Archiv rubriky: Nezařazené

Advokát v Olomouci k usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci činnosti insolvenčního správce.

Samotná nespokojenost dlužníka s tím, jak ho informuje insolvenční správce o svém postupu, jde-li o úkony směřující ke zpeněžení zástavy a k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení, včetně (ne)účelnosti či (ne)hospodárnosti těchto úkonů, není (nemůže být) důvodem ke zproštění funkce insolvenčního správce.

V předmětném řízení odvolací soud shledal za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit insolvenčního správce funkce, když za ně považoval zejména skutečnost, že při výkonu své funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, neplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení může vést i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené insolvenčním soudem k tomu, že insolvenční soud zprostí správce funkce; obvykle se však – jde-li se o pochybení méně závažné – omezí na to, že využije svého oprávnění uložit insolvenčnímu správci pořádkovou pokutu.

Konečně odvolací soud doplnil, že není-li dlužník spokojen s rozsahem informací, jež mu insolvenční správce poskytuje, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona „určité listiny či vysvětlení od správce vyžádal a založil je do insolvenčního spisu; že by tak učinil, se z obsahu spisu nepodává“.

Jelikož odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí anebo že by závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem, usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil, když „jiný názor dlužníka na cenu nemovitostí a jiné představy o průběhu insolvenčního řízení důvodem pro zproštění správce jeho funkce být nemůže“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má advokát dlužníka za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda „je insolvenční správce povinen plnit informační povinnost vůči dlužníkovi a pokud tak nečiní, zda jde o porušení jeho povinností a dále, zda v případě, že insolvenční soud a věřitelský výbor dosud neschválili prodej mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, může insolvenční správce činit úkony směřující k takovému prodeji mimo dražbu, respektive zda zatížení majetkové podstaty náklady souvisejícími s prodejem mimo dražbu před tím, než dojde ke schválení takového prodeje ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, je porušením povinnosti insolvenčního správce jednat s odbornou péčí“.

Advokát dovolatele rekapituluje dosavadní průběh řízení a „konstatuje“, že soudy obou stupňů se s jeho námitkami řádně nevypořádaly a ve svých rozhodnutích vycházely výlučně ze sdělení insolvenčního správce. Poukazuje na nedostatky ve skutkových zjištěních co do „pověření znalce provedením znaleckého posudku“ a (případného) provedení prodeje nemovitostí dlužníka.

Dovolání dlužníka, jehož zastupoval advokát, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR bezezbytku nezodpovězené.

Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014. V tomto usnesení označený odvolací soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, podle kterého důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce, kterou musí uzavřít mj. i advokát. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.

Promítnuto do poměrů projednávané věci a s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě soudy nižších stupňů vybudovaly (následné) právní posouzení a jehož správnost nelze dovoláním po právu zpochybnit, shledává Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.

Argumentace dovolatele vztahující se k (ne)poskytnutí informací insolvenčním správcem ohledně možného postupu dlužníkem tvrzeného „zájemce“ o koupi zástavy, je totiž zjevně nepřípadná již proto, že povinnost insolvenčního správce poskytovat (zvlášť) třetím osobám „poučení“ o tom, jak se mají chovat, chtějí-li se účastnit (jako zájemci o koupi zástavy) procesu zpeněžení zajištění, z insolvenčního zákona (ani ze zásad insolvenčního řízení) neplyne.

Na základě informací, které insolvenční správce (dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů) ohledně zamýšleného postupu při uspokojení pohledávky zajištěného věřitele dlužníku sdělil (tj. že obdržel pokyn zajištěného věřitele k zpeněžení zástavy a začal činit „kroky“ za účelem vypracování znaleckého posudku k ceně zástavy), si dlužník musel být vědom toho, jak hodlá insolvenční správce ve věci uspokojení pohledávky zajištěného věřitele postupovat. Měl-li za to, že informace, které obdržel od insolvenčního správce, nejsou dostatečné, mohl se obrátit na insolvenční soud, který by oprávněnost jeho požadavku posoudil a případně v tomto směru učinil opatření potřebné k zajištění účelu insolvenčního řízení.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud ČR dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
(citováno na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 NSCR 2/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby v oblasti insolvenčního práva.

Advokát v Olomouci k právu na spravedlivý proces zakotvený v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Navrhovatelka podala dne 4. 8. 2014 žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Dne 17. 9. 2015 podala návrh, který byl postoupen Nejvyššímu správnímu soudu dne 23. 9. 2015, ve kterém se navrhovatelka domáhá určení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále „zákon o soudech a soudcích“).

Navrhovatelka v návrhu poukazovala, že krajský soud zcela nedůvodně přerušil řízení na dobu neurčitou z důvodu pochybností o její způsobilosti k podání žaloby, resp. zda byla způsobilá udělit plnou moc. K návrhu se vyjádřila soudkyně krajského soudu s tím, že dle obsahu posudku Posudkové komise je navrhovatelka považována za osobu závislou na pomoci jiné osoby. Soud měl důvodné pochybnosti o způsobilosti navrhovatelky právně jednat, tedy i pochybnosti o udělené plné moci.

