ak – 5. stránka – JUDr. LUBOR LUDMA

Porušení práva na samosprávu správním orgánem

Advokát JUDr. Lubor Ludma provozující advokátní praxi v Olomouci, přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Dnes zmiňuje nález Ústavního soudu ČR směřující k porušení práva na samosprávu, které vyplývá z čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky.

Město Pelhřimov (dále jen „stěžovatel“) včas podanou ústavní stížností, že došlo k porušení jeho práva na samosprávu (čl. 8 Ústavy) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Stěžovatel spatřuje namítané porušení svých základních práv zejména v tom, že stát (správní orgán) nebyl oprávněn nařídit stěžovateli (obci) splnění povinnosti [odstranění zdroje ohrožení provozu na silnici ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“)], která mu nevyplývá přímo ze zákona. Tím údajně došlo ke zneužití vrchnostenské pravomoci ze strany státu, který namísto toho, aby uložil danou povinnost k tomu zřízené příspěvkové organizaci (Ředitelství silnic a dálnic ČR, dále jen „ŘSD“), uložil tuto povinnost jednotce územní samosprávy, vykonávající práva na samosprávu, a to ještě na její náklady.

Pokud Nejvyšší správní soud ČR takový postup správních orgánů v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí aproboval jako souladný se zákonem a věcně správný, neboť tuto povinnost stěžovatele dovodil ze zákona o obcích [§ 7, § 10 odst. 1 písm. c) a § 35], tj. z jeho povinnosti se v rámci samostatné působnosti „v zájmu obce a občanů obce“ starat „o veřejnou zeleň na veřejném prostranství“, kam nepochybně spadá i silniční vegetace ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, zatížil své rozhodnutí protiústavností.

Stěžovatel je totiž toho názoru, že uvedená povinnost se vztahuje pouze k pozemkům ve vlastnictví obce, nikoliv ve vlastnictví odlišných subjektů, neboť v opačném případě by nepřípustně, aniž by to zákon o obcích výslovně umožňoval, svým jednáním obec omezovala vlastnické právo těchto subjektů.

Na základě rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále také „silniční správní úřad“) ze dne 22. 10. 2012, bylo stěžovateli podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nařízeno odstranění zdroje ohrožení silnice a provozu na ní, spočívající ve skácení dvou kusů stromů v těsné blízkosti silnice.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčené právní ustanovení. „Silniční správní úřad zjišťuje zdroje ohrožování dálnice, silnice a místní komunikace a zdroje rušení silničního provozu na nich. Zjistí-li zdroj ohrožení jiný, než je uveden v odstavci 1, nařídí silniční správní úřad jeho provozovateli nebo vlastníku odstranění zdroje tohoto ohrožení. Nevyhoví-li provozovatel nebo vlastník zdroje ohrožení, silniční správní úřad rozhodne o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady.“

Silniční správní úřad nařídil pokácení stromů, a to stěžovateli s tím, že o „silniční vegetaci v průjezdním úseku silnice je povinna pečovat obec, neboť se jedná o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství (ve smyslu § 34 zákona o obcích), a to bez ohledu na to, kdo tyto pozemky vlastní.“

Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí, v němž namítal, že není účastníkem řízení, neboť není vlastníkem, nájemcem ani oprávněným uživatelem stromů, Ministerstvo dopravy, odbor pozemních komunikací, jako nedůvodné zamítlo s tím, že o silniční vegetaci v průjezdním úseku silnice obcí je povinna pečovat obec z toho titulu, že se jedná o veřejnou zeleň, která je součástí veřejného prostranství, a to bez ohledu na to, komu pozemky patří.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž polemizoval s uvedeným názorem správních orgánů, neboť prý neexistuje zákonná úprava, která by silniční správní úřad opravňovala k uložení předmětné povinnosti obci v samostatné působnosti.

Krajský soud konstatoval, že silniční správní úřad v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení § 35 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, ač na danou situaci dopadá přímo ustanovení § 35 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť výslovně hovoří o „nebezpečí spočívajícím v pádu stromů na komunikaci v důsledku přírodních vlivů.“ Dle krajského soudu ovšem toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí krajského úřadu.

K námitce stěžovatele, že není vlastníkem předmětných stromů, krajský soud uvedl, že stěžovatel „jako obec nepochybně pečuje o veřejnou zeleň. Jedná se o zeleň nacházející se na veřejně přístupných prostranstvích v intravilánu obce, přičemž plochy veřejné zeleně mohou být vlastněny i subjekty odlišnými od obce.“ Krajský soud proto uzavřel, že „pokud uložení opatření (stěžovateli) odůvodnil krajský úřad tím, že (stěžovatel) jako obec pečuje a provádí údržbu veřejné zeleně…se jeví zdejšímu soudu jako racionální a v souladu s citovanou právní úpravou.“

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž předestřel obsahově velmi podobné námitky, jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud ČR ji nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Činnost státu zasahující do činnosti územně samosprávných celků, a tedy do výkonu práva na samosprávu, je limitována principem legality (zákonnosti), jenž je explicitně vymezen jednak v čl. 101 odst. 4 Ústavy, dle něhož zásah státu je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje a je-li proveden zákonem stanoveným způsobem, jednak v tzv. výhradě zákona (čl. 104 odst. 1 Ústavy), jež státu umožňuje samostatnou působnost územně celků, vykonávajících práva na samosprávu, ústavně konformním způsobem regulovat pouze zákonem.

Dle názoru Ústavního soudu ČR však Nejvyšší správní soud ČR (a před ním ani krajský soud) a samotný silniční správní úřad tyto limity v nyní projednávaném případě stěžovatele nerespektovaly, neboť připustily, že v rámci výkonu státní správy (správa na úseku silniční dopravy) mohou příslušné silniční správní úřady nařizovat obci povinnost.

Jinými slovy, orgány státní správy nepřípustně, bez výslovné zákonné opory, omezily, přesněji řečeno autoritativně stanovenou povinností vymezily a rozšířily činnost obce, spadající ovšem výlučně do její samostatné působnosti.

Ústavní soud ČR nijak nezpochybňuje názor, že „ochrana veřejné zeleně“ na veřejném prostranství je obecní (místní) záležitostí, nicméně, činnost obce v rámci samostatné působnosti, včetně normotvorné činnosti, má své limity určené principem legality (zákonnosti).

V tomto ohledu se lze ztotožnit s názorem stěžovatele, že z oprávnění obce v samostatné působnosti při „ochraně veřejné zeleně na veřejném prostranství“, coby místní záležitosti (ve smyslu ustanovení § 35 zákona o obcích), obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti „k zajištění udržování čistoty[…] zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně“ [§ 10 písm. c) zákona o obcích], nelze v žádném případě dovodit, že je také oprávněna tuto činnost přímo provádět, a to na vlastní náklady, resp. za ni nést odpovědnost.

Odpovědnost za nesplnění obecně závaznou vyhláškou stanovených povinností nicméně nese výlučně vlastník, příp. uživatel dotčeného pozemku, byť podléhá režimu veřejného prostranství.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ČR aprobací výše popsaného postupu silničního správního úřadu i názoru Krajského soudu v Brně v ústavní stížností napadeném rozsudku porušil stěžovatelova práva na samosprávu, zaručené čl. 8 Ústavy ČR ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2200/15)

Advokát JUDr. Lubor Ludma, provozující generální praxi v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci porušení práva na samosprávu nikterak nevystupoval, ale je schopen poskytnout právní radu ohledně povinností vyplývajících z údržby pozemků či jiného zásahu do vlastnického práva.

Stav zasněženého chodníku, náhrada škody a dovolání

Advokát JUDr. Lubor Ludma poskytující právní poradenství v Olomouci přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Dnes se zaměřuje nález Ústavního soudu ČR vyjadřujícímu se k přípustnosti dovolání, a náhradě škody za úraz způsobeným špatným stavem zasněženého chodníku.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2015 bylo žalovanému Hlavnímu městu Praze (dále jen „vedlejší účastník“) uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 126.878,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou žalobce utrpěl v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví vedlejšího účastníka.

K odvolání vedlejšího účastníka byl citovaný rozsudek obvodního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) změněn tak, že se žaloba stěžovatele o zaplacení částky 126.878,- Kč zamítá. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti zasněženého chodníku ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stav celého zasněženého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 citovaného zákona. Podle městského soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ani pravidel pro zimní ošetření zasněženého chodníku, obsažených v nařízení č. 39/1997 Sb. hlavního města Prahy, o schůdnosti místních komunikací (dále jen „nařízení vedlejšího účastníka“).

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo následné dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. K přípustnosti dovolání dovolací soud dále uvedl, že „Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel, postrádají uplatněné námitky charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.“

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud jako odvolací soud v jeho případě zatížil řízení vadou, kdy jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento rozpor spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, jež stěžovateli vznikla, není dána, neboť vedlejší účastník provedl údržbu zasněženého chodníku v limitech daných jeho nařízením, aniž by bylo ve věci zjištěno, zda a kdy byla zimní údržba provedena.

Stěžovatel dále namítá, že městský soud dospěl ke zcela opačným závěrům při hodnocení důkazů ohledně provedení údržby, než obvodní soud, aniž by však důkazy (výslech zaměstnance společnosti zajišťující úklid zasněženého chodníku a stěžovatele) zopakoval.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 konstatoval, že „jestliže Nejvyšší soud ČR odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nesplňující podmínky přípustnosti s odůvodněním, že jím stěžovatel v části, ve které zpochybňuje skutková zjištění, uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž směřují proti skutkovým zjištěním, čímž nelze přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit.

Z hlediska nyní posuzovaného případu Ústavní soud ČR předně konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného usnesení uvedl jako důvody odmítnutí dovolání pro nepřípustnost jednak to, že pokud jde o námitku týkající se určení kategorie chodníku, nejde o otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí, a dále z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ve zbytku dovolacích námitek se jedná o polemiku dovolatele pouze se skutkovým stavem projednávané věci.

Za této situace se tedy Ústavní soud ČR soustředil na otázku, zda skutečně ve „zbylé“ části podaného dovolání, dovolacím soudem posouzené jako zpochybňování skutkových zjištění, vznášel stěžovatel pouze námitky skutkového charakteru, a bylo tudíž namístě dovolání pro nepřípustnost z těchto důvodů odmítnout.

V dovolání ze dne 24. 8. 2015 stěžovatel totiž mimo jiné uvedl, že: „Je zjevné, že soud I. stupně dospěl ke zcela opačnému závěru, než soud II. stupně. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu se soud II. stupně odvolával na rozsudek soudu prvostupňového, když jeho závěry rozhodně nepřevzal…“

Podle názoru Ústavního soudu ČR stěžovatel v této shora citované části svého dovolání nenapadal toliko skutkové závěry. Uvedená námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týká otázky, zda se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

Obdobný závěr je, podle Ústavního soudu ČR, nutno učinit rovněž v souvislosti s tou částí dovolání stěžovatele, ve které namítá, že i v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav. Stěžovatel na tomto místě ve svém dovolání uvádí, že „bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny.“ Podle citované dovolací námitky stěžovatele bylo v posuzovaném soudním řízení prokázáno, že spad sněhu trval před úrazem stěžovatele již několik dní a tedy žalovaný měl možnost na tuto situaci chodce upozornit, přičemž na tomto místě stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3.2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, z jehož odůvodnění ve svém dovolání cituje: „Porušení prevenční povinnosti žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit“.

Ani shora uvedená námitka stěžovatele, obsažená v jeho dovolání, nesměřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, nýbrž proti právnímu posouzení odpovědnosti vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud ČR tedy pochybil při výkladu podaného dovolání, které v rozsahu námitek, nesměřujících proti zařazení předmětného zasněženého chodníku do příslušné kategorie, striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci, ačkoliv stěžovatel činil námitkami – týkajícími se nezopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a liberačního důvodu v rámci povinnosti generální prevence – sporným především právní hodnocení daného případu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, respektive jeho odůvodnění, se tudíž míjí s uvedenou argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ČR proto podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16)

Advokát se sídlem v Olomouci JUDr. Lubor Ludma, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně poskytuje právní poradenství ve věcech náhrady škody způsobené nejen úrazy po pádu v důsledku špatného stavu zasněženého chodníku.

Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci k fikci doručení v trestním řízení

JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje nález Ústavního soudu ČR vyjadřujícímu se k ústavně konformnímu použití tzv. fikce doručení v trestním řízení.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu Praha – východ.

Usnesením Okresního soudu Praha – východ (dále také jen jako „usnesení okresního soudu“) bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a byl nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále také jen jako „usnesení krajského soudu“) nebylo stěžovateli ve smyslu § 61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), povoleno navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu. V žádosti o navrácení lhůty stěžovatel uvedl, že usnesení okresního soudu neobdržel do osobní dispozice zákonným způsobem podle § 64 tr.ř. a neměl možnost se s ním seznámit.

Stěžovatel tvrdil, že v období od 13. 6. 2016 do 27. 6. 2016 byl tak silně pracovně zaneprázdněn, že si nemohl usnesení okresního soudu na poště vyzvednout a objektivně na něj mohl reagovat až ode dne 8. 7. 2016, kdy toto usnesení získal poté, co přišel nahlédnout do spisu.

Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že doručení písemnosti proběhlo řádně, neboť v daném případě nastala fikce doručení ve smyslu § 64 odst. 2 a 4 tr. ř. Krajský soud uvedený závěr odůvodnil tím, že k veřejnému zasedání, kde mělo být rozhodnuto o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil, převzal stěžovatel dne 3. 5. 2016 v místě svého bydliště řádně vyrozumění. Na tu samou adresu mu pak následně bylo doručováno i usnesení okresního soudu.

Stěžovatel ve vztahu k závěrům obsaženým v usnesení krajského soudu namítá, že doručení usnesení okresního soudu neproběhlo řádně, neboť bylo vyloučeno vhození písemnosti do schránky, které však jako výjimečný institut nemělo být v jeho případě uplatněno.

JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, doplňuje dotčenou právní úpravu. Dle § 64 odst. 2 tr. ř. „nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout.“ Dle odst. 4 „Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.“

V souvislosti s námitkou stěžovatele ohledně vyloučení vhození písemnosti do schránky po uplynutí lhůty pro její uložení odesílatelem, Ústavní soud ČR zdůrazňuje, že vznik a účinky fikce doručení jsou v ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. konstruovány tak, že nastupují již samotným marným uplynutím desetidenní úložné lhůty a nejsou zpětně ovlivňovány žádnými dalšími úkony.

Účelem vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je posílit pravděpodobnost, že písemnost, která je ve formálně právním smyslu doručena, se do dispozice adresáta dostane také fakticky.

Účelem vhození písemnosti do schránky adresáta je posílit pravděpodobnost, že adresát se dozví o tom, že mu byla písemnost doručována, a tím i pravděpodobnost toho, že písemnost se dostane do jeho faktické dispozice poté, co se stala doručenou ve formálně právním smyslu.

Ústavní soud ČR k závěru, že námitka stěžovatele, že neopodstatněné vyloučení vhození písemnosti do jeho schránky vedlo k zmeškání lhůty pro podání stížnosti proti usnesení okresního soudu, není důvodná.

