Archiv autora: ak

Advokát v Olomouci k odstranění vady:

Za situace, kdy na předmětném díle se vyskytly opakovaně vady a žalobce, jako objednatel, vady u žalovaného řádně reklamoval a poté, co žalovaný, jako zhotovitel, vadu neodstranil a bezdůvodně se jejím odstraněním odmítl zabývat, si objednatel nechal vadu odstranit třetí osobou, je možno požadavku na zaplacení slevy z ceny díla vyhovět, i když žalobce, jako objednatel, předtím, než si nechal vadu odstranit třetí osobou, o tom žalovaného, jako zhotovitele, neuvědomil.

Nejvyšší soud České republiky se zabýval věcí, ve které se musel vypořádat s dovoláním žalobce i žalovaného ve věci nároku slevy z ceny díla při odstranění vady díla objednatelem. Žalobce od žalovaného v roce 2005 zakoupil tepelné čerpadlo se zárukou na 5 let, na němž se objevila závada. Žalovaný ji nechal opravit, avšak nebyl přítomen u dokončení opravy. O 4 roky později se vyskytly další vady na zmíněném čerpadle. Žalobce vadu čerpadla uplatnil u žalovaného v srpnu 2010. Žalovaný tuto reklamaci odmítl řešit s tím, že již neplatí garanční lhůta, protože při předchozích servisních pracích prováděných třetí osobou nedošlo k převzetí těchto prací a kontrole žalovaným. Jelikož žalovaný reklamaci nijak nevyřídil a žalobce potřeboval funkční tepelné čerpadlo, tudíž se obrátil na jinou firmu, od které věc koupil, přičemž ani poté se žalovaný reklamací nijak nezabýval.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se reklamací ze srpna roku 2010 odmítl zabývat bezdůvodně. Námitku žalovaného, že do tepelného čerpadla zasáhla třetí osoba, odmítl, jelikož takový zásah nelze považovat za neoprávněný zásah třetí osoby. Soud prvního stupně dovodil, že za vady čerpadla odpovídá žalovaný (§ 560 odst. 1 a 3 obchodního zákoníku). Vyšel přitom ze zjištění, že samotná vada byla vytknuta bez zbytečného odkladu poté, co byla zjištěna, a žalobce uplatnil u žalovaného nárok na odstranění této vady spočívající v opravě tepelného čerpadla. Jelikož žalovaný vadu neodstranil ani v přiměřené lhůtě, soud prvního stupně dovodil, že žalobce má ve smyslu § 436 odst. 2 obchodního zákoníku právo odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny a požadovaná sleva z ceny díla ve výši žalované částky odpovídá § 439 obchodního zákoníku.

Odvolací soud se ale neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že pokud je smlouva porušena podstatným způsobem jako v tomto případě (§ 345 odst. 2 obch. zák.), náleží kupujícímu volba mezi nároky uvedenými v § 436 odst. 1 obch. zák., jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Žalobce po vytčení opětovné vady díla zvolil mezi nároky z vad formu odstranění vady opravou díla, protože vada byla odstranitelná. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na slevu z ceny díla rovnající se ceně za nově dodané tepelné čerpadlo, proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku změnil a žalobu v této části zamítl.

Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že otázka odstranění vady díla třetí osobou je otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a proto je dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné. V dané věci bylo třeba řešit případ, kdy zhotovitel neodstraní v přiměřené době řádně reklamovanou vadu díla a kdy objednatel si nechá vadu odstranit třetí osobou, a tedy řešit otázku, zda objednatel je oprávněn za této situace požadovat slevu z ceny díla bez toho, že by o tom, že si nechá vadu odstranit třetí osobou, zhotovitele předtím uvědomil.

Nejvyšší soud ČR při řešení uvedené otázky odstranění vady díla třetí osobou vyšel z ustanovení § 564 obchodního zákoníku, podle něhož při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441 obchodního zákoníku a z ustanovení § 436 odst. 2 poslední věty obchodního zákoníku, podle něhož, neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny.

Nejvyšší soud ČR proto na základě výše uvedeného uzavřel, že byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve sp. zn. 23 Cdo 4167/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby zajišťující ochranu práv a oprávněných zájmů klientů ve sporech při odstranění vady díla.

Advokátní kancelář JUDr. Lubor Ludma: Odpovědnost majitele psa.

Chovatel (majitel) je povinen postarat se, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných může dojít. Takovým místem je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace.

Nejvyšší soud ČR se zabýval dovoláním, kterým se snažil žalobce o zrušení předchozích zamítavých rozhodnutí ve věci náhrady škody za těžkou újmu na zdraví s trvalými následky, ke které došlo v důsledku střetu psa žalované s žalobcem na motocyklu na pozemní komunikaci.

Žalovaná majitelka byla na procházce se dvěma psy, uvolnila jednoho z nich z vodítka, a když se k nim po silnici blížil motocykl, uvolněný pes vběhl z chodníku do vozovky. Marně se pokusila ho zachytit, došlo ke střetu s motocyklem řízeným žalobcem, jenž okamžiku kolize 75 km/hod. V trestním řízení byla žalovaná zproštěna obžaloby za skutek, spočívající v tom, že uvolnila svého psa z vodítka, a to z důvodu, že tento skutek není trestným činem.

Jak Nejvyšší soud ČR uvedl v řadě svých rozhodnutí, základní povinností majitele (případně toho, komu majitel psa svěřil) je zajistit psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob, tj. plnit tzv. odpovědnost majitele psa. Forma prevenčního opatření směřujícího k zabránění možnosti způsobení škody není předepsána a záleží jen na něm. Jestliže se zdržuje se svým psem na veřejně přístupných místech, měl by tomu přizpůsobit výběr vhodných preventivních opatření či pomůcek. Pokud neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné škodlivé chování psa, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv měl a mohl předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může pes změnit své chování, a na možnost jeho nepřiměřeného a nebezpečného chování by měl být jeho majitel připraven. Jestliže se totiž rozhodl k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s tím souvisí, a obsah jeho prevenční povinnosti souvisí také s místem, kde se se zvířetem nachází.

Otázka existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, avšak právním posouzení příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru odvolací soud pochybil, když zvažoval příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce a povinností žalované předvídat nepřiměřenou rychlost jeho motocyklu blížícího se po vozovce. Nevymezil tedy odpovědnost majitele psa a skutkové okolnosti správně z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu, mezi nimiž se může jednat o vztah příčiny a následku.

Především samotná rychlost jízdy žalobce nevyvolala jeho pád, nýbrž rozhodující příčinou pádu bylo chování psa, který z chodníku nečekaně vběhl do vozovky „pod kola“ motocyklu. Porušení prevenční povinnosti žalované jako majitelky psa, který v tu dobu byl pod jejím dozorem, spočívá v tom, že umožnila volný pohyb svého psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední blízkosti komunikace určené pro jízdu motorových vozidel, což je okolnost, bez níž by škoda způsobená na zdraví žalobce pádem na motorce nevznikla. Mezi povinnosti majitele či chovatele samozřejmě patří též povinnost předejít možnému nebezpečí vběhnutí psa na vozovku, jež slouží účastníkům silničního provozu. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že hlavní a rozhodující příčinou vzniku škody žalobce byl způsob jeho jízdy, překračující maximální povolenou rychlost v obci.

Vzhledem k tomu, že již samotná přítomnost psa na komunikaci sloužící dopravě je protiprávní, odpovědnost majitele psa, tedy žalované, podle § 420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti chovatele (§ 415 obč. zák.) je dán a pouze v rozsahu, v jakém se na vzniku škody či na zvětšení jejího rozsahu podílela nepovolená rychlost jízdy žalobce či další okolnosti na jeho straně, nese škodu částečně sám (§ 441 obč. zák.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
(z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 1471/2014)

Advokátní kancelář JUDr. LUBOR LUDMA Vám pomůže řešit odpovědnost majitele psa či jiných domácích zvířat. Klientům v Olomouci poskytujeme komplexní právní ochranu ve všech věcech.

