Archiv autora: ak

Podoba mimořádných opravných prostředků v trestním právu

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma nastiňuje podobu mimořádných opravných prostředků v trestním právu procesním České republiky.

Ve všech odvětvích českého práva je procesní stránka vybudována na předpokladu stability pravomocných rozhodnutí, jelikož tato stabilita slouží převážně k udržení a ochraně společenských vztahů, jelikož důvěra společnosti v soudní moc a právní jistota jsou součástí atributů právního státu. K udržení těchto klíčových bodů slouží nezměnitelnost pravomocných rozhodnutí.

V trestním právu tomu není jinak. Avšak i po přezkoumání nepravomocného rozhodnutí řádným opravným prostředkem může nastat situace, že dojde k tak závažnému pochybení, že trvání na závaznosti a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí by přineslo ohrožení či porušení smyslu spravedlivého rozhodování. Pro tato pochybení zákonodárce vykonstruoval, a to nejen v trestním právu, řadu tzv. mimořádných opravných prostředků, kterými se oprávněné osoby mohou domáhat nápravy, a udržení spravedlnosti.

K prolomení právní moci rozhodnutí musí existovat závažný důvod, který je zákonodárcem předpokládán a splňuje kritéria, která stanovil v zákoně. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“) zakotvuje celkem 3 mimořádné opravné prostředky, kterými jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení. Mimořádnost těchto opravných prostředků, mimo prolomení právní moci, spočívá v tom, že dovolání je možné podat pouze k nápravě právních vad pravomocných rozhodnutí, obnova řízení je proti některým pravomocným rozhodnutím nepřípustná a stížnost pro porušení zákona může podat pouze Ministr spravedlnosti ČR.

Prvním z mimořádných opravných prostředků je dovolání. Dovolání, o kterém rozhoduje Nejvyšší soud ČR, slouží k odstranění právní vad pravomocných rozhodnutí, či rozhodnutí jím předcházejícím, popřípadě i vad skutkových, jen když jsou důsledkem nesprávného právního posouzení skutku. Dle ust. § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Druhý odstavec nám stanoví, která jsou rozhodnutí ve věci samé, např. usnesení o zahájení tr. stíhání, rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a další.

U dovolání hraje důležitou roli jeho přípustnost. Dovolání je možné podat jen z důvodů, které předpokládá ust. § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde o důvody, když např. rozhodl soud, který byl věcně nepříslušný nebo který byl špatně obsazen, rozhodl vyloučený orgán, obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho dle zákona mít měl, a další. Zvláštní důvod je zakotven v odstavci druhém, protože je dle něho dovolání přípustné kdykoli, pokud byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.

Oprávněné osoby k podání dovolání jsou Nejvyšší státní zástupce a obviněný a musí ho podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání podávají. Nejvyšší státní zástupce může dovolání podat jak v prospěch, tak i v neprospěch obviněného pro nesprávnost kteréhokoli výroku soudu. Obviněný, z povahy věci jen ve prospěch, pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, pokud se ho bezprostředně dotýká. Obviněný však může podat dovolání pouze prostřednictvím advokáta.

Systematicky druhým z mimořádných opravných prostředků je stížnost pro porušení zákona. Dle ust. § 266 odst.1 proti pravomocným rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nevyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Pokud ji ministr spravedlnosti podává jen proti výroku o trestu, tak jen tehdy, jestliže je trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu či pokud je trest v rozporu s jeho účelem.

Pokud Nejvyšší soud ČR dojde k tomu, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, vydá tzv. akademický výrok, ve kterém pouze konstatuje porušení zákona. Pokud dojde k závěru, že byl zákon porušen v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud ČR zruší napadené rozhodnutí a zpravidla přikáže orgánu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Pokud je to na podkladu skutkového stavu, který byl zjištěn správně, možné, Nejvyšší soud sám rozhodne, pokud mu to zákon nezakazuje. V novém řízení, z důvodu nezákonnosti v neprospěch, platí zásada zákazu reformatio in peius tedy, že nesmí dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Posledním z mimořádných opravných prostředků je obnova řízení. Zákonné ustanovení § 277 tr. ř. nám stanoví, proti kterým, taxativně vypočteným pravomocným rozhodnutím se lze obnovy řízení domáhat. Jde o rozsudek, trestním příkaz, usnesení o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání nebo o postoupení věci jinému orgánu, pokud nebylo takové rozhodnutí zrušeno v jiném předepsaném řízení.

Obnova řízení se rozpadá do dvou fází, o řízení o povolení a na řízení po povolení obnovy.

Prvním důvodem pro obnovu řízení jsou ve skrze především skutečnosti, které vyšly nově najevo, či důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z povahy věci jde o skutečnosti či důkazy, které se týkají okolností před původním rozhodnutím, akorát nově vyšly najevo.

Druhým důvodem pro obnovu řízení je skutečnost pravomocného rozhodnutí, že policejní orgán, státní zástupce, či soudce v řízení porušil svoji povinnost jednáním zakládající trestný čin.

Posledním důvodem pro obnovu řízení je nález Ústavního soudu, který zrušuje právní předpis či jeho část, a podle tohoto zrušeného předpisu bylo pravomocně rozhodnuto, je možno obnovit řízení, pokud rozsudek nebyl ještě vykonán.

Obnovu řízení lze povolit jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, s tím, že v neprospěch ji nelze povolit, pokud trestnost činu zanikla, obviněný zemřel, uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby o trestném činu, a pokud se na čin vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o nepokračování v trestním stíhání.

Mezi oprávněné osoby k podání návrhu na povolení obnovy jsou státní zástupce, který může podat návrh i v neprospěch obviněného a dále obviněný, a osoby, které mohou v jeho prospěch podat odvolání (dle § 247 odst. 2 tr. ř. např. příbuzní v pokolení přímém, manžel, atd.).

