Archiv autora: ak

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k podstatným náležitostem výroku v rozhodnutí o spáchání přestupku správním orgánem.

Nejvyšší správní soud České republiky řešil dovolání ve věci přestupku, kterého se stěžovatel dopustil tím, že v obci Olomouc v místě, na kterém je dovoleno jet rychlostí 50 km/h, jel rychlostí 72 km/h, po odečtení měřící odchylky byla jeho rychlost stanovena na 69 km/h, čímž se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „o silničním provozu“).

Stěžovatel se v dovolání bránil tím, že správní úřad ve výroku rozhodnutí o vině nedostál své povinnosti plynoucí z § 77 zákona č. 200/1990 o přestupcích (dále jen „o přestupcích“).

Přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu se dopustí ten, kdo „při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h “. Tato skutková podstata přestupku obsahuje dva formální zákonné znaky: 1) řízení vozidla, 2) překročení nejvyšší dovolené rychlosti o stanovenou hodnotu.

Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší správní soud České republiky nejprve přezkoumal námitku stěžovatele, podle níž popis skutku o spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není dostatečný pro účely odsuzujícího rozhodnutí o přestupku, neboť nezachycuje konkrétní aktivní jednání stěžovatele.

Nejvyšší správní soud České republiky již dříve konstatoval, že při posuzování popisu skutku ve výroku rozhodnutí je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku, což jsou dvě odlišné kategorie. „Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, přičemž správní orgán vede správní řízení právě ohledně samotného skutku.

Naproti tomu popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět jazykový popis těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku tak musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení.“ (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 As 7/2009-66).

Popis skutku musí podle výše citovaného rozhodnutí obsahovat tyto zákonné znaky skutkové podstaty přestupku, a to natolik zřetelně a srozumitelně, aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud jednoznačně identifikovat, o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být obsažen ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně.

Podle výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně měl stěžovatel spáchat výše uvedený přestupek tím, že „při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda, nerespektoval platné právní předpisy stanovující nejvyšší dovolenou rychlost v obci na 50 km/h, kdy v měřeném úseku silničním laserovým rychloměrem byla vozidlu naměřena rychlost 72 km/h“, neboť při zvážení možné odchylky měření byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 69 km/h. Z tohoto popisu skutku jednoznačně vyplývá, že stěžovatel při řízení uvedeného motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 19 km/h. Skutečnost, že jednání obviněného je ve výroku rozhodnutí popsáno nepřímo, nevyvolává pochybnosti, jakým jednáním se stěžovatel přestupku, měl dopustit. Nejvyšší správní soud České republiky tudíž shledal tuto námitku stěžovatele nedůvodnou.

Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, podle níž je popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dále nekonkrétní v tom, že neobsahuje přesnou citaci právního předpisu včetně paragrafu, který měl být porušen. Nad rámec výše uvedených náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku podle § 77 zákona o přestupcích stanoví ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád povinnost uvést ve výroku rozhodnutí též právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Ze zákonné úpravy však nevyplývá, že právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, musí být součástí popisu skutku. Jestliže tedy správní orgán prvního stupně citoval příslušná ustanovení zákona v části výroku za slovy „tedy“, postupoval plně v souladu se zákonem a správně citoval příslušná ustanovení právních předpisů v rámci výroku o vině.

Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nedostatečné určení místa přestupku. Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud České republiky ze svých rozhodnutí, v níž se otázkou náležitostí vymezení místa spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti ve výroku správního rozhodnutí již opakovaně zabýval.

V první řadě je třeba poukázat na rozsudek ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 – 48, v němž Nejvyšší správní soud České republiky vyslovil, že „dle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.

V rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, na který poukazuje stěžovatel, Nejvyšší správní soud České republiky posuzoval určitost místa spáchání přestupku: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“. I o určení místa: „na pozemní komunikaci I/37 v obci Ostrov nad Oslavou“ lze tak v nynější věci konstatovat, že nejde o dostatečnou specifikaci. Je totiž třeba si uvědomit, že komunikace I/37 prochází celou obcí Ostrov nad Oslavou. Úsek této komunikace procházející danou obcí přitom není krátký. Místo, kde došlo ke spáchání přestupku, je tak ve výroku vymezeno značně široce. Značně široké vymezení místa spáchání přestupku ve výroku tomuto smyslu vymezení skutku nevyhovuje.“

Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 -39 konstatoval, že u přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti bude místo spáchání přestupku určeno určitým úsekem komunikace, přičemž dostatečnost takového vymezení bude záviset na okolnostech případu: „zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým.

Závěry plynoucí z citované judikatury shrnul Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52: „Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bude podstatné, zda se jedná o velkou obec či město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku. V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí.“

Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky vyplývá, že vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu.

Smyslem konkrétního vymezení místa přestupku je zejména vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, vyloučení překážky věci rozhodnuté, určení rozsahu dokazování a zajištění řádného práva na obhajobu. Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také otázky, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání přestupku došlo.

V posuzované věci bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vymezeno takto: „v obci Olomouc na ulici Sokolovská, ve směru jízdy od ulice Jablonského k ulici Pasteurova“. Ačkoliv obec Olomouc nelze ve smyslu výše citované judikatury považovat za obec menší velikosti, komunikace vymezená ulicí Sokolovská, konkrétně úsekem mezi ulicemi Jablonského a Pasteurova, je poměrně krátká, přímá a dopravně nekomplikovaná, celá se nachází v obci, kde je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h.

Z hlediska výše citované judikatury nevznikly v posuzovaném případě pochybnosti o nejvyšší povolené rychlosti v předmětném úseku a nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly poškodit stěžovatele z hlediska zásady ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva na obhajobu. Stěžovatel v této souvislosti v řízení před správními orgány ani před krajským soudem neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly potřebu přesnějšího vymezení místa přestupku (např. že by v části takto vymezené komunikace měla být dopravním značením upravena nejvyšší povolená rychlost odlišně).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr shrnuje, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení.

(citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 11. března 2016 č. j. 4 As 270/2015 – 46)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby v oblasti přestupkového práva, spáchání přestupku je třeba vždy hodnotit zakonným způsobem.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k důvodům dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky ve věci přečinu krádeže, které se obviněný dopustil v Olomouci.