Dne 30. dubna 2014 rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Nejvyšší správní soud se zastal ženy, která byla vyřazena z evidence Úřadu práce z důvodu maření součinnosti s úřadem práce.

Žena byla z evidence vyřazena z důvodu nedostavení se na Úřad práce v ujednané době. Přibližně 10 minut před ujednanou schůzkou volal na Úřad práce její známý s tím, že žena se nemůže na schůzku dostavit, protože tento známý nemůže nastartovat auto a byli domluveni, že ji na ujednanou schůzku odveze. Také oznámil úřednici, že by chtěl ženu přeobjednat na další den, na což mu úřednice odpověděla, že nastartování auta není vážným důvodem pro nedostavení se na schůzku a, že se může žena dostavit ještě v ujednaný den o 3 hodiny později, také úřednice ověřila, že ještě v týž den jede autobus. Žena se však dostavila na Úřad práce, až o den později. V tento den, již však bylo se ženou zahájeno správní řízení ve věci jejího vyřazení z evidence uchazečů pro zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce bez vážného důvodu.

Úřad práce argumentoval, tím že nenastartování auta v prosinci mohla žena předvídat, proto se nejedná o vážnou překážkou, pro kterou by mohla být omluvena. Stěžovatel také nesouhlasil s tím, že žena tvrdila, že doprava autem pro ni byla levnější možností. Žena si měla vyjetí naplánovat včas, nebo zvolit alternativní možnost dopravy. (autobus by ženu stál na Úřad práce 60 Kč). Dále Úřad práce uváděl, že omluva z jednání v souladu se zákonem musí být poskytnuta samotným uchazečem o zaměstnání, nikoliv třetí osobou. S těmito argumenty Úřadu práce se také ztotožnil Krajský soud v Hradci Králové, ke kterému podala žena žalobu proti vyřazení z evidence.

Nejvyšší správní soud se s názory Krajského soudu v Hradci Králové a Úřadu práce neztotožnil a z tohoto důvodu také zamítl kasační stížnost stěžovatele – Úřadu práce. Nejvyšší správní soud uvádí, že vážným důvodem pro omluvu mohou být i jiné důvody, než zvláštního zřetele hodné. Uchazeči by měli být vyřazování v důsledku jejich nekorektního a nedisciplinovaného přístupu, takový to přístup však u ženy z ničeho nevyplývá. Dále argumentuje tím, že je absurdní, aby uchazeči předvídali všechny eventuality, které by se mohly stát, a aby se na všechny připravili. Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob co možná největší pochopení a postupovat ve vztahu k nim vstřícně a objektivně.

Z ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce vyplývá, že ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce je ustanovením, jímž se zapracovávají předpisy Evropského společenství zakotvující v pracovněprávních vztazích zásadu stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. Od tohoto ustanovení (pojmy v něm použité jsou dále rozvedeny a konkretizovány v návazných ustanovení § 110 odst. 3,4, a 5 zák. práce) se sice nelze odchýlit, což ale neplatí, jde-li o odchýlení ve prospěch zaměstnance (srov. § 2 odst. 1 druhou větu zák. práce). V takovém případě je v souladu se zásadou smluvní volnosti, aby zaměstnavatel v individuálním případě platně stanovil nebo sjednal se zaměstnancem odměnu, která přesahuje mzdu jinak poskytovanou za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty.

