Archiv rubriky: Nezařazené

Z ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce vyplývá, že ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce je ustanovením, jímž se zapracovávají předpisy Evropského společenství zakotvující v pracovněprávních vztazích zásadu stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. Od tohoto ustanovení (pojmy v něm použité jsou dále rozvedeny a konkretizovány v návazných ustanovení § 110 odst. 3,4, a 5 zák. práce) se sice nelze odchýlit, což ale neplatí, jde-li o odchýlení ve prospěch zaměstnance (srov. § 2 odst. 1 druhou větu zák. práce). V takovém případě je v souladu se zásadou smluvní volnosti, aby zaměstnavatel v individuálním případě platně stanovil nebo sjednal se zaměstnancem odměnu, která přesahuje mzdu jinak poskytovanou za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty.

Tato smluvní volnost ale není neomezená, nemůže být absolutní, neboť musí respektovat odpovídající práva a oprávněné zájmy zaměstnavatele nebo jiných zaměstnanců, zejména musí být v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, mezi které náleží rovněž zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace (srov. též § 16 zák. práce). Rozpor se zásadou rovného zacházení při sjednávání mzdy v individuálním případě v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci znamená vybočení ze zákonného rámce, jde o protiprávní stav, který by zaměstnavatel mohl napravit jen tak, že stejný nárok tedy stejné odměny zajistí i ostatním zaměstnancům. Za těchto okolností může být mzda s jednotlivým zaměstnancem stanovena či sjednána „nad rámec rovného zacházení“ a v jeho prospěch jedině tehdy, je-li pro to věcný důvod představující ve srovnání s jinými zaměstnanci určitou konkurenční výhodu, popřípadě, že by rozdílné zacházení bylo podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce.

Jestliže naopak zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná, byť „v jeho prospěch“, odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení (práci za nikoliv stejné odměny), jde o porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce.

Nejvyšší soud ČR řešil dovolání, kterým se chtěl žalobce na svém zaměstnavateli domoci náhrady škody způsobenou sjednáním nižší mzdy na pracovní pozici kuchaře mezi ním a jeho kolegou, protože se domníval, že oba vykonávali přesně stejnou práci a měli mít tedy za tuto práci stejné odměny. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.

Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty (za stejné odměny) se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2 zák. práce) tak, jak jsou použité pojmy dále rozvedeny a konkretizovány v návazných ustanovení § 110 odst. 3,4, a 5 zák. práce. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 113 odst. 1 zák. práce).

Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda tedy mzda za stejné odměny (srov. § 110 odst. 1 zák. práce).

Nicméně ze smlouvy žalobcova kolegy bylo patrné, že ve své smlouvě mimo standardní výkon práce, bude zaškolovat žáky ze středních škol. Na závěr soud uvedl, že žalovaný má méně zkušeností, je mladší a tudíž nezískal toliko potřebnou praxi, které dosáhl jeho kolega, čímž shledal, že odvolací soud dospěl důvodně k závěru, že ze strany žalované není možno dovodit nerovné zacházení a žalobu podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s .ř. zamítl.
(Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 3976/2013)

„Podle 43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§ 43 odst. 1 – odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu;…), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. …“

