Archiv autora: ak

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k okruhu okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu vozidel, která jsou širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci na motocyklu odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po které zleva přijížděl automobilem první žalovaný, pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u druhé žalované, přičemž došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost blížícímu se vozidlu prvního žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí 85–92 km/h. Střetu mohl zabránit jak první žalovaný, jestliže by se ke křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu přednost v jízdě. Soud ve smyslu ustanovení § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán z 80 %. Soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, znalce z oboru doprava, posuzování dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v jízdě žalobcem, jenž nezastavil, ale pouze při výjezdu na hlavní silnici přibrzdil, tak nepřiměřenou rychlost prvního žalovaného, který následně při brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke střetu. Oba účastníci mohli střetu zabránit, odvolací soud ale dospěl k závěru, že míra, jakou se na vzniklé škodě podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 % na straně prvního žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení žalobce na značce „Stůj, dej přednost v jízdě!“, ale ke střetu nemuselo dojít, jestliže by první žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé škodě podílely významnější měrou.

Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, v němž za nesprávné právní posouzení věci označuje závěr odvolacího soudu o 20% podílu žalobce na nehodovém ději. Byl to především žalobce, který na křižovatce nezastavil a zbavil tím prvního žalovaného možnosti reagovat, tím ovšem argument o vysoké rychlosti vozidla na hlavní silnici ztrácí svou sílu.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud neposuzoval verifikovatelným způsobem vzájemnou odpovědnost obou provozovatelů, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Věc nesprávně právně posoudil, jestliže z hlediska judikatury Nejvyššího soudu České republiky opomenul, že příčinou škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky míry účasti na způsobení škody vzniklé při střetu dvou provozů, při jejímž řešení se odvolací soud v daných skutkových souvislostech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jsou proto i důvodná.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Tato úprava dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody.

Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy.

Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize. Odpovědnost ze střetu vozidel a případné další následky leží zásadně na řidiči, jenž přijel z vedlejší silnice a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi.

Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelná či významnější než nedání přednosti v jízdě.

V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce vjíždějící na motocyklu z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči osobního vozidla (prvnímu žalovanému). Je zřejmé, že nešlo jen o nedání přednosti v jízdě, nýbrž i o porušení povinnosti před vjezdem do křižovatky zastavit. Značka „Stůj, dej přednost v jízdě!“ zde nebyla samoúčelná, neboť výhled na levou stranu, odkud přijížděl první žalovaný, byl omezen nejen porosty, ale zejména zakřivením pravotočivé zatáčky.

Žalobce tedy nejenže nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici z důvodu nedostatečného odhadu rychlosti a vzdálenosti přijíždějícího vozidla, ale navíc se sám připravil o možnost dostát své povinnosti tím, že ignoroval příkaz k zastavení na hraně křižovatky. Odvolací soud okolnost ztížené viditelnosti přičetl k tíži jen prvnímu žalovanému, ačkoliv i žalobce si musel být vědom zhoršených výhledových poměrů a kromě povinnosti zastavit měl tomu přizpůsobit i místo zastavení a následného rozjezdu tak, aby se co nejlépe mohl přesvědčit o tom, že zleva ani zprava nepřijíždí po hlavní silnici žádné vozidlo, což neučinil.

Právě okolnosti, že žalobce najížděl při odbočování na křižovatce v protisměru, což bylo dovozeno ze znaleckého posudku, nepřikládal odvolací soud dostatečný význam. Důvod, proč se vozidlo řízené prvním žalovaným ocitlo v protisměru, kde došlo ke střetu, netkvěl tedy výlučně ve způsobu jeho jízdy, ale byl zčásti vyvolán též způsobem jízdy žalobce, resp. reakcí prvního žalovaného na náhlý výskyt motocyklu v jeho jízdním pruhu.

Z uvedeného vyplývá, že celou kolizní situaci prvotně vyvolal žalobce tím, že nerespektoval zpřísněnou povinnost dát přednost v jízdě zastavením; namísto toho bez řádné kontroly odbočil doleva na hlavní silnici a nezařadil se okamžitě do svého jízdního pruhu. I když první žalovaný nepřiměřenou rychlostí významně přispěl ke střetu (při dodržení předepsané rychlosti by byl schopen srážce zabránit), nelze s ohledem na riskantní jízdní manévr žalobce dovodit, že první žalovaný svou jízdou zcela či převážnou měrou vyloučil možnost dání přednosti v jízdě ze strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice.