Advokát v Olomouci na závěr opět připomíná, že k užití mimořádných opravných prostředků se přistupuje jen výjimečně a pokud je to nezbytné, protože prolamují právní moc vydaných rozhodnutí.

Úprava vyloučení pro podjatost v řízení před soudem a správními orgány

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k procesní úpravě vyloučení pro podjatost v řízení před soudem a správními orgány.

Jakékoli řízení před orgánem veřejné moci podléhá standardům spravedlivého procesu, do kterého neodmyslitelně patří nezávislost a nestrannost osob, které v tomto řízení rozhodují. V rámci moci soudní již samotná Ústava ČR v čl. 82 odst. 1 stanoví, že „soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí.“ Ustanovení dále doplňuje dikce Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v čl. 36 odst. 1, dle něhož se „každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,“ a dále také Evropská úmluva o lidských právech v čl. 6 odst. 1. „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu….“

Výjimečné postavení má řízení před správním orgánem. Správní orgány jsou orgány moci výkonné, tudíž hledisko nezávislého orgánu nesplňují, a právě z toho důvodu, je možné se proti rozhodnutím vydaných správními orgány bránit žalobou u správního soudu.

Zákonná právní úprava každého ze soudních řízení zakotvených ať už v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), dále v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v neposlední řadě v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vychází z výše zmíněné dikce Listiny podobným ustanovením, které stanoví vyloučení soudců z řízení, pokud nastane zákonem předvídaná situace.

Pozadu však nezůstává ani řízení před správními orgány, které se snaží zachovat míru nestrannosti během rozhodování, tudíž se v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, objevuje obdobná klauzule pro vyloučení úředních osob z řízení.

Prvním kritériem pro vyloučení soudců a úředních osob z řízení je podjatost a dále participace na věci v předchozím průběhu řízení, ať už v řízením před soudem prvního stupně, v řízení před správním orgánem či v průběhu trestního řízení jako činný státní zástupce, policejní orgán a další osoby stanovené v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

Společným znakem pro vyloučení soudců a úředních osob z řízení je důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti. Např. dle ustanovení § 8 odst. 1 s. ř. s. „jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.“ Obsahově podobné ustanovení je zakotvené dále v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., v § 30 odst. 1 tr. ř. a v § 14 odst. 1 s. ř.

Podjatost posuzujeme vůči věci, tedy zda nemají určitý zájem na průběhu a výsledku řízení, dále směrem k účastníkům a k jejich zástupům, zde se u obou hledisek můžeme zabývat např. jejich vzájemným vztahem.

Soudci i úřední osoby mají sami ze zákona stanovenou povinnost posoudit si, zda oni sami neznají důvod pro svoje vyloučení pro podjatost. Pokud takovouto okolnost zjistí, musí soudci dle o. s. ř. a s. ř. s. okamžitě takovou okolnost oznámit předsedovi soudu. Úřední osoby ve správním řízení o tom musí uvědomit svého představeného, tedy osobu bezprostředně nadřízenou. Soudci rozhodující v trestních věcech o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodují sami, pokud rozhodují v senátě, tak rozhoduje tento senát. Aby byla zachována ingerence nadřízeného orgánu, je možnost proti takovému rozhodnutí podat stížnost.

Právní řád vycházející z Listiny však přiznává účastníkům právo namítat podjatost osob, které řízení vedou a mají v něm rozhodnout. Zákonná úprava s. ř. ve svém § 14 odst. 2 stanoví, že „účastník může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ni dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“

Drobnou odlišnost sledujeme v rámci řízení před civilními a správními soudy. Civilním soudům zákon ukládá povinnost poučit účastníky o možnosti podjatost namítat. Obecně má totiž účastník civilního soudního řízení možnost namítat podjatost soudce nejpozději při prvním jednání, popřípadě vznikl-li důvod později, pak do 15 dnů od vzniku tohoto důvodu. Chybí-li ovšem předchozí poučení soudu o možnosti námitky podjatosti, může účastník tuto námitku vznést i později.

Soudní řád správní umožňuje namítat podjatost ve lhůtě jednoho týdne ode den, kdy se o důvodu podjatosti účastník dozvěděl. V rámci trestního řízení není stanovena pro uplatnění námitky žádná lhůta, jelikož je absolutně nepřípustné, aby v trestních věcech rozhodoval podjatý soudce.

Advokát v Olomouci na závěr opakuje, že osoba, která řízení vede a má v něm rozhodnout má být nestranná, a právě k dostání tohoto požadavku práva na spravedlivý proces právo namítat podjatost této osoby právní řád zakotvuje.

Ochrana proti nečinnosti dle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje otázce ochrany proti nečinnosti správních orgánů uplatněnou před správním soudem. Tato otázka byla řešena Nejvyšším správním soudem ČR v otázce nejmenování profesorů prezidentem republiky.

Rektor Univerzity Karlovy předložil ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy návrh na jmenování žalobce profesorem. Vláda usnesením ze dne 8. 4. 2015 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování celkem 45 profesorů.

Prezident republiky se rozhodl jmenovat pouze 42 navržených. Ve vztahu ke zbývajícím třem, včetně žalobce, zveřejnil nejprve na svém webu v květnu 2015 dvě tiskové zprávy, v nichž vysvětloval, proč je nehodlá jmenovat, následně pak 19. 1. 2016 zaslal ministryni školství, mládeže a tělovýchovy dopis, v němž vyjádřil své rozhodnutí tuto trojici kandidátů nejmenovat.

Dne 20. 11. 2015 podali byla k Městskému soudu v Praze podána žalobu proti nečinnosti podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalobou se žalobce domáhal uložení povinnosti prezidentu republiky (dále též „žalovaný“) k vydání rozhodnutí, kterým jmenuje žalobce profesorem. Městský soud v Praze však žalobu zamítl.

