ak – 9. stránka – JUDr. LUBOR LUDMA

Nesprávné stanovení soudního poplatku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k zastavení řízení kvůli nezaplacení nesprávně stanoveného soudního poplatku.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2013, č. j. 52 Cm 48/2011-48, byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 28 670 Kč ve lhůtě osmi dnů od doručení tohoto usnesení a zároveň byla poučena o tom, že nezaplatí-li soudní poplatek, bude řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudní poplatek nezaplatila, usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. 52 Cm 48/2011-51, soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a požádala o osvobození od soudních poplatků.

Opětovné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 52 Cm 48/2011-96, vyhověno a žalobkyni bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90%. Usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 52 Cm 48/2011-99, Městský soud v Praze vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3 475 Kč ve lhůtě osmi dnů a poučil ji o následcích nezaplacení soudního poplatku.

Žalobkyně nezaplatila ani část soudního poplatku za žalobu, která jí zůstala zachována po částečném osvobození od soudního poplatku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Cmo 256/2013-108, rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, kterou zastupoval advokát, dovoláním. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, „zda nezaplacení zjevně nesprávně vyměřeného soudního poplatku může být důvodem pro zastavení řízení.“

Dovolatelka byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 28 670 Kč. Poté, co ji soud osvobodil od soudních poplatků v rozsahu 90%, byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 475 Kč. Soud tedy vyměřil soudní poplatek zcela zjevně nesprávně, když správná výše soudního poplatku měla být 2 870 Kč. Soudní poplatek byl vyměřen nezákonně a žalobkyni bylo upřeno právo na přístup k soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), kterého řádně zastupoval advokát (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť dovolatelkou předestíraná otázka “zda nezaplacení zjevně nesprávně vyměřeného soudního poplatku může být důvodem pro zastavení řízení“, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.

Dovolatelka zdůvodňuje nezaplacení soudního poplatku tím, že byl zcela zjevně nesprávně vyměřen. Dovolatelka opomíjí tu skutečnost, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Vzhledem k tomu, že následkem nezaplacení soudního poplatku je zastavení řízení, vystavila se dovolatelka svou nečinností riziku, že bude řízení zastaveno a tak se také stalo.

Pokud se žalobkyně chtěla vyhnout zastavení řízení, neměla zůstat nečinná a spoléhat na to, že soud si tuto nesprávnost dříve či později uvědomí a vyzve ji k zaplacení soudního poplatku ve správné výši. Žalobkyně mohla zaplatit soudní poplatek v zákonné výši a upozornit soud na to, že poplatek byl vyměřen nesprávně.

K námitce dovolatelky, že nesprávným stanovením výše soudního poplatku bylo zasaženo do jejího práva na přístup k soudu, dovolací soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS – st. 35/13. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takový důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Určí-li soud ve výzvě výši poplatku nesprávně částkou vyšší, bylo by nezákonným takové rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro nezaplacení této „převyšující“ části.

Odvolací soud postupoval správně, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Dovolatelka měla možnost zpochybňovat výši vyměřeného soudního poplatku, či mohla zaplatit celou vyměřenou částku a požadovat vrácení přeplatku zaplaceného soudního poplatku podle § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, či mohla zaplatit správnou výši soudního poplatku podle zákona.

Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České Republiky sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, ze dne 4. dubna 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nezaplacení soudního poplatku i přes výzvu soudu k jeho uhrazení je neodstranitelným nedostatkem civilního řízení, které vede k zastavení soudního řízení.

Ústavní soud k tragédii bez viníka

Ústavní soud České republiky ke smrti dítěte způsobené couváním automobilu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se znovu vrací k záležitosti, kterou řešil dne 25. března 2015 Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí pod č. j. 8 Tdo 125/2015-27, a která byla zde publikována pod názvem Usmrcení ročního dítěte při couvání z parkoviště dne 20. října 2015.

Obviněný dne 24. června 2012 v prostoru obytné zóny zahájil couvání se svým vozidlem z parkovacího místa, zrovna v době kdy matka ročního dítěte nevěnovala dítěti náležitou pozornost. Obviněný dle názoru Nejvyššího soudu České republiky při couvání nedbal náležité opatrnosti, kvůli čemuž došlo ke střetu s dítětem, na základě kterého došlo k usmrcení dítěte.

Nejvyšší soud České republiky uvedl, že při couvání nesmí řidič ohrozit osoby nacházející se v blízkosti, a musí zajistit takové podmínky, aby k ohrožení nedošlo. Například pokud to vyžadují okolnosti, musí řidič zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil a podal dne 10. července 2015 k Ústavnímu soudu stížnost.

Ústavní soud České republiky věc projednal dne 31. května 2016 s tím, že obecné soudy věc posoudily vadně a porušili tím právo obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dle názoru Ústavního soudu České republiky nebyl s to za žádné okolnosti schopen předvídat, že ke střetu vůbec může dojít.

Jelikož obviněný nemohl nehodu předvídat, obecné soudy v tomto případě nemohly dovodit jakékoli zavinění obviněného na tomto střetu, ať by šlo o vědomou či nevědomou nedbalost. Přičemž Nejvyšší soud České republiky v dovolání vyřkl názor, kterým potvrdil rozhodnutí obecných soudů a dále doplnil, že v případě předmětného střetu je řidič zodpovědný za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, protože spoléhal na to, že dítě, které v osudný moment neunikne z pozornosti své matky, jelikož si měl zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby.

Ústavní soud České republiky uvedl, že takto paušalizující požadavek na řidiče je nepřiměřený a v dnešních podmínkách nerealizovatelný.

Ústavní soud České republiky se neztotožnil se právními závěry obecných soudů stran existence nedbalostního zavinění na straně stěžovatele, a má za to, že tyto závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi.

Jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy svůj závěr o nedbalostním jednání dovodily pouze z toho, že stěžovatel věděl o přítomnosti nezletilých dětí v blízkosti svého auta, přičemž nereagoval na skutečnost, že dvě dospělé ženy, které na tyto děti měly dohlížet, se spolu bavily, a tudíž dětem nevěnovaly dostatečnou pozornost. Této skutečnosti si měl být stěžovatel podle obecných soudů vědom z toho důvodu, že spolu obě ženy hovořily v době, kdy předtím kolem nich na parkovišti procházel. Žádné další okolnosti, které by svědčily o tom, že stěžovatel měl a mohl předvídat, že se jednoroční batole vzdálí od pečujících osob a ocitne se v dráze couvání motorového vozidla, soudy nepředložily.

I kdyby však na základě pouhé přítomnosti dětí na parkovišti mohl předvídat, že se dítě může náhle ocitnout v dráze jeho couvání a že je pro jeho výšku nemusí vidět, a byl by si tím pádem vědom, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestními předpisy, měl podle názoru Ústavního soudu České republiky zcela přiměřený důvod spoléhat se na to, že toto porušení nezpůsobí.

Ústavní soud České republiky vyslovil názor, že nelze přijmout názor, že pokud spolu hovoří dvě dospělé osoby hlídající roční dítě, musí třetí osoba automaticky předjímat, že hlídanému dítěti nevěnují dostatečnou pozornost. Po řidiči osobního motorového vozidla nelze požadovat, aby na základě pouhé skutečnosti, že se osoby, které v blízkosti místa jeho couvání hlídají roční dítě, spolu baví, předvídal, že tyto osoby v budoucnu ztratí kontrolu nad pohybem tohoto dítěte.

