Archiv autora: ak

Nejvyšší správní soud o právu cizince

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu nevypořádání byť i jen jednoho skutkového či právního žalobního bodu zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností o právu cizince, kterou proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal advokát stěžovatele, kterým mu bylo mimo jiné potvrzeno uložení setrvání zákonem nejdelší možné doby, tj. 120 dnů v zařízení pro zajištění cizinců (dále ZZC).
„Stěžovatel již v žalobě u Krajského soudu namítal, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč mu uložil povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na maximální zákonem předvídanou dobu 120 dnů a jeho rozhodnutí je v tomto aspektu nepřezkoumatelné. Krajský soud se s touto námitkou nevypořádal, a proto napadený rozsudek trpí nesrozumitelností a nedostatkem důvodů.“
(Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 20/2015 – 45)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, „ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dává možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil. (…) Správní orgán musí proto odůvodnit rozhodnutí o délce uložené povinnosti, zejména pokud se rozhodne uložit zákonné maximum. Požadavek na odůvodnění délky této povinnosti je možné dovodit i z toho, že se jedná o zásah do osobní svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. (…) Z judikatury ESLP plyne, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle (…). Vzhledem k výše uvedenému musí být z rozhodnutí správního orgánu zřejmé, z jakého důvodu se rozhodne uložit dobu povinnosti podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu v délce 120 dnů, která představuje zákonný limit.“
(srov. rozsudky ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30; či rozsudek ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Azs 198/2014 – 22 aj.).

Krajský soud na tuto žalobní námitku ovšem nezareagoval. V odůvodnění rozsudku pouze obecně uvedl, že v případě žalobce šlo o zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, a že námitky žalobce vůči nedostatečnosti odůvodnění neobstojí. Nijak ovšem sám neodůvodnil, proč považuje délku povinnosti setrvat v ZZC za přiměřenou pro dosažení sledovaného cíle ochrany veřejného pořádku. Z rozsudku krajského soudu není vůbec zřejmé, že by se žalobní námitkou zabýval, ani jestli podle jeho názoru žalovaný při stanovení povinnosti setrvat v ZZC na maximální možnou dobu zachoval zákonem stanovené meze správního uvážení, a zda se nedopustil zneužití správního uvážení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovateli proto Nejvyšší správní soudu dal za pravdu, protože rozsudek krajského soudu není ve vztahu k této námitce pro nedostatek důvodů přezkoumatelný, a proto rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Související právní předpisy:

čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv:
Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

§ 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu:
(1) Ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců3) až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže
c) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
(2) Jde-li o cizince, který je zajištěn podle zvláštního právního předpisu a který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, rozhodne ministerstvo podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem.

§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní:
Je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

Zmatečnostní vada řízení není dovolacím důvodem k Nejvyššímu soudu ČR

„Zmatečnostní vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř.“

Advokát věřitele podal dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR, kterým se potvrdilo rozhodnutí Krajského soudu v Brně o způsobu řešení úpadku dlužníka v insolvenčním řízení.
„Dovoláním je tvrzena pouze zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má spočívat v tom, že o prohlášení konkursu rozhodla v prvním stupni vyloučená soudkyně. K tomu budiž dodáno, že z obsahového hlediska vystihuje dovolací argumentace zmatečnostní vadu spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen.“ (Citováno z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSCR 78/2015-B-318).
K prověření zmatečnosti řízení ve smyslu § 241a o. s. ř. slouží (jako mimořádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu) žaloba pro zmatečnost nikoliv však dovolání.
Nejvyšší soud proto (ve výše uvedené věci) dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Vada řízení (zmatečnost) je napravitelná, nikoliv však dovoláním, ale jiným mimořádným opravným prostředkem, kterým je žaloba pro zmatečnost.

—

Související právní úprava:

§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu:
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

§ 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu:
Dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu

§ 229 odst. 2 občanského soudního řádu:
Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže
a) v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení,
b) v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto,
c) odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat (§ 261a občanského soudního řádu).

