Archiv rubriky: Občanské právo

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice zájezdu, především jeho pojmovým znakům a vadám.

Dle § 2521 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) „se smlouvou o zájezdu pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka předem připravený soubor služeb cestovního ruchu (zájezd) a zákazník se zavazuje zaplatit souhrnnou cenu.“

Zájezdem se rozumí předem připravený soubor služeb cestovního ruchu. Předem připraveným souborem služeb se má na mysli připravenost před zahájením zájezdu. Aby však šlo o zájezd dle OZ musí být zároveň naplněny 2 kumulativní podmínky plynoucí z § 2522 odst. 1 OZ.

První podmínkou je, že zájezd musí být uspořádán na dobu delší jak 24 hodinu nebo musí zahrnovat přenocování. Přenocování se musí odehrát v zařízení k tomu určeném, a to přes noc. Pokud by se „nocovalo“ v za jízdy např. v autobuse, resp. když cesta autobusem probíhá v noci, nelze se bavit o přenocování ve smyslu první podmínky smlouvy o zájezdu.

Druhou podmínkou je naplnění alespoň 2 z nabízených znaků, kterými jsou dle OZ ubytování, doprava a jiná služba cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb. Jako příklady těchto jiných služeb mohou sloužit např. stravování či služby průvodce či delegáta.

Zájezdem ve smyslu smlouvy o zájezdu dle OZ „však není soubor služeb cestovního ruchu poskytnutý podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání ani soubor služeb cestovního ruchu, jehož nabídka a poskytnutí není podnikáním.“

Pokud jde o osobu pořadatele zájezdu, § 2523 OZ stanoví, že „za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby.“ Dále také ten, „kdo zprostředkuje nebo zařídí jednotlivé služby cestovního ruchu, se považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních okolností u třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako zájezd na vlastní odpovědnost.“

Jelikož pořádání zájezdů, především těch přeshraničních, není pouze v moci pořadatele, protože se do nich promítají různorodé zahraniční prvky, ať už jde o kulturu, rozdílnou měnu, či poplatky spojené s dopravou, je možné změnit ceny zájezdu.

Ustanovení § 2530 OZ umožňuje pořadateli navýšit cenu zájezdu, je-li to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem výpočtu jejího zvýšení, a to pouze z důvodů uvedených v § 2530 odst. 2 OZ. Mezi důvody možného zvýšení ceny patří zvýšení ceny za dopravu včetně cen pohonných hmot, zvýšení platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné poplatky zahrnuté v ceně zájezdu, nebo zvýšení směnného kursu české koruny použitého pro stanovení ceny zájezdu v průměru o více než 10 %. Pokud však pořadatel zašle oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než 21. den před zahájením zájezdu, nemá zvýšení ceny právní účinky a nepřihlíží se k nim.

Co se týče vad zájezdu, je zájezd právní úpravou chráněn jako celek. Tudíž vadou celého zájezdu bude i vada jednotlivé dílčí služby, jen se následně bude posuzovat, jaký dopad uvedená vada měla na celý zájezd a na následné možnosti zákazníka, jak docílit napravení vady.

U zájezdu zákonodárce rozlišuje podstatné a nepodstatné vady zájezdu podle intenzity porušení ujednané smlouvy. Podstatná vada směřuje k nenaplnění hlavního účelu závazku. Příkladem může být nezajištění a neuskutečnění jazykové výuku v rámci sjednání jazykového zájezdu s kurzy. Vady, které nesměřují k nenaplnění hlavního účelu závazku, jsou vadami nepodstatnými.

Dle § 2538 OZ „vyskytnou-li se po odjezdu podstatné vady zájezdu a nepřijme-li pořadatel opatření, aby zájezd mohl pokračovat, nebo odmítne-li zákazník takové opatření z řádného důvodu, zajistí pořadatel na své náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané místo.“

Oproti tomu dle § 2537 odst. 1 OZ má pořadatel sjednat nápravu u nepodstatných vad, nezjedná-li jí, může zákazník nápravu sjednat sám, a pořadatel mu následně nahradí vynaložené náklady. Pokud bude zákazník vady uplatňovat po ukončení zájezdu, bude mít nárok jen a pouze na slevu z ceny, která se posoudí dle rozsahu a trvání vady zájezdu.