Posledním nedostatkem, který Ústavní soud České republiky ve vedených soudních řízeních spatřoval, byla snaha obecných soudů za jakoukoli cenu nalézt viníka střetu, který měl tragické následky, jelikož je jasné, že k některým tragickým událostem někdy může dojít i bez cizího zavinění, přičemž k této možnosti dostatečně nepřihlédly.
Jelikož bylo ve věci vydáno nesprávné rozhodnutí a zároveň došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud České republiky rozhodl nálezem o vracení věci zpět Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k novému projednání.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 2065/2015 ze dne 31. května 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že Ústavní soud České republiky není součástí soustavy obecných soudů, jehož úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky. Ústavní soud České republiky má ve své pravomoci vymezené v čl. 87 Ústavy České republiky.

Omezování vlastnického práva k pozemku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k omezování vlastnického práva k pozemku ležícím v přímém sousedství „Letiště Olomouc“ a vyznačeném v evidenci letištních pozemků.

Nejvyšší soud České republiky řešil dovolání ve věci žalobkyně, která se domáhala u Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) po žalovaném (Statutárním městu Olomouci, zastoupeným advokátem se sídlem v Olomouci) zaplacení částky 855 000 Kč s příslušenstvím za bezdůvodné užívání jejího pozemku. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užíval, nemohlo dojít na jeho straně k bezdůvodnému obohacení.

Předmětem tohoto řízení byl požadavek na úhradu za užívání pozemku žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena.

Žalobkyně, která musela být pro dovolací řízení zastoupena advokátem, namítala, že je omezena ve vlastnickém právu k předmětnému pozemku, neboť byl bez jejího souhlasu označen jako letištní pozemek v souvislosti s provozováním letiště, které je ve správě a vlastnictví žalovaného. Předmětný pozemek se nachází ve vnitřní (neveřejné) části „Letiště Olomouc“, přičemž žalobkyně na něj může vstupovat jedině v doprovodu správce letiště či jiného pověřeného pracovníka, povaze pozemku musí žalobkyně podřídit i případné stavební aktivity.

Soudy obou stupňů zúžily daný problém na otázku faktického užívání předmětného pozemku a zcela ponechaly stranou, že vlastnické právo žalobkyně je fakticky omezeno označením pozemku jako letištního v souladu s územním plánem žalovaného. Omezení vlastnického práva žalobkyně nastává právě v souvislosti s provozováním letiště, tudíž žalovaný by měl nést veškeré důsledky z toho vyplývající a žalobkyni by měla být poskytnuta za omezení jejího vlastnického práva finanční kompenzace.

Protože ke vzniku nároku z titulu omezení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dále Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 (uveřejněném pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), bylo dovozeno, že „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce“.

V posuzovaném případě žalobkyně již v samotné v žalobě uváděla, že předmětný pozemek je v současnosti v užívání žalovaného a je podle sdělení Úřadu civilního letectví součástí ochranného pásma Letiště Olomouc, které má statut veřejného mezinárodního letiště s vnitřní hranicí, když je evidován jako letištní pozemek.

Byť sama žalobkyně uvedený nárok v žalobě označila jako nárok na úhradu bezdůvodného obohacení, není soud její právní kvalifikací vázán, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací.

Není tedy dostačující, pokud soud posoudí věc toliko z hlediska existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nezabývá se jinými relevantně do úvahy přicházejícími (případně konkurujícími) právními kvalifikacemi, zejména možným a tvrzeným nárokem za omezení vlastnického práva. Žalobkyně sice v žalobě poukazovala na „užívání“ jejího pozemku, jakož i na bezdůvodné obohacení, z celé žaloby je však zřejmé, že se primárně domáhá náhrady za omezení jejího vlastnického práva charakteristikou jejího pozemku jako letištního, resp. zařazením pozemku do ochranného pásma letiště. Použité označení „užívání“ pozemku bez jakýchkoliv pochybností spojuje nikoliv s faktickým užíváním pozemku žalovaným, ale s omezením svého vlastnického práva.

Tomuto požadavku soudy obou stupňů nedostály. Soud prvního stupně věc posoudil z hlediska, zda došlo k faktickému užívání předmětného pozemku žalovaným. Jelikož shledal, že tomu tak není, zamítl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok za omezení vlastnického práva následně soud prvního stupně nepovažoval za důvodný, neboť dovodil, že případné omezení vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního je způsobeno činností Úřadu pro civilní letectví.

Rovněž odvolací soud neshledal existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětný pozemek neužívá, přičemž samotná evidence předmětného pozemku coby letištního k závěru o užívání vést nemůže. Odvolací soud přitom zdůraznil, že tvrzené omezení vlastnického práva je z hlediska bezdůvodného obohacení nerozhodné.

Je třeba upozornit, že v řízení nebylo najisto postaveno, zdali předmětný pozemek, který leží v bezprostředním sousedství s Letištěm Olomouc, je letištním pozemkem či zda leží alespoň v ochranném pásmu letiště; tato otázka přitom hraje pro posouzení věci zásadní význam.

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky se dovozuje, že je třeba rozlišovat právní režim leteckých staveb včetně letištního pozemku, na kterém se nachází letiště nebo jeho část, od ochranných pásem letiště [rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 835 v Souboru)].

Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZCL“) v § 2 odst. 7 uvádí, že letištěm je územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím.

Podle § 2 odst. 8 ZCL je letištním pozemkem jakýkoli pozemek, na němž se nachází letiště, nebo jeho část.
Z uvedených ustanovení se podává, že pozemek je letištním pozemkem přímo ex lege naplněním znaků zákonné definice letištního pozemku, tedy nachází-li se na pozemku alespoň část letiště, coby upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím. Jestliže letištní pozemek se stává letištním přímo ze zákona, není důležité, zda je pozemek jako letištní evidován v evidenci letišť.

Skutečnost, že pozemek naplňuje zákonné znaky letištního pozemku, může mít zásadní dopad do vlastnických práv, a to obzvláště za situace, kdy se letiště, nebo jeho část nachází na cizím pozemku. Nejvyššího soudu České republiky zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště na cizím pozemku je z hlediska soukromého práva existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání opravňuje. Jestliže provozovatel letiště takovým titulem nedisponuje, není oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků.

Soudy obou stupňů podle všeho dospěly k závěru, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, neboť se na něm Letiště Olomouc ani z části nenachází, byť předmětný pozemek má být v evidenci letišť jako letištní pozemek uveden.

Odvolacímu soudu lze vytknout, že se nezabýval otázkou, zdali je předmětný pozemek, podle odvolacího soudu nejspíše chybně evidovaný jako letištní pozemek, omezen ochranným pásmem letiště, jak by bylo možné předpokládat u pozemku bezprostředně sousedícího se stavbou letiště, obzvláště za situace, kdy tuto skutečnost žalobkyně uvedla již v žalobě.

Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.

Podle § 37 odst. 1 ZCL se kolem leteckých staveb zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad opatřením obecné povahy podle správního řádu po projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty druhé Úřad stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně leteckých staveb.

Podle 40 ZCL v ochranných pásmech leteckých staveb lze zřizovat zařízení a provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu. Úřad souhlas udělí, nebude-li zařízení nebo činnost bránit leteckému provozu ani ohrožovat jeho bezpečnost a nepůjde-li o objekt vyžadující ochranu před hlukem.

Podle § 42 ZCL je provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb oprávněn i mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka, vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování letiště nebo leteckých staveb.
Jsou-li ochranná pásma stanovena přímo na základě zákona, upravují příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva jako je tomu např. v případě ochranných pásem vodních zdrojů [§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů], a jiných.