Ministryně spravedlnosti podala stížnost k Nejvyššímu soudu, jelikož byla názoru, že trestní sazba nejpřísněji trestného sbíhajícího se zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku umožňuje uložení trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let, přičemž v případě stejnorodosti posuzované trestné činnosti bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání maximálně třinácti let a čtyř měsíců, obviněnému však byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, byl porušen zákon v ustanovení § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že v daném případě nebyla Vrchním soudem v Olomouci při jeho rozhodování dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, respektována ustanovení § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čímž došlo k porušení zákona.
V souvislosti s uvedeným nedostatkem ze strany Vrchního soudu v Olomouci, tj. ujasnění si podmínek pro uložení souhrnného trestu z hledisek vymezených § 43 odst. 2 tr. zákoníku, přisvědčil Nejvyšší soud ČR podané stížnosti pro porušení zákona, neboť shledal existenci vedle sebe stojících uložených souhrnných trestů jednak rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, a jednak rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, přičemž oba soudy ukládaly souhrnné tresty za jednání, pro které se proti obviněnému vedlo trestní stíhání u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 295/2005, přitom z časové osy spáchání veškeré výše označené trestné činností obviněného není zřejmé, že by byla přerušena pravomocným odsouzením (aby se jednalo o recidivu), což by vylučovalo uložení pouze jednoho souhrnného trestu, a to Vrchním soudem v Olomouci dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy vedle sebe dvěma rozhodnutími byly ukládány souhrnné tresty, a z hlediska časové osy páchání veškeré výše označené trestné činnosti obviněným existují pochybnosti o správnosti postupu Vrchního soudu v Olomouci při aplikaci § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pochybnosti i z pohledu součtu výše trestů samostatně uloženými souhrnnými tresty ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že jsou v případě podané stížnosti pro porušení zákona pouze do výroku o trestu dány podmínky uvedené v § 266 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl tak, že vyslovil, že podle § 268 odst. 2 tr. ř. byl pravomocným výrokem o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, porušen zákon v ustanovení § 43 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, zrušil ve výroku o trestu a současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dotčené právní předpisy:

§ 43 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.

§ 266 odst. 2 trestního řádu
Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.

§ 270 odst. 1 trestního řádu
Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

§ 211 odst. 1 trestního zákoníku
Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

§ 211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku
Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu…

§ 268 odst. 2 trestního zákoníku
Stejně bude potrestán (ve smyslu odst. 1 odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci), kdo pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoliv označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává.

V rozsudku ze dne 21. ledna 2015 rozhodoval Nejvyšší soud ČR, zda se zaměstnavatel dopustil vůči zaměstnanci šikany.

V daném případě byl zaměstnanec (žalobce) zaměstnán u zaměstnavatele (žalovaného) na základě pracovní smlouvy. I když ve smlouvě byl uveden druh práce „učitel střední školy“, vyučoval do sporného období jen anglický jazyk. Žalovaný již dříve s žalobcem rozvázal pracovní poměr, žalobce se odvolal u soudu proti neplatnosti výpovědi, soud rozhodl v jeho prospěch a žalobce se mohl vrátit zpět do práce.

Po návratu do práce uzavřel zaměstnavatel se zaměstnancem nový pracovní poměr, ve kterém však byla zaměstnanci přidělena výuka jiných předmětů (tělesná výchova, občanská nauka, strojnictví). Zaměstnanec však neměl k výuce těchto předmětů potřebnou kvalifikaci, z tohoto důvodu nechodil do práce. Zaměstnavatel tedy dal zaměstnanci znovu výpověď z důvodu závažného porušení povinnosti dle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalobce uváděl, že žalovaný porušil svou povinnost, protože žalobce nezařadil na výkon práce (výuku anglického jazyka), který prováděl před uznáním neplatnosti dřívější výpovědi.

Soud prvního stupně žalobci vyhověl a dovodil, že právě žalovaný porušil svou povinnost tím, že zaměstnanci přidělil práci, ke které neměl zaměstnanec kvalifikaci. Žalovaný se však proti tomuto rozsudku odvolal.

Odvolací soud, změnil rozsudek prvního stupně a žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zaměstnanec je povinen vykonávat práci dle pracovní smlouvy, nikoliv podle toho jakou práci v rámci sjednaného druhu práce vykonával. Uvedl, že není rozhodné, že před první výpovědí z pracovního poměru vyučoval žalobce u žalovaného převážně anglický jazyk.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, v němž uvádí, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvádí, že stanovení pracovního úvazku žalovaným bylo účelové. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že pedagogickým pracovníkem může být jen ten, kdo má odbornou kvalifikaci. Nejvyšší soud ČR uvedl, že i když nově sjednaný druh práce, bylo možné podřadit pod „učitel střední školy“, nelze přehlédnout, že se tak stalo poté, co žalobce uspěl se svojí předchozí žalobou o neplatnosti (předchozí) výpovědi. Odvolací soud se tak měl zabývat i tím, zda zaměstnavatel nepřidělil zaměstnanci jiný výkon práce, z důvodu, že se se svou předchozí žalobou domáhal svých práv. Nejvyšší soud se s rozsudkem odvolacího soudu neztotožnil, zrušil jej a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání.