Účast žalovaného na střetu se tak odvíjí především od rychlosti jeho jízdy a bylo-li zjištěno, že při dodržení rychlostního limitu mohl vozidlo ubrzdit, je třeba i přes jeho přednostní právo jízdy dospět k závěru, že se žalovaný na střetu rovněž podílel. Ve srovnání s okolnostmi na straně žalobce, které byly pro střet primární a převažující, činí míra účasti žalovaného jednu třetinu.

Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, změnil Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že základ nároku je opodstatněn z jedné třetiny.

(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 25 Cdo 553/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že řízení na vypořádání, resp. náhradu újmy způsobené provozem vozidla bývá jedním z nejčastějších soudních řízeních.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení, ve kterém se obviněný dovolává k Nejvyššímu soudu České republiky na základě námitek a důkazů, se kterými se soudy již řádně vypořádaly.

Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné.

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 5. 2015 byl obviněný uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku.

Za uvedený zločin a přečin a dále za sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 12. 2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 31. 3. 2015, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šest a půl let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 9. 2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení se obviněný bránil mimořádným opravným prostředkem, tedy dovoláním, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tom, že soud chybně vyhodnotil provedené svědecké výpovědi, kdy některým z nich přisvědčil a jiné naopak označil za nevěrohodné. Z důvodu nesprávného hodnocení provedených důkazů pak došlo, dle obviněného, k chybnému posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný rozporuje především věrohodnost svědků a dále namítl změnu výpovědi soudního znalce.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, dokonce i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky shledal, že se obviněný snaží v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V posuzované věci obviněným uplatněné dovolací námitky výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům prvního a druhého stupně vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, zejména tedy svědeckých výpovědí, dále nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí a soudního znalce a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní, pro obviněného příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou verzi skutkového stavu věci.

Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích přitom podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.

Soudy si přitom vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., dle kterého „orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“.

Nejvyšší soud České republiky připomněl, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela a pouze na úvaze obecného soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy, k jakým se přikloní, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Obviněný neuplatnil žádné právně relevantní námitky. Dokonce ani nerozporuje objektivní či subjektivní stránku předmětných skutkových podstat u kvalifikace jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž pouze poukazuje na chybně vyhodnocený proces dokazování.

Na základě výše uvedeného, musel Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jelikož bylo podané z důvodů, které nejsou uvedeny v tr. ř. (§ 265b), a tudíž nejsou přípustné.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února č. j. 3 Tdo 51/2016-23)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a pouze, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je zakotvena v důvodech uvedených v § 265b tr. řádu.

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se vyjadřuje k dovolání, ve kterém bylo namítnuto, že v projednávané věci není založena pravomoc soudů České republiky.

Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. o pravomoci soudů České republiky postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popřípadě vede-li žalovaný spor o její zaplacení.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. února 2014 odkazem na ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), na ustanovení § 2 a § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a na ustanovení § 86 odst. 2 a § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů České republiky.

Přitom zdůraznil, že:
1) Žalobkyně v řízení uplatňuje právo na zaplacení směnek, za kterými „se má skrývat“ neproplacené zboží dodané žalovanému na základě smlouvy ze dne 1. listopadu 2006 (dále jen „smlouva“).
2) Pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí věci nezakládá výše označená smlouva, jelikož tato obsahuje (jen) ujednání upravující pravomoc soudů České republiky pro řešení neshod, jež by mohly vzniknout při interpretaci, plnění nebo ukončení smlouvy, nikoli pro spory o zaplacení směnek.
3) Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl nedostatek pravomoci soudů České republiky.
4) Účastníci „si navzájem neuznávají nároky ze smlouvy s výjimkou reklamačního nároku žalovaného ve výši 13.261,76 USD.

Pro právní hodnocení věci považoval soud prvního stupně za podstatné, že žalobkyně požaduje zaplatit částku 821.000,- USD, přičemž uznává nárok žalovaného pouze ve výši přibližně 13.000,- USD. Za této situace nelze uzavřít, že žalovaný má na území České republiky budoucí „exekuovatelnou“ pohledávku, tj. majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že „nesporná částka 13.261,76 USD je tak bagatelní proti žalobkyní uplatněnému nároku, že z tohoto pohledu nelze uvažovat o tom, že by byla naplněna skutková podstata tohoto ustanovení“.

Konečně soud prvního stupně doplnil, že v situaci, kdy žalovaný má sídlo v Kolumbii a v tomto státě jsou směnky i splatné, není důvod pro to, aby „kolumbijské soudy nebyly k projednání směnečných sporů mezi stranami pravomocné“.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 16. června 2014, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se zabýval především otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky podle ustanovení § 37 ZMPS ve spojení s ustanovením § 86 odst. 2 o. s. ř.

