Archiv autora: ak

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k zrušení ustanovení § 376 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ohledně zastavení řízení po smrti účastníka, týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není.

Plénum Ústavního soudu ČR vyhovělo návrhu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „okresní soud či navrhovatel“) a zrušilo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení § 376 odst. 1 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není.

V návrhu okresní soud uvedl, že „usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 23 Nc 1593/2014-13, zahájil řízení o určení, zda je nebo není manželství uzavřené mezi manžely a to z důvodu existence podezření, že manželství nevzniklo, neboť v souvislosti se sňatečným obřadem nebyly ve smyslu ustanovení § 677 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), splněny takové náležitosti, na jejichž uplatnění je k tomu, aby manželství vzniklo, nutno bezvýhradně trvat. V daném případě mohlo jít o případ, kdy jeden ze snoubenců trpěl takovou duševní poruchou, která mu bránila vytvořit si vlastní vůli a vůle k uzavření manželství zcela chyběla.

Podáním ze dne 5. 1. 2015 oznámila obec, že jeden z účastníků zemřel. V dané situaci by soud měl podle ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS zastavit řízení. Navrhovatel však vychází ze samotné podstaty projednávané věci, která spočívá v určení, zda tu manželství je či není, kdy pojmovým znakem tzv. zdánlivého manželství či neexistentního manželství je fakt, že manželství vůbec nevznikne. Takové manželství nemůže vyvolávat statusové a s ním spojené právní následky, nelze tedy vůbec hovořit o manželství.

Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení (smrt) jednoho z manželů po zahájení řízení o určení, zda manželství je či není, jež bylo zahájeno z moci úřední, by tedy neměla být překážkou řízení.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu § 376 odst1 ZŘS: „Ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem, soud řízení zastaví.“

Toto ustanovení je zařazeno mezi „Řízení ve statusových věcech manželských“. Ze systematického zařazení napadeného ustanovení vyplývá, že je přímo aplikovatelné ve dvou ze tří statusových věcí manželských, tj. v řízení o určení, zda tu manželství je či není (zdánlivé manželství), a v řízení o neplatnost manželství.

V posuzované věci, tj. v řízení o určení, zda tu manželství je či není, zahájil okresní soud řízení podle § 13 odst. 1 ZŘS, podle něhož se řízení zahajuje i bez návrhu, není-li zákonem stanoveno, že lze řízení zahájit jen na návrh; soud řízení zahájí bezodkladně poté, co se dozví o skutečnostech rozhodných pro vedení řízení podle tohoto zákona. Účastníky takového řízení jsou v souladu s § 375 ZŘS manželé. V průběhu řízení zemřel účastník, vznikl tak prostor pro aplikaci ustanovení § 376 ZŘS a soud má povinnost řízení zastavit.

Na základě těchto zjištění Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadené ustanovení je ustanovením zákona, jehož má být při řešení věci použito, tj. že okresní soud je aktivně legitimován k podání návrhu na jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu návrhu a ze soudního spisu jednoznačně plyne předmět řízení vedeného okresním soudem: posouzení, zda byly naplněny zákonné podmínky vzniku manželství.

Po analýze obecných východisek dospěl Ústavní soud ČR k dílčímu závěru, že existence veřejného zájmu na úpravě poměrů účastníků se neprojeví jen při zahájení příslušného řízení, ale též ovlivňuje jeho průběhu.

Za této situace je třeba zvážit, nakolik je potřeba určení právního postavení účastníků ovlivněna nastoupením relevantních právních skutečností po zahájení příslušného řízení. Jednou z těchto právních skutečností je i ztráta způsobilosti některého z dotčených subjektů být účastníkem řízení, typicky v důsledku smrti fyzické osoby. Bezvýjimečná povinnost soudu zastavit v takovém případě řízení by mohla vést ke ztrátě možnosti postavit najisto právní status dotčených účastníků.

Ústavní soud ČR respektuje potřebu právní jistoty při posuzování vzniku a existence manželství v případech, kdy řízení mohlo být zahájeno z úřední povinnosti a shledává, že tato potřeba trvá i tehdy, pokud některý z účastníků ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Napadené ustanovení brání plné realizaci takové potřeby, jde o ustanovení ve svých dopadech zasahující do realizace konkrétních základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod. Právní povaha manželství a široké spektrum právních vztahů s ním spojených vede Ústavní soud ČR ke konkluzi, že aplikace ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS je způsobilá porušit základní právo dotčených osob na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, příp. čl. 32 Listiny), základní právo vlastnit majetek a majetek dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny) a základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto je napadené ustanovení rozporné s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

Základní právo na ochranu soukromého a rodinného života je úzce spojeno s určením právního postavení fyzické osoby, a to buď jako osoby žijící v manželství, či žijící mimo manželství. Řada právních institutů kalkuluje přímo s právním statusem „manžela“, přičemž jejich uplatnění mimo tento právní vztah je vyloučeno, příp. omezeno. Např. jde o společné jmění manželů, vymezení okruhu osob blízkých, příp. členů rodiny zaměstnance, nebo osob oprávněných z nemocenského pojištění, udělování souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, apod.

V demonstrativním výčtu právních institutů jsou typicky statusové instituty, které determinují primární právní postavení osoby, a jejichž defekty v konkrétních právních vztazích mohou vést k porušení práva na ochranu soukromí a rodiny zaručeného v čl. 10 odst. 2 ev. čl. 32 Listiny, jsou mezi nimi i majetkové instituty, jejichž účelem je zajistit ochranu základních práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny. Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob, které uzavřely nicotné manželství, tak třetích osob (např. příbuzných). Potřeba určení tohoto právního postavení trvá i po smrti fyzické osoby.

Určení právního postavení zemřelé fyzické osoby v hmotněprávních vztazích, které jsou výsledkem realizace výše zmíněných institutů, je závislé na dostatečném „prostoru“ pro zajištění spravedlivé ochrany subjektivních práv a oprávněných zájmů účastníků, a to i v řízeních upravených v ZŘS.

Nedostatek procesních záruk pro uplatňování práv představuje přímé porušení základního práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě takové porušení shledal Ústavní soud ČR v napadeném ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS, které neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství touto osobou uzavřené vzniklo, či nevzniklo, čímž je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit navazující subjektivní práva, a to i subjektivní práva třetích osob.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ČR návrhu vyhověl a ustanovení § 376 odst. 1 ZŘS, týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není, zrušil podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v rozsahu uvedeném ve výroku, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

(citovaný nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 16/15)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby i v oblasti rodinného práva, např. v případech řízení o rozvodu či neplatnosti manželství, vypořádání společného jmění manželů atd.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma a regresní nárok zdravotní pojišťovny vůči rodiči nezletilého dítěte poškozeného na zdraví.

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 3 C 453/2009-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 661.538,- Kč. Soud vycházel z následujícího zjištění. Tehdy devítiletý nezletilý, syn žalovaného, vjel na dětském motocyklu opatřeném motorem z místa mimo vozovku na místní komunikaci a nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu, jehož řidička přijíždějící po komunikaci zprava přední částí vozidla narazila do pravého boku motocyklu. Následkem střetu utrpěl nezletilý mnohačetná těžká zranění.

S léčbou vznikly žalující zdravotní pojišťovně náklady, má proto dle názoru soudu prvního stupně vůči žalovanému regresní nárok na jejich náhradu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, po žalovaném. Žalovaný byl totiž rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 12. 2008, č. j. 2 T 120/2008-131, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona, spočívajícím v tom, že svému synu způsobil z nedbalosti těžkou újmu na zdraví porušením důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení rodiče a z ustanovení § 31 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o rodině, neboť odešel do domu a nechal syna s nastartovaným motocyklem samotného na ulici; zranění dítěte je v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný nechal syna jezdit bez dohledu. Soud prvního stupně z toho dovodil, že zanedbání dohledu nad nezletilým z jeho strany bylo příčinou vzniku škody, a regresní nárok žalobkyně na regresní náhradu proti němu je tak opodstatněný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 61 Co 120/2013-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně včetně závěru, že dopravní nehodu zapříčinil nezletilý, který vjel do vozovky, aniž by dal přednost, avšak dospěl k jinému právnímu závěru.