Další otázkou, kterou se Ústavní soud ČR zabýval, zda se uplatní institutu náhradního doručení fikcí v případech doručování usnesení podle § 330 tr. ř. ve spojení s § 83 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se podmíněně odsouzený neosvědčil a že se nařizuje výkon podmíněně odloženého trestu, ústavně konformní.

Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci doplňuje další právní úpravu. Dle § 83 odst. 1 TZ „Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a stanovit nad odsouzeným dohled, přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1, nebo stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.“

Podle § 330 tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, rozhodne soud ve veřejném zasedání a proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci připomíná, že dle ustanovení § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání.

Usnesení, jímž bylo rozhodnuto podle § 330 tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, do tohoto taxativního výčtu nespadá.

Podle § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí.

V nyní posuzovaném případě předseda senátu Okresního soudu Praha – východ nechal usnesení o osvědčení pachatele doručit stěžovateli do vlastních rukou, aniž zároveň nařídil, že doručovanou zásilku nelze doručit náhradním způsobem, resp. fikcí. Ustanovení § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. tedy na posuzovaný případ nebylo aplikováno.

Ústavní soud ČR je však toho názoru, že v případě napadeného usnesení, jímž je rozhodnuto podle § 330 tr. ř. o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, je jediným ústavně konformním výklad, podle kterého takové rozhodnutí představuje z hlediska doručování vždy „důležitý důvod“, pro který předseda senátu ve smyslu § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. nařídí, aby se při doručování této písemnosti neužil § 64 odst. 4 tr. ř., tj. aby tato písemnost nemohla být doručena náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ČR podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS. 3026/16)

JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nefiguroval, nicméně dodává, že je schopen poskytnout právní poradenství a zastoupení ve věcech trestního stíhání.

Povinnost přihlédnout k pozdější právní úpravě správními soudy, pokud je pro pachatele příznivější

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR, který vyslovil závazný názor, že pokud rozhoduje krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinen přihlédnout k zásadě, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

Ministerstvo dopravy (dále jen „žalovaný“) změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy ze dne 2. 3. 2007 tak, že žalobce jako provozovatel taxislužby dne 4. 9. 2006 porušil § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na § 15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb. tím, že po ukončení přepravní služby nevydal cestujícím doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, za což mu byla uložena pokuta 50.000 Kč. Současně mu byla stanovena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem z 27. 9. 2013 zamítl.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) následně bránil podáním kasační stížnosti. Krom jiného stěžovatel upozornil na to, že v době podání kasační stížnosti uplynulo od doby údajného spáchání správního deliktu již sedm let. Za tuto dobu byla zúžena skutková podstata u správního deliktu spočívajícího v nevydání stvrzenky cestujícím.

Na stěžovatele by se tak podle jeho mínění měla vztahovat výjimka ze zásady zákazu retroaktivity práva uvedená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Pátý senát při svém rozhodování o kasační stížnosti dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 – 77, č. 1684/2008 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2008, č. j. 9 As 7/2008 – 55, a v dalších na tyto judikáty navazujících rozhodnutích. Postoupil proto věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Rozšířenému senátu přísluší posoudit, zda má správní soud v rámci řízení o žalobě, případně kasační stížnosti, zohlednit změnu právní úpravy, která nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí o správním deliktu a která je zároveň pro pachatele příznivější, než právní úprava účinná v době spáchání správního deliktu, resp. účinná do pravomocného rozhodnutí správního orgánu, a tedy zda se i v soudním řízení správním v rámci přezkumu rozhodnutí ve věcech správního trestání má použít zásada vyplývající z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která ukládá aplikovat pozdější právní úpravu, pokud je pro pachatele příznivější.

Tato zásada je zakotvena ve větě druhé zmiňovaného ustanovení Listiny. „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ V nyní posuzovaném případě vyvstal spor o její použití, a to nikoli v řízení o správním deliktu před správními orgány, ale až v soudním řízení správním, v rámci něhož je rozhodnutí správních orgánů přezkoumáváno.

To, že se uvedená zásada uplatní v rámci rozhodování správních orgánů o správním deliktu, tedy není v uvedené věci sporné, ačkoli byla tato zásada původně formulována pro oblast trestního práva, tedy pro řízení o trestných činech (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27).

O vině a trestu za správní delikty rozhodují správní orgány ve správním řízení. Fungování českého správního soudnictví je založeno na principu retrospektivního přezkumu a na principu kasačním, což vyplývá z § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož: „Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Rozšířený senát ovšem zároveň zdůrazňuje, že se jedná o model obecný, z něhož lze v odůvodněném případě učinit výjimku.

První výjimkou je za určitých podmínek povinnost se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany.

Rozšířený senát má za to, že výjimku z obecného modelu českého správního soudnictví představuje rovněž přezkum správních rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt. Tato výjimka je zakotvena dokonce v zákoně, konkrétně v § 78 odst. 2 s. ř. s. Na základě tohoto ustanovení není správní soud odkázán pouze na retrospektivní přezkum správních rozhodnutí a pouze na možnost zrušení správního rozhodnutí, ale na základě tzv. moderačního oprávnění může dokonce sám rozhodnout o trestu za správní delikt, případě upustit od potrestání, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky.

Správní orgány nejsou orgány, jež by naplňovaly požadavky čl. 6 Úmluvy. Jejich rozhodnutí o trestním obvinění tudíž musí být podrobeno následné kontrole ze strany soudního orgánu.

Bude-li se vzájemně poměřovat procesní pravidlo zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s., které skutkový i právní stav, z něhož správní soud vychází, konzervuje k okamžiku rozhodování správního orgánu, a ústavní zásada vyjádřená v čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, nelze než dospět k závěru o zvláštním postavení ustanovení ústavního pořádku, které je nutné vztáhnout na danou věc přednostně.

Stát je povinen uplatnit retroaktivně pro pachatele příznivější pozdější úpravu, je-li po spáchání trestného činu taková úprava zákonodárcem přijata. Smysl a účel uvedeného ustanovení Listiny je zřejmý – trestní právo je ultima ratio, tedy tím posledním, nejrazantnějším prostředkem, který stát používá k dosažení harmonie v určité oblasti společenských vztahů.

Tam, kde správní soud posuzuje právní stránku věci, proto musí mít podle rozšířeného senátu stejný právní prostor či rámec, jaký měl správní orgán. Nelze přece připustit, aby existoval významný rozdíl mezi kognicí správního orgánu v běžícím řízení, soudu přezkoumávajícího jeho výsledek a posléze zase správního orgánu, který pokračuje v řízení poté, co mu soud jeho rozhodnutí zrušil. Je-li soud nadán úplnou kasační pravomocí nejen z hlediska nezákonnosti správního rozhodnutí, vadného řízení, ale i nedostatečnosti skutkových zjištění, je zřejmé, že i hmotněprávní posouzení věci musí odpovídat aktuálnímu právnímu stavu v době jeho rozhodování. Plná jurisdikce se tedy uplatní jak co do jejího obsahu, tak co do času.

Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozhodnutí č. j. 6 A 126/2002 – 27, č. 461/2005 Sb., dovodil, že povinnost použít pozdější pro pachatele příznivější právní úpravu mají v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny jak správní orgány, tak soudy: „To, že žalobce se podle zjištění správních orgánů dopustil deliktu za účinnosti starého práva, ještě eo ipso neznamená, že mu také za tyto delikty podle starého práva může být bez dalšího uložena sankce. Takový názor by ve svých důsledcích znamenal, že tu může dojít k uložení trestu za něco, co nové právo vůbec nesankcionuje, a tedy i k přímému porušení zásady vyslovené v čl. 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod. Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy…“

Správní soudy, resp. soudy rozhodující ve správním soudnictví v I. stupni, tak mají sice roli retrospektivně přezkumnou, ale vlivem zvýšeného důrazu na naplnění všech stránek spravedlivého procesu o trestním obvinění plní spíše úlohu jakési „kvaziodvolací“ instance, která musí mít možnost sama napravit nepřípustný zásah do práv, byť takovýto zásah nebyl vůbec způsoben vadným postupem správního orgánu.