V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. ZCL taková náhrada není výslovně stanovena [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 719)]. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. ZCL nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva.

Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje.

V této souvislosti je třeba upozornit na premisy, z nichž vychází jak judikatura Nejvyššího soudu České republiky, tak i judikatura Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by byl předmětný pozemek zatížen ochranným pásmem letiště, pak by bylo třeba zkoumat, zdali je vlastnické právo žalobkyně omezeno nad spravedlivou míru či nikoliv a zdali jí za takové omezení má přináležet spravedlivá náhrada.

Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů naznačily, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, byť je jako letištní označen v evidenci letišť. Pokud tomu tak skutečně je, pak je třeba se za dané situace s ohledem na tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě zabývat otázkou, zdali předmětný pozemek je či není zatížen ochranným pásmem letiště, případně zdali je omezení vlastnického práva v důsledku existence ochranného pásma ještě přiměřené či již přesahuje spravedlivou míru, kterou je povinen vlastník snášet bez náhrady. Jelikož však soudy obou stupňů tomuto nedostály, je jejich právní posouzení neúplné, tudíž i nesprávné.

S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2016 sp. zn. 22 Cdo 1022/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že soud není vázán právním posouzením žalobce, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací.

Dále Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Tato náhrada není paušální a je odvislá od konkrétního případu.

Výstraha zaslaná členovi ohledně vyloučení z družstva

Je-li ve výstraze ve smyslu § 231 odst. 4 věty první obch. zák. zřetelný odkaz na úpravu vyloučení z družstva, obsaženou ve stanovách družstva, jsou tím konkrétně označeny následky, které jsou s porušováním členské povinnosti spojeny (tj. vyloučení z družstva).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. května 2013, č. j. 39 Cm 53/2012-102, prohlásil rozhodnutí členské schůze družstva konané dne 30. ledna 2012 o vyloučení navrhovatelky z družstva za neplatné.

K odvolání družstva Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž vyšel z těchto skutkových okolností:

1) Navrhovatelka jako tehdejší členka družstva obdržela 8. června 2011 od družstva dopis z 30. května 2011 obsahující upozornění, že dlouhodobě neplatí úhrady dle výměru nájemného – úhrad za užívání bytové jednotky, a dlužná částka tak od 1. ledna 2010 do 30. dubna 2011 činí 28.086 Kč. Družstvo navrhovatelku v dopise upozornilo, že bude-li se situace opakovat, přikročí vůči ní ke krokům, které mu umožňují jeho stanovy (článek 17 odst. 1).

2) Dne 14. října 2011 přijalo představenstvo družstva rozhodnutí o navrhovatelčině vyloučení z družstva, jež bylo písemně vyhotoveno a zasláno navrhovatelce 31. října 2011 s odůvodněním, že si své povinnosti související s placením úhrad neplní, čímž je dán důvod pro její vyloučení z družstva podle článku 17 odst. 1 písm. c) a článku 11 odst. 2 písm. b) stanov. Představenstvo v písemném vyhotovení rozhodnutí uvedlo, že v případě těchto důvodů není vyžadováno, aby byla navrhovatelka na neplnění si svých povinností písemně upozorňována, na možnost vyloučení z družstva však byla písemně upozorněna dopisem z 30. května 2011. Rozhodnutí o vyloučení z družstva obsahuje rozpis příslušných plateb a jim odpovídajících dlužných částek.

3) Podle článku 17 odst. 1 písm. c) stanov družstva může být jeho člen vyloučen, jestliže porušuje své členské povinnosti určené zákonem a stanovami (článek 11) nebo z jiných důvodů, zejména jestliže nezaplatil úhradu nebo část úhrady za užívání bytu nebo za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než dva měsíce.

4) Navrhovatelka se 18. listopadu 2011 proti rozhodnutí představenstva o svém vyloučení z družstva odvolala k členské schůzi.

5) Členská schůze družstva konaná 30. ledna 2012 potvrdila rozhodnutí o vyloučení navrhovatelky z družstva. Představenstvo toto potvrzení navrhovatelce oznámilo 21. února 2012.

6) Navrhovatelka podala návrh v projednávané věci 27. dubna 2012.

Odvolací soud dovodil, že návrh byl podán včas, tj. před uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Konstatoval, že nutnost písemné výstrahy před vyloučením pro opětovné porušování členských povinností vyplývá přímo z kogentního ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák., takže je zcela nerozhodné, že stanovy družstva předchozí písemnou výstrahu nepožadují.

Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí členské schůze z 30. ledna 2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí představenstva o navrhovatelčině vyloučení z družstva ze 14. října 2011, je neplatné, neboť mu nepředcházela řádná výstraha ve smyslu § 231 odst. 4 obch. zák. Tou nebylo ani upozornění z 30. května 2011, neboť formulace „Bude-li se situace opakovat, přikročí družstvo ke krokům vůči Vám, které mu umožňují stanovy družstva (čl. 17, odst. 1).“ je dle odvolacího soudu zcela nejasná, protože z ní není zřejmé, do kdy má navrhovatelka dluh uhradit.

V této souvislosti pak odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 4002/2009, uveřejněné pod číslem 91/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2011“), podle něhož musí výstraha daná členovi družstva před vyloučením podle § 231 odst. 4 obch. zák. obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva).

Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).

Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že na projednávanou věc nesprávně aplikoval závěry učiněné Nejvyšším soudem České republiky v rozhodnutí R 91/2011. Namítá, že navrhovatelka byla na možnost vyloučení z družstva řádně upozorněna výzvou z 30. května 2011. Byť toto upozornění toliko odkazuje na článek 17 stanov družstva, jde nepochybně o dostatečnou specifikaci následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny.

Podle § 231 odst. 4 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.

Z § 231 odst. 5 obch. zák. vyplývá, že soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky R 91/2011 bylo formulováno, že výstraha daná členovi družstva podle ustanovení § 231 odst. 4 věty první obch. zák., musí obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva). V citovaném rozhodnutí bylo dovozeno, že placení nájemného (resp. úhrad za plnění poskytovaná s užíváním družstevního bytu) je jednou z členských povinností člena vůči bytovému družstvu, pro jejíž opětovné porušování může být člen z družstva vyloučen. Vyloučení pro tento důvod musí vždy předcházet výstraha (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013).

Názor odvolacího soudu v projednávané věci, že upozornění z 30. května 2011 nesplňuje náležitosti výstrahy ve smyslu § 231 odst. 4 věty první obch. zák., Nejvyšší soud České republiky nesdílí. V upozornění je jasně a srozumitelně vymezena členská povinnost, jejíhož porušení se navrhovatelka dopustila (navrhovatelce je vytýkáno soustavné dlouhodobé neplacení předepsaných úhrad).

Formulace „Bude-li se situace opakovat, přikročí družstvo ke krokům vůči Vám, které mu umožňují stanovy družstva (čl. 17, odst. 1).“ je určitým a srozumitelným označením následků, které jsou s dalším porušováním dané členské povinnosti spojeny. Článek 17 stanov družstva (nazvaný „Zánik členství vyloučením člena“) totiž upravuje právě vyloučení člena z družstva.

Jinými slovy, je-li ve výstraze ve smyslu § 231 odst. 4 věty první obch. zák. zřetelný odkaz na úpravu vyloučení z družstva, obsaženou ve stanovách družstva, jsou tím konkrétně označeny následky, které jsou s porušováním členské povinnosti spojeny (tj. vyloučení z družstva), ve smyslu R 91/2011.