Z uvedených důvodů podal krajský soud podnět k započetí řízení o omezení svéprávnosti navrhovatelky, které svým usnesením ze dne 7. 4. 2015 započal Okresní soud v Přerově. Proto krajský soud usnesením ze dne 14. 4. 2015, č. j. 59 Ad 3/2014 – 27, předmětné řízení o správní žalobě přerušil, a to do pravomocného skončení řízení o svéprávnosti navrhovatelky.

Nejvyšší správní soud ČR považuje za nutné předeslat, že opakovaně konstatuje, že v řízení vedeném dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vydaných rozhodnutí v řízení před krajskými soudy, neboť k tomu slouží zvláštní prostředky soudní ochrany, především kasační stížnost. Jakkoli na tomto závěru nehodlá ničeho měnit, nemůže na stranu druhou odhlédnout ani od toho, že se jedná o úkon, který je ve smyslu kompetenční výluky dle § 70 písm. c) soudního řádu správního z možnosti přezkoumání v rámci kasační stížnosti vyloučen, nelze tedy navrhovatelku odkázat, a to zcela formalisticky, na možnost podání kasační stížnosti (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 – 46).

Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení postupu krajského soudu dospěl k závěru, že soud nebyl v případě navrhovatelky nečinný. Soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout.

Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda přerušení řízení krajským soudem bylo důvodné, či tak soud naopak postupoval účelově a svévolně. Ze spisu ověřil, že krajský soud měl zcela důvodně pochybnosti o svéprávnosti úkonů navrhovatelky, a tak postupoval zcela legitimně. Krajský soud k uvedenému postupu dospěl na základě relevantních podkladů, nečinil tak zcela svévolně, a nelze dovozovat, že tak konal z důvodu pomsty za podávané žalobní návrhy ze strany navrhovatelky.

Nejvyšší správní soud České republiky nakonec dospěl k závěru o neoprávněnosti podaného návrhu neboť dobu, po kterou se navrhovatelce dosud nedostalo rozhodnutí, nelze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod považovat již za nepřiměřenou (citované usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 7. 10. 2015 č. j. Aprk 53/2015 – 45).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na spravedlivý proces doplňuje, že toto právo představuje klíčovou součást lidských práv ve smyslu efektivní soudní ochrany a její vymahatelnosti. Ochrana práva na spravedlivý proces vyplývá z ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a z Listiny základních práv a svobod. Do práva na spravedlivý proces spadá celá řada práv a principů, ze kterých je třeba vyzdvihnout zásadu veřejnosti řízení, nezávislost a nestrannost soudců, efektivitu, hospodárnost a dostatečnou rychlost řízení. Advokát v Olomouci nabízí právní služby při ochraně proti průtahům v řízení dle § 174a zákona o soudech a soudcích.

Vzájemné úmyslné usmrcení – advokát v Olomouci k rozdílu mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě:

Dohodnou-li se obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.

Dne 19. 3. 2014 vydal Nejvyšší soud ČR usnesení ve věci dovolání obviněné, týkající se rozdílu mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zde dne 26. 4. 2013 byla obviněná uznána vinnou za zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1. trestního zákoníku. Obviněná byla na počátku roku 2012 přemlouvána svojí dcerou, která trpěla psychickými problémy ke společné sebevraždě. V září roku 2012 ženy k tomuto záměru přistoupily na louce ve stanu. Poškozená nejprve užila velké množství léků, což ji přivedlo do hlubokého spánku, toto jí však nepřivodilo smrt. Poté obviněná na základě předchozí domluvy s poškozenou, ji nejprve dvakrát řízla do zápěstí v úmyslu usmrtit je vykrvácením, toto jednání však smrt poškozené nepřivodilo. Proto jí poté s úmyslem usmrtit prořízla krk kobercovým odlamovacím nožem, v důsledku čehož poškozená zemřela. Následně se obviněná sama pokusila o sebevraždu pomocí požití stejných léků jako poškozená. Za toto jednání byla obviněná odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož výkon byla dle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Státní zástupce se proti rozhodnutí krajského soudu odvolal. Soud druhého stupně rozhodl o odvolání státního zástupce, tak že rozsudek krajského soudu ve výroku zrušil. Obviněné uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon zařadil obviněnou do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obviněná se v dovolání domáhala, aby její čin byl posouzen podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku, protože naplňuje znaky přečinu účasti na sebevraždě.

Nejvyšší soud ČR dovolání obviněné odmítl. Ustálená soudní praxe totiž vychází ze stanoviska, které lze přiměřeně aplikovat i na vzájemné úmyslné usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.

Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc definovaná v ustanovení § 24 odst. 1 písm c) trestního zákoníku (tj. opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět při činu.) Jednání dovolatelky ovšem meze takové pomoci evidentně přesáhlo.

Dovolatelka proto svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku, spočívající v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že se tak stalo se souhlasem a přivolením poškozené, jí trestní odpovědnosti za vraždu nezbavovala. V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby v oblasti trestního práva.

Zúčastnili jsme se právní debaty v Olomouci s právníkem a předsedou Ústavního soudu ČR panem JUDr. Pavlem Rychetským.

Členové advokátní kanceláře se dne 23. 11. 2015 zúčastnili debatního večera, jehož hlavním hostem byl předseda Ústavního soudu České republiky JUDr. Pavel Rychetský. Debatní večer s JUDr. Pavlem Rychetským byl zorganizován Olomouckou Jednotou českých právníků; JUDr. Lubor Ludma a Lukáš Baudiš jsou jejími členy. Přítomné obecenstvo tvořili takřka všichni zástupci právnických profesí od advokátů, přes soudce okresních a krajských soudů a Nejvyššího soudu ČR, státních zástupců, ale také studentů Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Doktor Rychetský se ve svém povídání vrátil skoro ke všem pracovním pozicím, ve kterých se za svoji bohatou kariéru ocitl. Zmínil zážitky ze svého působení v Senátu ČR, ve vládě, ale především se věnoval svému působení na Ústavním soudu ČR.

Předseda Ústavního soudu přítomným detailně přiblížil, co způsobují obecně závazná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, především v jeho derogační pravomoci, kterou ruší právní předpisy kvůli rozporu s ústavním pořádkem ČR. Zásadním důsledkem takovéto činnosti soudu je vytvoření umělé mezery v právním řádu, tudíž se Ústavní soud ČR musí pokusit ustanovení, které je napadeno stížností, nejprve vyložit konformně s ústavním pořádkem. Pokud však dojde k závěru, že takovému výkladu nelze dostát, rozhodne o zrušení napadeného ustanovení.

Aby na základě těchto mezer nedocházelo k ještě většímu protiústavnímu stavu, Ústavní soud ČR se v některých případech uchyluje k nezvyklému, avšak naprosto logickému, kroku, ve kterém protiústavní ustanovení zruší až s určitou časovou mezerou, jinými slovy, odložil zrušení, aby se mohl zákonodárce na podobnou situaci připravit návrhem nové úpravy.

Dalším bodem v nadlehčené atmosféře právní debaty v Olomouci bylo předkládání předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské Unie. Pan předseda zde s úsměvem uvedl, že jeho Ústavní soud, jako jediný v celé Evropské Unii, stále žádnou neformuloval, s tím, že přeci soudci ústavního soudu musí vědět vše a zatím se nesetkal s případem, který by nebyli schopni posoudit.

Předseda Ústavního soudu ČR se v rámci právní debaty v Olomouci věnoval rozlišení abstraktní a konkrétní kontroly ústavnosti, připomenul některá ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (konkr. § 66 a § 67), věnoval se tak otázce aktivní legitimace a připomenul, že obecně je možno napadnout jen ten předpis, který je v momentě podání návrhu součástí právního řádu, zároveň však připomenul případy, kdy Ústavní soud tuto zásadu již několikrát prolomil a „zrušil existující předpis“, resp. vyslovil, že již neexistující předpis byl protiústavní, avšak učinil tak jen ve vertikálních právních vztazích. Předseda Ústavního soudu zdůraznil význam role Ústavního soudu ČR a uvedl, že ani Nejvyšší soud ČR není oprávněn protiústavnost zákonných norem přezkoumávat. JUDr. Pavel Rychetský jako hlavní osoba právní debaty v Olomouci pojednal o tzv. „aditivních výrocích ústavního soudu“, když přiblížil některé kauzy, když Ústavní soud ČR sice ve výroku I. zamítl návrh, ale ve výroku II. uvedl, že „dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR je zásahem do základních práv a svobod“ (u podmínek jednostranného zvyšování nájemného), kdy již na základě takového aditivního výroku se mnozí majitelé činžovních domů začali domáhat náhrady škody po státu. Pavel Rychetský připomenul, že zrušením ustanovení z novely zákona neobživne předchozí právní stav, dále pojednal o zajímavých nálezech ve věci bezpečnostní prověrky, když historicky byli obhájci (advokáti) z předmětných ustanovení vyňati a Ústavní soud ČR zdůraznil, že právo na obhajobu má přednost před veřejným zájmem a advokáty nelze nutit, aby se podrobovali bezpečnostním prověrkám, případ se týkal protiústavního neseznámení advokáta s trestními spisy. JUDr. Pavel Rychetský uvedl, že jsou zde jen dvě možnosti: 1. dát spisy advokátovi k dispozici a použít je anebo 2. spisy advokátovi k dispozici nedat, ale zároveň je ani nepoužít.

Předseda Ústavního soudu ČR JUDr. Pavel Rychetský uvedl, že Ústavní soud ČR vyplňuje mezery, je – li napadeno ustanovení předpisu, který umožňuje několik výkladů, je povinností Ústavního soudu přezkoumat všechny možné výklady a pokud jeden z nich je ústavně konformní, tak ho označit, jinak je Ústavní soud ústavně konformní výklad povinen nalézt. Pavel Rychetský uvedl, že Ústavní soud může zrušit normu i zpětně, když neúčinnost právních norem zpětně lze vyslovit jen u norem přijatých ústavně absolutně nepřijatelným způsobem. Předseda JUDr. Pavel Rychetský přiblížil problematiku starobních důchodů, když jejich právní úpravu sice Ústavní soud shledal jako protiústavní, ale ponechal ji ještě v právním řádu (v případě prostého zrušení by totiž žádný starobní důchodce neměl na starobní důchod nárok). Předseda Ústavního soudu ČR v rámci právní debaty v Olomouci pohovořil i o lustračním zákonu, restitučních nárocích, vztazích národního, komunitárního a mezinárodního práva, rozvinul polemiku na otázku, zda – li je komunitární právo právem mezinárodním či pouhým mezinárodním závazkem. JUDr. Pavel Rychetský upřesnil tzv. otočené důkazní břemeno v antidiskriminačních věcech jako tzv. břemeno nerovnoměrně rozložené, kdy žalobce musí tvrdit zásah a druh diskriminace a až poté má žalovaný povinnost prokázat, že zásah nebyl učiněn z žalobcem tvrzeného diskriminačního důvodu. Pavel Rychetský ještě pojednal o ojedinělosti kompletního zveřejnění svazků STB v ČR a problematice vazebního zasedání, když obviněného je třeba vyslechnout pouze když rozhoduje ex lege (nikoliv na žádost obviněného).

Po zhruba dvouhodinovém úvodním slovu, se dostali na řadu i hosté právní debaty v Olomouci, kteří mohli formulovat a směřovat své otázky na přítomného pana předsedu, ve kterých se z části vraceli k úvodní řeči nebo zabrousili k jiným tématům, která uzavřela tento zajímavý večer.

Advokát v Olomouci k odstranění vady:

Za situace, kdy na předmětném díle se vyskytly opakovaně vady a žalobce, jako objednatel, vady u žalovaného řádně reklamoval a poté, co žalovaný, jako zhotovitel, vadu neodstranil a bezdůvodně se jejím odstraněním odmítl zabývat, si objednatel nechal vadu odstranit třetí osobou, je možno požadavku na zaplacení slevy z ceny díla vyhovět, i když žalobce, jako objednatel, předtím, než si nechal vadu odstranit třetí osobou, o tom žalovaného, jako zhotovitele, neuvědomil.

Nejvyšší soud České republiky se zabýval věcí, ve které se musel vypořádat s dovoláním žalobce i žalovaného ve věci nároku slevy z ceny díla při odstranění vady díla objednatelem. Žalobce od žalovaného v roce 2005 zakoupil tepelné čerpadlo se zárukou na 5 let, na němž se objevila závada. Žalovaný ji nechal opravit, avšak nebyl přítomen u dokončení opravy. O 4 roky později se vyskytly další vady na zmíněném čerpadle. Žalobce vadu čerpadla uplatnil u žalovaného v srpnu 2010. Žalovaný tuto reklamaci odmítl řešit s tím, že již neplatí garanční lhůta, protože při předchozích servisních pracích prováděných třetí osobou nedošlo k převzetí těchto prací a kontrole žalovaným. Jelikož žalovaný reklamaci nijak nevyřídil a žalobce potřeboval funkční tepelné čerpadlo, tudíž se obrátil na jinou firmu, od které věc koupil, přičemž ani poté se žalovaný reklamací nijak nezabýval.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se reklamací ze srpna roku 2010 odmítl zabývat bezdůvodně. Námitku žalovaného, že do tepelného čerpadla zasáhla třetí osoba, odmítl, jelikož takový zásah nelze považovat za neoprávněný zásah třetí osoby. Soud prvního stupně dovodil, že za vady čerpadla odpovídá žalovaný (§ 560 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku). Vyšel přitom ze zjištění, že samotná vada byla vytknuta bez zbytečného odkladu poté, co byla zjištěna, a žalobce uplatnil u žalovaného nárok na odstranění této vady spočívající v opravě tepelného čerpadla. Jelikož žalovaný vadu neodstranil ani v přiměřené lhůtě, soud prvního stupně dovodil, že žalobce má ve smyslu § 436 odst. 2 obchodního zákoníku právo odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny a požadovaná sleva z ceny díla ve výši žalované částky odpovídá § 439 obchodního zákoníku.

Odvolací soud se ale neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že pokud je smlouva porušena podstatným způsobem jako v tomto případě (§ 345 odst. 2 obch. zák.), náleží kupujícímu volba mezi nároky uvedenými v § 436 odst. 1 obch. zák., jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Žalobce po vytčení opětovné vady díla zvolil mezi nároky z vad formu odstranění vady opravou díla, protože vada byla odstranitelná. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na slevu z ceny díla rovnající se ceně za nově dodané tepelné čerpadlo, proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku změnil a žalobu v této části zamítl.

Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že otázka odstranění vady díla třetí osobou je otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a proto je dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné. V dané věci bylo třeba řešit případ, kdy zhotovitel neodstraní v přiměřené době řádně reklamovanou vadu díla a kdy objednatel si nechá vadu odstranit třetí osobou, a tedy řešit otázku, zda objednatel je oprávněn za této situace požadovat slevu z ceny díla bez toho, že by o tom, že si nechá vadu odstranit třetí osobou, zhotovitele předtím uvědomil.

Nejvyšší soud ČR při řešení uvedené otázky odstranění vady díla třetí osobou vyšel z ustanovení § 564 obchodního zákoníku, podle něhož při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441 obchodního zákoníku a z ustanovení § 436 odst. 2 poslední věty obchodního zákoníku, podle něhož, neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.

Nejvyšší soud ČR proto na základě výše uvedeného uzavřel, že byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve sp. zn. 23 Cdo 4167/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby zajišťující ochranu práv a oprávněných zájmů klientů ve sporech při odstranění vady díla.

Advokátní kancelář v Olomouci se zúčastní akce Magna Carta Libertatum pořádané Britskou obchodní komorou dne 19.11.2015 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Theme: THE RULE OF LAW AND THE APPLICATION OF LAW BY THE JUDICIARY IN THE UK AND THE CZECH REPUBLIC

Dne 19.11.2015 se zúčastníme na Právnické fakultě Karlovy Univerzity v Praze akce pořádané Britskou obchodní komorou v České republice, která hájí spektrum britských zájmů v České republice, tj. zájmů velkých investorů i drobných podnikatelů. Akce je pořádaná společně s Britským velvyslanectvím, Allen & Overy, Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a Elsou.

Během akce, které se Advokátní kancelář v Olomouci bude účastnit, proběhne panelová diskuse s předními představiteli justice. Bude se také diskutovat o historickém vlivu Magny Carta Libertatum na ústavní a právní systémy v Evropě, na právní stát a efektivitu justice ve Velké Británii a České republice.

Během akce vystoupí britský čestný sir pan Stanley Burnton, bývalý Lord odvolacího soudu Anglie a Walesu (Justice of Appeal), soudce Nejvyššího správního soudu ČR pan Doc. JUDr. Zdeněk Kühn, Ph.D., LL.M., S.J.D. a Mgr. Robert Pavlů, advokát.

Advokátní kancelář v Olomouci je na akci registrována Britskou obchodní komorou, advokátní kancelář v Olomouci tak bude přítomna diskuse s předními představiteli justice, na které budou řešeny zejména praktické názory na účinnost soudního řízení v České republice, uplatňování práva soudy v České republice, vybrané procedurální záležitosti a faktory ovlivňující výběr jurisdikce smluvních stran.

 

Advokátní kancelář JUDr. Lubor Ludma: Odpovědnost majitele psa.

Chovatel (majitel) je povinen postarat se, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných může dojít. Takovým místem je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace.

Nejvyšší soud ČR se zabýval dovoláním, kterým se snažil žalobce o zrušení předchozích zamítavých rozhodnutí ve věci náhrady škody za těžkou újmu na zdraví s trvalými následky, ke které došlo v důsledku střetu psa žalované s žalobcem na motocyklu na pozemní komunikaci.

Žalovaná majitelka byla na procházce se dvěma psy, uvolnila jednoho z nich z vodítka, a když se k nim po silnici blížil motocykl, uvolněný pes vběhl z chodníku do vozovky. Marně se pokusila ho zachytit, došlo ke střetu s motocyklem řízeným žalobcem, jenž okamžiku kolize 75 km/hod. V trestním řízení byla žalovaná zproštěna obžaloby za skutek, spočívající v tom, že uvolnila svého psa z vodítka, a to z důvodu, že tento skutek není trestným činem.

Jak Nejvyšší soud ČR uvedl v řadě svých rozhodnutí, základní povinností majitele (případně toho, komu majitel psa svěřil) je zajistit psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob, tj. plnit tzv. odpovědnost majitele psa. Forma prevenčního opatření směřujícího k zabránění možnosti způsobení škody není předepsána a záleží jen na něm. Jestliže se zdržuje se svým psem na veřejně přístupných místech, měl by tomu přizpůsobit výběr vhodných preventivních opatření či pomůcek. Pokud neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné škodlivé chování psa, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv měl a mohl předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může pes změnit své chování, a na možnost jeho nepřiměřeného a nebezpečného chování by měl být jeho majitel připraven. Jestliže se totiž rozhodl k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s tím souvisí, a obsah jeho prevenční povinnosti souvisí také s místem, kde se se zvířetem nachází.

Otázka existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, avšak právním posouzení příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru odvolací soud pochybil, když zvažoval příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce a povinností žalované předvídat nepřiměřenou rychlost jeho motocyklu blížícího se po vozovce. Nevymezil tedy odpovědnost majitele psa a skutkové okolnosti správně z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu, mezi nimiž se může jednat o vztah příčiny a následku.

Především samotná rychlost jízdy žalobce nevyvolala jeho pád, nýbrž rozhodující příčinou pádu bylo chování psa, který z chodníku nečekaně vběhl do vozovky „pod kola“ motocyklu. Porušení prevenční povinnosti žalované jako majitelky psa, který v tu dobu byl pod jejím dozorem, spočívá v tom, že umožnila volný pohyb svého psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední blízkosti komunikace určené pro jízdu motorových vozidel, což je okolnost, bez níž by škoda způsobená na zdraví žalobce pádem na motorce nevznikla. Mezi povinnosti majitele či chovatele samozřejmě patří též povinnost předejít možnému nebezpečí vběhnutí psa na vozovku, jež slouží účastníkům silničního provozu. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že hlavní a rozhodující příčinou vzniku škody žalobce byl způsob jeho jízdy, překračující maximální povolenou rychlost v obci.

Vzhledem k tomu, že již samotná přítomnost psa na komunikaci sloužící dopravě je protiprávní, odpovědnost majitele psa, tedy žalované, podle § 420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti chovatele (§ 415 obč. zák.) je dán a pouze v rozsahu, v jakém se na vzniku škody či na zvětšení jejího rozsahu podílela nepovolená rychlost jízdy žalobce či další okolnosti na jeho straně, nese škodu částečně sám (§ 441 obč. zák.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
(z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 1471/2014)

Advokátní kancelář JUDr. LUBOR LUDMA Vám pomůže řešit odpovědnost majitele psa či jiných domácích zvířat. Klientům v Olomouci poskytujeme komplexní právní ochranu ve všech věcech.

Dne 1.11.2015 jsme oslavili 5 let nepřetržité práce v advokacii. Je to již 5 let, kdy zakladatel advokátní kanceláře JUDr. Lubor Ludma, advokát začal pracovat v advokacii. Je to již 5 let, kdy začal hájit práva a oprávněné zájmy klientů. Celých 5 let je tak plně aktivním právníkem bránícím klienty. JUDr. Lubor Ludma, advokát nabízí poskytování kvalitních právních služeb. Práce v advokacii nás baví, práce v advokacii je pro nás velkým závazkem k našim klientům a potěšením pro nás.

Práce v advokacii nabízí skutečný přínos pro klienty a také potěšení a realizaci pro advokáty a advokátní koncipienty. Práce v advokacii však vyžaduje dlouhodobou přípravu. Nejprve je třeba absolvovat studium na právnické fakultě v oboru právo a právní věda (v České republice jen na jedné ze čtyř právnických fakult, tedy na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Masarykovy univerzity v Brně, Karlovy univerzity v Praze nebo Západočeské univerzity v Plzni), následně časově a odborně náročnou koncipientskou praxi v advokátní kanceláři a následně úspěšné složení profesní zkoušky. Splněním těchto podmínek může dojít k zápisu do seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou a věnovat se tak naplno práci v advokacii.

Advokát JUDr. Lubor Ludma nabízí svou prací v advokacii svým klientům účinnou ochranu práv a oprávněných zájmů.

Předpoklady pro výkon advokacie jsou stanoveny v zákonu 85/1996 Sb., o advokacii:

§ 4

Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou (dále jen „Komora“).

§ 5

(1) Komora zapíše na základě písemné žádosti do seznamu advokátů každého,

a) kdo je plně svéprávný,

b) kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo

1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice^1b), nebo

2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu^1d), a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice,

c) kdo vykonával po dobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient,

d) kdo je bezúhonný,

e) komu nebylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebo na něhož se hledí, jako by mu toto kárné opatření nebylo uloženo,

f) kdo nebyl vyškrtnut ze seznamu advokátů podle § 7b odst. 1 písm. e) nebo f), nebo uplynula-li od vyškrtnutí doba pěti let a insolvenční řízení bylo v této době pravomocně skončeno^1d),

g) kdo není v pracovním nebo ve služebním poměru, s výjimkou pracovního poměru

1. ke Komoře nebo k obdobné profesní organizaci advokátů v některém z domovských států,

2. k advokátovi, k právnické osobě podle § 15 odst. 1 (dále jen „společnost“), nebo k zahraniční právnické osobě oprávněné poskytovat právní služby podle § 35s odst. 1 (dále jen „zahraniční společnost“),

3. jehož předmětem je výkon vědecké, pedagogické, literární, publicistické nebo umělecké činnosti,

ani nevykonává jinou činnost neslučitelnou s výkonem advokacie,

h) kdo složil advokátní zkoušku,

i) kdo uhradil Komoře poplatek, který stanoví stavovský předpis nejvýše částkou 10000 Kč, a

j) kdo po splnění podmínek uvedených pod písmeny a) až i) složil do rukou předsedy Komory tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu ctít právo a etiku povolání advokáta a chránit lidská práva. Slibuji, že budu dodržovat povinnost mlčenlivosti a dbát důstojnosti advokátního stavu.“

(2) Do doby právní praxe advokátního koncipienta podle odstavce 1 písm. c) se započítává dovolená na zotavenou čerpaná v době trvání této praxe. Nevykonává-li advokátní koncipient právní praxi z důvodů překážek v práci na jeho straně nebo z důvodu omluvené nepřítomnosti v práci, započítávají se mu tyto doby do doby právní praxe nejvýše v rozsahu 70 pracovních dnů v každém roce jejího trvání.

§ 5a

(1) Komora zapíše na základě písemné žádosti po složení slibu do seznamu advokátů každého, kdo splňuje podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. a) a d) až g) a i) a

a) prokáže, že je oprávněn poskytovat právní služby způsobem uvedeným v § 3 v jiném státě za podmínek slučitelných s tímto zákonem, a

b) složí uznávací zkoušku (§ 54 odst. 3).

(2) Advokát, který byl zapsán do seznamu advokátů podle odstavce 1, je oprávněn poskytovat právní služby pouze v oblasti práva státu, v němž získal oprávnění k poskytování právních služeb, a v oblasti práva mezinárodního.

§ 5b

(1) Komora zapíše na základě písemné žádosti po složení slibu do seznamu advokátů evropského advokáta, který splňuje podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. a) a d) až g) a i) a který prokáže, že

a) poskytoval v České republice bez podstatnějších přerušení právní služby jako usazený evropský advokát (§ 35l odst. 1) po dobu alespoň tří let,

b) právní služby podle písmena a) poskytoval v oblasti práva České republiky.

(2) Prokáže-li žadatel o zápis do seznamu advokátů, který nesplňuje podmínku uvedenou v odstavci 1 písm. b), v pohovoru před tříčlennou komisí jmenovanou předsedou Komory, že jeho znalosti o právu České republiky a stavovských předpisů, jakož i zkušenosti získané v průběhu dosavadního poskytování právních služeb jsou dostatečné k výkonu advokacie, může Komora splnění této podmínky zcela nebo zčásti prominout.

§ 5c

Komora zapíše na základě písemné žádosti po složení slibu do seznamu advokátů státního příslušníka některého z domovských států nebo státního příslušníka jiného státu trvale usazeného v některém z domovských států, který splňuje podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. a) a d) až g) a i) a který

a) prokáže, že splnil podmínky profesního vzdělání a praxe stanovené v tomto státě k získání oprávnění k poskytování právních služeb pod profesním označením podle § 2 odst. 1 písm. b), a

b) složí zkoušku způsobilosti (§ 54 odst. 2).

§ 5d

(1) Komora vydá advokátovi nejpozději do jednoho týdne po zápisu do seznamu advokátů osvědčení o zápisu do seznamu advokátů a identifikační průkaz advokáta. Vzor, náležitosti a způsob používání identifikačního průkazu advokáta stanoví prováděcí právní předpis; prováděcí právní předpis může též stanovit dobu platnosti identifikačního průkazu advokáta. V osvědčení a v identifikačním průkazu advokáta Komora vyznačí omezení rozsahu poskytování právních služeb podle § 5a odst. 2.

(2) Osvědčením nebo identifikačním průkazem podle odstavce 1 prokazuje advokát oprávnění k poskytování právních služeb.

(3) První identifikační průkaz vydá Komora advokátovi bezplatně; za vydání nového identifikačního průkazu může Komora stavovským předpisem stanovit poplatek, a to nejvýše částkou 1000 Kč.

(4) Ten, kdo byl vyškrtnut ze seznamu advokátů podle § 7b odst. 1 písm. d) až g), je povinen Komoře neprodleně odevzdat osvědčení o zápisu do seznamu advokátů a vrátit identifikační průkaz advokáta. Odevzdání osvědčení a vrácení identifikačního průkazu advokáta v případě pozastavení výkonu advokacie a jejich navrácení advokátovi v případě zániku pozastavení výkonu advokacie upraví stavovský předpis.

§ 5e

(1) Zápis do seznamu advokátů zaznamená Komora v seznamu advokátů bez odkladu, nejpozději ve lhůtě uvedené v § 5d odst. 1.

(2) Komora současně se zaznamenáním zápisu do seznamu advokátů sdělí advokátovi identifikační číslo osoby, které mu bylo přiděleno správcem registru podle jiného zákona^1c); to neplatí, pokud je advokát zaměstnaným advokátem nebo pokud bylo advokátovi identifikační číslo osoby již přiděleno.

§ 5f

Advokát, který byl zapsán do seznamu advokátů podle § 5a, je oprávněn požádat o nový zápis do seznamu advokátů podle § 5 odst. 1 nebo § 5c, pokud splní podmínky pro zápis do seznamu advokátů uvedené v těchto ustanoveních.

§ 5g

Tomu, kdo prokáže právní zájem, Komora osvědčí, zda splňuje podmínky pro zápis do seznamu advokátů podle § 5 odst. 1 písm. b), c) a h).

§ 6

(1) Za advokátní zkoušku se pokládá též justiční zkouška, soudcovská zkouška, jednotná soudcovská zkouška, jednotná soudcovská a advokátní zkouška, prokurátorská zkouška, závěrečná zkouška státního zástupce, arbitrážní zkouška a notářská zkouška a exekutorská zkouška; Komora může uznat i jinou odbornou zkoušku v oblasti právní praxe za zkoušku advokátní.

(2) Za praxi advokátního koncipienta se pokládá též praxe soudce, prokurátora, státního zástupce, státního arbitra, státního notáře, notáře, justičního čekatele, právního čekatele prokuratury, arbitrážního čekatele, právního čekatele státního zastupitelství, notářského kandidáta a notářského koncipienta, exekutora, exekutorského kandidáta a exekutorského koncipienta, soudce Ústavního soudu, asistenta soudce Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu anebo Nejvyššího správního soudu, asistenta Veřejného ochránce práv, asistenta soudce a asistenta státního zástupce, činnost zaměstnance Ministerstva spravedlnosti, který získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo požadované podle § 37 odst. 1 písm. b), a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů; Komora může uznat za právní praxi advokátního koncipienta i jinou právní praxi.

(3) Jinou odbornou zkoušku v oblasti právní praxe podle odstavce 1 lze uznat za advokátní zkoušku pouze v souvislosti se žádostí o zápis do seznamu advokátů; jinou právní praxi podle odstavce 2 lze uznat za právní praxi advokátního koncipienta pouze v souvislosti se žádostí o vykonání advokátní zkoušky nebo se žádostí o zápis do seznamu advokátů.

§ 7

Dne 30. dubna 2014 rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Nejvyšší správní soud se zastal ženy, která byla vyřazena z evidence Úřadu práce z důvodu maření součinnosti s úřadem práce.

Žena byla z evidence vyřazena z důvodu nedostavení se na Úřad práce v ujednané době. Přibližně 10 minut před ujednanou schůzkou volal na Úřad práce její známý s tím, že žena se nemůže na schůzku dostavit, protože tento známý nemůže nastartovat auto a byli domluveni, že ji na ujednanou schůzku odveze. Také oznámil úřednici, že by chtěl ženu přeobjednat na další den, na což mu úřednice odpověděla, že nastartování auta není vážným důvodem pro nedostavení se na schůzku a, že se může žena dostavit ještě v ujednaný den o 3 hodiny později, také úřednice ověřila, že ještě v týž den jede autobus. Žena se však dostavila na Úřad práce, až o den později. V tento den, již však bylo se ženou zahájeno správní řízení ve věci jejího vyřazení z evidence uchazečů pro zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce bez vážného důvodu.

Úřad práce argumentoval, tím že nenastartování auta v prosinci mohla žena předvídat, proto se nejedná o vážnou překážkou, pro kterou by mohla být omluvena. Stěžovatel také nesouhlasil s tím, že žena tvrdila, že doprava autem pro ni byla levnější možností. Žena si měla vyjetí naplánovat včas, nebo zvolit alternativní možnost dopravy. (autobus by ženu stál na Úřad práce 60 Kč). Dále Úřad práce uváděl, že omluva z jednání v souladu se zákonem musí být poskytnuta samotným uchazečem o zaměstnání, nikoliv třetí osobou. S těmito argumenty Úřadu práce se také ztotožnil Krajský soud v Hradci Králové, ke kterému podala žena žalobu proti vyřazení z evidence.

Nejvyšší správní soud se s názory Krajského soudu v Hradci Králové a Úřadu práce neztotožnil a z tohoto důvodu také zamítl kasační stížnost stěžovatele – Úřadu práce. Nejvyšší správní soud uvádí, že vážným důvodem pro omluvu mohou být i jiné důvody, než zvláštního zřetele hodné. Uchazeči by měli být vyřazování v důsledku jejich nekorektního a nedisciplinovaného přístupu, takový to přístup však u ženy z ničeho nevyplývá. Dále argumentuje tím, že je absurdní, aby uchazeči předvídali všechny eventuality, které by se mohly stát, a aby se na všechny připravili. Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob co možná největší pochopení a postupovat ve vztahu k nim vstřícně a objektivně.