Rozšířený senát považuje svůj právní závěr za souladný s účelem a smyslem soudního řádu správního, a tedy existencí správního soudnictví, neboť jediným cílem správního soudnictví je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob.

Ze zajištění soudní ochrany poskytované v České republice na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o vině a trestu za správní delikt, tj. z pravomoci pouze zrušit rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení a nikoli rozhodnutí správního orgánu nahradit, nelze dovozovat omezení soudu v tom smyslu, že nesmí přihlédnout k pozdější pro pachatele příznivější právní úpravě, jak vyžaduje čl. 7 Úmluvy a čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny.

Rozšířený senát dodává, že výše vyslovené závěry neplatí pro Nejvyšší správní soud ČR, neboť ten je orgánem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku. Rozhodnutí krajského soudu o žalobě je pravomocným výsledkem soudního přezkumu, včetně uplatnění plné jurisdikce. Proto v rámci řízení o kasační stížnosti již nemůže být zohledněna právní úprava, která by nabyla účinnosti poté, co právní moci nabylo rozhodnutí krajského soudu, i kdyby byla pro pachatele příznivější.

Rozšířený senát na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

(citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 5 As 104/2013 – 51)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní pomoc v řízení ve věcech přestupků či jiných správních deliktů před správními orgány či soudy.

Nesprávný postup při omezení svéprávnosti

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje nález Ústavního soudu ČR, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, v řízení o omezení svéprávnosti posuzované.

Krajský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 3. 2016 zastavil řízení o odvolání města Smečno (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 10. 2015 ve věci omezení svéprávnosti, jímž bylo rozhodnuto tak, že se vedlejší účastnice (dále jen „posuzovaná“) jako posuzovaná neomezuje ve svéprávnosti, a současně byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 1980 jímž byla podle tehdejších předpisů zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem posuzované byl podle § 465 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) ponechán stěžovatel, který hájil její zájmy jako tzv. „veřejný opatrovník“, s tím, že je oprávněn a povinen zastupovat ji ve všech právních jednáních. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.

Pro účely odvolacího řízení soud s odkazem na konflikt zájmů mezi posuzovanou a stěžovatelem jako hmotněprávním opatrovníkem ustanovil posuzované pro kolizního opatrovníka, který vzal následně odvolání jménem posuzované v plném rozsahu zpět a odvolací soud napadeným usnesením řízení zastavil. V odůvodnění vyšel ze subsidiarity omezení svéprávnosti a premisy, že omezení svéprávnosti je třeba stanovit pouze v rozsahu nezbytném k ochraně práv dané osoby. Odvolací soud zohlednil podmínky, v nichž posuzovaná v současné době žije, zvážil, zda jí bez omezení svéprávnosti reálně hrozí nějaká závažná újma.

Proti usnesení krajského soudu o zastavení odvolacího řízení se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 17. 5. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud ČR zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a navazujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to jak ve vztahu vůči posuzované, tak i ve vztahu k němu jako hmotněprávnímu opatrovníkovi.

Odvolací soud se podle stěžovatele účelově vyhnul meritornímu projednání odvolání, navíc jej fakticky vyloučil z účasti na řízení, neboť na jím podané odvolání reagoval ustanovením kolizního opatrovníka, který vzal odvolání jménem posuzované zpět, aniž by ji navštívil, shlédl či jinak kontaktoval. Bezprostředně poté, co stěžovatel sdělil soudu, že na odvolání trvá, byl ustanoven kolizní opatrovník, který učinil jediný procesní úkon – vzal podané odvolání zpět.

Obecný soud porušil základní právo stěžovatele (i vedlejší účastnice) na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zastavil-li odvolací řízení za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení svéprávnosti, nicméně poté nově jmenovaný kolizní opatrovník (nikoliv opatrovník „veřejný“) vzal podané odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud měl ovšem podle závěru Ústavního soudu ČR v duchu pravidel spravedlivého procesu projednat odvolání meritorně a to s přihlédnutím k povaze věci.

Předmětem řízení je totiž esenciální otázka – omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopen samostatného života. Odvolací soud měl zohlednit, že hmotněprávní opatrovník (stěžovatel) působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět jednoduchým podáním obsahujícím toliko obecné úvahy.

K závěru o protiústavnosti napadeného usnesení významně přispěly okolnosti věci. Předmětem rozhodování bylo omezení svéprávnosti, tedy problematika, která se týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod. Odvolací soud navíc zastavil řízení bez meritorního projednání odvolání za situace, kdy existoval zjevný konflikt zájmů dvou opatrovníků – hmotněprávního opatrovníka, který posuzovanou dlouhodobě zastupuje a pečuje o ochranu jejích práv, a kolizního opatrovníka, který byl posuzované ustanoven výhradně pro odvolací řízení a jehož role skončila jeho zastavením poté, co vzal odvolání podané hmotněprávním opatrovníkem (stěžovatelem) „jménem“ posuzované zpět.

Odvolací soud podle závěru Ústavního soudu ČR nezohlednil dostatečně okolnosti spočívající v tom, že posuzovaná byla předtím po takřka 35 let zbavena způsobilosti k právním úkonům.

Ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely řízení vyplynulo, že je posuzovaná postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma, nabyté dovednosti nijak nerozvíjí, spíše je pozvolna ztrácí. Podle znalce si není schopna zajistit své základní životní potřeby ani finančního hospodaření, nerozumí povaze příjmů a výdajů, pojmu majetku, jeho správě ani přijímání závazků, rovněž není schopna porozumět významu institutu manželství.

Kolizní opatrovník byl jmenován během několika dnů, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil okolnostmi konkrétního případu. Za těchto okolností hodnotí Ústavní soud ČR ryze formalistický postup Krajského soudu v Praze z pohledu dodržení žádoucího standardu ochrany základních práv a svobod jako natolik deficitní, že musel zasáhnout do jeho rozhodovací činnosti.

Krajský soud v Praze při odepření meritorního projednání věci nedostatečně přihlédl k esenciálnímu významu institutu svéprávnosti a zásahu do osobnostní integrity v důsledku jejího přezkumu soudem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dotčenou právní úpravu. Podle § 57 odst. 1 OZ může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 OZ lze omezit svéprávnost jen v zájmu člověka a podle odst. 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření.

Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka. I z tohoto důvodu občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 „zakázal“ úplné zbavení svéprávnosti.

Přístup obecných soudů, jaký byl zvolen v projednávané věci, je neudržitelný rovněž ve světle právního režimu dalšího pobytu v ústavní péči. Pokud je v ní umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití právní úpravy tzv. „detenčního řízení“ (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 OZ.

Za současné úpravy má však každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. OZ.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stížnosti bylo vyhověno, Ústavní soud ČR podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ČR usnesení zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. IV. ÚS. 1580/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr uvádí, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní poradenství ohledně právních jednání osob stižených duševní poruchou.

Práva rodičů a nejlepší zájem dítěte

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před soudy České republiky. Tentokráte připomíná nález Ústavního soudu ČR ve věci ochrany práva rodičů, rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Advokát v Olomouci dodává znění čl. 32 odst. 4 Listiny: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

V řízení před obecnými soudy vyšly najevo následující skutkové okolnosti. V listopadu 2008 se stěžovateli narodila dcera. V březnu 2012 soud schválil dohodu stěžovatele (biologického otce) a matky nezletilé o svěření nezletilé do péče její matky. O tři roky později, v březnu 2015, matka nezletilé zemřela a soud předběžným opatřením a následně i rozsudkem svěřil nezletilou do pěstounské péče jejího zletilého polorodého bratra. K tomuto opatření soud přistoupil zejména vzhledem k tomu, že se nezletilá se stěžovatelem před smrtí matky vídala jen v malém rozsahu a jeho rodinu neznala. Postupně však došlo k výraznému zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u stěžovatele trvale žila a v místě jeho trvalého bydliště docházela do školy. K návrhu stěžovatele ze dne 31. 8. 2015 proto soud rozsudkem, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2015, nezletilou svěřil do jeho péče.

Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla nárok na příspěvek na úhradu potřeb ve výši 5 550 Kč měsíčně, který byl vedlejším účastníkem vyplácen k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se proto Úřad práce České republiky – Krajské pobočky v Příbrami (dále jen „vedlejší účastník“) u soudu domáhal stanovení výživného stěžovateli. Stěžovatel měl za to, že výživné na něm nelze vzhledem k rozsahu jeho osobní péče o nezletilou, míře, v jaké se finančně podílel na zajišťování jejích potřeb, a k jeho majetkovým poměrům spravedlivě požadovat.

O návrhu vedlejšího účastníka rozhodl Okresní soud v Berouně (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 tak, že určil, že stěžovatel byl ode dne, kdy byla nezletilá svěřena do pěstounské péče svého bratra, povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám úřadu práce.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. To bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 15. 2. 2016 fakticky zamítnuto, když krajský soud změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že navýšil dlužnou částku na výživném do okamžiku pravomocného svěření nezletilé do péče stěžovatele.

Krajský soud zejména zdůraznil, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku na úhradu potřeb přešlo právo nezletilé na výživné proti otci na stát; od toho okamžiku byl tedy z titulu výživného oprávněným stát a ve vztahu k uplatněnému nároku jsou relevantní pouze platby, které stát (úřad práce) obdržel. Byť se tedy otec alespoň zčásti na úhradě potřeb nezletilé podílel (a to jak finančně, tak osobní péčí), neuspokojoval tím nárok státu vyplývající z ustanovení § 961 odst. 2 občanského zákoníku. Dále nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce o rozporu s dobrými mravy, s tím, že v daném případě přešlo právo dítěte na výživné na stát, zatímco v případě, kdy je dítě v péči jednoho z rodičů a je rozhodováno o vyživovací povinnosti druhého rodiče, je výživné nárokem dítěte.

Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena jeho rodičovská práva zaručená Ústavou České republiky, a především čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále má za to, že napadená rozhodnutí porušují i práva stanovené v Úmluvě o právech dítěte.

Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1) byl rozhodnutím soudů zavázán ke dvojímu plnění, neboť o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilé k rukám vedlejšího účastníka soudy rozhodly navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní péčí přinejmenším od června 2015, kdy o nezletilou začal fakticky pečovat, a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb; 2) rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečně odůvodněná.

Ústavní soud ČR, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem jsou práva rodičů na společné soužití s dětmi. Právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny.

Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje práva rodičů, kterými jsou pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Článek 32 odst. 5 Listiny proto zdůrazňuje pozitivní závazky státu, které plynou i z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 evropské Úmluvy. Podle judikatury ESLP má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet (např. rozsudek ESLP ve věci Gnahoré proti Francii ze dne 19. září 2000 č. 40031/98).

Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být hlavním vodítkem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, zájem dítěte. Zpravidla lze presumovat, že právě rodiče nejlépe znají zájmy svého dítěte a svými rozhodnutími zájem dítěte hájí.

Ústavní soud ČR má s ohledem na výše uvedené za to, že základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické rodiny (nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007). Institut náhradní rodinné péče, jehož účelem je zejména výkon osobní péče o dítě člověkem odlišným od rodiče, tak musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů.

Pokud tedy jde o soudní výklad a aplikaci zákonů, které regulují či zasahují práva rodičů a vztahů s jejich dětmi, je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, a postupovat tak, aby v každém jednotlivém případě mohl být primárně zohledněn zájem dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

V nyní projednávaném případě přitom vyložené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (tedy práva rodičů), v důsledku čehož došlo i k zásahu do práv a zájmu dítěte.

Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu ČR je tak především skutečnost, že obecné soudy vydaly rozhodnutí, která překračují smysl a účel zákonných ustanovení o výživném na dítě svěřené do pěstounské péče, kterému vznikl nárok na příspěvek na úhradu potřeb, jenž je vyplácen jeho pěstounovi.

Prvotním smyslem rodinně právní zákonné úpravy je zajistit naplnění zájmu a potřeb dítěte; jedná se tedy o otázku, která je ze své podstaty založena na fakticitě, nikoli na „pouhé“ právní stránce. V projednávaném případě nebylo sporu o tom, že stěžovatel potřeby své dcery dostatečně saturoval osobní péčí a poskytoval jí dostatečné materiální podmínky; prvotní smysl zákona byl tedy naplněn.

Stěžovateli jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a – v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče – o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče.

V dané věci nebylo před soudy sporu o tom, že rozsah stěžovatelovy osobní péče o dceru se po dobu, kdy byla svěřena do pěstounské péče, postupně zvyšoval, čímž postupně naplňoval práva rodičů. Od června 2015 o ni stěžovatel pečoval po většinu času a od září 2015 u něj nezletilá již trvale žila. Přesto bylo stěžovateli napadenými rozsudky uloženo, aby platil příslušnému úřadu práce výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně až do 25. 10. 2015, kdy mu byla dcera pravomocně svěřena do péče. Ačkoliv tedy bylo v zájmu dítěte, aby se co nejdříve po smrti matky dostalo do péče svého otce, stěžovateli coby otci byla navzdory jeho osobní péči uložena povinnost hradit výživné státu. Tu nelze za daných okolností vnímat jinak než jako finanční postih za to, že stěžovatel fakticky vykonával péči o dítě včetně jeho materiálního zabezpečení namísto pěstouna, kterému stát vyplácel příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Tím však vzniká nepřijatelná situace, ve které je biologický rodič buď odrazován od osobní péče o své dítě, které bylo svěřeno pěstounovi placenému státem, anebo finančně postihován za to, že o dítě pečoval, což zásadně narušuje práva rodičů.

To, že stěžovatel je nucen poskytovat finanční plnění státu z titulu své vyživovací povinnosti k dítěti, kterou však již ve skutečnosti zcela či zčásti splnil osobní péčí, tak zasahuje i do jeho majetkových práv.

Závěry, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly, tedy vybočují z účelu sledovaného čl. 32 odst. 4 Listiny, jak byl shora vyložen, a porušují základní právo stěžovatele. Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče a výkonu práva rodičů stěžovatelem ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry. Ústavní soud ČR, který není vázán odůvodněním podaného návrhu, proto uzavřel, že v projednávaném případě došlo i k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud ČR proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, nicméně Vám může poskytnout právní služby v obdobných či jiných případech, kdy mohou být porušena práva rodičů, či není jednáno v nejlepším zájmu dítěte.

Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci k nabývání od neoprávněného

Advokát JUDr. Lubor Ludma, poskytující právní poradenství v Olomouci, k rozhodnutí Ústavního soudu ČR k ústavně konformnímu výkladu nabývání od neoprávněného.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „okresní soud“) bylo k žalobě vedlejšího účastníka určeno, že je vlastníkem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Bohatice.

Okresní soud dospěl mimo jiné k závěru, že pokud stěžovatel koupil předmětné nemovitosti od subjektu, kterému nikdy nesvědčilo vlastnické právo, je příslušná kupní smlouva absolutně neplatná, přičemž nabytí vlastnictví jen na základě tvrzené dobré víry (v zápis v katastru nemovitostí) možné není; odkázal na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR obsažené v rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006 a na usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4280/2009.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se totiž se závěry okresního soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl

Pokud jde o námitku dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, podle jeho názoru okrajově v dovolání zmíněnou, neboť stěžovatel nastolil argumentaci, s níž se již Nejvyšší soud ČR vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí, když bylo nutno vzít v úvahu i vázanost dovolacího soudu shora zmíněným rozsudkem velkého senátu, načež uzavřel, že stěžovatel nevytyčil otázku, pro kterou by na dovolání bylo možné pohlížet jako přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, dodává, že řízení bylo vedeno dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013.

Stěžovatel vytkl obecným soudům, že žádný z nich se v napadených rozhodnutích otázkou dobré víry na jeho straně nezabýval, neboť dospěly k závěru, že je-li předmětná kupní smlouva neplatná, nemohl se stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť mu k tomu nesvědčí žádný právní titul, přičemž samotná dobrá víra vznik vlastnického práva nemůže založit. Tímto postupem upřednostnily zásadu „nikdo nemůže na nikoho převést více práv, než sám má“ před zásadou dobré víry zakotvenou v § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Avšak jak plyne z judikatury Ústavního soudu ČR (konkrétně stěžovatel uvedl nálezy ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 a ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12), pokud někdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejném seznamu, musí právní řád jeho dobrou víru chránit a není žádoucí, aby veškerá rizika nesla osoba, která jednala v souladu se zákonem a v dobré víře.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že není sporu o tom, že uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitostí v dobré víře, neboť jednal s osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako vlastníkem předmětných nemovitostí, u nichž nebyla zapsána žádná poznámka spornosti, a ani z jiných okolností nevyplynulo nic, co by jeho dobrou víru narušovalo.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost, nicméně z jeho obsahu lze usuzovat, že tomu bylo pro vady spočívající v tom, že v něm stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.

Z obsahu dovolání plyne, že stěžovatel, v reakci na závěr odvolacího soudu, že „ochrana dobré víry v zápis v katastru nemovitostí se nemůže s ohledem na aktuální judikaturu a závazný právní názor v posledním kasačním rozsudku uplatnit“, poukázal na svou dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí s tím, že je třeba ji chránit. Takto dle názoru Ústavního soudu ČR dostatečně vymezil právní otázku ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Proto se Ústavní soud ČR nemohl v tomto ohledu se závěry Nejvyššího soudu ČR ztotožnit.

V kontextu průběhu řízení před obecnými soudy bylo od počátku zjevné, že stěžovatel požadoval, aby dovolací soud příslušnou právní otázku posoudil jinak, než jak předtím činil, a jak by to odpovídalo judikatuře Ústavního soudu ČR.

Ústavní soud ČR konstatuje, že ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu ČR.

Nejvyšší soud ČR se od dosud zastávaného názoru velkého senátu odmítl odchýlit, přestože z dovolání vyplynulo, že k dané otázce existuje judikatura Ústavního soudu ČR, která danou otázku řeší odlišně.

Pro účely tohoto rozhodnutí je možno ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, které Ústavní soud ČR ve vztahu k předmětné problematice (a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) konzistentně zastává.

Ochrana dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, je-li absolutně neplatná kupní smlouva, která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu.

Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatností smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí posledním nabyvatelem v řadě.

Ochrana dobré víry nabyvatele může vyloučit ochranu vlastnického práva původního vlastníka. Poskytnutí přednosti jednomu z obou požadavků tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a (s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva.

Advokát JUDr. Lubor Ludma, poskytující právní poradenství v Olomouci, vysvětluje výše uvedenou zásadu soukromého práva. Jde o původně Ulpianovu zásadu „nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má“.

Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem ČR vyhodnocena jako „neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů“, obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře.

Ústavní ochrany požívá také osoba, která při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednala v dobré víře v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ni vlastnické právo převedl, byť tak ve skutečnosti jako „nevlastník“ předmětných nemovitostí učinit nemohl.

Je nutno přisvědčit stěžovateli, jakožto eventuálně „dobrověrnému“ nabyvateli, že napadenými rozhodnutími těchto soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ČR ústavní stížností napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16)

Advokát JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní poradenství v Olomouci. Právní poradenství v Olomouci má založeno generální praxí, s dalším zaměřením mimo jiné na občanské, trestní, správní a insolvenční právo.

Námitka promlčení vznesená v rozporu s dobrými mravy státem

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k námitce promlčení vznesenou v rozporu s dobrými mravy státem.

Stěžovatelé se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhali, aby jim vedlejší účastnice (Česka republika – Ministerstvo financí) zaplatila částku 12 183 276,64 Kč z titulu náhrady škody jim vzniklé v důsledku protiústavní regulace nájemného. Jejich žaloba však byla zamítnuta na základě uplatněné námitky promlčení vznesenou státem.

Obecné soudy se dle stěžovatelů při rozhodování o akceptaci námitky promlčení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR. Stěžovatelé zejména vytýkají, že obecné soudy příliš zužujícím a účelovým způsobem interpretovaly pojem „okolností, za nichž byla námitka uplatněna“.

Podle obecných soudů stěžovatelé totiž údajně žádné takové specifické okolnosti o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy netvrdili.

Podle těchto argumentů je matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Česká republika totiž byla tím, kdo svým (ne)jednáním zapříčinil jak vznik žalovaného nároku, tak i dlouhodobou faktickou nemožnost jeho uplatnění u soudu.

Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, podle nichž měli dostatek času, aby své nároky uplatnili (postup rozporný se zásadou vigilantibus iura scripta sunt). Upozorňují totiž, že v roce 2006 zahájili celou řadu řízení, v nichž své nároky uplatnili.

Všechny jejich návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty a soud odvolací ve všech případech postup okresního soudu aproboval. Stěžovatelé navíc upozorňují, že ačkoliv tato řízení byla zahájena až po vydání nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, nebyli stěžovatelé v duchu tohoto rozhodnutí poučeni o možnostech dalšího postupu při uplatňování svých práv.

V naznačeném rozsahu Ústavní soud ČR napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. K porušením základních práv došlo postupem obecných soudů, které v rozporu s principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu ČR neuznaly argument stěžovatelů, podle něhož byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, nýbrž též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.

Ústavní soud ČR vymezil podmínky pro aplikaci podústavního práva, zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

V rovině podústavního práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 (tehdy platného a účinného občanského zákoníku), zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje znění ustanovené § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. „Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“

S „dobrými mravy“ nelze nakládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti.

Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud ČR v minulosti posuzoval i vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že „ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“ (srov. nález sp. zn. II. ÚS 309/95).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně s dobrými mravy neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Specifickou skupinu případů pak tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 2216/09 konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení, vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores (v rozporu s dobrými mravy). Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců, a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce.

V nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 došlo k další interpretaci ve smyslu, že náhrada škody vůči státu připadá v úvahu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.

Z uvedeného plyne několik dílčích závěrů, jež jsou klíčové pro posouzení právě projednávané věci. Je zřejmé, že rovněž námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy.

V době před přijetím stanoviska Pl. ÚS 27/09 (ještě v prosinci 2008) nejen obecné soudy, nýbrž i sám Ústavní soud ČR přistupovaly k otázce, za jaké období má být stát žalován toliko subsidiárně (tj. po vyčerpání efektivních prostředků nápravy), zcela rozdílně. Tvrzení odvolacího soudu, který uvádí, že „od roku 2006 tak již byl znám názor Ústavního soudu, že se pronajímatelé mohou svého nároku domáhat proti státu“, je proto ve světle uvedeného přinejmenším nepřesné.

V případě stěžovatelů navíc – s přihlédnutím ke specifickým okolnostem tohoto případu – nelze ani tvrdit, že by tito postupovali v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“, na kteroužto zásadu odkazovaly ve svých rozhodnutích zejména odvolací a dovolací soud.

Ústavní soud ČR tedy shrnuje, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu ČR toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu.

Navzdory uvedenému však výkonná moc prostřednictvím vedlejší účastnice tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy.

Ústavní soud ČR tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces i jejich právo vlastnit majetek.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ČR podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dobrými mravy se rozumí soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Napadení soudního příkazu k prohlídce automobilu ústavní stížností

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k napadenému příkazu k prohlídce automobilu matky stěžovatele vydaným soudce kvůli možnosti, že se v něm mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení.

Ústavní stížností stěžovatel brojil proti příkazu k prohlídce jiných prostor vydaný soudcem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen „soudce“) dne 15. 2. 2016. Na jeho základě mělo dojít k prohlídce motorového vozidla, které patří matce stěžovatele. Stěžovatel byl v té době podezřelý ze spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

Dne 8. 2. 2016 ignoroval příkaz policejní hlídky k zastavení vozidla a pokusil se policistům ujet. Nezvládl řízení, prorazil pneumatiku a snažil se po opuštění vozidla uprchnout. Vozidlo však stačil uzamknout. Policisté po chvíli stěžovatele dopadli. Zjistili, že na předním sedadle leží injekční stříkačka, která je z větší části naplněna neznámou bílou látkou. Zdokumentovali ji i fotograficky. Stěžovatel nicméně policistům neumožnil prohlídku vozidla. Tu odmítla i jeho matka. Policisté proto předmětné vozidlo odňali podle § 79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).

V odůvodnění napadeného příkazu k prohlídce soudce odkázal na další „automobilovou honičku” mezi stěžovatelem a policisty, ke které došlo o dva dny později dne 10. 2. 2016. Stěžovatel v tento den ujížděl policistům v jiném vozidle, ale byl dopaden. Soudce dodal, že stěžovatel v tomto případě „při otevření dveří z vozidla vypadl na vozovku, přičemž vozidlo pokračovalo v jízdě a narazilo do semaforu. Odmítl podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, jakož i zkoušce na přítomnost drog. Odmítl i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve.“

Dalším argumentem pro vydání příkazu k prohlídce byla trestní minulost stěžovatele. Dopustil se přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přečinů krádeže, porušování domovní svobody a neoprávněného užívání cizí věci ve spolupachatelství a přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky a neoprávněného užívání cizí věci.

S ohledem na právě uvedené skutečnosti soudce pokládal podezření, že se stěžovatel dopustil přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky, za důvodné. V předmětném vozidle se mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení. Žádosti o vydání příkazu k prohlídce vyhověl. Následně v příkazu k prohlídce popsal, proč by prohlídka vozidla měla být učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 160 odst. 4 trestního řádu, jelikož by mohlo totiž dojít ke znehodnocení či zničení předpokládaných důkazních prostředků. Prohlídka byla za přítomnosti stěžovatelovy matky provedena.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se příkaz zjevně zakládá na nepravdivých skutečnostech. Podle stěžovatele je nutné domovní svobodu chápat široce a za zásah do ní lze proto chápat i prohlídku osobního automobilu. V příkazu k prohlídce je uvedeno, že stěžovatel „při otevření dveří z vozidla vypadl na vozovku, přičemž vozidlo pokračovalo v jízdě a narazilo do semaforu“.

Ve skutečnosti však stěžovatel při zadržení z vozidla vůbec nevypadl. Následný střet vozidla se semaforem byl způsoben tím, že ho před opuštěním nezabrzdil, a proto se následně samovolně rozjelo.

O porušení čl. 12 Listiny jde, pokud soud jako jediný povolaný orgán k vydání rozhodnutí o zásahu do domovní svobody připustí, aby se takové jeho rozhodnutí zakládalo na nepravdivých skutečnostech.

Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve všech vyjádřeních účastníků řízení a obsahu napadeného příkazu k prohlídce i vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí nástrojů, které omezují soukromí jednotlivce, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, protože s sebou nese vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma dodává, že k omezení soukromí může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak.

Výše uvedené lze vztáhnout i na provádění prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu ustanovení § 83a trestního řádu, neboť i tyto jiné prostory jsou chráněny před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby do práva na soukromí osob nezasahovaly víc, než je nezbytně nutné.

Ústavní soud ČR také doplňuje, že z hlediska naplnění principu proporcionality je třeba, aby v příkazu k prohlídce bylo co možná nejpřesněji vymezeno to, po čem je pátráno.

Prohlídka jiných prostor může být jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedena i před zahájením trestního stíhání [§ 158 odst. 3 písm. i), § 160 odst. 4 trestního řádu]. Podle § 82 odst. 1 a 2 trestního řádu ji lze vykonat tehdy, pokud existuje důvodné podezření, že se v těchto prostorách nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

Ústavní soud ČR dále ve své judikatuře zdůraznil, že orgán, který prohlídku provádí, má povinnost uvést v protokolu o prohlídce, na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden.

Ústavní soud ČR posoudil, že je v projednávané věci možné aplikovat čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 12 Listiny. Příkaz se týkal prohlídky vozidla. Toto vozidlo navíc právně náleželo matce stěžovatele. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 Ústavní soud ČR uvedl, že se Evropský soud pro lidská práva „při interpretaci práva na soukromí v prostorové podobě (…), neomezuje jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž považují právo na respekt a ochranu obydlí, společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí, a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti, za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.“ Někdy se proto uvádí, že čl. 12 Listiny zakotvuje právo na soukromí v prostorové dimenzi.

Nutnost podrobit i prohlídku vozidla standardům vyplývajícím z čl. 8 Úmluvy a čl. 12 Listiny ostatně prokazuje i postup orgánů činných v trestním řízení v této věci. Přistoupily totiž k žádosti a následnému vydání příkazu k prohlídce vozidla jako jiných prostor v intencích § 83a trestního řádu, při jehož aplikaci je nutné pracovat i se zmíněnými ustanoveními Úmluvy a Listiny.

Stěžovatel dané vozidlo viditelně používal pro své soukromé účely se svolením své matky jako vlastnice vozidla. Podle Ústavního soudu ČR proto dané vozidlo představovalo prostor, kde mohl důvodně očekávat soukromí, které požívá ústavněprávní ochrany. Skutečnost, že vozidlo formálně patřilo jeho matce, nemůže na uvedených závěrech nic změnit, protože vlastnictví k prostoru, kde můžeme očekávat soukromí, není určující.

Z odůvodnění soudního příkazu k prohlídce podle Ústavního soudu ČR vyplývají tři hlavní argumenty pro jeho vydání.
Podle prvního z nich se stěžovatel oddává drogám (vypadl z auta, které nechal nabourat do semaforu; a nepodrobil se zkoušce na alkohol). Ze spisového materiálu Ústavní soud ČR zjistil, že státní zastupitelství se v návrhu na vydání příkazu k prohlídce věcně zaměřuje hlavně na přítomnost injekční stříkačky na předním sedadle vozidla.

Druhým argumentem pro vydání příkazu k prohlídce byla trestní minulost stěžovatele. Stěžovatel skutečně byl v minulosti vícekrát odsouzen. Byl také odsouzen za tzv. drogové delikty. Soudce sám v odůvodnění příkazu k prohlídce uvedl, že se stěžovatel v případě prvního odsouzení osvědčil ve stanovené zkušební době. Na další delikt se vztahovala amnestie prezidenta republiky a v posledním případě úspěšně uplynula zkušební doba.

Přes tyto výhrady však Ústavní soud ČR zdůraznil, že negativně hodnocené nedostatky písemného odůvodnění příkazu k prohlídce nemusí nutně představovat ústavněprávní pochybení, kvůli kterým by musel zrušit napadený příkaz a zamezit tak použití důkazů získaných během prohlídky. Je nutné se zaměřit na skutek, pro který je stěžovatel v projednávané věci stíhán.

Zajištění injekční stříkačky a jejího obsahu přitom přímo souvisí s podezřením, že se stěžovatel měl dopustit přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku.

Podle Ústavního soudu ČR příkaz k prohlídce v této věci nepředstavoval nepřiměřený zásah do stěžovatelova soukromí.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR neshledal, že by napadený soudní příkaz vedl k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto zamítl.

(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. října 2016 sp. zn. II. ÚS 1221/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dle čl. 12 Listiny je obydlí nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.

Pro účely trestního řízení je však přípustná domovní prohlídka, a to pouze na písemný odůvodněný příkaz soudce. Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

Bezpečnost státu jako důvod pro zamítnutí žádosti o státní občanství

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nálezu Pléna Ústavního soudu ČR, který dospěl k závěru, že napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, kterým je bezpečnost státu, a k jeho dosažení byly zvoleny racionální a nikoliv svévolné prostředky.

Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015 byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky. Důvodem zamítnutí byla bezpečnost státu podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství (dále také jen jako „napadené ustanovení“).

Navrhovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 1. 9. 2015 domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014. S návrhem na zrušení uvedených rozsudků se navrhovatel domáhá rovněž zrušení § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“).

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o státní občanství byla skutečnost, že stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, která si Ministerstvo vnitra v řízení o udělení státního občanství vyžádalo, obsahovala informaci, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu. Vzhledem k tomu, že šlo o informace podléhající utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), v souladu s napadeným ustanovením se nestala tato stanoviska součástí spisu a v odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra se pouze uvedlo, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu, kterým byla bezpečnost státu. V této souvislosti navrhovatel namítá, že vědomě v žádném případě bezpečnost státu nenarušuje, avšak nemá možnost se proti postupu podle napadeného ustanovení účinně bránit.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že se stanovisky Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky se nemohl seznámit, nic proti nim uvést, či namítnout a zároveň je mu odepřena i soudní ochrana, neboť podle § 26 zákona o státním občanství je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle napadeného ustanovení vyloučeno z přezkoumání soudem.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se nedomáhá garance udělení státního občanství, nýbrž namítá, že v jeho případě došlo k neudělení státního občanství arbitrárním způsobem, kdy mu nebyl znám důvod pro neudělení a nemohl se domáhat přezkumu rozhodnutí o jeho neudělení jinak, nežli pouze formálně podaným rozkladem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje dikci napadeného ustanovení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství: „K žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.“

Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatel podal návrh na zrušení napadeného ustanovení společně s ústavní stížností podle § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Jeho aktivní legitimace se tak opírá o ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), resp. § 74 zákona o Ústavním soudu.

Ačkoliv navrhovatel formálně v petitu svého návrhu navrhuje zrušení toliko § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, vznáší ve svém návrhu rovněž námitky proti výluce soudního přezkumu rozhodnutí vydaných podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, která je obsažena v § 26 zákona o státním občanství.

Ke shora uvedenému závěru Ústavní soud ČR dodává, že ani v případě, kdy by navrhovatel petitem svého návrhu zrušení § 26 zákona o státním občanství navrhoval, nemohl by být v této části jeho návrh přípustný. Ústavní stížností napadená rozhodnutí Ministerstva vnitra a ministra vnitra totiž nejsou důsledkem uplatnění § 26 zákona o státním občanství, resp. ustanovení § 26 zákona o státním občanství nebylo v předcházejícím řízení uplatněno a nedeterminovalo tak obsah a účinky napadených rozhodnutí v právní sféře navrhovatele.

Z judikatury Ústavního soudu ČR vyplývá, že v případech, kdy státoobčanský vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu (a tak tomu je i v případě navrhovatele), má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství svým rozhodnutím neudělí (usnesení ze dne 8. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 586/99). Z uvedeného však nelze dovozovat, že není nezbytné klást na odůvodnění rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství – které má být podle čl. 11 Evropské úmluvy o státním občanství vždy součástí takového rozhodnutí – kritéria vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu ČR.

Podle judikatury Ústavního soudu ČR se právo na odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole orgánů veřejné moci vztahují k právu na spravedlivý proces, garantovanému v čl. 36 odst. 1 Listiny a jsou v obecné rovině odvoditelné z kautel právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, v němž je nepřípustné, aby se stát dopouštěl autoritativních zásahů do právní sféry jednotlivce bez toho, aniž by tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aniž by jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem.

Oproti uvedenému zájmu jednotlivce být zpraven o tom, které důvody vedly k přijetí rozhodnutí orgánu veřejné moci, však v daném případě stojí shora uvedený zájem na bezpečnost státu, výslovně vyjádřený v čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, podle kterého je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot základní povinností státu. Bezpečnost státu je rovněž Ústavou chráněnou hodnotou.

Nelze na jedné straně připustit absolutní a bezvýjimečný zákonný zákaz uvádění jakýchkoliv důvodů rozhodnutí orgánu veřejné moci, na straně druhé je však nutné reflektovat legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných skutečností, a je proto z tohoto hlediska přípustné omezení v podobě zákonného zákazu uvádět takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem ohrožovaly. Ústavní soud ČR proto musí posoudit, zda jsou, se zřetelem na tyto úvahy, zájem žadatele o udělení státního občanství a bezpečnost státu v napadené právní úpravě ústavně konformním způsobem reflektovány, resp. zda jsou vzájemně vyváženy.

Napadené ustanovení v nyní projednávané věci neukládá Ministerstvu vnitra, aby nesdělovalo žádné důvody nevyhovění žádosti o udělení občanství, nýbrž aby nesdělovalo toliko ty důvody nevyhovění žádosti o udělení občanství, které vyplývají ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. Přitom je třeba zdůraznit, že proto, aby bylo možno toto omezení akceptovat, musí ohrožení zde uvedených jednotlivých hodnot, které představují bezpečnostní riziko pro stát, dosahovat obdobně vysokého stupně. Pouze v takovém případě se důvod nevyhovění žádosti podrobně nesdělí, ale v odůvodnění rozhodnutí se pouze konstatuje, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.
Znepřístupněny mají tedy být podle napadeného ustanovení pouze informace, podle kterých žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.

Při posuzování obecně vymezených bezpečnostních rizik, zda z nich vyplývá, že je podmínka bezpečnostního rizika naplněna a žádost má být proto zamítnuta, musí rozhodující správní orgán v individuálních případech respektovat princip proporcionality a rozlišovat jednotlivé stupně bezpečnostních rizik.

Napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, zájem, kterým je bezpečnost státu. K dosažení tohoto cíle současně zvolila racionální, a nikoliv svévolné prostředky, neboť z odůvodnění rozhodnutí vylučuje toliko ty informace, pro které je žádost zamítnuta z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, přičemž se v odůvodnění alespoň obecně uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Uvedený kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé považuje Ústavní soud ČR, ve světle shora uvedeného, za ústavně konformní.

Ústavní soud ČR proto dospěl k závěru, že napadená právní úprava je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů obou Ústavou chráněných hodnot. Ústavní soud ČR neshledal, že by napadené ustanovení zákona představovalo porušení ústavního pořádku opravňující jej k využití derogační pravomoci, která mu přísluší.

Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud ČR návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, zamítl.

(citovaný nález Pléna Ústavního soudu ČR ze dne 11. října 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr znovu opakuje, že v případech, kdy státní občanství nevzniká ze zákona, ale na základě rozhodnutí orgánu státu, má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva