Archiv rubriky: Občanské právo

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na náhradu nákladů řízení ve sporném civilním soudním řízení.

Obecně sporným řízením máme na mysli takový druh civilního procesu, které je řízením nalézacím, jehož cílem je vyřešení konkrétního sporu mezi stranami.

Náklady řízení rozumíme náklady, které vznikly účastníkům, jejich zástupcům a osobám zúčastněných na řízení v souvislosti s vedením konkrétního soudního řízení. Legální vymezení nákladů řízení, jejich druhů, placení a nahrazení zakotvují ustanovení § 137 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Pro větší představu jmenujeme několik možných druhů nákladů řízení, které mohou v průběhu soudního řízení vzniknout. Dle ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. to můžou být hotové výdaje účastníků (jízdné, stravné, nocležné) a jejich zástupců, dále např. soudní poplatek, ušlý výdělek účastníků či náklady tlumočeného. Dle druhého odstavce do nákladů řízení spadá i odměna za zastupování, jen je-li zástupcem advokát, notář či patentový zástupce, dle svých oprávnění stanovených zvláštními právními předpisy.

Účastníku řízení, který během soudního řízení vynaložil náklady řízení, může soud za určitých podmínek přiznat právo na jejich náhradu. V českém civilním soudnictví se převážně setkáváme s náhradou nákladů řízení přiznávanou podle skončení řízení a jeho výsledku. V určitých situacích, bez ohledu na výsledek řízení, je ovšem relevantní přiznat právo na náhradu nákladů řízení dle zaviněného chování účastníků. Dle výsledku řízení se setkáváme s tzv. „zásadou odpovědnosti za výsledek řízení“, bez ohledu na výsledek se užije tzv. „zásada zavinění“ (viz např.: Svoboda, K., Šínová, R., Hamuľáková, K., a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014 s. 351).

Zásadu odpovědnosti za výsledek zakotvuje ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kde „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Zákon zde upravuje podmínky, za kterých může být účastníkovi přiznáno právo k náhradě nákladů řízení. Musí jít o účelné uplatňování či bránění práva a musí mít účastník úplný úspěch ve věci. Při částečném úspěchu ve věci soud poměrně náhradu nákladů rozdělí.

Zákonodárce ovšem zakotvil pro žalobce, který se chce u soudu domáhat splnění určité povinnosti, povinnost zaslat tzv. „předžalobní výzvu“. Dle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. „žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“ Pakliže chce žalobce, aby mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení, musí být aktivní a ve lhůtě zaslat budoucímu žalovanému „předžalobní výzvu“.

Zákonodárce v rámci o. s. ř. zakotvuje některé výjimky, na základě nichž právo na náhradu nákladů řízení nevzniká, nebo soud účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřizná. Například dle ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného,“ tedy pokud byl schválen smír, a nebylo v něm účastníky ujednáno, kdo hradí náklady řízení, právo na jejich hrazení vůbec nevzniká. Oproti tomu dle ustanovení § 150 o. s. ř. „jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“

Soud o nákladech řízení rozhoduje usnesením, které bývá zpravidla součástí rozhodnutí uvedené v samostatném výroku. Pokud byl účastník v průběhu řízení zastoupen advokátem, náhradu nákladů řízení musí neúspěšný účastník uhradit k rukám právního zástupce účastníka, kterému bylo právo na náhradu nákladů řízení přisouzeno.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že zaslání tzv. „předžalobní výzvy“ nejenže žalobce splní povinnost, aby mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení, ale v některých případech může zaslání výzvy vést k dobrovolnému splnění povinnosti a vyhnutí se soudnímu řízení.

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma dnes upozorňuje na vybrané změny z návrhu novely zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „návrh“), který vláda předložila poslanecké sněmovně dne 9. 9. 2016. V dolní komoře Parlamentu prošel v prosinci roku 2016 prvním čtením a byl přikázán k projednání Garančnímu výboru pro sociální politiku.

Advokát z Olomouce se v příspěvku bude věnovat změně místa výkonu práce z důvodu nezbytné provozní potřeby zaměstnavatele, dovolenou za kalendářní rok, dále tzv. „home officu“, tedy práci z domova a nakonec změn v doručování v pracovněprávních vztazích.

Změnou místa výkonu práce z důvodu nezbytné provozní potřeby má být v zákoníku práce nahrazeno tzv. přeložení. Přeložení dnes dle účinného ust. § 43 odst. 1 zákoníku práce umožňuje „přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba.“ Jak z citovaného ustanovení vyplývá, jde o jednu z možností, jak může dojít ke změně jedné z podstatných náležitostí pracovní smlouvy, kterými jsou a nadále zůstávají dle ust. § 34 odst. 1 zákoníku práce místo výkonu práce, druh práce a den nástupu do práce.

Nově by § 43 odst. 1 zákoníku práce měl znít následovně: „Vyžaduje-li nezbytně provozní potřeba zaměstnavatele, aby zaměstnanec konal práci v jiném místě výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, může se zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem o změně místa výkonu práce. Dohoda musí obsahovat důvod a dobu trvání této změny. Dohoda musí být uzavřena písemně.“

Z uvedeného plyne, že zaměstnanec nejen že musí se změnou místa výkonu práce souhlasit, ale musí s ním zaměstnavatel sjednat písemnou dohodu, ve které musí uvést dobu a důvody jeho nezbytné provozní potřeby, pro kterou dochází ke změně místa výkonu práce zaměstnance.