Jde-li o náhradu škody, kterou lze požadovat vedle slevy, „pořadatel odpovídá zákazníkovi za splnění povinností ze smlouvy o zájezdu bez zřetele na to, zda v rámci zájezdu poskytují jednotlivé služby cestovního ruchu jiné osoby.“
Dle § 2543 odst. 1 OZ lze požadovat i náhradu nemajetkové újmy, „újmy za narušení dovolené“, dojde-li k porušení povinnosti, za niž odpovídá, pořadatel.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že úprava obsažená v občanském zákoníku je transpozice směrnice Rady o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy č. 90/314/EHS, která se ovšem k 1. 7. 2018 zrušuje a bude nahrazena novou, což způsobí i určité změny v zákonné úpravě smlouvy o zájezdu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma navazuje na předchozí příspěvek, a opět se věnuje věcným právům k věci cizí. Tentokráte svoji pozornost zaměřuje na věcná břemena, která jsou upravena v § 1257 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „OZ“).

Věcná břemena jsou taková práva k věci cizí, která omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen buď něco trpět nebo něčeho se zdržet, pak jde o služebnosti, anebo něco dát či konat. V tomto případě tzv. aktivní povinnosti hovoříme o reálném břemeni. Věcná břemena následují právní osud zatížené věci a lpí na ni bez ohledu, kdo je jejím vlastníkem.

Ustanovení § 1257 odst. 1 OZ upravuje, že „věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet,“ čímž zakotvuje negativní povinnost vlastníka služebné věci vůči oprávněné osobě. Učebnicovým příkladem strpění je přecházení cizí osoby přes pozemek vlastníka.

Jelikož jsou služebnosti věcným právem, jsou povinnosti z nich trvalé či opakovatelné. Služebnosti můžeme dělit na pozemkové (in rem) a osobní (in perosnam). Pozemková služebnost je spojena s vlastnictvím určité věci ze strany oprávněného, která smrtí či zánikem oprávněného nezaniká a dle § 1265 odst. 1 OZ ji nelze spojit s jiným pozemkem. Příkladem může být přecházení přes jeden zatížený pozemek za účelem dosažení pozemku jiného (panujícího).

Osobní služebnost slouží jen a pouze určité osobě, která však smrtí či zánikem osoby zaniká. Nelze ji však, dle § 1265 odst. 2 OZ převést na jinou osobu. Jako příklad můžeme uvést užívání bytu určitou jinou osobou.

Dle § 1260 odst. 1 OZ „se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.“ Tento výčet možností, jak zřídit služebnost však není výčtem taxativním, jelikož v něm není uvedeno jednostranné prohlášení vlastníka, které vyplývá z § 1257 odst. 2 OZ.

Pokud je služebnost k nemovité věci zřizována smlouvou, je pro zřízení nezbytná písemná forma. Je-li služebnost zřízena k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká služebnost až zápisem do takového seznamu, jak plyne z § 1262 odst. 1 OZ.

Právní poměry ze služebnosti jsou řízeny primárně smlouvou mezi osobami služebnost zakládající, subsidiárně občanským zákoníkem. Důležitým hlediskem služebností je, že zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu, jak upravuje § 1258 OZ. Dle § 1263 OZ „oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání zdržet.“

Občanský zákoník ve svém textu (§ 1267 a násl.) poskytuje demonstrativní výčet některých pozemkových služebností jako jsou např. služebnost inženýrské sítě, opora cizí stavby, právo na svod dešťové vody, právo na vodu a další. Mezi osobní služebnosti řadí užívací a požívací právo či služebnost bytu (§ 1283 a násl. OZ).

