ak – 6. stránka – JUDr. LUBOR LUDMA

Advokátní kancelář v Olomouci k absenci poučení dle § 118a o. s. ř.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma k řízení, které bylo postiženo vadou před soudem prvního stupně, neboť účastníci nebyli poučeni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), ve vztahu k rozhodným skutečnostem.

Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2014 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 73.400,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 19. 4. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. října 2015 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 o. s. ř., přípustné.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma dále podává, že dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR představované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 3774/2014, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 a sp. zn. 26 Cdo 520/2010, při aplikaci ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. Je přesvědčen, že provedení listinných důkazů (účetními doklady) nebylo v odvolacím řízení přípustné, neboť se nejedná o důkazy uvedené v ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř., nýbrž o nové důkazy směřující ke změně skutkového stavu věci.

Otázka, zda „je možné provést nové důkazy coby přípustné ve smyslu § 205 a písm. c) o. s. ř., aniž jejich provedení za tímto účelem žalobce navrhl“, navíc nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3055/2012, v nichž bylo dovozeno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dle § 205a písm. c) „skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.“

Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a o. s. ř. O tom, které důkazní prostředky shledal soud prvního stupně věrohodnými, a založil na nich proto své rozhodnutí, se účastník zpravidla dozví až z odůvodnění rozhodnutí. Ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. mu dává možnost v odvolacím řízení závěr o věrohodnosti důkazního prostředku zpochybnit novými skutečnostmi nebo důkazy.

Judikatura Nejvyššího soudu ČR je ustálena v názoru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný nebo že je věrohodný, popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které, kdyby byly prokázány, mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.

O zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku však nejde, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně.

Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně.

Odvolací soud v posuzovaném případě zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování doplnil listinami, zejména zprávami o revizi elektrického zařízení, knihou faktur a písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce.

Důkazy, kterými odvolací soud doplnil dokazování, nesměřovaly ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků (výpovědi žalovaného a jím předložených listin). Písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce byla zpochybněna věrohodnost výpovědi žalovaného a vyvrácena pravost listin (konkrétně smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným).

Odvolací soud proto při aplikaci § 205a písm. c) o. s. ř. nepochybil, resp. připuštěním a provedením zmíněných nových důkazů se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Ve svém rozhodnutí pak přesvědčivě odůvodnil, proč navržené důkazy hodnotil jako důkazy podle ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř.

V rozhodnutích, o která dovolatel opíral své dovolání, je dovozováno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci.

Odvolací soud však v posuzované věci nevycházel z rozporných dílčích skutkových zjištění, jak dovolatel namítá, nýbrž poté, kdy vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli (ústní) smlouvu o dílo, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit dokazování ohledně ceny díla a případné dohody účastníků o její splatnosti. Akcentoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, neboť účastníci ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem nebyli poučeni ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž toto poučení jim nemůže být ze strany odvolacího soudu poskytnuto.

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma doplňuje zákonná znění ustanovení § 118a odst. 1 „ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy,“
a odst. 3 „zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.“

Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že byla porušena zásada rovnosti stran v řízení zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jež spatřuje v jednání soudu prvního stupně, kdy v rámci vyhlášení rozsudku sdělil soudce žalobci, jaké důkazy ve věci měl navrhnout, a nesouhlasí-li s odvolacím soudem, že řízení u soudu prvního stupně není koncentrováno na základě poučení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř., nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.

Nejvyšší soud ČR proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR dne 23. srpna 2016 sp. zn. 33 Cdo 448/2016)

Advokátní kancelář v Olomouci, JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že soud má v civilním soudním řízení ze zákona uložené poučovací povinnosti směrem k účastníkům řízení. Základní poučovací povinnost je zakotvena v § 43 odst. 1 o. s. ř., ze které plyne, že „předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“

Zvláštní poučovací povinnosti ukotvuje např. i již zmíněný § 118a o. s. ř. (k odst. 1 a 3 výše), který ve svém odst. 2 stanoví, že „má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.“

Porušení pracovních povinností zaměstnankyní mateřské školy

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k porušení pracovních povinností zaměstnankyní mateřské školy, které vedly k okamžitému zrušení pracovního poměru.

Dopisem ze dne 27. 3. 2013 žalovaná, Základní škola a Mateřská škola v okrese Olomouc, sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci učitelky mateřské školy.

Porušení pracovních povinností spočívalo v tom, že žalobkyně
„a) dne 8. 1. 2013 bez vážného důvodu nenastoupila do zaměstnání dle rozpisu pracovní doby, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti,“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že dle § 301 písm. a) a b) jsou zaměstnanci povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci a využívat pracovní dobu, výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly.

„b) dne 9. 1. 2013 v době přímé výchovné činnosti opustila pracoviště a ponechala všechny děti v době 14.40 – 14.50 hodin bez dozoru, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti,

c) dne 20. 3. 2013 nedodržela rozpis pracovní doby a pracoviště opustila bez udání důvodu a omluvy v 16 hodin, přičemž její pracovní doba v tento den končila v 16.15 hodin, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti,

d) dne 20. 3. 2013 v době přímé výchovné činnosti a v době, kdy je škola volně přístupná rodičům, popř. cizím osobám, opustila pracoviště a ponechala v době od 14.30 do 14.40 hodin dvě děti bez dozoru, čímž porušila ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a rovněž pracovní náplň učitelky MŠ – pracovní a organizační záležitosti.“

Na veškerá porušení pracovních povinností byla žalobkyně žalovanou písemně upozorněna.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni žalovanou pro porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) zákoníku práce dne 27. 3. 2013, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že vytýkaná pochybení nedosahují méně závažného porušení pracovních povinností učitelky mateřské školy, ale jsou šikanou a výrazem antipatií ředitelky žalované vůči ní.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, žalobě vyhověl.

Z provedeného dokazování dovodil, že formální náležitosti výpovědi byly splněny, žalovaná vyhotovila výpověď písemně a dne 27. 3. 2013 ji předala žalobkyni na pracovišti, výpovědní důvod je dostatečně skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným.

V prvním případě, kdy žalobkyně dne 8. 1. 2013 nenastoupila do zaměstnání a vyměnila si směnu s kolegyní, aniž by o tom informovala ředitelku, soud prvního stupně dovodil, že se jedná o porušení pracovních povinností, neboť ředitelka předtím oznámila učitelkám mateřské školy, že jí musí změny směn hlásit.

Ve druhém případě, kdy dne 9. 1. 2013 nechala žalobkyně svěřené děti bez dozoru, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „se nejednalo o porušení pracovních povinností, protože bylo prokázáno, že žalobkyně a její kolegyně v různých situacích (např. hygiena jednoho dítěte) byly nuceny ponechávat děti bez dozoru“.

Naopak skutečnost, že žalobkyně dne 20. 3. 2013 nedodržela rozpis pracovní doby a pracoviště opustila bez předchozí omluvy a vědomí ředitelky již v 16 hodin, přestože měla pracovní dobu do 16.15 hodin, což bylo shledáno jako porušení pracovních povinností zaměstnance.

Protože se žalobkyně v období posledních šesti měsíců dopustila „pouze ve dvou případech méně závažného porušení pracovních povinností (když o soustavné méně závažné porušování pracovních povinností se jedná v případě nejméně tří méně závažných porušení pracovních povinností) je výpověď z pracovního poměru žalobkyně neplatná“.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Souhlasil se soudem prvního stupně, že v případě vytýkaného jednání pod body a) a c) výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 3. 2013 se jedná o méně závažné porušení pracovních povinností žalobkyní jako učitelky mateřské školy.

V případě kdy žalobkyně zanechala děti ve třídě 10 minut osamocené, bylo třeba přihlédnout ke všem konkrétním skutkovým okolnostem, zejména k tomu, že žalobkyně měla zajišťovat dohled nad velmi malými dětmi ve věku od 4 do 7 let, za situace, kdy budova školy byla volně přístupná cizím osobám, neboť vchod nebyl uzamčen.

Postup žalobkyně v obou případech považoval odvolací soud za nezodpovědný a nepřiměřený dané situaci a jedná se tedy o zanedbání náležitého dohledu. Žalobkyně se tedy přes opakované písemné upozornění na možnost výpovědi dopustila během tří měsíců celkem ve čtyřech případech méně závažného porušení pracovních povinností.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že „odvolací soud aniž by zopakoval důkazy, hodnotil sílu a význam důkazů jinak než soud prvního stupně, a dopěl tedy k opačnému rozhodnutí o podané žalobě. Na základě přehodnocení důkazů provedených pouze v řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k jinému skutkovému zjištění a rozsudek soudu prvního stupně změnil.“

Projednávanou věc bylo třeba posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru dle § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.

Má-li být porušení pracovních povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti.

Méně závažná porušení pracovních povinností jsou podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovních povinností, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

V projednávané věci odvolací soud správně dovodil, že se žalobkyně dopustila čtyř porušení pracovních povinností.

Žalobkyně v rozporu s ustanovením § 301 písm. a) a b) zákoníku práce, s ustanovením § 3 odst. 1 vyhlášky č. 263/2007 Sb. a s pracovní náplní učitelky mateřské školy dne 8. 1. 2013 bez vážného důvodu nenastoupila do zaměstnání. Dne 9. 1. 2013 v době přímé výchovné činnosti opustila pracoviště a ponechala všechny děti v době od 14.40 do 14.50 hodin bez dozoru. Dne 20. 3. 2013 nedodržela rozpis pracovní doby a pracoviště opustila bez udání důvodu a omluvy v 16 hodin, přičemž její pracovní doba v tento den končila v 16.15 hodin, a týž den v době přímé výchovné činnosti a v době, kdy je škola volně přístupná rodičům, popř. cizím osobám, opustila pracoviště a ponechala v době od 14.30 do 14.40 hodin dvě děti bez dozoru.

Žalobkyně byla povinna v době výkonu přímé pedagogické činnosti zajišťovat náležitý dohled nad svěřenými dětmi v zájmu předcházení škodám na zdraví, majetku a životním prostředí, což plyne z § 6 vyhlášky č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, a § 5 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání.

S právním závěrem odvolacího soudu, že postup žalobkyně byl v obou případech nezodpovědný a nepřiměřený dané situaci a že je ho třeba hodnotit jako zanedbání náležitého dohledu, dovolací soud souhlasí, především s ohledem na konkrétní situaci, kdy se jednalo o dohled nad velmi malými dětmi ve věku od 4 do 7 let, nejednalo se o žádnou neodkladnou záležitost, kterou by žalobkyně nemohla vyřešit jiným vhodnějším způsobem, žalobkyně ponechala děti zcela bez dozoru 10 minut a odešla do jiného poschodí budovy školy (nebo na opačný konec chodby), to vše za situace, kdy byl odemčen vchod do budovy (budova školy byla volně přístupná cizím lidem).

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3060/2015 ze dne 17. srpna 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že i přes to, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval v návaznosti na právní úpravu ve znění účinném do 31. 7. 2013, jsou povinnosti obsažené v tomto textu i v právní úpravě účinné k dnešnímu dni. Tudíž dle § 301 jsou zaměstnanci např. povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci a využívat pracovní dobu, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Dále také dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a mnoho dalších.

Správní úřad v Olomouci a rozhodnutí o přestupku na pozemní komunikaci

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správní úřad v Olomouci“) rozhodl případ přestupku zcela v souladu s právním řádem.

Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 21. 10. 2014 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí, které vydal správní úřad v Olomouci dne 1. 8. 2014. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) tím, že dne 2. 2. 2014 okolo 13:15 hod. jako řidič vozidla v systému časového zpoplatnění užil zpoplatněnou pozemní komunikaci R35 ve směru Mohelnice – Olomouc (místo zjištění na 253,5 km), motorovým vozidlem, aniž by byl uhrazen časový poplatek, čímž nesplnil povinnost danou ustanovením § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích.

Dále byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 42a odst. 2 písm. e) zákona o pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že neodstranil díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku z viditelného místa ve vozidle po skončení jeho platnosti.

Tímto jednáním žalobce nesplnil povinnost danou ustanovením § 21e odst. 1 písm. d) zákona o pozemních komunikacích. Správní úřad v Olomouci svým rozhodnutím uložil žalobci za tyto přestupky podle § 42a odst. 7 písm. d) zákona o pozemních komunikacích pokutu ve výši 4.000 Kč a dále dle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a vyhlášky č. 231/1996 Sb., povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčení právní předpisy zákona o pozemních komunikacích.

Dle § 42a odst. 2 písm. a) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21e užije vozidlo v systému časového zpoplatnění, aniž by byl uhrazen časový poplatek.

Dle § 42a odst. písm. e) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21e neodstraní díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku z viditelného místa ve vozidle bez zbytečného odkladu po skončení platnosti tohoto kupónu.

Dle § 21e odst. 1 písm. a) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění je povinen uhradit časový poplatek a přilepit prováděcím předpisem určený díl kupónu prokazující úhradu časového poplatku celou plochou na viditelném místě ve vozidle.

Dle § 21e odst. 1 písm. e) řidič vozidla v systému časového zpoplatnění je povinen odstranit díl kupónu prokazujícího úhradu časového poplatku na viditelném místě ve vozidle, jakmile jeho platnost skončila.

Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že v podaném odvolání žalobce neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí, které vydal správní úřad v Olomouci, napadá a v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo a tyto nedostatky neodstranil ani v lhůtě stanovené ve výzvě celního úřadu k jejich odstranění.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že správní úřad v Olomouci nesprávně právně kvalifikoval zjištěný skutkový stav. Podle žalobce neexistuje žádný důkaz, že jako řidič vozidla v systému časového zpoplatnění užil zpoplatněnou pozemní komunikaci R 35. V protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů ze dne 2. 2. 2014 je naopak v popisu případu uvedeno, že „hlídka zastavila pomocí nápisu STOP a modrých majáků vozidlo žalobce na nájezdu na zpoplatněnou komunikaci R35“. Nájezd na silnici pro motorová vozidla R 35 v prostoru 253,5 km ve směru na Olomouc není v celé své délce označen dopravní značkou IP 15a a žalobce má proto za to, že se přestupek nestal.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud v Olomouci“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 4. 2016. Krajský soud v Olomouci předně uvedl, že rozhodnutí, které vydal správního úřad v Olomouci, jednoznačně vymezuje místo zjištění spáchání přestupku jako 253,5 km zpoplatněné pozemní komunikace R35, což je prokázáno úředním záznamem ze dne 2. 2. 2014 a protokolem o důvodném podezření z porušení právních předpisů z téhož dne.

Krajský soud v Olomouci dále uvedl, že vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení a zjevně účelové pasivitě žalobce v jeho celém průběhu, nelze jeho námitku směřující do nesprávného skutkového zjištění (místa zastavení vozidla) projednat v řízení před správním soudem.

Proti rozsudku krajského soudu v Olomouci podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační stížnost, v níž namítal, že pokud se z podkladů pro rozhodnutí, která získal správní úřad v Olomouci, podává, že byl zastaven v okamžiku, kdy najížděl na rychlostní silnici, avšak ještě v okamžiku, kdy byl na jejím nájezdu, který časovému zpoplatnění nepodléhá, pak nelze konstatovat, že stěžovatel užil komunikaci R 35 na 253,5 km ve směru na Olomouc.

Nejvyšší správní soud ČR nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud ČR přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že byl zastaven v okamžiku, kdy najížděl na rychlostní silnici, avšak ještě v okamžiku, kdy byl na jejím nájezdu, který dle přesvědčení stěžovatele časovému zpoplatnění nepodléhá.

K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud ČR uvádí, že seznam pozemních komunikací, jejichž užití podléhá časovému přestupku, byl v době spáchání přestupků stěžovatelem stanoven v příloze č. 2 vyhlášky č. 435/2012 Sb., a předmětný úsek R35 podléhající časovému poplatku byl v tomto seznamu vymezen jako Mohelnice, jih – Křelov (exity 235 – 261). Z této vyhlášky tak vyplývá, že časovému poplatku podléhá nejen užití této rychlostní silnice, ale také její exit, tj. nájezd a sjezd z této pozemní komunikace. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud má za to, že nájezd, na kterém byl zastaven, nepodléhá časovému zpoplatnění a tato jeho námitka není důvodná.

Skutečnost, že byl stěžovatel zastaven předtím, než užil samotnou komunikaci R 35, nemá pro posouzení věci význam, neboť podstatné je to, že stěžovatel užil nájezd na tuto komunikaci podléhající časovému zpoplatnění, aniž by uhradil časový poplatek, čímž nesplnil povinnost danou ustanovením § 21e odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích a dopustil se přestupku podle § 42a odst. 2 písm. a) téhož zákona. To, že se stěžovatel tohoto přestupku dopustil, dále vyplývá z vymezení místa přestupku v Protokolu o důvodném podezření z porušení právních předpisů ze dne 2. 2. 2014 a Úředního záznamu z téhož dne, v němž je jako místo spáchání přestupku uveden 235,5 km R 35 ve směru na Olomouc.

O tom, že se stěžovatel předmětného přestupku dopustil, svědčí i tvrzení samotného stěžovatele v kasační stížnosti, v níž uvádí, že byl zastaven v momentě, kdy najížděl na rychlostní silnici, tj. sám stěžovatel připouští, že hodlal použít předmětnou rychlostní silnici podléhající časovému zpoplatnění.

Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud pochybil, pokud se nezabýval žalobní námitkou týkající se místa zastavení jeho vozidla. Stěžovateli je proto třeba přisvědčit v tom, že krajský soud pochybil, když s poukazem na některé rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR dospěl k závěru, že nelze přenést dokazování až ke krajskému soudu a nezabýval se žalobní námitkou týkající se místa zastavení vozidla stěžovatele. Toto dílčí pochybení krajského soudu však podle Nejvyššího správního soudu ČR není natolik závažné, aby vedlo k nezákonnosti a zrušení jeho rozsudku.

Nejvyšší správní soud ČR shledal kasační stížnost nedůvodnou a dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

(citované usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 7. září 2016 sp. zn. 4 As 130/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nabízí právní služby ze správního práva v oblasti přestupků a správních deliktů.

Trestný čin spáchaný v Olomouci potvrzen Nejvyšším soudem ČR

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k trestnému činu spáchaném recidivistou v Olomouci.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 4 T 238/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb., přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Nejprve obviněný jako řidič užíval dne 10. 12. 2014 k jízdě po pozemních komunikacích osobní motorové vozidlo s odcizenými registračními značkami, které převzal od dosud neustanovené osoby k užívání na dobu 5 dnů, ačkoli byl srozuměn s tím, že předmětné vozidlo, jehož spínací skříňka byla poškozena tak, že byla vylomena a v panelu pod volantem čněl vytržený svazek drátů elektroinstalace, bylo předtím odcizeno, a vozidlo řídil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 4 T 174/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 55 To 8/2009 mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, který byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2010 zkrácen o 6 měsíců, a jehož předpokládaný konec by měl nastat dne 12. 8. 2015, přičemž dne 15. 12. 2014 řídil vozidlo. Při kontrole Policií ČR se podrobil lékařskému vyšetření a odběru krve a provedeným rozborem byla v jeho krevním vzorku prokázána přítomnost metamfetaminu, amfetaminu a kyseliny tetrahydrocannabinol karboxylové, kdy v době řízení motorového vozidla, s ohledem na zjištěnou koncentraci návykových látek v jeho těle se nacházel ve stavu intoxikace metamfetaminem, v důsledku čehož byl ve stavu vylučujícím bezpečně řídit motorové vozidlo.

Dne 23. 4. 2015 v Olomouci řídil osobní motorové vozidlo, byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR Obvodní oddělení policie Olomouc. Při kontrole byl u něho proveden orientační test na přítomnost návykových látek s pozitivním výsledkem na amfetamin, přičemž byl ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání motorového vozidla, a vozidlo řídil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 4 T 174/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 55 To 8/2009 mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let, který byl usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2010 zkrácen o 6 měsíců, a jehož předpokládaný konec měl nastat dne 12. 8. 2015, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 4 T 322/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 68 To 57/2015 odsouzen mimo jiné za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.

Za první jednání byl obviněný podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.

Za druhé jednání byl obviněný podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 4 T 238/2015, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 68 To 347/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, kterým byl advokát, dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že předmětným jednáním nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť absentoval jeho úmysl daný přečin spáchat.

Obviněný se domnívá, že při ukládání druhu trestu nebyla respektována ustanovení § 39 tr. zákoníku a § 55 odst. 2 tr. zákoníku, protože soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, jímž byl advokát dle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále na Nejvyšším soudu ČR nutnost posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná, že dovolání dle ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Advokát v Olomouci uvádí, že dle dovolacího důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Nejvyšší soud ČR po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v podaném odvolání, se kterými se již dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí.

Obviněný má zato, že v řízení nebylo prokázáno zavinění a nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť zcela absentoval jeho úmysl trestný čin spáchat.
Verzi obviněného již soud prvního stupně považoval za vyvrácenou a v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a vyložil, které skutečnosti vzal po provedeném dokazování za prokázané, s čímž se ztotožnil i soud odvolací.

Na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný musel vědět, že předmětný automobil byl kradený, že s ním nebylo něco v pořádku a že rozhodně nepocházel z legálního zdroje.

Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neobstojí také tvrzení obviněného, že při ukládání trestu došlo k pochybení, jelikož soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu.

Je třeba připomenout, že námitky proti druhu a výši uloženého trestu je možno uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud ČR nenabyl pochybností o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

(citované Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2016 č. j. 4 Tdo 869/2016-20)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že za recidivu ve smyslu trestního práva jde v situaci, kdy pachatel spáchá další trestný čin až po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí o spáchání předchozích trestných činů.

Nesprávný postup státu vedl k nezákonnému zákazu výkonu advokátní praxe

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém byla stěžovatelka poškozena nezákonným postupem státu na základě řízení, které jí zakázaly činnost výkonu advokátní praxe.

Rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 2006, byla stěžovatelka, vykonávající činnost advokátní praxe, shledána vinnou pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokátní praxe na dobu tří let.

K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2007 tak, že napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a znovu uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, nově ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokacie v trvání dvou let.

Na základě prvního dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu. Krajský soud znovu rozhodl a stěžovatelku nově uznal vinnou ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona a nově ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky, jakož i k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu advokátní praxe v trvání dvou let.

Následné dovolání vedlo Nejvyšší soud ČR k opětnému zrušení rozhodnutí krajského soudu. Na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a stěžovatelku v plném rozsahu zprostil obžaloby. Po téměř šesti letech od zahájení trestního stíhání se tak stěžovatelka dočkala pravomocného zprošťujícího rozhodnutí.

Trestní stíhání stěžovatelky tedy trvalo 5 let a 8 měsíců, přičemž rozsudkem odvolacího soudu, který nerespektoval první kasační rozhodnutí soudu dovolacího, bylo dvakrát zasaženo do majetkové i nemajetkové sféry stěžovatelky – jak bezdůvodným vedením trestního řízení a jeho nepřiměřenou délkou, tak i tím, že pro existenci pravomocných rozhodnutí stěžovatelka ve dvou etapách vykonala celý trest zákazu výkonu činnosti advokátní praxe.

Stěžovatelka je přesvědčena, že Česká republika porušila nepřiměřeně dlouhým, nezákonným a bezdůvodným trestním stíháním její práva a proto se v řízení před obecnými soudy žalobou proti státu domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu. Celkově v tomto řízení požadovala částku ve výši 1 350 000 Kč (1 200 000 Kč náhrada za nemajetkovou újmu, 150 000 Kč náhrada za nesprávný úřední postup). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) jí přiznal za nezákonné rozhodnutí pouze ¼ a za nesprávný úřední postup 1/3 požadované částky. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) jako odvolací soud přiznané finanční zadostiučinění výrazně snížil, neboť trestná činnost podle něj nebyla natolik závažná, byť došlo k dvojímu odsouzení a vykonání trestu. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na odpovídající náhradu škody způsobené nezákonným zásahem orgánů veřejné moci, ve spojení s právem na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany dobrého jména zakotvené v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že sice deklarovaly zkrácení stěžovatelky na jejích právech, nápravu svými rozhodnutími však neprovedly v rozsahu a ústavně konformním způsobem.

Obvodní soud a následně i městský soud při svém rozhodování a vyčíslení náhrady nemajetkové újmy postupovaly podle platné právní úpravy a použily metodiku Nejvyššího soudu ČR podle stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, která pro výpočet stanovuje tabulky a algoritmy. Ústavní soud ČR je však toho názoru, že soudy měly vzít v potaz také tehdy již více než rok platný, i když zatím nikoliv účinný „nový“ občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.), který nově konstruuje nejen náhradu majetkové škody, ale právě i nemajetkové újmy (§ 2894 – § 2971).

Tento vývoj právní úpravy nelze pominout, což vyplývá například i z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3122/15: „Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví …, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity … Ústavní soud dodává, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.“ Jakkoliv se zmíněný nález týká pracovního úrazu (odčinění újmy na zdraví), zabývá se v něm Ústavní soud ČR všeobecnými předpoklady pro posouzení nemajetkové újmy.

Tato nová úprava zdůrazňuje a podporuje nezávislost soudců, která je upravena v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Soudcem musí být silná osobnost, která dokáže samostatně posoudit a zhodnotit individuálně každý konkrétní případ, aniž by k tomu jako mechanickou pomůcku potřebovala tabulky, vzorce a mechanické návody. S tím však souvisí i schopnost takový postup jasně a srozumitelně odůvodnit a zaštítit odbornou autoritou.

Požadavek na individuální posouzení se však v případě městského soudu zúžilo na pouhé konstatování základních částek, aniž by bylo vůbec patrné, jak k nim odvolací soud vůbec dospěl. Nebylo zohledněno ani to, že stěžovatelka byla podruhé pravomocně odsouzena v situaci, kdy důvodně mohla očekávat zproštění viny na základě kasačního usnesení Nejvyššího soudu ČR, začala s obnovou advokátní praxe, pročež bylo nepředvídatelně vydáno druhé odsuzující rozhodnutí odvolacího soudu, který ji výkon advokátní praxe znovu zakázal. Takový postup byl projevem nepřípustné svévole soudu.

Je-li deklarována újma, v daném případě spočívající ve ztrátě prestiže, zaměstnání v podobě výkonu advokátní praxe, ovlivnění rodinného života a zdraví, jak soudy samy konstatovaly, povinnosti k její náhradě se není možné podle ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb. zprostit, nemůže stát bagatelizovat závažnost újmy přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady; takové jednání je třeba považovat za obcházení zákona i jeho účelu.

Ústavní soud ČR proto uzavírá, že stěžovatelka byla poškozena nezákonným postupem státu. S důrazem na skutečnost že pro nerespektování závazného právního názoru vysloveného v prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu byla opakovaně odsouzena a odsuzující rozhodnutí byla posléze zrušena. Byla dotčena v právu na ochranu důstojnosti, cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). Faktickým výkonem celého dvouletého trestu zákazu činnosti výkonu advokacie, což vedlo k tomu, že opakovaně musela rozpustit svoji advokátní kancelář a ukončit činnost advokátní praxe, byla omezena v právu podnikat, a současně jí byl znemožněn výkon povolání, pro které byla vzdělána a připravena, u něhož je navíc vyžadován „čistý“ trestní rejstřík (čl. 26 odst. 1 Listiny).

Stěžovatelka, bezpochyby poškozená postupem státu v její trestní věci, důvodně očekávala odpovídající odčinění své újmy na přirozených právech. Tím, že soudy v řízení o náhradu nemajetkové újmy dostatečně nezohlednily výše uvedené zásahy, zkrátily ji v právu na spravedlivý proces. Ačkoliv dospěly k závěru, že stěžovatelka byla poškozena, nedostatečně vysvětlily, proč při zjištěném zásahu přiznaly peněžité zadostiučinění v tak nízké výši.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení § 82 odstavců 1 a 3 zákona o Ústavním soudu zrušil nejen napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, ale s ohledem na výše uvedené okolnosti rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze den 27. září 2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že pro výkon advokátní praxe musí být splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 4 a násl zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Z hlediska formálního musí jít o osobu, která je zapsána v seznamu advokátů, vedeném Českou advokátní Komorou. Podmínkami pro zápis jsou např. požadované magisterské vysokoškolské vzdělání, vykonání alespoň tříleté koncipientské praxe, složení advokátní zkoušky či bezúhonnost.

Souhlas poškozeného jako obligatorní podmínka k trestnímu stíhání za neposkytnutí pomoci

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém nebyl dán souhlas poškozeného k trestnímu stíhání obviněného manžela pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník).

Bez toho, aniž by orgány činné v trestním řízení získaly souhlas poškozeného, je trestní stíhání obviněného manžela pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustné.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, byl obviněný uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil následující jednáním.

Po předchozí hádce se svou manželkou poškozenou, která proběhla v jimi užívaném bytě, nacházejícím se ve 2. nadzemním podlaží domu, odešel z bytu a poškozená mezitím vylezla na balkónové zábradlí za účelem opravy satelitní antény a v důsledku opilosti při manipulaci přepadla, zachytila se balkónového zábradlí, neudržela se zábradlí, z balkónu spadla a dopadla vedle domu na kovovou odtokovou mříž, kde ji obžalovaný našel, neposkytl jí potřebnou pomoc, ač ji poskytnout mohl, aniž by sebe či jinou osobu vystavil jakémukoliv nebezpečí; místo pomoci odtáhl její bezvládné tělo do křovinatého a vysokého travnatého porostu blízkého lesíka, mimo cestičky a stezky a poškozenou zde zanechal, aby tak zabránil případnému poskytnutí pomoci poškozené a nalezení jejího těla dalšími obyvateli domu či záchranáři a policisty, a následně z místa uprchl; poškozená v důsledku pádu utrpěla četná poranění, a to frakturu dvou žeber, příčných výběžků 1. – 4. bederního obratle, frakturu pravé lopatky, otevřenou víceúlomkovou zlomeninu okovce levé loketní kosti, roztržení cysty levé ledviny s krvácením do prostoru za pobřišnici, přičemž k úmrtí poškozené v důsledku krvácení do prostoru za pobřišnici z roztržené cysty levé ledviny nedošlo jen díky včasně poskytnuté odborné pomoci, kdy zranění si vyžádalo okamžitý lékařský zákrok a následnou hospitalizaci. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř., jelikož proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle § 11 tr. ř. nepřípustné. Obviněný připomenul, že byl obžalován z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedeného dokazování však soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu nenaplnil a předmětné jednání překvalifikoval na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Soud se však měl dopustit porušení zákona, neboť k trestnímu stíhání pro přečin podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo byl ve vztahu k poškozenému v době spáchání činu manželem, je nutný souhlas poškozeného podle § 163 tr. ř.

Poškozená (manželka obviněného) přitom po celou dobu trestního řízení potvrzovala nevinu obviněného a s jeho odsouzením nesouhlasila, kdy mj. popírala, že by na jejím pádu z druhého poschodí měl obviněný jakoukoli účast. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti by přitom existence trestního stíhání měla být ve výlučné dispozici poškozené, právě s přihlédnutím k ustanovení § 163 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř.

Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ač tak učinit měl.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný své dovolací námitky zaměřil výhradně k pochybení soudů, které si dle něj měly po překvalifikování předmětného jednání na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas poškozeného.

Nejvyšší soud ČR k tomuto připomíná, že ustanovení § 163 tr. ř. je jistým průlomem do zásady legality a zásady oficiality. U vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k pachateli, a to ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele rovněž nepřímo postižen. Na souhlas poškozeného je třeba se výslovně dotázat, a to podle možností ještě před zahájením trestního stíhání.

Za předpokladu, že je souhlas poškozeného k trestnímu stíhání dán, postupují orgány činné v trestním řízení stejně jako v řízení o trestném činu, ohledně nějž se souhlas poškozeného nevyžaduje. Nicméně, pokud byl souhlas poškozeného k trestnímu stíhání odepřen nebo vzato zpět, jde o důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Na základě ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mj. pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), pokud jinak předmětné jednání vykazuje znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. S odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. přitom do kategorie uvedených osob bude spadat i manželka obviněného.

Dle Nejvyššího soudu ČR při změně právní kvalifikace z trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) na trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku je třeba postupovat v souladu s ustanovením § 163 odst. 1 tr. ř. a poškozenou vyzvat k vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním obviněného, případně jí k tomuto vyjádření poskytnout přiměřenou lhůtu v souladu s ustanovením § 163a odst. 2 tr. ř. Bez toho, aniž by orgány činné v trestním řízení získaly souhlas poškozeného, je trestní stíhání obviněného pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustné.

Pokud tedy orgán činný v trestním řízení posoudí skutek jako trestný čin, pro který lze obviněného stíhat jen se souhlasem poškozeného, je třeba poškozenou osobu poučit podle § 163 odst. 1 tr. ř.

Pokud k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozeného žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy souhlas byl nutný, nelze takovou situaci zjednodušeně interpretovat tak, že souhlas poškozeného není dán, neboť v takovém případě není možné dovodit jak to, že souhlas poškozeného byl dán, tak ani to, že souhlas poškozeného dán nebyl, takže žádná z uvedených variant ještě není potvrzena. Odlišný výklad by ve svém důsledku popíral právo poškozeného, které mu vzniká z ustanovení § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř.

Neudělení souhlasu s trestním stíháním poté zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení zastavit trestní stíhání obviněného podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., resp. podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.

Souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení, přičemž význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat implicitně, a to např. z okolností případu, z výpovědi svědků apod.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud ČR shora citovaná rozhodnutí Vrchního a Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2016 č. j. 3 Tdo 405/2016-29)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr znovu připomíná, že trestní stíhání mj. pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.) lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Souhlas poškozeného s trestním stíháním je pouze výjimkou ze zásad legality a oficiality, zakotvených v § 2 odst. 3, resp. odst. 4 tr. ř. Zásada legality zakotvuje, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví a zásada oficiality značí, že orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti, nestanoví-li zákon něco jiného.

Majetková podstata v insolvenčním řízení nezahrnuje odměnu, kterou získá soudní exekutor

Soudní exekutor vedl exekuci na majetek povinných, kteří dne 25. 7. 2014 v průběhu exekučního řízení, podali dlužnický insolvenční návrh. V rámci následného insolvenčního řízení bylo vydáno dne 13. 8. 2014 usnesení o předběžném opatření, jímž insolvenční soud exekutorovi povolil provést již nařízenou dražbu nemovité věci s omezením, aby byl výtěžek dosažený zpeněžením zde specifikované bytové jednotky po celou dobu k dispozici v probíhajícím insolvenčním řízení. Exekutor provedl týž den dražbu a usnesením udělil příklep vydražiteli s nejvyšším podáním ve výši 360 000 Kč.

Dne 19. 11. 2014 byl insolvenčním soudem zjištěn úpadek. Dne 28. 11. 2014 vydal exekutor usnesení, tzv. malý rozvrh podle § 337 a násl. o. s. ř., kterým rozhodl o rozdělení výtěžku provedené exekuce – od vymožené částky 360 000 Kč podle § 46 odst. 7 exekučního řádu odečetl náklady exekuce ve výši 75 356 Kč a zbývající částku 284 644 Kč určil k vydání insolvenčnímu správci úpadců.

Proti tomuto usnesení soudního exekutora se insolvenční správce odvolal a odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí změnil tak, že se insolvenčnímu správci vydává celá vymožená částka 360 000 Kč, tedy výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce.

Exekutor a oprávněný z exekuce podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které dovolací soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR [zejm. s usnesením ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (R 32/2015)] a neshledal důvody, aby se od právního názoru plynoucího z uvedeného usnesení odchýlil.

Proti usnesení odvolacího a dovolacího soudu podal exekutor ústavní stížnost, v níž uvádí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, zejména právo na majetek a na spravedlivý proces. Obecné soudy se podle něj dopustily nepřípustného „normotvorného“ výkladu kogentního ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, které aplikovaly v rozporu s jeho zněním, resp. rozhodly se jej neaplikovat v celém jeho znění.

Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že ve věci jde o konkurenci dvou ustanovení, a to § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 odst. 1 insolvenčního zákona, považuje soudního exekutora za „řadového věřitele“, který měl svoji pohledávku spočívající v odměně a nákladech exekuce řádně přihlásit v insolvenčním řízení.

Je nepochybné, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do oprávněných zájmů exekutora na odměnu a náhradu nákladů, jež dosud „ze svého“ vynaložil k provedení exekuce, neboť jimi byly výrazně omezeny, ne-li zcela vyloučeny, jeho možnosti, jak se odměny domoci.

Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že jde o aktivní legitimaci založenou na základě jiného zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně pravomocným rozhodnutím v řízení, v němž sice exekutor nevystupoval jako účastník, ale jímž bylo zasaženo do jeho oprávněných zájmů, resp. základních práv, v podobné intenzitě, jako by jím byl.

Ústavní soud ČR nejprve zrekapituloval rozhodovací praxi soudů, která plyne z usnesení zahrnuté do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 32/2015, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání soudního exekutora proti rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil exekutorovo rozhodnutí, tzv. malý rozvrh výtěžku zpeněžení majetku povinného, a uložil mu, aby celý výtěžek exekuce poukázal insolvenčnímu správci úpadců, v exekučním řízení v postavení povinných.

V rozhodnutí uvádí následující: „V této věci dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to shora citovaného ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Jestliže insolvenční zákon říká, že „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“ (zásada poměrného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele úpadce. Tímto věřitelem je nutně i soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 ex. řádu.

V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému – úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, jak správně dovozuje dovolatel „v řadě s ostatními věřiteli“. V opačném případě (rozhodnutím podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a vydáním vymoženého plnění po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ex. řádu v jeho doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu (účinného od 1. 11. 2009), které zní: „Je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.“

Ustanovení § 5 insolvenčního zákona (účinného od 1. 1. 2008) zakotvuje zásady insolvenčního řízení a zní: „Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.“

Zákonodárce v návaznosti na přijetí insolvenčního zákona novelizoval exekuční řád, v němž zakotvením ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst. 6) stanovil určitý postup (nejen) pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení. V tomto ustanovení je explicitně uvedeno, že exekutor si smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce.

Obecné soudy vycházely v napadených rozhodnutích z právního názoru a závěru vysloveného v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ČR, který však Ústavní soud ČR považuje za nedostatečně odůvodněný. Je-li nosným argumentem napadených rozhodnutí odkaz na usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, je nezbytné zkoumat především, zda toto odkazované rozhodnutí obsahuje ústavněprávně akceptovatelnou argumentaci.

Ústavní soud ČR však dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR provedl výklad dvou kolidujících právních norem jednoduchého práva nedostatečně důkladně, a že odůvodnění jím vyslovených právních závěrů ústavněprávním požadavkům na obsah a kvalitu nevyhovuje.

Provedením systematického výkladu za použití obecných pravidel lex specialis derogat legi generali a lex posteriori derogat legi priori se jeví jednoznačnou aplikační přednost ustanovení exekučního řádu přijatého „v reakci na nový insolvenční zákon“, a to tím spíše, že přímo upravuje řešenou situaci, a odlišný závěr by v podstatě obsah právní normy obsažené v § 46 odst. 7 ex. řádu vyprázdnil.

Ústavní soud ČR v tomto směru přisvědčuje argumentu stěžovatele, že obecné soudy, pokud záměrně neaplikovaly výslovné znění kogentní normy zákona stanovící určitý postup, dopouštějí se svévole, neboť jim nepřísluší právo „ignorovat“ text zákona.

Projevem nepřípustné svévole je rovněž závěr Nejvyššího soudu ČR v citovaném usnesení, že exekutora je nezbytné považovat za „řadového věřitele“ a vyžadovat, aby své nároky vymáhal v insolvenčním řízení spolu s ostatními věřiteli.

Východiskem pro posouzení oprávněnosti požadavku na zaručenou odměnu exekutora je úvaha, že soudní exekutor a insolvenční správce vykonávají v zásadě obdobnou činnost; cílem obou je zajistit uspokojení přihlášených věřitelů prostřednictvím autoritativního nakládání s majetkem povinného (resp. úpadce), za což jim náleží odměna. Je však zjevně neopodstatněné, aby insolvenční správce měl za tuto svoji činnost odměnu v podstatě zajištěnu, zatímco exekutor se ocitá ve stavu nepředvídatelnosti a nejistotě, zda se své odměny (a rovněž hotových výdajů, které k uspokojení věřitele vynaložil) kdy dočká, a v jaké výši.

Ústavní soud ČR neshledává žádný podstatný rozdíl mezi situací, kdy je dražen majetek povinného exekutorem a kdy insolvenčním správcem, nevidí proto důvod, aby byla za tuto činnost insolvenčnímu správci odměna zajištěna formou prvořadé zapodstatové pohledávky, zatímco exekutor by odměnu za tuto činnost musel vymáhat jako řadový věřitel.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces stěžovatele a napadená rozhodnutí zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že nabízí v právní poradně v Olomouci právní služby pro podání insolvenčního návrhu, rovněž pro obranu proti tzv. „šikanózním“ insolvenčním návrhům věřitelů, zajišťuje komplexní právní službu pro podání návrhu na oddlužení (osobní bankrot) a mnoho další odborné právní pomoci.

Hockey club Olomouc a odmítnuté dovolání Nejvyšším soudem ČR

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 8. 2015, č. j. 15 C 176/2015-16, nepřiznal osvobození od soudních poplatků žalobci Hockey club Olomouc, občanské sdružení, se sídlem v Olomouci v řízení ve věci vedené proti žalované HC Olomouc s. r. o., se sídlem v Olomouci, ve kterém se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 6 044 550 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

Hockey club Olomouc Okresnímu soudu v Olomouci ani v prodloužené lhůtě nepředložil náležitě vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a neprokázal tak existenci okolností, jež by přiznání osvobození v jeho případě odůvodňovaly.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 69 Co 338/2015-37, zmíněné rozhodnutí okresního soudu k odvolání Hockey club Olomouc potvrdil. Hockey club Olomouc v odvolacím řízení doplnil požadované dokumenty, z nichž podle jeho názoru vyplývalo, že je namístě jej přinejmenším částečně osvobodit od soudních poplatků, odvolací soud ovšem konstatoval, že beneficium osvobození ve smyslu § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolateli přiznat nelze, neboť v dané věci zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo.

Domáhá se totiž vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jehož se žalované mělo dostat tím, že od Českého svazu ledního hokeje obdržela částku, která po právu náležela žalobci.

Na základě takto vylíčeného skutkového stavu ovšem k utvoření závazku z bezdůvodného obohacení mezi Hockey club Olomouc a HC Olomouc s. r. o. dojít nemohlo, poněvadž plnil-li Český svaz ledního hokeje žalované nedluh, vzniklo příjemkyni sporné částky bezdůvodné obohacení, avšak toliko na úkor toho, kdo plnění poskytl, nikoli k tíži žalobce.

Proti tomuto usnesení brojil Hockey club Olomouc dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, v němž upozorňuje, že (jak bylo předestřeno v žalobě) Český svaz ledního hokeje vzpomínanou částku na účet žalované převedl, jelikož se řídil jejím (protiprávním) pokynem.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud ČR zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Advokát JUDr. Lubor Ludma k řízení v Olomouci doplňuje dotčenou právní úpravu.

Dle § 241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále v o. s. ř. stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (konkrétně notářským řádem).

Dle § 237 o. s. ř. je dovolání v civilním soudním řízení přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li zákonem stanoveno jinak.

Nejvyšší soud ČR již v minulosti opakovaně vyložil, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. jde zpravidla tehdy, je-li již ze samotných tvrzení účastníka, z toho, co je soudu známo z obsahu spisu či jiné úřední činnosti, nebo z toho, co je známo obecně, bez dalšího nepochybné, že vznesenému požadavku nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015).

Ačkoli lze dovolateli dát za pravdu potud, že právní kvalifikace nároku není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, případně rozsudek téhož soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014).

Právo Hockey club Olomouc na náhradu škody způsobené žalovanou totiž ze žalobních tvrzení v posuzované kauze nevyplývalo ze stejného důvodu, proč nebylo ve vztahu mezi těmito subjekty myslitelné usuzovat na existenci závazku z bezdůvodného obohacení. Plnil-li Český svaz ledního hokeje nikoli Hockey club Olomouc (svému údajnému věřiteli), nýbrž žalované, vůči níž žádný dluh neměl (jak uvádí dovolatel), nemohl tím být přivozen zánik obligace mezi Hockey club Olomouc a Českým svazem ledního hokeje.

Majetkový stav Hockey club Olomouc před okamžikem plnění a po něm se tudíž nikterak nezměnil, pročež na jeho straně nedošlo ke vzniku majetkové újmy, jež je společným předpokladem důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení i práva na náhradu škody.

Předestřené závěry platí bez ohledu na to, kdo dal Českému svazu ledního hokeje k provedení sporného převodu pokyn, a úvaha odvolacího soudu, dle níž na základě skutkového stavu vylíčeného v žalobě projednávanému návrhu nebylo lze vyhovět, tedy obstojí jako korektní.

Jelikož byla dovolatelem označená právní otázka v napadeném usnesení posouzena způsobem konformním s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, muselo být předmětné dovolání odmítnuto coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. července 2016 sp. zn. 28 Cdo 185/2016)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že náklady řízení jsou dle § 137 o. s. ř. zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle.
Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného notářským řádem anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zákonem o patentových zástupcích.

Ochrana zaměstnance při řetězení pracovních poměrů

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k principu, na základě něhož neinicioval-li ani zaměstnanec ani zaměstnavatel řízení o určení (ne)splnění podmínek pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, pak se pracovní poměr změnil tak, jak předpokládá § 39 odst. 5 zákoníku práce, tj. z řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, na pracovní poměr na dobu neurčitou.

Dne 19. 11. 2007 rozsudkem č. j. 14 C 175/2007-32 Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „nalézací soud“) v řízení proti Základní škole Žďár nad Sázavou (dále jen „žalovaná“ či „vedlejší účastnice“) zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr uzavřený mezi žalobkyní a žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 trvá.

Dne 12. 5. 2009 rozsudkem č. j. 15 Co 196/2008-48 Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 14 C 175/2007-32 potvrdil. Dne 19. 10. 2010 rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 4532/2009 Nejvyšší soud ČR (dále jen „dovolací soud“) k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2009 č. j. 15 Co 196/2008-48 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dne 22. 3. 2011 rozsudkem č. j. 15 Co 196/2008-111 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 14 C 175/2007-32 potvrdil. Konstatoval, že žalobkyně v propadné lhůtě oznámila zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, toto oznámení učinila písemně a žalované ho doručila. V takovém případě nastává zákonná fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou.

Podle soudy zjištěného skutkového stavu, stěžovatelka byla zaměstnána u vedlejší účastnice jako učitelka na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 na dobu určitou. Dohodami o změně pracovních podmínek bylo skončení pracovního poměru postupně prodlužováno.

Oznámením ze dne 11. 6. 2007 stěžovatelka sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání i po posledním dni prodloužení pracovní smlouvy. Šlo tudíž o zaměstnávání na základě tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou.

Do 1. 3. 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ustanovení § 30 zákoníku práce umožňovalo neomezené řetězení pracovních poměrů uzavíraných na dobu určitou.

Nyní platná právní úprava problematiky tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, obsažená v ustanovení § 39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) je v zásadě stejná jako dřívější úprava obsažená v ustanovení § 30 předchozího zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K otázce právní ochrany zaměstnanců zaměstnávaných na základě tzv. řetězení pracovních poměrů se Ústavní soud ČR již vyjádřil v nálezu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3323/14 tak, že by nebylo v souladu se zásadami chránícími zaměstnance, musel-li by zaměstnanec, přesvědčen o nesprávnosti postupu zaměstnavatele, kromě písemného oznámení zaměstnavateli iniciovat svým návrhem ještě soudní řízení umožňující mu dosažení účinků domněnky, kdežto zaměstnavatel by mohl zůstat po celou dobu pasivní.

Na základě všech úvah o řetězení pracovních poměrů, ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3323/14, tedy že oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami § 39 zákoníku práce (resp. § 30 zrušeného zákoníku práce č. 65/1965 Sb.), že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával a nebyla-li ani zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle § 39 odst. 5 zákoníku práce, pak nelze uzavřít jinak, než, že v konkrétním případě jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.

Pro právě projednávaný případ to znamená, že neinicioval-li ani zaměstnanec ani zaměstnavatel řízení o určení (ne)splnění podmínek pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, pak se pracovní poměr změnil tak, jak předpokládá § 39 odst. 5 zákoníku práce, tj. z řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, na pracovní poměr na dobu neurčitou.

Ústavní soud ČR připomíná, že definičním znakem tzv. závislé práce (srov. § 2 odst. 1, 5 zákoníku práce), a pracovněprávních vztahů vůbec, je nerovnovážné postavení smluvních stran, přičemž zaměstnavatel vystupuje jako strana silnější, zatímco zaměstnanec se nalézá ve slabším postavení. Je úkolem nejen zákonodárce, ale též státních orgánů, včetně soudů, aby právní úpravou a její aplikací byly eliminovány nežádoucí sociální důsledky této faktické nerovnováhy. V posuzované věci obecné soudy při svém rozhodování nedostatečně přihlédly k tomuto specifickému charakteru pracovněprávního vztahu a tři interpretaci příslušných ustanovení zákoníku práce, týkajících se tzv. řetězení pracovních poměrů, preferovaly toliko zájmy zaměstnavatele.

Ústavní soud ČR ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům v řešení sporných případů příliš formalistický postup. Též zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Je zřejmé, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla přijata dne 18. 10. 2013, resp. dne 18. 11. 2014 a dne 16. 6. 2015, tj. dříve, než byl přijat výše citovaný nález ze dne 8. 12. 2015.

Ústavní soud ČR je však toho názoru, že ochrana základních práv stěžovatelky vyžaduje aplikaci nosných důvodů tohoto nálezu i v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným před jeho přijetím. Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že vyhovění ústavní stížnosti je zásahem do legitimního očekávání vedlejší účastnice plynoucího z pravomocně ukončeného řízení rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 14 C 175/2007-32, stejně jako do požadavku právní jistoty odrážejícího se v zásadě, že pravomocně ukončené řízení nemá být znovu otevíráno. Přesto však vyhovění ústavní stížnosti stěžovatelky nebude pro vedlejší účastnici jako právnickou osobu znamenat nepřiměřenou tvrdost. Z uvedeného nutno učinit závěr, že ústavní stížností napadená rozhodnutí v konečném důsledku porušila základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, garantované článkem 90 Ústavy ČR, ve spojení s článkem 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud ČR ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl, a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 2703/15)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že pracovní právo je jedno z mála odvětví soukromého práva, u něhož převládá kogentní právní úprava. Od zákoníku práce se lze odchýlit pouze, pokud je toto odchýlení k dobru či ke zlepšení pozice zaměstnance v rámci pracovněprávního vztahu.

Správní soud v Olomouci a chyby řízení řešené u Nejvyššího správního soudu ČR

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma ke správnímu řízení, během něhož Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „Krajský soud v Olomouci“) věcně a procesně pochybil.

Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2014, č. j. SMOL/143644/2014/OARMV/DPD/Kas, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 15. 2. 2014 neoprávněně vjel motorovým vozidlem, na Horní náměstí v Olomouci, čímž nerespektoval svislou dopravní značku „Pěší zóna“ s dodatkovým textem. Za spáchání uvedeného přestupku mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 1 500 Kč.

Žalovaný (Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci) rozhodnutím ze dne 16. 9. 2014, č. j. KUOK 84301/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) pro opožděnost zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.

V žalobě uvedl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, jelikož toto rozhodnutí nebylo žalobci oznámeno. Lhůta pro podání odvolání proto neměla být určena podle § 83 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale podle § 84 správního řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené právní předpisy: Dle § 83 odst. 1 „činí lhůta 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odvolání lze podat teprve poté, co bylo rozhodnutí vydáno. Bylo-li odvolání podáno před oznámením rozhodnutí odvolateli, platí, že bylo podáno v první den odvolací lhůty.“

Dle § 84 odst. 1 „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků…“

Svůj názor žalobce opřel o to, že jeho zmocněnec požádal správní orgán prvního stupně o doručování písemností na e-mailovou adresu. Na tuto adresu mu však nebylo doručováno, jelikož správní orgán prvního stupně nebyl schopen doručovat na elektronickou adresu s diakritikou a nadto uvedený postup považoval za obstrukční jednání, jelikož žalobce přijetí písemností nikdy nepotvrdí.

Zmocněnec žalobce přijetí písemností potvrzuje, což doložil k žalobě přiloženými printscreeny a návrhem na výslech zmocněnce. Pokud správní orgán nevypravil písemnost na elektronickou adresu, kterou dle § 19 odst. 3 správního řádu určil zmocněnec žalobce jako adresu pro doručování, nemůže doručování písemností na jinou adresu založit fikci doručení.

Krajský soud v Olomouci o žalobě již rozhodoval rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 72 A 37/2014 – 32, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 – 30, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu nevypořádání žalobní námitky a návrhů na dokazování, jež mají relevanci k otázce včasnosti předmětného odvolání.

Krajský soud v Olomouci žalobu opět zamítl. Součástí odporu žalobce byla plná moc podepsaná žalobcem pro zastupování v plném rozsahu a žádost zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu. Dne 1. 9. 2014 podal zmocněnec žalobce prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem odvolání, které žalovaný dne 16. 9. 2014 zamítl jako opožděné.

Stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť se v něm Krajský soud v Olomouci neřídil závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 2. 2016, č. j. 7 As 254/2015 – 30. Krajský soud v Olomouci se v rozsudku opět nevypořádal s tvrzením stěžovatele, dle kterého bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podáno již jako součást odporu, nevypořádal rovněž ani důkazní návrhy stěžovatele.

Nejvyšší správní soud ČR posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dovodil, že kasační stížnost je důvodná.

Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud ČR také její přípustnost z hlediska ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem ČR; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ČR.“

Ze zákazu opakované kasační stížnosti ovšem judikatura Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky, jejichž respektování zajišťuje dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu ČR.

Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. V dané věci byl přitom rozsudek krajského soudu zrušen právě z důvodu nepřezkoumatelnosti a Nejvyšší správní soudu ČR se danou věcí meritorně nezabýval.

Nejvyšší správní soud ČR se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na to, že se Krajský soud v Olomouci neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že Krajský soud v Olomouci tento závazný právní názor nerespektoval a ani v novém rozsudku se nevypořádal se žalobní námitkou, ve které stěžovatel uváděl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo podáno včas, neboť bylo součástí odporu ze dne 8. 5. 2014. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze ani dovodit, zda má Krajský soud v Olomouci za to, že k takovému odvolání nelze přihlížet, neboť bylo podáno předtím, než bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno. Nevypořádání citované námitky tak způsobuje vadu, pro kterou by bylo nutno rozsudek Krajského soudu v Olomouci zrušit.

Krajskému soudu v Olomouci bylo dále ve zrušujícím rozsudku vytknuto, že neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem, aniž by to řádně odůvodnil. Ani v tomto směru Krajský soud v Olomouci své pochybení nenapravil. Stěžovatel v žalobě předložil jako důkaz prinstcreeny, které mají prokazovat, že zmocněnec stěžovatele potvrzuje přijetí písemností, které jsou mu zasílány na e-mailovou adresu, a dále navrhl výslech zmocněnce.

Nejvyšší správní soud ČR na závěr vyčetl Krajskému soudu v Olomouci, že ze soudního spisu nevyplývá, že by Krajský soud v Olomouci po zrušení rozsudku zaslal účastníkům řízení výzvu ve smyslu § 51 s. ř. s., zda souhlasí s tím, aby Krajský soud v Olomouci rozhodl o věci samé bez jednání. Tuto výzvu zaslal Krajský soud v Olomouci pouze předtím, než v řízení poprvé rozhodoval. Takový procesní postup Krajského soudu v Olomouci je proto vadou.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ČR podle § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Olomouci v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je Krajský soud v Olomouci podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ČR.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 30. srpna 2016 č. j. 7 As 113 2016 – 23)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že poskytuje právní služby i v oblasti přestupkového práva.