Archiv autora: ak

Veřejnoprávní smlouva jako forma činnosti ve veřejné správě

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dnes věnuje institutu veřejnoprávních smluv, které mohou uzavírat jak subjekty veřejné správy, tak i její adresáti. Veřejnoprávní smlouva, jako jedna z mnoha forem činnosti veřejné správy, je dle § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“) „dvoustranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva.“ Veřejnoprávní smlouva oproti smlouvě soukromoprávní upravuje veřejnoprávní obsah, ale dle § 170 s. ř. „nevylučuje-li to povaha a účel veřejnoprávních smluv, použijí se přiměřeně ustanovení občanského zákoníku“.

Právní řád zná několik druhů veřejnoprávních smluv. Prvním druhem veřejnoprávní smlouvy je veřejnoprávní smlouva koordinační. Dle § 160 odst. 1 „stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, mohou za účelem plnění svých úkolů vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy.“ Tento druh veřejnoprávní smlouvy tedy typicky obsahově upravuje vzájemnou spolupráci při výkonu veřejné správy či změnu působnosti. Takovouto veřejnoprávní smlouvu lze uzavřít jen, pokud to stanoví zákon, a v případech výkonu státní správy za souhlasu nadřízeného správního orgánu. Jako příklad můžeme uvést koordinační smlouvu obcí o působnosti obecní policie.

Další z druhů veřejnoprávních smluv je veřejnoprávní smlouva subordinační dle § 161 s. ř. Tuto veřejnoprávní smlouvu může mezi sebou uzavřít správní orgán a adresát veřejné správy, který by byl v řízení, jehož rozhodnutí veřejnoprávní smlouva nahrazuje, hlavním účastníkem. Tato smlouva tudíž má založit, změnit či zrušit subjektivní veřejná práva či povinnosti adresáta. Takovou smlouvu lze opět uzavřít jen povolí-li to zákon, a souhlasí-li s uzavřením osoby, které by byly v řízení dalšími účastníky. Příkladem může být veřejnoprávní smlouva, která nahrazuje územní rozhodnutí dle stavebního zákona.

Dále právní úprava zakotvuje tzv. veřejnoprávní smlouvu mezi adresáty. Jak její označení napovídá, mohou ji uzavřít pouze adresáti veřejné správy tedy ti, kdo by byli účastníci „popřípadě ti, kdož účastníky takového řízení jsou, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností.“ Tuto smlouvu lze uzavřít jen se souhlasem správního orgánu.

Co se týče procesu uzavírání veřejnoprávní smlouvy, tak dle § 163 odst. 1 s. ř. „projev vůle učiněný v písemné formě, směřující k uzavření veřejnoprávní smlouvy, který je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle toho, kdo návrh činí, být jím v případě jeho přijetí vázán.“ Takový návrh musí být na téže listině písemně akceptován. Dle toho také nabývá veřejnoprávní smlouva účinnosti. Jsou-li strany přítomny, podpisem druhé z nich, pokud nikoli, okamžikem dojití akceptované smlouvy navrhovateli od posledního akceptanta. Pokud je třeba souhlasu správního orgánu, je smlouva účinná právní mocí uděleného souhlasu. Je-li třeba souhlasu jiných osob, smlouva nenabude účinnosti dříve, než je souhlas dán.

Dle § 166 odst. 1 s. ř. „změnit obsah veřejnoprávní smlouvy lze jen písemnou dohodou smluvních stran; bylo-li k uzavření smlouvy třeba souhlasu správního orgánu nebo třetí osoby, je tohoto souhlasu třeba i k uzavření této dohody“.

Veřejnoprávní smlouvu lze vypovědět jen písemnou formou a jen tehdy, jestliže to bylo ve veřejnoprávní smlouvě smluvními stranami dohodnuto a jestliže byla dohodnuta výpovědní lhůta.

Veřejnoprávní smlouvu lze i zrušit, a to z taxativně stanovených důvodů uvedených v ustanovení § 167 odst. 1 s. ř. Příkladem takového důvodu může být veřejný zájem či rozpor smlouvy s právními předpisy. Mimo to je i možné veřejnoprávní smlouvu přezkoumat, a to z důvodu souladnosti s právními předpisy dle § 165 s. ř.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že existují i další veřejnoprávní smlouvy svého druhu, a to veřejnoprávní smlouva kvazikoordinační uzavřená mezi subjekty veřejné správy, ale její obsah oproti obvyklé koordinační nesměřuje ke spolupráci při výkonu veřejné správy. Druhou je tzv. kvazisubordinační veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi orgánem veřejné správy a adresátem, která nahrazuje jiný úkon správního orgánu, než kterým je rozhodnutí.

Advokát v Olomouci k vybraným změnám v právních předpisech od 1. 1. 2018

S příchodem nového roku 2018 dochází i v zákonné úpravě k řadě změn. Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje vybraným novelám, které nabývají účinnost 1. 1. 2018. Advokát v Olomouci volí změny v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), v zákoně č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a dále změny v rámci systému důchodového pojištění.

V občanském zákoníku nabývá 1. 1. 2018 účinnost poslední vlna novelizovaných ustanovení vyplývajících ze zákona č. 460/2016 Sb., kterým došlo k úplně první novelizaci občanského zákoníku. O prvních dvou vlnách již advokát v Olomouci pojednával zde.

První změnu v občanském zákoníku sledujeme u spoluvlastnictví nemovité věci. Dle § 1124 odst. 1 „převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.“ Toto ustanovení se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu.

Zákonodárce však zakotvil i možnost vzdání se předkupního práva, konkrétně dle § 1125 se „spoluvlastník může vzdát předkupního práva podle § 1124 s účinky pro své právní nástupce.“

Další novinka se týká svěřenského fondu a jeho vzniku. Nejprve je svěřenský fond je zřízen, a to v okamžiku „když svěřenský správce přijme pověření k jeho správě; je-li svěřenských správců více, postačí, pokud pověření přijme alespoň jeden z nich.“ Předchozí právní úprava spojovala s přijetím pověření samotný vznik svěřenského fondu. Ten však vzniká dle § 1451 odst. 2 až dnem zápisu do evidence svěřenských fondů, byl-li však zřízen pro případ smrti, vzniká již samotou smrtí zůstavitele.