Dovodil totiž, že poškozený není osobou třetí, nýbrž je účastníkem pojistného vztahu a zdravotní pojišťovna nemá právo požadovat po něm náhradu škody, neboť jí takové právo (regresní nárok) nenáleží ze zákona. Žalovaný sice svým jednáním založil prvotní předpoklad pro možnost vzniku škody, neboť nevykonával dohled nad nezletilým, avšak na srážce samotné se již nepodílel. Opomenutí náležitého dohledu nebylo bezprostřední a přímou příčinou poškození zdraví nezletilého, a proto nebyla splněna podmínka ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Odvolací soud uzavřel, že záměrem zákonodárce nebylo, aby regresní nárok za léčení dítěte směřovala proti rodiči, jenž má k dítěti zákonnou vyživovací povinnost.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zdravotní pojišťovna, dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a má za to, že prokázala jednak vznik a výši účelně vynaložených nákladů spojených s léčením svého pojištěnce, tak zaviněné protiprávní jednání žalovaného a příčinnou souvislost.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda zdravotní pojišťovně vzniká regresní nárok podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. vůči otci, který zanedbal dohled nad dítětem, na jehož léčení vynaložila náklady, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.

Zákonným předpokladem, aby vznikl regresní nárok zdravotní pojišťovny, podle tohoto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu partnerovi náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče jejímu pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události.

Ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb., jakožto speciální norma ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům zdravotní pojišťovny.

Při posouzení zaviněného protiprávního jednání třetí osoby ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., je podle § 135 o. s. ř. soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu.

Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán rozsahem, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném regresním nároku na náhradu škody.

V posuzovaném případě byl žalovaný pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 12. 2008, č. j. 2 T 120/2008-131, z jehož výrokové části vyplývá, že žalovaný se dopustil z nedbalosti zaviněného protiprávního jednání vůči svému nezletilému synovi tím, že jej nechal jezdit před domem v blízkosti vozovky na motocyklu, který může dosáhnout rychlosti až 40 km/hod., a vznik dopravní nehody a zranění dítěte je v příčinné souvislosti s nedostatečným dohledem rodiče ve smyslu § 31 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o rodině.

Je tedy zřejmé, že tímto výrokem trestního soudu je soud v občanskoprávním řízení o náhradu škody (regresní nárok) zdravotní pojišťovny ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán a že nemůže dospět k jinému závěru, než že žalovaný svým počínáním zanedbal náležitý dohled nad dítětem, což vedlo k jeho újmě na zdraví.

K nesprávné argumentaci, jíž odvolací soud za této procesně jednoznačné situace vyloučil vztah příčinné souvislosti, lze dodat, že bezprostřední příčinou zranění nezletilého sice byla jeho srážka s automobilem, ovšem žalovaný k ní vytvořil podmínky v takové intenzitě, že právě zanedbání dohledu nad nezletilým synem vedlo k jeho vjezdu do silnice a vzniku úrazu. Žalovaný měl přizpůsobit svůj dohled nad nezletilým právě z důvodu jeho nízkého věku, vlastnostem motocyklu a především s ohledem na místo, kde se nezletilý při potenciálně nebezpečné aktivitě pohyboval.

Nelze tedy přisvědčit závěru, že by otce poškozeného dítěte nebylo možno považovat za tzv. třetí osobu. Odvolací soud s odkazem na účel zákonné úpravy dovodil, že náklady vzniklé s léčbou by nepřímo uhradil právě nezletilý pojištěnec, protože by byly vyplaceny z rodinného rozpočtu, což by mělo neblahý dopad na jeho další život a výchovu, zejména by mohlo být ohroženo plnění vyživovací povinnosti otce vůči nezletilému synovi. Tento výklad § 55 zákona č. 48/1997 Sb. provedený odvolacím soudem by však vedl jednak k omezení rodičovské odpovědnosti proti smyslu § 31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní podle § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jednak i k těžko udržitelnému závěru, že odpovědnost konkrétního škůdce, který je zároveň rodičem dětí, by byla snížena, popř. zcela vyloučena jen z důvodu, že peněžitá náhrada by mohla postihnout rodinný rozpočet a ohrozit výživu jeho dětí.

Ačkoli je nutné i v nyní souzené věci hledět na zájmy dítěte, jde tu o vztah mezi žalobkyní jako zdravotní pojišťovnou a žalovaným jako třetí osobou ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., který má zákonem stanovený rámec a své důvody. Právě k ochraně systému veřejného zdravotního pojištění je regresní nárok pojišťovny.

Při posuzování regresního nároku zdravotní pojišťovny pak platí, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém je její zaviněné protiprávní jednání v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce.

Okolností vylučující regresní nárok zdravotní pojišťovny či snižující výši náhrady může tedy být i počínání pojištěnce, přičemž při úvaze o jeho podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na jeho straně.