Dle § 1299 odst. 1 „služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.“ Dle odst. 2 „při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.“

Dále může dojít k zániku služebnosti dohodou stran, uplynutím doby, na kterou byla služebnost zřízena, či promlčením. Pokud se ale jedná o služebnost k věci zapsané do veřejného seznamu, vždy služebnost zanikne až výmazem z takového seznamu.

Reálným břemenem je zatížena věc, ze které je vlastník povinen něčeho aktivně konat či plnit. Z dikce § 1303 odst. 1 OZ lze dovodit, že reálné břemeno je možné zřídit pouze k věcem zaspaným ve veřejném seznamu, tudíž reálné břemeno vznikne až zápisem do takového seznamu. Pro reálná břemena je typická jejich dočasnost, vykupitelnost a povinnost k pozitivnímu jednání. Dle § 1304 OZ však „může být časově neomezené reálné břemeno zřízeno jen jako vykupitelné a podmínky výkupu musí být předem určeny již při zřízení reálného břemene.“

Reálné břemeno zakládá vlastníku věci dočasnou povinnost k plnění s tím, že nebude-li plněno, transformuje se právo z reálného břemene v substituční oprávnění na peněžitou náhradu, pro niž je možné vést výkon rozhodnutí nebo exekuci na zatíženou věc obdobně jako při zástavním právu.

Jako příklad reálného břemene může sloužit kupříkladu i povinnost vlastníka pozemku chovat obecního býka, či povinnost udržovat v řádném stavu kostel.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že o zániku reálných břemen obdobně platí ustanovení o zániku služebností.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje jednomu z věcných práv k věci cizí, právu stavby. Věcná práva k věci cizí jsou upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), konkrétně v části třetí, hlavě II, díl 5, § 1240 a násl., a jde o taková práva, která mohou vznikat zásadně jen na „cizí“ věci. Na druhou stranu pro taková práva platí stejné principy jako pro věcná práva obecně (srov. § 979 a násl.).

Věcná práva k věci cizí se dělí na práva užívací, která slouží zejména k hospodářskému užití věci cizí a práva zajišťovací, která oplývají především směnnou funkcí cizí věci. Mezi užívací práva patří právo stavby a služebnosti. Mezi zajišťovací náleží právo zástavní, retenční a reálná břemena. Dále však existují i další věcná práva k věci cizí, mezi něž se řadí předkupní právo, výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje a zákaz zastavení. Tato práva však lze zřídit i jako právo pouze obligační.

Právo stavby jako užívací věcné právo k věci cizí upravené v § 1240 a násl. OZ je výjimkou ze zásady superficies solo cedit, která je zakotvená v § 506 odst. 1 OZ. Právo stavby umožňuje, že stavba, budoucí či již postavená, není součástí pozemku, jak je to běžné, ale součástí práva stavby, které je samo o sobě věcí nemovitou, dle § 1242 OZ. Vlastník pozemku (povinný) umožňuje stavebníkovi (oprávněnému) mít na pozemku stavbu, aniž by byla pouze součástí pozemku.

Právo stavby se dle § 1243 odst. 1 OZ nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jelikož jde o právo zapisované do katastru nemovitostí, vzniká právo stavby až jeho zápisem. Právo stavby nelze zřídit k pozemku, na kterém vázne právo příčící se účelu stavby. Je-li pozemek zatížen zástavním právem, lze jej zatížit právem stavby jen se souhlasem zástavního věřitele.

Jelikož je zásada superficies solo cedit klíčovou zásadou soukromého práva, může být právo stavby, jako její výjimka, zřízena pouze dočasně. Právo stavby tedy nesmí být zřízeno na dobu delší jak 99 let. Pokud je zřízeno např. na 30 let, lze ho prodlužovat až do celkové doby 99 let. Pokud se chce právo stavby protahovat dále, je třeba nového zřízení práva stavby. Nabyl-li stavebník právo stavby vydržením, nabývá právo stavby, dle § 1244 odst. 2 OZ, na dobu 40 let. Jsou-li pro to spravedlivé důvody, může soud dobu, na kterou je právo stavby zřízeno, k návrhu dotčené strany zkrátit nebo prodloužit.

Právo stavby nelze omezit rozvazovací podmínkou. Byla-li rozvazovací podmínka ujednána, nepřihlíží se k ní, což zakotvuje § 1246 OZ. Nelze tedy např. stanovit, že právo stavby skončí v okamžiku, kdy se určitá osoba stane prezidentem.

Právo stavby lze zřídit jak úplatné, tak i bezúplatné. Ujednala-li se úplata v opětujících se dávkách jako stavební plat (solárium), zatěžuje právo stavby jako reálné břemeno.

Ujednání, která mají obligační charakter, zavazují pouze strany závazku. Taková ujednání, která tvoří obsah práva stavby, působí vůči všem i vůči pozdějším právním nástupcům. Dle § 1250 OZ má stavebník stejná práva jako vlastník, co do stavby vyhovující právu stavby; pokud se jedná o jiné užívání pozemku zatíženého právem stavby, má stejná práva jako poživatel, ledaže je ujednáno něco jiného.

Co se týče dalších právních poměrů z práva stavby, tak právo stavby lze převést i zatížit, právo stavby přechází na dědice i na jiného všeobecného právního nástupce. Důležitou součástí práva stavby je předkupní právo dle § 1254 OZ. Stavebník má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má předkupní právo k právu stavby.

Právo stavby především zaniká uplynutím doby. V tomto případě ex lege stavba přirůstá do vlastnictví vlastníka pozemku. Není-li nic jiného ujednáno, dá vlastník stavebního pozemku stavebníkovi při zániku práva stavby uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, za stavbu náhradu. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době zániku práva stavby, ledaže si strany ujednají jinak.

Právo stavby však může zaniknout výmazem z katastru nemovitostí, v návaznosti na učiněné právní jednání osob.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že samostatný zánik stavby nemá žádný vliv na trvání práva stavby. Dojde-li k zániku stavby, právo stavby nadále trvá a je možné ve smluvené době vybudovat stavbu novou.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se nadále věnuje nesporným řízením. Tentokráte se zaměřuje na situace, kdy je člověk bez svého písemného souhlasu převzat nebo držen ve zdravotním ústavu.

Písemný souhlas člověka s převzetím a držením ve zdravotním ústavu je nutný z důvodu, že člověka nelze omezit na jeho osobní svobodě bez jeho souhlasu, nebo jen na základě zákona, což vyžaduje i Listina základních práv a svobod (srov. čl. 8 odst. 2). Jde o situace, kdy člověk odmítá souhlas udělit, dále kdy ho udělil, avšak ho vzal zpět a konečně, když člověk souhlas udělil, avšak následně došlo k omezení jeho volného pohybu nebo styku s vnějším světem.

Řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu (dále také „detenční řízení“) se obecně rozpadá do tří druhů řízení podle toho, v jaké situaci se člověk ve zdravotním ústavu objeví. Rozhodnutí soudu v detenčním řízení vždy nahrazuje potřebný písemný souhlas člověka.

Nejprve jde o tzv. „standardní“ detenční řízení, tedy řízení, kdy je člověk bez svého písemného souhlasu umístěn do zdravotního ústavu, především na základě jeho duševní choroby.

Další detenční řízení nastupuje na řadu v případech, kdy je převzat člověk, jehož zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče, není-li vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen právně jednat a není-li tento stav způsoben duševní poruchou (§ 83 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „ZŘS“).

Poslední detenční řízení, na které ZŘS pamatuje, je řízení vyslovení (ne)přípustnosti držení v zařízení sociálních služeb, v situacích, ve kterých opatrovník člověka s poskytovatelem uzavře smlouvu o umístění člověka do takového zařízení, avšak proti jeho vůli či bez přivolení soudu (§ 84 až 84b ZŘS).

Advokát v Olomouci se však v tomto příspěvku věnuje pouze standardnímu detenčnímu řízení.

Stejně jako v minulých příspěvcích je pravomoc vést řízení a rozhodnout o věci vložena do rukou civilních soudů na základě § 2 písm. d) a § 66 až 83 ZŘS.

Toto standardní detenční řízení se rozpadá do dvou samostatných částí, v nichž soud nejprve zkoumá, zda byl člověk převzat do zdravotního ústavu na základě zákona, a zda důvody jeho držení trvají, a následně jde o řízení, ve které soud řeší, zda je následné dlouhodobější držení člověka ve zdravotním ústavu nutné.

Vždy když je člověk bez svého písemného souhlasu umístěn do zdravotního ústavu, musí ústav takovou skutečnost oznámit do 24 hodin soudu, což plyne z § 75 odst. 1 ZŘS. Místo ústavu je klíčové i pro určení místní příslušnosti soudu, jelikož pro řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je zdravotní ústav, ve kterém je člověk umístěn.

Z toho také vyplývá, že takové řízení může být zahájeno bez návrhu z úřední povinnosti vydáním usnesení dle § 13 odst. 2 ZŘS, ale také na návrh umístěného člověka či jeho zástupce dle § 13 odst. 1 ZŘS.

V první části detenčního řízení jsou účastníky jak zdravotní ústav, tak především umístěný člověk. Pokud ovšem podal návrh na zahájení řízení zákonný zástupce umístěného člověka, je účastníkem také zástupce (§ 67 odst. 2 ZŘS).

V řízení musí být umístěný člověk vždy zastoupen. Pokud není zastoupen zmocněncem, soud mu musí ustanovit zástupce z řad advokátů.

Řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou, tudíž odpovědnost za dokazování nese sám soud. Soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá.

Soud do sedmi dnů usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů a pokud ano, tak jestli tyto důvody nadále trvají. Pokud soud dospěje k tomu, že převzetí bylo nezákonné nebo že zákonné důvody již netrvají, rozhodne o propuštění umístěného člověka.

Pokud soud v první části detenčního řízení vysloví, že se převzetí uskutečnilo v souladu se zákonnými důvody, že tyto důvody nadále trvají a umístěný je dále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu.

Tato část detenčního řízení může trvat až 3 měsíce od výroku o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, tedy soud má více času k detailnímu zjištění zdravotního stavu umístěného člověka. Proto také k takovému zjištění, zda další držení ve zdravotním ústavu je či není nutné, soud jmenuje znalce, který je povinen vypracovat lékařský posudek.

Po náležitém zjištění všech podstatných skutečností ohledně zdravotního stavu soud ve věci rozhodne rozsudkem, ve kterém soud vyřkne, zda další držení je přípustné a na jakou dobu. Takový rozsudek zanikne uplynutím doby 1 roku ode dne jeho vyhlášení, nebyla-li v něm určena doba kratší. Má-li být držení ve zdravotním ústavu prodlouženo nad tuto dobu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí o povolení dalšího držení znovu rozhodnout, což plyne z § 81 odst. 3 ZŘS.

Dle § 82 odst. 1 ZŘS může umístěný člověk, jeho zástupce, opatrovník, a osoby jemu blízké ještě před uplynutím doby, do které je držení přípustné, žádat o nové vyšetření a rozhodnutí o propuštění, je-li odůvodněna domněnka, že další držení ve zdravotním ústavu není důvodné.

Následně by soud rozhodl znovu rozsudkem, který musí být vyhlášen do 2 měsíců od podání návrhu. Zamítne-li soud opakovaně návrh na propuštění a nelze-li očekávat zlepšení stavu umístěného člověka, může rozhodnout, že nebude konat další vyšetřování před uplynutím doby, po kterou bylo držení ve zdravotním ústavu povoleno.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr pro úplnost dodává, že jde o tak citlivé záležitosti, ve kterých je třeba zvýšeného dozoru, že i státní zastupitelství může na základě § 8 odst. 2 ZŘS podat návrh, na jehož základě se zahájí detenční řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma pokračuje ve zvláštních druzích civilního soudního řízení. Dnes se věnuje řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti.

Stejně jako v minulém příspěvku o řízení ve věcech svéprávnosti se i řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti řadí mezi tzv. nesporná řízení. Pravomoc vést řízení a rozhodnout o věci je v těchto řízeních vložena do rukou civilních soudů na základě zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), především § 2 písm. b) a § 50 až 64 ZŘS.

Řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti se dle zákonné úpravy rozpadá do tří různých řízení, kterými jsou řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, o prohlášení člověka za mrtvého a o určení data smrti. Všechna tato řízení mají hmotněprávní základ v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Řízení o prohlášení člověka za nezvěstného je takové řízené, které řeší nejistotu o pobytu a pohybu člověka. Věcně a místně příslušným soudem k řízení o prohlášení člověka za nezvěstného je dle § 50 ZŘS soud, který byl naposledy obecným soudem (srov. § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) toho, jenž má být prohlášen za nezvěstného (dále jen „pohřešovaný“).

Za nezvěstného může soud, dle § 66 odst. 1 OZ, prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje.

Toto řízení lze zahájit pouze na návrh, a to na návrh osoby, která na tom má právní zájem (§ 66 odst. 2 OZ). Mělo by jít o návrh, ve kterém by mělo být osvědčeno, že je určitá osoba nezvěstná.

Účastníkem tohoto řízení je pohřešovaný a ten, kdo je podle jiného právního předpisu (OZ) oprávněn k podání návrhu na zahájení řízení.

V průběhu řízení soud z úřední povinnosti zjišťuje rozhodné skutečnosti a provádí šetření o pobytu a pohybu pohřešovaného, především zveřejněním vyhlášky dle § 53 odst. 1 ZŘS.
Soud vyhláškou, tzv. ediktem, nebo jiným vhodným způsobem vyzve pohřešovaného, aby se do 3 měsíců přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníku, popřípadě zástupci, uvedenému ve vyhlášce. Pokud se pohřešovaný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, kde se zdržuje, rozhodne soud o prohlášení za nezvěstného.

Řízení o prohlášení člověka za mrtvého řeší takové situace, kdy nelze tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem či je vysoce pravděpodobné, že člověk zemřel.

Hmotněprávní předpoklady prohlášení člověka za mrtvého se liší podle toho, zda se jedná o důkaz smrti (srov. § 26 odst. 2 OZ) nebo domněnku smrti (srov. § 71 a násl. OZ). Tyto předpoklady se následně projevují i v otázce procesního charakteru, v zahájení řízení.

V případě důkazu smrti je možné řízení zahájit bezodkladně poté, co došlo k události, která smrt osvědčuje, a to i bez návrhu. Prohlášení člověka za mrtvého, které v tomto případě víceméně nahrazuje úmrtní list.

Má-li probíhat řízení na základě domněnky smrti, lze řízení, dle § 55 ZŘS, zahájit pouze na návrh. Navrhovatelem bude osoba, která má na prohlášení člověka za mrtvého právní zájem, jak plyne ze § 71 odst. 1 OZ.

Místní příslušnost soudů k řízení je stejná jako u řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, tedy jde o soud, který byl naposledy obecným soudem toho, jenž má být prohlášen za mrtvého.

Specifikem oproti většině řízení vedených dle ZŘS, je to, že soud v řízení o prohlášení člověka za mrtvého rozhoduje rozsudkem, ve kterém uvede den, který platí za den smrti člověka, popřípadě den, který nezvěstný zřejmě nepřežil.

Posledním řízením, které spadá do dílu o řízení ve věcech nezvěstnosti a smrti, je řízení o určení data smrti. Zde již víme, že člověk zemřel, jenže ani po provedení lékařské prohlídky nelze spolehlivě zjistit přesné datum jeho úmrtí.

S okamžikem smrti člověka je totiž spjata řada právních následků, zejména zánik právní osobnosti, manželství, registrovaného partnerství i dalších právních vztahů ex lege, či vznik dědického práva, proto je třeba zajistit, aby datum smrti člověka bylo spolehlivě zjištěno.