Na základě tohoto rozsudku, by zaměstnavatelé měli zvažovat, že i když přidělují zaměstnanci práci v rámci sjednaného druhu práce, zda tak nečiní šikanózně, například jako v předchozím případě, jako pomstu za to, že se zaměstnanec domáhal svých práv u soudu.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu nevypořádání byť i jen jednoho skutkového či právního žalobního bodu zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností o právu cizince, kterou proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal advokát stěžovatele, kterým mu bylo mimo jiné potvrzeno uložení setrvání zákonem nejdelší možné doby, tj. 120 dnů v zařízení pro zajištění cizinců (dále ZZC).
„Stěžovatel již v žalobě u Krajského soudu namítal, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč mu uložil povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na maximální zákonem předvídanou dobu 120 dnů a jeho rozhodnutí je v tomto aspektu nepřezkoumatelné. Krajský soud se s touto námitkou nevypořádal, a proto napadený rozsudek trpí nesrozumitelností a nedostatkem důvodů.“
(Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 20/2015 – 45)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, „ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dává možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil. (…) Správní orgán musí proto odůvodnit rozhodnutí o délce uložené povinnosti, zejména pokud se rozhodne uložit zákonné maximum. Požadavek na odůvodnění délky této povinnosti je možné dovodit i z toho, že se jedná o zásah do osobní svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. (…) Z judikatury ESLP plyne, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle (…). Vzhledem k výše uvedenému musí být z rozhodnutí správního orgánu zřejmé, z jakého důvodu se rozhodne uložit dobu povinnosti podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu v délce 120 dnů, která představuje zákonný limit.“
(srov. rozsudky ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30; či rozsudek ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Azs 198/2014 – 22 aj.).

Krajský soud na tuto žalobní námitku ovšem nezareagoval. V odůvodnění rozsudku pouze obecně uvedl, že v případě žalobce šlo o zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, a že námitky žalobce vůči nedostatečnosti odůvodnění neobstojí. Nijak ovšem sám neodůvodnil, proč považuje délku povinnosti setrvat v ZZC za přiměřenou pro dosažení sledovaného cíle ochrany veřejného pořádku. Z rozsudku krajského soudu není vůbec zřejmé, že by se žalobní námitkou zabýval, ani jestli podle jeho názoru žalovaný při stanovení povinnosti setrvat v ZZC na maximální možnou dobu zachoval zákonem stanovené meze správního uvážení, a zda se nedopustil zneužití správního uvážení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovateli proto Nejvyšší správní soudu dal za pravdu, protože rozsudek krajského soudu není ve vztahu k této námitce pro nedostatek důvodů přezkoumatelný, a proto rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Související právní předpisy:

čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv:
Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

§ 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu:
(1) Ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců3) až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže
c) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
(2) Jde-li o cizince, který je zajištěn podle zvláštního právního předpisu a který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, rozhodne ministerstvo podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem.

§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní:
Je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

Advokát Olomouc JUDr. Lubor Ludma: Komentuji nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23.2.2015, sp. zn. I. ÚS 2852/2014. Důkaz, jehož provedení se nemohla obhajoba účastnit, nemůže obstát jako stěžejní důkaz o vině. Teprve pokud úsilí o opakování důkazu bylo marné či onen úkon nelze opakovat z povahy věci, je možné připustit odsouzení obžalovaného založené rozhodující či plnou měrou na důkazu (výpovědi svědka či jiných osob), jehož se obhajoba nemohla účastnit, a to pouze za splnění dalších přísných kumulativních podmínek (řízení jako celek lze považovat za spravedlivé a existují skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, včetně možnosti řádného a spravedlivého posouzení jeho věrohodnosti a spolehlivosti).

Advokát Olomouc JUDr. Lubor Ludma: Vyjadřuji se k přípustnosti rekognicí provedených jako neodkladné a neopakovatelné úkony coby rozhodujícího důkazu o vině.

Trestní řízení bylo před řízením u Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR vedeno také Okresním soudem Znojmo, Krajským soudem Brno a Vrchním soudem Olomouc, advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma nabízí své právní služby spočívající v účasti u výslechu osoby.