Advokát k nekalé soutěži dle usnesení Nejvyššího soudu ČR

Advokátní kancelář JUDr. LUBOR LUDMA k rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (ve sp. zn. 23 Cdo 2960/2012 ze dne 30.9.2013), a k nápravě nesprávných právních posouzení soudů nižších stupňů:

V uvedené věci žalobkyně K. D., zastoupená JUDr. J. T., advokátem, proti žalované Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o. (dříve firma EKP Praha s. r. o. – do 9. 7. 2013, původně firma Exekuční kancelář Praha s. r. o.), zastoupené advokátem Mgr. P. L., tvrdila, že se žalovaná dopustila nekalosoutěžního jednání.

Žalobou z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže se advokát žalobkyně domáhal určení, že mandátní smlouva, uzavřená dne 1. 12. 2009 mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem je neplatná. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná svojí firmou (dříve Exekuční kancelář Praha s. r. o.) uvedla žalobkyni jako spotřebitele v omyl (advokát žalobkyně tvrdil, že žalobkyně byla kvůli znění firmy přesvědčena, že žalovaná je kanceláří soudního exekutora), což má podle názoru právníka žalobkyně za následek neplatnost uzavřené smlouvy podle § 49a občanského zákoníku. Tuto žalobu však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011 zamítl, protože dospěl k názoru, že žaloba podaná žalobkyní není důvodná.

Žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí soudu 1. stupně k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud však pouze potvrdil rozhodnutí soudu 1. stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že při zachování průměrné míry pozornosti a opatrnosti spotřebitele i přes znění firmy žalované (tehdy firma zněla „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“) nemohla žalobkyně pro jednoznačné znění smluvních podmínek, které stvrdila, objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad. Proti tomuto rozhodnutí však žalobkyně podala v zákonné lhůtě dovolání s odůvodněním, že právě kvůli znění firmy „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“ se žalobkyně se svojí žádostí o poskytnutí služeb spojených s vymáháním dluhu na žalovanou (nikoliv na jinou konkurenční vymáhací společnost) obrátila. V mandátní smlouvě je žalovaná označena jako Exekuční kancelář Praha, nikde není vymezeno, že se nejedná o skutečnou exekuční kancelář, ani ústně se žalovaná nikdy žalobkyni o pravém stavu věci nezmínila.

Žalobkyně tvrdí, že projevila rozumnou míru opatrnosti a pozornosti, že potřebovala určitou právní pomoc ve své věci (vymožení peněžité pohledávky), proto si vybrala podle názvu spojeného standardně jen s činností skutečných soudních exekutorů. Proto žalobkyně navrhla Nejvyššímu soudu ČR, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Dovolací soud se přiklonil ke skutečnostem tvrzených dovolatelkou ve svém dovolání a dospěl tudíž k jinému názoru, než odvolací soud a soud prvního stupně a uvedl, že v daném případě tyto soudy nesprávně právně posoudily věc.

Dovolací soud má za to (na rozdíl od závěrů obou nižších soudů), že při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele (zde žalobkyně) právě kvůli znění obchodní firmy žalované (v době uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byla žalovaná zapsaná v obchodním rejstříku jako Exekuční kancelář Praha s. r. o.) mohla žalobkyně objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad.

V tomto rozhodnutí je také zmíněn výklad slova soudní exekutor. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), soudní exekutor (dále jen „exekutor“) je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Z uvedeného se podává, že pokud je v citovaném zákoně pojem „exekutor“ legislativní zkratkou pro pojem „soudní exekutor“, pak slovní spojení „exekuční kancelář“ může být vykládáno průměrným spotřebitelem (žalobkyní) i při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti tak, že se jedná o výkon exekutora pověřeného exekutorským úřadem.

Dovolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily věc správně podle právních předpisů ČR, žalobkyně (a její advokát) tak byla u Nejvyššího soudu ČR úspěšná.

Nejvyšší soud ČR s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Advokát v Olomouci o kasační stížnosti

Vzhledem tomu, že stěžovatelé podali kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jejich žaloba, přichází v úvahu pouze stížnostní důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 4. 7. 2015, čj. 7 As 76/2015 – 25).
Kasační stížnost tedy vždy musí obsahovat tvrzení nezákonnosti napadeného rozsudku, a to po skutkové i právní stránce, když tato tvrzení nemohou směřovat jen proti důvodům rozsudku (citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č.j. 2 Afs 7/2003 – 50).
Kasační stížnost, kterou podal advokát stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, směřovala proti zrušení rozhodnutí (vyrozumění), jímž bylo stěžovatelům sděleno, že jejich podání bylo posouzeno jako stížnost na postup příslušníků Policie České republiky a věc byla předložena Policejnímu prezidiu České republiky k vyřízení.
Advokát v kasační stížnosti za stěžovatele vytýkal krajskému soudu porušení ustanovení § 37 odst. 5 soudního řádu správního s tím, že je správní soud před odmítnutím žaloby nevyzval k odstranění vad podání a nepoučil o možnosti odmítnutí žaloby, pokud tyto vady nebudou odstraněny.
Předseda senátu je sice dle § 37 odst. 5 soudního řádu správního povinen vyzvat žalobce k odstranění vad podání, nicméně těmito vadami jsou myšleny pouze nedostatky spočívající v tom, že předmětné podání neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (nebo je nesrozumitelné či neurčité).
V tomto případě Nejvyšší správní soud nenalezl žádné vady podání, jelikož žaloba obsahovala všechny požadované náležitosti a dále uvedl, že krajský soud se v napadeném usnesení nedopustil pochybení, která by byla důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Z výše uvedených důvodů nebyla kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 věta druhá soudního řádu správního zamítl. JUDr. Lubor Ludma, advokát v Olomouci k uvedené věci dodává, že pro účely posouzení, zda krajský soud stěžovatele vyzve k odstranění vad podání podle § 37 odst. 5 soudního řádu správního, jsou rozhodující pouze formální náležitosti správní žaloby, nikoliv posuzování jejího obsahu, když správní soud stěžovatele před odmítnutím žaloby nikterak nevyzývá k doplnění či změně jeho argumentace ani ho nijak hmotněprávně nepoučuje.

Advokát v Olomouci k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

„Vzhledem ke způsobu spontánního doznání obviněného v přípravném řízení za přítomnosti jeho obhájkyně (advokáta), a to v jednotlivých postupných vyjádřeních i v řízení před soudem při jeho vzetí do vazby při komplexním vyhodnocení všech dílčích důkazů, na něž nalézací soud podrobně poukázal, nelze mít jakýchkoliv pochybností o tom, že se obviněný na jednotlivých místech, kde došlo k přepadením, aktuálně nacházel, a že je to on, kdo spáchal loupežná přepadení jako jediný možný pachatel.“
(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015, č.j. 5 Tdo 1595/2014-42)
Advokát obviněného se dovolal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které potvrdilo původní rozhodnutí nalézacího soudu, který odsoudil obviněného k 9 letům odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou ze spáchání celkem 17 loupežných přepadení se zbraní, když dovolání směřovalo k nálezu vícero důvodů pro přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud ČR však ve vztahu k dokazování viny a odůvodněním konstatoval, že „z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a zejména z rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že vina obviněného byla prokazována značným množstvím provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří ucelených řetězec od doznání obviněného za přítomnosti svého právníka (advokáta), přes pachové stopy, až po kamerové záznamy z míst činu“.
(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ČR)
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, bylo patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k jednoznačnému závěru o neopodstatněnosti tohoto dovolání a usnesením dovolání odmítl. JUDr. Lubor Ludma, advokát v Olomouci k uvedené trestní věci obecně uvádí, že Nejvyšší soud ČR není jakousi „třetí instancí“, ale nejvyšším článkem soustavy soudů ČR, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku a do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zachází jen zcela výjimečně (např. kdyby existoval extrémní rozpor mezi důkazem a skutkovým zjištěním), když tato podmínka ve výše uvedené trestní věci zcela jistě naplněna nebyla (v konkrétní věci advokát odsouzeného poukazoval toliko na nejednoznačnost kamerových záznamů, nedostatečné zkoumání charakteru osobnosti obviněného, nepřítomnost advokáta před započetím jednoho z výslechů). Navíc v konkrétní trestní věci Nejvyšší soud ČR zcela správně uvedl, že v rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, Nejvyšší soud ČR tedy odvolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.