Dále se navrhuje změna u čerpání dovolené. Ta by se už neměla počítat za odpracované dny, jak nyní zakotvuje ust. § 212 odst. 1 ZP, ale z týdenní pracovní doby.
Nynější právní úprava zakotvuje, že „zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku.“ Advokát z Olomouce uvádí, že bychom se nově mohli setkat s tím, že „zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho v příslušném kalendářním roce práci po dobu 52 týdnů v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby připadající na toto období, přísluší dovolená za kalendářní rok v délce stanovené týdenní pracovní doby vynásobené výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo.“

Jednou z nejvýznamnějších změn, které vládní návrh přináší, je pevnější a rozsáhlejší zakotvení práce z domova. Dnešní úprava práce z domova přináší pouze případy, kdy se zákoník práce na zaměstnance neužije. Jde například o úpravu rozvržení pracovní doby, prostojů ani přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, což je dle povahy práce z domova logické.

Dle vládního návrhu by zaměstnavatel byl nově povinen „při výkonu práce mimo pracoviště zaměstnavatele hradit náklady spojené s komunikací mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a další náklady, které vzniknou zaměstnanci při výkonu práce; tyto náklady nesmí být zahrnuty ve mzdě, platu nebo odměně z dohody,“ které by si zaměstnanec se zaměstnavatelem mohli dohodnout i paušální částkou. Dále by zaměstnavatel musel zaměstnanci, který pracuje z domova, zajistit, aby mu nebyl odepřen kontakt s ostatními zaměstnanci. Poslední povinnost se váže na práci konanou s využitím sítí elektronických komunikací, kde by musel zajistit technické a programové vybavení potřebné pro výkon práce zaměstnance s výjimkou případů, kdy zaměstnanec vykonává práci pomocí svého vlastního vybavení, a zajišťovat, zejména pokud jde o programové vybavení, ochranu údajů a dat, které se zpracovávají dálkovým přenosem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a souvisejí s výkonem práce.

V poslední pasáži příspěvku se advokát z Olomouce věnuje návrhu úpravy doručování v pracovněprávních vztazích. První část se věnuje změny doručování zaměstnavatele zaměstnanci a druhá doručování opačnému.

Za stávající úpravy dle ust. § 334 odst. 2 zákoníku práce „písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.“ Zaměstnavatel má tedy volnost s výběrem, kde bude zaměstnanci písemnost doručovat. Vládní návrh zaměstnavateli tuto možnost odebírá a zakotvuje primárně, že musí doručit zaměstnancovi na pracovišti. Konkrétně „písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti. Není-li možné doručit písemnost na pracovišti, může ji zaměstnavatel doručit zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, prostřednictvím datové schránky, souhlasí-li s tím zaměstnanec, nebo do vlastních rukou kdekoliv bude zaměstnanec zastižen.“

Co se týče doručování písemností zaměstnance určené zaměstnavateli, vládní návrh ulehčuje zaměstnanci situaci v okamžiku, když zaměstnavatel odmítne nebo jinak zmaří převzetí písemnosti. Stávající ust. § 337 odst. 3 zákoníku práce, které zní: „Doručení písemnosti určené zaměstnavateli je splněno, jakmile ji zaměstnavatel převzal,“ se v návrhu doplňuje větou „jestliže zaměstnavatel neposkytne součinnost k převzetí písemnosti nebo jinak znemožní doručení písemnosti v místě sídla zaměstnavatele, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy pokus o doručení písemnosti zaměstnancem nebyl úspěšný.“ Zaměstnanec by se tedy nemusel znovu pokusit o doručení písemnosti určené zaměstnavateli.

Na závěr advokát z Olomouce opět připomíná, že jde pouze o vládní návrh, který teprve prošel prvním čtením v dolní komoře Parlamentu, což znamená, že pokud by měl spatřit světlo světa a stát se platným, musel by ještě urazit dlouhou cestu skrze další dvě čtení v Poslanecké sněmovně, dále přes Senát až k prezidentu republiky.

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma uvádí, že osoba, která má na základě smlouvy o výprose věc i po žádosti o vrácení od vlastníka stále u sebe, nepožívá vůči vlastníkovi právní ochrany při výkony nepravé držby práva z výprosy.

Abychom lépe pochopili směr tohoto příspěvku, je nejprve třeba říci, co si vlastně pod pojmem držba představit. Držbou rozumíme faktický stav, se kterým jsou spojeny právní následky, a kterým právní řád poskytuje ochranu. I přestože jde o faktický stav, je držba zakotvená v ust. § 987 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), a je definovaná dvěma pojmovými znaky. Prvým znakem je corpus possessionis, což je objektivní faktická schopnost vykonávat právo. Druhým znakem je animus possidendi, který je subjektivní znakem držby práva, a znamená úmysl vykonávat právo jako právo držiteli vlastní.

Dle ust. § 988 odst. 1 OZ „lze držet právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon“, nejtypičtějším příkladem držení je vlastnické právo. Právní řád zná tři rozdílné druhy držby práva. Jde o držbu (ne)řádnou, která záleží na právním titulu, držbu (ne)poctivou, stojícím na okolnostech subjektivní dobré víry držitele, a nakonec držbu (ne)pravou. Dle ust. § 993 OZ „neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.“

Soudní či svépomocnou ochranu lze poskytnout jakékoli držbě, bez ohledu na její kvalitu, což je zakotveno v ust. § 1003 a násl. OZ, pokud se stihne právo uplatnit u soudu do uplynutí prekluzivních lhůt, uvedených v ust. § 1008 OZ.

