Archiv rubriky: Nezařazené

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k výpočtu vzniklé škody z neoprávněného odběru elektrické energie.

II. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky, usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Tachově, neboť jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), kterého se měl dopustit neoprávněným odběrem elektrické energie. Poškozené společnosti tím měl způsobit škodu ve výši 1 182 810 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nebyl v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav (např. specifikace období neoprávněného odběru, způsob a místo propojení veřejné sítě elektřiny s dotčeným objektem) a dokazování trpělo vadami, jeho další námitky směřovaly proti stanovení výše škody, která podle něj byla stanovena v rozporu se zákonem jako nepřiměřeně vysoká a tím pádem sankční.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že otázka způsobu zjištění výše škody zakládá důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud České republiky se již v minulosti ve své judikatuře zabýval otázkou výpočtu škody v případě neoprávněného odběru elektřiny a shledal, že zpravidla v těchto typech případů nelze zjistit přesné množství odebrané elektřiny (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a sp. zn. I. ÚS 668/15. Zpravidla při neoprávněných odběrech nelze zjistit přesné množství odebrané elektřiny. Pojmovým znakem většiny druhů neoprávněného odběru, jak je vypočítává ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), je skutečnost, že se neoprávněné odběry neměří. Pro tyto účely zákonodárce určil, že nelze-li vzniklou škodu určit, vypočítá se náhrada škody způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem (§ 51 odst. 2 energetického zákona). Tímto prováděcím předpisem byla v rozhodné době vyhláška č. 82/2011 Sb.

V posuzované věci byla výše škody určena na základě odborného vyjádření společnosti blízké poškozené společnosti. Tato společnost vypočetla výši škody podle výše zmíněné vyhlášky, vydané k provedení energetického zákona, která obsahuje metodu výpočtu škody v případech, kdy nebylo možno skutečně vzniklou škodu stanovit. Tento výpočet vychází z hodnoty jističe, tedy zhruba z teoretického maximálního množství elektřiny, kterou bylo možné v daném místě odebrat. Vypočtená výše škody je tak výší čistě fiktivní a nemá žádný vztah ke skutečnému množství odebrané elektřiny způsobenou na základě neoprávněného odběru.

Jedním z obligatorních, tedy povinných znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, je výše způsobené škody, jinými slovy, výše škody je klíčovou podmínkou trestní odpovědnosti. V právě projednávaném případě neoprávněného odběru elektřiny byla výše škody zjištěna podle podzákonného předpisu, který byl vydán Energetickým regulačním úřadem na základě zmocnění v energetickém zákoně. Znaky trestní odpovědnosti však musí být v trestním zákoníku a nemůže je stanovovat moc výkonná, jak plyne z čl. 39 Listiny základních práv a svobod: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“ Podmínky trestnosti tedy musí stanovit zákon. Podrobnosti mohou být stanoveny v prováděcím předpise, měly by ale navazovat na dostatečné zákonné zmocnění trestního zákoníku.

Ústavní soud České republiky vytkl obecným soudům, že zjistily výši škody pouze fiktivně. Ústavní soud České republiky si je vědom obtíží při prokazování množství elektřiny na základě neoprávněného odběru. Obecné soudy se však spokojily s fiktivní výší, která nemusí mít žádný vztah ke skutečnému množství elektřiny, která byla odebrána na základě neoprávněného odběru. Navíc vypočtená výše škody v tomto případě plnila v převážné míře sankční funkci. Obecné soudy neměly vyjít pouze z vyhlášky. Naopak ji neměly aplikovat a měly vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby energie neoprávněného odběratele elektřiny nebo výši škody, kterou by určil znalec. Měly provést výpočet spravedlivě a případně opatřit a provést takové důkazy, kterými by výši skutečné škody prokázaly nebo se jí v maximální míře přiblížily.

V trestním řízení, které je předmětem této věci, podle Ústavního soudu České republiky neměly jeho strany rovné zbraně. Odborné vyjádření, na základě kterého soud určil výši škody způsobenou na základě neoprávněného odběru elektřiny, vypracovala společnost, které vzhledem k jejímu vztahu k poškozené mateřské společnosti hrozilo potenciální vyloučení z věci. Formálně jde sice o dvě rozdílné právnické osoby. Nelze však přehlédnout, že jediným společníkem obou společností je jejich mateřská společnost. Obecné soudy se přitom vůbec nezabývaly vyloučením společnosti, která vypracovala odborné vyjádření, pro její vztah k poškozené. Důkaz z odborného vyjádření nebyl pro potenciální vyloučení dané společnosti přípustný. Obecné soudy měly při výpočtu výše škody neoprávněného odběru elektrické energie použít jiné důkazní prostředky, např. přizvání znalce nebo užití vyčerpávajícího odůvodnění, proč obecné soudy v této věci znalce nepřibraly.

Ústavní soud České republiky připustil, že ve své judikatuře již uznal možnost výpočtu vzniklé škody z neoprávněného odběru elektrické energie na základě vyhlášky, nicméně tato rozhodnutí se týkala soukromoprávních věcí, ve kterých je důkazní standard jiný než v trestních věcech. Ústavní soud České republiky se v této konkrétní věci proto částečně odchyluje od závěrů uvedených ve svých dřívějších odmítacích usneseních v trestních věcech. Zjištěná výše škody totiž podle jeho názoru nemůže být založena čistě na výpočtu podle vyhlášky bez dalšího. Už vůbec nemůže být založena na odborném vyjádření společnosti, která může být pro svůj vztah k jedné ze stran trestního řízení vyloučena, resp. takto provedený důkaz může být shledán nepřípustným. V trestních věcech by naopak měl být zásadně přibrán znalec, u kterého nejsou důvody pro jeho vyloučení. K přibrání znalce se obecný soud nemusí uchýlit, jen pokud jeho přibrání není možné, například z důvodů atypičnosti případu a objektu, kde došlo k neoprávněnému odběru, jako ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1374/11. Důvody pro nepřibrání znalce však musí být zvlášť závažné a obecné soudy je musí náležitě odůvodnit.

Obecné soudy v právě projednávaném případě dostatečně neprokázaly, že stěžovatel skutečně způsobil škodu, která by odůvodňovala závěr o spáchání zločinu krádeže, tudíž výše citovaná rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení, které bude vázáno právním názorem Ústavního soudu České republiky.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3363/14 ze dne 17. května 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma znovu připomíná, že stanovení co je trestným činem, podmínky trestnosti a uložení trestu může určit pouze zákon a nikoli vyhláška či jiný podzákonný právní předpis, kterého bylo užito ve výše zmíněné projednávané věci.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k okruhu okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu vozidel, která jsou širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci na motocyklu odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po které zleva přijížděl automobilem první žalovaný, pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u druhé žalované, přičemž došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost blížícímu se vozidlu prvního žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí 85–92 km/h. Střetu mohl zabránit jak první žalovaný, jestliže by se ke křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu přednost v jízdě. Soud ve smyslu ustanovení § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán z 80 %. Soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, znalce z oboru doprava, posuzování dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v jízdě žalobcem, jenž nezastavil, ale pouze při výjezdu na hlavní silnici přibrzdil, tak nepřiměřenou rychlost prvního žalovaného, který následně při brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke střetu. Oba účastníci mohli střetu zabránit, odvolací soud ale dospěl k závěru, že míra, jakou se na vzniklé škodě podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 % na straně prvního žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení žalobce na značce „Stůj, dej přednost v jízdě!“, ale ke střetu nemuselo dojít, jestliže by první žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé škodě podílely významnější měrou.

Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, v němž za nesprávné právní posouzení věci označuje závěr odvolacího soudu o 20% podílu žalobce na nehodovém ději. Byl to především žalobce, který na křižovatce nezastavil a zbavil tím prvního žalovaného možnosti reagovat, tím ovšem argument o vysoké rychlosti vozidla na hlavní silnici ztrácí svou sílu.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud neposuzoval verifikovatelným způsobem vzájemnou odpovědnost obou provozovatelů, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Věc nesprávně právně posoudil, jestliže z hlediska judikatury Nejvyššího soudu České republiky opomenul, že příčinou škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky míry účasti na způsobení škody vzniklé při střetu dvou provozů, při jejímž řešení se odvolací soud v daných skutkových souvislostech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jsou proto i důvodná.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Tato úprava dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody.

Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy.

Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize. Odpovědnost ze střetu vozidel a případné další následky leží zásadně na řidiči, jenž přijel z vedlejší silnice a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi.

Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelná či významnější než nedání přednosti v jízdě.

V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce vjíždějící na motocyklu z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči osobního vozidla (prvnímu žalovanému). Je zřejmé, že nešlo jen o nedání přednosti v jízdě, nýbrž i o porušení povinnosti před vjezdem do křižovatky zastavit. Značka „Stůj, dej přednost v jízdě!“ zde nebyla samoúčelná, neboť výhled na levou stranu, odkud přijížděl první žalovaný, byl omezen nejen porosty, ale zejména zakřivením pravotočivé zatáčky.

Žalobce tedy nejenže nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici z důvodu nedostatečného odhadu rychlosti a vzdálenosti přijíždějícího vozidla, ale navíc se sám připravil o možnost dostát své povinnosti tím, že ignoroval příkaz k zastavení na hraně křižovatky. Odvolací soud okolnost ztížené viditelnosti přičetl k tíži jen prvnímu žalovanému, ačkoliv i žalobce si musel být vědom zhoršených výhledových poměrů a kromě povinnosti zastavit měl tomu přizpůsobit i místo zastavení a následného rozjezdu tak, aby se co nejlépe mohl přesvědčit o tom, že zleva ani zprava nepřijíždí po hlavní silnici žádné vozidlo, což neučinil.

Právě okolnosti, že žalobce najížděl při odbočování na křižovatce v protisměru, což bylo dovozeno ze znaleckého posudku, nepřikládal odvolací soud dostatečný význam. Důvod, proč se vozidlo řízené prvním žalovaným ocitlo v protisměru, kde došlo ke střetu, netkvěl tedy výlučně ve způsobu jeho jízdy, ale byl zčásti vyvolán též způsobem jízdy žalobce, resp. reakcí prvního žalovaného na náhlý výskyt motocyklu v jeho jízdním pruhu.

Z uvedeného vyplývá, že celou kolizní situaci prvotně vyvolal žalobce tím, že nerespektoval zpřísněnou povinnost dát přednost v jízdě zastavením; namísto toho bez řádné kontroly odbočil doleva na hlavní silnici a nezařadil se okamžitě do svého jízdního pruhu. I když první žalovaný nepřiměřenou rychlostí významně přispěl ke střetu (při dodržení předepsané rychlosti by byl schopen srážce zabránit), nelze s ohledem na riskantní jízdní manévr žalobce dovodit, že první žalovaný svou jízdou zcela či převážnou měrou vyloučil možnost dání přednosti v jízdě ze strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice.

Účast žalovaného na střetu se tak odvíjí především od rychlosti jeho jízdy a bylo-li zjištěno, že při dodržení rychlostního limitu mohl vozidlo ubrzdit, je třeba i přes jeho přednostní právo jízdy dospět k závěru, že se žalovaný na střetu rovněž podílel. Ve srovnání s okolnostmi na straně žalobce, které byly pro střet primární a převažující, činí míra účasti žalovaného jednu třetinu.

Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, změnil Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že základ nároku je opodstatněn z jedné třetiny.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 25 Cdo 553/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že řízení na vypořádání, resp. náhradu újmy způsobené provozem vozidla bývá jedním z nejčastějších soudních řízeních.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém se obviněný dovolává k Nejvyššímu soudu České republiky na základě námitek a důkazů, se kterými se soudy již řádně vypořádaly.

Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné.

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 5. 2015 byl obviněný uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku.

Za uvedený zločin a přečin a dále za sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 12. 2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 31. 3. 2015, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šest a půl let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 9. 2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení se obviněný bránil mimořádným opravným prostředkem, tedy dovoláním, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tom, že soud chybně vyhodnotil provedené svědecké výpovědi, kdy některým z nich přisvědčil a jiné naopak označil za nevěrohodné. Z důvodu nesprávného hodnocení provedených důkazů pak došlo, dle obviněného, k chybnému posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný rozporuje především věrohodnost svědků a dále namítl změnu výpovědi soudního znalce.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, dokonce i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky shledal, že se obviněný snaží v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V posuzované věci obviněným uplatněné dovolací námitky výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům prvního a druhého stupně vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, zejména tedy svědeckých výpovědí, dále nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí a soudního znalce a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní, pro obviněného příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového stavu věci.

Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích přitom podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.

Soudy si přitom vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., dle kterého „orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“.

Nejvyšší soud České republiky připomněl, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela a pouze na úvaze obecného soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy, k jakým se přikloní, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Obviněný neuplatnil žádné právně relevantní námitky. Dokonce ani nerozporuje objektivní či subjektivní stránku předmětných skutkových podstat u kvalifikace jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž pouze poukazuje na chybně vyhodnocený proces dokazování.

Na základě výše uvedeného, musel Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jelikož bylo podané z důvodů, které nejsou uvedeny v tr. ř. (§ 265b), a tudíž nejsou přípustné.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února č. j. 3 Tdo 51/2016-23)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a pouze, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je zakotvena v důvodech uvedených v § 265b tr. řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se vyjadřuje k dovolání, ve kterém bylo namítnuto, že v projednávané věci není založena pravomoc soudů České republiky.

Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. o pravomoci soudů České republiky postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popřípadě vede-li žalovaný spor o její zaplacení.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. února 2014 odkazem na ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), na ustanovení § 2 a § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a na ustanovení § 86 odst. 2 a § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů České republiky.