Tato smluvní volnost ale není neomezená, nemůže být absolutní, neboť musí respektovat odpovídající práva a oprávněné zájmy zaměstnavatele nebo jiných zaměstnanců, zejména musí být v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, mezi které náleží rovněž zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace (srov. též § 16 zák. práce). Rozpor se zásadou rovného zacházení při sjednávání mzdy v individuálním případě v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci znamená vybočení ze zákonného rámce, jde o protiprávní stav, který by zaměstnavatel mohl napravit jen tak, že stejný nárok tedy stejné odměny zajistí i ostatním zaměstnancům. Za těchto okolností může být mzda s jednotlivým zaměstnancem stanovena či sjednána „nad rámec rovného zacházení“ a v jeho prospěch jedině tehdy, je-li pro to věcný důvod představující ve srovnání s jinými zaměstnanci určitou konkurenční výhodu, popřípadě, že by rozdílné zacházení bylo podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce.

Jestliže naopak zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná, byť „v jeho prospěch“, odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení (práci za nikoliv stejné odměny), jde o porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce.

Nejvyšší soud ČR řešil dovolání, kterým se chtěl žalobce na svém zaměstnavateli domoci náhrady škody způsobenou sjednáním nižší mzdy na pracovní pozici kuchaře mezi ním a jeho kolegou, protože se domníval, že oba vykonávali přesně stejnou práci a měli mít tedy za tuto práci stejné odměny. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.

Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty (za stejné odměny) se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2 zák. práce) tak, jak jsou použité pojmy dále rozvedeny a konkretizovány v návazných ustanovení § 110 odst. 3,4, a 5 zák. práce. Mzda se sjednává v kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě, popřípadě ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (srov. § 113 odst. 1 zák. práce).

Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda tedy mzda za stejné odměny (srov. § 110 odst. 1 zák. práce).

Nicméně ze smlouvy žalobcova kolegy bylo patrné, že ve své smlouvě mimo standardní výkon práce, bude zaškolovat žáky ze středních škol. Na závěr soud uvedl, že žalovaný má méně zkušeností, je mladší a tudíž nezískal toliko potřebnou praxi, které dosáhl jeho kolega, čímž shledal, že odvolací soud dospěl důvodně k závěru, že ze strany žalované není možno dovodit nerovné zacházení a žalobu podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s .ř. zamítl.
(Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 3976/2013)

„Podle 43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§ 43 odst. 1 – odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu;…), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. …“

Ministryně spravedlnosti podala stížnost k Nejvyššímu soudu, jelikož byla názoru, že trestní sazba nejpřísněji trestného sbíhajícího se zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku umožňuje uložení trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let, přičemž v případě stejnorodosti posuzované trestné činnosti bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání maximálně třinácti let a čtyř měsíců, obviněnému však byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, byl porušen zákon v ustanovení § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že v daném případě nebyla Vrchním soudem v Olomouci při jeho rozhodování dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, respektována ustanovení § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku, čímž došlo k porušení zákona.
V souvislosti s uvedeným nedostatkem ze strany Vrchního soudu v Olomouci, tj. ujasnění si podmínek pro uložení souhrnného trestu z hledisek vymezených § 43 odst. 2 tr. zákoníku, přisvědčil Nejvyšší soud ČR podané stížnosti pro porušení zákona, neboť shledal existenci vedle sebe stojících uložených souhrnných trestů jednak rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, a jednak rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, přičemž oba soudy ukládaly souhrnné tresty za jednání, pro které se proti obviněnému vedlo trestní stíhání u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 295/2005, přitom z časové osy spáchání veškeré výše označené trestné činností obviněného není zřejmé, že by byla přerušena pravomocným odsouzením (aby se jednalo o recidivu), což by vylučovalo uložení pouze jednoho souhrnného trestu, a to Vrchním soudem v Olomouci dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy vedle sebe dvěma rozhodnutími byly ukládány souhrnné tresty, a z hlediska časové osy páchání veškeré výše označené trestné činnosti obviněným existují pochybnosti o správnosti postupu Vrchního soudu v Olomouci při aplikaci § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pochybnosti i z pohledu součtu výše trestů samostatně uloženými souhrnnými tresty ve smyslu § 43 odst. 1 tr. zákoníku, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že jsou v případě podané stížnosti pro porušení zákona pouze do výroku o trestu dány podmínky uvedené v § 266 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud rozhodl tak, že vyslovil, že podle § 268 odst. 2 tr. ř. byl pravomocným výrokem o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, porušen zákon v ustanovení § 43 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, zrušil ve výroku o trestu a současně zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dotčené právní předpisy:

§ 43 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.