Z tohoto pravidla existují výjimky v závislosti na kvalitě držby práva a osobě, vůči které se ochrana proti rušení držby uplatňuje. Procesní stránku ochrany z rušené držby práva upravují ust. § 176 až 180 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které pro projednání ochrany z rušené zakotvují velmi krátké lhůty (15, resp. 30 dnů od zahájení řízení).

V případě, kdy „přenechá půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.“ Tímto tedy dochází k uzavření smlouvy o výprose dle ust. § 2189 OZ. „Kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle libosti“ (§ 2190 odst. 1 OZ). Pokud výprosník, po žádosti o navrácení, věc vlastníkovi nevrátí, dostane se do prodlení, a tímto okamžikem se stane nepravým držitelem, který na základě ust. § 1007 odst. 1 OZ nepožívá proti skutečnému vlastníkovi právní ochrany z rušení držby práva.

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že s řízením o ochraně z rušení držby práva má zkušenosti, naposledy jako zmocněnec uspěl ve sporu ukončeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 23Co 316/2016, a je tak schopen efektivně poskytnout právní zastoupení vlastníkovi, či osobě domáhající se ochrany držby práva.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se nevěnuje pouze aktuálnímu dění ve vývoji judikatury vysokých soudů České republiky, ale i vývoji a novelizaci právních předpisů. Dnes se zaměřuje na novelizaci, kterou přinesl zákon č. 460/2016 Sb., který byl vyhlášen dne 30. 12. 2016. Tento zákon přináší řadu úprav v zákoníku práce, zákonu o katastru nemovitostí, ale především v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Novelizace občanského zákoníku vstupuje dle novely v účinnost ve třech frontách. První část, která je nepatrnou změnou, již ke dni 31. 12. 2016. Druhá vlna, kterou se zda bude advokát v Olomouci nejvíce zabývat, nabývá účinnosti dne 27. 2. 2017. Zbylá ustanovení vzejdou v účinnost dne 1. 1. 2018, aby se na tato ustanovení široká veřejnost mohla připravit.

V rámci druhé vlny dochází ke změnám v oblasti závislé práce nezletilých a oprávnění zákonných zástupců zamezit výkonu závislé práce nezletilého (§ 35 OZ). Dále dochází k úpravě doby, pro kterou je možné omezit osobu na svéprávnosti (§ 59 odst. 1 OZ). Zákonodárce se uchyluje k upuštění některých ustanovení ve věcech ochrany lidského těla po smrti (§ 115 až 117 OZ), které zcela zrušil, upravuje úpravu ohledně společného jmění manželů ve věcech nabytí podílu a účasti manžela na obchodní společnosti či družstvu (§ 709 odst. 3 OZ). Poslední větší změnou, která bude účinná od 27. 2. 2017, je úprava nájmu bytu zvláštního určení po smrti původního nájemce (§ 2301 OZ).

V oblasti závislé práce nezletilých můžeme v prvém případě vidět možnost nezletilého, který nedosáhl věku 15 let a ještě nedokončil povinnou školní docházku, zavázat se k výkonu závislé práce. Avšak jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky. Původní ustanovení § 35 odst. 1 OZ, tedy že „nezletilý, který dovršil patnáct let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu,“ doznalo díky novele následujícího znění. „Nezletilý, který dovršil patnáct let, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.“

Zákonodárce v původním znění dbal ochrany zájmu na vzdělávání nezletilého tím, že dle odst. 2 zakotvil, že „zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem.“ Od tohoto ustanovení nicméně v rámci novely zákonodárce upouští a odebírá tak zákonným zástupcům možnost k rozvázání pracovního poměru nezletilých mladších šestnáct let.

V oblasti podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat se zákonodárce uchýlil k úpravě možné doby pro omezení svéprávnosti člověka soudem. Nové znění ustanovení § 59 OZ ponechalo omezení svéprávnosti na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na tři léta, nicméně dochází zde v posunu, pokud „je zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.“

Zákonodárce se rozhodl ke konkretizaci podílu ve společnosti, který manžel nabyl za trvání manželství a stal se tedy součástí společného jmění manželů. Dle původního ustanovení § 709 odst. 3 OZ je „součástí společného jmění také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce 1 jeho výlučné vlastnictví.“ Jelikož ovšem nebylo jisté, zda skutečnost nabytí podílu do společného jmění manželů vede i k účasti druhého manžela na společnosti, zavedl zákonodárce v rámci tohoto ustanovení dovětek, že „nabytí podílu nezakládá účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud dojde nabytí podílu na společnosti jedním z manželů do společného jmění manželů, vzniká účast druhého manžela pouze v bytovém družstvu. Ve zbylých společnostech zůstává účast omezena jen na toho manžela, který podíl nabyl.

Advokát v Olomouci dále uvádí, že dochází k upřesnění u formy smluvního zastoupení. Zákonodárce přistoupil k vytvoření nové, čtvrté věty ustanovení § 441 odst. 2 OZ. Celé výše uvedené ustanovení v nové úpravě zní: „Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li se zastoupení jen určitého právního jednání, udělí se plná moc v písemné formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc. Vyžaduje-li se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřeným podpisem.“ Dochází tedy k upřesnění na požadavek formy plné moci, která pokud směřuje k právnímu jednání, vztahujícímu se k právnímu jednání ve formě veřejné listiny, postačuje udělení plné moci s úředně ověřenými podpisy.

Poslední větší změnu, která nabude účinnosti k 27. 2. 2017, věnuje zákonodárce nájmu bytu zvláštního určení. Byt zvláštního určení je takový byt, který je dle § 2300 odst. 1 OZ určený pro ubytování osob se zdravotním postižením nebo byt v domě se zařízením určeným pro tyto osoby nebo byt v domě s pečovatelskou službou, jedná se o nájem bytu zvláštního určení.