Skutečnost, že z výstrahy není zřejmé, do kdy má navrhovatelka svůj dluh vůči dovolateli uhradit, není pro posouzení určitosti výstrahy rozhodná (absence tohoto údaje nečiní výstrahu neurčitou).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož vyloučení navrhovatelky z družstva nepředcházela řádná výstraha, tudíž není správný a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. března 2016 sp. zn. 29 Cdo 191/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že stanovy družstva jsou pro členy družstva právně závazné, tudíž se nimi musí řídit. Jsou-li v nich uvedeny podmínky k vyloučení z družstva, členská schůze o vyloučení rozhoduje na základě stanov a právních předpisů.

Způsobilost k řízení motorového vozidla

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení Nejvyššího soudu České republiky ve věci vyloučení způsobilosti k řízení motorového vozidla.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (dále jen „soud druhého stupně“) ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 To 56/2015-85, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a odsoudil obviněného podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a dále mu podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.

Proti rozsudku soudu druhého stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“). V souvislosti s podaným dovoláním obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tdo 1017/2012, s argumentací, že z „uvedené judikatury vyplývá, že ani sebelepší řidič není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, pokud se v jeho těle nachází hladina 1 promile alkoholu. Pokud nebude v rámci trestního řízení prokázáno, že byla vyloučena způsobilost k řízení motorového vozidla řidičem s nižší hladinou než 1 promile, nemohla být naplněna skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.“

V návaznosti na shora uvedené pak uvedl, že i přes skutečnost, že soud druhého stupně skutkové zjištění uzavřel konstatováním, že hladina alkoholu v krvi obviněného byla 0,99 promile alkoholu, žádný z provedených důkazů nesvědčí pro závěr, že by při uvedeném množství alkoholu byla obviněného způsobilost k řízení motorového vozidla vyloučena. S ohledem na skutečnost, že „hladina alkoholu v krvi obviněného nedosahovala 1 promile, dospěl soud druhého stupně k závěru, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla i přes to, že žádný z provedených důkazů nesvědčil o vyloučení jeho řidičské způsobilosti.“

Nejvyšší soud České republiky vycházel ze skutkového zjištění soudu druhého stupně, ze kterého plyne, že „obviněný dne 23. 8. 2014 v 03:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 0,99 promile alkoholu, řídil na ulici osobní automobil…“

V předmětné trestní věci lze námitky obviněného shrnout v konstatování, že vzhledem k tomu, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla nedosáhla hranice stanovené judikaturou (1 promile), nemohl se nacházet ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, když uvedený stav nebyl prokázán žádným z dalších důkazů provedených v hlavním líčení, a proto jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, vzal v úvahu pětiprocentní chybu přístroje při měření (pokud nebyla vzata v úvahu, pak by údaje měly patně být cca 1 a následná cca 0,91 promile alkoholu v dechu). Dále není patrno, zda bylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, když rozhodnutí soudu prvního stupně konstatuje, že v krvi obviněného bylo nejméně 1,00 promile alkoholu, avšak odůvodnění uvádí v dechu nejméně 1 ‰ alkoholu, což by odpovídalo tomu, že pro soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu bylo primární zjištění alkoholu v dechu obviněného, aniž by bylo reagováno na výše uvedené skutečnosti zmíněné Nejvyšším soudem.

Oproti tomu soud druhého stupně již vycházel ze znaleckého posudku, který byl v předmětné trestní věci vypracován, kdy zpětným propočtem byla v krvi obviněného zjištěna hladina alkoholu v rozmezí od 0,99 do 1,06 g/kg. Soud druhého stupně uzavřel své hodnocení zmíněného důkazu a tím i skutkové zjištění konstatováním, že obviněný se musel nacházet v druhé alternativě zvažované znalcem, ve fázi, kdy již odbourával alkohol a nebyl ve fázi, kterou uváděl obviněný o množství a čase vypitého alkoholu (v takovém případě by hladina alkoholu v krvi obviněného byla v rozmezí 0,84 – 0,85 g/kg alkoholu v krvi). Svůj závěr o tom, že obviněný naplnil znaky přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku uzavřel konstatováním, že hranice jednoho promile, která vylučuje způsobilost k řízení motorového vozidla, není rigorózní a i při nižší hodnotě alkoholu v krvi pachatele se může jednat o trestný čin, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že při hladinách alkoholu v krvi kolem 0,5 g/kg se může reakční doba prodloužit až dvojnásobně a při hladině alkoholu v krvi kolem 1,01 g/kg až čtyřnásobně.

Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Pokud je tento přečin spáchán řízením motorového vozidla po požití alkoholu, vyžaduje se zásadně, aby řidič měl v krvi nejméně 1 g/kg alkoholu. V tomto ohledu se vychází z poznatků lékařské vědy, podle nichž žádný jedinec není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo při dosažení uvedené hranice. S dosažením této hranice jsou totiž vždy spojeny takové účinky alkoholu na lidský organismus, které naplňují znak „stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla“. Tento znak je naplněn již dosažením uvedené hranice. Závěr o naplnění uvedeného znaku ale není vyloučen ani v případě, že v krvi řidiče je nižší hladina alkoholu než 1 g/kg, jestliže se této hodnotě blíží a není nižší než 0,8 g/kg a jestliže v konkrétním případě je vliv alkoholu na konkrétního řidiče takový, že vylučuje jeho způsobilost řídit motorové vozidlo.

U obviněného byly provedeny dvě dechové zkoušky cca v rozmezí pěti minut, kdy první naměřená hodnota činila 1,06 promile a druhá naměřená hodnota již jen 0,96 promile. Do skutkového zjištění byla zahrnuta vyšší naměřená hodnota, aniž by se soud prvního stupně blíže vypořádal se skutečnostmi, které ohledně naměřených hodnot vyplývaly ze znaleckého posudku výslechem znalce. Ani soud druhého stupně se podrobněji nezabýval zněním § 274 odst. 1 tr. zákoníku, když odkázal na skutečnost, že hranice jednoho promile není rigorózní. S uvedeným závěrem soudu druhého stupně lze souhlasit, avšak s ohledem na předvídatelnost soudních rozhodnutí za situace, kdy hladina alkoholu v krvi obviněného v době řízení byla nižší než 1 g/kg (byť o jednu setinu), je nezbytné odůvodnit, jaké skutečnosti svědčily pro závěr, že vliv alkoholu na řidiče byl takový, že vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).

V trestní věci obviněného se však tak nestalo. Ani skutkové zjištění soudu druhého stupně neuvádí skutečnosti, ze kterých vyplynul jeho poznatek, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla za situace, kdy zjištěná hladina alkoholu nedosáhla 1 g/kg alkoholu v krvi obviněného.

Z ostatních důkazů nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, aby byly s to přesvědčivě odůvodnit závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo „ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla“ ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obviněného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku tedy nemůže obstát.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2016 č. j. 6 Tdo 1565/2015-29)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že hranice hladiny alkohol v krvi ve vztahu vyloučení způsobilosti k řízení motorového vozidla se řídí individuálním návykem na hladinu alkoholu v krvi až do hladiny 1 promile alkoholu v krvi, která značí absolutní vyloučení způsobilosti k řízení.

Likvidace škodné události uvedením věci do předchozího stavu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nároku nahrazení nákladů z likvidace škodné události způsobenou dopravní nehodou.

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 134.649 Kč jako náhrady škody způsobené při dopravní nehodě ze dne 10. 5. 2009 na jeho motocyklu, kterou zavinil občan Slovenské republiky pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná je jako pojišťovna subjektem povinným k náhradě vzniklé škody podle § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalovaná po předložení faktury v celkové výši 308.965 Kč za opravu poškozeného motocyklu vyplatila žalobci částku 174.316 Kč, neboť zkrátila pojistné plnění o amortizaci, tedy o předpokládané zhodnocení vozidla opravou ve výši 134.649 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 11 C 407/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134.649 Kč s příslušenstvím. Soud z posudku znalce, který vyhodnotil cenu opravy jako přiměřenou, a ze zjištění, že pojišťovna žalobce neinstruovala, že likvidace škodné události bude posuzována jako totální škoda, naopak vyšla z částky vynaložené na opravu, od níž nesprávně odečetla částku údajného zhodnocení. Na základě ustálené judikatury Ústavního soudu pak uzavřel, že pokud obnova původního stavu vozidla není možná jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k náhradě nákladů účelné opravy na poškozeného, a zvýhodňovat tak škůdce.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 55 Co 86/2015-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá co do částky 65.665 Kč s příslušenstvím. Při určení výše škody dle § 442 odst. 1 odst. 2 č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) však platí, že se hradí skutečná škoda a pouze je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Za situace, kdy soudní znalec dospěl k závěru, že se jedná o totálně zničené vozidlo a jeho oprava nebyla rentabilní, činí skutečná škoda částku 243.300 Kč, již určil jako vzniklou škodu na motocyklu znalec. Nad tuto částku se již dle odvolacího soudu nejednalo o účelné a nezbytné náklady na uvedení motocyklu do původního stavu, a proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domníval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítal, že za situace, kdy opravou bylo dosaženo původního stavu poškozené věci a nedošlo k jejímu zhodnocení, není možné vyjít ze znalcem určené hodnoty věci před poškozením, ale z částky skutečně vynaložené na uvedení v předešlý stav.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky způsobu určení výše škody vzniklé při dopravní nehodě na vozidle, jež poškozený nechal následně opravit. Tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenými závěry dovolacího i Ústavního soudu, a v tomto směru je dovolání také důvodné.

Jelikož v posuzované věci jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014, je věc vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzována dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.

Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před vznikem škodné události.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením.

Výše škody je ve smyslu § 443 obč. zák. dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj. jeho obvyklou tržní cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět obvyklou cenou havarovaného vozidla.

Jestliže ovšem poškozený vozidlo nechá opravit, může výši škody vyčíslit cenou opravy, sestávající zpravidla z ceny provedených prací a ceny vyměněných náhradních dílů. Od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být případně odečtena částka odpovídající jejímu zhodnocení opravou oproti původnímu stavu, jinak by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a znamenalo to zvýšení obvyklé ceny opravené věci.

Zhodnocení poškozeného vozidla opravou ovšem nastává jen tehdy, dojde-li ke zvýšení jeho obvyklé ceny, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením technické hodnoty. Technická hodnota je vyjádřením technických vlastností věci, a její zvýšení nemusí nutně znamenat zvýšení ceny obvyklé. Poškozený má tedy v první řadě právo na náhradu škody odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla ve stavu poškozeném. Rozhodne-li se pro opravu, zakládá mu to právo výběru požadovat náhradu škody vyčíslenou druhým způsobem, totiž hodnotou opravy, to již však s případným odpočtem zhodnocení, pokud k němu dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, uveřejněný v Souboru pod C 14535).

Soud prvního stupně při určení výše majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní nehody vyšel v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Použil tedy druhý shora uvedený způsob stanovení výše náhrady škody a tento právní názor je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, z něhož jak prvoinstanční soud, tak také odvolací soud při svém rozhodnutí vycházely, ale i s nálezem z doby pozdější, v němž se Ústavní soud k uvedeným právním vývodům přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 36/2013, publikovaný v Souboru pod C 14064, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2659/2007, uveřejněný v Souboru pod C 7834).

V dané věci je hodnocení účelnosti provedené opravy ovlivněno tím, že poškozený má nárok, aby mu škoda, která vznikla na základě škodné události, byla nahrazena poskytnutím pojistného plnění. Pak je opodstatněné, že při odstraňování následků škodné události postupuje v součinnosti s pojistitelem odpovědnosti škůdce či Českou kanceláří pojistitelů v případech plnění z garančního fondu.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovanou pověřená pojišťovna nesdělila žalobci, že z nastalé škodné události bude nakládáno jako s totální škodou, naopak přistoupila na likvidaci škodné události opravou vozidla a vycházela při určení výše náhrady škody a odpovídající výše pojistného plnění z částky vynaložené dovolatelem na opravu vozidla, tj. uvedení poškozené věci do původního stavu.

V takovém případě pak již není možné užít první ze shora uvedených způsobů určení výše peněžní náhrady, tedy určit náhradu jako rozdíl obvyklé ceny věci před a po poškození. Za uvedené situace je třeba při určení náhrady vycházet z výše nákladů na opravu vozidla a posuzovat již pouze účelnost a nezbytnost těchto nákladů. Jestliže je vzájemný poměr výše náhrady škody určený dvěma výše zmíněnými způsoby nejistý a navíc je rozhodnutí poškozeného zvolit opravu vozidla podpořeno postojem pojišťovny likvidující škodné události, nelze z následného závěru znalce, že se jednalo o totální škodu a oprava nebyla rentabilní, učiněného až v řízení před soudem, vyvozovat, že náklady vynaložené na opravu vozidla nebyly účelné.

Hlediskem významným pro určení výše náhrady je v takovém případě otázka, zda opravou došlo ke zhodnocení vozidla a k případnému bezdůvodnému obohacení dovolatele. Pokud znalec uzavřel, že nedošlo ke zhodnocení věci a oprava toliko obnovila předešlý stav, je nepodstatné, že znalec zároveň vyhodnotil škodu jako totální.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil dle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2016 sp. zn. 25 Cdo 5173/2015)

Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že prolmčecí lhůta k právu z pojistného plnění počíná běžet za jeden rok od pojistné, škodné události, jak vyplývá z ustanovení § 626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Vyhodnocení přečinu ohrožování výchovy dítěte

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k přečinu ohrožování výchovy dítěte.

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 42 T 92/2013, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době od odpoledních hodin dne 24. 11. 2012 do nočních hodin dne 25. 11. 2012 poté, co ve svém bytě nabídl a podal své nezletilé dceři a mladistvému alkoholické nápoje, po odchodu mladistvého z bytu poškozené nezletilé dceři nabídl ukázání svého přirození a nabízel jí, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud odvolací“) jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 7 To 178/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudní (dále jen „tr. ř.“) jako nedůvodné zamítl.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, i proti předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání, v jimž vytýkal, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř.
Tuto vadu shledal v tom, že skutek, ve kterém je spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze podle tohoto ustanovení kvalifikovat, neboť intenzita jemu za vinu kladeného jednání není v žádném případě taková, aby ji z hlediska společenské škodlivosti bylo možné posuzovat podle trestněprávních předpisů.

Dle Nejvyššího soudu České republiky obviněný v dovolání uváděl námitky, které zaměřil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace svého jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Zásadním důvodem podaného dovolání obviněného, jenž vedl k přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí, je námitka obviněného, že skutek, jak byl soudy zjištěn a rozsudkem soudu prvního stupně popsán ve skutkovém zjištění, nedosahuje svým způsobem spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro jeho malou intenzitu, což je výhrada, která dopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a je významnou okolností pro správnost závěru, že byly znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu naplněny.

Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Tato skutková podstata předpokládá jednak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte, k němuž dojde tím, že pachatel dítě k takovému životu svádí.

Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.

Nemravným se rozumí život, který je veden v rozporu se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů. Jde o různé vnější projevy a návyky (prostituce, alkoholismus, narkomanie, apod.). Jednáním spočívajícím ve „svádění“ musí dojít k tomu, že pachatel dítě vydal v nebezpečí takového zahálčivého anebo nemravného života.

Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy. Trestní odpovědnost pachatele je proto nutná tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálně nebezpečí, že dítě zpravidla po delší dobu bylo vystaveno svádění k nemravnému životu.

U trestného činu ohrožování výchovy dítěte, jenž má povahu ohrožovacího deliktu, následek, který v podobě ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje nemusí fakticky dojít k tomu, že dítě fakticky takovému konkrétnímu nemravnému životu propadne (např. propadlo drogám, propadlo alkoholu, začalo prostituovat, apod.), ale musí nastat následek spočívající v ohrožení.

Znak svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu představuje nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu.

Uvedený znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům.

I podle odborné literatury platí, že k tomu, aby se jednalo o svádění ve smyslu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, musí být takové jednání, v němž je svádění spatřováno, buď prováděno po delší dobu, anebo sice jednorázově, avšak v takové intenzitě, díky níž s ohledem na osobu dítěte a povahu takového jediného či jen krátkodobého negativního působení si dítě může nemorální či jiné vadné návyky osvojit, čímž by fakticky nastal následek spočívající v ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte (srov. např. NOVOTNÝ, O., a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 148).

Podle tzv. právní věty soud shledal přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplněn v alternativě, že obviněný „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte tím, že ho sváděl k nemravnému životu“.
Z hlediska jednotlivých shora uvedených znaků této skutkové podstaty je skutkovým základem pro znak „svádění“ u obou nezletilých dětí jednání obviněného spočívající v tom, že „nabídl a podal alkoholické nápoje“ a ve vztahu k nezletilé dceři „nabídl ukázání svého přirození“, a že „jí nabízel, aby v jeho bytě chodila ve spodním prádle a aby s ním spala na lůžku“.

Podle uvedeného popisu skutkových zjištění je zřejmé, že v nich jsou uvedeny skutečnosti představující znak svádění, avšak bez toho, aby z něj vyplynula jinak podle shora uvedené judikatury potřebná intenzita. Zcela absentuje jakékoliv zjištění vedoucí k závěru o naplnění znaku, že „úmyslně ohrozil mravní vývoj dítěte“, však ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze zjistit takové konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že obviněný tím, že oběma nezletilým opatřil a nabídl alkohol, a poté činil uvedené nevhodné návrhy své dceři, se již dopustil takového jednání, které bylo způsobilé přivodit následek v podobě ohrožení mravní výchovy těchto dětí v tom, že tyto děti by v důsledku uvedeného činu obviněného byly způsobilé získat škodlivý a nesprávný návyk, resp. že k takovému ohrožení jejich mravního vývoje skutečně došlo.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudy nejenom, že neobjasnily podle shora vymezených zásad jednotlivé znaky objektivní stránky přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale jednání obviněného na jejich podkladě ani dostatečně neposuzovaly a nezkoumaly, protože jak bylo výše poukázáno, nikoliv každé nevhodné či nemorální chování pachatele vede k následkům předpokládaným v ustanovení o přečinu ohrožení výchovy dítěte § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Následek spočívající v ohrožení mravního vývoje posuzovat individuálně u každého z nich zvlášť, o čemž svědčí jednak označení tohoto trestného činu „ohrožení výchovy dítěte“, ale takový závěr plyne i z povahy tohoto trestného činu, jenž slouží k ochraně nikoliv dětí obecně, ale dítěte jako jednotlivce, neboť jen tak může být učiněn spolehlivý závěr, zda předpokládané ohrožení mravní výchovy objektivně mohlo nastat či nikoliv způsobem uvedeným dle trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž plyne, že soudy objektivně neprokázaly a neobjasnily ani okolnosti vedoucí k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém [srov. § 15 odst. 1 písm. a) či b) tr. zákoníku] svádět nezletilé k nemravnému životu, nýbrž pouze na základě vlastních úvah, bez jakýchkoli objektivních závěrů a podkladů dovozovaly, že tyto znaky byly naplněny.

Nejvyšší soud České republiky z rozvedených důvodů shledal, že výrok o vině přezkoumávaného rozsudku neobsahuje jednak dostatečný popis všech okolností významných pro právní závěry významné z hlediska použití právní kvalifikace přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jednak i to, že odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž postrádají dostatečné vyhodnocení všech skutečností vedoucích k učiněným právním závěrům, jde o odůvodnění rozhodnutí.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení soudu odvolací a soudu prvního stupně.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2016 č. j. 8 Tdo 138/2016-25)

Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat byť i z nedbalosti, tzn., že pachatel spáchá takový trestný čin, i pokud pouze věděl, že může ohrozit výchovu dítěte a přitom spoléhal, že k tomu nedojde či o takovém následku nevěděl, ale vědět měl a mohl, jak vyplývá z § 16 tr. zákoníku.

Přečin nebezpečného vyhrožování před Nejvyšším soudem České republiky

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k vyřčeným námitkám ohledně naplnění skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 6 T 22/2014 byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 To 176/2015, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řádu soudním (dále jen „tr. ř.“) částečně zrušil, a to pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a částečně ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o úhrnném trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným, byl obviněnému uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce, advokáta, a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že zjištěný skutkový děj nenaplňuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomuto podotkl, že poškozený předmětného nebezpečného vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu. Svědek navíc uvedl, že obviněný kladivo pouze držel v ruce, nijak s ním nemáchal, nenaznačoval údery apod. V tomto směru uzavřel, že právní posouzení skutkového děje je vadné.

Dle obviněného soud prvního stupně nadto nevykládal důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo a zcela ignoroval důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Dále poukázal na chybné vyhodnocení důkazů a na nevěrohodnosti výpovědí poškozených.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že zásada in dubio pro reo v trestním právu znamená v pochybnostech ve prospěch.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.

S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud České republiky znovu připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom dle Nejvyššího soudu České republiky směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci.

Právně relevantně obviněný uplatnil námitku stran absentujících znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, k čemuž podotkl, že poškozený předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu.

Nejvyšší soud České republiky však námitce obviněného nepřisvědčil. Nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin se zbraní. Zbraní se přitom rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, což zednické bourací kladivo bezpochyby je.

Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava přitom nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Proto se v jednotlivých případech hodnotí povaha a závažnost vyhrožování, jelikož je zpravidla zapotřebí odlišit spáchání nebezpečného vyhrožování od podobných projevů, při kterých bylo pouze použito tzv. silných slov.

Při posuzování se tak nelze omezit na pouhý obsah slovního projevu, ale dané výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním potenciálního pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je tak nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010). Přitom se ani nevyžaduje, aby výhrůžka přímo obsahovala slova vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví, či jinou těžkou újmou, a to pokud pachatel činil úkony, které svědčí o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy.

Důležité pro nyní posuzovanou situaci je, že se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl v dané chvíli reálně přítomen. Obecně postačuje, pokud je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se o ní poškozený dozví, a to např. prostřednictvím další osoby.