Řízení o určení data smrti lze zahájit jak na návrh, tak dle § 60 ZŘS z úřední povinnosti bez návrhu na základě podnětu matričního úřadu, který běžně provádí zápis do knihy úmrtí.

Sídlo takového matričního úřadu je pro řízení o určení data smrti klíčové, neboť místně příslušným soudem je soud, v jehož obvodu je sídlo matričního úřadu.

V průběhu řízení soud z úřední povinnosti, stejně jako v řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, zjišťuje rozhodné skutečnosti pomocí vyhlášky, ve které vyzve každého, kdo zná okolnosti, z nichž lze zjistit datum smrti člověka nebo které by k takovému zjištění mohly vést, aby o nich podal zprávu ve lhůtě 1 měsíce. Po uplynutí lhůty soud v rozsudku určí den, který platí za den smrti člověka.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma Vám v případech, kdy se stane osoba pohřešovanou či jsou pochybnosti o životě člověka, může poradit, jaké kroky v takových případech učinit, aby nedošlo ke zbytečné újmě, jelikož se jedná o otázky, které se mohou dotknout mnohem více osob.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje zvláštnímu druhu civilního soudního řízení, kterým je řízení ve věcech svéprávnosti.

Řízení ve věcech svéprávnosti se řadí mezi tzv. nesporná řízení, která se vyjadřují především aplikací obecné části zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), a užitím vyšetřovací zásady během fáze dokazování. Vyšetřovací zásada znamená, že procesní odpovědnost za veškerá skutková zjištění nese sám soud, který musí provést i jiné důkazy, než které navrhli účastníci, pokud jsou třeba ke zjištění skutkového stavu.

Řízení ve věcech svéprávnosti hmotněprávně vychází ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), který v § 55 odst. 1 uvádí, že „k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.“

Pokud je člověk vážně narušen ve své schopnosti právně jednat, a nelze-li užít přiměřenějších a mírně omezujících podpůrných prostředků uvedených v § 31 a násl. ZŘS, resp. § 38 až 54 OZ, tedy zejména schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka, přichází k úvahu právě omezení ve svéprávnosti skrze rozhodnutí soudu v řízení ve věcech svéprávnosti.

Dalším znakem využití omezení svéprávnosti jako prostředku ultima ratio je, že soud vždy, když probíhá toto řízení, musí řádně zvážit, zda opravdu nelze takových mírnějších prostředků užít. Dokonce i osoba, která podává návrh na zahájení řízení ve věcech svéprávnosti, musí v návrhu uvést, z jakých skutkových a právních důvodů považuje návrh za důvodný, a proč užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné.

Když už soud dojde k závěru, že je na místě osobu omezit na svéprávnosti, „může soud svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.“

Co se týče samotných procesních záležitostí, je věcně příslušným vždy okresní soud. Dle § 34 ZŘS je pro řízení místně příslušný obecný soud toho, o jehož svéprávnosti se rozhoduje. Je-li tato osoba bez svého souhlasu umístěna ve zdravotním ústavu nebo je-li umístěna v zařízení uvedeném v § 84, je příslušný soud, v jehož obvodu je tento ústav.

Dle § 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.

Zahájit řízení ve věcech svéprávnosti lze i bez návrhu. Návrh na zahájení může podat i zdravotní ústav, ve kterém se posuzovaná osoba nachází. Účastenství se v tomto řízení řídí tzv. třetí definicí účastenství civilního řízení, která vychází z § 6 odst. 1 ZŘS. Účastníkem řízení je tedy navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Během tohoto řízení, musí být posuzovaný zastoupen opatrovníkem, kterého vždy jmenuje soud. Tato skutečnost posuzovanému však nebrání, aby se nechal zastoupit na základě plné moci.

V řízení se koná jednání, během kterého by soud měl vyslechnout posuzovaného, nelze-li výslech provést kvůli zdravotnímu stavu posuzovaného, může od toho soud upustit. Vždy však soud musí posuzovaného zhlédnout a ustanovit znalce, jelikož je zde obligatorní povinnost vypracovat znalecký posudek.

