Archiv autora: ak

Střídavá péče nemusí být vždy v zájmu dítěte

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k situaci, kdy střídavá péče není v nejlepším zájmu dítěte.

II. senát Ústavního soudu ČR vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku toho došlo i k porušení práva na respektování rodinného života a na výchovu a péči o dítě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, a návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její výlučné péče zamítl. Právní závěry odvolacího soudu jsou dle stěžovatelky v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, když odvolací soud dovodil, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí, kterým byla nezletilá svěřena do střídavé péče.

Stěžovatelka je matkou nezletilé dcery, která byla rozsudkem okresního soudu původně svěřena do její výchovy, a otci bylo uloženo přispívat na výživu.

Otec byl oprávněn ke styku s nezletilou v době od druhé soboty každého měsíce po dobu následujících jedenácti dnů. Později byl k odvolání obou rodičů prvostupňový rozsudek změněn rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 2. 2013, č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 35 Co 681/2012-216 tak, že byla nezletilá svěřena do střídavé výchovy rodičů ve čtrnáctidenním cyklu a oběma rodičům byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilé stejnou částku. Tento rozsudek napadla stěžovatelka stížností, kterou Ústavní soud ČR zamítl.

V novém řízení k návrhu matky na změnu péče Okresní soud v České Lípě svěřil nezletilou do její výlučné péče a otci stanovil povinnost přispívat na výživu. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že z provedených důkazů vyplývá, že střídavá péče po zahájení povinné školní docházky již není v zájmu nezletilé. K tomuto závěru soud prvního stupně došel poté, co provedl rozsáhlé dokazování mimo jiné znaleckým posudkem znalce z oblasti psychologie, osobním pohovorem s nezletilou i pohovorem prostřednictvím kolizního opatrovníka, zpráv Základní školy v České Lípě a Základní školy v Olomouci, písemnými vyjádřeními vedoucí vychovatelky školní družiny a vedoucími zájmových aktivit, zprávami Pedagogicko-psychologické poradny Olomouckého kraje a Pedagogickopsychologické poradny v České Lípě a výpověďmi svědků. Za stěžejní považoval soud prvního stupně znalecký posudek znalkyně.

K odvolání otce krajský soud nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh matky na svěření nezletilé do její péče zamítl, neboť neshledal důvod pro změnu původního rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů, dle jeho názoru totiž nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu předchozího rozhodnutí odůvodňovala. Naopak na základě provedeného dokazování, zejména na základě zpráv obou základních škol, které nezletilá navštěvuje, dovodil, že nezletilá nemá se zvládáním učiva problémy, na vysvědčení měla v první třídě samé jedničky, vše zvládala bez problémů a žádné potíže se nevyskytly ani ve druhé třídě.

Ústavní soud ČR však současně v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

V rámci přezkumu rozhodování obecných soudů Ústavní soud ČR také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je podstatné, zda jednak došlo ke změně okolností dosavadních výchovných poměrů, jednak zda jsou souvislosti v nejlepším zájmu dítěte a dále zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností soudy dostatečně zabývaly. Tak tomu bylo právě v projednávané věci, kdy závěry o absenci změny poměrů, o které se odvolací soud opírá ve svém rozhodnutí, nemají oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Závěry odvolacího soudu o absenci změny poměrů nemají oporu v provedeném dokazování.

Ústavní soud ČR je přesvědčen, že se odvolací soud řádně nezabýval otázkou, jaký může mít režim střídavé péče a docházka do dvou základních škol (vzdálených od sebe 300 km) dopad na psychický vývoj nezletilé.
Jedná se především o nerespektování závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, ve kterém znalkyně charakterizovala aktuální psychický stav nezletilé vnitřní tenzí a připraveností bránit rodinné hranice a úzkostí z možného negativního hodnocení či výkonového selhání. Nezletilá dle závěrů znaleckého posudku vzhledem ke své inteligenci a citlivosti hluboce prožívá napětí a konfliktní atmosféru mezi rodiči a uvědomuje si význam své role a pouze v prostředí.

Dle znalkyně střídavá péče realizovaná za stávajících podmínek není v nejlepším zájmu dítěte. Odvolací soud toto zjištění znalkyně odbyl větou, že pro nezletilou by bylo lepší navštěvovat jen jednu školu, ale pokud zvládá bez větších obtíží docházku do dvou škol, je spokojená a nejsou zde jiné změny v poměrech účastníků, není důvod dosavadní model péče měnit.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud ČR konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů zhruba ve stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v nejlepším zájmu dítěte.

Ústavní soud ČR je nucen konstatovat, že se odvolací soud nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry, aby byly v nejlepším zájmu dítěte. Přehodnocení stávajících výchovných poměrů musí být komplexní a podrobné, a v každé jeho složce je třeba hodnocení zájmu dítěte. Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče a docházku do dvou základních škol zvládla. Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu.

Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody. Jinými slovy, nikoli za všech okolností zahájení školní docházky do dvou různých základních škol představuje změnu poměrů ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat optikou zájmu dítěte. V projednávané konkrétní věci však závěr odvolacího soudu o tom, že k takové změně poměrů nedošlo, zjevně neodpovídá provedenému dokazování. Při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů tedy budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami a zohlednit též aktuální psychický stav nezletilé.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že veškeré právní úpravy poměrů nezletilců musí být v nejlepším zájmu dítěte. Pojem nejlepší zájem dítěte se objevuje v mnoha mezinárodních smlouvách, především v Úmluvě o právech dítěte.

Ochrana práv nabytých v dobré víře

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k poskytnutí ochraně subjektivních práv nabyvatele v dobré víře.

IV. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces.

Stěžovatelka koupila v dobré víře nemovitosti od společnosti, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako její výlučný vlastník. Vedlejší účastník se následně prostřednictvím žaloby u obecných soudů domáhal určení, že je vlastníkem jedné poloviny těchto nemovitostí, přičemž své vlastnické právo dokládal smlouvou o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, jakož i smlouvou kupní, z nichž má plynout, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny z peněz sdružení, v rámci činnosti sdružení, a byly proto v podílovém spoluvlastnictví společnosti a vedlejšího účastníka.

Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v projednávaném případě dochází ke kolizi vlastnického práva vedlejšího účastníka a vlastnického práva stěžovatelky nabytého od nevlastníka v dobré víře. V této situaci zvážil odvolací soud v intencích závěrů plynoucích z ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky obě proti sobě stojící práva a dospěl k závěru, že je namístě poskytnout ochranu stěžovatelce jako nabyvatelce vlastnictví v dobré víře. Svůj závěr odůvodnil především tím, že stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a vedlejší účastník se po dobu třinácti let ani nepokusil uvést stav zapsaný v katastru do souladu se skutečností a nepostupoval tak v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva).

Nejvyšší soud České republiky následně vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Dovolání projednával Nejvyšší soud České republiky ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V odůvodnění rozsudku vyložil, že jen dobrá víra nabyvatele ke vzniku vlastnického práva nestačí, a že takto vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka. Tento názor přitom považuje dovolací soud za souladný s plenární judikaturou Ústavního soudu České republiky (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a Pl. ÚS 78/06), kterou považuje za nadřazenou senátní judikatuře (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12), ze které se necítí povinen vycházet. Odvolací soud následně na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky žalobě vyhověl a následné dovolání bylo odmítnuto.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Podle Ústavního soudu České republiky bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo na ochranu vlastnictví ve spojení s právem na spravedlivý proces. S přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem bylo nezbytné, aby byla poskytnuta ochrana vlastnickému právu stěžovatelky nabytému v dobré víře. Princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je jedním z klíčových projevů právní jistoty odvíjejícího se od principů právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud je nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana. Takto nabytému právu přísluší obdobná ochrana jako právu skutečného vlastníka, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně, s důvěrou v určitý druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné a státem vedené evidence, bez reálné možnosti zjistit, že skutečnost může být jiná, nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s principy právního státu v jeho formálním i materiálním pojetí.

