Archiv rubriky: Nezařazené

Zásady 3E v zákoně o finanční kontrole jsou podstatné i u veřejných zakázek (a to i u těch malého rozsahu, kde Úřad pro ochranu hospodářské soutěže dozor obecně nad dodržováním zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek nevykonává). Zásady 3E jsou upraveny v zákoně č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Jedná se o zásady účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti. Při porušení těchto pravidel u veřejných zakázek je třeba postupovat podle této speciální právní úpravy. Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek postup zadavatele z pohledu těchto zásad, zejm. hospodárnosti neupravuje, proto Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) není příslušný k výkonu dozoru nad postupy, které odporují těmto pravidlům – zásadám 3E – vyplývajícím z jiných právních předpisů. Při porušení zásad 3E, zejm. zásady hospodárnosti je však možno obrátit se (vždy s ohledem na danou konkrétní věc) na jiné příslušné orgány oprávněné vykonat dozor dle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole a dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Podatel má rovněž práva na informace o kontrole, a to zejm. dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Advokát JUDr. Lubor Ludma může Vaši firmu v situaci zřejmého porušení zásad 3E, tj. zejména při nehospodárném nakládání s veřejnými prostředky v rámci zadávání veřejných zakázek zastoupit, sepsat příslušné podání a zajistit informace k dalšímu účelnému uplatňování Vašich práv a oprávněných zájmů.

Odvolání daru pro nevděk je možné. Dávejte však pozor na podmínky platného odvolání daru, které právní úprava vyžaduje. Zákon pro platné odvolání daru pro nevděk vyžaduje předchozí ublížení dárci takovým způsobem, že jsou tím zjevně porušeny dobré mravy. K vyhodnocení pravděpodobnosti naplnění takového stavu je vhodné poradit se s advokátem. Odvolání daru pro nevděk je za určitých okolností možné i v případě, když je ublíženo osobě obdarovanému blízké. Zákon rozlišuje ublížení úmyslné a ublížení z hrubé nedbalosti. Co však dělat v případě, kdy obdarovaný dar převedl na někoho jiného nebo ho jiným způsobem pozbyl? V takových případech je po platném odvolání daru možné namísto vydání daru požadovat zaplacení obvyklé ceny.

Dále dle § 2073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku činí nevděk obdarovaného tzv. nepoctivým držitelem.

Advokát JUDr. Lubor Ludma upozorňuje na skutečnost, že právo odvolání daru pro nevděk mají i dědici dárce. Musí se jednat o případy, kdy obdarovaný dárci v odvolání daru zabrání nebo v tom dárci zabránila vyšší moc. Pro platné odvolání daru pro nevděk je třeba jednat včas a v případě hodnotnějšího daru (např. nemovitého majetku) je z důvodu naplnění zákonných podmínek odvolání daru rozhodně vhodné poradit se s osobou s dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, nejlépe s advokátem. Dle § 2075 odst. 1 občanského zákoníku může být odvolání daru pro nevděk učiněno do jednoho roku ode dne, kdy obdarovaný dárci ublížil respektive do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru; dědic dárce pak může odvolání daru pro nevděk učinit nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma Vám může poradit a vyhodnotit Vaši důkazní situaci, případně Vám odvolání daru pro nevděk sepsat.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma v tomto příspěvku pokračuje v tematické oblasti daní, tentokráte se zaměřením na daň z příjmů fyzických osob, jelikož lhůta k podání daňového přiznání zanedlouho uplyne. Dle § 136 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, se daňové přiznání podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, které uplynulo 31. 12. 2017.

Vnitrostátní úprava daně z příjmů fyzických osob je společně s úpravou daně z příjmů právnických osob upravena zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění právních předpisů účinných ke dni 1. 1. 2018 (dále jen „o daních z příjmů“). Z teoretického hlediska je daň z příjmů fyzických osob daní důchodového typu, přímou a valorickou s lineární sazbou.

