Archiv autora: ak

Povinnosti jednatele po zániku své funkce ve společnosti

Jednatel je po zániku své funkce povinen předat společnosti vše, co patří společnosti a co má ve své dispozici. Neučiní-li tak, tj. nesplní-li povinnost plynoucí z § 66 odst. 2 a § 569 obch. zák., je povinen v souladu s § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. nahradit společnosti škodu tím způsobenou.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. července 2010 uložil žalovaným, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili 711.000 Kč a náklady řízení. Následně Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 28. srpna 2013 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Soudy vyšly z následujících skutkových okolností. Žalovaní byli od 27. června 1994 do 12. dubna 2001 společníky a jednateli společnosti. Z obchodního rejstříku byli vymazáni dne 6. března 2002. Od 12. dubna 2001 byl ustanoven jiný, jediný jednatel, na kterého žalovaní převedli své obchodní podíly ve společnosti. Nový jednatel byl nezaměstnaný a za „formální převzetí firmy“ mu byla slíbena úplata. O další osud společnosti se nezajímal a s nikým nejednal, účetnictví společnosti ani její majetek od nikoho nepřevzal. Podpisy nového jednatele na plné moci ze dne 12. dubna 2001, kterou měl žalované zmocnit k jednání za společnost, a na předávacím protokolu z téhož dne nejsou s nejvyšší pravděpodobností pravými podpisy jednatele. Dne 2. července 2001 podal první žalovaný jako jednatel společnosti na finanční úřad daňové přiznání společnosti za rok 2000 včetně příloh. Listiny za poplatníka podepsal druhý žalovaný. Ke konci roku 2000 společnost vlastnila sedm automobilů, jejichž zůstatková hodnota podle znaleckého ocenění činila ke dni 12. dubna 2001 částku 211.000 Kč. Podle hlavní účetní knihy měla společnost zbytkový movitý majetek – vybavení kanceláří, jež užívala. Pro nedostatek účetních dokladů se tento majetek nepodařilo blíže specifikovat. Jeho účetní hodnota činila 613.319 Kč, jeho cenu stanovil soud prvního stupně úvahou podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), částkou 500.000 Kč. Na návrh ze dne 30. srpna 1999 byl na majetek společnosti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. května 2004 prohlášen konkurs. Správcem konkursní podstaty byl ustaven žalobce, který žádný majetek společnosti nedohledal.

Na tomto základě, s odkazem na § 135 odst. 2, na § 194 odst. 5, na § 373 a na § 757 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a na § 136 o. s. ř., dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaní jako jednatelé společnosti porušili povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře tím, že nepředali novému jednateli účetnictví a majetek společnosti a dále s ním bez řádného zmocnění naložili neznámým způsobem. Tím způsobili společnosti škodu, kterou jsou povinni nahradit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „otázky odpovědnosti bývalého jednatele společnosti za škodu způsobenou po zániku jeho funkce a účasti ve společnosti“. Dovolatelé též mají za to, že v řízení před soudy obou stupňů unesli důkazní břemeno o stavu majetku, který se ve společnosti ke dni zániku jejich funkce nacházel.

Namítají, že odpovědnost za škodu podle § 194 obch. zák. jim mohla vzniknout pouze do doby zániku jejich funkce jednatelů, nikoliv však již poté, kdy byli z funkce jednatelů společnosti odvoláni a kdy byl jmenován nový jednatel. Ode dne vzniku funkce nového jednatele na něj přešla zákonná povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a pečovat o majetek společnosti. Měl to být právě nový jednatel, kdo měl požadovat vydání či nahrazení majetku společnosti, zjistil-li, že nějaký majetek ve společnosti chybí, nikoli dovolatelé, na které se již povinnost jednat s péčí řádného hospodáře nemohla vztahovat. Nedomáhal-li se nový jednatel vydání či nahrazení chybějícího majetku společnosti, nejednal podle dovolatelů s péčí řádného hospodáře, a proto právě on je podle § 194 obch. zák. odpovědný za škodu, kterou tím společnosti způsobil.

Dovolání je dle Nejvyššího soudu ČR přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolateli otevřené otázky hmotného práva, a to otázky odpovědnosti jednatele, jehož funkce zanikla, za škodu způsobenou společnosti s ručením omezeným na majetku tím, že jednatel nepředal společnosti po zániku své funkce věci patřící společnosti. Tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolateli – správné, Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé. Proto Nejvyšší soud ČR nemohl přihlédnout k námitce dovolatelů, která nezahrnuje žádnou otázku procesního či hmotného práva a podle níž bylo v řízení prokázáno, jaký majetek se ve společnosti ke dni zániku jejich funkce nacházel.

Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že mezi dovolateli a společností byla uzavřena smlouva o výkonu funkce. V souladu s § 66 odst. 2 větou první obch. zák. se proto vztah mezi společností a dovolateli jako jednateli společnosti řídil přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě. Podle § 569 obch. zák. je mandatář povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.

Promítnuto do vztahu mezi jednatelem a společností s ručením omezeným to znamená, že jednatel je po zániku své funkce povinen předat společnosti vše, co patří společnosti a co má ve své dispozici. Neučiní-li tak, tj. nesplní-li povinnost plynoucí z § 66 odst. 2 a § 569 obch. zák., je povinen v souladu s § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. nahradit společnosti škodu tím způsobenou.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je co do výsledku správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud ČR dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2015 č. j. 29 Cdo 4245/2014)

Dotčené právní předpisy:
Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník

§ 66 odst. 2 věta první
Vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností.