Stěžovatelka jednala při nabývání nemovitostí evidovaných v katastru v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako výlučný vlastník zapsán převodce, byť jím ve skutečnosti jako pouhý spoluvlastník nebyl, a tudíž je ani nemohl stěžovatelce prodat (smlouva byla v části týkající se převodu spoluvlastnického podílu, který převodci nenáležel, absolutně neplatná). Stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.

Při zvažování, komu poskytnout ochranu, bylo v projednávaném případě žádoucí přihlédnout především k nedostatku aktivity vedlejšího účastníka, který po 13 let toleroval nesprávný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, a porušil tak zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Proto nyní musí jeho vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu stěžovatelky, právu stejně silnému, které není oslabeno zanedbáním náležité bdělosti.

Napadenými rozhodnutími zároveň byl porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (naposledy v nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 705/16), neboť napadená rozhodnutí nejsou v souladu se závaznými názory vyjádřenými v jeho nálezech. S ohledem na skutečnost, že v tomto směru již došlo k posunu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, který názory Ústavního soudu České republiky reflektoval, a pro futuro by tudíž v tomto směru neměly nastávat rozkoly, není nutné jednotlivé argumenty podrobněji rozebírat (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016).

Právní úprava účinná do konce roku 2013 v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů a obecné soudy proto samy musí takovou ochranu nabyvatelům, kteří jsou v dobré víře poskytnout.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 405/16 ze dne 19. července 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že soudy při střetu ústavně zaručených práv využívají test proporcionality, na základě kterého určí, kterému právu musí přisoudit vyšší míru ochrany. Ve výše zmíněném případě muselo původní vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu nabytého v dobré víře, jelikož byla zanedbána náležitá bdělost jeho výkonu.

Obecně závazné vyhlášky nemohou upravovat či omezit veřejný přístup na účelových komunikacích

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k upravení či omezení veřejného přístupu na účelových komunikacích prostřednictvím obecně závazné vyhlášky.

Obec nemůže formou obecně závazné vyhlášky upravit nebo omezit veřejný přístup na veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ani pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka.

Plénum Ústavního soudu České republiky na návrh Ministerstva vnitra zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů obecně závaznou vyhlášku obce Všeň č. 2 ze dne 30. 6. 2015, o místní úpravě provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích v územním obvodu obce Všeň.

Dne 20. 4. 2016 byl Ústavnímu soudu České republiky doručen návrh Ministerstva vnitra (dále jen „navrhovatel“) na zrušení obecně závazné vyhlášky obce Všeň č. 2 ze dne 30. 6. 2015, o místní úpravě provozu na veřejně přístupových účelových komunikací v územním obvodu obce Všeň (dále jen „vyhláška“). Podle navrhovatele jsou preambule a čl. 1 vyhlášky v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) v návaznosti na ustanovení § 35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), a dále pak v rozporu s ustanovením § 77 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 61 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 a ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť upravuje problematiku mimo svou zákonem vymezenou věcnou působnost.

Preambule vyhlášky: „K zabezpečení ochrany vlastního majetku před neodůvodněným nadužíváním, vedoucího k nenapravitelným škodám, vydávají se pravidla místního provozu na vybraných účelových komunikacích při vědomí, že omezení veřejného přístupu na účelové komunikace je nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka – tedy obce. Zastupitelstvo obce proto podle § 84 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), vydává tuto obecně závaznou vyhlášku (dále jen „vyhláška“).“

Článek 1 vyhlášky: „Na vymezených místních účelových komunikacích se vylučuje veškerý provoz s výjimkou těch účastníků, na které se vztahuje výjimka uvedená na dodatkové tabulce pod dopravní značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)“, jak je uvedeno v příloze, která je součástí vyhlášky současně vyhlášené. Tato příloha definuje i význam jednotlivých karet A, B a C, uvedených na dodatkových tabulkách.“

Navrhovatel měl za to, že stanovený předmět a cíl tak, jak je ve vyhlášce formulován, se neliší od cíle, který sledují zvláštní právní předpisy, zejména pak zákon o silničním provozu (v § 4) a zákon o pozemních komunikacích (v § 7 odst. 1), v obecné rovině pak i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v § 2900). Navrhovatel dále poukázal na to, že žádný zvláštní zákon neobsahuje zmocnění k regulaci veškerého provozu na pozemních komunikacích, a to ani na účelových komunikacích, formou obecně závazné vyhlášky. Připomíná, že úprava provozu na pozemních komunikacích se řídí ustanovením § 61 zákona o silničním provozu a že podle ustanovení § 77 odst. 2 téhož zákona místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích stanoví na veřejně přístupné účelové komunikaci vlastník se souhlasem příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a po předchozím písemném stanovisku příslušného orgánu Policie České republiky.

Napadená vyhláška mj. na vymezených účelových komunikacích vylučuje veškerý provoz kromě účastníků, na které se vztahuje výjimka uvedená na dodatkové tabulce pod dopravní značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech)“, což je blíže specifikováno v příloze, která je součástí vyhlášky. Navrhovatel předmětnou vyhlášku napadl, neboť se domníval, že obec tuto problematiku upravuje mimo svou zákonem vymezenou pravomoc.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Při přezkoumání obecně závazné vyhlášky Ústavní soud České republiky zpravidla volí test čtyř kroků [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)], v jehož rámci posuzuje dvě formální a dvě meritorní kritéria, a to pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky, zda obec při jejím vydání nevykročila z mezí zákonného zmocnění (tedy nejednala ultra vires), zda nezneužila svoji působnost či neporušila zákon, a konečně v některých případech poměřuje obsah obecně závazné vyhlášky kritériem „rozumnosti“.

Při ověřování podmínek přijetí a vydání obecně závazných vyhlášek Ústavní soud České republiky zjišťuje, zda obec vydala právní předpis ve své kompetenci a ve formě stanovené zákonem, zda tak učinila kompetentním orgánem a způsobem, který zákon předepisuje. K vydávání obecně závazných vyhlášek jsou obce, konkrétně jejich zastupitelstva v mezích své působnosti, zmocněny přímo v čl. 104 odst. 3 Ústavy. Meze působnosti zastupitelstva jsou pak určeny jednak ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy, jednak ve smyslu zákona, který může označit další oblasti, v nichž bude obec oprávněna skrze zastupitelstvo realizovat svou normotvornou pravomoc. Proces přijímání obecně závazných vyhlášek pak upravuje zákon o obcích.

V rámci prvního kroku Ústavní soud České republiky konstatoval, že přezkoumávaná vyhláška byla přijata a vydána zákonem předepsaným způsobem. Přijetím vyhlášky nicméně Zastupitelstvo obce Všeň vykročilo z mezí daných mu zákonem, tedy vyhláška neobstojí v rámci druhého kroku testu. V tomto kroku testu konformity obecně závazné vyhlášky s ústavními zákony a zákony se zkoumá, zda zastupitelstvo při vydávání napadené vyhlášky nepostupovalo mimo věcnou působnost vymezenou mu zákonem, přičemž je třeba identifikovat předmět a cíl regulace zákona na straně jedné a napadené vyhlášky na straně druhé.

Předmětem regulace je úprava provozu na vymezených účelových komunikacích, tento předmět i cíl regulace se zcela shoduje s předmětem a cílem úpravy provedené zákonem o pozemních komunikacích, který upravuje podmínky užívání pozemních komunikací, a zákonem o silničním provozu, který obsahuje úpravu provozu na pozemních komunikacích.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu.
Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích stanoví: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.“

Zákon o silničním provozu pak v § 77 stanoví:
„(1) Místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích a užití zařízení pro provozní informace stanoví […] c) na silnici II. a III. třídy, místní komunikaci a na veřejně přístupné účelové komunikaci obecní úřad obce s rozšířenou působností, […]
(5) Místní a přechodnou úpravu provozu na pozemních komunikacích stanoví příslušný správní orgán opatřením obecné povahy, jde-li o světelné signály, příkazové a zákazové dopravní značky, dopravní značky upravující přednost a dodatkové tabulky k nim nebo jiné dopravní značky ukládající účastníku silničního provozu povinnosti odchylné od obecné úpravy provozu na pozemních komunikacích.[…]“

Obec, ačkoliv je vlastníkem účelové komunikace, však nedisponuje v samostatné působnosti oprávněním provoz na ní jakkoliv regulovat a ovlivnit tak i případné negativní důsledky, které tento provoz způsobuje. K dalším krokům testu nebylo nutné přikročit.