Pokud se aplikují výše uvedená východiska na předmětné jednání obviněného, a to za současného přihlédnutí ke skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy projednávající věc v prvním a druhém stupni, lze dospět k závěru, že právní kvalifikace nebezpečného vyhrožování byla použita správně. Jak totiž vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný „vzal zednické bourací kladivo, se kterým poškozenému vyhrožoval, že ho zabije“. Zasazením poškozenému několika úderů pěstí do hlavy, stejně jako opakovaným kopnutím, zajisté byla navozena situace, v jejíž poslední fázi je osoba, držící v ruce těžké kladivo a směřující vůči poškozenému výhrůžku zabitím, způsobilá dopustit se nebezpečného vyhrožování tak, aby její projev byl brán se vší vážností.

Konečně lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěrům, které jsou dokazovány jednak výpověďmi obviněného, poškozených a svědků, dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, listinnými důkazy, jakož i jinými skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř.

Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo nic jiného než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 3 Tdo 1384/2015-34)

Závěr Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že obviněný i na základě tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky podal stížnost k Ústavnímu soudu České republiky. Ústavní soud však jeho stížnost odmítl.

Nepodmíněný trest odnětí svobody a chybný dovolací důvod

Nepodmíněný trest odnětí svobody napadený chybným dovolacím důvodem, Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma a stanovisko Nejvyššího soudu České republiky.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 2014, č. j. 25 T 63/2013-1606, byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému byl dále uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 To 367/2014-1689, napadený rozsudek v případě obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zrušil ve výrocích tohoto obviněného a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Odvolací soud současně rozhodl i o odvoláních zbývajících odvolatelů.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Advokát v Olomouci doplňuje, že dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vymezuje, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá ve výroku o vině a trestu (trest odnětí svobody) v celém rozsahu, tedy o výroku, který uvádí, že ačkoli po celou dobu vystupoval pod jiným jménem, neměl v úmyslu vozidlo vylákat a leasingové splátky neplatit. Zmiňuje, že při převzetí vozidla 15. 9. 2012 zaplatil poškozenému dohodnutou částku 100 000 Kč, přičemž za čtyři dny, tj. 19. 9. 2012, byl vzat do vazby. Za daných okolností nemohlo dojít ke způsobení škody 365 000 Kč. Vozidlo nebylo majetkem poškozeného, ale leasingové společnosti. Vlastnictví automobilu nebylo dle obviněného z rozsudku zjistitelné.

Nejvyšší soud České republiky nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, na základě ustanovení § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., tedy advokátem, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, jak plyne z § 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř., přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Advokát v Olomouci doplňuje, že dle § 265f tr. ř. musí být v dovolání, vedle obecných náležitostí podání plynoucích z § 59 odst. 3 tr. ř., uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá.

Po prostudování skutkového stavu zjištěného ze spisu vyplynulo, že obviněný uzavřel ústně smlouvu o prodeji a přenechání leasingu na vozidlo v hodnotě 465 900 Kč, přičemž při převzetí vozidla uhradil 100 000 Kč a zavázal se každý měsíc hradit leasingovou splátku ve výši 15 400 Kč, přičemž po celou dobu vystupoval pod jiným jménem v úmyslu vozidlo vylákat a splátky neplatit, kdy po převzetí vozidla již ničeho neuhradil a stal se nekontaktním, čímž poškozenému, způsobil škodu ve výši 365 900 Kč.

Takto vymezený skutek byl posouzen jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Obviněný v dovolání uvedl výhrady, že škoda nemohla být způsobena poškozenému, jehož majetkem vozidlo nebylo, aniž by uvedené jakkoliv rozvedl. Výše uvedeným však nevyvracel důvodnost aplikace zákonných znaků trestného činu, které odvolací soud při právním posouzení skutku dovoláním napadeného a dalších dvou dílčích skutků jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku užil, tj. že dle tzv. právní věty „sebe (obviněný) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu“. Obviněný neuplatnil v daném směru námitku nesprávnosti či neúplnosti výroku, tj. absenci vyjádření znaku objektivní stránky „na cizím majetku“ v právní větě, ve vztahu k němuž by bylo třeba se zaobírat osobou poškozenou jednáním obviněného.

Námitka obviněného, že nepodmíněný trest odnětí svobody, jemuž byl nepřiměřeně uložen, není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.

Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V uvedené věci byl dle názoru Nejvyššího soudu České republiky uložen přípustný druh trestu, ať již jde o nepodmíněný trest odnětí svobody či trest peněžitý.

Pokud by se připustily námitky ohledně přiměřenosti trestu (v řešené věci se obviněný zaměřoval na nepodmíněný trest odnětí svobody) jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamenalo by to popření samotného smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Uvedená konstatování ústí v závěr, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl dle § 265i tr. ř.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2016 č. j. 6 Tdo 244/2016-58)

Závěrem Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že nepodmíněný trest odnětí svobody u trestných činů s horní hranicí odnětí svobody 5 let lze uložit, jen pokud by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl spořádaný život. Dále dle § 55 tr. zákoníku může soud uložit nepodmíněný trest odnětí svobody až na 20 let, pokud nejde o mimořádné zvýšení trestu dle § 59, uložení trestu odnětí svobody spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny či o trest výjimečný.

Zmocněný zástupce žalobce nepřítomen na ústním jednání

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k omluvě a důvodům, které podal zmocněný zástupce žalobce, ohledně nepřítomnosti na ústním jednání.

Městský úřad Lipník nad Bečvou, odbor dopravy (dále jen „městský úřad“), zahájil oznámením ze dne 21. 11. 2012 proti žalobci správní řízení, a to pro podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a přestupku podle § 83 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění do 31. 12. 2014 (dále jen „o podmínkách provozu vozidel“).

Těchto přestupků se měl žalobce dopustit tím, že řídil vozidlo, na kterém nebyla umístěna tabulka registrační značky, pouze za předním sklem byla umístěna tabulka zvláštní registrační značky pro jednorázové časově omezené použití, která byla k datu kontroly již neplatná. Dále bylo zjištěno, že vozidlo není v České republice registrováno a nebyla prokázána ani jeho technická způsobilost. Tímto mělo dojít k porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a § 6 odst. 1 a § 37 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel.

Žalobce byl v oznámení o zahájení přestupku zároveň předvolán k ústnímu jednání, které se mělo konat dne 13. 12. 2012 v 9:00 hodin. Předvolání bylo žalobci doručeno fikcí dne 3. 12. 2012.

Dne 13. 12. 2012 v 8:03 hodin telefonicky kontaktoval městský úřad muž, který sdělil, že je zmocněný zástupce žalobce (dále jen „zmocněný zástupce“), který jej předchozího dne požádal, aby ho zastupoval na nařízeném ústním jednání. Dle úředního záznamu, který byl o telefonátu pořízen, zmocněný zástupce uvedl, že předchozího dne zaslal na elektronickou podatelnu městského úřadu omluvu z ústního jednání, která se však vrátila jako nedoručená.

Žalobce se k ústnímu jednání nemůže dostavit, stejně jako zmocněný zástupce, který má jednání u jiného správního orgánu. Pracovnice městského úřadu zmocněného zástupce upozornila, že telefonické podání považuje za nouzové s tím, že do pěti dnů musí být písemně potvrzeno; v opačném případě bude věc projednána v nepřítomnosti žalobce. Dodala, že je třeba doložit plnou moc k zastupování žalobce a prokazatelný doklad o tom, že se tento zmocněný zástupce zúčastnil jednání u jiného správního orgánu.

Městský úřad ještě téhož dne, tj. 13. 12. 2012, přestupek projednal v nepřítomnosti žalobce.