§ 135 odst. 1
Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.
§ 135 odst. 2
Ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.

§ 194 odst. 5
Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

§ 569
Mandatář je povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti.

Nejvyšší správní soud k právu fotografovat úředníky

Advokát v Olomouci k právu fotografovat úředníky:

Nejvyšší správní soud rozhodoval rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 o ochraně osobnosti úřední osoby ve vztahu k pořizování obrazových záznamů z jednání před správním orgánem.

Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající v zákazu pořizování fotografií osob jednajících dne 29. 2. 2012 jménem žalovaného ve věci vedené pod č. j. MMHK/012300/2012 byl nezákonný. Stěžovatel též navrhl, aby krajský soud vyslovil žalovanému zákaz znemožňovat stěžovateli pořizování záznamů jednání před žalovaným. Krajský soud však tuto žalobu zamítl, s odůvodněním, že ochrana osobnostních práv účastníků řízení navzájem a úředních osob vůči účastníkům řízení podléhá obecné právní úpravě podle občanského zákoníku. Účastníci řízení proto mohou pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy z úkonů v řízení, o nichž se sepisuje protokol, pouze se souhlasem podle § 12 odst. 1 občanského zákoníku. Nastane-li situace, kdy zájem na ochraně některého z principů správního řízení převáží nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob, vznikne účastníkovi řízení právo dokumentovat obrazovým či zvukovým záznamem průběh úkonu v řízení, o němž se sepisuje protokol. V tomto případě však podle názoru krajského soudu bude potřeba, aby byl pořízený obrazový nebo zvukový záznam způsobilý uvedenou skutečnost prokázat.

Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost, v níž uplatnil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že se krajský soud v rozsudku dostatečně nevypořádal s námitkou, že k pořizování fotografií z jednání stěžovatel přistoupil z důvodu arogantního, neprofesionálního a urážlivého jednání úředních osob. Fotografie měly umožnit vyvození odpovídajících důsledků proti jednajícím osobám. Podle stěžovatele nepřípustný způsob jednání úředních osob může spočívat nejen ve verbálním projevu, ale také v projevech neverbálních, které lze zachytit prostřednictvím fotografie. Jako příklad zmínil stěžovatel nevhodné posunky či oblečení jednajících osob, které mohou být diskriminační nebo urážlivé.

Nejvyšší správní soud vyhlásil rozsudek, kde konstatoval, že ani úřední osoba, ačkoli ve správním řízení vystupuje jménem orgánu veřejné správy, nemůže být omezena ve svém právu na ochranu osobnosti. Citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož právo člověka na ochranu podoby zahrnuje i právo každého bránit se proti tomu, aby kdokoli jiný zachycoval, přechovával či reprodukoval jeho podobu. Jelikož správní řád neupravuje pravidla pořizování zvukových či obrazových záznamů, podléhá ochrana osobnostních práv účastníků řízení obecné právní úpravě obsažené v občanském zákoníku. Z toho vyplývá, že účastníci mohou pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy primárně pouze po předchozím souhlasu zachycených úředních osob.

Nejvyšší správní soud sice připustil, že může nastat situace, kdy zájem na ochraně některého z principů správního řízení převáží nad zájmem na ochranu osobnostních práv úředních osob a v takovém případě by účastník mohl obrazovým či zvukovým záznamem průběh řízení dokumentovat i bez souhlasu. Nicméně pořizováním fotografií mobilním telefonem opravdu nelze dokumentovat arogantní a urážlivé vystupování úředních osob. Fotografie totiž nemá v tomto ohledu dostatečnou vypovídací hodnotu. Takový postup proto nemůže požívat právní ochrany. Dalo by se snad dokonce i říct, že arogantního a urážlivého jednání se dopustil právě účastník řízení, a to bezdůvodným fotografováním úředních osob. Výzva ke smazání fotografií tak byla na místě.

Prokázání totožnosti v souladu se zákonem dle NSS ČR

Vzhled, plynná čeština bez cizího přízvuku, argumentace rozsahem oprávnění policistů a malé příruční zavazadlo nedává stoprocentní jistotu příslušníkům policie, že se nejedná o cizinku bez povolení k pobytu na území České republiky.

Nejvyšší správní soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl označen jako nezákonný zásah postup policie při výzvě k prokázání totožnosti žalobkyně v prostoru mezinárodního vlaku a při následných úkonech na policejní služebně během průběhu mimořádné celorepublikové bezpečnostní akce, která byla zaměřená na odhalování nelegální migrace, pátrání po hledaných a pohřešovaných osobách a odhalování dovozu zbraní a střeliva.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že žádný ze znaků uvedených krajským soudem není sám o sobě dostatečným a jednoznačným důkazem o tom, že osoba vyzvaná k prokázání totožnosti nemůže být cizincem bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky. Tento závěr nelze podle Nejvyššího správního soudu ČR učinit ani posouzením všech uvedených znaků kumulativně a ve vzájemné souvislosti. S názorem krajského soudu, podle kterého muselo být policistům na základě těchto znaků „postupně zcela zjevné“, že se nejedná o cizinku ve smyslu § 63 odst. 2 písm. b) zákona o policii, Nejvyšší správní soud ČR ze všech výše popsaných důvodů nesouhlasí. Vzhled, plynná čeština bez cizího přízvuku, argumentace rozsahem oprávnění policistů a malé příruční zavazadlo mohou ve svém součtu vést maximálně k závěru o určité míře pravděpodobnosti, že se o cizince nejedná. Tyto skutečnosti dále v žádném případě nejsou zárukou legálnosti pobytu osoby na území České republiky.

Jednoznačný a kvalifikovaný závěr o tom, zda je či není vyzvaná osoba cizincem bez povolení k pobytu na území České republiky, mohou policisté učinit pouze za předpokladu, že jim tato osoba na základě zákonné výzvy prokáže svou totožnost. Je nezbytné přihlédnout k tomu, že policista musí jednat bez prodlení, na základě okamžitého posouzení skutkových okolností, nemá v tomto ohledu „komfort správního orgánu, čas a různé prostředky k dosažení zamýšleného legitimního cíle (formalizované dokazování, ověřování, opakované upozornění, pořádkové pokuty), a proto po něm také nelze požadovat v jednání limity, které existenci takových podmínek předpokládají“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011 – 97).

Nejvyšší správní soud ČR považuje za nemožné, aby policista důvodně vyzývající k prokázání totožnosti osobu zdržující se v prostoru vymezeném § 63 odst. 2 písm. b) zákona o policii prováděl hodnocení míry pravděpodobnosti, zda se podle vnějších znaků vyzvané osoby může jednat o cizince s oprávněním k pobytu či nikoli, nebo dokonce aby prováděl v této situaci ohledně existence, kvality či intenzity těchto znaků dokazování. Je nutno zdůraznit, že veškeré výše uvedené závěry jsou podmíněny tím, že v projednávané byly nesporně splněny podmínky pro prvotní výzvu k prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 písm. b) zákona o policii.

Policisté žalobkyni při výzvě k prokázání totožnosti umožnili alternativní nejméně zatěžující způsob ověření totožnosti, který by umožňoval pokojný průběh splnění její povinnosti i bez fyzického předložení úředního dokladu totožnosti. Po odmítnutí prokázání své totožnosti předložením občanského průkazu byla policisty poučena, že postačí, pokud jim sdělí své jméno, příjmení a datum narození. Byl respektován původní účel prováděné kontroly, tj. zjištění přítomnosti cizinců bez povolení k pobytu, nikoliv kontrola povinnosti mít u sebe vždy doklad totožnosti.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že výzva k prokázání totožnosti v prostoru mezinárodního vlaku v průběhu bezpečnostní akce zaměřené na odhalování nelegální migrace byla vůči žalobkyni vznesena v souladu se zákonem. Ze strany policie by bylo namístě od této výzvy upustit pouze tehdy, pokud by bylo najisto postaveno, že kontrolovaná osoba nemůže být cizinkou bez povolení k pobytu v České republice.

Nejvyšší správní soud ČR dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadami, které měly za následek vydání nezákonného a částečně nepřezkoumatelného rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud ČR napadený rozsudek proto zrušil a věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

(Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. ledna 2016 č. j. 10 As 236/2015 – 36).

Dotčené právní předpisy:
§ 63 odst. 2 písm. b) zákona o Policii České republiky:
Policista je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu zdržující se v prostoru, o kterém lze důvodně předpokládat, že se v něm zdržují cizinci bez povolení opravňujícího k pobytu na území České republiky.

Vyhoštění obviněného cizince ze země u Nejvyššího soudu ČR

Advokát v Olomouci k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR:

Trest vyhoštění lze uložit pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Jednou z překážek bránící pachateli uložit trest vyhoštění je kumulativní splnění okolností uvedených v ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23. 1. 2015 sp. zn. 4 T 9/2015 uznal obviněného vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od 00:01 hod. dne 23. 12. 2014 do 01:10 hod. dne 22. 1. 2015 pobýval na území České republiky, a to přesto, že je veden v evidenci nežádoucích osob s platností od 23. 10. 2014 do 23. 12. 2015, neboť mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v Přerově ze dne 30. 7. 2014, uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku, proti němuž si v zákonné lhůtě podal odvolání, o kterém rozhodovalo Ředitelství služby cizinecké policie v Praze a které 20. 10. 2014 vydalo rozhodnutí o zamítnutí odvolání a současně potvrdilo i stanovenou lhůtu k vycestování z území České republiky do 60-ti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy do 24:00 hod. dne 22. 12. 2014, když uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 2014, přičemž dne 22. 1. 2015 v 01:10 hod. byl kontrolován hlídkou Odboru cizinecké policie Přerov, bez dokladů opravňujících ho k pobytu na území České republiky. Za to mu byl v souladu s § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání tří let. Odvolání, které obviněný podal, ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, odvolací soud zamítl.

Obviněný má za to, že mu byl trest vyhoštění podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku uložen v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jelikož má na území České republiky pracovní a sociální zázemí a uložení tohoto trestu je v rozporu se zájmem na spojování rodin. V České republice žije již skoro 16 let, má zde svou rodinu, konkrétně dcery, bývalou manželku a její příbuzné, s nimiž se stýká. Naopak s rodinnými příbuznými v cizině neudržuje více jak 15 let kontakt. Obviněný projevuje zájem o svou rodinu, zejména pak o obě dcery prostřednictvím svých známých a příbuzných ze strany bývalé manželky. Ačkoliv má zájem se s nimi stýkat, nemá v současné době zajištěno sociální zázemí a bytové podmínky natolik, aby se s nimi stýkat mohl. Obviněný má zájem v České republice zůstat i nadále, žít řádným životem a vídat svou rodinu. Byla mu rovněž přislíbena práce za předpokladu udělení trvalého pobytu na území České republiky.

Dovolací námitka obviněného týkající se právě překážky zájmu na spojování rodin a jeho tvrzení, že na území České republiky má pracovní a sociální zázemí, představuje soustavnou obhajobu obviněného, s níž se vypořádal již soud prvního stupně, když v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že s rodinnými důvody předkládanými obviněným, jež údajně brání uložení trestu vyhoštění, se v minulosti zabýval již správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 30. 7. 2014, když dovodil, že rodinné poměry obviněného k jeho bývalé manželce, dětem a širší rodině bývalé manželky jsou natolik zpřetrhané, že vyhoštěním nedojde k újmě na právech obviněného z pohledu rodinného života.

Bývalá manželka obviněného správnímu orgánu mimo jiné sdělila, že se s obviněným dlouhodobě nestýká, jsou rozvedeni od roku 2006. Naposledy se viděli asi v roce 2011 na nádraží, kde obviněný popíjel. Dcery se s obviněným stýkat nechtějí, mladší obviněného vůbec nezná. Potvrdila, že v případě vycestování obviněného z České republiky tuto skutečnost nebude zcela určitě považovat za nepřiměřený zásah do rodinného života, s čímž podle jejího názoru souhlasí i jejich dcery.

Obviněnému byl udělen trvalý pobyt na území České republiky dne 16. 11. 1998, který mu byl pravomocně zrušen ke dni 15. 11. 2013 rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky ze dne 24. 10. 2013, a to zejména z důvodu, že obviněný byl v České republice opakovaně pravomocně odsouzen za páchání trestné činnosti (mimo jiné i pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku), stal se alkoholikem a bezdomovcem, který nemá práci a byla mu stanovena povinnost vycestovat z území České republiky do 30 dnů ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 30. 3. 2014.

Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že obviněný nesplňuje ani jednu z podmínek předvídanou ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, takže v uložení trestu vyhoštění soudu překážka uváděná v dovolání nebránila. Lze proto konstatovat, že skutečnosti namítané v dovolání obviněného jsou zjevně neopodstatněné a trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let mu byl uložen v souladu se zákonem.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

(obsah příspěvku advokátní kanceláře v Olomouci vychází z usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 4 Tdo 899/2015-24 ze dne 26.8.2015)

Advokát v Olomouci k nadbytečnosti zaměstnance

Advokát v Olomouci k pracovnímu právu a nadbytečnosti zaměstnance ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce

Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně – možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě.

Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo – jako je tomu v posuzovaném případě – v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce v pracovním poměru, vojákem z povolání, který má stejnou činnost vykonávat ve služebním poměru, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Advokát v Olomouci doplňuje, že podle § 52 písm. c) zákoníku práce, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 6. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď, která ji byla udělena, z pracovního poměru je neplatná. Důvodem výpovědi podle žalované, České republiky – Ministerstva obrany, byly provedené organizační změny, v jejichž důsledku došlo ke zrušení pracovního místa žalobkyně. V rámci reorganizace pracoviště, během něhož bylo zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) určené pro „civilního“ zaměstnance zastávané žalobkyní a nově v pracovišti logistické informační služby zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání, jehož náplní práce bylo kromě účetních operací i využívání a aplikace „taktických norem a pravidel pro vedení základních druhů bojové činnosti na nejnižší úrovni“, obsluha, ošetřování a údržba přidělené osobní zbraně a techniky a plnění úkolů v zahraničních misích

Žalobkyně uvedla, že provedené organizační změny jsou změnami pouze formálními, neboť její pracovní místo zůstalo „v plné míře“ zachováno a pouze je převzal jiný pracovník (voják z povolání). V dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, žalobkyně, zastoupená advokátem, namítá, že se odvolací soud „nedostatečně vypořádal“ s otázkou účelovosti podané výpovědi a „vůbec nezkoumal, zda organizační opatření žalované naplnilo hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce“.

Nejvyšší soud České republiky uvádí, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným.

Judikatura soudů též dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

„Organizační změna“ tedy v posuzovaném případě spočívala v náhradě (záměně) žalobkyně, která vykonávala práci účetní u žalované v pracovním poměru, jinou osobou, která měla stejnou činnost provádět ve služebním poměru vojáka z povolání (na tom nic nemění ani skutečnost, že náplní práce specialisty v pracovišti logistické informační služby byly kromě účetních operací i některé další činnosti související s plněním úkolů vojáka z povolání). Nejedná se tedy o to, že by „rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně“ v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost plnit povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně není správný. Nejvyšší soud České republiky tyto rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr uvádí, že i vás může zastupovat v otázkách týkajících se pracovního poměru.

Účinná lítost u Nejvyššího soudu ČR

Účinná lítost pohledem advokáta JUDr. Lubora Ludmy:

Ačkoli obava z možného trestního stíhání nevylučuje sama o sobě splnění podmínky dobrovolného napravení škodlivého následku u pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, který dodatečně uhradí dlužnou daň, je vždy nutné velice pečlivě vyhodnotit konkrétní skutkové okolnosti, které takovému jednání předcházely, či jej doprovázely. Např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, publikovaném pod č. 29/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, podle něhož jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale již pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání (nejedná se tedy o účinnou lítost). Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin. Pro posouzení otázky, zda skutečně pachatel jednal dobrovolně, jsou vždy stěžejní právě konkrétní okolnosti případu, jak nakonec zdůraznil i Ústavní soud ČR.

Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci nejvyšší státní zástupce akceptoval pouze závěr o vině obviněného trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však s použitím ustanovení § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti. Podle nejvyššího státního zástupce je postup krajského soudu v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ve vztahu k otázce zániku trestnosti činu v důsledku účinné lítosti.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma vysvětluje, že účinná lítost je jedním z obecných důvodů zániku trestní odpovědnosti pouze u taxativně vyjmenovaných trestných činů. Dále pro její aplikaci musí být zároveň splněno, že byl trestný čin dokonán a pachatel dobrovolně zamezil škodlivému následku trestného činu nebo jej napravil nebo učinil o trestném činu oznámení v době, kdy bylo možno zabránit vzniku škodlivého následku.

Jak nejvyšší státní zástupce zdůraznil, není pochyb o tom, že obviněný úhradou dodatečně doměřené daně z přidané hodnoty napravil škodlivý následek žalovaného jednání, odmítl však názor odvolacího soudu, že tak učinil dobrovolně. Připustil sice, že obviněný dlužnou daň uhradil bezprostředně po vydání platebního výměru (dne 22. 7. 2013), avšak za situace, kdy si musel být vědom probíhajícího trestního řízení, neboť již dne 28. 2. 2013 byl policejním orgánem vyzván k podání vysvětlení ke skutkovým okolnostem, jež se následně staly předmětem obžaloby v této věci.

Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce směřují proti nesprávné aplikaci ustanovení § 33 tr. zákoníku, jež upravuje zánik trestní odpovědnosti pachatele v důsledku účinné lítosti. Odpovídají tedy uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ČR proto mohl na jejich podkladě podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom zjistil, že napadený rozsudek soudu druhého stupně obsahuje vadu nesprávného použití ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku vytýkanou nejvyšším státním zástupcem.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že u obviněného nastaly podmínky pro zánik jeho trestní odpovědnosti účinnou lítostí ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku, neboť dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty uhradil a to ještě předtím, než byl policejním orgánem obviněn ze spáchání přečinu, jehož podstatou bylo zkrácení daňové povinnosti. Podle odvolacího soudu tedy obviněný dobrovolně napravil škodlivý následek přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku jak mj. vyžaduje ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku o pojmu účinná lítost. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve svém zprošťujícím rozsudku připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 181/14, který již rozhodoval o ústavní stížnosti obviněného na počátku jeho trestního stíhání v této věci. Nato navázal odvolací soud argumentem, podle něhož obviněný v dané věci uhradil dlužnou daň prakticky ihned poté, co se dozvěděl o výši nedoplatku, s tím, že dříve tak ani nemohl objektivně učinit, což tento soud zjevně dovodil (nesprávně) z neznalosti výše nedoplatku daně z přidané hodnoty. Až poté, co obdržel dodatečný platební výměr, mohl podle soudu druhého stupně obviněný napravit škodlivý následek stíhaného přečinu, a proto přiznal obviněnému naplnění podmínek účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře přijaté již po uvedeném nálezu Ústavního soudu reagoval na vyslovené teze prosazující širší uplatnění institutu účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku v případech, kdy trestní stíhání pachateli trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku již reálně hrozí, avšak zároveň zdůraznil, že otázku „dobrovolnosti“ je třeba řešit se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009).

Kromě shora uvedeného bylo taktéž judikováno, že v některých případech nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku. Půjde však spíše o výjimečné případy, v nichž lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že vyčkával se zaplacením daňového nedoplatku až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový případ ovšem nejde za těch skutkových okolností, které byly předmětem trestního stíhání obviněného ve výše uvedené trestní věci. Tzn. situace, v nichž pachatel právě se záměrem snížit povinnost odvést daň v určitém rozsahu, předloží správci daně podklady, jejichž součástí je nepravdivé tvrzení o uskutečněných obchodních případech, které tedy nebyly realizovány. Je proto zřejmé, že si daňový poplatník je vědom i rozsahu zkrácení daně, tudíž nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu o tom, že obviněný musel vyčkat dodatečného platebního výměru a nemohl dluh na dani uhradit dříve. Takovéto podvodné jednání, k odstranění jehož škodlivého následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání příslušným správcem daně, nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněnému byla v rámci daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty výměry ze dne 25. 6. 2013, které převzal dne 2. 7. 2013, vyměřenou daň obviněný uhradil až dne 22. 7. 2013, tedy za dvacet dní. Vzhledem k citované judikatuře Nejvyššího soudu ČR nelze považovat uhrazení dlužné daně za dobrovolné, učiněné pouze z vlastní vůle obviněného. V rámci daňové kontroly uplatnil obviněný fiktivní faktury, kterými se snažil docílit zkrácení své daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty, nebyla tak řešena žádná složitá otázka povahy daňových předpisů či jejich výklad a nebyl proto dán důvod, aby s úhradou obviněný vyčkával až na vyměření daňového dluhu správcem daně.

Obviněný se tedy snažil zbavit dodatečně vyměřené daňové povinnosti, což je v přímém rozporu s podmínkou dobrovolnosti nápravy škodlivých následků svého jednání. Jak správně připomněl nejvyšší státní zástupce v dovolání, dobrovolnost jako podmínka účinné lítosti má být výsledkem změny vnitřního postoje obviněného ve vztahu ke spáchanému trestnímu jednání. Pokud tedy Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rámci projednávání odvolání obviněného nepřihlédl k výše citovaným pravidlům výkladu ustanovení § 33 tr. zákoníku, je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotně právní úpravou citovaného ustanovení, tak jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněný nejvyšším státním zástupcem.