Obviněný byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), protože dne 22. 4. 2014 v Olomouci bez užití násilí a bez poškození dveří vnikl do budovy, kde v prvním patře z volně přístupné kanceláře vedoucího odcizil mobilní telefon a dále z batohu odloženého v téže kanceláři odcizil finanční hotovost ve výši 250 Kč, čímž způsobil škodu v celkové výši 650 Kč.

Jelikož byl obviněný již v minulosti pravomocně odsouzen Okresním soudem v Olomouci za přečin krádeže, byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 16 měsíců, které měl vykonat ve věznici s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný odvolání, které však Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením zamítl.

Obviněný prostřednictvím svého advokáta podal k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání opírající se o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), přičemž tento důvod uvedl až v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat pokud, rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný namítal, že soudy obou stupňů nezohlednily jeho projevenou upřímnou lítost, která je dle ustanovení § 41 písm. n) tr. zákoníku polehčující okolností.

Dle § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti trestní odpovědnost zaniká v taxativně vymezených případech, jestliže pachatel dobrovolně zamezí nebo napraví vznik škodlivého následku nebo pokud učinil o trestném činu oznámení, na základě kterého bylo škodlivému následku zamezeno.

Dle § 41 písm. h) soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel trestného činu upřímně litoval.

Dále obviněný uvedl, že při ukládání druhu trestu došlo k pochybení, jelikož nebyla respektována ustanovení § 39 tr. zákoníku a § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Soud nevzal v úvahu možnost uložení alternativního trestu, přestože krádež dle § 205 odst. 2 je přečinem, u něhož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let.

Na základě § 39 tr. zákoníku soud při stanovování druhu trestu a jeho výměry mimo jiné přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným a majetkovým poměrům pachatele, k dosavadnímu způsobu života a možnosti jeho nápravy.

Na základě namítaného § 55 odst. 2 tr. zákoníku lze za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 5 let, uložit nepodmíněný trest jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.

Vzhledem k výše uvedenému tak dle obviněného došlo v řízení u Okresního soudu v Olomouci k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, jelikož soud nepřihlédl k výše uvedeným polehčujícím okolnostem, naopak porušil hmotně právní zákaz dvojího přičítání přitěžujících okolností, uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, přestože nebyly splněny zákonné důvody k jeho uložení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v podaném dovolání obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání pouze namítá, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení z hlediska ukládání trestu a byl za krádež uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, ač nebyly splněny zákonné důvody k jeho uložení.

V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud tedy není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak není dán ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. ledna 2016 č. j. 4 Tdo 1596/2015-22)

Založila-li žalobkyně nárok na zaplacení žalované částky mimo jiné na tvrzení, že žalovaný se svým podpisem sporné směnky (kterou žalobkyně v prvopisu spolu se žalobou také soudu předložila) zavázal zaplatit žalobkyni peněžitou sumu udanou na směnce, nebylo z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné, pod jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2011 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 793.774 Kč s 6% úrokem od 14. října 2010 do zaplacení.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem změnil k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl.

Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 12. listopadu 2010 domáhala po žalovaném plnění ze směnky vlastní, vystavené dne 4. května 2007, znějící na směnečný peníz 1.000.000 Kč, se splatností dne 14. října 2010 (dále též jen „sporná směnka“), přičemž podle tvrzení obsažených v žalobě měla spornou směnku vystavit společnost a žalovaný měl za zaplacení směnky převzít směnečné rukojemství. Spolu se žalobou předložila žalobkyně soudu v prvopisu také spornou směnku.

Podáním ze dne 30. května 2011 žalobkyně navrhla, aby soud připustil změnu žaloby „záležející ve změně skutkového stavu, oproti jeho vylíčení v návrhu“, s tím, že za výstavce sporné směnky je třeba (vzhledem k tomu, že otisk razítka s obchodní firmou společnosti je na sporné směnce umístěn až pod podpisem žalovaného) považovat žalovaného.

Sporná směnka byla vyhotovena na předtištěném formuláři, doplněném rukou psanými údaji. V pravé dolní části listiny je pod předtištěným údajem „výstavce“ uvedeno jméno a příjmení žalovaného, identifikační číslo společnosti a adresa jejího tehdejšího sídla, pod těmito údaji je pak umístěn nečitelný podpis, pod nímž je otištěno razítko společnosti, obsahující shodné údaje (obchodní firmu, adresu sídla a identifikační číslo osoby) s těmi, jež byly vypsány u jména a příjmení žalovaného. Vlevo od podpisu výstavce je pak u sporné směnky umístěn další podpis, a to bez uvedení údajů blíže označujících jednající osobu.

Na takto ustaveném základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně ve věci sporné směnky uzavřel s tím, že žaloba není důvodná.

Podle odvolacího Vrchního soudu v Praze je ze způsobu umístění podpisu výstavce a jeho „grafické úpravy“ zřejmé, že výstavcem sporné směnky je společnost, nikoli žalovaný (jak nesprávně dovodil soud prvního stupně). Tomuto závěru přitom nasvědčuje nejen umístění otisku razítka (obsahujícího údaje obchodní firmy, identifikačního čísla a sídla) společnosti u podpisu výstavce, ale rovněž uvedení shodných údajů (identifikačního čísla a adresy sídla této právnické osoby) u vyznačeného jména a příjmení osoby jednající jménem společnosti.

Jelikož žalobkyně se po „provedené“ změně žaloby domáhala zaplacení směnky po žalovaném pouze jako výstavci směnky, jímž žalovaný není, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího Vrchního soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatelka, zastoupená advokátem, v řízení před Nejvyšším soudem České republiky, odvolacímu soudu vytýkala, že změnil rozsudek soudu prvního stupně výlučně na základě odlišného právního názoru ohledně postavení žalovaného na sporné směnce, tedy otázky, zda je žalovaný ze směnky zavázán jako její výstavce či jako směnečný rukojmí, aniž by ovšem předtím žalobkyni poučil o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru zastávaného žalobkyní a aniž by ji vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností.

V poměrech dané věci měl odvolací soud výše uvedeným způsobem postupovat tím spíše, že žalobkyně takové skutečnosti tvrdila již v žalobě a následně je změnila jen „v návaznosti na postup soudu prvního stupně“. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, jeho rozhodnutí bylo pro dovolatelku zcela nepředvídatelné a odporující zásadě hospodárnosti a dvojinstančnosti řízení. Podle dovolatelky tak odvolací soud postupoval v rozporu „s výkladem procesního práva“ přijatým Nejvyšším soudem České republiky např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, nebo v rozsudku ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005.