V původním znění ustanovení § 2301 OZ zákonodárce zakotvil následující: „Ustanovení § 2279 se u bytu zvláštního určení nepoužije. Zemře-li nájemce, nájem bytu zvláštního určení skončí a pronajímatel vyzve osoby, které bydlely v bytě společně s nájemcem, aby byt vyklidily nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží; nejsou-li v bytě takové osoby, pronajímatel vyzve obdobně nájemcovy dědice.“ Dle odst. 2 „nájem bytu zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.“

V novém znění došlo k zakotvení nové šestiměsíční lhůty pro vyklizení bytu zvláštního určení po smrti nájemce pro osoby, kteří v bytě žili ke dni smrti nájemce a nemají vlastní byt. Další posun přináší přechod nájmu na osobu zdravotně postiženou či starší 70 let, která před smrtí nájemce žila alespoň rok ve společné domácnosti a zároveň nemá vlastní bydlení, ke dni smrti nájemce, pokud se s pronajímatelem tato osoba nedomluví jinak. Poslední úpravu přináší možnost vypovědět nájem bytu zvláštního určení pronajímatelem pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje kompletní znění ustanovení § 2301 OZ. Odstavec prvý: „Zemře-li nájemce, nájem bytu zvláštního určení skončí a pronajímatel vyzve členy nájemcovy domácnosti, kteří v bytě žili ke dni smrti nájemce a nemají vlastní byt, aby byt vyklidili nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží. Nejsou-li v bytě takové osoby, pronajímatel vyzve nájemcovy dědice, aby byt vyklidili nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží.“
Odstavec druhý: „Pokud v bytě zvláštního určení žila ke dni smrti nájemce osoba zdravotně postižená nebo osoba, která dosáhla věku sedmdesáti let, která žila s nájemcem nejméně jeden rok ve společné domácnosti a nemá vlastní byt, přejde na ni nájem ke dni smrti nájemce, pokud se pronajímatel s touto osobou nedohodnou jinak.“
Odstavec třetí: „Nájem bytu zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.“

Na závěr advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma uvádí, že v rámci třetí vlny účinností novel občanského zákoníku dochází mimo jiné ke změně úpravy předkupního práva spoluvlastníků k nemovité věci, kterou mají ve spoluvlastnictví a dále k úpravám zřizování a správy svěřenských fondů.

Advokát JUDr. Lubor Ludma poskytující právní poradenství v Olomouci přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Dnes se zaměřuje nález Ústavního soudu ČR vyjadřujícímu se k přípustnosti dovolání, a náhradě škody za úraz způsobeným špatným stavem zasněženého chodníku.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2015 bylo žalovanému Hlavnímu městu Praze (dále jen „vedlejší účastník“) uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 126.878,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.

K odvolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) změněn tak, že se žaloba stěžovatele o zaplacení částky 126.878,- Kč zamítá. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti zasněženého chodníku ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stav celého zasněženého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 citovaného zákona. Podle městského soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani pravidel pro zimní ošetření zasněženého chodníku, obsažených v nařízení č. 39/1997 Sb. hlavního města Prahy, o schůdnosti místních komunikací (dále jen „nařízení vedlejšího účastníka“).

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo následné dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. K přípustnosti dovolání dovolací soud dále uvedl, že „Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel, postrádají uplatněné námitky charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.“

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud jako odvolací soud v jeho případě zatížil řízení vadou, kdy jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento rozpor spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, jež stěžovateli vznikla, není dána, neboť vedlejší účastník provedl údržbu zasněženého chodníku v limitech daných jeho nařízením, aniž by bylo ve věci zjištěno, zda a kdy byla zimní údržba provedena.

Stěžovatel dále namítá, že městský soud dospěl ke zcela opačným závěrům při hodnocení důkazů ohledně provedení údržby, než obvodní soud, aniž by však důkazy (výslech zaměstnance společnosti zajišťující úklid zasněženého chodníku a stěžovatele) zopakoval.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 konstatoval, že „jestliže Nejvyšší soud ČR odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nesplňující podmínky přípustnosti s odůvodněním, že jím stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit.

Z hlediska nyní posuzovaného případu Ústavní soud ČR předně konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného usnesení uvedl jako důvody odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jednak to, že pokud jde o námitku týkající se určení kategorie chodníku, nejde o otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí, a dále z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ve zbytku dovolacích námitek se jedná o polemiku dovolatele pouze se skutkovým stavem projednávané věci.

Za této situace se tedy Ústavní soud ČR soustředil na otázku, zda skutečně ve „zbylé“ části podaného dovolání, dovolacím soudem posouzené jako zpochybňování skutkových zjištění, vznášel stěžovatel pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž namístě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout.

V dovolání ze dne 24. 8. 2015 stěžovatel totiž mimo jiné uvedl, že: „Je zjevné, že soud I. stupně dospěl ke zcela opačnému závěru, než soud II. stupně. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu se soud II. stupně odvolával na rozsudek soudu prvostupňového, když jeho závěry rozhodně nepřevzal…“

Podle názoru Ústavního soudu ČR stěžovatel v této shora citované části svého dovolání nenapadal toliko skutkové závěry. Uvedená námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týká otázky, zda se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Obdobný závěr je, podle Ústavního soudu ČR, nutno učinit rovněž v souvislosti s tou částí dovolání stěžovatele, ve které namítá, že i v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav. Stěžovatel na tomto místě ve svém dovolání uvádí, že „bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny.“ Podle citované dovolací námitky stěžovatele bylo v posuzovaném soudním řízení prokázáno, že spad sněhu trval před úrazem stěžovatele již několik dní a tedy žalovaný měl možnost na tuto situaci chodce upozornit, přičemž na tomto místě stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3.2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, z jehož odůvodnění ve svém dovolání cituje: „Porušení prevenční povinnosti žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit“.