Nejvyšší soud ČR proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2015. Současně podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud ČR zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Advokát v Olomouci uvádí, že účinná lítost je jedním z důvodů zániku trestní odpovědnosti u taxativně vyjmenovaných trestných činů v § 33 tr. zákoníku. Zároveň však upozorňuje, že jsou zde i speciální ustanovení o účinné lítosti u některých trestných činů, když např. trestnost trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle § 242 tr. zákoníku zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Legislativní změny od 1. 1. 2016

Advokát v Olomouci uvádí nejvýznamnější legislativní změny od 1. 1. 2016: Od 1. ledna 2016 se mění řada zákonných ustanovení. Od tohoto dne dojde například ke zvýšení minimální mzdy, seniorům stoupne penze, živnostníkům se zvýší minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, ke změnám také dojde v silniční dopravě – zvýší se rychlost na silnicích prvních tříd, začnou platit nové dopravní značky, budou zavedeny registrační značky s textem na přání.

1. Legislativní změny – zvýšení minimální mzdy
Ve Sbírce zákonů vyšlo v polovině září nařízení vlády č. 233/2015 Sb., kterým se od 1. 1. 2016 zvyšuje minimální mzda. Stejně jako vloni se minimální mzda zvýší o 700 Kč, tedy z dosavadních 9200 Kč na 9900 Kč. Příslušnou změnu nařízení vlády č. 567/2006 Sb. schválil v srpnu kabinet Bohuslava Sobotky jako kompromis, s nímž ale nejsou spokojeni ani zaměstnavatelé ani odbory. Současně se zvýšením měsíční minimální mzdy dochází také ke zvýšení základní hodinové sazby a nejnižších úrovní tzv. zaručené mzdy. Základní hodinová sazba se zvyšuje z 55 Kč na 58,70 Kč. Vzroste také minimální mzda pro zdravotně postižené, a to na 9300 Kč.

2. Legislativní změny – zvýšení starobních důchodů
Od 1. ledna 2016 se zvyšují důchody starobní, včetně předčasných starobních důchodů, důchody invalidní (pro invaliditu prvního, druhého i třetího stupně), vdovské, vdovecké a sirotčí důchody. Základní výměra důchodu (stejná pro všechny druhy důchodů) se zvýší o 40 Kč (z 2 400 Kč na 2 440 Kč). Starobním důchodcům bude ještě vyplacen na jednorázový příspěvek 1 200 Kč k penzi, vyplacený by měl být v únoru 2016.

3. Legislativní změny – změny pro podnikatele
Podnikatelé, kteří hradí minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění si budou muset připlatit 660 Kč za rok. Pro více než půl milionu podnikatelů je novou povinností podávat kontrolní hlášení u daně z přidané hodnoty. Všichni plátci navíc musí podávat přiznání elektronicky, dosud existující výjimka pro fyzické osoby přestala platit.

4. Legislativní změny – zvýšení sazby spotřební daně u tabákových výrobků
Od 1. 1. 2016 nabývá účinnosti novela zákona o spotřebních daních, podle které bude daň u tabákových výrobků růst. V roce 2016 bude činit na základě této legislativní změny zvýšení spotřební daně u cigaret přibližně 3 Kč na krabičku, pro roky 2017 a 2018 pak 0,90 Kč až 1 Kč, respektive o 1,20 Kč na krabičku.

5. Legislativní změny – zvýšení daňového zvýhodnění na druhé a další dítě
Na druhé dítě v rodině se má zvýšit o 100 korun měsíčně, na třetí a další dítě má stoupnout o 300 korun měsíčně. Pro rodiny s jedním dítětem se výše slevy měnit nemá. Příslušnou změnu zákona ale poslanci ještě neschválili. Druhé čtení přijde na řadu na první schůzi v novém roce, což by mohlo znamenat účinnost této plánované legislativní změny v březnu roku 2016.

6. Legislativní změny – změny u osobních dokladů
První leden roku 2016 přináší hned několik změn ve vydávání osobních dokladů. Občanům nad 70 let věku budou po skončení platnosti dosavadních občanských průkazů vydávány nové s dobou platnosti na 35 let. Novinky zaznamenají také žadatelé o cestovní pas. Požádat o něj a vyzvednout si ho bude možné na kterémkoliv obecním úřadě obce s rozšířenou působností, bez ohledu na místo trvalého pobytu. S novým rokem také končí vydávání pasů bez biometrických údajů s platností na dobu šesti měsíců. Podraží se tzv. expresní pasy u dospělého z 1500 Kč na 4000 Kč u dítěte do 15 let z 1000 Kč na 2000 Kč.

7. Legislativní změny – tarifní platby v nemocnicích
Tarifní platby pracovníků ve zdravotnictví budou od 1. 1. 2016 navýšeny o 5 %.

8. Legislativní změny – daň z nemovitých věcí
V účinnost vstupuje novela zákona o dani z nemovitých věcí, podle které na základě této legislativní změny daň z nebytí nemovité věci platí pouze kupující.

9. Legislativní změny – změny v silniční dopravě
Od 1. 1. 2016 se také většina dosud rychlostních silnic přeměnila v dálnice, označují je zelené značky namísto modrých. Modré značky se symbolem automobilu se přemístily na vybrané silnice první třídy, na nichž se tím pádem povolená rychlost zvýšila z 90 na 110 kilometrů v hodině. Majitelé aut si navíc budou moci za poplatek nechat na registrační tabulku vytisknout vlastní text, který by ale neměl obsahovat například vulgarity.