Ve stavebním zákoně doznalo změn vymezení účastníků územního řízení. Dle § 85 stavebního zákona jsou účastníky územního řízení žadatel a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Dále také vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě a osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Zákon již nepočítá s dalším vymezeným účastníkem, kterým byly osoby, o nichž tak stanovil zvláštní zákon, konkrétně např. dotčená veřejnost dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.

Další významnou změnou prošlo užívání dokončených staveb. Dle § 119 odst. 1 stavebního zákona „dokončenou stavbu, popřípadě část stavby schopnou samostatného užívání nebo stavbu, u které postačí ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 odst. 1 písm. a) až d) a k) stavebního zákona nebo podle zvláštního právního předpisu, nebo pokud vyžaduje stavební povolení, a jedná-li se o veřejné infrastruktury, stavbu, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit, stavbu, u které bylo stanoveno provedení zkušebního provozu, změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí.“

Stavební zákon přímo nově zakotvuje vymezení účastníků kolaudačního řízení, kterými jsou stavebník, vlastník stavby, není-li stavebníkem, a vlastník pozemku, na kterém je stavba provedena, není-li stavebníkem a může-li být jeho vlastnické právo kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.

V zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „o důchodovém pojištění“) došlo zejména k úpravě důchodového věku pojištěnců pro nároku na starobní důchod. Důchodový věk se dle přílohy k tomuto zákonu určí již pouze pojištěncům narozeným mezi lety 1936 a 1971, oproti staré právní úpravě, která umožňovala určit důchodový věk dle přílohy pojištěncům narozeným až do roku 1977.

Původně se dle § 32 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění u pojištěnců narozených po roce 1977 důchodový věk stanovil tak, že se k věku 67 let přičetl takový počet kalendářních měsíců, který odpovídal dvojnásobku rozdílu mezi rokem narození pojištěnce a rokem 1977. Po zapracované novele je důchodový věk pojištěncům narozeným po roce 1971 stanoven na 65 let. Advokát v Olomouci upozorňuje, že pojištěncům narozeným po roce 1971 se již nezohledňují vychované děti.

V oblasti důchodového pojištění došlo i k dalším změnám, a to v souvislosti s nařízením vlády č. 373/2017 Sb. Díky tomuto nařízení se zvýšila výše základní výměry důchodů z dosavadních 2 550 Kč na 2 700 Kč. Tudíž nejnižší možný poskytovaný starobní důchod bude vyplácen v částce 3 470 Kč.

Advokát v Olomouci na závěr doplňuje, že již od 1. 2. 2018 se zakotvuje v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ustanovení o otcovské, jejíž podpůrčí doba činí 1 týden od nástupu na otcovskou ve výši 70 % denního vyměřovacího základu za den pro pojištěnce, který je otcem, nebo pro muže, jež převzal dle rozhodnutí orgánu dítě mladší 7 let do péče. Následně se od 1. 6. 2018 zavádí také dlouhodobé ošetřovné.

Nájem bytu a domu podle občanského zákoníku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice nájmu bytu, zejména aplikací zvláštních ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu (dále jen „nájem bytu“) dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).

Právní úprava zakotvující smluvní typ nájmu je vystavěna na tom, že pronajímatel přenechá nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje za to platit nájemné, jak plyne z § 2201 občanského zákoníku. Užíváním rozumíme přenechání detence věci, aby ji uživatel používal ke sjednanému účelu, nebo k účelu, ke kterému obvykle věc slouží.

Zvláštní ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu se použijí, „zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům.“ Dle § 2236 odst. 1 občanského zákoníku se „bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení.“

Avšak základem použití těchto ustanovení zakotvených v § 2235 a násl. občanského zákoníku je přenechání věci k zajištění nájemcových bytových potřeb či potřeb členů jeho domácnosti. Tudíž „ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání, za účel zajištění bytových potřeb, bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor.“ Nájemci nesmí být na újmu, že si k zajištění bytových potřeb sjednal nájem např. ateliéru.

Právní úprava nájmu bytu je založena na tom, že nájemce bytu je slabší smluvní stranou, tudíž ji občanský zákoník přináší vyšší míru ochrany. Zákoník omezuje smluvní vůli mezi pronajímatelem a nájemcem tím, že pokud některá ujednání zkracují nájemcova práva, tak se k nim dle § 2235 odst. 1 občanského zákoníku nepřihlíží. Dále dle § 2239 jsou zvlášť zakázána ujednání ukládající nájemci povinnost platit pronajímateli smluvní pokutu, či jsou vzhledem k okolnostem pro nájemce zvlášť nepřiměřená.

Aby byla smlouva o nájmu bytu platná, je třeba její písemnou formu. Pronajímatel však nemá právo namítnout vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.

Nájemce má řadu práv a povinností vyplývající z nájmu bytu. Mezi základní povinnosti patří platit nájemné, které musí být určené pevnou částkou, dále dle § 2255 odst. 1 občanského zákoníku, užívat byt řádně v souladu s nájemní smlouvou hradit běžnou údržbu a opravy s užíváním bytu, dodržovat po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele (§ 2256 odst. 2) a řádně a včas oznámit pronajímateli poškození či vady věci.

Rovněž, ujednají si to strany, může pronajímatel požadovat po nájemci zaplacení peněžité jistoty, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti plynoucí z nájmu, až do výše trojnásobku měsíčního nájmu.

Oproti tomu má nájemce například právo v bytě i pracovat nebo podnikat, což plyne z § 2255 odst. 2, avšak nesmí tím zatěžovat dům (např. imisemi). Nájemce má i právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov obtíže nepřiměřené poměrům v domě. Souhlasí-li s tím pronajímatel, může nájemce provést úpravu, přestavbu nebo jinou změnu bytu nebo domu, avšak při skončení nájmu by ji měl odstranit, ledaže pronajímatel navrácení v předešlý stav nežádá.

Nájemce může přijímat nové členy domácnosti. Pokud přijme osobu blízkou, nepotřebuje k tomu souhlas pronajímatele. Dále může nájemce dát třetí osobě do podnájmu (do užívání) část bytu, pokud v bytě sám trvale bydlí, i bez souhlasu pronajímatele, ledaže si s tím pronajímatel předem vyhradil souhlas.

Občanský zákoník řeší i situace, co se děje s nájmem bytu, po smrti nájemce. Podle § 2279 odst. 1 „zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu.“

Potomci mají vždy u přechodu nájmu bytu přednost, před ostatními členy domácnosti. Nájem bytu, který takto přešel, skončí nejpozději do 2 let od přechodu, ledaže přešel na osobu starší 70 let, či osobu nezletilou. Nepřejde-li nájem bytu na členy nájemcovy domácnosti, přejde skrze řízení o pozůstalosti na nájemcova dědice.

Zánik nájmu bytu může mít vícero důvodů. Z obecné úpravy závazkového práva přichází do úvahy dohoda, zánik uplynutím sjednané doby či konkludentním uzavření nové smlouvy (obsažené i v § 2285). Z obecné právní úpravy nájmu přichází do úvahy zánik bytu a speciálně upraveným důvodem pro nájem bytu je výpověď.

Výpověď z nájmu bytu vyžaduje písemnou formu a pronajímatel v ní musí nájemce poučit o možnosti podat proti oprávněnosti výpovědi námitky k soudu. Neučiní-li tak, je jinak je výpověď z nájmu bytu neplatná. Nájemce má právo užít námitku do 2 měsíců od doručení výpovědi.

Výpovědní důvody se liší dle toho, zda je ujednán nájem bytu na dobu určitou či neurčitou, a k nim přistupuje navíc i tzv. „mimořádná výpověď“ bez výpovědní doby.

Nájemce může dle § 2287 „vypovědět nájem bytu na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval.“ Nájem bytu na dobu neurčitou může nájemce vypovědět dle obecných ustanovení o nájmu.

Oproti tomu podle § 2288 „pronajímatel může vypovědět nájem bytu na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době,
a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,
b) je-li nájemce odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto domě nachází,
c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit tak, že byt nebude možné vůbec užívat, nebo
d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.“

„Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v případě, že má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno, či potřebuje-li pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.“
Pronajímatel ale musí vždy uvést výpovědní důvod ve výpovědi.

Občanský zákoník zakotvuje možnost podání tzv. mimořádné výpovědi bez výpovědní doby. Takovou výpověď může dát pronajímatel nájemci poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem. Dle § 2291 odst. 2 nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, či např. poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody.

Avšak neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, důvod zvlášť závažného porušení povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením k odstranění protiprávního stavu, k výpovědi se nepřihlíží, čímž občanský zákoník znovu více chrání nájemce bytu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr upozorňuje, že je-li nájem bytu ujednán v souvislosti s výkonem zaměstnání, funkce nebo jiné práce a je-li podle výslovného určení smlouvy pronajat byt služební, mohou být práva nájemce služebního bytu omezena.

Smlouva o zájezdu dle občanského zákoníku

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje problematice zájezdu, především jeho pojmovým znakům a vadám.

Dle § 2521 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) „se smlouvou o zájezdu pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka předem připravený soubor služeb cestovního ruchu (zájezd) a zákazník se zavazuje zaplatit souhrnnou cenu.“

Zájezdem se rozumí předem připravený soubor služeb cestovního ruchu. Předem připraveným souborem služeb se má na mysli připravenost před zahájením zájezdu. Aby však šlo o zájezd dle OZ musí být zároveň naplněny 2 kumulativní podmínky plynoucí z § 2522 odst. 1 OZ.

První podmínkou je, že zájezd musí být uspořádán na dobu delší jak 24 hodinu nebo musí zahrnovat přenocování. Přenocování se musí odehrát v zařízení k tomu určeném, a to přes noc. Pokud by se „nocovalo“ v za jízdy např. v autobuse, resp. když cesta autobusem probíhá v noci, nelze se bavit o přenocování ve smyslu první podmínky smlouvy o zájezdu.

Druhou podmínkou je naplnění alespoň 2 z nabízených znaků, kterými jsou dle OZ ubytování, doprava a jiná služba cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb. Jako příklady těchto jiných služeb mohou sloužit např. stravování či služby průvodce či delegáta.

Zájezdem ve smyslu smlouvy o zájezdu dle OZ „však není soubor služeb cestovního ruchu poskytnutý podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání ani soubor služeb cestovního ruchu, jehož nabídka a poskytnutí není podnikáním.“

Pokud jde o osobu pořadatele zájezdu, § 2523 OZ stanoví, že „za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby.“ Dále také ten, „kdo zprostředkuje nebo zařídí jednotlivé služby cestovního ruchu, se považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních okolností u třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako zájezd na vlastní odpovědnost.“

Jelikož pořádání zájezdů, především těch přeshraničních, není pouze v moci pořadatele, protože se do nich promítají různorodé zahraniční prvky, ať už jde o kulturu, rozdílnou měnu, či poplatky spojené s dopravou, je možné změnit ceny zájezdu.

Ustanovení § 2530 OZ umožňuje pořadateli navýšit cenu zájezdu, je-li to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem výpočtu jejího zvýšení, a to pouze z důvodů uvedených v § 2530 odst. 2 OZ. Mezi důvody možného zvýšení ceny patří zvýšení ceny za dopravu včetně cen pohonných hmot, zvýšení platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné poplatky zahrnuté v ceně zájezdu, nebo zvýšení směnného kursu české koruny použitého pro stanovení ceny zájezdu v průměru o více než 10 %. Pokud však pořadatel zašle oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než 21. den před zahájením zájezdu, nemá zvýšení ceny právní účinky a nepřihlíží se k nim.

Co se týče vad zájezdu, je zájezd právní úpravou chráněn jako celek. Tudíž vadou celého zájezdu bude i vada jednotlivé dílčí služby, jen se následně bude posuzovat, jaký dopad uvedená vada měla na celý zájezd a na následné možnosti zákazníka, jak docílit napravení vady.

U zájezdu zákonodárce rozlišuje podstatné a nepodstatné vady zájezdu podle intenzity porušení ujednané smlouvy. Podstatná vada směřuje k nenaplnění hlavního účelu závazku. Příkladem může být nezajištění a neuskutečnění jazykové výuku v rámci sjednání jazykového zájezdu s kurzy. Vady, které nesměřují k nenaplnění hlavního účelu závazku, jsou vadami nepodstatnými.

Dle § 2538 OZ „vyskytnou-li se po odjezdu podstatné vady zájezdu a nepřijme-li pořadatel opatření, aby zájezd mohl pokračovat, nebo odmítne-li zákazník takové opatření z řádného důvodu, zajistí pořadatel na své náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané místo.“

Oproti tomu dle § 2537 odst. 1 OZ má pořadatel sjednat nápravu u nepodstatných vad, nezjedná-li jí, může zákazník nápravu sjednat sám, a pořadatel mu následně nahradí vynaložené náklady. Pokud bude zákazník vady uplatňovat po ukončení zájezdu, bude mít nárok jen a pouze na slevu z ceny, která se posoudí dle rozsahu a trvání vady zájezdu.

Jde-li o náhradu škody, kterou lze požadovat vedle slevy, „pořadatel odpovídá zákazníkovi za splnění povinností ze smlouvy o zájezdu bez zřetele na to, zda v rámci zájezdu poskytují jednotlivé služby cestovního ruchu jiné osoby.“
Dle § 2543 odst. 1 OZ lze požadovat i náhradu nemajetkové újmy, „újmy za narušení dovolené“, dojde-li k porušení povinnosti, za niž odpovídá, pořadatel.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že úprava obsažená v občanském zákoníku je transpozice směrnice Rady o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy č. 90/314/EHS, která se ovšem k 1. 7. 2018 zrušuje a bude nahrazena novou, což způsobí i určité změny v zákonné úpravě smlouvy o zájezdu.

Zavedení místních poplatků jako právo obce

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v následujícím příspěvku bude věnovat otázce místních poplatků, jako jednomu ze segmentů poplatkového práva.

Obecně chápeme poplatkové právo jako podobor finančního práva. Jde o soubor finančněprávních norem regulujících veřejnou finanční činnost související s příjmy veřejných peněžních fondů poplatkového charakteru.

Poplatkem rozumíme peněžitou dávkou stanovenou zákonem, návratnou, vybíranou státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi za úkony jejich orgánů. Je platbou spíše nepravidelnou a má ekvivalentní plnění. Místní poplatky jsou jedním z druhů poplatků, které jsou rozpočtovým příjmem. Mezi další poplatky může zařadit poplatky správní, soudní a zvláštní dávky poplatkového charakteru.

Samotné místní poplatky neboli „lokální daně“ se obecně řídí zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích a jsou právem obce, které je na svém území mohou zavést. Dle § 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích spadá stanovení poplatků do samostatné působnosti obce. Dle odst. 2 „poplatky zavede obec obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, vznik a zánik poplatkové povinnosti, lhůty pro plnění ohlašovací povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků.“ Z toho vyplývá, že každá obec může mít v rámci místních poplatků specifickou úpravu. Pokud jde o správu poplatků, která je svěřeny obecním úřadům, stanoví § 15 zákona o místních poplatcích, že jde o výkon přenesené působnosti.

Ustanovení § 1 zákona o místních poplatcích stanoví taxativní katalog místních poplatků, které obce mohou zavést. Obce mohou zavést místní poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, poplatek za užívání veřejného prostranství, poplatek ze vstupného, poplatek z ubytovací kapacity, poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst, poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se dále bude věnovat pouze místnímu poplatku ze psů, poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt, za užívání veřejného prostranství a poplatku ze vstupného.

Dle § 2 odst. 1 „místní poplatek ze psů platí držitel psa. Držitelem je fyzická nebo právnická osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky.“ Tento poplatek se platí za každého psa staršího 3 měsíců. Roční sazba poplatku, kterou může obce zavést, může činit až 1 500 Kč. U druhého a každého dalšího psa může obec svoji zavedenou hranici sazby zvýšit až o 50 %. Dle § 2 odst. 4 „poplatek ze psů platí držitel obci příslušné podle místa trvalého pobytu nebo sídla.“ Má-li tedy držitel psa bydliště v jiném místě, než kde má svůj trvalý pobyt, platí za psa dle sazby obce, ve které má trvalý pobyt.

Ustanovení § 3 stanoví místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt. Tento poplatek, turistická taxa, dle odst. 1 „platí fyzické osoby, které přechodně a za úplatu pobývají v lázeňských místech a v místech soustředěného turistického ruchu za účelem léčení nebo rekreace, pokud tyto osoby neprokáží jiný důvod svého pobytu.“ Uvedené podmínky pro výběr poplatku musí být splněny kumulativně. Pokud je tedy člověk vyslán do lázní kvůli školení či konferenci, poplatková povinnost ho nezatěžuje.

Dle § 3 odst. 5 „sazba poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt činí až 15 Kč za osobu a za každý i započatý den pobytu, není-li tento dnem příchodu.“

Ustanovení § 4 zakotvuje poplatek za užívání veřejného prostranství. Ten platí fyzické i právnické osoby za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým § 4 odst. 1 rozumí „provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl.“

Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10 Kč za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den.

Místní poplatek ze vstupného, pokud ho obce zavede, se vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích definuje vstupné jako „peněžitou částku, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit.“ Pokud je mimo vstupného vybírána například částka za povinnou místenku či poplatek za občerstvení, bez které se člověk akce nemůže zúčastnit, je tato částka brána také jako vstupné.

Poplatek ze vstupného platí fyzické a právnické osoby, které akci pořádají. Sazba poplatku ze vstupného činí až 20 % z úhrnné částky vybraného vstupného.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pokud je výtěžek akce a akce pořádané na veřejném prostranství určen na charitativní či veřejně prospěšné účely, tak se poplatek neplatí, jde o osvobození od poplatku. Důvody osvobození od místních poplatků stanoví zákon o místních poplatcích a další může stanovit obec v obecně závazné vyhlášce.

GDPR jako novinka v oblasti ochrany osobních údajů

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v dnešním příspěvku věnuje obecnému nařízení o ochraně osobních údajů – GDPR. Jedná se o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES, které vstoupí v účinnost dne 25. 5. 2018.

Cílem GDPR je především ochránit subjekty údajů ve vztahu k rozvíjející se digitalizaci, profilování uživatelů internetu a sběru velkého počtu dat, jelikož neustále dochází k technologickému a společenskému vývoji, na což původní směrnice nepamatovala. Nařízení GDPR se zaměřuje především na ochranu osobních údajů v rámci aplikací, her či kvízů, které sledují naši aktivitu.

GDPR vychází z dosavadní právní úpravy [definice a zásady, které můžeme najít i v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „ZOOÚ“)]. Jeho hlavním cílem je sjednocení úpravy v rámci zemí EU a zavedení jasných pravidel v oblasti ochrany osobních údajů. Původní právní úpravu obstarávala směrnice, tudíž členské státy musely její text transponovat do svých právních úprav, což vedlo k rozdílné regulaci a aplikaci.

GDPR je postaveno na dvou principech. Princip odpovědnosti správce za dodržení zásad zpracování je doplněn principem rizika. Správce od počátku zpracování osobních údajů musí brát v úvahu rozsah, kontext, povahu a účel zpracování a zároveň přihlížet k možným rizikům, které takové zpracování může znamenat pro práva a svobody fyzických osob a přizpůsobit tomu zabezpečení.

Na nová rizika v digitálním prostředí reaguje GDPR zavedením povinností pro správce osobních údajů, mezi něž řadí vedení záznamu o činnostech zpracování, posouzení vlivu zpracování na ochranu osobních údajů či ohlašování porušení zabezpečení osobních údajů. Zabezpečení osobních údajů se odvíjí od čl. 32 GDPR, které například po správci požaduje zajistit úroveň zabezpečení odpovídající danému riziku, případně užít „pseudonymizaci a šifrování osobních údajů“ či další účelné nástroje.

GDPR je dále vystavěno na základních zásadách zpracování osobních údajů uvedených v čl. 5. Mezi uvedené se řadí zákonnost, korektnost a transparentnost [odst. 1 písm. a)], účelové omezení [odst. 1 písm. b)], minimalizace údajů [písm. c)], přesnost [písm. d)], omezení uložení [písm. e)], integrita a důvěrnost [písm. f)] a zejména odpovědnost správce, která je jako jediná zásada zakotvena nově oproti původní směrnici (odst. 2).

Jedním ze stěžejních cílů GDPR je zesílení práv subjektů údajů. K dosažení tohoto cíle poskytuje GDPR subjektům údajů řadu práv, mezi něž řadí právo na přístup k osobním údajům (již zakotveno ve stávajícím § 12 ZOOÚ), právo na opravu a doplnění neúplných osobních údajů [§ 5 odst. 1 písm. a) ZOOÚ], právo na výmaz, na omezení zpracování (§ 21 ZOOÚ), přenositelnost údajů a samozřejmě právo vznést námitku.

Právem na přístup k osobním údajům GDPR zamýšlí poskytnutí práva subjektu údajů na potvrzení od správce, zda jsou jeho osobní údaje zpracovávány, a pokud ano, má právo k nim a informacím, které se jich týkají, získat přístup.

Na výše uvedené právo navazuje právo na opravu, které zakotvuje povinnost správci, aby bez zbytečného odkladu opravil a doplnil nepřesné údaje subjektu údajů.

Právo na výmaz nebylo ve stávající směrnici upraveno a bylo dovozováno Soudním dvorem EU (rozsudek C-131/12 ze dne 13. 5. 2014). Od účinnosti GDPR již toto právo není třeba dovozovat, jelikož je přímo v čl. 17 GDPR výslovně zakotveno. Toto právo umožňuje, aby údaje o subjektu údajů byly vymazány a správce má povinnost tak bez zbytečného odkladu učinit, pokud dojde k naplnění alespoň jediného z uvedených důvodů pro výmaz.

Právo na přenositelnost údajů zakotvuje možnost subjektu údajů bezplatně získat své poskytnuté osobní údaje a zároveň možnost je bez omezení předat jinému správci. Takovýto postup lze provést pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 20 GDPR. Toto nové právo však automaticky neznamená, že pokud subjekt údajů přenese své osobní údaje k jinému správci, výmaz údajů ze systému původního správce.

GDPR upravuje možnost subjektům údajů vznést námitku proti zpracování jejich osobních údajů. Dle čl. 21 odst. 1 GDPR „má subjekt údajů z důvodů týkajících se jeho konkrétní situace právo kdykoli vznést námitku proti zpracování osobních údajů, které se jej týkají včetně profilování založeného na těchto ustanoveních. Správce osobní údaje dále nezpracovává, pokud neprokáže závažné oprávněné důvody pro zpracování, které převažuují nad zájmy nebo právy a svobodami subjektu údajů, nebo pro určení, výkon nebo obhajobu právních nároků.“

GDPR v nové úpravě přináší možnost jmenovat osobu pověřence. Dle čl. 37 GDPR správce a zpracovatel jmenují pověřence pro ochranu osobních údajů v každém případě, kdy zpracování provádí orgán veřejné moci či veřejný subjekt, s výjimkou soudů jednajících v rámci svých soudních pravomocí či hlavní činnost správce nebo zpracovatele spočívá v operacích zpracování, které kvůli své povaze, svému rozsahu nebo svým účelům vyžadují rozsáhlé pravidelné a systematické monitorování subjektů údajů, anebo když jde o rozsáhlé zpracování zvláštních kategorií údajů a osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestných činů uvedených v čl. 9, resp. 10 GDPR.

GDPR také zakotvuje právo na účinnou soudní ochranu jak vůči dozorovému orgánu, tak vůči správci či zpracovateli tím, že kdokoli, kdo v důsledku porušení GDPR utrpěl hmotnou či nehmotnou újmu, má právo obdržet od správce nebo zpracovatele náhradu utrpěné újmy. GDPR dále upravuje podmínky pro ukládání správních pokut, podle okolností každého konkrétního případu. Maximální výše pokuty činí 20 000 000 EUR, a jde-li o podnik, až do výše 4 % celkového ročního obratu celosvětově za předchozí finanční (či rozpočtový) rok.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že i přes blížící se účinnost GDPR Ministerstvo vnitra ČR v srpnu 2017 předložilo návrh nového zákona o zpracování osobních údajů, který byl vládou schválen.

Vyvlastnění jako omezení vlastnického práva

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v následujícím příspěvku věnuje problematice vyvlastnění, které bývá často medializováno, neboť při vyvlastnění dochází k zásahu veřejné moci do subjektivního práva adresátů. V případě vyvlastnění odchází dokonce k zásahu do základního lidského práva, a to práva vlastnit majetek (vlastnické právo), které je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu je v čl. 11 odst. 4 Listiny zakotveno, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“

Vyvlastnění není jen a pouze zásah či odnětí vlastnického práva skrze vyvlastňovací řízení, nýbrž v širším slova smyslu jde i o územní omezení, kde typickým příkladem je územní plánování, či stavební uzávěra, nebo věcná a jiná omezení týkajících se konkrétních věcí, jako např. ochrana kulturní památky ve veřejném zájmu či předkupní právo státu k věci.

Vyvlastnění v užším smyslu se řídí zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) a zaměřuje se především na omezení vlastnického práva k nemovitým věcem. Dle § 2 písm. a) zákona o vyvlastnění se vyvlastněním rozumí „odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“

Odnětím vlastnického práva rozumíme zásah do některých složek vlastnického práva. Dále jde o omezení vlastnického práva v užším smyslu, tedy věcněprávní omezení, jehož příkladem může být zřízení věcného břemene, jimiž se advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma již věnoval. Dále k vyvlastnění můžeme řadit i odnětí či omezení práva třetí osoby k věci vlastníka a zároveň přechod práv, která byla odňata či omezena, na jiného.

Vyvlastnění se týká určitých subjektů. „Ten, kdo je vlastníkem vyvlastňovaného pozemku nebo stavby nebo kdo k nim má právo odpovídající věcnému břemenu“ ustanovení § 2 písm. b) zákona o vyvlastnění označuje jako vyvlastňovaného. „Ten, kdo se domáhá, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě, aby v jeho prospěch bylo k pozemku nebo stavbě zřízeno věcné břemeno nebo aby k nim bylo zrušeno nebo omezeno právo vyvlastňovaného odpovídající věcnému břemenu“ ustanovení § 2 písm. c) téhož zákona označuje za vyvlastnitele.

Advokát v Olomouci upozorňuje, že vyvlastňovaným může být i stát, například v případě vyvlastnění majetku vysoké školy, ale většinou to bývají soukromé osoby. Na druhou stranu vyvlastnitelem může být v určitém případě i soukromá osoba.

Zákon o vyvlastnění v § 3 a násl. zakotvuje podmínky, bez jejichž kumulativního splnění nelze vyvlastnění provést.

První podmínkou je, že vyvlastnění je přípustné pouze pro účel, který je stanoven zákonem. Účel bývá často zakotven ve zvláštních zákonech.

Druhou podmínkou je naplnění veřejného zájmu, který v daném konkrétním případě musí převažovat nad právem vyvlastňovaného, což musí být shledáno v rámci vyvlastňovacího řízení, které se o vyvlastnění dle § 15 a násl. zákona o vyvlastnění vede.

Třetí podmínkou je tzv. subsidiarita, která spočívá v tom, že práva k nemovitým věcem nelze získat jiným způsobem a došlo-li k předchozímu pokusu o dohodu mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným.

Čtvrtou podmínkou je tzv. proporcionalita. Dle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění „lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“ Mimo nezbytného rozsahu zásahu do práva vyvlastňovaného je zároveň nezbytné, aby intenzita zásahu odpovídala faktickému účelu vyvlastnění.

Poslední podmínkou je náhrada. Náhrada musí být vždy jednorázového charakteru, v penězích (výjimku představuje výměna) a poskytnuta ve lhůtě dle rozhodnutí o vyvlastnění.

Náhrada při odnětí vlastnického práva náleží vyvlastňovanému ve výši obvyklé ceny nebo dle zjistitelné ceny. Jako náhradu lze připustit i výměnu za jiný pozemek či stavbu a dorovnání rozdílu mezi cenami těchto nemovitých věcí.

Dojde-li k omezení vlastnického práva při zřízení věcného břemene, při odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcného břemene, pak náleží náhrada ve výši ceny odpovídající věcnému břemeni. V každém případě musí vyvlastnitel vždy vyvlastňovanému nahradit i účelně vynaložené související náklady (například náklady se stěhováním).

O vyvlastnění se vede vyvlastňovací řízení před obecním úřadem s rozšířenou působností či před magistráty statutárních měst, které se zahajuje výlučně na návrh. „Účastníky vyvlastňovacího řízení jsou, dle § 17 odst. 1 zákona o vyvlastnění, vyvlastnitel, vyvlastňovaný, zástavní věřitel, podzástavní věřitel a oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká.“

Výsledkem vyvlastňovacího řízení je rozhodnutí o vyvlastnění a o náhradě. Jelikož jde o zásah do základních práv, tak v návaznosti na čl. 4 Ústavy České republiky je zachována možnost soudní ochrany.

V oblastech výroků o vyvlastnění je zakotvena pravomoc správních soudů dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, který zakotvuje možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.

Výrok o náhradě je specifický, jelikož v tomto případě rozhoduje správní orgán ve věcech soukromoprávních. Z tohoto důvodu je k soudnímu přezkumu založena pravomoc obecných civilních soudů dle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) v řízení dle části páté o. s. ř.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že v rámci vyvlastňovacího řízení je povinnost provést znalecký posudek jako důkaz v souvislosti se stanovením výše náhrady za vyvlastňovanou věc.

Služebnosti a reálná břemena

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma navazuje na předchozí příspěvek, a opět se věnuje věcným právům k věci cizí. Tentokráte svoji pozornost zaměřuje na věcná břemena, která jsou upravena v § 1257 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „OZ“).

Věcná břemena jsou taková práva k věci cizí, která omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen buď něco trpět nebo něčeho se zdržet, pak jde o služebnosti, anebo něco dát či konat. V tomto případě tzv. aktivní povinnosti hovoříme o reálném břemeni. Věcná břemena následují právní osud zatížené věci a lpí na ni bez ohledu, kdo je jejím vlastníkem.

Ustanovení § 1257 odst. 1 OZ upravuje, že „věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet,“ čímž zakotvuje negativní povinnost vlastníka služebné věci vůči oprávněné osobě. Učebnicovým příkladem strpění je přecházení cizí osoby přes pozemek vlastníka.

Jelikož jsou služebnosti věcným právem, jsou povinnosti z nich trvalé či opakovatelné. Služebnosti můžeme dělit na pozemkové (in rem) a osobní (in perosnam). Pozemková služebnost je spojena s vlastnictvím určité věci ze strany oprávněného, která smrtí či zánikem oprávněného nezaniká a dle § 1265 odst. 1 OZ ji nelze spojit s jiným pozemkem. Příkladem může být přecházení přes jeden zatížený pozemek za účelem dosažení pozemku jiného (panujícího).

Osobní služebnost slouží jen a pouze určité osobě, která však smrtí či zánikem osoby zaniká. Nelze ji však, dle § 1265 odst. 2 OZ převést na jinou osobu. Jako příklad můžeme uvést užívání bytu určitou jinou osobou.

Dle § 1260 odst. 1 OZ „se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.“ Tento výčet možností, jak zřídit služebnost však není výčtem taxativním, jelikož v něm není uvedeno jednostranné prohlášení vlastníka, které vyplývá z § 1257 odst. 2 OZ.

Pokud je služebnost k nemovité věci zřizována smlouvou, je pro zřízení nezbytná písemná forma. Je-li služebnost zřízena k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká služebnost až zápisem do takového seznamu, jak plyne z § 1262 odst. 1 OZ.

Právní poměry ze služebnosti jsou řízeny primárně smlouvou mezi osobami služebnost zakládající, subsidiárně občanským zákoníkem. Důležitým hlediskem služebností je, že zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu, jak upravuje § 1258 OZ. Dle § 1263 OZ „oprávněná osoba nese náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Užívá-li však věci i ten, kdo je služebností obtížen, je povinen na náklad poměrně přispívat, anebo se užívání zdržet.“

Občanský zákoník ve svém textu (§ 1267 a násl.) poskytuje demonstrativní výčet některých pozemkových služebností jako jsou např. služebnost inženýrské sítě, opora cizí stavby, právo na svod dešťové vody, právo na vodu a další. Mezi osobní služebnosti řadí užívací a požívací právo či služebnost bytu (§ 1283 a násl. OZ).

Dle § 1299 odst. 1 „služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.“ Dle odst. 2 „při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.“

Dále může dojít k zániku služebnosti dohodou stran, uplynutím doby, na kterou byla služebnost zřízena, či promlčením. Pokud se ale jedná o služebnost k věci zapsané do veřejného seznamu, vždy služebnost zanikne až výmazem z takového seznamu.

Reálným břemenem je zatížena věc, ze které je vlastník povinen něčeho aktivně konat či plnit. Z dikce § 1303 odst. 1 OZ lze dovodit, že reálné břemeno je možné zřídit pouze k věcem zaspaným ve veřejném seznamu, tudíž reálné břemeno vznikne až zápisem do takového seznamu. Pro reálná břemena je typická jejich dočasnost, vykupitelnost a povinnost k pozitivnímu jednání. Dle § 1304 OZ však „může být časově neomezené reálné břemeno zřízeno jen jako vykupitelné a podmínky výkupu musí být předem určeny již při zřízení reálného břemene.“

Reálné břemeno zakládá vlastníku věci dočasnou povinnost k plnění s tím, že nebude-li plněno, transformuje se právo z reálného břemene v substituční oprávnění na peněžitou náhradu, pro niž je možné vést výkon rozhodnutí nebo exekuci na zatíženou věc obdobně jako při zástavním právu.

Jako příklad reálného břemene může sloužit kupříkladu i povinnost vlastníka pozemku chovat obecního býka, či povinnost udržovat v řádném stavu kostel.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že o zániku reálných břemen obdobně platí ustanovení o zániku služebností.

Právo stavby jako věcné právo k věci cizí

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v tomto příspěvku věnuje jednomu z věcných práv k věci cizí, právu stavby. Věcná práva k věci cizí jsou upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), konkrétně v části třetí, hlavě II, díl 5, § 1240 a násl., a jde o taková práva, která mohou vznikat zásadně jen na „cizí“ věci. Na druhou stranu pro taková práva platí stejné principy jako pro věcná práva obecně (srov. § 979 a násl.).

Věcná práva k věci cizí se dělí na práva užívací, která slouží zejména k hospodářskému užití věci cizí a práva zajišťovací, která oplývají především směnnou funkcí cizí věci. Mezi užívací práva patří právo stavby a služebnosti. Mezi zajišťovací náleží právo zástavní, retenční a reálná břemena. Dále však existují i další věcná práva k věci cizí, mezi něž se řadí předkupní právo, výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje a zákaz zastavení. Tato práva však lze zřídit i jako právo pouze obligační.

Právo stavby jako užívací věcné právo k věci cizí upravené v § 1240 a násl. OZ je výjimkou ze zásady superficies solo cedit, která je zakotvená v § 506 odst. 1 OZ. Právo stavby umožňuje, že stavba, budoucí či již postavená, není součástí pozemku, jak je to běžné, ale součástí práva stavby, které je samo o sobě věcí nemovitou, dle § 1242 OZ. Vlastník pozemku (povinný) umožňuje stavebníkovi (oprávněnému) mít na pozemku stavbu, aniž by byla pouze součástí pozemku.

Právo stavby se dle § 1243 odst. 1 OZ nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jelikož jde o právo zapisované do katastru nemovitostí, vzniká právo stavby až jeho zápisem. Právo stavby nelze zřídit k pozemku, na kterém vázne právo příčící se účelu stavby. Je-li pozemek zatížen zástavním právem, lze jej zatížit právem stavby jen se souhlasem zástavního věřitele.

Jelikož je zásada superficies solo cedit klíčovou zásadou soukromého práva, může být právo stavby, jako její výjimka, zřízena pouze dočasně. Právo stavby tedy nesmí být zřízeno na dobu delší jak 99 let. Pokud je zřízeno např. na 30 let, lze ho prodlužovat až do celkové doby 99 let. Pokud se chce právo stavby protahovat dále, je třeba nového zřízení práva stavby. Nabyl-li stavebník právo stavby vydržením, nabývá právo stavby, dle § 1244 odst. 2 OZ, na dobu 40 let. Jsou-li pro to spravedlivé důvody, může soud dobu, na kterou je právo stavby zřízeno, k návrhu dotčené strany zkrátit nebo prodloužit.

Právo stavby nelze omezit rozvazovací podmínkou. Byla-li rozvazovací podmínka ujednána, nepřihlíží se k ní, což zakotvuje § 1246 OZ. Nelze tedy např. stanovit, že právo stavby skončí v okamžiku, kdy se určitá osoba stane prezidentem.

Právo stavby lze zřídit jak úplatné, tak i bezúplatné. Ujednala-li se úplata v opětujících se dávkách jako stavební plat (solárium), zatěžuje právo stavby jako reálné břemeno.

Ujednání, která mají obligační charakter, zavazují pouze strany závazku. Taková ujednání, která tvoří obsah práva stavby, působí vůči všem i vůči pozdějším právním nástupcům. Dle § 1250 OZ má stavebník stejná práva jako vlastník, co do stavby vyhovující právu stavby; pokud se jedná o jiné užívání pozemku zatíženého právem stavby, má stejná práva jako poživatel, ledaže je ujednáno něco jiného.

Co se týče dalších právních poměrů z práva stavby, tak právo stavby lze převést i zatížit, právo stavby přechází na dědice i na jiného všeobecného právního nástupce. Důležitou součástí práva stavby je předkupní právo dle § 1254 OZ. Stavebník má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má předkupní právo k právu stavby.

Právo stavby především zaniká uplynutím doby. V tomto případě ex lege stavba přirůstá do vlastnictví vlastníka pozemku. Není-li nic jiného ujednáno, dá vlastník stavebního pozemku stavebníkovi při zániku práva stavby uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, za stavbu náhradu. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době zániku práva stavby, ledaže si strany ujednají jinak.

Právo stavby však může zaniknout výmazem z katastru nemovitostí, v návaznosti na učiněné právní jednání osob.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že samostatný zánik stavby nemá žádný vliv na trvání práva stavby. Dojde-li k zániku stavby, právo stavby nadále trvá a je možné ve smluvené době vybudovat stavbu novou.

Poškozený a jeho práva v trestním řízení

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje osobě poškozeného a jeho vymezeným právům, které může uplatnit v rámci trestního řízení.

Každý spáchaný trestný čin má v mezích trestního práva hmotného nejen osobu pachatele (subjekt), ale i subjektivní a objektivní stránku a především objekt, což je zájem chráněný trestním zákonem (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Pachatel trestným činem poškozuje či ohrožuje objekt trestného činu. Konkrétního jedince, či věci, které jsou poškozeny či ohroženy spáchaným trestným činem, označujeme jako hmotný předmět útoku.

Poškozený je však označení čistě procesního charakteru. Poškozený je dle § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Poškozený je v rámci trestního řízení, jako např. i obviněný, samostatnou procesní stranou.

V rámci trestního práva procesního má poškozený právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy, rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné. Poškozený se v rámci trestního řízení může nechat zastoupit advokátem.

Jelikož poškozený pociťuje po spáchání trestného činu touhu být určitým způsobem odškodněn, i nad rámec zásahu státu v podobě vyřčení viny v rámci odsuzujícího rozsudku obžalovaného (pachatele), mají někteří poškození možnost, dle § 43 odst. 3 tr. ř., také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.

Pokud se poškozený odhodlá k podání takového návrhu, hovoříme o tzv. adhezním řízení, ve kterém trestní soud rozhoduje o soukromoprávním nároku poškozeného vůči obžalovanému, z důvodu spáchání trestného činu.

Aby adhezní řízení bylo zahájeno, musí poškozený svůj návrh učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§ 175a odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit.

Trestní soud v otázce adhezního nároku poškozeného vůči obžalovanému může poškozenému přiznat nárok celý, částečný nebo dle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud bude poškozeného takto odkazovat není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení.

Poškozený má dle § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. také právo podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, co do části jeho uplatněného nároku. Poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení.

Pokud poškozený návrhu na zahájení adhezního řízení nepodá (poškozený nárok neuplatní), či je odkázán trestním soudem k soudu občanskoprávnímu, může sám podat soukromoprávní žalobu proti obviněnému. Nárok bude vycházet především z § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (závazky z deliktů).

Je-li poškozený ve vztahu k pachateli trestného činu podle § 100 odst. 2 tr. ř., tedy ve vztahu příbuzném v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní, musí orgány činné v trestním řízení pro taxativně vymezené trestné činy dle § 163 odst. 1 tr. ř. získat souhlas poškozeného s trestním stíháním, jinak je nemožné zahájit trestní stíhání takové osoby, případně v zahájeném trestním stíhání pokračovat. Jde o jedno z nejvýznamnějších práv poškozeného vůbec, jelikož největším způsobem ovlivňuje osud obviněného v trestním řízení.

Jelikož některé trestné činy je třeba stíhat i v situaci, kdy by poškozený nedal souhlas s trestním stíháním, avšak okolnosti spáchání trestného činu značí vyšší společenskou závažnost, existují v § 163a odst. 1 tr. ř. výjimky, na základě nichž není souhlasu poškozeného třeba. Mezi takové patří např. způsobení smrti či neschopnost poškozeného dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena, při spáchání tr. činu uvedeného v § 163 odst. 1 tr. ř.

Mezi další práva poškozeného patří dle § 65 odst. 1 tr. ř. právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí, před skončením každé trestní věci se k ní vyjádřit, a pokud např. se poškozenému přímo týká vydané usnesení, může proti němu podat stížnost dle § 141 odst. 1 tr. ř.

Důležité postavení má poškozený v situaci, kdy má dojít k podmíněnému zastavení trestního stíhání dle § 307 a násl. tr. ř., jelikož obviněný musí nahradit škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřít dohodu, anebo učinit jiná potřebná opatření k její náhradě. Pokud poškozený nesouhlasí, nelze trestní stíhání podmíněně zastavit a mělo by dojít ke standartnímu průběhu a skončení trestní věci před soudem.

Obdobně důležité postavení má poškozený i v případě sjednávání narovnání dle § 309 a násl. tr. ř., jelikož s vyřešením řízení o přečinu musí s takovýmto skončením trestního stíhání souhlasit, a zároveň musí být poškozenému uhrazena škoda způsobená tímto přečinem.

Poškozený může být zároveň i obětí trestného činu, což je dle § 2 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen „o obětech trestných činů“), fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil (tzv. přímá oběť).

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o obětech trestných činů zakotvuje vymezení tzv. nepřímé oběti. Byla-li trestným činem způsobena smrt oběti, považují se, utrpěli-li v důsledku smrti oběti újmu, za oběť též její příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner, druh nebo osoba, které oběť ke dni své smrti poskytovala nebo byla povinna poskytovat výživu.

Omezení obětí v zákoně o obětech trestných činů pouze na osoby fyzické vychází z povahy věci. Pouze osoby fyzické mohou pociťovat újmu subjektivně. Pouze u fyzických osob lze zmírňovat jejich útrapy a předcházet sekundární viktimizaci. Právnická osoba jako umělá právní konstrukce nedisponuje vlastnostmi, které jsou příznačné pro živé bytosti.

Na závěr advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma zdůrazňuje, že o všech právech, které osobě poškozeného náleží, musí provést orgány činné v trestním řízení náležité poučení, aby měl poškozený plnou možnost k jejich uplatnění.