Dovolatelka dále poukazovala na skutečnost, že na sporné směnce se nachází dva podpisy žalovaného, přičemž otázka, v jakém postavení je žalovaný ze sporné směnky zavázán, je výlučně otázkou právního posouzení nároku žalobkyně. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalovaný není výstavcem směnky, nemohl jen z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Ať již by druhý podpis žalovaného na sporné směnce měl být podpisem dalšího výstavce nebo podpisem směnečného rukojmího, vždy by takový podpis žalovaného zavazoval jako přímého směnečného dlužníka.

Za správné ostatně dovolatelka neměla ani úvahy odvolacího soudu o tom, v jakém postavení žalovaný spornou směnku podepsal. Odvolacím soudem zmiňované údaje uvedené na směnce (otisk razítka společnosti a její identifikační číslo) nemohou podle dovolatelky „narušit materiální závaznost (kteréhokoli) podpisu žalovaného, který takto zavazuje žalovaného v postavení výstavce směnky“. Na posuzovaný případ podle dovolatelky dopadá závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006, podle kterého podpis právnické osoby na směnce musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí; není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické. Právě o takovou situaci přitom jde – jak je zřejmé z obsahu sporné směnky – v projednávané věci.

V dané věci může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož nejde o žádný z případů uvedených v § 238a o. s. ř., které určuje, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V řešení otázky, zda sporný podpis na směnce je podpisem právnické osoby, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky.

K otázce podpisu právnické osoby na směnce se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil již v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1620/2006 (na který poukazovala v podaném dovolání rovněž dovolatelka), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podpis právnické osoby na rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1225/2008, z něhož mimo jiné při svém rozhodování vycházel i odvolací soud, pak Nejvyšší soud České republiky doplnil, že jakkoli byl výše uvedený závěr přijat ve vztahu k podpisu rubopisu směnky, uplatní se i pro jiné podpisy právnické osoby na směnce. Jinak tomu ostatně ani být nemůže, když právě pouze z podpisu jednající osoby lze zásadně usuzovat na to, zda vůli podepsat směnku projevila, prostřednictvím svého statutárního orgánu, osoba právnická nebo zda se jedná „jen“ o podpis osoby fyzické. Jiný zdroj informací v tomto směru směnečná listina pravidelně – s výjimkou situace, kdy určení osoby, která má být dlužníkem ze směnky, bude možné dovodit z jejího dalšího textu (např. z označení směnečného dlužníka v textu směnečného prohlášení) – neobsahuje (a z prostorových důvodů ani s ohledem na tradiční podobu směnek obsahovat nemůže).

Jestliže tedy v poměrech dané věci připojila osoba, která spornou směnku podepsala, ke svému podpisu jednak ručně psané údaje identifikačního čísla a adresy sídla společnosti, jednak otisk razítka této společnosti (obsahujícího její obchodní firmu, sídlo a identifikační číslo), nelze vskutku, jak správně dovodil odvolací soud, otevřít prostor úvahám o tom, že nešlo (nemělo jít) o jednání uskutečněné jménem takto označené právnické osoby.

Dovolání naopak Nejvyšší soud České republiky shledává v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným v řešení otázky procesního práva, na němž napadené rozhodnutí závisí. Zda soud může vyhovět žalobě, kterou se směnečný věřitel domáhá plnění ze směnky po žalovaném jakožto výstavci směnky vlastní, i tehdy, dospěje-li k závěru, že žalovaný sice není výstavcem směnky, je však ze směnky zavázán jako směnečný rukojmí, což v uvedené věci odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky.

V soudní praxi není pochyb o tom, že v tzv. sporném řízení (o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy jinak řečeno tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět.

Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží.

Nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že založila-li žalobkyně, jak vyplývá z obsahu žaloby i z podání ze dne 30. května 2011, jež měly soudy nižších stupňů za změnu žaloby, nárok na zaplacení žalované částky mimo jiné na tvrzení, že žalovaný se svým podpisem sporné směnky (kterou žalobkyně v prvopisu spolu se žalobou také soudu předložila) zavázal zaplatit žalobkyni peněžitou sumu udanou na směnce, nebylo z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné, pod jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila.
Jinak řečeno, to, že žalobkyně v dané věci požadovala přiznání žalobou uplatněného nároku po žalovaném „pouze jako výstavci sporné směnky“, nijak odvolacímu soudu nebránilo – dospěl-li k závěru, že žalovaný výstavcem sporné směnky není – v tom, aby posoudil nárok žalobkyně také z toho pohledu, zda žalovaný není ze směnky zavázán (podle jiných ustanovení směnečného zákona) také z jiného právního důvodu (např. zda svým podpisem nepřevzal za zaplacení sporné směnky směnečné rukojemství ve smyslu ustanovení čl. I. § 30 a násl. směnečného zákona). Není totiž pochyb o tom, že povinností soudu je posoudit uplatněný nárok podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení, tedy nejen z hlediska právního názoru předestřeného soudu samotným žalobcem.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. j. 29 Cdo 2716/2013)

Advokát v Olomouci k nedostatečnému prokázání zneužití práva dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky:

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nereagoval na stěžovatelovy důkazní návrhy, pouze se zabýval tím, proč stanovení elektronické adresy pro doručování a následný postup stěžovatelova zmocněnce představuje zneužití práva. Nevyjádřil se však k tomu, zda by výpisem komunikace s jinými správními orgány bylo možné prokázat možnost komunikovat se stěžovatelem na jím požadované adrese, a zda lze úvahy o zneužití práva aplikovat také v případě, kdy by tato schopnost byla prokázána.

Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne 15. 2. 2014 v 16:50 h neoprávněně vjel motorovým vozidlem na Horní náměstí v Olomouci, čímž nerespektoval svislou dopravní značku IP 27a „Pěší zóna“ s dodatkovým textem.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dospěl k závěru, že v daném případě došlo ke zneužití práva, v důsledku čehož je nutno přisvědčit krajskému úřadu, že odvolání bylo podáno opožděně. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uvedl, že ze správního spisu zjistil, že stěžovatele ve správním řízení zastupoval zmocněnec, který podal dne 9. 5. 2014 jménem stěžovatele odpor proti příkazu ze dne 22. 4. 2014, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku.

Součástí odporu byla plná moc podepsaná stěžovatelem pro zastupování v plném rozsahu a žádost zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu. Předvolání k ústnímu jednání převzal stěžovatel dne 5. 6. 2014 a jeho zmocněnci bylo doručeno v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) fikcí dne 16. 6. 2014, čemuž předcházelo vypravení předvolání e-mailem na adresu dne 27. 5. 2014.

Rozhodnutí o přestupku bylo poté doručeno zmocněnci stěžovatele opět fikcí dne 17. 7. 2014 na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel, přičemž mu bylo doručováno také na e-mailovou adresu. Dne 1. 9. 2014 podal zmocněnec stěžovatele prostřednictvím e-mailu s uznávaným elektronickým podpisem odvolání, které krajský úřad zamítl dne 16. 9. 2014 jako opožděné.

Krajský úřad konstatoval, že správní orgán I. stupně pochybil, když doručoval zmocněnci na nesprávnou e-mailovou adresu a nezdůvodnil, proč nedoručoval na emailovou adresu požadovanou, nicméně uvedl, že ze strany zmocněnce stěžovatele došlo ke zneužití práva. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak nabylo právní moci dne 2. 8. 2014, když dne 1. 8. 2014 marně uplynula lhůta k podání odvolání.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci konstatoval, že jsou správní orgány oprávněny posuzovat, zda úkon v řízení, v tomto případě zvolení zmocněnce, naplňuje znaky zneužití práva. Pokud by byl předmětný úkon vyhodnocen jako zneužití práva, způsobilo by to jeho absolutní neplatnost. Pro řádnou aplikaci institutu zneužití práva je podle Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci nutné provést objektivní a subjektivní test.

V řešené věci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uvedl, že stěžovatel, resp. jeho zmocněnec, vytvářel situace, jejichž cílem bylo ztížit či znemožnit doručování jemu určených písemností a které ve svém souhrnu vytvářejí ucelený komplex procesní obstrukční taktiky známý mnoha správním orgánům i soudům, dospěl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k závěru, že objektivní test je naplněn.

Záměrem stěžovatele, jemuž je třeba přičítat jednání zmocněného, bylo dosáhnout svého nepotrestání, tj. aby uplynutím doby jednoho roku došlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Na základě tohoto zjištění soud dovodil, že byl subjektivní test naplněn. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci se také ztotožnil s názorem krajského úřadu, že na zvoleného zmocněnce, který svou funkci nevykonává řádně a vytváří obstrukce, je nutno nahlížet tak, že si stěžovatel žádného zmocněnce nezvolil.

V poslední řadě Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci uvedl, že pokud by měl zmocněnec skutečný zájem o bezproblémové doručování, nesděloval by správnímu orgánu I. stupně jako doručovací adresu elektronickou adresu s diakritikou, neboť z jiných správních řízení vedených v květnu 2014 u správního orgánu I. stupně musel vědět, že doručování na tuto elektronickou adresu obsahující diakritiku není pro správní orgán I. stupně možné. Proto Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dospěl k závěru, že zmocněnec stěžovatele podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 1. 9. 2014, tedy po uplynutí odvolací lhůty, jelikož bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovateli fikcí dne 17. 7. 2014 a nabylo právní moci dne 2. 8. 2014.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud České republiky se nejprve zabýval přezkoumatelností napadeného rozsudku. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky je rozsudek nepřezkoumatelný, není-li z jeho odůvodnění „vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě, a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy“ (viz rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Nepřezkoumatelné je rozhodnutí také v případě „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73) a rovněž tehdy, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené […]. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44).

Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný a jak usuzoval o skutečnostech zásadních pro věc, a to musí být vyjádřeno v odůvodnění rozhodnutí. Pokud rozhodnutí soudu v odůvodnění nereflektuje na námitky a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, má to za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.

Obdobně i Ústavní soud České republiky zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování: „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“ (nález ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01). Povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu „nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal“ (nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08).

Na nepřezkoumatelnost ve smyslu výše uvedeném poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti, když vytýkal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, že řádně neodůvodnil neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, a dále, že se i přes jeho výslovnou námitku nezabýval tím, zda bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podáno již dne 8. 5. 2014 v rámci odporu proti příkazu ze dne 22. 4. 2014.

Předně je třeba Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci vytknout, že se nevypořádal se žalobní námitkou, ve které stěžovatel uváděl, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo podáno včas, neboť bylo součástí odporu ze dne 8. 5. 2014. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci skutečně na tuto žalobní námitku nijak nereagoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom nelze ani dovodit, že by i tímto úkonem ke zneužití práva, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dovozoval zneužití práva pouze ve vztahu k volbě zmocněnce. Nejvyšší správní soud České republiky tedy shledal důvodnou stížní námitku poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z důvodu nevypořádání žalobní námitky poukazující na včasnost podaného odvolání.

Dále stěžovatel v kasační stížnosti vytýkal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, že neprovedl jím navrhované důkazy, aniž by to řádně odůvodnil. I v tomto ohledu je stížní námitka důvodná. Současná právní úprava správního soudnictví je založena na principu tzv. plné jurisdikce, jehož naplněním jsou mimo jiné ustanovení § 52 a § 77 odst. 2 s. ř. s. Podle ustanovení § 52 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Podle ustanovení § 77 odst. 2 s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem.

Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Soud není povinen provést důkazy navržené účastníky řízení. Pokud však soud rozhodne, že navržený důkaz neprovede, musí v rozhodnutí vyložit důvody, které ho k tomu vedly (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 55/2011 – 195 a ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 16/2012 – 24). Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky dále vyplývá, že „neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn., nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto“ (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89).

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nereagoval na stěžovatelovy důkazní návrhy. Pouze se v něm zabýval tím, proč stanovení elektronické adresy pro doručování a následný postup stěžovatelova zmocněnce, představuje zneužití práva. Nevyjádřil se však k tomu, zda by výpisem komunikace s jinými správními orgány bylo možné prokázat možnost komunikovat se stěžovatelem na jím požadované adrese, a zda lze úvahy o zneužití práva aplikovat také v případě, kdy by tato schopnost byla prokázána.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud České republiky k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podle ustanovení § 110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky č. j. 7 As 254/2015 – 30)

Dne 29. 2. 2016 se pod záštitou Jednoty českých právníků pobočky v Olomouci konal debatní večer o advokacii s bývalým předsedou České advokátní komory JUDr. Vladimírem Jirouskem. Česká advokátní komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů zřízenou podle § 40 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“), v rámci kterého je upravena její celková činnost, která se především zaměřuje na poskytování ochrany, a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.

Doktor Jirousek se v průběhu večera věnoval mnoha tématům souvisejícím s advokacií. Na začátek uvedl enormní čísla počtů advokátů a advokátních koncipientů v České republice. Na začátku uvedl, že je v České republice přes 12 000 advokátů (a 3 000 advokátních koncipientů), kteří jsou zapsaní v seznamu advokátů (a seznamu advokátních koncipientů), který vede Česká advokátní komora na základě § 5 odst. 1, resp. § 37 odst. 1 zákona o advokacii. Přitom každý rok právnické fakulty vyprodukují kolem tisícovky nových vystudovaných právníků.

Doktor Jirousek dále uvedl, že naše advokacie je ultraliberální, tzn., že vstoupit do ní je v dnešní době podle jeho názoru poměrně snadné. Dodal, že Česká advokátní komora vybírá od advokátů (v porovnání s jinými státy EU) velmi nízké poplatky za oprávnění poskytování právních služeb, které by se měly dle jeho názoru zvýšit.

Problém také spatřuje ve vzdělávání advokátních koncipientů. Doktor Jirousek je pro změnu (zpřísnění) podmínek pro vstup do advokacie, a to například prodloužením nynější tříleté koncipientské praxe, která je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii na čtyři roky s tím, že po dvouleté praxi, během které by se koncipienti vzdělávali především z „vnitřních“ předpisů o advokacii samé (např. i Etického kodexu, který představuje Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, dále jen „Etický kodex“, podle § 17 a § 44 odst. 4 písm. b) zákona o advokacii, o jehož existenci má, podle doktora Jirouska, většina osob pohybující se v oblasti advokacie jen základní informace), by se konala „první atestace“, která by byla zakončena náročným testem. Druhá „atestace“ by se pak konala na konci praxe advokátního koncipienta, (tedy po čtyřech letech praxe) a jednalo by se už o komplexní advokátní zkoušku, která se skládá i dnes (vizte prosím § 5 odst. 1 písm. h) zákona o advokacii).

K Etickému kodexu se pan doktor vyjádřil posléze, přičemž na něm bylo poznat určité rozčarování, neboť dle současné judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky by teoreticky bylo možno brát Etický kodex za právně nezávazný, když toto je nepřípustné. Etický kodex vždy bude zcela právně závazným předpisem. (K závaznosti Etického kodexu viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2010 ve sp. zn. 4 Ads 10/2010 – 188)

Pro představu uvedl příkladně čl. 17 odst. 2 etického kodexu, ve kterém je uvedeno, že „Advokát nesmí v řízení uvádět údaje ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta,“ na který navazuje odst. 3, „advokát je povinen v řízení jednat poctivě, respektovat zákonná práva ostatních účastníků řízení a chovat se k nim i k ostatním osobám zúčastněným na řízení tak, aby nebyla snižována jejich důstojnost ani důstojnost advokátního stavu. V takových věcech nesmí za nepřítomnosti, popřípadě bez vědomí advokáta druhé strany nebo této strany, není-li advokátem zastoupena, jednat s osobami, které plní úkoly soudů nebo jiných orgánů, a předávat jim písemnosti, ledaže takový postup procesní předpisy dovolují.“

Bývalý předseda České advokátní komory by byl pro změnu (příliš volné) propustnosti mezi jednotlivými stavy. Tímto měl JUDr. Jirousek na mysli uznávání a zápis do seznamu advokátů těch, kteří složili justiční či jinou zkoušku, která plyne z § 5c písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii.

Ke konci debatního večera doktor Jirousek odlehčil a uvedl k tomu, jakým způsobem advokacii v dnešní době vnímá laická veřejnost. Uvedl, že v první republice bylo celkem 42 filmů, v nichž hlavní roli ztvárnil advokát. Z toho pouze ve dvou případech byl advokát ten „špatný“. Ve zbylých filmech byli advokáti považováni za elitu stavu, která respektovala etiku, morálku a především všechny zákony.

Na závěr pro zajímavost svým posluchačům bývalý předseda České advokátní komory doktor Jirousek doporučil knihu od Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové jako příklad, jak by měla být advokacie (advokáty) ve prospěch klienta vykonávána. Advokát (v uvedené publikaci) paní Navarovou vzorně zastupoval za každých okolností a vždy (bez ohledu na tehdejší politické režimy).

Žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České republice. Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

Žalobce doručil žalované dne 14. 12. 2007 a 6. 8. 2009 dvě žádosti o zápis do seznamu advokátních koncipientů, který vede Česká advokátní komora. Uvedl v nich, že vystudoval magisterský obor právo na Jagellonské univerzitě v Krakově, fakultě právnické a administrativní, a současně předložil Osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vydané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Žalovaná (Česká advokátní komora) jeho žádosti opakovaně odmítla a setrvala na stanovisku, že studium žalobce neodpovídá svým obsahem studiu na české právnické fakultě. Odmítnutí žádosti žalovaná (ČAK) odůvodnila tím, že žalobce sice formálně splnil požadavek vysokoškolského studia práva v magisterském studijním programu, fakticky však studiem nabyl znalosti polského a nikoliv českého práva. Oznámila mu, že pokud by složil zkoušky z profilových předmětů v rámci (doplňujícího) studia českého práva, byla by jeho žádost znovu projednána. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, tak i odvolací soud shodně uzavřely, že žalobce nesplnil podmínky pro zápis do seznamu advokátních koncipientů stanovené v § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to jak ve znění účinném do 31. 8. 2009, tak ve znění po novele provedené zákonem č. 219/2009 Sb., účinným od 1. 9. 2009, (dále jen „zákon o advokacii“).

Soud prvního stupně se v prvé řadě zevrubně zabýval podřazením zjištěného skutkového stavu pod příslušné právní normy. Na základě Směrnice 2005/36/ES ze dne 6. 7. 2005 zůstává uznávání odborných kvalifikací pro účely výkonu povolání v kompetenci národních států. Ze sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. ČR SK22/2009 ze dne 28. 5. 2009, kterým se vydává seznam regulovaných činností (povolání), vyplývalo, že pod kompetenci České advokátní komory spadalo uznávání kvalifikace pro „výkon advokacie“. Z aktualizovaného seznamu č. SK26/2011 ze dne 31. 7. 2011 vyplývá, že pod kompetenci České advokátní komory spadá uznávání kvalifikace pro výkon povolání „advokát“. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že výkon činnosti advokátního koncipienta není – na rozdíl od výkonu advokacie – regulovaným povoláním. Je-li cílem činnosti advokátního koncipienta dosáhnout po splnění praxe, složení předepsané zkoušky a slibu zápisu do seznamu advokátů, jinak řečeno je-li jejím cílem příprava na výkon advokacie, pak je na místě uzavřít, že rovněž výkon činnosti advokátního koncipienta je regulovaným povoláním. Dovodil, že jím zastávané stanovisko není v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudního dvora EU“), který přijal a odůvodnil názor, že komunitární právo sice kompetentním orgánům členských států zakazuje, aby odmítly zapsat do seznamu advokátních koncipientů držitele diplomu z právnické fakulty jiného členského státu pouze z důvodu, že se nejedná o diplom vydaný a uznaný za ekvivalentní univerzitou členského státu, v němž se žadatel uchází o zápis do seznamu advokátních koncipientů, avšak za oprávněné považuje, aby členský stát, resp. příslušná profesní komora provedla srovnávací přezkum, v rámci něhož zkoumá, zda znalosti a zkušenosti potvrzené cizím diplomem odpovídají znalostem a zkušenostem vyžadovaným jeho právním řádem. Uzavřel, že Jagellonská univerzita sice žalobci poskytla neoddiskutovatelně kvalitní vzdělání, to však svým obsahem neodpovídá obsahu studia českého práva na právnické fakultě v České republice.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž některé podrobněji rozvedl. Zdůraznil, že podmínkou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů jak před novelou ustanovení 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, provedenou zákonem č. 219/2009 Sb., tak po ní, bylo (a je), aby žadatel získal vzdělání odpovídající svým rozsahem a obsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice. Studium (polského) práva na právnické fakultě v Polsku tento požadavek nesplňuje. Žalobce nedisponuje odbornou kvalifikací potřebnou pro zápis do seznamu advokátních koncipientů ve smyslu § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii; výkon odborné praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta) nedostatek požadovaného vzdělání nemůže nahradit.

Podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii, ve znění účinném od 1. 9. 2009, Česká advokátní komora zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice (bod 1.), nebo studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice.

Přestože se Nejvyšší soud ČR k výkladu ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) (dříve § 30 písm. b) zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii) zákona o advokacii v některých svých rozhodnutích již vyjadřoval, z jeho závěrů nelze jednoznačně dovodit všeobecné výkladové vodítko pro interpretaci podmínky, že vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu získané studiem na vysoké škole v zahraničí má obsahem a rozsahem odpovídat obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice.

V současné době není Česká republika vázána žádnou mezinárodní smlouvou, která by jí ukládala uznávat zahraniční vysokoškolské vzdělání pro účely profesního zařazení. V individuálních případech vysoké školy, případně ministerstvo sice zahraniční studium (pokud jsou splněny zákonné předpoklady) za rovnocenné uznávají, zpravidla však pro účely užívání získaného titulu a pro účely dalšího studia. Pokud by vymezení účelu takové uznání neobsahovalo, je Česká advokátní komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 3 zákona o advokacii), povolána k ověření poslední podmínky uvedené v § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii, tj. zda takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Tyto podmínky provádí Česká advokátní komora vždy individuálně.
Text ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii je jednoznačný a výklad tam uvedené podmínky vyplývá již z jeho samotného obsahu. Nelze než dovodit, že žadatel, který usiluje o zápis do seznamu advokátních koncipientů v České republice, musí disponovat právnickým vzděláním v oblasti českého práva v rozsahu, v jakém se poskytuje na právnických fakultách vysokých škol v České republice. Skutečnost, že žádná právnická fakulta v zahraničí v současnosti neposkytuje vzdělání v oblasti českého právního řádu, nezakládá důvod pro jiný (méně restriktivní) výklad tohoto ustanovení.

Zákon ukládá, aby žadatelé o zápis do seznamu advokátních koncipientů byli absolventy magisterského studijního programu právo s rozsahem znalostí odpovídajícím studiu českého právního řádu. Požadavek vysoké kvalifikovanosti kladený na výkon advokátní činnosti neumožňuje tuto podmínku obejít, resp. nahradit výkonem dodatečné praxe (v zaměstnaneckém poměru u advokáta v českém právním prostředí). Takový výklad uvedené podmínky by byl v přímém rozporu s dikcí zákonného ustanovení (§ 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii). Nadto absolventi oboru práva na zahraničních vysokých školách by byli zvýhodněni oproti českým uchazečům (nemuseli by disponovat znalostí českého právního řádu v rozsahu požadovaném po absolventech českých vysokých škol). Žalovaná se jasně vyjádřila v tom směru, že v současnosti studium práva na žádné zahraniční vysoké škole svým obsahem a rozsahem neodpovídá studiu práva na vysoké škole v České republice. Při náhledu na narůstající komplexnost a složitost jednotlivých právních řádů, byť jsou zde porovnávány právní řády dvou členských států Evropské unie, Nejvyššímu soudu ČR nezbývá, než se ztotožnit s postojem žalované (České advokátní komory), která v současné době neumožňuje zápis absolventů zahraničních fakult do seznamu advokátních koncipientů bez odpovídajícího doplnění vzdělání v oblasti českého právního řádu. Není však vyloučeno, že se situace změní, bude-li české právo vyučováno v požadovaném rozsahu na některé vysoké škole v zahraničí.