Přitom zdůraznil, že:
1) Žalobkyně v řízení uplatňuje právo na zaplacení směnek, za kterými „se má skrývat“ neproplacené zboží dodané žalovanému na základě smlouvy ze dne 1. listopadu 2006 (dále jen „smlouva“).
2) Pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí věci nezakládá výše označená smlouva, jelikož tato obsahuje (jen) ujednání upravující pravomoc soudů České republiky pro řešení neshod, jež by mohly vzniknout při interpretaci, plnění nebo ukončení smlouvy, nikoli pro spory o zaplacení směnek.
3) Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl nedostatek pravomoci soudů České republiky.
4) Účastníci „si navzájem neuznávají nároky ze smlouvy s výjimkou reklamačního nároku žalovaného ve výši 13.261,76 USD.

Pro právní hodnocení věci považoval soud prvního stupně za podstatné, že žalobkyně požaduje zaplatit částku 821.000,- USD, přičemž uznává nárok žalovaného pouze ve výši přibližně 13.000,- USD. Za této situace nelze uzavřít, že žalovaný má na území České republiky budoucí „exekuovatelnou“ pohledávku, tj. majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že „nesporná částka 13.261,76 USD je tak bagatelní proti žalobkyní uplatněnému nároku, že z tohoto pohledu nelze uvažovat o tom, že by byla naplněna skutková podstata tohoto ustanovení“.

Konečně soud prvního stupně doplnil, že v situaci, kdy žalovaný má sídlo v Kolumbii a v tomto státě jsou směnky i splatné, není důvod pro to, aby „kolumbijské soudy nebyly k projednání směnečných sporů mezi stranami pravomocné“.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 16. června 2014, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky podle ustanovení § 37 ZMPS ve spojení s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř.

V této souvislosti odvolací soud dovodil, že pro přijetí závěru, zda žalovaný má v České republice majetek spočívající „v existenci pohledávky“ proti žalobkyni, „by muselo být nade vší pochybnost prokázáno, že tomu tak opravdu je. Jestliže žalobkyně tvrdí, že pravomoc českých soudů je dána, je na ní, aby unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci tvrzených pohledávek, přičemž žalovanému musí být dána možnost se k tvrzením a důkazům vyjádřit“.

Přitom podle názoru odvolacího soudu nebyla osvědčena pohledávka žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy a v případě žalobkyní „uznané“ pohledávky není jasné, jakým právním řádem se závazek z tvrzené smlouvy má řídit a nelze ani vyhodnotit, zda existence takové pohledávky přichází v úvahu.

Přestože na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že není rozhodné, zda případná pohledávka žalovaného za žalobkyní je jen zlomkem částky ve směnečné věci vymáhané, když pro závěr, zda žalovaný má na území České republiky majetek (pohledávku), není rozhodující hodnota tohoto majetku (výše pohledávky), usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud České republiky pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky nezakládá nařízení Brusel I, písemná úmluva stran (účastníků řízení), ani (dvoustranná) mezinárodní smlouva. Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky vyžadované ustanoveními § 37 ZMPS a § 86 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.

Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.

Nejvyšší soud České republiky v prvé řadě předesílá, že pravomoc soudů České republiky v majetkových věcech může být podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. a § 37 odst. 1 ZMPS založena i tím, že žalovaný má pohledávku za obchodní společností se sídlem v České republice. Současně platí, že nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., podle stavu ke dni zahájení řízení (usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněného pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zároveň není podstatné, zda pohledávku má žalovaný za třetí osobou nebo za žalobcem, a tudíž jde o vzájemnou pohledávku. Rozhodující totiž je pouze to, že jde o pohledávku za dlužníkem, v daném případě obchodní společností, se sídlem na území České republiky a že i taková pohledávka je „majetkem“ žalovaného.

Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky, např. závěry usnesení ze dne 28. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod číslem 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož majetkem se i pro účely ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. rozumí jednak věci, movité i nemovité, jednak pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi.

Nejvyšší soud České republiky konečně konstatuje, že je zcela zjevné, že ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 ZMPS nespojuje existenci pravomoci soudů České republiky ani se samotnou hodnotou majetku (s výší pohledávky) žalovaného, ani s poměrem mezi výší pohledávky v řízení uplatněné a výší pohledávky žalovaného za třetí osobou či žalobcem.

Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popřípadě vede-li žalovaný spor o její zaplacení. Současně platí, že pro zmíněný účel je nerozhodné, kde, ve kterém místě, je tato pohledávka splatná a jakým právním řádem se řídí. Místem, kde se takový majetek nachází, je sídlo dlužníka.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, tvrdí-li samotný žalovaný, že má za žalobkyní pohledávku ze smlouvy, kterou vůči žalobkyni uplatil v soudním řízení v Kolumbii, nemůže současně obstát závěr o tom, že není dána pravomoc soudů České republiky, založený na tom, že pohledávku za žalobkyní nemá. V této věci se má na mysli majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř.

Jelikož Nejvyšší soud České republiky na rozdíl od soudu odvolacího nemá pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky v dané věci k datu vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu byla dána, usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že se řízení nezastavuje.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 5258/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pravomoc soudů České republiky vyplývá především z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Dále je pravomoc soudů České republiky založena ve sporech, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy (§ 7 odst. 2 o. s. ř.) a konečně v dalších konkrétně uvedených věcech (§ 7 odst. 3 o. s. ř.).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nesprávně posouzenému výroku zločinu loupeže soudy prvního a druhého stupně, se kterým se vypořádal Nejvyšší soud ČR.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2015 byl obviněný uznán vinným spácháním v bodě 1. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný se výše uvedených trestných činů dopustil těmito skutky:
V bodě 1. ohledně výtržnictví a nebezpečného vyhrožování, došlo k tomu, že obviněný opakovaně vyhrožoval zastřelením příteli jeho bývalé přítelkyně. Následně se za poškozeným rozběhl, a ten z obavy o svůj život a zdraví se před ním dal na útěk po ulici, neboť se s ohledem na dřívější chování a jednání obviněného vůči němu a jeho současné přítelkyni mohl důvodně domnívat, že obviněný své výhrůžky uskuteční, zejména poté, co si obviněný sahal za oblečení, čímž budil dojem, že vytahuje zbraň.

V bodě 2., dle kterého se dopustil trestných činů loupeže a výtržnictví po zanechání pronásledování poškozeného z bodu 1. vrátil zpět ke své bývalé přítelkyni, která zrovna volala o pomoc. Obviněný ji začal tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala, a společně šli k hlavní silnici, když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice, a když znovu začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče, a z místa odešel, poškozené nic neodcizil.

Obviněný byl za tyto trestné činy a také za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti zamítavému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) dovolání, jež zaměřil výslovně pouze proti výroku o vině zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2., a v té souvislosti i proti výroku o trestu.