§ 266 odst. 2 trestního řádu
Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.

§ 270 odst. 1 trestního řádu
Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

§ 211 odst. 1 trestního zákoníku
Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

§ 211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku
Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu…

§ 268 odst. 2 trestního zákoníku
Stejně bude potrestán (ve smyslu odst. 1 odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci), kdo pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoliv označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává.

V rozsudku ze dne 21. ledna 2015 rozhodoval Nejvyšší soud ČR, zda se zaměstnavatel dopustil vůči zaměstnanci šikany.

V daném případě byl zaměstnanec (žalobce) zaměstnán u zaměstnavatele (žalovaného) na základě pracovní smlouvy. I když ve smlouvě byl uveden druh práce „učitel střední školy“, vyučoval do sporného období jen anglický jazyk. Žalovaný již dříve s žalobcem rozvázal pracovní poměr, žalobce se odvolal u soudu proti neplatnosti výpovědi, soud rozhodl v jeho prospěch a žalobce se mohl vrátit zpět do práce.

Po návratu do práce uzavřel zaměstnavatel se zaměstnancem nový pracovní poměr, ve kterém však byla zaměstnanci přidělena výuka jiných předmětů (tělesná výchova, občanská nauka, strojnictví). Zaměstnanec však neměl k výuce těchto předmětů potřebnou kvalifikaci, z tohoto důvodu nechodil do práce. Zaměstnavatel tedy dal zaměstnanci znovu výpověď z důvodu závažného porušení povinnosti dle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalobce uváděl, že žalovaný porušil svou povinnost, protože žalobce nezařadil na výkon práce (výuku anglického jazyka), který prováděl před uznáním neplatnosti dřívější výpovědi.

Soud prvního stupně žalobci vyhověl a dovodil, že právě žalovaný porušil svou povinnost tím, že zaměstnanci přidělil práci, ke které neměl zaměstnanec kvalifikaci. Žalovaný se však proti tomuto rozsudku odvolal.

Odvolací soud, změnil rozsudek prvního stupně a žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zaměstnanec je povinen vykonávat práci dle pracovní smlouvy, nikoliv podle toho jakou práci v rámci sjednaného druhu práce vykonával. Uvedl, že není rozhodné, že před první výpovědí z pracovního poměru vyučoval žalobce u žalovaného převážně anglický jazyk.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, v němž uvádí, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvádí, že stanovení pracovního úvazku žalovaným bylo účelové. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že pedagogickým pracovníkem může být jen ten, kdo má odbornou kvalifikaci. Nejvyšší soud ČR uvedl, že i když nově sjednaný druh práce, bylo možné podřadit pod „učitel střední školy“, nelze přehlédnout, že se tak stalo poté, co žalobce uspěl se svojí předchozí žalobou o neplatnosti (předchozí) výpovědi. Odvolací soud se tak měl zabývat i tím, zda zaměstnavatel nepřidělil zaměstnanci jiný výkon práce, z důvodu, že se se svou předchozí žalobou domáhal svých práv. Nejvyšší soud se s rozsudkem odvolacího soudu neztotožnil, zrušil jej a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání.

Na základě tohoto rozsudku, by zaměstnavatelé měli zvažovat, že i když přidělují zaměstnanci práci v rámci sjednaného druhu práce, zda tak nečiní šikanózně, například jako v předchozím případě, jako pomstu za to, že se zaměstnanec domáhal svých práv u soudu.