Advokát JUDr. Lubor Ludma sleduje a komentuje některé legislativní změny, které nabudou účinnosti od 1.1.2016.

Advokát v Olomouci k činnosti insolvenčního správce

Advokát v Olomouci k usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci činnosti insolvenčního správce.

Samotná nespokojenost dlužníka s tím, jak ho informuje insolvenční správce o svém postupu, jde-li o úkony směřující ke zpeněžení zástavy a k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení, včetně (ne)účelnosti či (ne)hospodárnosti těchto úkonů, není (nemůže být) důvodem ke zproštění funkce insolvenčního správce.

V předmětném řízení odvolací soud shledal za relevantní důvody, pro něž může insolvenční soud zprostit insolvenčního správce funkce, když za ně považoval zejména skutečnost, že při výkonu své funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek podstaty v rozporu s ustanoveními § 225 odst. 4 nebo § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, neplní povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce nebo ve věci postupuje nekvalifikovaně. Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce může být také skutečnost, že bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele anebo vykonatelný rozsudek týkající se vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení může vést i zjištění ojedinělého, leč závažného porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené insolvenčním soudem k tomu, že insolvenční soud zprostí správce funkce; obvykle se však – jde-li se o pochybení méně závažné – omezí na to, že využije svého oprávnění uložit insolvenčnímu správci pořádkovou pokutu.

Konečně odvolací soud doplnil, že není-li dlužník spokojen s rozsahem informací, jež mu insolvenční správce poskytuje, může požádat insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona „určité listiny či vysvětlení od správce vyžádal a založil je do insolvenčního spisu; že by tak učinil, se z obsahu spisu nepodává“.

Jelikož odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že v řízení nebylo zjištěno, že by insolvenční správce neplnil řádně své povinnosti nebo nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí anebo že by závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem, usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil, když „jiný názor dlužníka na cenu nemovitostí a jiné představy o průběhu insolvenčního řízení důvodem pro zproštění správce jeho funkce být nemůže“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má advokát dlužníka za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda „je insolvenční správce povinen plnit informační povinnost vůči dlužníkovi a pokud tak nečiní, zda jde o porušení jeho povinností a dále, zda v případě, že insolvenční soud a věřitelský výbor dosud neschválili prodej mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, může insolvenční správce činit úkony směřující k takovému prodeji mimo dražbu, respektive zda zatížení majetkové podstaty náklady souvisejícími s prodejem mimo dražbu před tím, než dojde ke schválení takového prodeje ve smyslu ustanovení § 289 insolvenčního zákona, je porušením povinnosti insolvenčního správce jednat s odbornou péčí“.

Advokát dovolatele rekapituluje dosavadní průběh řízení a „konstatuje“, že soudy obou stupňů se s jeho námitkami řádně nevypořádaly a ve svých rozhodnutích vycházely výlučně ze sdělení insolvenčního správce. Poukazuje na nedostatky ve skutkových zjištěních co do „pověření znalce provedením znaleckého posudku“ a (případného) provedení prodeje nemovitostí dlužníka.

Dovolání dlužníka, jehož zastupoval advokát, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR bezezbytku nezodpovězené.

Podle ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

Nejvyšší soud ČR zdůrazňuje, že rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014. V tomto usnesení označený odvolací soud formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, podle kterého důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce, kterou musí uzavřít mj. i advokát. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.

Promítnuto do poměrů projednávané věci a s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě soudy nižších stupňů vybudovaly (následné) právní posouzení a jehož správnost nelze dovoláním po právu zpochybnit, shledává Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.

Argumentace dovolatele vztahující se k (ne)poskytnutí informací insolvenčním správcem ohledně možného postupu dlužníkem tvrzeného „zájemce“ o koupi zástavy, je totiž zjevně nepřípadná již proto, že povinnost insolvenčního správce poskytovat (zvlášť) třetím osobám „poučení“ o tom, jak se mají chovat, chtějí-li se účastnit (jako zájemci o koupi zástavy) procesu zpeněžení zajištění, z insolvenčního zákona (ani ze zásad insolvenčního řízení) neplyne.

Na základě informací, které insolvenční správce (dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů) ohledně zamýšleného postupu při uspokojení pohledávky zajištěného věřitele dlužníku sdělil (tj. že obdržel pokyn zajištěného věřitele k zpeněžení zástavy a začal činit „kroky“ za účelem vypracování znaleckého posudku k ceně zástavy), si dlužník musel být vědom toho, jak hodlá insolvenční správce ve věci uspokojení pohledávky zajištěného věřitele postupovat. Měl-li za to, že informace, které obdržel od insolvenčního správce, nejsou dostatečné, mohl se obrátit na insolvenční soud, který by oprávněnost jeho požadavku posoudil a případně v tomto směru učinil opatření potřebné k zajištění účelu insolvenčního řízení.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud ČR dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
(citováno na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 29 NSCR 2/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby v oblasti insolvenčního práva.

Advokát v Olomouci k právu na spravedlivý proces

Advokát v Olomouci k právu na spravedlivý proces zakotvený v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Navrhovatelka podala dne 4. 8. 2014 žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Dne 17. 9. 2015 podala návrh, který byl postoupen Nejvyššímu správnímu soudu dne 23. 9. 2015, ve kterém se navrhovatelka domáhá určení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále „zákon o soudech a soudcích“).