Poukázal na obsah dříve podaného odvolání s tím, že své důvody formuloval nyní obdobně, protože odvolací soud je téměř ignoroval a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi nevypořádal. K činu, pro který se řízení vede, obviněný uvedl, že se jednalo o konflikt mezi ním a poškozenou, která odešla k čtyřproudé silnici, kde mezi nimi došlo k bouřlivější komunikaci, během níž poškozená chvíli seděla na chodníku u silnice, chvílemi vbíhala do silnice a on se ji pokoušel ze silnice odnést. Konflikt vyvrcholil přetahováním o kabelku poškozené, neboť obviněný chtěl mobilní telefon, avšak po verbálním zásahu svědka svého jednání zanechal.

Podle obviněného v popisu skutku nebyla přesně odlišena fáze, kdy měl čin od prostého konfliktu mezi ním a poškozenou vygradovat do fáze, kdy mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, s tím, že se soud ani nezabýval intenzitou násilí, když ve výroku bylo dokonce uvedeno, že se jednalo o pohrůžku násilím, aniž však bylo zdůrazněno, v čem konkrétně měla spočívat.

Konečně obviněný argumentoval tím, že předmětný mobilní telefon, který měla poškozený u sebe a o který se přetahovali a obviněný se ho chtěl zmocnit, není pro obviněného věcí cizí, neboť k němu měl mít vlastnické právo.

Nejvyšší soud České republiky je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Zásah dovolacího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky posuzoval obviněným podané dovolání, z jehož obsahu shledal, že jen v části uvedeným hlediskům vyhověl, a to zejména pokud vytýkal nesprávnost právní kvalifikace činu pro vady spočívající v nesprávnosti právní věty, v nedostatku pohrůžky bezprostředního násilí, anebo že poškozená mobil, jejž měla u sebe, nevlastnila.

Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu dokazování jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné, a proto je vzal za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici.

Předmětného zločinu loupeže se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Napadenou osobou může být nejen osoba, která věc vlastní, nýbrž i ta, která je oprávněna s cizí věcí nakládat.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro to, aby se spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže nejednalo.

Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž nelze takové jednání posuzovat jako spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, a tudíž je takové jednání pouze krádeží ve smyslu § 205 tr. zákoníku. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil.

Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Podle judikatury se proto zvlášť závažného zločinu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném důvodnou obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli.

Soudy uvedený právní závěr o vině obviněného zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2. učinily na základě skutkového zjištění uvedeného v popisu skutku, které spočívalo v zásadě v tom, že obviněný poté, co zanechal pronásledování (bod 1.), se vrátil k poškozené, která stála na ulici a volala o pomoc. Začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala. Když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k blízké trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout. Stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče.

Podle tzv. právní věty výroku o vině soud prvního stupně v odsuzující části rozsudku shledal zvlášť závažný zločin loupeže v bodě 2. naplněn v alternativě, že obviněný „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.

Nejprve k námitce obviněného směřující proti tomu, že mobilní telefon pro něj nebyl cizí věcí, ale že mu patřil, je třeba uvést, že soudy se touto otázkou zabývaly, neboť předmětem dokazování a úvah soudu bylo mimo jiné i zjištění, komu předmětný telefon patřil, protože obviněný nejen v době řízení před nalézacím soudem, ale již i v průběhu činu tvrdil, že jde o jeho věc, protože např. svědkyně, která slyšela hádku mezi obviněným a poškozenou, slyšela, jak obviněný na poškozenou křičel, že mu ukradla telefon. Soudy se zřetelem na to, že předmětem zvlášť závažného zločinu loupeže musí být věc cizí, zkoumaly, zda uvedená tvrzení jsou pravdivá, avšak s ohledem na skutečnosti, jež ve věci zjistily, považovaly tuto okolnost za vyvrácenou.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud České republiky považuje právní závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný se domáhal telefonu, který pro něj byl cizí věcí, za zcela správný, a není proto pochyb o tom, že obviněný tento znak skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.

Další námitce obviněného spočívající v tom, že se uvedeného zločinu nedopustil „pohrůžkou bezprostředního násilí“, kterou jako alternativu formy jednání, jímž lze uvedený zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku vedle „násilí“ naplnit, zvolil soud prvního stupně, je sice možné přisvědčit, nikoliv však v důsledcích, jichž se obviněný v dovolání domáhal.

Především je nutné zdůraznit, že právní závěr o tom, v jaké formě obviněný uvedený zločin spáchal, se činí na podkladě zjištěných skutkových závěrů, jak jsou v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsány a již výše konstatovány.

Z popsaného průběhu činu je zřejmé, že šlo o konflikt mezi obviněným a poškozenou, který probíhal v delším časovém úseku a vyvíjel se tak, že hádka mezi oběma vygradovala až do situace, kdy obviněný na poškozené požadoval předmětný telefon, a protože mu ho dobrovolně nechtěla dát, snažil se jí kabelku, v níž jej měla uschován, strhnout z ramene. Vzhledem k tomu že ne všechna aktivní jednání obviněného nesměřovala k zmocnění se cizí věci. Jednání, které vedlo ke zmocnění se cizí věci, nastalo až v okamžiku, kdy se obviněný slovně domáhal na poškozené vydání telefonu, a jež konkrétně spočívalo v tom, že „se pokoušel jí strhnout kabelku“, kterou měla křížem přes levé rameno, avšak k vytržení nakonec nedošlo.

Z uvedeného je patrné, že v něm nejsou obsaženy žádné výhrůžky bezprostředního násilí, ale jde o použití síly, kterou obviněný vyvíjel k tomu, aby „strhl“ kabelku z ramene poškozené nebo aby jí ji „vytrhl“ z ruky, když ji držela a on se o ni přetahoval. Správně proto měly soudy učinit závěr, že se obviněný činu dopustil „násilím“, a nikoliv v podobě „užití pohrůžky bezprostředního násilí“.

Podle skutkových zjištění je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů učinily nesprávný právní závěr o tom, že obviněný zvlášť závažného zločinu loupeže spáchal „užitím pohrůžky bezprostředního násilí“, což výslovně vyjádřil nalézací soud v právní větě, ač tak obviněný ve skutečnosti učinil za „užití násilí“. Jde o vadu v posouzení této právní otázky, kterou však Nejvyšší soud České republiky v zájmu zásady minimalizace zásahů do již pravomocných rozhodnutí nepovažoval za důvodné napravovat tím, že by sám napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, neboť by se jednalo vůči obviněnému o změnu k horšímu.

Forma užití „násilí“, které mělo být v jednání obviněného shledáno, je právně závažnější formou jednání nežli užití „pohrůžky bezprostředního násilí“, protože „pohrůžka“ představuje kvalitativně nižší podobu násilného projevu, a to zejména proto, že se obvykle odvíjí jen ve slovních projevech, zatímco „násilí“ je výrazně intenzivnějšího projevu zasahujícího již integritu osoby nebo věci, která na nich obvykle zanechá stopy. V projednávané věci bylo dovolání podáno jen obviněným, a tudíž není možné ve smyslu § 265p odst. 1 tr. ř. při absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného učinit změny, které by byly v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto s přihlédnutím ke všem zvažovaným okolnostem shledal, že i když v posuzované věci napadená rozhodnutí vykazují shora uvedenou vadu, způsob, jakým i v důsledku ní rozhodly, je z hlediska použité právní kvalifikace správný, neboť obviněný v každém případě naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená změna by se tedy z popsaných důvodů týkala výhradně právního určení jiné alternativy jednoho ze znaků této skutkové podstaty, jež se vyjadřuje v právní větě, a šlo by tedy jen o úpravu, která by na použitou právní kvalifikaci neměla žádný vliv. Nejedná se zcela zřejmě o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, navíc v neprospěch obviněného.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky k dovolání obviněného učinil závěr, že byť byly zjištěny nepřesnosti ve výroku o vině v bodě 2., nejedná se o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2016 č. j. 8 Tdo 1478/2015-32)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby v oblasti trestního práva. Zvlášť závažný zločin loupeže je úmyslným trestným činem, tudíž úmysl pachatele musí směřovat i k bezprostřední pohrůžce násilím či k násilí samotnému.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k podstatným náležitostem výroku v rozhodnutí o spáchání přestupku správním orgánem.

Nejvyšší správní soud České republiky řešil dovolání ve věci přestupku, kterého se stěžovatel dopustil tím, že v obci Olomouc v místě, na kterém je dovoleno jet rychlostí 50 km/h, jel rychlostí 72 km/h, po odečtení měřící odchylky byla jeho rychlost stanovena na 69 km/h, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „o silničním provozu“).

Stěžovatel se v dovolání bránil tím, že správní úřad ve výroku rozhodnutí o vině nedostál své povinnosti plynoucí z § 77 zákona č. 200/1990 o přestupcích (dále jen „o přestupcích“).

Přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se dopustí ten, kdo „při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h “. Tato skutková podstata přestupku obsahuje dva formální zákonné znaky: 1) řízení vozidla, 2) překročení nejvyšší dovolené rychlosti o stanovenou hodnotu.

Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud České republiky nejprve přezkoumal námitku stěžovatele, podle níž popis skutku o spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečný pro účely odsuzujícího rozhodnutí o přestupku, neboť nezachycuje konkrétní aktivní jednání stěžovatele.

Nejvyšší správní soud České republiky již dříve konstatoval, že při posuzování popisu skutku ve výroku rozhodnutí je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku, což jsou dvě odlišné kategorie. „Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, přičemž správní orgán vede správní řízení právě ohledně samotného skutku.

Naproti tomu popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět jazykový popis těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku tak musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení.“ (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009-66).

Popis skutku musí podle výše citovaného rozhodnutí obsahovat tyto zákonné znaky skutkové podstaty přestupku, a to natolik zřetelně a srozumitelně, aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud jednoznačně identifikovat, o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být obsažen ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně.

Podle výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl stěžovatel spáchat výše uvedený přestupek tím, že „při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda, nerespektoval platné právní předpisy stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci na 50 km/h, kdy v měřeném úseku silničním laserovým rychloměrem byla vozidlu naměřena rychlost 72 km/h“, neboť při zvážení možné odchylky měření byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 69 km/h. Z tohoto popisu skutku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel při řízení uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 19 km/h. Skutečnost, že jednání obviněného je ve výroku rozhodnutí popsáno nepřímo, nevyvolává pochybnosti, jakým jednáním se stěžovatel přestupku, měl dopustit. Nejvyšší správní soud České republiky tudíž shledal tuto námitku stěžovatele nedůvodnou.

Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, podle níž je popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dále nekonkrétní v tom, že neobsahuje přesnou citaci právního předpisu včetně paragrafu, který měl být porušen. Nad rámec výše uvedených náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku podle § 77 zákona o přestupcích stanoví ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád povinnost uvést ve výroku rozhodnutí též právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Ze zákonné úpravy však nevyplývá, že právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, musí být součástí popisu skutku. Jestliže tedy správní orgán prvního stupně citoval příslušná ustanovení zákona v části výroku za slovy „tedy“, postupoval plně v souladu se zákonem a správně citoval příslušná ustanovení právních předpisů v rámci výroku o vině.

Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nedostatečné určení místa přestupku. Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud České republiky ze svých rozhodnutí, v níž se otázkou náležitostí vymezení místa spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti ve výroku správního rozhodnutí již opakovaně zabýval.

V první řadě je třeba poukázat na rozsudek ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48, v němž Nejvyšší správní soud České republiky vyslovil, že „dle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.

V rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, na který poukazuje stěžovatel, Nejvyšší správní soud České republiky posuzoval určitost místa spáchání přestupku: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“. I o určení místa: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“ lze tak v nynější věci konstatovat, že nejde o dostatečnou specifikaci. Je totiž třeba si uvědomit, že komunikace I/37 prochází celou obcí Ostrov nad Oslavou. Úsek této komunikace procházející danou obcí přitom není krátký. Místo, kde došlo ke spáchání přestupku, je tak ve výroku vymezeno značně široce. Značně široké vymezení místa spáchání přestupku ve výroku tomuto smyslu vymezení skutku nevyhovuje.“

Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 -39 konstatoval, že u přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti bude místo spáchání přestupku určeno určitým úsekem komunikace, přičemž dostatečnost takového vymezení bude záviset na okolnostech případu: „zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým.

Závěry plynoucí z citované judikatury shrnul Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52: „Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bude podstatné, zda se jedná o velkou obec či město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku. V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí.“

Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky vyplývá, že vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu.

Smyslem konkrétního vymezení místa přestupku je zejména vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, vyloučení překážky věci rozhodnuté, určení rozsahu dokazování a zajištění řádného práva na obhajobu. Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také otázky, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání přestupku došlo.

V posuzované věci bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vymezeno takto: „v obci Olomouc na ulici Sokolovská, ve směru jízdy od ulice Jablonského k ulici Pasteurova“. Ačkoliv obec Olomouc nelze ve smyslu výše citované judikatury považovat za obec menší velikosti, komunikace vymezená ulicí Sokolovská, konkrétně úsekem mezi ulicemi Jablonského a Pasteurova, je poměrně krátká, přímá a dopravně nekomplikovaná, celá se nachází v obci, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h.

Z hlediska výše citované judikatury nevznikly v posuzovaném případě pochybnosti o nejvyšší povolené rychlosti v předmětném úseku a nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly poškodit stěžovatele z hlediska zásady ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva na obhajobu. Stěžovatel v této souvislosti v řízení před správními orgány ani před krajským soudem neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly potřebu přesnějšího vymezení místa přestupku (např. že by v části takto vymezené komunikace měla být dopravním značením upravena nejvyšší povolená rychlost odlišně).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr shrnuje, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.

(citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 11. března 2016 č. j. 4 As 270/2015 – 46)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby v oblasti přestupkového práva, spáchání přestupku je třeba vždy hodnotit zakonným způsobem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k důvodům dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky ve věci přečinu krádeže, které se obviněný dopustil v Olomouci.

Obviněný byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), protože dne 22. 4. 2014 v Olomouci bez užití násilí a bez poškození dveří vnikl do budovy, kde v prvním patře z volně přístupné kanceláře vedoucího odcizil mobilní telefon a dále z batohu odloženého v téže kanceláři odcizil finanční hotovost ve výši 250 Kč, čímž způsobil škodu v celkové výši 650 Kč.

Jelikož byl obviněný již v minulosti pravomocně odsouzen Okresním soudem v Olomouci za přečin krádeže, byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 16 měsíců, které měl vykonat ve věznici s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný odvolání, které však Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením zamítl.

Obviněný prostřednictvím svého advokáta podal k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání opírající se o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), přičemž tento důvod uvedl až v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat pokud, rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný namítal, že soudy obou stupňů nezohlednily jeho projevenou upřímnou lítost, která je dle ustanovení § 41 písm. n) tr. zákoníku polehčující okolností.

Dle § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti trestní odpovědnost zaniká v taxativně vymezených případech, jestliže pachatel dobrovolně zamezí nebo napraví vznik škodlivého následku nebo pokud učinil o trestném činu oznámení, na základě kterého bylo škodlivému následku zamezeno.

Dle § 41 písm. h) soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel trestného činu upřímně litoval.

Dále obviněný uvedl, že při ukládání druhu trestu došlo k pochybení, jelikož nebyla respektována ustanovení § 39 tr. zákoníku a § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu, přestože krádež dle § 205 odst. 2 je přečinem, u něhož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let.

Na základě § 39 tr. zákoníku soud při stanovování druhu trestu a jeho výměry mimo jiné přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným a majetkovým poměrům pachatele, k dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy.

Na základě namítaného § 55 odst. 2 tr. zákoníku lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let, uložit nepodmíněný trest jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.

Vzhledem k výše uvedenému tak dle obviněného došlo v řízení u Okresního soudu v Olomouci k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, jelikož soud nepřihlédl k výše uvedeným polehčujícím okolnostem, naopak porušil hmotně právní zákaz dvojího přičítání přitěžujících okolností, uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, přestože nebyly splněny zákonné důvody k jeho uložení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání pouze namítá, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení z hlediska ukládání trestu a byl za krádež uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, ač nebyly splněny zákonné důvody k jeho uložení.

V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud tedy není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak není dán ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. ledna 2016 č. j. 4 Tdo 1596/2015-22)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma – odpovědnost za vady díla:

Nový občanský zákoník zavádí speciální úpravu pro odpovědnost za vady stavby. V určitých případech je spolu se zhotovitelem společně a nerozdílně odpovědný také jeho subdodavatel, technický dozor investora nebo autor stavební dokumentace, je však třeba striktně rozlišovat, kdo je odpovědným subjektem a kdo poškozeným.

Nové pojetí odpovědnosti za vady zhotovitele stavby:

Nový občanský zákoník zavádí v oblasti výstavby několik zásadních změn. Jednou z nich je výslovná zákonná úprava spoluodpovědnosti subjektů podílejících se na realizaci stavby. U smluv o dílo uzavřených po 1. lednu 2014, jejichž předmětem je zhotovení stavby, nebude odpovědnost za vady stavby jako díla nést pouze zhotovitel stavby (hlavní dodavatel), ale ohledně plnění, které sami dodali, také jeho subdodavatelé, technický dozor objednatele a autor projektové dokumentace. V praxi bude velmi složité rozlišit, co lze zahrnout pod pojem „co sám dodal“.

Zpravidla bude ve většině situací existovat společná a nerozdílná odpovědnost za vady zhotovitele stavby a jednoho dalšího subjektu, nicméně hypoteticky mohou v některých případech nastat situace, kdy bude zavázáno i více osob (další subdodavatelé, či autor dokumentace stavby). Společný a nerozdílný závazek k odstranění vad díla by měl posilovat postavení jak objednatele, tak i zhotovitele, a objednateli umožňovat uplatnění svých nároků u několika subjektů podle svého výběru a uvážení a vyvodit tak odpovědnost za vady u správného subjektu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma nabízí právní služby a zastupování před soudy, odpovědnost za vady stavby vyžaduje správný a efektivní postup uplatnění nároku.

Založila-li žalobkyně nárok na zaplacení žalované částky mimo jiné na tvrzení, že žalovaný se svým podpisem sporné směnky (kterou žalobkyně v prvopisu spolu se žalobou také soudu předložila) zavázal zaplatit žalobkyni peněžitou sumu udanou na směnce, nebylo z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné, pod jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2011 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 793.774 Kč s 6% úrokem od 14. října 2010 do zaplacení.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem změnil k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl.

Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. listopadu 2010 domáhala po žalovaném plnění ze směnky vlastní, vystavené dne 4. května 2007, znějící na směnečný peníz 1.000.000 Kč, se splatností dne 14. října 2010 (dále též jen „sporná směnka“), přičemž podle tvrzení obsažených v žalobě měla spornou směnku vystavit společnost a žalovaný měl za zaplacení směnky převzít směnečné rukojemství. Spolu se žalobou předložila žalobkyně soudu v prvopisu také spornou směnku.

Podáním ze dne 30. května 2011 žalobkyně navrhla, aby soud připustil změnu žaloby „záležející ve změně skutkového stavu, oproti jeho vylíčení v návrhu“, s tím, že za výstavce sporné směnky je třeba (vzhledem k tomu, že otisk razítka s obchodní firmou společnosti je na sporné směnce umístěn až pod podpisem žalovaného) považovat žalovaného.

Sporná směnka byla vyhotovena na předtištěném formuláři, doplněném rukou psanými údaji. V pravé dolní části listiny je pod předtištěným údajem „výstavce“ uvedeno jméno a příjmení žalovaného, identifikační číslo společnosti a adresa jejího tehdejšího sídla, pod těmito údaji je pak umístěn nečitelný podpis, pod nímž je otištěno razítko společnosti, obsahující shodné údaje (obchodní firmu, adresu sídla a identifikační číslo osoby) s těmi, jež byly vypsány u jména a příjmení žalovaného. Vlevo od podpisu výstavce je pak u sporné směnky umístěn další podpis, a to bez uvedení údajů blíže označujících jednající osobu.

Na takto ustaveném základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně ve věci sporné směnky uzavřel s tím, že žaloba není důvodná.

Podle odvolacího Vrchního soudu v Praze je ze způsobu umístění podpisu výstavce a jeho „grafické úpravy“ zřejmé, že výstavcem sporné směnky je společnost, nikoli žalovaný (jak nesprávně dovodil soud prvního stupně). Tomuto závěru přitom nasvědčuje nejen umístění otisku razítka (obsahujícího údaje obchodní firmy, identifikačního čísla a sídla) společnosti u podpisu výstavce, ale rovněž uvedení shodných údajů (identifikačního čísla a adresy sídla této právnické osoby) u vyznačeného jména a příjmení osoby jednající jménem společnosti.

Jelikož žalobkyně se po „provedené“ změně žaloby domáhala zaplacení směnky po žalovaném pouze jako výstavci směnky, jímž žalovaný není, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího Vrchního soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatelka, zastoupená advokátem, v řízení před Nejvyšším soudem České republiky, odvolacímu soudu vytýkala, že změnil rozsudek soudu prvního stupně výlučně na základě odlišného právního názoru ohledně postavení žalovaného na sporné směnce, tedy otázky, zda je žalovaný ze směnky zavázán jako její výstavce či jako směnečný rukojmí, aniž by ovšem předtím žalobkyni poučil o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru zastávaného žalobkyní a aniž by ji vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností.

V poměrech dané věci měl odvolací soud výše uvedeným způsobem postupovat tím spíše, že žalobkyně takové skutečnosti tvrdila již v žalobě a následně je změnila jen „v návaznosti na postup soudu prvního stupně“. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, jeho rozhodnutí bylo pro dovolatelku zcela nepředvídatelné a odporující zásadě hospodárnosti a dvojinstančnosti řízení. Podle dovolatelky tak odvolací soud postupoval v rozporu „s výkladem procesního práva“ přijatým Nejvyšším soudem České republiky např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, nebo v rozsudku ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005.

Dovolatelka dále poukazovala na skutečnost, že na sporné směnce se nachází dva podpisy žalovaného, přičemž otázka, v jakém postavení je žalovaný ze sporné směnky zavázán, je výlučně otázkou právního posouzení nároku žalobkyně. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalovaný není výstavcem směnky, nemohl jen z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Ať již by druhý podpis žalovaného na sporné směnce měl být podpisem dalšího výstavce nebo podpisem směnečného rukojmího, vždy by takový podpis žalovaného zavazoval jako přímého směnečného dlužníka.

Za správné ostatně dovolatelka neměla ani úvahy odvolacího soudu o tom, v jakém postavení žalovaný spornou směnku podepsal. Odvolacím soudem zmiňované údaje uvedené na směnce (otisk razítka společnosti a její identifikační číslo) nemohou podle dovolatelky „narušit materiální závaznost (kteréhokoli) podpisu žalovaného, který takto zavazuje žalovaného v postavení výstavce směnky“. Na posuzovaný případ podle dovolatelky dopadá závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006, podle kterého podpis právnické osoby na směnce musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí; není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické. Právě o takovou situaci přitom jde – jak je zřejmé z obsahu sporné směnky – v projednávané věci.

V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř., které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V řešení otázky, zda sporný podpis na směnce je podpisem právnické osoby, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky.

K otázce podpisu právnické osoby na směnce se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil již v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1620/2006 (na který poukazovala v podaném dovolání rovněž dovolatelka), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podpis právnické osoby na rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1225/2008, z něhož mimo jiné při svém rozhodování vycházel i odvolací soud, pak Nejvyšší soud České republiky doplnil, že jakkoli byl výše uvedený závěr přijat ve vztahu k podpisu rubopisu směnky, uplatní se i pro jiné podpisy právnické osoby na směnce. Jinak tomu ostatně ani být nemůže, když právě pouze z podpisu jednající osoby lze zásadně usuzovat na to, zda vůli podepsat směnku projevila, prostřednictvím svého statutárního orgánu, osoba právnická nebo zda se jedná „jen“ o podpis osoby fyzické. Jiný zdroj informací v tomto směru směnečná listina pravidelně – s výjimkou situace, kdy určení osoby, která má být dlužníkem ze směnky, bude možné dovodit z jejího dalšího textu (např. z označení směnečného dlužníka v textu směnečného prohlášení) – neobsahuje (a z prostorových důvodů ani s ohledem na tradiční podobu směnek obsahovat nemůže).

Jestliže tedy v poměrech dané věci připojila osoba, která spornou směnku podepsala, ke svému podpisu jednak ručně psané údaje identifikačního čísla a adresy sídla společnosti, jednak otisk razítka této společnosti (obsahujícího její obchodní firmu, sídlo a identifikační číslo), nelze vskutku, jak správně dovodil odvolací soud, otevřít prostor úvahám o tom, že nešlo (nemělo jít) o jednání uskutečněné jménem takto označené právnické osoby.

Dovolání naopak Nejvyšší soud České republiky shledává v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným v řešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí závisí. Zda soud může vyhovět žalobě, kterou se směnečný věřitel domáhá plnění ze směnky po žalovaném jakožto výstavci směnky vlastní, i tehdy, dospěje-li k závěru, že žalovaný sice není výstavcem směnky, je však ze směnky zavázán jako směnečný rukojmí, což v uvedené věci odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky.

V soudní praxi není pochyb o tom, že v tzv. sporném řízení (o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy jinak řečeno tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět.

Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží.

Nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že založila-li žalobkyně, jak vyplývá z obsahu žaloby i z podání ze dne 30. května 2011, jež měly soudy nižších stupňů za změnu žaloby, nárok na zaplacení žalované částky mimo jiné na tvrzení, že žalovaný se svým podpisem sporné směnky (kterou žalobkyně v prvopisu spolu se žalobou také soudu předložila) zavázal zaplatit žalobkyni peněžitou sumu udanou na směnce, nebylo z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné, pod jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila.
Jinak řečeno, to, že žalobkyně v dané věci požadovala přiznání žalobou uplatněného nároku po žalovaném „pouze jako výstavci sporné směnky“, nijak odvolacímu soudu nebránilo – dospěl-li k závěru, že žalovaný výstavcem sporné směnky není – v tom, aby posoudil nárok žalobkyně také z toho pohledu, zda žalovaný není ze směnky zavázán (podle jiných ustanovení směnečného zákona) také z jiného právního důvodu (např. zda svým podpisem nepřevzal za zaplacení sporné směnky směnečné rukojemství ve smyslu ustanovení čl. I. § 30 a násl. směnečného zákona). Není totiž pochyb o tom, že povinností soudu je posoudit uplatněný nárok podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, tedy nejen z hlediska právního názoru předestřeného soudu samotným žalobcem.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. j. 29 Cdo 2716/2013)

Advokát v Olomouci k nedostatečnému prokázání zneužití práva dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky:

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nereagoval na stěžovatelovy důkazní návrhy, pouze se zabýval tím, proč stanovení elektronické adresy pro doručování a následný postup stěžovatelova zmocněnce představuje zneužití práva. Nevyjádřil se však k tomu, zda by výpisem komunikace s jinými správními orgány bylo možné prokázat možnost komunikovat se stěžovatelem na jím požadované adrese, a zda lze úvahy o zneužití práva aplikovat také v případě, kdy by tato schopnost byla prokázána.

Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne 15. 2. 2014 v 16:50 h neoprávněně vjel motorovým vozidlem na Horní náměstí v Olomouci, čímž nerespektoval svislou dopravní značku IP 27a „Pěší zóna“ s dodatkovým textem.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dospěl k závěru, že v daném případě došlo ke zneužití práva, v důsledku čehož je nutno přisvědčit krajskému úřadu, že odvolání bylo podáno opožděně. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uvedl, že ze správního spisu zjistil, že stěžovatele ve správním řízení zastupoval zmocněnec, který podal dne 9. 5. 2014 jménem stěžovatele odpor proti příkazu ze dne 22. 4. 2014, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku.

Součástí odporu byla plná moc podepsaná stěžovatelem pro zastupování v plném rozsahu a žádost zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu. Předvolání k ústnímu jednání převzal stěžovatel dne 5. 6. 2014 a jeho zmocněnci bylo doručeno v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) fikcí dne 16. 6. 2014, čemuž předcházelo vypravení předvolání e-mailem na adresu dne 27. 5. 2014.

Rozhodnutí o přestupku bylo poté doručeno zmocněnci stěžovatele opět fikcí dne 17. 7. 2014 na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel, přičemž mu bylo doručováno také na e-mailovou adresu. Dne 1. 9. 2014 podal zmocněnec stěžovatele prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem odvolání, které krajský úřad zamítl dne 16. 9. 2014 jako opožděné.

Krajský úřad konstatoval, že správní orgán I. stupně pochybil, když doručoval zmocněnci na nesprávnou e-mailovou adresu a nezdůvodnil, proč nedoručoval na emailovou adresu požadovanou, nicméně uvedl, že ze strany zmocněnce stěžovatele došlo ke zneužití práva. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak nabylo právní moci dne 2. 8. 2014, když dne 1. 8. 2014 marně uplynula lhůta k podání odvolání.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci konstatoval, že jsou správní orgány oprávněny posuzovat, zda úkon v řízení, v tomto případě zvolení zmocněnce, naplňuje znaky zneužití práva. Pokud by byl předmětný úkon vyhodnocen jako zneužití práva, způsobilo by to jeho absolutní neplatnost. Pro řádnou aplikaci institutu zneužití práva je podle Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci nutné provést objektivní a subjektivní test.

V řešené věci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uvedl, že stěžovatel, resp. jeho zmocněnec, vytvářel situace, jejichž cílem bylo ztížit či znemožnit doručování jemu určených písemností a které ve svém souhrnu vytvářejí ucelený komplex procesní obstrukční taktiky známý mnoha správním orgánům i soudům, dospěl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k závěru, že objektivní test je naplněn.

Záměrem stěžovatele, jemuž je třeba přičítat jednání zmocněného, bylo dosáhnout svého nepotrestání, tj. aby uplynutím doby jednoho roku došlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Na základě tohoto zjištění soud dovodil, že byl subjektivní test naplněn. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci se také ztotožnil s názorem krajského úřadu, že na zvoleného zmocněnce, který svou funkci nevykonává řádně a vytváří obstrukce, je nutno nahlížet tak, že si stěžovatel žádného zmocněnce nezvolil.

V poslední řadě Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uvedl, že pokud by měl zmocněnec skutečný zájem o bezproblémové doručování, nesděloval by správnímu orgánu I. stupně jako doručovací adresu elektronickou adresu s diakritikou, neboť z jiných správních řízení vedených v květnu 2014 u správního orgánu I. stupně musel vědět, že doručování na tuto elektronickou adresu obsahující diakritiku není pro správní orgán I. stupně možné. Proto Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dospěl k závěru, že zmocněnec stěžovatele podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 1. 9. 2014, tedy po uplynutí odvolací lhůty, jelikož bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovateli fikcí dne 17. 7. 2014 a nabylo právní moci dne 2. 8. 2014.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud České republiky se nejprve zabýval přezkoumatelností napadeného rozsudku. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky je rozsudek nepřezkoumatelný, není-li z jeho odůvodnění „vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě, a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy“ (viz rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Nepřezkoumatelné je rozhodnutí také v případě „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73) a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené […]. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44).

Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný a jak usuzoval o skutečnostech zásadních pro věc, a to musí být vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí. Pokud rozhodnutí soudu v odůvodnění nereflektuje na námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.

Obdobně i Ústavní soud České republiky zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování: „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“ (nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01). Povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu „nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal“ (nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).

Na nepřezkoumatelnost ve smyslu výše uvedeném poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti, když vytýkal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, že řádně neodůvodnil neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, a dále, že se i přes jeho výslovnou námitku nezabýval tím, zda bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podáno již dne 8. 5. 2014 v rámci odporu proti příkazu ze dne 22. 4. 2014.

Předně je třeba Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci vytknout, že se nevypořádal se žalobní námitkou, ve které stěžovatel uváděl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo podáno včas, neboť bylo součástí odporu ze dne 8. 5. 2014. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci skutečně na tuto žalobní námitku nijak nereagoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom nelze ani dovodit, že by i tímto úkonem ke zneužití práva, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dovozoval zneužití práva pouze ve vztahu k volbě zmocněnce. Nejvyšší správní soud České republiky tedy shledal důvodnou stížní námitku poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z důvodu nevypořádání žalobní námitky poukazující na včasnost podaného odvolání.

Dále stěžovatel v kasační stížnosti vytýkal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, že neprovedl jím navrhované důkazy, aniž by to řádně odůvodnil. I v tomto ohledu je stížní námitka důvodná. Současná právní úprava správního soudnictví je založena na principu tzv. plné jurisdikce, jehož naplněním jsou mimo jiné ustanovení § 52 a § 77 odst. 2 s. ř. s. Podle ustanovení § 52 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Podle ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem.

Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Soud není povinen provést důkazy navržené účastníky řízení. Pokud však soud rozhodne, že navržený důkaz neprovede, musí v rozhodnutí vyložit důvody, které ho k tomu vedly (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 55/2011 – 195 a ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 16/2012 – 24). Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky dále vyplývá, že „neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn., nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“ (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89).

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nereagoval na stěžovatelovy důkazní návrhy. Pouze se v něm zabýval tím, proč stanovení elektronické adresy pro doručování a následný postup stěžovatelova zmocněnce, představuje zneužití práva. Nevyjádřil se však k tomu, zda by výpisem komunikace s jinými správními orgány bylo možné prokázat možnost komunikovat se stěžovatelem na jím požadované adrese, a zda lze úvahy o zneužití práva aplikovat také v případě, kdy by tato schopnost byla prokázána.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud České republiky k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podle ustanovení § 110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky č. j. 7 As 254/2015 – 30)