušil smlouvu se zdravotní pojišťovnou, protože odborné výkony poskytované zdravotní péče nevykonávala kvalifikovaná osoba. Žalovaná částka tak představuje bezdůvodné obohacení stěžovatele získané přijetím plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dle stěžovatele postup obecných soudů vykazoval známky porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces, což dovozoval hned z několika skutečností. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že v jeho věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Další námitka stěžovatele směřovala proti tomu, že obecné soudy přiznaly vedlejší účastnici nárok i ve zjevně promlčené části.

Ústavní soud ČR napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z hlediska právního posouzení věci dospěl jak nalézací, tak i odvolací soud ke shodnému závěru, že stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající výši úhrad, které zdravotní pojišťovna poskytla za výkony zdravotní péče provedené „falešnou zubařkou“.

Tyto úhrady měly být poskytnuty stěžovateli bez právního důvodu. Obecné soudy však zcela pominuly fakt, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla řádně uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče a že vedlejší účastnice poskytovala úhrady právě na základě této smlouvy. Pokud byla ze strany stěžovatele poskytována zdravotní péče, jednalo se o plnění ze smlouvy, a to i přesto, že nebylo poskytováno v souladu se smlouvou.

Přijetí úhrady za plnění ze smlouvy (byť i vadně poskytnuté) nelze považovat za majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Na projednávaný případ nelze vztáhnout ani další případy bezdůvodného obohacení. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy sice vzaly za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřená smlouva o poskytování zdravotní péče a že stěžovatel plnil na základě této smlouvy, ale plnění ze strany vedlejšího účastníka stěžovateli již za plnění ze smlouvy nepovažovaly. Ústavní soud ČR zde shledal extrémní nesoulad právního závěru s vykonanými skutkovými zjištěními.

S ohledem na nové právní posouzení by se obecné soudy měly vypořádat i s otázkou včasnosti uplatnění případných vad plnění. Námitkou stěžovatele stran promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení se tak Ústavní soud ČR již nezabýval.

Podle názoru Ústavního soudu ČR byl v předmětném případě postup obecných soudů příliš zjednodušující a nepřihlížel k zvláštním okolnostem tohoto případu. Při aplikaci práva by měl být sledován jeden z jeho účelů, a to spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti.

Vady řízení jsou podle Ústavního soudu ČR takového charakteru, že zakládají porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V jejich důsledku došlo i k zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ČR vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zrušil.

Obecné soudy by měly v dalším řízení posoudit, zda výkony zdravotní péče poskytnuté „falešnou zubařkou“ jako ošetřující lékařkou je nutno ve všech případech považovat za vadné plnění ze strany stěžovatele. Z vadného plnění pak vyvodit následky dle smlouvy. Přitom by měly přihlédnout k možné liberaci stěžovatele či ke spoluodpovědnosti vedlejší účastnice – zdravotní pojišťovny.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2077/15 ze dne 19. července 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní pomoc i v oblastech vymožení plnění z titulu práva bezdůvodného obohacení, které je upraveno v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.