Dne 29. 2. 2016 se pod záštitou Jednoty českých právníků pobočky v Olomouci konal debatní večer o advokacii s bývalým předsedou České advokátní komory JUDr. Vladimírem Jirouskem. Česká advokátní komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů zřízenou podle § 40 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“), v rámci kterého je upravena její celková činnost, která se především zaměřuje na poskytování ochrany, a garantuje kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty.
Doktor Jirousek se v průběhu večera věnoval mnoha tématům souvisejícím s advokacií. Na začátek uvedl enormní čísla počtů advokátů a advokátních koncipientů v České republice. Na začátku uvedl, že je v České republice přes 12 000 advokátů (a 3 000 advokátních koncipientů), kteří jsou zapsaní v seznamu advokátů (a seznamu advokátních koncipientů), který vede Česká advokátní komora na základě § 5 odst. 1, resp. § 37 odst. 1 zákona o advokacii. Přitom každý rok právnické fakulty vyprodukují kolem tisícovky nových vystudovaných právníků.
Doktor Jirousek dále uvedl, že naše advokacie je ultraliberální, tzn., že vstoupit do ní je v dnešní době podle jeho názoru poměrně snadné. Dodal, že Česká advokátní komora vybírá od advokátů (v porovnání s jinými státy EU) velmi nízké poplatky za oprávnění poskytování právních služeb, které by se měly dle jeho názoru zvýšit.
Problém také spatřuje ve vzdělávání advokátních koncipientů. Doktor Jirousek je pro změnu (zpřísnění) podmínek pro vstup do advokacie, a to například prodloužením nynější tříleté koncipientské praxe, která je zakotvena v § 5 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii na čtyři roky s tím, že po dvouleté praxi, během které by se koncipienti vzdělávali především z „vnitřních“ předpisů o advokacii samé (např. i Etického kodexu, který představuje Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, dále jen „Etický kodex“, podle § 17 a § 44 odst. 4 písm. b) zákona o advokacii, o jehož existenci má, podle doktora Jirouska, většina osob pohybující se v oblasti advokacie jen základní informace), by se konala „první atestace“, která by byla zakončena náročným testem. Druhá „atestace“ by se pak konala na konci praxe advokátního koncipienta, (tedy po čtyřech letech praxe) a jednalo by se už o komplexní advokátní zkoušku, která se skládá i dnes (vizte prosím § 5 odst. 1 písm. h) zákona o advokacii).
K Etickému kodexu se pan doktor vyjádřil posléze, přičemž na něm bylo poznat určité rozčarování, neboť dle současné judikatury Nejvyššího správního soudu České republiky by teoreticky bylo možno brát Etický kodex za právně nezávazný, když toto je nepřípustné. Etický kodex vždy bude zcela právně závazným předpisem. (K závaznosti Etického kodexu viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2010 ve sp. zn. 4 Ads 10/2010 – 188)
Pro představu uvedl příkladně čl. 17 odst. 2 etického kodexu, ve kterém je uvedeno, že „Advokát nesmí v řízení uvádět údaje ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta,“ na který navazuje odst. 3, „advokát je povinen v řízení jednat poctivě, respektovat zákonná práva ostatních účastníků řízení a chovat se k nim i k ostatním osobám zúčastněným na řízení tak, aby nebyla snižována jejich důstojnost ani důstojnost advokátního stavu. V takových věcech nesmí za nepřítomnosti, popřípadě bez vědomí advokáta druhé strany nebo této strany, není-li advokátem zastoupena, jednat s osobami, které plní úkoly soudů nebo jiných orgánů, a předávat jim písemnosti, ledaže takový postup procesní předpisy dovolují.“
Bývalý předseda České advokátní komory by byl pro změnu (příliš volné) propustnosti mezi jednotlivými stavy. Tímto měl JUDr. Jirousek na mysli uznávání a zápis do seznamu advokátů těch, kteří složili justiční či jinou zkoušku, která plyne z § 5c písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii.
Ke konci debatního večera doktor Jirousek odlehčil a uvedl k tomu, jakým způsobem advokacii v dnešní době vnímá laická veřejnost. Uvedl, že v první republice bylo celkem 42 filmů, v nichž hlavní roli ztvárnil advokát. Z toho pouze ve dvou případech byl advokát ten „špatný“. Ve zbylých filmech byli advokáti považováni za elitu stavu, která respektovala etiku, morálku a především všechny zákony.
Na závěr pro zajímavost svým posluchačům bývalý předseda České advokátní komory doktor Jirousek doporučil knihu od Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové jako příklad, jak by měla být advokacie (advokáty) ve prospěch klienta vykonávána. Advokát (v uvedené publikaci) paní Navarovou vzorně zastupoval za každých okolností a vždy (bez ohledu na tehdejší politické režimy).