Ani shora uvedená námitka stěžovatele, obsažená v jeho dovolání, nesměřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nýbrž proti právnímu posouzení odpovědnosti vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud ČR tedy pochybil při výkladu podaného dovolání, které v rozsahu námitek, nesměřujících proti zařazení předmětného zasněženého chodníku do příslušné kategorie, striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatel činil námitkami – týkajícími se nezopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a liberačního důvodu v rámci povinnosti generální prevence – sporným především právní hodnocení daného případu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, respektive jeho odůvodnění, se tudíž míjí s uvedenou argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ČR proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16)

Advokát se sídlem v Olomouci JUDr. Lubor Ludma, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně poskytuje právní poradenství ve věcech náhrady škody způsobené nejen úrazy po pádu v důsledku špatného stavu zasněženého chodníku.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje nález Ústavního soudu ČR, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, v řízení o omezení svéprávnosti posuzované.

Krajský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 3. 2016 zastavil řízení o odvolání města Smečno (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 10. 2015 ve věci omezení svéprávnosti, jímž bylo rozhodnuto tak, že se vedlejší účastnice (dále jen „posuzovaná“) jako posuzovaná neomezuje ve svéprávnosti, a současně byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 1980 jímž byla podle tehdejších předpisů zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem posuzované byl podle § 465 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) ponechán stěžovatel, který hájil její zájmy jako tzv. „veřejný opatrovník“, s tím, že je oprávněn a povinen zastupovat ji ve všech právních jednáních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

Pro účely odvolacího řízení soud s odkazem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem jako hmotněprávním opatrovníkem ustanovil posuzované pro kolizního opatrovníka, který vzal následně odvolání jménem posuzované v plném rozsahu zpět a odvolací soud napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění vyšel ze subsidiarity omezení svéprávnosti a premisy, že omezení svéprávnosti je třeba stanovit pouze v rozsahu nezbytném k ochraně práv dané osoby. Odvolací soud zohlednil podmínky, v nichž posuzovaná v současné době žije, zvážil, zda jí bez omezení svéprávnosti reálně hrozí nějaká závažná újma.

Proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 17. 5. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud ČR zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jak ve vztahu vůči posuzované, tak i ve vztahu k němu jako hmotněprávnímu opatrovníkovi.

Odvolací soud se podle stěžovatele účelově vyhnul meritornímu projednání odvolání, navíc jej fakticky vyloučil z účasti na řízení, neboť na jím podané odvolání reagoval ustanovením kolizního opatrovníka, který vzal odvolání jménem posuzované zpět, aniž by ji navštívil, shlédl či jinak kontaktoval. Bezprostředně poté, co stěžovatel sdělil soudu, že na odvolání trvá, byl ustanoven kolizní opatrovník, který učinil jediný procesní úkon – vzal podané odvolání zpět.

Obecný soud porušil základní právo stěžovatele (i vedlejší účastnice) na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zastavil-li odvolací řízení za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení svéprávnosti, nicméně poté nově jmenovaný kolizní opatrovník (nikoliv opatrovník „veřejný“) vzal podané odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud měl ovšem podle závěru Ústavního soudu ČR v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání meritorně a to s přihlédnutím k povaze věci.

Předmětem řízení je totiž esenciální otázka – omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopen samostatného života. Odvolací soud měl zohlednit, že hmotněprávní opatrovník (stěžovatel) působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět jednoduchým podáním obsahujícím toliko obecné úvahy.

K závěru o protiústavnosti napadeného usnesení významně přispěly okolnosti věci. Předmětem rozhodování bylo omezení svéprávnosti, tedy problematika, která se týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod. Odvolací soud navíc zastavil řízení bez meritorního projednání odvolání za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků – hmotněprávního opatrovníka, který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje o ochranu jejích práv, a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila jeho zastavením poté, co vzal odvolání podané hmotněprávním opatrovníkem (stěžovatelem) „jménem“ posuzované zpět.

Odvolací soud podle závěru Ústavního soudu ČR nezohlednil dostatečně okolnosti spočívající v tom, že posuzovaná byla předtím po takřka 35 let zbavena způsobilosti k právním úkonům.

Ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely řízení vyplynulo, že je posuzovaná postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma, nabyté dovednosti nijak nerozvíjí, spíše je pozvolna ztrácí. Podle znalce si není schopna zajistit své základní životní potřeby ani finančního hospodaření, nerozumí povaze příjmů a výdajů, pojmu majetku, jeho správě ani přijímání závazků, rovněž není schopna porozumět významu institutu manželství.

Kolizní opatrovník byl jmenován během několika dnů, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil okolnostmi konkrétního případu. Za těchto okolností hodnotí Ústavní soud ČR ryze formalistický postup Krajského soudu v Praze z pohledu dodržení žádoucího standardu ochrany základních práv a svobod jako natolik deficitní, že musel zasáhnout do jeho rozhodovací činnosti.

Krajský soud v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu. Podle § 57 odst. 1 OZ může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 OZ lze omezit svéprávnost jen v zájmu člověka a podle odst. 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření.

Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka. I z tohoto důvodu občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 „zakázal“ úplné zbavení svéprávnosti.

Přístup obecných soudů, jaký byl zvolen v projednávané věci, je neudržitelný rovněž ve světle právního režimu dalšího pobytu v ústavní péči. Pokud je v ní umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití právní úpravy tzv. „detenčního řízení“ (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 OZ.

Za současné úpravy má však každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. OZ.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stížnosti bylo vyhověno, Ústavní soud ČR podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR usnesení zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS. 1580/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr uvádí, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní poradenství ohledně právních jednání osob stižených duševní poruchou.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před soudy České republiky. Tentokráte připomíná nález Ústavního soudu ČR ve věci ochrany práva rodičů, rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Advokát v Olomouci dodává znění čl. 32 odst. 4 Listiny: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

V řízení před obecnými soudy vyšly najevo následující skutkové okolnosti. V listopadu 2008 se stěžovateli narodila dcera. V březnu 2012 soud schválil dohodu stěžovatele (biologického otce) a matky nezletilé o svěření nezletilé do péče její matky. O tři roky později, v březnu 2015, matka nezletilé zemřela a soud předběžným opatřením a následně i rozsudkem svěřil nezletilou do pěstounské péče jejího zletilého polorodého bratra. K tomuto opatření soud přistoupil zejména vzhledem k tomu, že se nezletilá se stěžovatelem před smrtí matky vídala jen v malém rozsahu a jeho rodinu neznala. Postupně však došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a v místě jeho trvalého bydliště docházela do školy. K návrhu stěžovatele ze dne 31. 8. 2015 proto soud rozsudkem, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2015, nezletilou svěřil do jeho péče.

Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb ve výši 5 550 Kč měsíčně, který byl vedlejším účastníkem vyplácen k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se proto Úřad práce České republiky – Krajské pobočky v Příbrami (dále jen „vedlejší účastník“) u soudu domáhal stanovení výživného stěžovateli. Stěžovatel měl za to, že výživné na něm nelze vzhledem k rozsahu jeho osobní péče o nezletilou, míře, v jaké se finančně podílel na zajišťování jejích potřeb, a k jeho majetkovým poměrům spravedlivě požadovat.

O návrhu vedlejšího účastníka rozhodl Okresní soud v Berouně (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 tak, že určil, že stěžovatel byl ode dne, kdy byla nezletilá svěřena do pěstounské péče svého bratra, povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám úřadu práce.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. To bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 2. 2016 fakticky zamítnuto, když krajský soud změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že navýšil dlužnou částku na výživném do okamžiku pravomocného svěření nezletilé do péče stěžovatele.

Krajský soud zejména zdůraznil, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku na úhradu potřeb přešlo právo nezletilé na výživné proti otci na stát; od toho okamžiku byl tedy z titulu výživného oprávněným stát a ve vztahu k uplatněnému nároku jsou relevantní pouze platby, které stát (úřad práce) obdržel. Byť se tedy otec alespoň zčásti na úhradě potřeb nezletilé podílel (a to jak finančně, tak osobní péčí), neuspokojoval tím nárok státu vyplývající z ustanovení § 961 odst. 2 občanského zákoníku. Dále nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce o rozporu s dobrými mravy, s tím, že v daném případě přešlo právo dítěte na výživné na stát, zatímco v případě, kdy je dítě v péči jednoho z rodičů a je rozhodováno o vyživovací povinnosti druhého rodiče, je výživné nárokem dítěte.

Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho rodičovská práva zaručená Ústavou České republiky, a především čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále má za to, že napadená rozhodnutí porušují i práva stanovené v Úmluvě o právech dítěte.

Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1) byl rozhodnutím soudů zavázán ke dvojímu plnění, neboť o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilé k rukám vedlejšího účastníka soudy rozhodly navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí přinejmenším od června 2015, kdy o nezletilou začal fakticky pečovat, a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb; 2) rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečně odůvodněná.

Ústavní soud ČR, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem jsou práva rodičů na společné soužití s dětmi. Právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny.

Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje práva rodičů, kterými jsou pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Článek 32 odst. 5 Listiny proto zdůrazňuje pozitivní závazky státu, které plynou i z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 evropské Úmluvy. Podle judikatury ESLP má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet (např. rozsudek ESLP ve věci Gnahoré proti Francii ze dne 19. září 2000 č. 40031/98).

Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být hlavním vodítkem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, zájem dítěte. Zpravidla lze presumovat, že právě rodiče nejlépe znají zájmy svého dítěte a svými rozhodnutími zájem dítěte hájí.

Ústavní soud ČR má s ohledem na výše uvedené za to, že základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické rodiny (nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007). Institut náhradní rodinné péče, jehož účelem je zejména výkon osobní péče o dítě člověkem odlišným od rodiče, tak musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů.

Pokud tedy jde o soudní výklad a aplikaci zákonů, které regulují či zasahují práva rodičů a vztahů s jejich dětmi, je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, a postupovat tak, aby v každém jednotlivém případě mohl být primárně zohledněn zájem dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

V nyní projednávaném případě přitom vyložené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (tedy práva rodičů), v důsledku čehož došlo i k zásahu do práv a zájmu dítěte.

Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu ČR je tak především skutečnost, že obecné soudy vydaly rozhodnutí, která překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném na dítě svěřené do pěstounské péče, kterému vznikl nárok na příspěvek na úhradu potřeb, jenž je vyplácen jeho pěstounovi.