Pokud vede soud řízení ve věcech svéprávnosti, je povinen dle § 46 odst. 1 ZŘS zahájit řízení ve věcech opatrovnictví člověka a řízení spojit.

Řízení ve věcech svéprávnosti je řízení o statusových otázkách fyzických osob. Soud v těchto věcech rozhoduje rozsudkem, který je závazný pro každého (erga omnes), a musí v něm vymezit rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.

Pokud soud omezil ve svéprávnosti osobu, avšak k omezení nebyly naplněny podmínky, soud rozsudek i bez návrhu zruší dle § 42 ZŘS.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že k řízení ve věcech svéprávnosti nedávno vyjádřil i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 1584/16. Advokát v Olomouci Vám v případech, kdy určité osobě dělá větší problém právně jednat, může poradit, jaké kroky v takových případech učinit, aby nedošlo ke zbytečné újmě.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přibližuje podobu a přípustnost dovolání ve sporném řízení v rámci zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jakožto mimořádného opravného prostředku před civilními soudy, o němž dle § 10a o. s. ř. rozhoduje Nejvyšší soud ČR.

Mimořádnost tohoto opravného prostředku spočívá v tom, že jím lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to o. s. ř. připouští. Samo dovolání, ve kterém nelze uplatnit žádné nové skutečnosti, je založeno na tzv. revizním opravném systému, tudíž umožňuje dovolacímu soudu pouze přezkum z hlediska právního a rozhodnout o něm tak, že rozhodnutí dovolací soud změní, zruší či potvrdí.

Ono posouzení právního hlediska vychází z § 241a odst. 1 o. s. ř., které stanoví jediný dovolací důvod, a to že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zde je třeba doplnit, že ono rozhodnutí odvolacího soudu je dle § 237 o. s. ř. „rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Dovolání je dále, dle § 238a o. s. ř., absolutně vždy přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, o přistoupení dalšího účastníka a o záměně účastníka. Zde není třeba dostát přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.

Ústavní soud ČR v nedávném nálezu (sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017) připomněl, že „zákon (pozn. o. s. ř.) nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně.“

Pokud dovolatel v dovolání odkazuje na rozdílnou praxi Ústavního soudu ČR, ze které ve svých rozhodnutí vychází i soud dovolací, neboť jsou pro něj závazné a často dostatečně specifikují i judikaturu Nejvyššího soudu ČR, měl by dovolací soud takové dovolání posoudit jako přípustné, i když konkrétní přípustnost výslovně nejmenuje.

Aby se mohlo o dovolání vést řízení a rozhodnout o něm, je nutné, aby bylo dovolání podáno ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.

Dále je třeba, aby byl dovolatel, tedy účastník, kterému v původním řízení nebylo plně vyhověno, zastoupen advokátem či notářem, který musí dovolání za dovolatele sepsat. Ostatní účastníci povinnost zastoupení v rámci dovolacího řízení nemají. Pokud dovolatel není zastoupen, či dovolání nesepsal jeho povinný zástupce ani po výzvě soudu, přičemž se na něj nevztahuje výjimka z povinného zastoupení (§ 241 odst. 2 o. s. ř.), dojde dle § 241b odst. 2 ve spojení s § 104 odst. 2 věta druhá o. s. ř. k zastavení řízení již soudem prvního stupně, v méně častých případech až soudem dovolacím.

Rozhodnout o dovolání může Nejvyšší soud ČR odmítnutím pro nepřípustnost, nebo z důvodu existence vad, které nebyly ve lhůtě odstraněny. Nepřistoupí-li dovolací soud k odmítnutí, může dovolaní zamítnout, a to v případech, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu správné. V opačném případě se může uchýlit ke změně, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a zároveň sám může rozhodnout. A konečně může Nejvyšší soud ČR takové nesprávné rozhodnutí zrušit, a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že i podání dovolání je, stejně jako většina návrhů na zahájení sporného řízení, stiženo poplatkovou povinností v závislosti na předmětu řízení dle Položky 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích.