„Vzhledem ke způsobu spontánního doznání obviněného v přípravném řízení za přítomnosti jeho obhájkyně (advokáta), a to v jednotlivých postupných vyjádřeních i v řízení před soudem při jeho vzetí do vazby při komplexním vyhodnocení všech dílčích důkazů, na něž nalézací soud podrobně poukázal, nelze mít jakýchkoliv pochybností o tom, že se obviněný na jednotlivých místech, kde došlo k přepadením, aktuálně nacházel, a že je to on, kdo spáchal loupežná přepadení jako jediný možný pachatel.“
(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015, č.j. 5 Tdo 1595/2014-42)
Advokát obviněného se dovolal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které potvrdilo původní rozhodnutí nalézacího soudu, který odsoudil obviněného k 9 letům odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou ze spáchání celkem 17 loupežných přepadení se zbraní, když dovolání směřovalo k nálezu vícero důvodů pro přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud ČR však ve vztahu k dokazování viny a odůvodněním konstatoval, že „z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů a zejména z rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že vina obviněného byla prokazována značným množstvím provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří ucelených řetězec od doznání obviněného za přítomnosti svého právníka (advokáta), přes pachové stopy, až po kamerové záznamy z míst činu“.
(citováno z usnesení Nejvyššího soudu ČR)
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, bylo patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k jednoznačnému závěru o neopodstatněnosti tohoto dovolání a usnesením dovolání odmítl. JUDr. Lubor Ludma, advokát v Olomouci k uvedené trestní věci obecně uvádí, že Nejvyšší soud ČR není jakousi „třetí instancí“, ale nejvyšším článkem soustavy soudů ČR, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku a do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zachází jen zcela výjimečně (např. kdyby existoval extrémní rozpor mezi důkazem a skutkovým zjištěním), když tato podmínka ve výše uvedené trestní věci zcela jistě naplněna nebyla (v konkrétní věci advokát odsouzeného poukazoval toliko na nejednoznačnost kamerových záznamů, nedostatečné zkoumání charakteru osobnosti obviněného, nepřítomnost advokáta před započetím jednoho z výslechů). Navíc v konkrétní trestní věci Nejvyšší soud ČR zcela správně uvedl, že v rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, Nejvyšší soud ČR tedy odvolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.