V této souvislosti odvolací soud dovodil, že pro přijetí závěru, zda žalovaný má v České republice majetek spočívající „v existenci pohledávky“ proti žalobkyni, „by muselo být nade vší pochybnost prokázáno, že tomu tak opravdu je. Jestliže žalobkyně tvrdí, že pravomoc českých soudů je dána, je na ní, aby unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci tvrzených pohledávek, přičemž žalovanému musí být dána možnost se k tvrzením a důkazům vyjádřit“.

Přitom podle názoru odvolacího soudu nebyla osvědčena pohledávka žalovaného vůči žalobkyni ze smlouvy a v případě žalobkyní „uznané“ pohledávky není jasné, jakým právním řádem se závazek z tvrzené smlouvy má řídit a nelze ani vyhodnotit, zda existence takové pohledávky přichází v úvahu.

Přestože na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že není rozhodné, zda případná pohledávka žalovaného za žalobkyní je jen zlomkem částky ve směnečné věci vymáhané, když pro závěr, zda žalovaný má na území České republiky majetek (pohledávku), není rozhodující hodnota tohoto majetku (výše pohledávky), usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud České republiky pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky nezakládá nařízení Brusel I, písemná úmluva stran (účastníků řízení), ani (dvoustranná) mezinárodní smlouva. Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky vyžadované ustanoveními § 37 ZMPS a § 86 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.

Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.

Nejvyšší soud České republiky v prvé řadě předesílá, že pravomoc soudů České republiky v majetkových věcech může být podle ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. a § 37 odst. 1 ZMPS založena i tím, že žalovaný má pohledávku za obchodní společností se sídlem v České republice. Současně platí, že nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., podle stavu ke dni zahájení řízení (usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněného pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zároveň není podstatné, zda pohledávku má žalovaný za třetí osobou nebo za žalobcem, a tudíž jde o vzájemnou pohledávku. Rozhodující totiž je pouze to, že jde o pohledávku za dlužníkem, v daném případě obchodní společností, se sídlem na území České republiky a že i taková pohledávka je „majetkem“ žalovaného.

Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky, např. závěry usnesení ze dne 28. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98, uveřejněné pod číslem 2/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož majetkem se i pro účely ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. rozumí jednak věci, movité i nemovité, jednak pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi.

Nejvyšší soud České republiky konečně konstatuje, že je zcela zjevné, že ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 37 odst. 1 ZMPS nespojuje existenci pravomoci soudů České republiky ani se samotnou hodnotou majetku (s výší pohledávky) žalovaného, ani s poměrem mezi výší pohledávky v řízení uplatněné a výší pohledávky žalovaného za třetí osobou či žalobcem.

Pro účely aplikace ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. postačí, je-li existence majetku žalovaného na území České republiky osvědčena. Je-li tímto majetkem pohledávka žalovaného za obchodní společností se sídlem na území České republiky, lze ji považovat za osvědčenou i tehdy, tvrdí-li sám žalovaný, že je věřitelem takové pohledávky, popřípadě vede-li žalovaný spor o její zaplacení. Současně platí, že pro zmíněný účel je nerozhodné, kde, ve kterém místě, je tato pohledávka splatná a jakým právním řádem se řídí. Místem, kde se takový majetek nachází, je sídlo dlužníka.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, tvrdí-li samotný žalovaný, že má za žalobkyní pohledávku ze smlouvy, kterou vůči žalobkyni uplatil v soudním řízení v Kolumbii, nemůže současně obstát závěr o tom, že není dána pravomoc soudů České republiky, založený na tom, že pohledávku za žalobkyní nemá. V této věci se má na mysli majetek ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř.

Jelikož Nejvyšší soud České republiky na rozdíl od soudu odvolacího nemá pochybnosti o tom, že pravomoc soudů České republiky v dané věci k datu vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu byla dána, usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že se řízení nezastavuje.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2016 č. j. 29 Cdo 5258/2014)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že pravomoc soudů České republiky vyplývá především z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Dále je pravomoc soudů České republiky založena ve sporech, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy (§ 7 odst. 2 o. s. ř.) a konečně v dalších konkrétně uvedených věcech (§ 7 odst. 3 o. s. ř.).

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nesprávně posouzenému výroku zločinu loupeže soudy prvního a druhého stupně, se kterým se vypořádal Nejvyšší soud ČR.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2015 byl obviněný uznán vinným spácháním v bodě 1. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný se výše uvedených trestných činů dopustil těmito skutky:
V bodě 1. ohledně výtržnictví a nebezpečného vyhrožování, došlo k tomu, že obviněný opakovaně vyhrožoval zastřelením příteli jeho bývalé přítelkyně. Následně se za poškozeným rozběhl, a ten z obavy o svůj život a zdraví se před ním dal na útěk po ulici, neboť se s ohledem na dřívější chování a jednání obviněného vůči němu a jeho současné přítelkyni mohl důvodně domnívat, že obviněný své výhrůžky uskuteční, zejména poté, co si obviněný sahal za oblečení, čímž budil dojem, že vytahuje zbraň.