Ústavní soud České republiky uzavřel, že veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka, může v rámci výkonu přenesené působnosti podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na žádost vlastníka a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností; obec tak proto nemůže učinit formou obecně závazné vyhlášky, a to ani tehdy, pokud jsou účelové komunikace v jejím vlastnictví.

Přijetím obecně závazné vyhlášky vylučující určité účastníky z provozu na vymezených účelových komunikacích, ať již ve svém či cizím vlastnictví obec Všeň za účelem ochrany svého majetku vykročila z věcných mezí své samostatné působnosti, neboť normovala oblast, v níž nebyla a není oprávněna provádět právní regulaci.

Ústavní soud České republiky proto návrhu vyhověl a napadenou obecně závaznou vyhlášku podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pro rozpor s čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s ustanoveními § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, § 77 a § 124 odst. 1 zákona o silničním provozu a § 10 zákona o obcích dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušil.

(citovaný nález pléna Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS. 18/16 ze dne 19. července 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá,“ jak je stanoveno v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Avšak vláda ČR je oprávněna vydávat nařízení v mezích zákona a zastupitelstva územně samosprávných celků mohou ve své samostatné působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Vzniklá škoda z neoprávněného odběru elektrické energie

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k výpočtu vzniklé škody z neoprávněného odběru elektrické energie.

II. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky, usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Tachově, neboť jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), kterého se měl dopustit neoprávněným odběrem elektrické energie. Poškozené společnosti tím měl způsobit škodu ve výši 1 182 810 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nebyl v řízení dostatečně zjištěn skutkový stav (např. specifikace období neoprávněného odběru, způsob a místo propojení veřejné sítě elektřiny s dotčeným objektem) a dokazování trpělo vadami, jeho další námitky směřovaly proti stanovení výše škody, která podle něj byla stanovena v rozporu se zákonem jako nepřiměřeně vysoká a tím pádem sankční.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že otázka způsobu zjištění výše škody zakládá důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud České republiky se již v minulosti ve své judikatuře zabýval otázkou výpočtu škody v případě neoprávněného odběru elektřiny a shledal, že zpravidla v těchto typech případů nelze zjistit přesné množství odebrané elektřiny (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a sp. zn. I. ÚS 668/15. Zpravidla při neoprávněných odběrech nelze zjistit přesné množství odebrané elektřiny. Pojmovým znakem většiny druhů neoprávněného odběru, jak je vypočítává ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), je skutečnost, že se neoprávněné odběry neměří. Pro tyto účely zákonodárce určil, že nelze-li vzniklou škodu určit, vypočítá se náhrada škody způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem (§ 51 odst. 2 energetického zákona). Tímto prováděcím předpisem byla v rozhodné době vyhláška č. 82/2011 Sb.

V posuzované věci byla výše škody určena na základě odborného vyjádření společnosti blízké poškozené společnosti. Tato společnost vypočetla výši škody podle výše zmíněné vyhlášky, vydané k provedení energetického zákona, která obsahuje metodu výpočtu škody v případech, kdy nebylo možno skutečně vzniklou škodu stanovit. Tento výpočet vychází z hodnoty jističe, tedy zhruba z teoretického maximálního množství elektřiny, kterou bylo možné v daném místě odebrat. Vypočtená výše škody je tak výší čistě fiktivní a nemá žádný vztah ke skutečnému množství odebrané elektřiny způsobenou na základě neoprávněného odběru.

Jedním z obligatorních, tedy povinných znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, je výše způsobené škody, jinými slovy, výše škody je klíčovou podmínkou trestní odpovědnosti. V právě projednávaném případě neoprávněného odběru elektřiny byla výše škody zjištěna podle podzákonného předpisu, který byl vydán Energetickým regulačním úřadem na základě zmocnění v energetickém zákoně. Znaky trestní odpovědnosti však musí být v trestním zákoníku a nemůže je stanovovat moc výkonná, jak plyne z čl. 39 Listiny základních práv a svobod: „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“ Podmínky trestnosti tedy musí stanovit zákon. Podrobnosti mohou být stanoveny v prováděcím předpise, měly by ale navazovat na dostatečné zákonné zmocnění trestního zákoníku.

Ústavní soud České republiky vytkl obecným soudům, že zjistily výši škody pouze fiktivně. Ústavní soud České republiky si je vědom obtíží při prokazování množství elektřiny na základě neoprávněného odběru. Obecné soudy se však spokojily s fiktivní výší, která nemusí mít žádný vztah ke skutečnému množství elektřiny, která byla odebrána na základě neoprávněného odběru. Navíc vypočtená výše škody v tomto případě plnila v převážné míře sankční funkci. Obecné soudy neměly vyjít pouze z vyhlášky. Naopak ji neměly aplikovat a měly vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby energie neoprávněného odběratele elektřiny nebo výši škody, kterou by určil znalec. Měly provést výpočet spravedlivě a případně opatřit a provést takové důkazy, kterými by výši skutečné škody prokázaly nebo se jí v maximální míře přiblížily.

V trestním řízení, které je předmětem této věci, podle Ústavního soudu České republiky neměly jeho strany rovné zbraně. Odborné vyjádření, na základě kterého soud určil výši škody způsobenou na základě neoprávněného odběru elektřiny, vypracovala společnost, které vzhledem k jejímu vztahu k poškozené mateřské společnosti hrozilo potenciální vyloučení z věci. Formálně jde sice o dvě rozdílné právnické osoby. Nelze však přehlédnout, že jediným společníkem obou společností je jejich mateřská společnost. Obecné soudy se přitom vůbec nezabývaly vyloučením společnosti, která vypracovala odborné vyjádření, pro její vztah k poškozené. Důkaz z odborného vyjádření nebyl pro potenciální vyloučení dané společnosti přípustný. Obecné soudy měly při výpočtu výše škody neoprávněného odběru elektrické energie použít jiné důkazní prostředky, např. přizvání znalce nebo užití vyčerpávajícího odůvodnění, proč obecné soudy v této věci znalce nepřibraly.

Ústavní soud České republiky připustil, že ve své judikatuře již uznal možnost výpočtu vzniklé škody z neoprávněného odběru elektrické energie na základě vyhlášky, nicméně tato rozhodnutí se týkala soukromoprávních věcí, ve kterých je důkazní standard jiný než v trestních věcech. Ústavní soud České republiky se v této konkrétní věci proto částečně odchyluje od závěrů uvedených ve svých dřívějších odmítacích usneseních v trestních věcech. Zjištěná výše škody totiž podle jeho názoru nemůže být založena čistě na výpočtu podle vyhlášky bez dalšího. Už vůbec nemůže být založena na odborném vyjádření společnosti, která může být pro svůj vztah k jedné ze stran trestního řízení vyloučena, resp. takto provedený důkaz může být shledán nepřípustným. V trestních věcech by naopak měl být zásadně přibrán znalec, u kterého nejsou důvody pro jeho vyloučení. K přibrání znalce se obecný soud nemusí uchýlit, jen pokud jeho přibrání není možné, například z důvodů atypičnosti případu a objektu, kde došlo k neoprávněnému odběru, jako ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1374/11. Důvody pro nepřibrání znalce však musí být zvlášť závažné a obecné soudy je musí náležitě odůvodnit.

Obecné soudy v právě projednávaném případě dostatečně neprokázaly, že stěžovatel skutečně způsobil škodu, která by odůvodňovala závěr o spáchání zločinu krádeže, tudíž výše citovaná rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení, které bude vázáno právním názorem Ústavního soudu České republiky.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3363/14 ze dne 17. května 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma znovu připomíná, že stanovení co je trestným činem, podmínky trestnosti a uložení trestu může určit pouze zákon a nikoli vyhláška či jiný podzákonný právní předpis, kterého bylo užito ve výše zmíněné projednávané věci.

Zásady poctivého obchodního styku

Advokát v Olomouci k zásadám poctivého obchodního styku

Právo objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení zhotovitele s provedením díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu díla, nikoliv však na změněně času plnění, není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a to ani za situace, kdy objednatel otálel se změnou smlouvy.

Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 4 Cm 127/2008-335, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 850 000 Kč.

Soud prvního stupně zjistil, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo dne 2. 12. 2005, jejímž předmětem bylo provedení stavby zahrnující novostavbu a rekonstrukci silnice, přeložku vedení VTL, vegetační úpravy, technickou rekultivaci, novostavbu mostu v délce 140 m a napojení stávajících silnic (dále jen „smlouva“). Dílo mělo být ukončeno do 30. 11. 2006. K předání díla došlo 31. 7. 2007.

Mezi stranami bylo nesporné, že při provádění díla došlo k prodlení v celkové délce 243 dnů proti sjednanému termínu plnění.

Žalobce měl za to, že z této celkové délky prodlení lze k jeho tíži přičíst nejvýše 15 dnů, proto žalobou uplatnil smluvní pokutu za celkem 228 dnů prodlení ve výši 11 400 000 Kč v souladu se smlouvou, v níž si strany sjednaly, že v případě nedodržení dohodnutého termínu plnění se zhotovitelka (žalovaná) zavazuje uhradit objednateli (žalobci) smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč za každý i započatý den prodlení.

Smlouva byla změněna celkem třemi písemnými dodatky. První dodatek ze dne 14. 3. 2006 se týkal pouze změny vedení stavby, ve druhém dodatku uzavřeném dne 18. 9. 2006 si strany sjednaly změnu sedmipolového mostu za přesypanou komunikaci s použitím ocelových trub (turbosider). V souvislosti s tím došlo i ke snížení ceny o cca 12 milionů Kč.

V dodatku č. 3 ze dne 27. 7. 2007 si strany sjednaly navýšení ceny pro ztížení výstavby části stavby a též z důvodu deponování vybouraného materiálu mimo skládku a následnou úpravu prostoru. V žádném dodatku nebyla sjednána změna termínu dokončení díla, přičemž ani výslechem svědků nebylo prokázáno tvrzení žalované, že si strany dohodly posunutí konečného termínu dokončení díla.

Žalovaná v průběhu zhotovování stavby komunikace navrhla na základě zpracovaných posudků jako vhodnější řešení, přičemž žalovaná byla upozorněna na nutnost dodržení termínu dokončení díla do 30. 11. 2006.

Stavba byla částečně financovaná z prostředků Evropské unie. Žalobce nebyl sankcionován za pozdější ukončení stavby, neboť požádal o posunutí termínu a na základě této žádosti došlo ke změně data ukončení realizace z 10. 12. 2006 na 31. 8. 2007.

Ze znaleckých posudků znaleckého ústavu i znalce vyplynulo, že důvody prodlení s dokončením díla nebyly v celém rozsahu na straně žalované, ale že existují i důvody na straně žalobce.

Soudem nařízený nový znalecký posudek poukázal na závěr, že prodlení z důvodu na straně žalobce činilo 141 dnů, když žalobce nezajistil obslužné komunikace, nevyřídil dočasný zábor pro provizorní komunikaci, nezajistil včasnou přeložku sdělovacích kabelů a též z důvodu kontaminovaného materiálu na stavbě a opožděného předání staveniště, kdy místo předpokládaného termínu zahájení stavby 15. 11. 2005 byla stavba zahájena 8. 12. 2005.

Na rozdíl od znalce však soud dospěl k závěru, že k odpovědnosti žalobce je nutno přičíst jen 8 dnů zdržení stavby pro opožděné předání staveniště. Ze zadávací dokumentace soud zároveň zjistil, že pokud se z důvodu na straně zadavatele zpozdí stavba o více než 14 dnů, může zhotovitel požadovat změnu lhůty k plnění tak, že termín dokončení stavby bude upraven o shodnou dobu se zpožděním.

Soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že žalobce přistoupil na změnu zhotovení díla na základě návrhu žalované, a to, že místo mostu bude budován násyp, když byl zároveň žalobce ujištěn, že termín dokončení bude dodržen. Pokud žalobce za daných podmínek přistoupil na změnu projektu, nelze mu klást podle závěru soudu prvního stupně k tíži prodlení vzniklé s dokončením díla v souvislosti s touto změnou.

Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že požadovaná smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, tudíž nebyl důvod postupovat podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu ustanovení § 301 obch. zák. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajištované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškození oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.

Soud prvního stupně dovodil, že pokuta byla nástrojem nejen k zajištění splnění termínu dokončení stavby a dodržení termínů, které bylo nutno dodržet z důvodu čerpání evropských peněz, ale že je nutné vzít na zřetel i jaký předmět plnění byl pokutou zajištěn. Smluvní pokuta se v daném případě týkala zajištění dodržení termínu stavby, která měla sloužit k zajišťování potřeb občanů. Jednalo se o veřejnou komunikaci a v důsledku těchto oprav byla auta nucena jezdit objížďkami. Objízdnou trasu musely používat nejen osobní automobily, ale i autobusy, kterým v zimě činily objízdné trasy problémy. Za těchto okolností považoval soud prvního stupně sjednanou smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč denně za přiměřeně vysokou. Soud uzavřel, že se v žádném případě nejedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy a neshledal ani jiné důvody pro snížení této pokuty.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jak žalobce, tak žalovaná.

Odvolací Vrchní soud v Olomouci po zopakování rozhodujících důkazů a doplnění dokazování přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska ustanovení § 265 obch. zák. a dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok je nutno posoudit jako výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tudíž nepožívá právní ochrany.

Odvolací soud konstatoval, že k prodlení se zhotovením díla došlo a že samotný nárok uplatňovaný žalobcem v tomto řízení nelze považovat za neoprávněný, jestliže smluvní pokuta za prodlení se zhotovením díla byla platně sjednána ve smlouvě o dílo.

Neshledal jako důvodnou námitku žalované, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že výši smluvní pokuty nelze považovat za nepřiměřenou. Odvolací soud však dospěl k závěru, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.

Uvedený závěr dovodil ze skutkových zjištění, z nichž dovodil, že budování násypu bylo možno zahájit teprve tři čtvrtě roku po zahájení prací na díle, ač podle harmonogramu prací zpracovaného žalovanou měly být práce na mostě zahájeny ihned po převzetí staveniště, žalobce před uzavřením smlouvy o dílo nezajistil kompletní provedení geologického průzkumu, opozdil se s předáním staveniště žalované a v průběhu zhotovování díla se bránil návrhům žalované na změnu smlouvy o dílo, pokud jde o vybudování mostu. Žalobce rovněž dostatečně nezajistil průběh provádění díla organizačně. Prodlení s dokončením díla odvolací soud přičítal výhradně žalobci.

Odvolací soud uzavřel, že byť žalobci s ohledem na obsah smlouvy o dílo a zjištěné prodlení žalované se zhotovením díla svědčilo subjektivní právo požadovat po žalované zaplacení smluvní pokuty a výše smluvní pokuty není nepřiměřená, je namístě dovodit, že výkon práva žalobce není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto vyhovující výrok soudu prvního stupně změnil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost podaného dovolání dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně měly být posouzeny jinak.

Za klíčovou hmotněprávní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou dovolatel považoval zejména otázku, zda je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. požadavek žalobce (jako objednatele) na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla v případě, že objednatel otálel se změnou smlouvy o dílo, avšak zhotovitel poté se změnou smlouvy souhlasil, aniž požadoval změnu sjednané doby plnění.

Dovolatel měl za to, že není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku uplatnění smluvní pokuty za nesplnění povinnosti, k níž se žalovaná dobrovolně zavázala, a za okolností, které ji byly nepochybně známy.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. požadavek objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu smlouvy, nikoliv však na změně času plnění.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 265 obch. zák. a přijal nesprávný závěr, že uplatnění práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák, jestliže se smluvní strany dohodly na změně smlouvy, kdy vzájemně akceptovaly alternativní řešení, že namísto stavby mostu bude zhotoven násyp s propustkem, a dohodly se, že tato změna nebude mít vliv na prodloužení termínu dokončení díla.