Navrhovatelka v návrhu poukazovala, že krajský soud zcela nedůvodně přerušil řízení na dobu neurčitou z důvodu pochybností o její způsobilosti k podání žaloby, resp. zda byla způsobilá udělit plnou moc. K návrhu se vyjádřila soudkyně krajského soudu s tím, že dle obsahu posudku Posudkové komise je navrhovatelka považována za osobu závislou na pomoci jiné osoby. Soud měl důvodné pochybnosti o způsobilosti navrhovatelky právně jednat, tedy i pochybnosti o udělené plné moci.

Z uvedených důvodů podal krajský soud podnět k započetí řízení o omezení svéprávnosti navrhovatelky, které svým usnesením ze dne 7. 4. 2015 započal Okresní soud v Přerově. Proto krajský soud usnesením ze dne 14. 4. 2015, č. j. 59 Ad 3/2014 – 27, předmětné řízení o správní žalobě přerušil, a to do pravomocného skončení řízení o svéprávnosti navrhovatelky.

Nejvyšší správní soud ČR považuje za nutné předeslat, že opakovaně konstatuje, že v řízení vedeném dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost vydaných rozhodnutí v řízení před krajskými soudy, neboť k tomu slouží zvláštní prostředky soudní ochrany, především kasační stížnost. Jakkoli na tomto závěru nehodlá ničeho měnit, nemůže na stranu druhou odhlédnout ani od toho, že se jedná o úkon, který je ve smyslu kompetenční výluky dle § 70 písm. c) soudního řádu správního z možnosti přezkoumání v rámci kasační stížnosti vyloučen, nelze tedy navrhovatelku odkázat, a to zcela formalisticky, na možnost podání kasační stížnosti (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 – 46).

Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení postupu krajského soudu dospěl k závěru, že soud nebyl v případě navrhovatelky nečinný. Soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout.

Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda přerušení řízení krajským soudem bylo důvodné, či tak soud naopak postupoval účelově a svévolně. Ze spisu ověřil, že krajský soud měl zcela důvodně pochybnosti o svéprávnosti úkonů navrhovatelky, a tak postupoval zcela legitimně. Krajský soud k uvedenému postupu dospěl na základě relevantních podkladů, nečinil tak zcela svévolně, a nelze dovozovat, že tak konal z důvodu pomsty za podávané žalobní návrhy ze strany navrhovatelky.

Nejvyšší správní soud České republiky nakonec dospěl k závěru o neoprávněnosti podaného návrhu neboť dobu, po kterou se navrhovatelce dosud nedostalo rozhodnutí, nelze z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod považovat již za nepřiměřenou (citované usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 7. 10. 2015 č. j. Aprk 53/2015 – 45).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k právu na spravedlivý proces doplňuje, že toto právo představuje klíčovou součást lidských práv ve smyslu efektivní soudní ochrany a její vymahatelnosti. Ochrana práva na spravedlivý proces vyplývá z ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a z Listiny základních práv a svobod. Do práva na spravedlivý proces spadá celá řada práv a principů, ze kterých je třeba vyzdvihnout zásadu veřejnosti řízení, nezávislost a nestrannost soudců, efektivitu, hospodárnost a dostatečnou rychlost řízení. Advokát v Olomouci nabízí právní služby při ochraně proti průtahům v řízení dle § 174a zákona o soudech a soudcích.

Vzájemné úmyslné usmrcení

Vzájemné úmyslné usmrcení – advokát v Olomouci k rozdílu mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě:

Dohodnou-li se obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.

Dne 19. 3. 2014 vydal Nejvyšší soud ČR usnesení ve věci dovolání obviněné, týkající se rozdílu mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích zde dne 26. 4. 2013 byla obviněná uznána vinnou za zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1. trestního zákoníku. Obviněná byla na počátku roku 2012 přemlouvána svojí dcerou, která trpěla psychickými problémy ke společné sebevraždě. V září roku 2012 ženy k tomuto záměru přistoupily na louce ve stanu. Poškozená nejprve užila velké množství léků, což ji přivedlo do hlubokého spánku, toto jí však nepřivodilo smrt. Poté obviněná na základě předchozí domluvy s poškozenou, ji nejprve dvakrát řízla do zápěstí v úmyslu usmrtit je vykrvácením, toto jednání však smrt poškozené nepřivodilo. Proto jí poté s úmyslem usmrtit prořízla krk kobercovým odlamovacím nožem, v důsledku čehož poškozená zemřela. Následně se obviněná sama pokusila o sebevraždu pomocí požití stejných léků jako poškozená. Za toto jednání byla obviněná odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož výkon byla dle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Státní zástupce se proti rozhodnutí krajského soudu odvolal. Soud druhého stupně rozhodl o odvolání státního zástupce, tak že rozsudek krajského soudu ve výroku zrušil. Obviněné uložil trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon zařadil obviněnou do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Obviněná se v dovolání domáhala, aby její čin byl posouzen podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku, protože naplňuje znaky přečinu účasti na sebevraždě.

Nejvyšší soud ČR dovolání obviněné odmítl. Ustálená soudní praxe totiž vychází ze stanoviska, které lze přiměřeně aplikovat i na vzájemné úmyslné usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku.

Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc definovaná v ustanovení § 24 odst. 1 písm c) trestního zákoníku (tj. opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět při činu.) Jednání dovolatelky ovšem meze takové pomoci evidentně přesáhlo.

Dovolatelka proto svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku, spočívající v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že se tak stalo se souhlasem a přivolením poškozené, jí trestní odpovědnosti za vraždu nezbavovala. V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje klientům právní služby v oblasti trestního práva.