V bodě 2., dle kterého se dopustil trestných činů loupeže a výtržnictví po zanechání pronásledování poškozeného z bodu 1. vrátil zpět ke své bývalé přítelkyni, která zrovna volala o pomoc. Obviněný ji začal tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala, a společně šli k hlavní silnici, když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice, a když znovu začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče, a z místa odešel, poškozené nic neodcizil.

Obviněný byl za tyto trestné činy a také za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Proti zamítavému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) dovolání, jež zaměřil výslovně pouze proti výroku o vině zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2., a v té souvislosti i proti výroku o trestu.

Poukázal na obsah dříve podaného odvolání s tím, že své důvody formuloval nyní obdobně, protože odvolací soud je téměř ignoroval a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi nevypořádal. K činu, pro který se řízení vede, obviněný uvedl, že se jednalo o konflikt mezi ním a poškozenou, která odešla k čtyřproudé silnici, kde mezi nimi došlo k bouřlivější komunikaci, během níž poškozená chvíli seděla na chodníku u silnice, chvílemi vbíhala do silnice a on se ji pokoušel ze silnice odnést. Konflikt vyvrcholil přetahováním o kabelku poškozené, neboť obviněný chtěl mobilní telefon, avšak po verbálním zásahu svědka svého jednání zanechal.

Podle obviněného v popisu skutku nebyla přesně odlišena fáze, kdy měl čin od prostého konfliktu mezi ním a poškozenou vygradovat do fáze, kdy mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, s tím, že se soud ani nezabýval intenzitou násilí, když ve výroku bylo dokonce uvedeno, že se jednalo o pohrůžku násilím, aniž však bylo zdůrazněno, v čem konkrétně měla spočívat.

Konečně obviněný argumentoval tím, že předmětný mobilní telefon, který měla poškozený u sebe a o který se přetahovali a obviněný se ho chtěl zmocnit, není pro obviněného věcí cizí, neboť k němu měl mít vlastnické právo.

Nejvyšší soud České republiky je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Zásah dovolacího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky posuzoval obviněným podané dovolání, z jehož obsahu shledal, že jen v části uvedeným hlediskům vyhověl, a to zejména pokud vytýkal nesprávnost právní kvalifikace činu pro vady spočívající v nesprávnosti právní věty, v nedostatku pohrůžky bezprostředního násilí, anebo že poškozená mobil, jejž měla u sebe, nevlastnila.

Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu dokazování jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné, a proto je vzal za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici.

Předmětného zločinu loupeže se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Napadenou osobou může být nejen osoba, která věc vlastní, nýbrž i ta, která je oprávněna s cizí věcí nakládat.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro to, aby se spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže nejednalo.

Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž nelze takové jednání posuzovat jako spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, a tudíž je takové jednání pouze krádeží ve smyslu § 205 tr. zákoníku. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil.

Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Podle judikatury se proto zvlášť závažného zločinu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném důvodnou obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli.

Soudy uvedený právní závěr o vině obviněného zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2. učinily na základě skutkového zjištění uvedeného v popisu skutku, které spočívalo v zásadě v tom, že obviněný poté, co zanechal pronásledování (bod 1.), se vrátil k poškozené, která stála na ulici a volala o pomoc. Začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala. Když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k blízké trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout. Stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče.

Podle tzv. právní věty výroku o vině soud prvního stupně v odsuzující části rozsudku shledal zvlášť závažný zločin loupeže v bodě 2. naplněn v alternativě, že obviněný „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.

Nejprve k námitce obviněného směřující proti tomu, že mobilní telefon pro něj nebyl cizí věcí, ale že mu patřil, je třeba uvést, že soudy se touto otázkou zabývaly, neboť předmětem dokazování a úvah soudu bylo mimo jiné i zjištění, komu předmětný telefon patřil, protože obviněný nejen v době řízení před nalézacím soudem, ale již i v průběhu činu tvrdil, že jde o jeho věc, protože např. svědkyně, která slyšela hádku mezi obviněným a poškozenou, slyšela, jak obviněný na poškozenou křičel, že mu ukradla telefon. Soudy se zřetelem na to, že předmětem zvlášť závažného zločinu loupeže musí být věc cizí, zkoumaly, zda uvedená tvrzení jsou pravdivá, avšak s ohledem na skutečnosti, jež ve věci zjistily, považovaly tuto okolnost za vyvrácenou.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud České republiky považuje právní závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný se domáhal telefonu, který pro něj byl cizí věcí, za zcela správný, a není proto pochyb o tom, že obviněný tento znak skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.