Fakt, že žalobce jako investor otálel s přistoupením na změnu smlouvy, která by umožnila namísto mostu postavit násyp s propustkem, není rozhodný, jelikož jak bylo v řízení prokázáno, že na místě bylo možné postavit jak most, tak násyp. Jestliže tedy došlo k prodlení s dokončením díla za situace, kdy dohodnutá změna smlouvy neměla mít vliv na sjednaný termín dokončení díla, nelze dovodit, že by požadavek na zaplacení ve smlouvě sjednané smluvní pokuty byl výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Nebylo namístě aplikovat ustanovení § 265 obch. zák. s tím, že výkon práva, požadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty, nepožívá právní ochrany. Bylo totiž na smluvních stranách, aby případné dopady změny řešení upravily písemným dodatkem ke smlouvě, v němž by dohodly i změnu termínu dokončení díla. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost považovat za důvod pro nepřiznání smluvní pokuty pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.

Právo objednatele na zaplacení smluvní pokuty za prodlení zhotovitele s provedením díla v případě, že se strany dohodly na změně předmětu díla, nikoliv však na změněně času plnění, není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, a to ani za situace, kdy objednatel otálel se změnou smlouvy.

Vymáhat své právo soudně v případě, že strana nesouhlasí se smírným řešením sporu, není jednáním, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky sp. zn. 23 Cdo 1575/2015, ze dne 3. 5. 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že zásady poctivého obchodního styku jsou obdobné dobrým mravům, které se však uplatňují pouze jen ve vztazích mezi podnikateli byly zakotveny až do roku 2014 výslovně v kogentním ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle nějž právo, které je vykonáváno v rozporu s těmito zásadami, nepožívá právní ochrany.

Právo na zákonného soudce

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na zákonného soudce.

Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.

Stěžovatel napadl soudní rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 12. 2015 č. j. 8 To 617/2015-240, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 a práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Stěžovatel je stíhán pro přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu podle ustanovení § 350 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Dle obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 3 ZT 46/2014-16 (dále jen „obžaloba“) se měl stěžovatel uvedeného přečinu dopustit stručně řečeno tím, že jako uchazeč o vrácení řidičského oprávnění pro skupinu vozidel A1, B předložil dne 17. 5. 2011 zkušebnímu komisaři Městského úřadu v Mariánských Lázních a následně dne 21. 6. 2011 na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou padělek povinného posudku o své zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, a to v úmyslu užít v řízení před orgánem veřejné moci padělaného posudku jako pravého. Předmětný posudek byl opatřen podpisy a razítky dvou praktických lékařů, ačkoliv stěžovatel u nich, jakož ani u žádného jiného praktického lékaře, neabsolvoval povinnou lékařskou prohlídku, na základě které teprve může posuzující lékař tento posudek vydat. Stěžovateli bylo posléze řidičské oprávnění vráceno.

Okresní soud v Chebu – prostřednictvím samosoudce – rozsudkem č. j. 1 T 76/2014-190 ze dne 31. 12. 2014 zprostil obžalovaného obžaloby podle ustanovení § 226 odst. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty přečinu dle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku dospěl okresní soud k vydání zprošťujícího rozsudku.

Dle názoru odvolacího krajského soudu soud prvního stupně závažně pochybil, když dospěl k závěru, že obžalovaný dne 21. 6. 2011 nepředložil na Městském úřadě v Kralupech nad Vltavou padělaný lékařský posudek úmyslně a tedy se nedopustil přečinu podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Dle krajského soudu je tento závěr okresního soudu „v rozporu s hodnocením provedených důkazů a zcela se vymyká správnému, logickému uvažování, formálním pravidlům logiky a zdravému rozumu.“

Krajský soud následně stručně popsal průběh dokazování před okresním soudem, z čehož dovodil, že – v rozporu se závěry soudu prvního stupně – „muselo být obžalovanému naprosto jasné, že se jedná o padělek. Protože tento padělaný lékařský posudek užil v řízení před orgánem veřejné moci jako pravý, dopustil se přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu podle věty druhé § 350 odst. 1 trestního zákoníku.“

Dne 29. 7. 2015 vydal okresní soud nový rozsudek ve věci, č. j. 1 T 76/2014- 224. Ve věci opětovně rozhodoval znovu stejný samosoudce, aby došlo k naplnění práva na zákonného soudce. Okresní soud setrval na svém předchozím názoru a obžalovaného zprostil obžaloby dle ustanovení § 226 písm. a) a písm. b) trestního řádu, jelikož nedovodil úmyslné jednání obžalovaného. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce znovu odvolání.

Dle mínění krajského soudu nerespektoval soud prvního stupně právní názor uvedený v usnesení č. j. 8 To 296/2015-209, neboť dospěl k závěru, že obžalovanému nelze prokázat, že úmyslně spáchal přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud údajně nekriticky akceptoval obhajobu obžalovaného o tom, že nevěděl, že předkládaný posudek je padělek.

Krajský soud proto konstatoval, že okresní soud nerespektoval jeho předchozí pokyny a právní názor, vyjádřené v usnesení 1 T 76/2014-190. Z toho důvodu se krajský soud rozhodl již podruhé zrušit zprošťující rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu a věc vrátit okresnímu soudu podle § 259 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud rovněž nařídil, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal a rozhodl jiný samosoudce. Své rozhodnutí uplatnit postup podle ustanovení § 262 trestního řádu krajský soud nijak blíže neodůvodnil; uvedl pouze: „Vzhledem k tomu, že nalézací soud nerespektoval předchozí pokyny a zejména právní názor odvolacího soudu, nezbylo, než … nařídit, aby věc podle § 262 trestního řádu projednal jiný samosoudce,“ čímž zásadně zasáhl do práva na zákonného soudce.

Obžalovaný podal proti tomuto rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v podstatné části důvodná. Ústavní soud České republiky posuzoval ústavní stížnost výlučně z toho hlediska, zda aplikací § 262 trestního řádu krajským soudem nedošlo v dané věci k porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud České republiky nejprve považoval za vhodné vymezit, v čem se rozcházejí závěry obsažené v zprošťujících rozsudcích okresního soudu a kasačních usneseních krajského soudu. Jak již bylo výše zmíněno, okresní soud byl přesvědčen, že státnímu zástupci se v trestním řízení proti nepovedlo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázat, že jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu.

Krajský soud byl přesvědčen, že pokud by okresní soud hodnotil logicky a nerozporně a pokud by ze strany okresního soudu nedošlo k nekritické akceptaci obhajoby, dospěl by k závěru, že provedené důkazy jednoznačně a bez důvodných pochybností prokazují přinejmenším nepřímý úmysl stěžovatele spáchat přečin podle ustanovení § 350 odst. 1 trestního zákoníku.

Soud prvního stupně pečlivě vysvětlil, který důvod zproštění použil, a podrobně vylíčil myšlenkový postup, jenž ho vedl k závěru, že ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 17. 5. 2011 nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, a ve vztahu k jednání obžalovaného ze dne 21. 6. 2011 není tento skutek trestným činem.

Z hlediska aplikace ustanovení § 262 trestního řádu jsou relevantní výhrady krajského soudu stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady však bude možné považovat za opodstatňující tento postup odvolacího soudu pouze tehdy, budou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.

Za výhrady stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení důkazů ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout [s důrazem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu, dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn] nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu tedy odvolací soud nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z toho důvodu, aby prosadil své vlastní hodnocení provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105), nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

Ústavní soud České republiky musel najít odpověď na to, za jakých podmínek a v jakém rozsahu byl krajský soud oprávněn měnit nebo jinak zasahovat do skutkových zjištění okresního soudu jako soudu nalézacího, příp. co již lze označit za nepřípustný zásah krajského soudu do jmenované oblasti. K této otázce se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, jenž uvedl: „[P]okud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu […]. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny“ (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006, sp. zn. 2 Tzn 187/96) [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015].

Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud České republiky ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu částečně vyhověl, neboť přikázáním věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení § 262 trestního řádu bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud České republiky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení krajského soudu zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I ÚS 794/16 ze dne 21. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí nikdo být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon a následně rozvrhem práce u příslušného soudu se věc přidělí soudci ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

Váha svědecké výpovědi policistů je stejná jako výpověď civilní osoby

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma ke kolizi a hodnotě svědecké výpovědi policistů a civilní osoby.

I. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť jimi byly porušeny právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“), presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a konečně také zásada, nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny tedy, že jen zákon stanoví, která jednání jsou trestným činem.

Stěžovatel byl obžalován ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit svým lživým trestním oznámením, které podal dne 6. 11. 2013 a to v reakci na incident, při němž byl dne 5. 11. 2013 v noci nejprve dvěma revizory přistižen při jízdě prostředkem pražské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu, revizorům neprokázal svou totožnost, byla přivolána hlídka Policie České republiky a při následném ústním řešení situace venku se stěžovatel dal na útěk, přítomní tři policisté a jeden z revizorů jej začali pronásledovat a pak jej dopadli v křoví, v němž se schovával, načež jej policisté odvezli na služebnu. Obžaloba stěžovatele vinila z toho, že ve svém trestním oznámení lživě uváděl, že jej při incidentu revizoři fyzicky napadli, prohledávali mu kapsy, vymazali mu soukromé fotografie a videa i nahrávku incidentu z mobilních telefonů, odcizili mu diktafon a finanční hotovost ve výši 10.000 Kč a že přítomní policisté tomuto nečinně přihlíželi a že při incidentu stěžovatel utrpěl lehké zranění a došlo k poškození jeho batohu na notebook; přičemž v důsledku tohoto oznámení byli dotčení policisté i revizoři prověřováni ve věcech podezření ze spáchání trestných činů, která však nebyla prokázána.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“) nejprve dospěl k závěru, že podání obžaloby bylo předčasné, jelikož nebyly výsledky vyšetřování podloženy žádnými důkazy pro meritorní rozhodnutí, neboť měl k dispozici pouze výpovědi policistů a přítomných revizorů. Dále bylo dle obvodního soudu stěžovateli kladeno za vinu jednání, kterého se neměl vůbec dopustit.

Rozhodnutí obvodního soudu bylo ke stížnosti státní zástupkyně přezkoumáno Městským soudem v Praze, který je usnesením ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 67 To 392/2014 zrušil a obvodnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud v Praze nesouhlasil se zpochybněním výpovědí policistů a revizorů ve věci, neboť ti „vypovídali jako svědci pod sankcí křivé výpovědi a těžko lze předpokládat, že by vědomě lhali a uváděli nepravdivé skutečnosti“.

Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2015 sp. zn. 41 T 63/2014 uznal stěžovatele vinným ze zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Každé trestní stíhání, a tím spíše případné odsouzení a uložení trestu představují závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, pro nějž tak, v demokratickém právním státě, musí existovat dostatečně silné ospravedlnění. Z hlediska materiálně právního musí stíhané zakázané jednání přestavovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela.

Výše zmíněný čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvuje jeden z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení, a to princip presumpce neviny. Ten vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Jinak řečeno, jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na presumpci neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].

Z principu presumpce neviny plyne pravidlo „in dubio pro reo“, dle kterého platí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.

Ústavní soud České republiky také již v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)].

Výše uvedeného trestného činu křivého obvinění se podle obecných soudů stěžovatel dopustil tím, že na policii měl záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor „po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že „se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž „tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že „měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory [a policisty] postrádá“.

Jedinými přímými důkazy, jimiž podle obecných soudů byla prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení, byly svědecké výpovědi zúčastněných policistů a revizorů, které soudy nezpochybnily s tím, že tito svědci vypovídali pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Ústavní soud České republiky obecným soudům vytkl, že se vlastně vůbec nevěnovaly posouzení a zhodnocení věrohodnosti výpovědí policistů a revizorů. To přitom bylo o to potřebnější, že zde nebyly žádné jiné přímé důkazy, a jednalo se tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“.

Obvodní soud svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelových tvrzení uvedených v trestním oznámení odůvodnil též poukazem na jejich „neuvěřitelnost“. V tomto ohledu obvodní soud nejprve zpochybnil, z jakého důvodu (na základě výpovědi stěžovatele) by se revizor či revizoři vůbec pokoušeli napadat stěžovatele a zmocňovat se jeho diktafonu a mobilních telefonů, a to tím spíše, když by předem nemohli předpokládat reakci policistů na takové jednání.

Ústavní soud České republiky nemohl přehlédnout, že poukaz na neuvěřitelnost představuje v zásadě jediný důvod, o nějž obvodní soud opřel svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelova tvrzení o tom, že po incidentu postrádá obálku s penězi. Při posuzování (ne)pravdivosti tohoto tvrzení obvodní soud nepoukázal na žádné svědecké výpovědi, z nichž by vyplývala nepravdivost tvrzení, ani jiný důkaz vyjma výpovědi stěžovatele, která jej zkrátka nepřesvědčila o tom, že by stěžovatel měl dotčenou obálku s tvrzenou částkou při incidentu u sebe.

Obecné soudy nezohlednily ani možnost postihu policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele ukázala pravdivými. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy vždy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny.

Povinnost důkladného posouzení věrohodnosti i celkového hodnocení svědeckých výpovědí je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. Uvedeným povinnostem ale obecné soudy v posuzovaném případě vůbec nedostály, jelikož se spokojily s nepřesvědčivým konstatováním, že dotčení svědci vypovídali pod hrozbou sankce za případnou křivou výpověď. Právě za užití stejné argumentace by ani nebylo možné stíhat stěžovatele za křivé obvinění, neboť i on své trestní oznámení učinil po poučení o trestněprávních důsledcích uvedení nepravdivých informací.

Ústavní soud České republiky vyzdvihl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. Automatické favorizování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by také mohlo zásadně znemožnit potírání tolik nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.

Obecné soudy ovšem v posuzovaném případě nejenže zcela rezignovaly na náležité zhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí, ale nehledě na to též dostatečně nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Z jejich rozhodnutí přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána bez jakýchkoli rozumných pochybností. Mimo svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizorů totiž obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele učinily v zásadě jen s poukazem na znalecký posudek k osobnosti a obecné věrohodnosti stěžovatele a na neuvěřitelnost samotných tvrzení stěžovatele.

Ústavní soud České republiky zdůraznil, že zmíněné svědecké výpovědi, bez ohledu na jejich věrohodnost, ani podrobně nepopisovaly klíčové okolnosti incidentu mezi stěžovatelem a revizory a policisty, a zejména že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání nepravdivosti, nikoli neuvěřitelnosti uváděných informací.

Ústavní soud České republiky tedy uzavřel, že stěžovatel byl odsouzen v rozporu s principem presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného) i zásadou nullum crimen sine lege (tedy že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem), a napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud České republiky tedy shledal, že napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zásady nullum crimen sine lege a presumpce neviny zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že by soud měl u každé svědecké výpovědi posuzovat její věrohodnost. Dospěje-li soud k tomu, že i ze svědecké výpovědi plynou určité pochybnosti ohledně viny obviněného, musí soud respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a rozhodnout ve prospěch obviněného.

Osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství.

Plénum Ústavního soudu České republiky vyhovělo návrhu Městského soudu v Praze, který se domáhal zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o registrovaném partnerství“).

Městský soud v Praze se zabýval žalobou osoby, která žije v registrovaném partnerství a nebyla na základě správního
řízení i odvolání zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, protože takovou možnost výslovně zapovídá ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství.

Městský soud v Praze řízení o této žalobě přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu České republiky, neboť se domníval, že předmětné zákonné ustanovení, které mělo být ve věci aplikováno, je diskriminační a tudíž protiústavní.

Městský soud v Praze v odůvodnění návrhu uvedl, že důvod zákazu osvojení dítěte v těchto případech plyne přímo ze zákonné úpravy, podle níž samotná existence registrovaného partnerství brání tomu, aby se jeden z partnerů mohl stát osvojitelem dítěte, a jiné skutečnosti se za této situace nezjišťují. Městský soud v Praze poukázal na čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které zakazují jakoukoliv formu diskriminace.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu.
Podle ustanovení § 799 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) platí:
„(1) Osvojitelem se může stát pouze zletilá a svéprávná osoba, zaručuje-li svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované dítě dobrým rodičem.
(2) Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči o osvojené dítě ve značné míře.“

Podle ustanovení § 800 odst. 1 občanského zákoníku platí:
„Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.“

Napadené ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství zní:
„Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.
Dle odst. 3 „Pokud jeden z partnerů pečuje o dítě a oba partneři žijí ve společné domácnosti, podílí se na výchově dítěte i druhý partner; povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte se vztahují i na tohoto partnera.“

Zákonodárce dle citovaných právních předpisů upřednostňuje osvojení dítěte manželi, resp. jedním z manželů, a to z toho důvodu, že je v primárním zájmu dětí, aby jim byla poskytnuta možnost žít v „úplné“ rodině ve standardním pojetí. Možnost osvojení dítěte „jinou“ osobou, tedy zjevně i osobou osaměle žijící, představuje výjimku z tohoto pravidla. V tomto případě však musí být dány jednoznačné záruky toho, že tato osoba je schopna dítěti nabídnout odpovídající záruky pro jeho rozvoj a uspokojování potřeb, a to nejen materiálních.

Protože podaný návrh splnil všechny zákonem stanovené náležitosti, mohl Ústavní soud České republiky přistoupit k věcnému přezkumu napadeného zákonného ustanovení.

Podstata institutu osvojení dítěte spočívá v přijetí cizího dítěte za vlastní, a to se všemi s tím spojenými právními důsledky.

Ústavní soud České republiky vycházel především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to jak na ústavní úrovni, tak ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně Ústavní soud České republiky akceptoval značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku (resp. registrovaného partnerství) mezi osobami stejného pohlaví a proto je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví.

Ústavní soud České republiky již nemůže přehlížet, že v současné době postupně dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičního pojetí rodin, předpokládajícího společný život více generací, žije stále více osob samostatně, počet nesezdaných párů se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného. Ústavní soud České republiky před těmito jevy nemohl „zavírat oči“, na druhé straně však zdůraznil, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat.

V nyní projednávané věci vycházel Ústavní soud České republiky z koncepce, že přímo ze zákonné úpravy je patrno, že zákonodárce preferuje manželský vztah, když stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů. Upřednostnění této formy vzájemného soužití považuje rovněž Ústavní soud České republiky za plně ústavně souladné, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, ale také povinností, čímž se manželství jednoznačně odlišuje od jiných forem soužití a dává a priori největší předpoklad pro naplnění účelu osvojení dítěte, kterým je a musí být především nejlepší zájem dítěte.

V daném případě však spočívala podstata problému v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (než manžel), přičemž ale zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství. Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství.

Výsledkem je proto stav, kdy např. osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném – avšak fakticky zcela obdobném – případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, je jim tato možnost zákonem zakázána.

Může tak dojít i k absurdní situaci, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání „zlegalizuje“ svůj delší dobu trvající faktický vztah uzavřením registrovaného partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro osvojení dítěte. Ze samotné právní úpravy ani z důvodové zprávy není přitom patrné, jaký rozumný důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k popsanému řešení, které se jeví nelogické, iracionální a ve svém důsledku diskriminační.

To se projevuje výrazně také v tom, že zákonodárce v § 13 odstavci 3 zákona o registrovaném partnerství přímo počítá s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte.

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že napadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost. Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby „druhého řádu“ a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se – oproti osobám jiným – náležitě postarat o děti.

Ústavní soud České republiky proto uzavírá, že napadeným zákonným ustanovením, kterým byla jedna skupina osob (registrovaní partneři) zcela nedůvodně vyloučena z možnosti osvojení dětí, dochází ve svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a též k porušení jejich práva na ochranu soukromého života, a proto ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.

(citované rozhodnutí Pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 2016 sp. zn. Pl. ÚS 7/15)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že z uvedeného nálezu Pléna Ústavního soudu České republiky neplyne právo na společné osvojení dítěte registrovaným partnerům, neboť toto právo dle občanského zákoníku stále zůstává výhradně manželům.
Advokát v Olomouci dále doplňuje, že se připravuje novela zákona o registrovaném partnerství, jejíž schválení by registrovaným partnerům umožnilo osvojení biologického dítěte partnera.

Advokát v Olomouci k povinnosti pojišťovny zaplatit plnou cenu zájezdu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k ústavní stížnosti ve věci doplacení plné ceny pojišťovnou za neuskutečněný zájezd z důvodu úpadku cestovní kanceláře.

Ústavní soud České republiky, konkrétně jeho III. senát, se zabýval ústavní stížností, kterou se stěžovatelka, v tomto případě pojišťovna, domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 26. března 2013 č. j. 22 C 68/2012-90, na základě kterého měla proplatit klientovi cestovní kanceláře celou cenu neuskutečněného zájezdu od cestovní kanceláře, které se ocitla v úpadku. Stěžovatelka tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Ve věci samé, obvodní soud vyšel ze zjištění, že si žalobce u cestovní kanceláře zakoupil zájezd za cenu 23 384 Kč, na tuto cestovní kancelář však byl prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil. Načež stěžovatelka z titulu uzavřeného pojištění záruky pro případ úpadku žalobci uhradila jen částku 13 788 Kč, ve zbývající části odmítla zaplatit s tím, že sjednaná výše pojistného plnění k uspokojení všech uplatněných nároků v plné výši nepostačuje.

Tuto argumentaci, opírající se o ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) však obvodní soud odmítl s tím, že s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst. 3 téhož zákona je cestovní kancelář povinna sjednat takové pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi právo na vrácení celé ceny zájezdu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že dle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., „jsou cestovní kancelář a pojišťovna v případě sjednání pojištění povinny sjednat toto pojištění v rozsahu § 6 tak, aby sjednaný limit pojistného plnění činil minimálně 30 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než tržby v předchozím roce, minimálně 30% těchto tržeb v předchozím roce. Cestovní kancelář je povinna udržovat v průběhu trvání pojištění limit pojistného plnění v takové výši, aby v případě pojistné události byly uspokojeny veškeré nároky zákazníků podle § 6. Pojišťovna je povinna uspokojit nároky zákazníků vyplývající z § 6 až do výše sjednaného limitu pojistného plnění.“

Jelikož ve věci samé šlo o bagatelní plnění, nebylo možné podání odvolání, tudíž se pojišťovna rozhodla podat ústavní stížnost. Advokát v Olomouci připomíná, že bagatelní věcí se v civilním soudním řízení rozumí žaloba na zaplacení částky nižší než 10 000 Kč.

Stěžovatelka uvedla, že napadeným rozhodnutím jí byla stanovena povinnost, kterou jí zákon ani pojistná smlouva neukládá, a že úvahy obvodního soudu jsou vnitřně rozporné. Podstata argumentace spočívala v tom, že spoléhala na to, že uzavře-li s cestovní kanceláří pro případ jejího úpadku takovou pojistnou smlouvu, která vyhoví zákonným podmínkám, včetně těch, které se týkají výše pojistné částky (§ 8 odst. 2 zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a živnostenského zákona), bude v případě úpadku plnit právě jen v mezích takto sjednané pojistné smlouvy, a tedy že povinnost cestovní kanceláře sjednat pojištění záruky za své, z hlediska zákona relevantní závazky v plné výši, by musela být v zákoně vyjádřena výslovně.

Oproti tomuto právnímu názoru však lze postavit rovnocennou výkladovou alternativu, tedy že povinnost plné náhrady zřetelně plyne z ustanovení § 8 odst. 2 ve spojení s § 6 zák. č. 159/1999 Sb., přičemž minimální limity sjednaného pojištění mají jen globálně eliminovat podhodnocování rizik při uzavírání pojistných smluv, kdy při sjednávání pojištění zpravidla není zřejmé, v jakém objemu budou zájezdy v příslušném roce prodány; tyto limity pak nijak neomezují cestovní kancelář v průběžném rozšiřování výše pojistného plnění podle skutečného vývoje tržeb; z druhé strany je nutno pokládat za součást řádné profesní péče pojišťovny, že využije možnosti přístupu k dokladům cestovní kanceláře podle § 8 odst. 3 zák. č. 155/1999 Sb., odůvodňující dle okolností změnu pojistné smlouvy.