Zákon o daních z příjmů definuje v § 2 odst. 1, že poplatníky jsou osoby fyzické, a to rezidenti a nerezidenti. Dle odst. 2 „jsou poplatníci daňovými rezidenty České republiky, pokud mají na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržují. Daňoví rezidenti České republiky mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí.“ Míra obvyklého zdržování je stanovena alespoň na 183 dní faktického pobývání na území České republiky. Oproti tomu nerezidenti jsou takoví poplatníci, kteří nejsou uvedeni v odst. 2 či to o nich stanoví mezinárodní smlouvy. Daňoví nerezidenti mají oproti rezidentům tzv. dílčí daňovou povinnost, neboť se daňová povinnost vztahuje pouze na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky.

Obecně jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob příjmy ze závislé činnosti, příjmy ze samostatné činnosti, příjmy z kapitálového majetku, příjmy z nájmu a ostatní příjmy. V ustanovení § 3 odst. 4 zákon o daních z příjmů negativně stanoví, co předmětem daně není.

Příjmy ze závislé činnosti upravuje § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Jde o plnění v podobě příjmu ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce a plnění v podobě funkčního požitku (§ 6 odst. 1 písm. a)).

Dále také příjmy za práci člena družstva, společníka společnosti s ručením omezeným, komanditisty komanditní společnosti (§ 6 odst. 1 písm. b)), odměny člena orgánu právnické osoby či likvidátora (§ 6 odst. 1 písm. c)) a příjmy plynoucí v souvislosti se současným, budoucím nebo dřívějším výkonem činnosti, ze které plynou příjmy podle písmen a) až c), bez ohledu na to, zda plynou od plátce, u kterého poplatník vykonává činnost, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, nebo od plátce, u kterého poplatník tuto činnost nevykonává (§ 6 odst. 1 písm. d)).

Příjmy ze samostatné činnosti jsou příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, ze živnostenského podnikání, z jiného podnikání, ke kterému je potřeba podnikatelské oprávnění, podíl společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti na zisku. Dále jsou to dle § 7 odst. 2 zákona o daních z příjmů příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, autorských práv včetně práv příbuzných právu autorskému, a to včetně příjmů z vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl vlastním nákladem, z nájmu majetku zařazeného v obchodním majetku a příjmy z výkonu nezávislého povolání.

Příjmy z kapitálového majetku upravuje § 8 zákona o daních z příjmů. Mezi takové příjmy zákon řadí např. podíly na zisku obchodní korporace, úroky z držby cenného papíru či podíly na zisku tichého společníka.

Za příjmy z nájmu zákon o daních z příjmů dle § 9 považuje příjmy z nájmu nemovitých věcí nebo bytů a příjmy z nájmu movitých věcí, kromě příležitostného nájmu, který spadá do tzv. ostatních příjmů. Do ostatních příjmů dle § 10 dále spadá celá řada příjmů, které jsou především jednorázového charakteru.

U některých příjmů se zákonodárce rozhodl, že budou od daně osvobozeny. Osvobození od daně upravuje především § 4, který osvobozuje například příjem z prodeje rodinného domu a souvisejícího pozemku, nebo jednotky, která nezahrnuje nebytový prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru, a souvisejícího pozemku, pokud v něm prodávající měl bydliště nejméně po dobu 2 let bezprostředně před prodejem a řadu dalších příjmů.

V důsledku inkorporace právní úpravy daně dědické (srov. § 10 odst. 3 písm. c) zákona o dani z příjmů) a darovací do zákona o daních z příjmů bylo nezbytné upravit osvobození bezúplatných příjmů. Proto zákonodárce zakotvil i § 4a v oblasti bezúplatných příjmů (např. příjem z nabytí dědictví či odkazu).

Základ daně z příjmů fyzických osob je upraven v § 5 zákona o daních z příjmů. Dle odst. 1 „je základem daně částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.“ U některých činností mohou být výdaje i vyšší než příjmy. Je možné je uplatňovat tzv. paušálem, či jako prokazatelně vynaložené, což se využívá u příjmů ze samostatné činnosti (srov. § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů). Pokud má poplatník více druhů příjmů, je jeho základem daně součet tzv. dílčích základů daně ze všech druhů jeho příjmů.

Základ daně se snižuje o nezdanitelné části základu daně (§ 15 zákona o daních z příjmů) a položky odčitatelné od základu daně (§ 34 zákona o daních z příjmů). Dle § 15 odst. 1 lze od základu daně odečíst hodnotu bezúplatného plnění poskytnutého např. obcím či krajům a to např. na vědu a vzdělávání či dokonce odběr krve. V úhrnu však lze odečíst nejvýše 15 % ze základu daně.

Dle § 34 odst. 1 „lze od základu daně odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v 5 zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje.“

Ustanovení § 16 stanovuje sazbu daně. „Daň ze základu daně sníženého o nezdanitelnou část základu daně (§ 15) a o odčitatelné položky od základu daně (§ 34) zaokrouhleného na celá sta Kč dolů činí 15 %.“ V České republice však existuje i tzv. solidární zdanění, které je upraveno v § 16a zákona o daních z příjmů. Solidární zdanění činí 7 % z kladného rozdílu mezi součtem příjmů zahrnutých do základu daně a 48násobkem průměrné mzdy.

Zákon dále umožňuje uplatnit z již vypočtené daně slevy, které jsou upraveny v § 35, 35ba a násl., a daňové zvýhodnění. Mezi slevy řadí např. základní slevu ve výši 24 840 Kč na poplatníka, slevu na manžela/manželku ve výši 24 840 Kč, pokud manžel sám nemá vlastní příjmy za zdaňovací období vyšší jak 68 000 Kč či slevu na studenta ve výši 4 020 Kč.

Daňové zvýhodnění může být uplatněno jako sleva na dani nebo jako tzv. daňový bonus, a to v případě, že se po jejím uplatnění daň dostane do záporných čísel. Daňové zvýhodnění lze uplatnit na vyživované dítě žijící s poplatníkem ve společné hospodařící domácnosti. Ročně na jedno dítě lze uplatnit 15 204 Kč, 19 404 Kč ročně na druhé dítě a 24 204 Kč ročně na třetí a každé další dítě. Daňový bonus lze uplatnit maximálně do výše 60 300 Kč ročně.

Advokát v Olomouci na závěr upozorňuje, že právní úprava daní patří mezi nejvíce novelizované právní přepisy a uvedené hodnoty jsou relevantní dle zákona o daních z příjmů účinného od 1. 1. 2018, tudíž jsou aplikovatelné (např. do daňového přiznání) zejména na zdaňovací období za rok 2018.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v dnešním příspěvku věnuje obecnému zakotvení daně, a to z důvodu, že se blíží čas, kdy bude třeba podat daňové přiznání, k němuž je dle § 38g zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, povinen každý, jehož roční zdanitelné příjmy přesáhly 15 000 Kč.

Státní úpravu daní upravuje daňové právo, které je samostatným právním odvětvím. Je vystavěno na zásadě zákonnosti, tedy že daně lze ukládat jen na základě zákona, což plyne z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práva a svobod.

Daní rozumíme zákonem stanovenou a povinnou peněžitou platbu, která je nenávratná, neúčelová a zpravidla pravidelně se opakující, kterou platí osoby a plyne do veřejného rozpočtu na úhradu veřejných obecných potřeb.

V České republice máme zákony upravený souhrn daní, který nazýváme daňová soustava. Daňovou soustavu tvoří daně z příjmů fyzických a právnických osob, daň z nabytí nemovité věci, daň z nemovitých věcí, daň silniční, spotřební daně, daň z přidané hodnoty, dále také daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv a daň z elektřiny, které na závěr doplňuje daň z hazardních her.

Každý právní vztah, tedy i daňově-právní, se vyznačuje určitými prvky. Mezi obligatorní prvky, tedy prvky, které ve vztahu vždy vystupují, řadíme subjekty, objekt a obsah. Mezi fakultativní prvky, tedy ty, které nejsou nutné, ale pokud jsou do zákona implementovány, tak jsou závazné, řadíme sankce, osvobození od daně, zvýšení či snížení daně, daněprosté minimum a minimální daň (srov. pojem daňově-právní konstrukce).