Prvotním smyslem rodinně právní zákonné úpravy je zajistit naplnění zájmu a potřeb dítěte; jedná se tedy o otázku, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na „pouhé“ právní stránce. V projednávaném případě nebylo sporu o tom, že stěžovatel potřeby své dcery dostatečně saturoval osobní péčí a poskytoval jí dostatečné materiální podmínky; prvotní smysl zákona byl tedy naplněn.

Stěžovateli jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a – v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče – o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče.

V dané věci nebylo před soudy sporu o tom, že rozsah stěžovatelovy osobní péče o dceru se po dobu, kdy byla svěřena do pěstounské péče, postupně zvyšoval, čímž postupně naplňoval práva rodičů. Od června 2015 o ni stěžovatel pečoval po většinu času a od září 2015 u něj nezletilá již trvale žila. Přesto bylo stěžovateli napadenými rozsudky uloženo, aby platil příslušnému úřadu práce výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně až do 25. 10. 2015, kdy mu byla dcera pravomocně svěřena do péče. Ačkoliv tedy bylo v zájmu dítěte, aby se co nejdříve po smrti matky dostalo do péče svého otce, stěžovateli coby otci byla navzdory jeho osobní péči uložena povinnost hradit výživné státu. Tu nelze za daných okolností vnímat jinak než jako finanční postih za to, že stěžovatel fakticky vykonával péči o dítě včetně jeho materiálního zabezpečení namísto pěstouna, kterému stát vyplácel příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Tím však vzniká nepřijatelná situace, ve které je biologický rodič buď odrazován od osobní péče o své dítě, které bylo svěřeno pěstounovi placenému státem, anebo finančně postihován za to, že o dítě pečoval, což zásadně narušuje práva rodičů.

To, že stěžovatel je nucen poskytovat finanční plnění státu z titulu své vyživovací povinnosti k dítěti, kterou však již ve skutečnosti zcela či zčásti splnil osobní péčí, tak zasahuje i do jeho majetkových práv.

Závěry, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly, tedy vybočují z účelu sledovaného čl. 32 odst. 4 Listiny, jak byl shora vyložen, a porušují základní právo stěžovatele. Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče a výkonu práva rodičů stěžovatelem ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry. Ústavní soud ČR, který není vázán odůvodněním podaného návrhu, proto uzavřel, že v projednávaném případě došlo i k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud ČR proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní služby v obdobných či jiných případech, kdy mohou být porušena práva rodičů, či není jednáno v nejlepším zájmu dítěte.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, poskytující právní poradenství v Olomouci, k rozhodnutí Ústavního soudu ČR k ústavně konformnímu výkladu nabývání od neoprávněného.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „okresní soud“) bylo k žalobě vedlejšího účastníka určeno, že je vlastníkem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Bohatice.

Okresní soud dospěl mimo jiné k závěru, že pokud stěžovatel koupil předmětné nemovitosti od subjektu, kterému nikdy nesvědčilo vlastnické právo, je příslušná kupní smlouva absolutně neplatná, přičemž nabytí vlastnictví jen na základě tvrzené dobré víry (v zápis v katastru nemovitostí) možné není; odkázal na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR obsažené v rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006 a na usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4280/2009.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se totiž se závěry okresního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl

Pokud jde o námitku dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, podle jeho názoru okrajově v dovolání zmíněnou, neboť stěžovatel nastolil argumentaci, s níž se již Nejvyšší soud ČR vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí, když bylo nutno vzít v úvahu i vázanost dovolacího soudu shora zmíněným rozsudkem velkého senátu, načež uzavřel, že stěžovatel nevytyčil otázku, pro kterou by na dovolání bylo možné pohlížet jako přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, dodává, že řízení bylo vedeno dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013.

Stěžovatel vytkl obecným soudům, že žádný z nich se v napadených rozhodnutích otázkou dobré víry na jeho straně nezabýval, neboť dospěly k závěru, že je-li předmětná kupní smlouva neplatná, nemohl se stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť mu k tomu nesvědčí žádný právní titul, přičemž samotná dobrá víra vznik vlastnického práva nemůže založit. Tímto postupem upřednostnily zásadu „nikdo nemůže na nikoho převést více práv, než sám má“ před zásadou dobré víry zakotvenou v § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Avšak jak plyne z judikatury Ústavního soudu ČR (konkrétně stěžovatel uvedl nálezy ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 a ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12), pokud někdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejném seznamu, musí právní řád jeho dobrou víru chránit a není žádoucí, aby veškerá rizika nesla osoba, která jednala v souladu se zákonem a v dobré víře.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že není sporu o tom, že uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitostí v dobré víře, neboť jednal s osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastníkem předmětných nemovitostí, u nichž nebyla zapsána žádná poznámka spornosti, a ani z jiných okolností nevyplynulo nic, co by jeho dobrou víru narušovalo.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, nicméně z jeho obsahu lze usuzovat, že tomu bylo pro vady spočívající v tom, že v něm stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.

Z obsahu dovolání plyne, že stěžovatel, v reakci na závěr odvolacího soudu, že „ochrana dobré víry v zápis v katastru nemovitostí se nemůže s ohledem na aktuální judikaturu a závazný právní názor v posledním kasačním rozsudku uplatnit“, poukázal na svou dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí s tím, že je třeba ji chránit. Takto dle názoru Ústavního soudu ČR dostatečně vymezil právní otázku ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Proto se Ústavní soud ČR nemohl v tomto ohledu se závěry Nejvyššího soudu ČR ztotožnit.

