Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení ve věci pokusu trestného činu vraždy vedeného na základě dovolání u Nejvyššího soudu České republiky.
Obviněný byl na základě rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“) k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, které měl dle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku vykonat ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 trestního řádu částečně zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let za spáchání pokusu zločinu vraždy.
Oba soudy vycházely z níže uvedeného skutkového stavu. Obviněný, posílený alkoholem, se po slovní rozepři s poškozeným odhodlal k úderu pěstí do obličeje poškozeného, po kterém poškozený upadl na zem. Poškozený následně vstal a odcházel z hostince, přičemž od obviněného dostal opětovně ránu pěstí. Poslední rána poškozeného svalila na zem. Následně se obviněný k poškozenému sehnul, vytáhl zavírací nůž a bodl poškozeného do levé části hrudníku, čímž poškozenému způsobil bodné poranění bránice, tečné poranění dolního pólu sleziny, poranění povrchových vrstev stěny tlustého střeva, krvácení do dutiny hrudní a masivní krvácení do dutiny břišní. Poškozený ovšem díky včasnému zásahu zdravotníků a chirurgického zákroku nezemřel.
Obviněný proti výše uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán.
Podle § 265b odst. l písm. g) trestního řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy.
V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy.
Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí.
Nejvyšší soud ČR se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
O pokus trestného činu jde podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednáních, která bezprostředně směřují k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 140 odst. 1 (vraždy prosté, tzv. „afekt vraždy“) tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
Podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
Nejvyšší soud České republiky nepřisvědčil právním námitkám obviněného. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí u živého člověka jakékoli zbavení jeho života. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Proto je vraždou jak zastřelení, probodnutí, tak i dlouhodobé týrání a nepodávání stravy dítěti anebo déletrvající podávání jedu v malých dávkách.
Trestný čin vraždy je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákoníkem než zájem na ochraně života a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nechtěl smrt způsobit a nevěděl, že takový následek může způsobit, anebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu.
V ustanovení § 140 odst. 2 (tzv. „vraždy premeditované“, rozmyšlené) tr. zákoníku je upraven postih pachatele, který jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude postihován podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku pachatel, který takto jedná v náhlém hnutí mysli.
Jako privilegovaná skutková podstata k trestnému činu vraždy je pak formulováno zabití podle § 141 tr. zákoníku, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Z vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní, ale i objektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, protože se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu vraždy, jehož se dopustil v úmyslu jiného úmyslně usmrtit, přičemž k dokonání trestného činu vraždy však nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky k naplnění subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu vraždy poukazuje na to, že obviněný zaútočil na poškozeného zavíracím nožem s čepelí dlouhou cca 13 cm. Obviněný vedl útok velkou intenzitou, což vyplývá ze závěrů soudního znalce z odvětví soudního lékařství a z hloubky bodného kanálu cca 10 cm. Útok byl veden proti hrudníku poškozeného, tedy do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poranění zpravidla vede ke smrti zraněné osoby.
Obviněný jednal takovým způsobem, že reálně mohl předpokládat, že jeho útok povede ke smrti poškozeného, tedy jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle něj je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle skutkových zjištění soudu se obviněný po činu nesnažil poškozeného ošetřit ani mu nepřivolal lékařskou pomoc, naopak se snažil zahladit stopy svého jednání, protože již v hostinci utíral krev z podlahy a poté se doma snažil odstranit krevní stopy ze svého oblečení a nože. Obviněný fakticky učinil vše, aby poškozeného usmrtil. Ke smrtelnému následku nedošlo nezávisle na vůli obviněného, protože poškozenému byla v relativně krátkém čase poskytnuta odborná lékařská péče.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že prokázání subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění pachatele, patří k nejproblematičtějším a nejsložitějším otázkám v trestním řízení.
(citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2015, č. j. 7 Tdo 1418/2015-15)