Nečinnost je v judikatuře setrvale definována jako stav, kdy nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. V rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009 – 76, Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu chybí i v případech, kdy již učiněný úkon správního orgánu nemá formální znaky rozhodnutí, nicméně podle svého obsahu nepochybně představuje rozhodnutí v materiálním smyslu.

Ustanovení § 79 a násl. zakotvené s účinností s. ř. s. došlo k odčinění absence procesních prostředků ochrany před nečinností veřejné správy, jelikož do té doby byla jedinou obranou před nečinností ústavní stížnost. Avšak Ústavní soud ČR je ve své rozhodovací činnosti v rámci ústavních stížností limitován výrokovými možnostmi uvedenými v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tudíž není oprávněn uložit správnímu orgánu povinnost ukončit nečinnost a vydat určité rozhodnutí, což právě zakotvení žaloby proti nečinnosti v s. ř. s. bylo správnímu soudu umožněno.

Veřejná správa je vystavěna na aktivním konání orgánů vykonávající vrchnostenskou správu, s čímž počítá i zásada rychlosti postupů správních orgánů zakotvená v ust. § 6 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), která předpokládá stanovení lhůt a možnost ochrany před nečinností.

Sama tzv. nečinnostní žaloba dle § 79 odst. 1 s. ř. s. je podpůrným prostředkem ochrany subjektivních práv v případech, ve kterých se nelze domáhat obrany proti rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s.

Podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je předchozí marné vyčerpání prostředků stanovených k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (např. § 80 s. ř.), pokud jsou k dispozici.

Soudní ochrana před nečinností ovšem nepokrývá veškeré možné nečinnosti orgánů veřejné správy. Této ochrany se lze domáhat pouze při nečinnosti při vydání rozhodnutí ve věci samé či vydání osvědčení.

Správní soudy dle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. „rozhodují na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí,“ a dle odst. 2 „je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.“

Na základě výše uvedeného, jestliže soud zjistí, že v době podání žaloby byl správní orgán v nečinnosti, nicméně ke dni rozhodnutí soudu již v nečinnosti není a tento stav pominul, je dán důvod k zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

Ve výše zmíněné věci nejmenování profesorem nebyl dle Městského soudu v Praze, ale i Nejvyššího správního soudu ČR prezident republiky nečinný.

Žaloba proti nečinnosti nemůže být důvodná, pokud je vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jak plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26. 10. 2004, č. j. 6 Ans 1/2003 – 101, publ. pod č. 652/2005 Sb. NSS. Podle něj přitom není rozhodné formální označení aktu, nýbrž skutečnost, zda se materiálně jedná o rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, jehož vydání se žalobce domáhá. Skutečnost, zda byly naplněny formální požadavky rozhodnutí, tedy není podstatná pro posouzení, zda zde nečinnost je či není, protože se musí rozhodnutí posuzovat dle svého materiálního obsahu.

Nejvyšší správní soud ČR dle obsahu zveřejnění tiskových zpráv na internetových stránkách prezidenta republiky a dopisu adresované ministryni školství, mládeže a tělovýchovy dovodil, že tyto úkony jsou dle obsahu rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s. ř. s., i když nebyly jako rozhodnutí označena.

(čerpáno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 2. 3. 2017 č. j. 7 As 242/2016 – 43, a z publikace POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, 1152 s)

Exekuční výkon rozhodnutí ve světle judikatury Ústavního soudu ČR

V případech, kdy dlužník nesplní dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, popřípadě jiný exekuční titul (srov. § 274 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), resp. § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“)), se oprávněná osoba může domáhat vymožení tohoto titulu státní mocí.

V Českém právu existují v zásadě dvě možnosti, jak mocensky donutit osobu, která dobrovolně neplní, povinnost uloženou vykonatelným titulem. Oprávněný si může v zásadě vybrat, jakou cestou se při uspokojení vydá, nicméně existují u určitých vykonatelných titulů výjimky, které lze vykonat jen jednou z možných cest.

První možnost pro výkon rozhodnutí, či jiného exekučního titulu, je zakotvena v části šesté OSŘ, která upravuje postup výkonu rozhodnutí skrze exekuční soudy. Druhou možností je využití postupu zakotveného v EŘ, exekuci, a využití služeb exekutora.

Obě možné cesty se vyznačují silnou formální stránkou procesního postupu v průběhu řízení (dále jen „exekuční řízení“). Projevem této formalizované stránky je především to, že v exekučním řízení exekutorovi obecně postačuje, v uvozovkách, pouze exekuční návrh se všemi náležitostmi (označení povinného, oprávněného, které věci se návrh týká, co sleduje, a exekutora, exekuční titul a doložení, že povinný dobrovolně nesplnil uloženou povinnost). Jde o to, že exekuční soud, ani exekutor meritorně nezkoumá, nepřezkoumává, zda povinnost byla uložena po právu či ne.

Dne 1. listopadu 2016 došlo k nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2230/16, které se vymezilo proti absolutní formálnosti exekučního řízení. Ústavní soud ČR ve svém nálezu připomněl ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma připomíná dotčené ustanovení. Dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Ústavní soud ČR uvedl, že „je zřejmé, že již stávající soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu totiž uvedl Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015), zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu.“

Ústavní soud ČR ve světle výše uvedeného vlastně stanovil, že se exekuční soud, potažmo exekutor musí podívat dle jakého exekučního titulu má v řízení pokračovat, obsahově „přezkoumat“ předchozí průběh řízení a rozhodnutí, které exekuční titul zakotvuje.

Advokát v Olomouci na závěr podotýká, že pouze čas ukáže, jak na výše zmíněný nález zareaguje česká právní praxe, především exekutoři, a jaký dopad vyvolá.

Advokát v Olomouci k odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci

Česká republika, jakožto stát, může uplatňovat vůči adresátům veřejnou moc. Stát vykonává veřejnou moc skrze nesčetně druhů své činnosti, které, přestože by se mohlo zdát, že stát bude vykonávat veřejnou moc neomylně, nemusí být vždy správné, potažmo zákonné.

Na případy, kdy stát způsobí adresátovi škodu, pamatuje již samotná Listina základních práv a svobod ve svém čl. 36 odst. 3 tím, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“

Na odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci pamatuje dále především zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „o odpovědnosti státu za škodu“), který doplňuje dikci samotného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ve svém § 1 odst. 2 dále stanoví i odpovědnost územních samosprávních celků za škodu při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti, která je analogicky obdobná s odpovědností státu za škodu.

Kromě majetkové újmy, zákon stanoví, že „stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.“

Osoba se může dovolávat odpovědnosti státu za škodu v případech, kdy škodu způsobili státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. V ustanovení § 4 zákona o odpovědnosti státu za škodu je dále rozvito, co spadá pod výkon státní správy, a že činnost notáře a soudního exekutora se považuje za úřední postup.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma již nastínil, za které orgány, může stát nést odpovědnost za škodu. Nyní se advokát v Olomouci zaměří na druhy činnosti, za něž může vzniknout státu odpovědnost za škodu.

Dle ustanovení § 5 zákona o odpovědnosti státu za škodu, „stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.“

Za rozhodnutí dle ustanovení § 5 písm. a) se rozumí nezákonné rozhodnutí a rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření.

Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, přičemž, není-li dále stanoveno jinak, lze nárok na náhradu škody uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že pod tuto skupinu nezákonných rozhodnutí může spadat i nezákonné rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 265/2012, ze dne 25. září 2012).

Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu „právo na náhradu škody rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.“

Obdobné platí dle ustanovení § 10 a 11 zákona o odpovědnosti státu za škodu o rozhodnutí o trestu a ochranném opatření. Musel by být trest či ochranné opatření alespoň z části vykonán, a později, co se týče trestu, zproštěno obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem, nebo v případě ochranného opatření rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.

Dle ustanovení § 5 písm. b) stát dále odpovídá za nesprávný úřední postup. Dle ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé „je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se zatavuje nad poslední důležitou otázkou odpovědnosti státu za škodu, a to otázky uplatnění a promlčení nároku. „Nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.“ Ustanovení § 6 nám stanoví, že jménem státu jednají ministerstva a jiné ústřední správní úřady, dále, co je dle zákona o odpovědnosti státu za škodu bráno jako ten správní úřad, a další orgány, u nichž lze tento nárok uplatnit.

Promlčecí doby zakotvují § 32 a následující. Obecnou subjektivní promlčecí dobou u nároku na náhradu škody jsou 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a tu nároku na náhradu nemajetkové újmy, jde o 6 měsíců. Obecnou objektivní lhůtou je „10 let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.“

Speciální promlčecí doba se objevuje u nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, která činí dle ustanovení § 33 zákona o odpovědnosti státu za škodu „dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.“

Advokát v Olomouci na závěr připomíná, že nárok na náhradu škody z důvodu odpovědnosti státu za škodu může nastat z mnoha rozličných druhů činností státu při výkonu veřejné moci.

Právo na náhradu nákladů řízení ve sporném soudním řízení

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na náhradu nákladů řízení ve sporném civilním soudním řízení.

Obecně sporným řízením máme na mysli takový druh civilního procesu, které je řízením nalézacím, jehož cílem je vyřešení konkrétního sporu mezi stranami.

Náklady řízení rozumíme náklady, které vznikly účastníkům, jejich zástupcům a osobám zúčastněných na řízení v souvislosti s vedením konkrétního soudního řízení. Legální vymezení nákladů řízení, jejich druhů, placení a nahrazení zakotvují ustanovení § 137 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Pro větší představu jmenujeme několik možných druhů nákladů řízení, které mohou v průběhu soudního řízení vzniknout. Dle ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. to můžou být hotové výdaje účastníků (jízdné, stravné, nocležné) a jejich zástupců, dále např. soudní poplatek, ušlý výdělek účastníků či náklady tlumočeného. Dle druhého odstavce do nákladů řízení spadá i odměna za zastupování, jen je-li zástupcem advokát, notář či patentový zástupce, dle svých oprávnění stanovených zvláštními právními předpisy.

Účastníku řízení, který během soudního řízení vynaložil náklady řízení, může soud za určitých podmínek přiznat právo na jejich náhradu. V českém civilním soudnictví se převážně setkáváme s náhradou nákladů řízení přiznávanou podle skončení řízení a jeho výsledku. V určitých situacích, bez ohledu na výsledek řízení, je ovšem relevantní přiznat právo na náhradu nákladů řízení dle zaviněného chování účastníků. Dle výsledku řízení se setkáváme s tzv. „zásadou odpovědnosti za výsledek řízení“, bez ohledu na výsledek se užije tzv. „zásada zavinění“ (viz např.: Svoboda, K., Šínová, R., Hamuľáková, K., a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014 s. 351).

Zásadu odpovědnosti za výsledek zakotvuje ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kde „účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Zákon zde upravuje podmínky, za kterých může být účastníkovi přiznáno právo k náhradě nákladů řízení. Musí jít o účelné uplatňování či bránění práva a musí mít účastník úplný úspěch ve věci. Při částečném úspěchu ve věci soud poměrně náhradu nákladů rozdělí.

Zákonodárce ovšem zakotvil pro žalobce, který se chce u soudu domáhat splnění určité povinnosti, povinnost zaslat tzv. „předžalobní výzvu“. Dle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. „žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“ Pakliže chce žalobce, aby mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení, musí být aktivní a ve lhůtě zaslat budoucímu žalovanému „předžalobní výzvu“.

Zákonodárce v rámci o. s. ř. zakotvuje některé výjimky, na základě nichž právo na náhradu nákladů řízení nevzniká, nebo soud účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřizná. Například dle ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného,“ tedy pokud byl schválen smír, a nebylo v něm účastníky ujednáno, kdo hradí náklady řízení, právo na jejich hrazení vůbec nevzniká. Oproti tomu dle ustanovení § 150 o. s. ř. „jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“

Soud o nákladech řízení rozhoduje usnesením, které bývá zpravidla součástí rozhodnutí uvedené v samostatném výroku. Pokud byl účastník v průběhu řízení zastoupen advokátem, náhradu nákladů řízení musí neúspěšný účastník uhradit k rukám právního zástupce účastníka, kterému bylo právo na náhradu nákladů řízení přisouzeno.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že zaslání tzv. „předžalobní výzvy“ nejenže žalobce splní povinnost, aby mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení, ale v některých případech může zaslání výzvy vést k dobrovolnému splnění povinnosti a vyhnutí se soudnímu řízení.

Advokát z Olomouce k návrhu změny zákoníku práce

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma dnes upozorňuje na vybrané změny z návrhu novely zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „návrh“), který vláda předložila poslanecké sněmovně dne 9. 9. 2016. V dolní komoře Parlamentu prošel v prosinci roku 2016 prvním čtením a byl přikázán k projednání Garančnímu výboru pro sociální politiku.

Advokát z Olomouce se v příspěvku bude věnovat změně místa výkonu práce z důvodu nezbytné provozní potřeby zaměstnavatele, dovolenou za kalendářní rok, dále tzv. „home officu“, tedy práci z domova a nakonec změn v doručování v pracovněprávních vztazích.

Změnou místa výkonu práce z důvodu nezbytné provozní potřeby má být v zákoníku práce nahrazeno tzv. přeložení. Přeložení dnes dle účinného ust. § 43 odst. 1 zákoníku práce umožňuje „přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba.“ Jak z citovaného ustanovení vyplývá, jde o jednu z možností, jak může dojít ke změně jedné z podstatných náležitostí pracovní smlouvy, kterými jsou a nadále zůstávají dle ust. § 34 odst. 1 zákoníku práce místo výkonu práce, druh práce a den nástupu do práce.

Nově by § 43 odst. 1 zákoníku práce měl znít následovně: „Vyžaduje-li nezbytně provozní potřeba zaměstnavatele, aby zaměstnanec konal práci v jiném místě výkonu práce, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, může se zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem o změně místa výkonu práce. Dohoda musí obsahovat důvod a dobu trvání této změny. Dohoda musí být uzavřena písemně.“

Z uvedeného plyne, že zaměstnanec nejen že musí se změnou místa výkonu práce souhlasit, ale musí s ním zaměstnavatel sjednat písemnou dohodu, ve které musí uvést dobu a důvody jeho nezbytné provozní potřeby, pro kterou dochází ke změně místa výkonu práce zaměstnance.

Dále se navrhuje změna u čerpání dovolené. Ta by se už neměla počítat za odpracované dny, jak nyní zakotvuje ust. § 212 odst. 1 ZP, ale z týdenní pracovní doby.
Nynější právní úprava zakotvuje, že „zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku.“ Advokát z Olomouce uvádí, že bychom se nově mohli setkat s tím, že „zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho v příslušném kalendářním roce práci po dobu 52 týdnů v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby připadající na toto období, přísluší dovolená za kalendářní rok v délce stanovené týdenní pracovní doby vynásobené výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo.“

Jednou z nejvýznamnějších změn, které vládní návrh přináší, je pevnější a rozsáhlejší zakotvení práce z domova. Dnešní úprava práce z domova přináší pouze případy, kdy se zákoník práce na zaměstnance neužije. Jde například o úpravu rozvržení pracovní doby, prostojů ani přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, což je dle povahy práce z domova logické.

Dle vládního návrhu by zaměstnavatel byl nově povinen „při výkonu práce mimo pracoviště zaměstnavatele hradit náklady spojené s komunikací mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a další náklady, které vzniknou zaměstnanci při výkonu práce; tyto náklady nesmí být zahrnuty ve mzdě, platu nebo odměně z dohody,“ které by si zaměstnanec se zaměstnavatelem mohli dohodnout i paušální částkou. Dále by zaměstnavatel musel zaměstnanci, který pracuje z domova, zajistit, aby mu nebyl odepřen kontakt s ostatními zaměstnanci. Poslední povinnost se váže na práci konanou s využitím sítí elektronických komunikací, kde by musel zajistit technické a programové vybavení potřebné pro výkon práce zaměstnance s výjimkou případů, kdy zaměstnanec vykonává práci pomocí svého vlastního vybavení, a zajišťovat, zejména pokud jde o programové vybavení, ochranu údajů a dat, které se zpracovávají dálkovým přenosem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a souvisejí s výkonem práce.

V poslední pasáži příspěvku se advokát z Olomouce věnuje návrhu úpravy doručování v pracovněprávních vztazích. První část se věnuje změny doručování zaměstnavatele zaměstnanci a druhá doručování opačnému.

Za stávající úpravy dle ust. § 334 odst. 2 zákoníku práce „písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.“ Zaměstnavatel má tedy volnost s výběrem, kde bude zaměstnanci písemnost doručovat. Vládní návrh zaměstnavateli tuto možnost odebírá a zakotvuje primárně, že musí doručit zaměstnancovi na pracovišti. Konkrétně „písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti. Není-li možné doručit písemnost na pracovišti, může ji zaměstnavatel doručit zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, prostřednictvím datové schránky, souhlasí-li s tím zaměstnanec, nebo do vlastních rukou kdekoliv bude zaměstnanec zastižen.“

Co se týče doručování písemností zaměstnance určené zaměstnavateli, vládní návrh ulehčuje zaměstnanci situaci v okamžiku, když zaměstnavatel odmítne nebo jinak zmaří převzetí písemnosti. Stávající ust. § 337 odst. 3 zákoníku práce, které zní: „Doručení písemnosti určené zaměstnavateli je splněno, jakmile ji zaměstnavatel převzal,“ se v návrhu doplňuje větou „jestliže zaměstnavatel neposkytne součinnost k převzetí písemnosti nebo jinak znemožní doručení písemnosti v místě sídla zaměstnavatele, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy pokus o doručení písemnosti zaměstnancem nebyl úspěšný.“ Zaměstnanec by se tedy nemusel znovu pokusit o doručení písemnosti určené zaměstnavateli.

Na závěr advokát z Olomouce opět připomíná, že jde pouze o vládní návrh, který teprve prošel prvním čtením v dolní komoře Parlamentu, což znamená, že pokud by měl spatřit světlo světa a stát se platným, musel by ještě urazit dlouhou cestu skrze další dvě čtení v Poslanecké sněmovně, dále přes Senát až k prezidentu republiky.

Držba a ochrana nepravé držby práva ze smlouvy o výprose

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma uvádí, že osoba, která má na základě smlouvy o výprose věc i po žádosti o vrácení od vlastníka stále u sebe, nepožívá vůči vlastníkovi právní ochrany při výkony nepravé držby práva z výprosy.

Abychom lépe pochopili směr tohoto příspěvku, je nejprve třeba říci, co si vlastně pod pojmem držba představit. Držbou rozumíme faktický stav, se kterým jsou spojeny právní následky, a kterým právní řád poskytuje ochranu. I přestože jde o faktický stav, je držba zakotvená v ust. § 987 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), a je definovaná dvěma pojmovými znaky. Prvým znakem je corpus possessionis, což je objektivní faktická schopnost vykonávat právo. Druhým znakem je animus possidendi, který je subjektivní znakem držby práva, a znamená úmysl vykonávat právo jako právo držiteli vlastní.

Dle ust. § 988 odst. 1 OZ „lze držet právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon“, nejtypičtějším příkladem držení je vlastnické právo. Právní řád zná tři rozdílné druhy držby práva. Jde o držbu (ne)řádnou, která záleží na právním titulu, držbu (ne)poctivou, stojícím na okolnostech subjektivní dobré víry držitele, a nakonec držbu (ne)pravou. Dle ust. § 993 OZ „neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.“

Soudní či svépomocnou ochranu lze poskytnout jakékoli držbě, bez ohledu na její kvalitu, což je zakotveno v ust. § 1003 a násl. OZ, pokud se stihne právo uplatnit u soudu do uplynutí prekluzivních lhůt, uvedených v ust. § 1008 OZ.

Z tohoto pravidla existují výjimky v závislosti na kvalitě držby práva a osobě, vůči které se ochrana proti rušení držby uplatňuje. Procesní stránku ochrany z rušené držby práva upravují ust. § 176 až 180 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které pro projednání ochrany z rušené zakotvují velmi krátké lhůty (15, resp. 30 dnů od zahájení řízení).

V případě, kdy „přenechá půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.“ Tímto tedy dochází k uzavření smlouvy o výprose dle ust. § 2189 OZ. „Kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle libosti“ (§ 2190 odst. 1 OZ). Pokud výprosník, po žádosti o navrácení, věc vlastníkovi nevrátí, dostane se do prodlení, a tímto okamžikem se stane nepravým držitelem, který na základě ust. § 1007 odst. 1 OZ nepožívá proti skutečnému vlastníkovi právní ochrany z rušení držby práva.

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že s řízením o ochraně z rušení držby práva má zkušenosti, naposledy jako zmocněnec uspěl ve sporu ukončeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 23Co 316/2016, a je tak schopen efektivně poskytnout právní zastoupení vlastníkovi, či osobě domáhající se ochrany držby práva.

Advokát v Olomouci k novele občanského zákoníku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se nevěnuje pouze aktuálnímu dění ve vývoji judikatury vysokých soudů České republiky, ale i vývoji a novelizaci právních předpisů. Dnes se zaměřuje na novelizaci, kterou přinesl zákon č. 460/2016 Sb., který byl vyhlášen dne 30. 12. 2016. Tento zákon přináší řadu úprav v zákoníku práce, zákonu o katastru nemovitostí, ale především v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Novelizace občanského zákoníku vstupuje dle novely v účinnost ve třech frontách. První část, která je nepatrnou změnou, již ke dni 31. 12. 2016. Druhá vlna, kterou se zda bude advokát v Olomouci nejvíce zabývat, nabývá účinnosti dne 27. 2. 2017. Zbylá ustanovení vzejdou v účinnost dne 1. 1. 2018, aby se na tato ustanovení široká veřejnost mohla připravit.

V rámci druhé vlny dochází ke změnám v oblasti závislé práce nezletilých a oprávnění zákonných zástupců zamezit výkonu závislé práce nezletilého (§ 35 OZ). Dále dochází k úpravě doby, pro kterou je možné omezit osobu na svéprávnosti (§ 59 odst. 1 OZ). Zákonodárce se uchyluje k upuštění některých ustanovení ve věcech ochrany lidského těla po smrti (§ 115 až 117 OZ), které zcela zrušil, upravuje úpravu ohledně společného jmění manželů ve věcech nabytí podílu a účasti manžela na obchodní společnosti či družstvu (§ 709 odst. 3 OZ). Poslední větší změnou, která bude účinná od 27. 2. 2017, je úprava nájmu bytu zvláštního určení po smrti původního nájemce (§ 2301 OZ).

V oblasti závislé práce nezletilých můžeme v prvém případě vidět možnost nezletilého, který nedosáhl věku 15 let a ještě nedokončil povinnou školní docházku, zavázat se k výkonu závislé práce. Avšak jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni ukončení povinné školní docházky. Původní ustanovení § 35 odst. 1 OZ, tedy že „nezletilý, který dovršil patnáct let a ukončil povinnou školní docházku, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu,“ doznalo díky novele následujícího znění. „Nezletilý, který dovršil patnáct let, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku.“

Zákonodárce v původním znění dbal ochrany zájmu na vzdělávání nezletilého tím, že dle odst. 2 zakotvil, že „zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem.“ Od tohoto ustanovení nicméně v rámci novely zákonodárce upouští a odebírá tak zákonným zástupcům možnost k rozvázání pracovního poměru nezletilých mladších šestnáct let.

V oblasti podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat se zákonodárce uchýlil k úpravě možné doby pro omezení svéprávnosti člověka soudem. Nové znění ustanovení § 59 OZ ponechalo omezení svéprávnosti na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na tři léta, nicméně dochází zde v posunu, pokud „je zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.“

Zákonodárce se rozhodl ke konkretizaci podílu ve společnosti, který manžel nabyl za trvání manželství a stal se tedy součástí společného jmění manželů. Dle původního ustanovení § 709 odst. 3 OZ je „součástí společného jmění také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce 1 jeho výlučné vlastnictví.“ Jelikož ovšem nebylo jisté, zda skutečnost nabytí podílu do společného jmění manželů vede i k účasti druhého manžela na společnosti, zavedl zákonodárce v rámci tohoto ustanovení dovětek, že „nabytí podílu nezakládá účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud dojde nabytí podílu na společnosti jedním z manželů do společného jmění manželů, vzniká účast druhého manžela pouze v bytovém družstvu. Ve zbylých společnostech zůstává účast omezena jen na toho manžela, který podíl nabyl.

Advokát v Olomouci dále uvádí, že dochází k upřesnění u formy smluvního zastoupení. Zákonodárce přistoupil k vytvoření nové, čtvrté věty ustanovení § 441 odst. 2 OZ. Celé výše uvedené ustanovení v nové úpravě zní: „Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li se zastoupení jen určitého právního jednání, udělí se plná moc v písemné formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc. Vyžaduje-li se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí, bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně ověřeným podpisem.“ Dochází tedy k upřesnění na požadavek formy plné moci, která pokud směřuje k právnímu jednání, vztahujícímu se k právnímu jednání ve formě veřejné listiny, postačuje udělení plné moci s úředně ověřenými podpisy.

Poslední větší změnu, která nabude účinnosti k 27. 2. 2017, věnuje zákonodárce nájmu bytu zvláštního určení. Byt zvláštního určení je takový byt, který je dle § 2300 odst. 1 OZ určený pro ubytování osob se zdravotním postižením nebo byt v domě se zařízením určeným pro tyto osoby nebo byt v domě s pečovatelskou službou, jedná se o nájem bytu zvláštního určení.

V původním znění ustanovení § 2301 OZ zákonodárce zakotvil následující: „Ustanovení § 2279 se u bytu zvláštního určení nepoužije. Zemře-li nájemce, nájem bytu zvláštního určení skončí a pronajímatel vyzve osoby, které bydlely v bytě společně s nájemcem, aby byt vyklidily nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží; nejsou-li v bytě takové osoby, pronajímatel vyzve obdobně nájemcovy dědice.“ Dle odst. 2 „nájem bytu zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.“

V novém znění došlo k zakotvení nové šestiměsíční lhůty pro vyklizení bytu zvláštního určení po smrti nájemce pro osoby, kteří v bytě žili ke dni smrti nájemce a nemají vlastní byt. Další posun přináší přechod nájmu na osobu zdravotně postiženou či starší 70 let, která před smrtí nájemce žila alespoň rok ve společné domácnosti a zároveň nemá vlastní bydlení, ke dni smrti nájemce, pokud se s pronajímatelem tato osoba nedomluví jinak. Poslední úpravu přináší možnost vypovědět nájem bytu zvláštního určení pronajímatelem pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje kompletní znění ustanovení § 2301 OZ. Odstavec prvý: „Zemře-li nájemce, nájem bytu zvláštního určení skončí a pronajímatel vyzve členy nájemcovy domácnosti, kteří v bytě žili ke dni smrti nájemce a nemají vlastní byt, aby byt vyklidili nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží. Nejsou-li v bytě takové osoby, pronajímatel vyzve nájemcovy dědice, aby byt vyklidili nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží.“
Odstavec druhý: „Pokud v bytě zvláštního určení žila ke dni smrti nájemce osoba zdravotně postižená nebo osoba, která dosáhla věku sedmdesáti let, která žila s nájemcem nejméně jeden rok ve společné domácnosti a nemá vlastní byt, přejde na ni nájem ke dni smrti nájemce, pokud se pronajímatel s touto osobou nedohodnou jinak.“
Odstavec třetí: „Nájem bytu zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.“

Na závěr advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma uvádí, že v rámci třetí vlny účinností novel občanského zákoníku dochází mimo jiné ke změně úpravy předkupního práva spoluvlastníků k nemovité věci, kterou mají ve spoluvlastnictví a dále k úpravám zřizování a správy svěřenských fondů.

Nedostatečné odůvodnění sankce za přestupek

Advokát JUDr. Lubor Ludma vykonávající advokátní praxi v Olomouci přináší pohled na aktuální řízení, která jsou řešena před nejvyššími soudy České republiky. Dnes se připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ve věci nedostatečného odůvodnění uložené sankce za přestupek.

Městský úřad Velké Meziříčí rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014 uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, kterých se dopustil porušením § 5 odst. 1 písm. f) a § 6 odst. 12 zákona o silničním provozu tím, že dne 14. 12. 2013 v 04:55 hod., řídil v obci osobní automobil, přičemž při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla a dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.

Sankce za přestupek byla žalobci uložena v podobě pokuty ve výši 27.000 Kč a zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců [§ 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu]. Odvolání bylo Krajským úřadem Kraje Vysočina zamítnuto.

Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u krajského soudu. Soud žalobu zamítl. Důkazy navrhované žalobcem k prokázání toho, že v době protiprávního jednání nedisponoval rozpoznávací a ovládací schopností z důvodu předchozího zranění, jsou irelevantní, neboť z výpovědi zasahujících policistů vyplynulo, že s nimi žalobce komunikoval. Skutečnost, že žalobce tvrdil, že vozidlem nejel a žádné nemá, ještě podle soudu nevykazuje znaky absence rozpoznávací a ovládací schopnosti, jak se snaží žalobce předestřít ve své žalobě. Toto chování soud shodně s žalovaným posoudil jako účelové.

Dále se soud vyjádřil k výhradám žalobce namítajícím porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce opakovaně prostřednictvím svého zástupce žádal správní orgány, aby mu podklady pro vydání rozhodnutí přeložily do jazyka, kterému rozumí (ukrajinštiny), aby se k nim poté mohl vyjádřit. Tvrdil, že neovládá natolik dobře český jazyk. Krajský soud citoval ústavněprávní východiska Evropské úmluvy a Listiny a následně judikaturu Ústavního soudu ČR, dle které právo na tlumočníka nesmí být zneužito k záměrnému a účelovému prodlužování řízení za situace, kdy účastník řízení zcela evidentně a bez sebemenších pochyb jazyk, v němž se vede jednání, ovládá (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 394/01). Rovněž dle Ústavního soudu ČR právo na tlumočníka nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05).

Žalobce se obrátil s kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu ČR. První námitkou se žalobce věnoval nedostatečnosti zjištění skutkového stavu. Druhou námitkou stěžovatel trvá na tom, že byly porušeny procesní předpisy tím, že stěžovatel neznal jazyk, ve kterém se vedlo následné správní řízení. Třetí bod kasační stížnosti spočívá v tom, že krajský soud nepřisvědčil námitce ohledně nepřezkoumatelnosti uložené sankce za přestupek. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí uložené sankce za přestupek neodůvodňuje.

První námitku shledal Nejvyšší správní soud ČR jako nedůvodnou. V rámci obsahu druhé námitky stěžovatele se kasační soud přiklonil k názoru žalovaného, podporované názory Ústavního soudu ČR, jelikož stěžovatel česky rozumí.

Skutečnost, že stěžovatel hovoří česky, žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil mimo jiné z listin založených ve veřejně přístupném obchodním rejstříku, které dokazují jeho působení v české společnosti s ručením omezeným jako společník a notářské zápisy z činnosti této společnosti. Kasační soud žalovanému vytkl, že takovéto skutečnosti neměly oporu ve správním spise, tudíž měl podklady pro tento závěr opatřit procesně správným postupem.

Námitka spočívající v nedostatečném odůvodnění uložené sankce za přestupek je důvodná. V odůvodnění uložené sankce za přestupek správní orgán prvního stupně hovoří o tom, že „přestupky byly spáchány úmyslně, vědomě, což považuje za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy by byla ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. […] Při rozhodování o druhu a výši uložené sankce správní orgán vycházel ze skutečnosti, že se obviněný dopustil přestupku v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů […]. Správní orgán hodnotí míru zavinění jako úmyslnou a považuje jednání obviněného za závažné jednání, které je pro společnost nebezpečné, kdy byla ohrožena bezpečnost silničního provozu, tedy i ochrana ukázněných účastníků silničního provozu. Navíc byl přestupek spáchán při řízení motorového vozidla a byl spáchán na místě veřejnosti přístupném, to znamená, že je zvýšené riziko negativních následků pro ostatní účastníky silničního provozu.“

Skutek, ve kterém byl spatřován přestupek, přitom spočíval v tom, že stěžovatel při silniční kontrole nepředložil hlídce policie řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla, a dále, že se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou.

Tímto skutkem měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) a dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona.

Advokát z Olomouce JUDr. Lubor Ludma doplňuje znění výše uvedených ustanovení. Dle § 125c odst. 1 písm. d) se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví“.
A dle § 125c odst. 1 písm. k) se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona“.
Přičemž stěžovatel měl porušit povinnost dle § 6 odst. 12 spočívající v tom, že „na výzvu policisty je řidič motorového vozidla povinen předložit doklady podle odstavců 8 a 9 policistovi ke kontrole“.

Z uvedeného je zřejmý nesoulad odůvodnění uložené sankce za přestupek s projednávaným přestupkem, který je stěžovateli dáván za vinu. Jednání, pro které bylo zahájeno přestupkové řízení, spočívalo v odmítnutí vyšetření na ovlivnění návykovými látkami a odmítnutí předložení požadovaných dokladů. U takovéhoto skutku a u skutkových podstat, jejichž naplnění správní orgány dávaly stěžovateli za vinu, je irelevantní, zda byl stěžovatel v době jednání intoxikován, nebo ne.

Při odůvodnění výše sankce za přestupek za projednávané přestupky rovněž nelze operovat se skutečností, že stěžovatel byl v době jednání pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost nebyla (zcela správně) předmětem dokazování.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, proto jej podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. prvým výrokem tohoto rozsudku zrušil. Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 14. prosince 2016 č. j. 1 As 223/2016 – 50)

Advokát JUDr. Lubor Ludma, provozující advokátní praxi v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nevystupoval, ale je schopen poskytnout právní radu a zastoupení ve věcech odpovědnosti ze spáchání správních deliktů, přestupků a i v řízeních o uložení sankce za přestupek.