O takový případ se nepochybně jedná i v posuzované věci, neboť tehdy devítiletý syn žalovaného si úraz přivodil tím, že vjel pod motorové vozidlo. Zaviněné protiprávní jednání žalovaného ve smyslu § 55 věty první zákona č. 48/1997 Sb. nespočívalo v přímém zásahu do zdraví dítěte, nýbrž v porušení prevenční povinnosti, tedy v tom, že na syna nedohlédl a nezabránil mu, aby se takovým způsobem zranil.

Lze tedy uzavřít, že rodič dítěte poškozeného na zdraví je osobou povinnou nahradit zdravotní pojišťovně škodu, jestliže újmu na zdraví zavinil svým protiprávním jednáním, a to i porušením povinnosti náležitého dohledu nad dítětem. V rozsahu, v němž se na újmě na zdraví podílelo počínání samotného dítěte, ovšem zdravotní pojišťovně regresní nárok nenáleží.

Případné možné dopady uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů rodiči do rodinného rozpočtu a tím zprostředkovaně do majetkových poměrů dítěte tuto povinnost nevylučují. Mohou však být zvažovány z hlediska případného přiměřeného snížení výše náhrady soudem, a to zejména s přihlédnutím k okolnostem případu, k osobním a majetkovým poměrům povinné osoby i k poměrům zdravotní pojišťovny. Půjde o analogické použití tzv. moderačního práva soudu podle § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (nyní § 2953 zákona č. 89/2012 Sb.).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3552/2014, ze dne 27. 4. 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že pojišťovna může uplatnit regresní nárok z tzv. „povinného ručení“ dle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jestliže např. prokáže, že pojištěný způsobil újmu úmyslně, způsobil újmu provozem vozidla, které použil neoprávněně, nebo bez zřetele hodného důvodu odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení o odpovědnosti za poskytování zdravotní péče „falešnou zubařkou“.

I. senát Ústavního soudu ČR vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel provozuje nestátní zdravotnické zařízení poskytující zdravotní péči v oblasti stomatologie. Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče měl uzavřenou mj. se zdravotní pojišťovnou. V letech 2004 až 2010 zaměstnával stěžovatel na pozici zubní lékařky osobu, která v souvislosti se zápisem v České stomatologické komoře padělala vysokoškolský diplom a nebyla absolventem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v oboru stomatologie (dále jen „falešná zubařka“).

Zdravotní pojišťovna proplatila stěžovateli výkony poskytnuté touto osobou jako ošetřující lékařkou v období let 2004 až 2010, a to v celkové výši 1 477 908,- Kč a obecné soudy uložily stěžovateli zaplatit tuto částku zdravotní pojišťovně. Svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatel porušil smlouvu se zdravotní pojišťovnou, protože odborné výkony poskytované zdravotní péče nevykonávala kvalifikovaná osoba. Žalovaná částka tak představuje bezdůvodné obohacení stěžovatele získané přijetím plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dle stěžovatele postup obecných soudů vykazoval známky porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces, což dovozoval hned z několika skutečností. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že v jeho věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Další námitka stěžovatele směřovala proti tomu, že obecné soudy přiznaly vedlejší účastnici nárok i ve zjevně promlčené části.

Ústavní soud ČR napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z hlediska právního posouzení věci dospěl jak nalézací, tak i odvolací soud ke shodnému závěru, že stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající výši úhrad, které zdravotní pojišťovna poskytla za výkony zdravotní péče provedené „falešnou zubařkou“.

Tyto úhrady měly být poskytnuty stěžovateli bez právního důvodu. Obecné soudy však zcela pominuly fakt, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla řádně uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče a že vedlejší účastnice poskytovala úhrady právě na základě této smlouvy. Pokud byla ze strany stěžovatele poskytována zdravotní péče, jednalo se o plnění ze smlouvy, a to i přesto, že nebylo poskytováno v souladu se smlouvou.

Přijetí úhrady za plnění ze smlouvy (byť i vadně poskytnuté) nelze považovat za majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Na projednávaný případ nelze vztáhnout ani další případy bezdůvodného obohacení. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy sice vzaly za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřená smlouva o poskytování zdravotní péče a že stěžovatel plnil na základě této smlouvy, ale plnění ze strany vedlejšího účastníka stěžovateli již za plnění ze smlouvy nepovažovaly. Ústavní soud ČR zde shledal extrémní nesoulad právního závěru s vykonanými skutkovými zjištěními.

S ohledem na nové právní posouzení by se obecné soudy měly vypořádat i s otázkou včasnosti uplatnění případných vad plnění. Námitkou stěžovatele stran promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení se tak Ústavní soud ČR již nezabýval.

Podle názoru Ústavního soudu ČR byl v předmětném případě postup obecných soudů příliš zjednodušující a nepřihlížel k zvláštním okolnostem tohoto případu. Při aplikaci práva by měl být sledován jeden z jeho účelů, a to spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti.

Vady řízení jsou podle Ústavního soudu ČR takového charakteru, že zakládají porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V jejich důsledku došlo i k zásahu do stěžovatelova práva vlastnit majetek, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ČR vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zrušil.

Obecné soudy by měly v dalším řízení posoudit, zda výkony zdravotní péče poskytnuté „falešnou zubařkou“ jako ošetřující lékařkou je nutno ve všech případech považovat za vadné plnění ze strany stěžovatele. Z vadného plnění pak vyvodit následky dle smlouvy. Přitom by měly přihlédnout k možné liberaci stěžovatele či ke spoluodpovědnosti vedlejší účastnice – zdravotní pojišťovny.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2077/15 ze dne 19. července 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní pomoc i v oblastech vymožení plnění z titulu práva bezdůvodného obohacení, které je upraveno v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Olomoucký advokát JUDr. Lubor Ludma ke střetu zájmů na základě zastoupení nezletilého jeho zákonnými zástupci v rámci exekuce vedené i proti nim.

Olomoucký Okresní soud (dále jen „soud prvního stupně“) ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2015, č. j. 51 EXE 3147/2014-93, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 146.668 Kč s příslušenstvím, podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, č. j. 11 ECm 17/2009-36, jejímž provedením byl soudem prvního stupně dne 23. 1. 2014, pod č. j. 51 EXE 3147/2014-26, pověřen soudní exekutor, s tím, že exekucí smí být postižen pouze „spoluvlastnický podíl povinného v ideálním rozsahu spolu se spoluvlastnickým podílem vzhledem k celku na společných částech domu, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“), jehož přechod na povinného je vůči oprávněné právně neúčinný podle rozsudku Okresního soudu v Olomouci, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. není dán, jelikož neshledal kolizi zájmů nezletilého povinného a jeho matky, která jej v nalézacím i exekučním řízení zastupovala jako zákonná zástupkyně, exekuční titul proto považoval za vykonatelný.

K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „olomoucký odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 40 Co 385/2015-109, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Dovodil, že předmětem exekuce není povinnost nezletilého povinného zaplatit vlastní dluh, ale jedná se o uspokojení pohledávky oprávněné za otcem nezletilého povinného, že exekuci proti povinnému nelze vést na jeho veškerý majetek, ale pouze v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech, které nabyl nezletilý povinný v dědickém řízení na základě odmítnutí dědictví svým otcem a tento úkon byl soudem v tomto rozsahu prohlášen vůči oprávněné za neúčinný, proto je postačující, aby zájmy nezletilého povinného hájila jeho matka jako zákonná zástupkyně v rozsahu, v jakém je oprávněna sama za nezletilé dítě jednat.

Olomoucký odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku, že pohledávka nezletilého povinného je vymáhána též vůči jeho zákonným zástupcům v jiném řízení. Ze shora uvedených důvodů olomoucký odvolací soud uzavřel, že v souzené věci nelze dovodit kolizi zájmů nezletilého povinného a jeho matky, která vystupuje jako jeho zákonná zástupkyně.

Usnesení, které vydal olomoucký odvolací soud, bylo napadeno dovoláním. Povinný v něm uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jeho zastoupení jako nezletilého v exekučním řízení, vedeném pro vymožení závazku jeho zákonného zástupce, což zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož daná otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dostatečně vyřešena.

Považuje za nesprávný postup, kdy mu nebyl jako nezletilému povinnému v exekučním řízení ustanoven kolizní opatrovník, ačkoliv pro vymožení stejné pohledávky je vedeno další exekuční řízení proti jeho otci jako povinnému.

Vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství, přičemž matka nezletilého povinného, která vystupuje v tomto řízení jako jeho zákonná zástupkyně, je manželkou původního povinného a dlužníka, a tudíž sama možnou účastnicí této další exekuce, bude-li postižen majetek ve společném jmění manželů, proto nelze vyloučit střet zájmů zákonných zástupců a zastupovaného nezletilce ve smyslu ustanovení § 460 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále opět jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolatel podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání je přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka ustanovení kolizního opatrovníka v exekučním řízení nezletilému povinnému v situaci, kdy je zastoupen svou matkou jako zákonnou zástupkyní a předmětem exekuce je uspokojení pohledávky oprávněné vůči otci nezletilého povinného, pro jejíž vymožení pohledávky je vedeno další exekuční řízení proti jeho otci, resp. rodičům, nebyla dovolacím soudem výslovně řešena.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání nezletilého povinného je opodstatněné.

V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2010, č. j. 11 ECm 17/2009-36, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni, jejíž právní nástupkyní je podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 11. 2012 oprávněná, částku 146.668 Kč s příslušenstvím.

Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 4. 2010 a stal se vykonatelným dne 4. 5. 2010. Dále bylo zjištěno, že olomoucký Okresní soud svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 19 C 389/2012-156, bylo určeno, že vůči žalobkyni (nynější oprávněné) je právně neúčinné odmítnutí dědictví v dědickém řízení vedeném u olomouckého Okresního soudu pod sp. zn. 66 D 503/2010, které učinil otec povinného a na základě kterého nabyl nezletilý povinný do vlastnictví mimo jiné spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních ¾ vzhledem k celku na předmětné bytové jednotce, že pro vymožení stejné pohledávky je vedeno týmž exekutorem pod sp. zn. 103 EX 19199/10 exekuční řízení proti povinnému a že rodiče nezletilého jsou manželé.

Olomoucký advokát JUDr. Lubor Ludma připomíná dotčenou právní úpravu.

Podle ustanovení § 460 OZ, dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.

Podle ustanovení § 892 odst. 1 OZ mají rodiče povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé.

Podle ustanovení § 892 odst. 3 OZ rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.

Z dikce právní úpravy je zřejmé, že zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou jeho rodiče, kteří mohou tuto svoji funkci plnit, nebrání-li tomu nějaká další okolnost, jíž je podle zákona hrozba střetu nebo střet zájmů mezi rodiči a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů.

Nejvyšší soud ČR již dříve dospěl k závěru, že není rozhodující samotný střet zájmů, ale že střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi (v tomto případě ve smyslu ustanovení § 892 odst. 3 OZ) je dán i v případě pouhé pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí. O takovou situaci se jedná, jsou-li nároky či povinnosti rodiče a nezletilého dítěte v řízení vzájemně podmíněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013). Pro takový případ počítá zákon s tím, že právní jednání učiní či v příslušném řízení bude za dítě vystupovat tzv. kolizní opatrovník.

V dané věci je exekuce vedena proti nezletilému povinnému v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na předmětné bytové jednotce, který nabyl v dědickém řízení v důsledku odmítnutí dědictví svým otcem, které bylo prohlášeno soudem vůči oprávněné za právně neúčinné.

K vymožení stejné pohledávky je vedena též exekuce proti otci nezletilého povinného, přičemž vzhledem k tomu, že rodiče nezletilého jsou manželé, může být k vymožení pohledávky prostřednictvím exekuce postižen i majetek ve společném jmění manželů (§ 42 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále jen „exekuční řád“) a matka nezletilého povinného, která vystupuje v tomto řízení jako jeho zákonná zástupkyně, se tudíž může stát sama účastnicí tohoto dalšího exekučního řízení ve smyslu § 36 odst. 2 exekučního řádu a v důsledku toho upřednostnit pro ni výhodnější postup, a sice uspokojení pohledávky z majetku nezletilého a nikoli z majetku tvořícího společné jmění manželů.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že rodiče nezletilého jsou z důvodu možného střetu zájmů vyloučeni z jeho zastupování v exekučním řízení vedeném proti němu, je-li zároveň k vymožení stejné povinnosti vedeno jiné exekuční řízení proti nim, neboť vymožení plnění v jednom exekučním řízení představuje důvod pro zastavení druhého exekučního řízení podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. V dané věci byl proto dán důvod k ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému povinnému.

Protože olomoucký Okresní soud a odvolací Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci posoudil otázku ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému povinnému v tomto exekučním řízení nesprávně, Nejvyšší soud ČR podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5269/2015 ze dne 11. května 2016)

Olomoucký advokát JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že z hmotného práva vyplývá povinnost zákonného zastoupení nezletilého jeho rodičem, je-li to nutné. V případech, ve kterých hrozí střet zájmů musí soud jmenovat nezletilému kolizního opatrovníka