Dne 17. 12. 2012 byla městskému úřadu doručena omluva z ústního jednání datovaná dnem 13. 12. 2012, ve které bylo uvedeno, že žalobce před několika hodinami zmocnil zástupce k účasti při ústním jednání, neboť u něj nastala situace, která mu neumožňuje se v následujících dvou měsících ústního jednání zúčastnit.

Ve shodě s obsahem úředního záznamu je v omluvě dále konstatováno, že se zmocněný zástupce sám nemůže jednání zúčastnit, protože v tento den zastupuje jiného účastníka řízení v Mostě, od kterého přijal zmocnění dříve.

Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2013 shledal městský úřad žalobce vinným ze shora specifikovaných přestupků, za které mu uložil dle § 125c odst. 4 písm. d) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu pokutu ve výši 6 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 měsíců.

Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které žalovaný zamítl. Ve vztahu k námitce, že na ústní jednání nedorazil žalobce, resp. jeho zmocněný zástupce, žalovaný konstatoval, že důvody překážek v účasti žalobce při ústním jednání nebyly nijak konkretizovány ani doloženy. Tvrzení tak nebylo možné přezkoumat a je nutno vycházet z toho, že se k ústnímu jednání nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Jako důvodnou nelze dle žalovaného akceptovat ani omluvu, kterou podal zmocněný zástupce žalobce, neboť v situaci, kdy si žalobce zvolí zmocněnce pouhý den před nařízeným ústním jednáním i přes to, že o předvolání věděl téměř dva týdny předem, se tento postup jeví jako výrazně účelové jednání. Pokud zmocněný zástupce při podpisu plné moci věděl, že se jednání nebude moci zúčastnit, neměl plnou moc vůbec přijmout.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány aplikovaly institut zneužití práva, jestliže plnou moc udělenou žalobcem posoudily jako neplatnou. Přitom však řádně nevyhodnotily subjektivní a objektivní test k naplnění všech znaků institutu zneužití práva.

Krajský soud poukázal na porušení práva na obhajobu a konstatoval, že žalobce ani jeho zmocněný zástupce neměli možnost před správním orgánem vypovídat. Zdůraznil dále právo na přiměřený čas k přípravě obhajoby a právo zvolit si obhájce s tím, že se měl žalobce včas dozvědět o tom, že jeho zástupce nebude připuštěn k zastupování, tak aby mohl svou obhajobu provést sám. Žalobce neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ani případně navrhnout důkazy další.

Dále dospěl krajský soud k přesvědčení, že správní orgány překročily zákonem stanovené meze správního uvážení, a to při výkladu neurčitého právního pojmu bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu obsaženého v § 74 odst. 1 zákona o přestupcích jako předpokladu pro možnost konání ústního jednání v nepřítomnosti obviněného z přestupku.

Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného o účelovosti plné moci, která byla udělena den před jednáním a osobě, která byla na stejný čas již předvolána k jednání v jiné věci. Správní orgány nemohou dle soudu žalobce omezit ve volbě zmocněnce.

Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.

V projednávané věci byl žalobce předvolán v dostatečném předstihu, tak aby si mohl zvolit zástupce a řádně se připravit na ústní jednání. Ten však na oznámení o přestupku nijak nereagoval. S tím také souvisí jeho právo nahlédnout do spisu, vyjádřit se k podkladům a navrhovat důkazy. Toho však žalobce nevyužil.

Předmětem sporu bylo posouzení procesního postupu správních orgánů, konkrétně projednání přestupku žalobce v jeho nepřítomnosti, resp. splnění zákonem stanovených podmínek pro takový postup.

Konání ústního jednání v rámci řízení o přestupku předpokládá § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, ve kterém je uvedeno, že [o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Náležitá omluva přitom vždy předpokládá existenci důležitého důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 12. 3. 2009, čj. 7 As 9/2009-66).

Správní orgán je povinen respektovat základní právo obviněného na účast při jednání, není ale povinen přizpůsobit režim řízení a jeho průběh jakýmkoliv požadavkům a představám obviněného z přestupku, protože by mohl být ohrožen účel a lhůta řízení. Správní orgány jsou v rámci své diskreční pravomoci oprávněny posoudit důvodnost omluvy z jednání a nemají povinnost vyzývat obviněného k doplnění důvodů omluvy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 23. 10. 2013, čj. 9 As 6/2013-26).

Důvodnost uplatněné omluvy je třeba posoudit s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. V nyní projednávané věci zmocněný zástupce žalobce ve vztahu k samotnému žalobci uvedl obecné tvrzení, že se žalobce jakožto obviněný z přestupku ústního jednání nemůže zúčastnit, bez uvedení jakýchkoliv důvodů. Svoji neúčast na projednání přestupku omlouval kolizí se zastupováním jiného účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ČR se nad rámec kasačních námitek vyjádřil k závěru krajského soudu ohledně aplikace institutu zneužití práva. Krajský soud za takové počínání označil úvahu žalovaného o účelovosti uděleného zmocnění a zavázal jej v takovém případě provést subjektivní a objektivní test zneužití práva. Nejvyšší správní soud ČR konstatuje, že stěžovatel v přiměřené míře srozumitelně konstatoval, z jakého důvodu nepovažuje omluvu žalobce ani jeho zástupce za akceptovatelnou. Skutečnost, že vyjádří pochybnosti nad její účelovostí, však ještě neznamená, že by byl automaticky povinen provádět test aplikace institutu zneužití práva.

Stěžovatel předně namítal, že krajský soud z úředního záznamu dovozuje odlišné skutečnosti, než v něm jsou uvedeny. Vychází tak ze žalobní námitky, ve které žalobce uvádí, že pracovnice městského úřadu akceptovala omluvu z ústního jednání učiněnou zástupcem žalobce a dohodla se s ním na konání náhradního ústního jednání.

Nejvyšší správní soud ČR konstatuje, že závěr ohledně akceptace omluvy ze strany městského úřadu nemá oporu v žádném dokumentu založeném ve správním spisu, jedná se pouze o nepodloženou domněnku stěžovatele.

Je třeba respektovat právo žalobce na obhajobu a právo na volbu obhájce, byť se v daném případě jedná o obecného zmocněnce. Nejvyšší správní soud ČR je však za dané skutkové situace názoru, že i uplatnění tohoto práva má jisté hranice (srov. rozsudek Nejvyšší správní soud ČR ze dne 1. 8. 2013, čj. 9 As 90/2012-31).

V projednávané věci si žalobce zvolil zástupce nanejvýš jeden den před konaným ústním jednáním. Z předložené omluvy, kterou podal jeho zmocněný zástupce přitom neplynou žádné okolnosti, na základě kterých by bylo možné akceptovat, proč tak neučinil s větším časovým předstihem a současně zvolil zástupce, o kterém věděl či měl vědět, že se k jednání nedostaví. Ve vztahu k nepřítomnosti žalobce je v omluvě pouze uvedeno, že se nemůže jednání účastnit a tento stav bude trvat ještě po následující dva měsíce.

Omluva tedy neobsahuje žádné skutečnosti vypovídající o tom, kdy se žalobce o své překážce v účasti při jednání dozvěděl a z jakého důvodu o tom správní orgán sám neuvědomil. Jestliže tedy správní orgány za dané situace hodnotily celkové okolnosti omluvy z jednání a její důvody, pak se lze ztotožnit s jimi vznesenými pochybnostmi, že žalobcem zvolený přístup lze považovat za účelový.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl na základě všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto dle § 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. března 2016 č. j. 10 As 26/2015 – 30)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že po udělení plné moci může vystupovat právě jako Váš zmocněný zástupce ve všech druzích soudních či správních řízeních.