Nepřípadné jsou námitky žalobce, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii diskriminuje žadatele o zápis do seznamu advokátních koncipientů v porovnání s uchazeči o výkon činnosti evropského advokáta. Postavení evropského advokáta je odlišné od postavení advokáta (srov. např. § 35p odst. 1 zákona o advokacii) a výkon činnosti advokátního koncipienta je přípravou pro výkon činnosti advokáta, nikoliv evropského advokáta; podmínky pro přístup k výkonu jejich činnosti na území České republiky nelze porovnávat.
Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii nepochybil a ani se neodchýlil od dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Rozhodl v souladu se shora uvedenými závěry a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu i obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 33 Cdo 2819/2014)

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek nad školákem, který se popral ve třídě

Advokát v Olomouci k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR:

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, který uložil žákovi 9. třídy základní školy podmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Žák se dle rozsudku Okresního soudu v Olomouci dopustil trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 a výtržnictví dle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve formě pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

Konflikt mezi žáky deváté třídy základní školy se odehrál loni v březnu v chemické učebně. Jeden žák o přestávce nejprve dvakrát udeřil druhého otevřenou dlaní do zátylku. Napadený se začal bránit a pěstí srazil spolužáka na zem, kde do něj ještě jednou kopnul, než jej odvlekl další školák. Výsledkem byl natržený ret, zhmoždění hrudníku, odlomení zubní korunky a možná i lehký otřes mozku.

Nejvyšší soud ČR odůvodnil své rozhodnutí zejména tím, že se celý incident dal řešit jinými prostředky stojící mimo oblast trestního práva (nikoliv tedy v rámci trestního řízení, jehož výsledkem bylo vydání trestního rozsudku na školákem). Tímto mířil na jednu z nejzákladnějších zásad trestního práva, a to na zásadu subsidiarity trestní represe, která je obsažena v § 12 odst. 2 trestního zákona. Trestní právo by dle této zásady trestního práva mělo být aplikováno jen v takových případech, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Mělo by být tedy používáno jako ultima ratio – krajní prostředek. Okresní soud v Olomouci dle Nejvyššího soudu ČR v tomto případě nedostatečně zhodnotil celou situaci, kdy této zásady nedbal a obviněného obžaloby nezprostil.

Nejvyšší instance měla výhrady také k tomu, že olomoucké soudy čin hodnotily jako výtržnictví. Ne každé napadení je totiž zároveň výtržností. „Použití fyzické síly proti poškozenému nebylo projevem neukázněnosti mladistvého, neuctivosti k zásadám občanského soužití, natož pak projevem zjevně neuctivým, bylo toliko poněkud neuvážlivou reakcí na předchozí bezdůvodné napadání poškozeným spolužákem, o němž bylo známo, že rád provokuje,“ stojí v rozsudku.

Podobných potyček je na základních školách mnoho a jsou běžnou součástí života žáků prvního i druhého stupně a rozsudek nad školákem, který se dopustil podobného jednání, by tak mohl být velmi častým jevem. Nejvyšší soud ČR tímto rozhodnutím deklaroval názor, že vedení trestního řízení v těchto věcech je zcela nadbytečné a k potrestání postačí prostředky mírnější, jako je například uložení ředitelské důtky či snížení známky z chování. Rozsudek nad školákem tak byl zrušen zejména z důvodu subsidiarity trestní represe, která má nastat až tam, kde nepostačují k ochraně prostředky jiných právních předpisů.

Pokud má občan ČSR před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměl k české části federace žádnou vazbu, nemá nárok na dorovnávací přídavek starobního důchodu podle § 106a zákona o důchodovém pojištění.

Žalobkyně byla československou občankou, narodila se na Slovensku, studovala, žila a pracovala tam až do konce Československa; ke dni 31. prosince 1992 byl jejím zaměstnavatelem podnik se sídlem v Košicích. Její zaměstnání ve Slovenské republice pokračovalo až do května 1996. Od července 1996 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem v Praze. Občankou České republiky se podle svého tvrzení stala v roce 2001.

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. října 2012 byl žalobkyni přiznán od 19. června 2012 „dílčí“ starobní důchod 5 111 Kč měsíčně, od ledna 2013 5 172 Kč měsíčně, za dobu pojištění získanou po 31. prosinci 1992 na území České republiky. Slovenský nositel pojištění – Sociálna poisťovňa, ústredie, Bratislava – pak žalobkyni od 19. června 2012 přiznal „dílčí“ starobní důchod ve výši 281 Euro, od ledna 2013 pak 292,20 Euro.

Žalobou napadeným rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení potvrdila své rozhodnutí ze dne 19. března 2014, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu pro nesplnění podmínek § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. října 1992, publ. pod č. 228/1993 Sb.

Městský soud v Praze totiž rozsudkem potvrdil stanovisko žalované, České správy sociálního zabezpečení, že s ohledem na § 106a zákona o důchodovém pojištění, jenž byl uzákoněn novelou provedenou zákonem č. 274/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nemá žalobkyně na dorovnávací přídavek ke starobnímu důchodu nárok, neboť nezískala před 1. lednem 1993, tj. před zánikem československé federace, alespoň 25 let československé doby pojištění, za kterou jí byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění, a nesplnila ani podmínku získání alespoň jednoho roku doby pojištění podle právních předpisů České republiky v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995. Žalobkyni k dosažení požadované čsl. doby pojištění chybělo cca 8 měsíců (získala 24 let a 119 dnů čsl. dob pojištění), požadovanou českou dobu v době od 1. ledna 1993 až 31. prosince 1995 nezískala žádnou.

Pro lepší pochopení dalšího výkladu je vhodné již na tomto místě uvést znění § 106a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění:
»Nárok na dorovnávací přídavek má pojištěnec, kterému byl přiznán starobní důchod z českého pojištění (dále jen „český starobní důchod“), pokud
a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění (dále jen „slovenský starobní důchod“); v tomto zákoně se pro účely dorovnávacího přídavku za československou dobu pojištění považují doby zaměstnání a náhradní doby získané před 1. lednem 1993 podle československých právních předpisů a československá doba pojištění se započítává v rozsahu, v jakém se započítává podle právních předpisů České republiky účinných ke dni, od něhož byl přiznán český starobní důchod,
b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby,
c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a
d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu.«.