Subjekty v daňově-právním vztahu jsou oprávněný, tedy správce daně, a povinný, kterým je buď poplatník, osoba z jejíhož příjmu, majetku či úkonu se daň odvede (osoba povinná dle zákona platit daň) či plátce, jenž je ten, kdo opravdu odvede daň.

Obsahem rozumíme povinnosti výše uvedených subjektů. Objekt můžeme vymezit jako skutečnost, ke které se váže daňová povinnost. U daní rozlišujeme 3 typy objektů. Prvním z nich je důchod, což znamená, že příjem se zdaňuje jako celkový (např. příjmy fyzických osob). Dále rozeznáváme obrat (typicky DPH) a majetek, který se vyskytuje např. u daně z nemovitých věcí.

Dalšími důležitými součástmi v rámci daňového práva jsou základ, sazba a splatnost daně.

Základ daně je veličina, která nám kvantifikuje předmět. Jde o peníze či jiné fyzikální jednotky. Sazba daně je měřítko, pomocí kterého je ze základu daně vypočítána samotná daň. V českém daňovém právu rozlišujeme sazbu pevnou, která je stanovena penězi, či sazbu poměrnou. Poměrná sazba se nám z obecného hlediska dělí na degresivní, progresivní a lineární, přičemž český právní řád pracuje se sazbou lineární, doplněnou tzv. solidárním zdaněním příjmů vyšších jak 48násobek průměrné mzdy.

Poslední důležitou součástí je splatnost daně. Splatnost daně můžeme chápat ve dvojím pojetí. Za prvé jako okamžik placení daně, za druhé jako způsob placení daně. Daně mohou být placeny jednorázově, ve splátkách či ve formě záloh.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr dodává, že podat daňové přiznání je třeba do 3 měsíců po skončení zdaňovacího období, případně do 6 měsíců při využití služeb daňového poradce.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přibližuje podobu a náležitosti návrhu na zahájení řízení a žalobní návrh.

Sporné civilní řízení před soudem je ovládáno dispoziční zásadou. Dispoziční zásadou rozumíme možnost účastníků disponovat s řízením, tedy rozhodovat, zda řízení bude zahájeno, s jakými účastníky, o jakém předmětu a zda řízení bude nadále pokračovat. Pro dispozici s řízením jsou účastníkům svěřeny dispoziční úkony.

Nejzákladnějším dispozičním úkonem účastníků je návrh na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení musí stejně jako všechny adresované úkony soudu obsahovat obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. určení kterému soudu je podání určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, dále musí být datováno a podepsáno. Specifické náležitosti pro návrh k zahájení řízení upravuje § 79 odst. 1 občanského soudního řádu. Jde o jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě jejich rodná čísla nebo IČ (i jejich zástupců). Dále musí vylíčit rozhodné skutečnosti, označit důkazy, jichž se navrhovatel dovolává a musí být z návrhu patrno, čeho se navrhovatel domáhá, tedy žalobní návrh při podání žaloby.

Žalobní návrh musí být přesný, určitý a srozumitelný, tak aby mohl být vykonatelný. Pokud v něm soud shledá nedostatky, navrhovatele dle § 43 o. s. ř. vyrozumí a vyzve k nápravě. Žalobní návrh vymezuje soudu hranice jeho rozhodovací činnosti, určuje, o čem má soud rozhodnout, a jak si žalobce přeje, aby soud rozhodl.

Žalobní návrh mění svůj obsah podle toho, čeho se žalobce domáhá. Pokud žaluje na plnění, musí vymezit kdo má povinnost (žalovaný), komu povinnost musí splnit (žalobci), co je to za povinnost a do kdy ji musí splnit.

Povinností může být např. zaplacení částky, vydání přesně určité věci a další. Tzv. pariční lůhty k plnění jsou obecně určeny dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny, pro vyklizení místa k bydlení je zde lhůta 15 dnů od právní moci rozsudku.