Související právní úprava:

§ 211 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu:
Místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn.

§ 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu:
Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon.

§ 158a trestního řádu:
Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.

Mlčenlivost advokáta: hostingy, cloudy a servery jsou prostory podléhající advokátní mlčenlivosti

Dovoluji si před samotným článkem předestřít, že mlčenlivost advokáta zde není pro advokáty, ale je zde zásadně ve prospěch klientů a slouží jejich ochraně před nezákonnými zásahy veřejné moci do jejich subjektivních práv a oprávněných zájmů.

Nejvyšší soud České republiky zaujal stanovisko (dne 25.6.2015 ve sp. zn. TPJN 306/2014) týkající se povinnosti mlčenlivosti advokáta. Přispěl ke sjednocení definice jiných prostor, ve kterých (rovněž jako při domovní prohlídce advokáta v obydlí advokáta, ve kterém advokát vykonává advokacii) může prohlídka (pro účely trestního řízení) proběhnout pouze za přítomnosti zástupce České advokátní komory (tedy specifickým postupem podle § 85b zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu). S obsahem listin, které obsahují skutečnosti, na než se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, je orgán provádějící úkon (policejní orgán) oprávněn se seznámit pouze (a jen) za přítomnosti a se souhlasem zástupce České advokátní komory.

Nejvyšší soud České republiky uvedl, že „jiné prostory, v nichž advokát vykonává advokacii, jsou jakékoliv prostory, které souvisí s výkonem advokacie a v nichž se proto nacházejí informace v písemné, elektronické či jiné podobě„. Nejvyšší soud uvedl demonstrativní výčet takových prostor obsahující též prostory jako hostingy, cloudy a servery (a jejich různé typy), tedy nejrůznější elektronická úložiště dat (webové stránky advokáta, vlastní datová úložiště advokáta i datová úložiště provozovaná jinou osobou), dále vozidlo advokáta, místa určená pro ukládání a archivaci spisů, kancelář advokáta, pobočka kanceláře advokáta a kancelář advokáta v sídle společnosti, které advokát poskytuje právní služby.

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR se dále zabývá návrhem na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory, který musí být perfektní (a když trpí vadami ve smyslu § 85b odst. 4 trestního řádu, lze pouhým neformálním sdělením navrhovatele informovat, že se k jeho návrhu nepřihlíží, jinak je třeba rozhodnout zásadně usnesením, proti němuž není stížnost přípustná), Nejvyšší soud ČR rovněž zdůrazňuje, že domovní prohlídku advokáta je třeba náležitě připravit vč. zajištění znalce z oboru kybernetika, výpočetní technika (např. Mgr. Martin Ludma, znalec-IT).

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR (pro futuro) jednoznačně přispěje k ochraně důvěrných informací pro přípravu obhajoby klientů a rovněž také k ochraně zájmů ostatních klientů advokáta.

Mlčenlivost advokáta je jednou z nejdůležitějších povinností a vlastností advokáta.

—

Související právní úprava:

§21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích:
V zájmu jednotného rozhodování soudů může předseda Nejvyššího soudu nebo předseda kolegia Nejvyššího soudu anebo velký senát na základě vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů navrhnout příslušnému kolegiu zaujetí stanoviska podle § 14 odst. 3. K zaujetí stanoviska je potřebný souhlas většiny všech členů kolegia.

§85b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu:
Při provádění domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, pokud se zde mohou nacházet listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, je orgán provádějící úkon povinen vyžádat si součinnost České advokátní komory (dále jen „Komora“); orgán provádějící úkon je oprávněn seznámit se s obsahem těchto listin pouze za přítomnosti a se souhlasem zástupce Komory, kterého ustanoví předseda Komory z řad jejích zaměstnanců nebo z řad advokátů. Stanovisko zástupce Komory je třeba uvést v protokolu podle § 85 odst. 3 trestního řádu.

 

 

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma upozorňuje olomoucké řidiče na změny zákona o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích) s účinností od 1.10.2016. Advokát v Olomouci za nejpodstatnější shledává zejména novou úpravu zániku odpovědnosti za přestupek, když s účinností od 1.10.2015 se bude dle § 20 odst. 2 zákona o přestupcích běh (jednoroční) lhůty pro projednání přestupku přerušovat zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným. Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku začne běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nově nebude možno projednat, uplynou – li od jeho spáchání dva roky (původně byla tato lhůta jednoroční). Zároveň od 1.10.2015 dojde k navýšení maximální hranice pokuty, kterou lze uložit v blokovém řízení (tzv. „na místě“) z původních 1.000,- Kč na 5.000,- Kč, a v příkazním řízení z původních 4.000,- Kč na 10.000,- Kč. Advokát v Olomouci Vám pomůže přestupek vyřešit, v případě zájmu kontaktujte Advokátní kancelář JUDr. Lubora Ludmy.

Právo-IT doznalo značných změn. Dne 1.1.2015 nabyl účinnosti zcela nový zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti. Jedná se o zcela nový (a odbornou veřejností žádaný) a unikátní zákon, který jako první upravuje práva a povinnosti osob a působnost a pravomoci orgánů veřejné moci v oblasti kybernetické bezpečnosti, definuje kybernetický prostor, kritickou informační infrastrukturu, bezpečnost informací, ale také pojmy jako významný informační systém, správce informačního a komunikačního systému a významné sítě elektronických komunikací a další instituty práva-IT. Advokátní kancelář JUDr. Lubor Ludma nabízí (s ohledem na tento nový zákon o kybernetické bezpečnosti) ve spolupráci se Znaleckou kanceláří Mgr. MARTIN LUDMA právní a IT řešení pro klienty, bezpečnostními opatřeními Vám tak pomůžeme zajistit a právně upravit kybernetickou bezpečnost včetně varování a reaktivních a ochranných opatření.

Advokát v Olomouci k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR:

„Jednání obviněného jako řidiče, který si řádně nevytvořil podmínky pro bezpečné couvání v místě, kde se pohybovaly děti, o jejichž výskytu věděl, zůstalo tou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo,“ (citováno z usnesení senátu NS).

Advokát argumentoval, že řidič při couvání v obytné zóně předpokládal, že dítě je pod dozorem přítomné matky a babičky dítěte, couval velmi pomalu, sledoval zrcátka, přesto však přejel roční dítě, které na místě zemřelo. Kontrolu výhledu z vozidla označili znalci za zcela standardní a dostatečnou. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že si měl řidič zajistit při couvání pomoc způsobilé a náležitě poučené osoby a nespoléhat se tak (jak k obhajobě řidiče advokát argumentoval) na náležitý a pečlivý dozor matky a babičky dítěte. Řidič se dopustil nedbalostního trestného činu.

„Obezřetnosti musí řidič dbát o to více, couvá-li z míst vyhrazených pro parkování v obytné zóně, kde se v momentě, kdy hodlá započít s couváním, nacházejí v blízkosti jiné osoby, jejichž výskyt před tímto manévrem zaznamenal. V případě, že započne s couváním, ač může předvídat, že se některá z osob v okamžicích, kdy mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem, přemístí do místa, které nemůže vidět nebo dostatečně sledovat, a přesto couvá bez výstražného signálu nebo pomoci jiné pověřené osoby, zásadně odpovídá za následek, který v této souvislosti způsobil,“ (citace z usnesení Nejvyššího soudu ČR).

Advokát v Olomouci z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že bude při řízení v obytných zónách třeba (pro futuro) dbát (raději) extrémní pečlivosti a opatrnosti.

 

Advokát JUDr. Lubor Ludma prohlubuje spolupráci se znalcem v oboru právo IT – se znaleckou kanceláří Mgr. Martin Ludma na kauzách v oblasti práva-IT. Advokát tak poskytuje komplexní právní služby ve spolupráci se znalcem z oboru právo IT v trestních, civilních i obchodních věcech. Zabýváme se tak (s podporou odborného projednání se znalcem expertem právo IT) kauzami s počítačovou kriminalitou, ochranou dat, bezpečností dat a kybernetikou. Díky úzké spolupráci s IT expertem poskytuje advokát v Olomouci v oblasti právo IT unikátní komplexní právní služby v oblasti právo IT.