Právní úprava dorovnávacího přídavku zakotvená v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění nepředstavuje pouhý doplněk k dříve formulovaným závěrům Ústavního soudu. Zákonodárce novelou č. 274/2013 Sb. vstoupil do řadu let trvajícího „sporu“ mezi Nejvyšším správním soudem ČR a Ústavním soudem, který dospěl až do fáze nesouladu Ústavního soudu se Soudním dvorem EU, a to s cílem daný problém komplexně vyřešit:

„Ačkoliv tedy tato záležitost není zcela dořešena, je evidentní, že zde dochází k problematické rozpornosti názorů Ústavního soudu a SD EU, která by při jejím dalším prohlubování mohla přinášet negativní důsledky v podobě narušení právní jistoty ve vztahu k ochraně některých ústavně zaručených práv či principů, zejména práva na přiměřené zabezpečení ve stáří či principu rovnosti občanů před zákonem a zákazu diskriminace; tato kauza přitom též poškozuje postavení ČR jakožto člena EU.“

Záměrem zákonodárce bylo přijmout takovou úpravu, která by brala v úvahu jak principy akcentované Ústavním soudem, tak principy, na nichž postavil své rozhodnutí Soudní dvůr, tedy úpravu vyhovující judikatuře obou jmenovaných soudů. Podle důvodové zprávy se jedná o úpravu, jež „umožní přiznání dorovnání v zásadě v souladu s nálezy Ústavního soudu, avšak odstraní diskriminační kritérium státního občanství, které nahradí kritériem potřebné délky doby pojištění.“ Soudní dvůr totiž nevyloučil možnost poskytovat dorovnání důchodů, pouze označil za nepřípustné dorovnání vázat na podmínku českého občanství, která je podle něj diskriminační. Zákonodárce tak využil poměrně široký prostor, který Soudní dvůr vnitrostátním orgánům ponechal, a pokusil se jej zaplnit takovou úpravou, která by vyhovovala požadavkům unijního práva i závěrům vysloveným Ústavním soudem. Je zřejmé, že taková snaha zákonodárce je zcela legitimní a nemůže být povrchně označena za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť řešení této složité problematiky vyžadovalo komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy včetně soudu ústavního ve své kompetenci poskytnout nemohly a nemohou.

Stěžovatelce z uvedených důvodů nelze přisvědčit v jejím požadavku, aby jí orgány sociálního zabezpečení přiznaly „dorovnání“ na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, a nutně přitom ignorovaly snahu zákonodárce o komplexní řešení problematiky česko-slovenských důchodů zhmotněnou v ustanovení § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 a odhlížely od podmínek tam stanovených. Zákon č. 274/2013 Sb. totiž ve vývoji problematiky česko-slovenských důchodů započal novou kapitolu.

Na druhou stranu je však jistě možné z hlediska závěrů přijatých Ústavním soudem posoudit vymezení institutu dorovnávacího přípěvku v § 106a a násl. zákona o důchodovém pojištění. Právě na zpochybnění ústavní konformity nové zákonné úpravy stěžovatelka patrně mířila v kasační stížnosti, v níž uváděla, že se zákonodárce neřídil doporučením Ústavního soudu, neboť ze skupiny dotčených osob vybral pouze užší skupinu […].“ Nejvyšší správní soud ČR se proto v tomto ohledu ústavní konformitou § 106a zákona o důchodovém pojištění zabýval.

Nepřistupoval však k zevrubnému abstraktnímu posouzení ústavnosti nové úpravy, nýbrž přezkoumával situaci stěžovatelky, maje na paměti jí vznesené námitky (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ČR přitom dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky vůči § 106a zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. prosince 2013 nejsou důvodné a že dané ustanovení obstojí.

Nárok na dorovnávací přídavek je podle § 106a v rozhodném znění podmíněn tím, že pojištěnec
a) získal před 1. lednem 1993 aspoň 25 let československé doby pojištění, za kterou mu byl po 31. prosinci 1992 přiznán starobní důchod ze slovenského důchodového pojištění,
b) získal v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1995 aspoň 1 rok doby pojištění podle právních předpisů České republiky; pro účely splnění této podmínky se do doby pojištění nezahrnují náhradní doby,
c) český starobní důchod a slovenský starobní důchod jsou vypláceny ke dni, od něhož pojištěnec žádá o přiznání dorovnávacího přídavku, a d) výše dorovnávacího přídavku má ke dni, od něhož pojištěnec žádá o jeho přiznání, kladnou hodnotu. Současné nastavení podmínek pro vznik nároku na dorovnávací přídavek tak opustilo Soudním dvorem kritizovanou podmínku státního občanství ČR (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci Landtová, bod 49: „Nález Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb.“) a je z hlediska státního občanství a bydliště osoby neutrální, jak Nejvyšší správní soud ČR k nové právní úpravě poznamenal ještě před její účinností (rozsudek ze dne 30. května 2013 č. j. 4 Ads 116/2012 – 43)

Ze správního spisu Nejvyššího správní soud ČR zjistil, že stěžovatelka mezi lety 1968 a 1972 studovala ve slovenské části federace v Košicích. Poté od roku 1972 do roku 1996 pracovala u různých zaměstnavatelů v Košicích a v okolí a zde také bydlela. Důchodového pojištění v České republice byla stěžovatelka účastna až od července 1997, kdy získala zaměstnání v Praze.
České občanství podle svých slov stěžovatelka nabyla v roce 2001. Již z tohoto letmého přehledu vyplývá, že stěžovatelka nejenže nesplnila podmínky § 106a zákona o důchodovém pojištění, ale zejména nespadá mezi osoby, na něž Ústavní soud mířil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2524/10.

V jejím případě nebyly dány legitimní důvody, aby se přiznáním „slovenského důchodu“ za federální dobu pojištění cítila poškozena na svých právech. Stěžovatelka měla před rozpadem ČSFR (a ještě několik let po něm) místo zaměstnání na území Slovenska a z hlediska okolností relevantních pro důchodové pojištění neměla k české části federace žádnou vazbu.

Je tak třeba uzavřít, že stěžovatelka nebyla poškozena na svém právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a už vůbec ne v intenzitě zasahující do minimálního standardu uvedeného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).

S ohledem stěžovatelčinu historii důchodového pojištění zmíněnou v předchozím bodě Nejvyšší správní soud ČR dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebyl porušen ani čl. 3 odst. 1 Listiny, totiž zákaz diskriminace.

Nejvyšší správní soud ČR podanou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou a podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji zamítl. (Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 6 Ads 175/2015 – 23)