Pokud žalobce podává určovací žalobu, tak se žalobce domáhá po soudu, aby deklaroval, zda tu určité právo je či není. Zde se musí přesně vymezit, co žalobce požaduje deklarovat, pokud je tím např. vlastnické právo k věci, musí přesně identifikovat věc a uvést komu vlastnické právo má náležet.

Žalobní návrh nemusí být ovšem pouze jednoduchý, může být i složený z více žalobních nároků. Známe složený prostý petit, kdy žalobce požaduje všechna plnění, dále eventuální žalobní návrh, ve kterém žalobce požaduje plnění, které plyne z hmotného práva, ale až pro případ, že by primární plnění nebylo možné splnit, požaduje plnění odlišné.

Alternativním žalobním návrhem se žalobce domáhá jednoho nebo druhého plnění a nechává žalovanému možnost si vybrat z více nabízených možností, které ovšem musí plynout z hmotného práva.

Poslední modifikací žalobního návrhu je tzv. altenativa facultas, kde žalobce požaduje primární plnění, ale dává žalovanému možnost se zprostit plnění jiným, které žalobce určí. Rozdíl oproti alternativnímu žalobnímu návrhu je ten, že zde alternativní druh plnění nemusí plynout z hmotněprávních skutečností, které mezi účastníky nastaly.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud je účastník v řízení zastoupen advokátem a požaduje nahrazení nákladů řízení, je platebním místem právě zástupce účastníka.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma nastiňuje podobu mimořádných opravných prostředků v trestním právu procesním České republiky.

Ve všech odvětvích českého práva je procesní stránka vybudována na předpokladu stability pravomocných rozhodnutí, jelikož tato stabilita slouží převážně k udržení a ochraně společenských vztahů, jelikož důvěra společnosti v soudní moc a právní jistota jsou součástí atributů právního státu. K udržení těchto klíčových bodů slouží nezměnitelnost pravomocných rozhodnutí.

V trestním právu tomu není jinak. Avšak i po přezkoumání nepravomocného rozhodnutí řádným opravným prostředkem může nastat situace, že dojde k tak závažnému pochybení, že trvání na závaznosti a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí by přineslo ohrožení či porušení smyslu spravedlivého rozhodování. Pro tato pochybení zákonodárce vykonstruoval, a to nejen v trestním právu, řadu tzv. mimořádných opravných prostředků, kterými se oprávněné osoby mohou domáhat nápravy, a udržení spravedlnosti.

K prolomení právní moci rozhodnutí musí existovat závažný důvod, který je zákonodárcem předpokládán a splňuje kritéria, která stanovil v zákoně. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“) zakotvuje celkem 3 mimořádné opravné prostředky, kterými jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení. Mimořádnost těchto opravných prostředků, mimo prolomení právní moci, spočívá v tom, že dovolání je možné podat pouze k nápravě právních vad pravomocných rozhodnutí, obnova řízení je proti některým pravomocným rozhodnutím nepřípustná a stížnost pro porušení zákona může podat pouze Ministr spravedlnosti ČR.

Prvním z mimořádných opravných prostředků je dovolání. Dovolání, o kterém rozhoduje Nejvyšší soud ČR, slouží k odstranění právní vad pravomocných rozhodnutí, či rozhodnutí jím předcházejícím, popřípadě i vad skutkových, jen když jsou důsledkem nesprávného právního posouzení skutku. Dle ust. § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Druhý odstavec nám stanoví, která jsou rozhodnutí ve věci samé, např. usnesení o zahájení tr. stíhání, rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a další.

U dovolání hraje důležitou roli jeho přípustnost. Dovolání je možné podat jen z důvodů, které předpokládá ust. § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde o důvody, když např. rozhodl soud, který byl věcně nepříslušný nebo který byl špatně obsazen, rozhodl vyloučený orgán, obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho dle zákona mít měl, a další. Zvláštní důvod je zakotven v odstavci druhém, protože je dle něho dovolání přípustné kdykoli, pokud byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.

Oprávněné osoby k podání dovolání jsou Nejvyšší státní zástupce a obviněný a musí ho podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání podávají. Nejvyšší státní zástupce může dovolání podat jak v prospěch, tak i v neprospěch obviněného pro nesprávnost kteréhokoli výroku soudu. Obviněný, z povahy věci jen ve prospěch, pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, pokud se ho bezprostředně dotýká. Obviněný však může podat dovolání pouze prostřednictvím advokáta.

Systematicky druhým z mimořádných opravných prostředků je stížnost pro porušení zákona. Dle ust. § 266 odst.1 proti pravomocným rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nevyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Pokud ji ministr spravedlnosti podává jen proti výroku o trestu, tak jen tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu či pokud je trest v rozporu s jeho účelem.

Pokud Nejvyšší soud ČR dojde k tomu, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, vydá tzv. akademický výrok, ve kterém pouze konstatuje porušení zákona. Pokud dojde k závěru, že byl zákon porušen v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud ČR zruší napadené rozhodnutí a zpravidla přikáže orgánu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Pokud je to na podkladu skutkového stavu, který byl zjištěn správně, možné, Nejvyšší soud sám rozhodne, pokud mu to zákon nezakazuje. V novém řízení, z důvodu nezákonnosti v neprospěch, platí zásada zákazu reformatio in peius tedy, že nesmí dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Posledním z mimořádných opravných prostředků je obnova řízení. Zákonné ustanovení § 277 tr. ř. nám stanoví, proti kterým, taxativně vypočteným pravomocným rozhodnutím se lze obnovy řízení domáhat. Jde o rozsudek, trestním příkaz, usnesení o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání nebo o postoupení věci jinému orgánu, pokud nebylo takové rozhodnutí zrušeno v jiném předepsaném řízení.

Obnova řízení se rozpadá do dvou fází, o řízení o povolení a na řízení po povolení obnovy.

Prvním důvodem pro obnovu řízení jsou ve skrze především skutečnosti, které vyšly nově najevo, či důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z povahy věci jde o skutečnosti či důkazy, které se týkají okolností před původním rozhodnutím, akorát nově vyšly najevo.

Druhým důvodem pro obnovu řízení je skutečnost pravomocného rozhodnutí, že policejní orgán, státní zástupce, či soudce v řízení porušil svoji povinnost jednáním zakládající trestný čin.

Posledním důvodem pro obnovu řízení je nález Ústavního soudu, který zrušuje právní předpis či jeho část, a podle tohoto zrušeného předpisu bylo pravomocně rozhodnuto, je možno obnovit řízení, pokud rozsudek nebyl ještě vykonán.

Obnovu řízení lze povolit jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, s tím, že v neprospěch ji nelze povolit, pokud trestnost činu zanikla, obviněný zemřel, uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby o trestném činu, a pokud se na čin vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o nepokračování v trestním stíhání.

Mezi oprávněné osoby k podání návrhu na povolení obnovy jsou státní zástupce, který může podat návrh i v neprospěch obviněného a dále obviněný, a osoby, které mohou v jeho prospěch podat odvolání (dle § 247 odst. 2 tr. ř. např. příbuzní v pokolení přímém, manžel, atd.).

Advokát v Olomouci na závěr opět připomíná, že k užití mimořádných opravných prostředků se přistupuje jen výjimečně a pokud je to nezbytné, protože prolamují právní moc vydaných rozhodnutí.

Návrh výroku rozsudku – žalobní petit

Obligatorní náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je žalobní petit. Dle § 71 odst. 1 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní je návrh výroku rozsudku (žalobní petit) obligatorní náležitostí žaloby. Žalobní petit v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vymezuje, co by dle měl správní soud na základě žaloby učinit. Ve správním soudnictví žalobní petit obsahuje ve většině případů vyslovení požadavku zrušení nezákonného rozhodnutí. Žalobce označí konkrétní rozhodnutí správního orgánu a navrhne jeho zrušení. Vedle skutkových a právních důvodů zrušení je žalobní petit další obligatorní náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud by žaloba proti rozhodnutí správního orgánu petit (vedle skutkových a právních důvodů) neobsahovala, byla by správním soudem odmítnuta. Žalobní petit může být v některých případech doplněn o návrh přiznání odkladného účinku žalobě (návrh odkladu vykonatelnosti rozhodnutí).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje otázce ochrany proti nečinnosti správních orgánů uplatněnou před správním soudem. Tato otázka byla řešena Nejvyšším správním soudem ČR v otázce nejmenování profesorů prezidentem republiky.

Rektor Univerzity Karlovy předložil ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy návrh na jmenování žalobce profesorem. Vláda usnesením ze dne 8. 4. 2015 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování celkem 45 profesorů.

Prezident republiky se rozhodl jmenovat pouze 42 navržených. Ve vztahu ke zbývajícím třem, včetně žalobce, zveřejnil nejprve na svém webu v květnu 2015 dvě tiskové zprávy, v nichž vysvětloval, proč je nehodlá jmenovat, následně pak 19. 1. 2016 zaslal ministryni školství, mládeže a tělovýchovy dopis, v němž vyjádřil své rozhodnutí tuto trojici kandidátů nejmenovat.

Dne 20. 11. 2015 podali byla k Městskému soudu v Praze podána žalobu proti nečinnosti podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalobou se žalobce domáhal uložení povinnosti prezidentu republiky (dále též „žalovaný“) k vydání rozhodnutí, kterým jmenuje žalobce profesorem. Městský soud v Praze však žalobu zamítl.

Nečinnost je v judikatuře setrvale definována jako stav, kdy nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. V rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009 – 76, Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu chybí i v případech, kdy již učiněný úkon správního orgánu nemá formální znaky rozhodnutí, nicméně podle svého obsahu nepochybně představuje rozhodnutí v materiálním smyslu.

Ustanovení § 79 a násl. zakotvené s účinností s. ř. s. došlo k odčinění absence procesních prostředků ochrany před nečinností veřejné správy, jelikož do té doby byla jedinou obranou před nečinností ústavní stížnost. Avšak Ústavní soud ČR je ve své rozhodovací činnosti v rámci ústavních stížností limitován výrokovými možnostmi uvedenými v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tudíž není oprávněn uložit správnímu orgánu povinnost ukončit nečinnost a vydat určité rozhodnutí, což právě zakotvení žaloby proti nečinnosti v s. ř. s. bylo správnímu soudu umožněno.

Veřejná správa je vystavěna na aktivním konání orgánů vykonávající vrchnostenskou správu, s čímž počítá i zásada rychlosti postupů správních orgánů zakotvená v ust. § 6 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), která předpokládá stanovení lhůt a možnost ochrany před nečinností.

Sama tzv. nečinnostní žaloba dle § 79 odst. 1 s. ř. s. je podpůrným prostředkem ochrany subjektivních práv v případech, ve kterých se nelze domáhat obrany proti rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s.

Podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je předchozí marné vyčerpání prostředků stanovených k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (např. § 80 s. ř.), pokud jsou k dispozici.

Soudní ochrana před nečinností ovšem nepokrývá veškeré možné nečinnosti orgánů veřejné správy. Této ochrany se lze domáhat pouze při nečinnosti při vydání rozhodnutí ve věci samé či vydání osvědčení.

Správní soudy dle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. „rozhodují na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí,“ a dle odst. 2 „je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.“

Na základě výše uvedeného, jestliže soud zjistí, že v době podání žaloby byl správní orgán v nečinnosti, nicméně ke dni rozhodnutí soudu již v nečinnosti není a tento stav pominul, je dán důvod k zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

Ve výše zmíněné věci nejmenování profesorem nebyl dle Městského soudu v Praze, ale i Nejvyššího správního soudu ČR prezident republiky nečinný.

Žaloba proti nečinnosti nemůže být důvodná, pokud je vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jak plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26. 10. 2004, č. j. 6 Ans 1/2003 – 101, publ. pod č. 652/2005 Sb. NSS. Podle něj přitom není rozhodné formální označení aktu, nýbrž skutečnost, zda se materiálně jedná o rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, jehož vydání se žalobce domáhá. Skutečnost, zda byly naplněny formální požadavky rozhodnutí, tedy není podstatná pro posouzení, zda zde nečinnost je či není, protože se musí rozhodnutí posuzovat dle svého materiálního obsahu.

Nejvyšší správní soud ČR dle obsahu zveřejnění tiskových zpráv na internetových stránkách prezidenta republiky a dopisu adresované ministryni školství, mládeže a tělovýchovy dovodil, že tyto úkony jsou dle obsahu rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s. ř. s., i když nebyly jako rozhodnutí označena.

(čerpáno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 2. 3. 2017 č. j. 7 As 242/2016 – 43, a z publikace POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, 1152 s)

V případech, kdy dlužník nesplní dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, popřípadě jiný exekuční titul (srov. § 274 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), resp. § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“)), se oprávněná osoba může domáhat vymožení tohoto titulu státní mocí.

V Českém právu existují v zásadě dvě možnosti, jak mocensky donutit osobu, která dobrovolně neplní, povinnost uloženou vykonatelným titulem. Oprávněný si může v zásadě vybrat, jakou cestou se při uspokojení vydá, nicméně existují u určitých vykonatelných titulů výjimky, které lze vykonat jen jednou z možných cest.

První možnost pro výkon rozhodnutí, či jiného exekučního titulu, je zakotvena v části šesté OSŘ, která upravuje postup výkonu rozhodnutí skrze exekuční soudy. Druhou možností je využití postupu zakotveného v EŘ, exekuci, a využití služeb exekutora.

Obě možné cesty se vyznačují silnou formální stránkou procesního postupu v průběhu řízení (dále jen „exekuční řízení“). Projevem této formalizované stránky je především to, že v exekučním řízení exekutorovi obecně postačuje, v uvozovkách, pouze exekuční návrh se všemi náležitostmi (označení povinného, oprávněného, které věci se návrh týká, co sleduje, a exekutora, exekuční titul a doložení, že povinný dobrovolně nesplnil uloženou povinnost). Jde o to, že exekuční soud, ani exekutor meritorně nezkoumá, nepřezkoumává, zda povinnost byla uložena po právu či ne.

Dne 1. listopadu 2016 došlo k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2230/16, které se vymezilo proti absolutní formálnosti exekučního řízení. Ústavní soud ČR ve svém nálezu připomněl ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná dotčené ustanovení. Dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Ústavní soud ČR uvedl, že „je zřejmé, že již stávající soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu totiž uvedl Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015), zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu.“

Ústavní soud ČR ve světle výše uvedeného vlastně stanovil, že se exekuční soud, potažmo exekutor musí podívat dle jakého exekučního titulu má v řízení pokračovat, obsahově „přezkoumat“ předchozí průběh řízení a rozhodnutí, které exekuční titul zakotvuje.

Advokát v Olomouci na závěr podotýká, že pouze čas ukáže, jak na výše zmíněný nález zareaguje česká právní praxe, především exekutoři, a jaký dopad vyvolá.

Novelou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bude do českého právního řádu navráceno zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci. Zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci bude tak opět účinné a to od 1.1.2018. Zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci bude v právních předpisech opět zakotveno na základě novelizovaného znění § 1124 odst. 1 občanského zákoníku. Období, kdy přechodně zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci (od 1.1.2014 do 31.12.2017) z českého právního řádu „vypadlo“, bude ukončeno a s účinností od 1.1.2018 bude zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci opět součástí českého právního řádu.

Nové znění účinné od 1.1.2018 bude dle § 1124 odst. 1 takto: Převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

Zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci bude navráceno do českého právního řádu a advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma Vám poskytne právní službu k včasnému řešení Vaší právní situace spojené s Vaším spoluvlastnickým podílem na nemovité věci ještě před tím, než zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci bude opět součástí právního řádu, tj. od 1.1.2018, či poté, když je třeba zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci při právních jednáních a nakládání se spoluvlastnickým podílem na nemovité věci zohlednit.