Další námitce obviněného spočívající v tom, že se uvedeného zločinu nedopustil „pohrůžkou bezprostředního násilí“, kterou jako alternativu formy jednání, jímž lze uvedený zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku vedle „násilí“ naplnit, zvolil soud prvního stupně, je sice možné přisvědčit, nikoliv však v důsledcích, jichž se obviněný v dovolání domáhal.

Především je nutné zdůraznit, že právní závěr o tom, v jaké formě obviněný uvedený zločin spáchal, se činí na podkladě zjištěných skutkových závěrů, jak jsou v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsány a již výše konstatovány.

Z popsaného průběhu činu je zřejmé, že šlo o konflikt mezi obviněným a poškozenou, který probíhal v delším časovém úseku a vyvíjel se tak, že hádka mezi oběma vygradovala až do situace, kdy obviněný na poškozené požadoval předmětný telefon, a protože mu ho dobrovolně nechtěla dát, snažil se jí kabelku, v níž jej měla uschován, strhnout z ramene. Vzhledem k tomu že ne všechna aktivní jednání obviněného nesměřovala k zmocnění se cizí věci. Jednání, které vedlo ke zmocnění se cizí věci, nastalo až v okamžiku, kdy se obviněný slovně domáhal na poškozené vydání telefonu, a jež konkrétně spočívalo v tom, že „se pokoušel jí strhnout kabelku“, kterou měla křížem přes levé rameno, avšak k vytržení nakonec nedošlo.

Z uvedeného je patrné, že v něm nejsou obsaženy žádné výhrůžky bezprostředního násilí, ale jde o použití síly, kterou obviněný vyvíjel k tomu, aby „strhl“ kabelku z ramene poškozené nebo aby jí ji „vytrhl“ z ruky, když ji držela a on se o ni přetahoval. Správně proto měly soudy učinit závěr, že se obviněný činu dopustil „násilím“, a nikoliv v podobě „užití pohrůžky bezprostředního násilí“.

Podle skutkových zjištění je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů učinily nesprávný právní závěr o tom, že obviněný zvlášť závažného zločinu loupeže spáchal „užitím pohrůžky bezprostředního násilí“, což výslovně vyjádřil nalézací soud v právní větě, ač tak obviněný ve skutečnosti učinil za „užití násilí“. Jde o vadu v posouzení této právní otázky, kterou však Nejvyšší soud České republiky v zájmu zásady minimalizace zásahů do již pravomocných rozhodnutí nepovažoval za důvodné napravovat tím, že by sám napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, neboť by se jednalo vůči obviněnému o změnu k horšímu.

Forma užití „násilí“, které mělo být v jednání obviněného shledáno, je právně závažnější formou jednání nežli užití „pohrůžky bezprostředního násilí“, protože „pohrůžka“ představuje kvalitativně nižší podobu násilného projevu, a to zejména proto, že se obvykle odvíjí jen ve slovních projevech, zatímco „násilí“ je výrazně intenzivnějšího projevu zasahujícího již integritu osoby nebo věci, která na nich obvykle zanechá stopy. V projednávané věci bylo dovolání podáno jen obviněným, a tudíž není možné ve smyslu § 265p odst. 1 tr. ř. při absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného učinit změny, které by byly v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto s přihlédnutím ke všem zvažovaným okolnostem shledal, že i když v posuzované věci napadená rozhodnutí vykazují shora uvedenou vadu, způsob, jakým i v důsledku ní rozhodly, je z hlediska použité právní kvalifikace správný, neboť obviněný v každém případě naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená změna by se tedy z popsaných důvodů týkala výhradně právního určení jiné alternativy jednoho ze znaků této skutkové podstaty, jež se vyjadřuje v právní větě, a šlo by tedy jen o úpravu, která by na použitou právní kvalifikaci neměla žádný vliv. Nejedná se zcela zřejmě o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, navíc v neprospěch obviněného.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky k dovolání obviněného učinil závěr, že byť byly zjištěny nepřesnosti ve výroku o vině v bodě 2., nejedná se o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2016 č. j. 8 Tdo 1478/2015-32)

Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby v oblasti trestního práva. Zvlášť závažný zločin loupeže je úmyslným trestným činem, tudíž úmysl pachatele musí směřovat i k bezprostřední pohrůžce násilím či k násilí samotnému.