Stěžovatelka dále namítala, že s ohledem na obsah právních předpisů, které byly pro řešení sporné otázky rozhodné, bylo nutné, aby obvodní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, jak vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Ústavní soud České republiky však dospěl k závěru, že námitce stěžovatelky nelze přisvědčit, jelikož obdobnou věc již Soudní dvůr EU již několikrát ve své judikatuře řešil (srov. rozsudek ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. C-140/97 ve věci Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice), tudíž není povinností soudu členského státu předběžnou otázku unijnímu soudu předložit.

Všechny své závěry Soudní dvůr EU zopakoval v nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. C-430/13 ve věci Ilona Baradics a další v. QBE Insurance (Europe) Ltd Magyarországi Fióktelepe, kde se jednalo o situaci, kdy bylo zákazníkům vráceno jen 22 % ze zaplacených záloh nebo cen. Soudní dvůr EU tak potvrdil svůj právní názor v této věci, když se v odůvodnění zmíněného rozsudku vrátil ke svému výkladu čl. 7 Směrnice č. 90/314/EHS (dále jen „směrnice“) se shrnutím, že „vnitrostátní právní úprava provádí povinnosti uvedeného článku 7 správně pouze tehdy, pokud bez ohledu na své podrobné podmínky vede k tomu, že spotřebiteli v případě platební neschopnosti organizátora cesty skutečně zaručuje vrácení všech zaplacených prostředků a jeho návrat“. Vlastní řešení však na základě tohoto výkladu ponechal na maďarském předkládajícím soudu, který je sám příslušný vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo, tak jak to odpovídá právu Evropské unie.

Na základě výše uvedeného názor Soudního dvora EU, Ústavní soud České republiky doplnil, že dovolávání se zahraničních právních úprav nebylo v této souvislosti namístě, neboť je věcí každého státu, jakým způsobem dosáhne účelu sledovaného směrnicemi.

Veřejné právo cestujícímu, jak je ve spotřebitelském právu obvyklé, zaručuje určitou právní pozici, kterou si nemohou pojišťovna a cestovní kancelář mezi sebou ujednat v jeho neprospěch, jak plyne nejen z práva unijního, ale i z práva vnitrostátního, a to tím spíše, že se jedná právě o smlouvu ve prospěch třetí strany, která ji (ovšem chráněna zákonem) nemůže nijak ovlivnit.

V tomto směru se Ústavní soud České republiky ztotožnil s ústavněkonformním a eurokonformním závěrem obvodního soudu, který konstatoval, že nelze použít omezení pojistného plnění vyplývajícího již z § 28 odst. 1 a 3 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, tudíž pojišťovna musí vyplatit celou cenu zájezdu.

Ústavní soud České republiky vyložil vztah mezi vnitrostátními právními předpisy upravujícími pojistnou smlouvu a nároky zákazníků cestovních kanceláří a dospěl k závěru, že ani výkladem vnitrostátního práva obvodní soud neporušil jak závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii, tak výkladová pravidla, která je třeba při tzv. eurokonformním výkladu práva České republiky dodržet.

Advokát v Olomouci doplňuje, že ochrana spotřebitele nepatří mezi některé ze samostatně ústavně zaručených základních práv a svobod, nicméně i dle názorů Ústavního soudu České republiky představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se Česká republika jako její členský stát musí řídit.

I pro moc soudní z uvedeného plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve Směrnici. Možno uzavřít, že v tomto směru je proto třeba přisvědčit výkladu podústavního práva, který zvolil obvodní soud, maje na zřeteli unijní právo, takže návrh na zrušení jeho rozhodnutí nebylo možno shledat důvodným.

Obvodní soud v projednávané věci tak podle názoru Ústavního soudu České republiky splnil požadavek kladený unijním právem na soud členského státu, tudíž ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1996/13)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr shrnuje, že pokud má klient cestovní kanceláře s pojišťovnou sjednanou pojistnou smlouvu ohledně vrácení ceny zájezdu z důvodu úpadku cestovní kanceláře, musí pojišťovna klientovi vyplatit celou částku, která byla zaplacena za neuskutečněný zájezd.

Ústavně konformní výklad rozsudku pro uznání nároku

Advokát v Olomouci k ústavně konformnímu výkladu rozsudku pro uznání nároku

Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu o zamítnutí návrhu I. senátu Ústavního soudu České republiky (dále jen „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Dle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. „jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.“

Dle § 153a odst. 3 o. s. ř. „rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).“

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce a vydání rozsudku pro uznání z titulu fikce uznání nároku kvůli opožděnému vyjádření na základě kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.

Obě výše uvedená ustanovení byla aplikována v rozhodnutích, která byla napadena ústavní stížností. Byly tak naplněny podmínky § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel usnesením ze dne 1. 6. 2015 rozhodl o přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti a plénu Ústavního soudu České republiky navrhl zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu, neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), platí, že dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Navrhovatel dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku pro nepodání vyjádření žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně shledal i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání). Tento rozpor s ústavním pořádkem je dle navrhovatele dán tím, že zmíněná ustanovení nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle navrhovatele principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy („každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“). Uznání nároku v občanském soudním řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení, zda nárok uzná, nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy.

Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie vůle. „Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání.“ (z nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 42/08).

Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Podle názoru navrhovatele je tento institut způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle.

Již v roce 2004 dospěl Ústavní soud České republiky k tomuto závěru: „Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu (tj. § 114b (5) + 153a (3) o. s. ř.) nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní soud České republiky ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: „Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.“

Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval Ústavní soud České republiky ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9. 2009. „Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu, lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl…“

Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) rozhodoval o stížnosti proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř., vydanému soudem České republiky, pouze jedenkrát a neshledal žádné pochybení. ESLP usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, že se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu vytknout, že si mlčení žalovaného vyložil jako souhlas s nenařízením jednání ve věci samé.

Návrh je zejména odůvodněn tím, že napadená ustanovení nezaručují žalovanému svobodu vůle a spravedlivý proces. Vychází z toho, že uznání nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná. Uznání nároku proto dle navrhovatele nemůže být obsahem právní fikce.

Napadené ustanovení je však spíše nevhodně formulováno, než že by přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. Problematická je formulace obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: „…má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává…“ Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem je totiž ztráta sporu.

Svobodná vůle žalovaného zde ale není nijak omezena. Žalovaný do vlastních rukou, přičemž je náhradní doručení vyloučeno, obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit.

Nejpodstatnějším důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení napadených ustanovení je však možnost jejich ústavně konformního výkladu. Patnáct let rozhodují obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly vydány desítky či spíše stovky tisíc. Případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání lze napravit v odvolacím řízení. Odvolací důvody u rozsudku pro uznání jsou sice v § 205b o. s. ř. omezeny jen na „…vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání…“, to však k nápravě již zmíněných excesů plně postačuje.

Odvolací soud totiž neposuzuje samotný předmět řízení, ale jen splnění procesních podmínek. Shledá-li, že splněny nebyly, napadený rozsudek zruší nebo rozhodne, že se nevydává. V obou případech je věc vrácena soudu prvního stupně, který pak již rozhoduje pravidelným postupem, bez fikce uznání. Toto odvolání je přípustné dokonce i u tzv. bagatelních sporů (do 10 000 Kč), kde zákon jinak odvolání nepřipouští. Vyloučeno není ani podání dovolání za splnění zákonných podmínek.

Ústavní soud České republiky neshledal, že by napadená ustanovení nebylo možno vyložit ústavně konformním způsobem. Neshledal ani zásah do autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně zásah do práva na spravedlivý proces navrhovatel odvíjel právě od zásahu do autonomie vůle. Ústavní soud České republiky proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu zamítl.

(citovaný nález Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. května 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že fikce uznání nároku, která se presumuje po nevyjádření se ke kvalifikované výzvě soudu dle § 114b odst. 5 o. s. ř., vede po splnění procesních podmínek k vydání rozsudku pro uznání. Tudíž advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma radí, že je vždy důležité se ke kvalifikované výzvě řádně vyjádřit a vylíčit potřebné skutečnosti k popření nároku a zamezí fikce uznání nároku.