V kontextu průběhu řízení před obecnými soudy bylo od počátku zjevné, že stěžovatel požadoval, aby dovolací soud příslušnou právní otázku posoudil jinak, než jak předtím činil, a jak by to odpovídalo judikatuře Ústavního soudu ČR.

Ústavní soud ČR konstatuje, že ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu ČR.

Nejvyšší soud ČR se od dosud zastávaného názoru velkého senátu odmítl odchýlit, přestože z dovolání vyplynulo, že k dané otázce existuje judikatura Ústavního soudu ČR, která danou otázku řeší odlišně.

Pro účely tohoto rozhodnutí je možno ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, které Ústavní soud ČR ve vztahu k předmětné problematice (a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) konzistentně zastává.

Ochrana dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, je-li absolutně neplatná kupní smlouva, která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu.

Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatností smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí posledním nabyvatelem v řadě.

Ochrana dobré víry nabyvatele může vyloučit ochranu vlastnického práva původního vlastníka. Poskytnutí přednosti jednomu z obou požadavků tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a (s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, poskytující právní poradenství v Olomouci, vysvětluje výše uvedenou zásadu soukromého práva. Jde o původně Ulpianovu zásadu „nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má“.

Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem ČR vyhodnocena jako „neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů“, obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře.

Ústavní ochrany požívá také osoba, která při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednala v dobré víře v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ni vlastnické právo převedl, byť tak ve skutečnosti jako „nevlastník“ předmětných nemovitostí učinit nemohl.

Je nutno přisvědčit stěžovateli, jakožto eventuálně „dobrověrnému“ nabyvateli, že napadenými rozhodnutími těchto soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ČR ústavní stížností napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16)

Advokát JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní poradenství v Olomouci. Právní poradenství v Olomouci má založeno generální praxí, s dalším zaměřením mimo jiné na občanské, trestní, správní a insolvenční právo.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k námitce promlčení vznesenou v rozporu s dobrými mravy státem.

Stěžovatelé se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhali, aby jim vedlejší účastnice (Česka republika – Ministerstvo financí) zaplatila částku 12 183 276,64 Kč z titulu náhrady škody jim vzniklé v důsledku protiústavní regulace nájemného. Jejich žaloba však byla zamítnuta na základě uplatněné námitky promlčení vznesenou státem.

Obecné soudy se dle stěžovatelů při rozhodování o akceptaci námitky promlčení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR. Stěžovatelé zejména vytýkají, že obecné soudy příliš zužujícím a účelovým způsobem interpretovaly pojem „okolností, za nichž byla námitka uplatněna“.

Podle obecných soudů stěžovatelé totiž údajně žádné takové specifické okolnosti o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy netvrdili.

Podle těchto argumentů je matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Česká republika totiž byla tím, kdo svým (ne)jednáním zapříčinil jak vznik žalovaného nároku, tak i dlouhodobou faktickou nemožnost jeho uplatnění u soudu.

Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, podle nichž měli dostatek času, aby své nároky uplatnili (postup rozporný se zásadou vigilantibus iura scripta sunt). Upozorňují totiž, že v roce 2006 zahájili celou řadu řízení, v nichž své nároky uplatnili.

Všechny jejich návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty a soud odvolací ve všech případech postup okresního soudu aproboval. Stěžovatelé navíc upozorňují, že ačkoliv tato řízení byla zahájena až po vydání nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, nebyli stěžovatelé v duchu tohoto rozhodnutí poučeni o možnostech dalšího postupu při uplatňování svých práv.

V naznačeném rozsahu Ústavní soud ČR napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. K porušením základních práv došlo postupem obecných soudů, které v rozporu s principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu ČR neuznaly argument stěžovatelů, podle něhož byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Ústavní soud ČR vymezil podmínky pro aplikaci podústavního práva, zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V rovině podústavního práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 (tehdy platného a účinného občanského zákoníku), zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje znění ustanovené § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“

S „dobrými mravy“ nelze nakládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti.

Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud ČR v minulosti posuzoval i vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že „ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“ (srov. nález sp. zn. II. ÚS 309/95).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně s dobrými mravy neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Specifickou skupinu případů pak tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení, vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores (v rozporu s dobrými mravy). Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců, a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce.

V nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 došlo k další interpretaci ve smyslu, že náhrada škody vůči státu připadá v úvahu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.

Z uvedeného plyne několik dílčích závěrů, jež jsou klíčové pro posouzení právě projednávané věci. Je zřejmé, že rovněž námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy.

V době před přijetím stanoviska Pl. ÚS 27/09 (ještě v prosinci 2008) nejen obecné soudy, nýbrž i sám Ústavní soud ČR přistupovaly k otázce, za jaké období má být stát žalován toliko subsidiárně (tj. po vyčerpání efektivních prostředků nápravy), zcela rozdílně. Tvrzení odvolacího soudu, který uvádí, že „od roku 2006 tak již byl znám názor Ústavního soudu, že se pronajímatelé mohou svého nároku domáhat proti státu“, je proto ve světle uvedeného přinejmenším nepřesné.

V případě stěžovatelů navíc – s přihlédnutím ke specifickým okolnostem tohoto případu – nelze ani tvrdit, že by tito postupovali v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“, na kteroužto zásadu odkazovaly ve svých rozhodnutích zejména odvolací a dovolací soud.

Ústavní soud ČR tedy shrnuje, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu ČR toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu.

Navzdory uvedenému však výkonná moc prostřednictvím vedlejší účastnice tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy.

Ústavní soud ČR tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces i jejich právo vlastnit majetek.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ČR podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dobrými mravy se rozumí soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.