Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k ústavní stížnosti ve věci doplacení plné ceny pojišťovnou za neuskutečněný zájezd z důvodu úpadku cestovní kanceláře.
Ústavní soud České republiky, konkrétně jeho III. senát, se zabýval ústavní stížností, kterou se stěžovatelka, v tomto případě pojišťovna, domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 26. března 2013 č. j. 22 C 68/2012-90, na základě kterého měla proplatit klientovi cestovní kanceláře celou cenu neuskutečněného zájezdu od cestovní kanceláře, které se ocitla v úpadku. Stěžovatelka tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně pak právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Ve věci samé, obvodní soud vyšel ze zjištění, že si žalobce u cestovní kanceláře zakoupil zájezd za cenu 23 384 Kč, na tuto cestovní kancelář však byl prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil. Načež stěžovatelka z titulu uzavřeného pojištění záruky pro případ úpadku žalobci uhradila jen částku 13 788 Kč, ve zbývající části odmítla zaplatit s tím, že sjednaná výše pojistného plnění k uspokojení všech uplatněných nároků v plné výši nepostačuje.
Tuto argumentaci, opírající se o ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“) však obvodní soud odmítl s tím, že s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1, § 7 odst. 3 téhož zákona je cestovní kancelář povinna sjednat takové pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi právo na vrácení celé ceny zájezdu.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma doplňuje, že dle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., „jsou cestovní kancelář a pojišťovna v případě sjednání pojištění povinny sjednat toto pojištění v rozsahu § 6 tak, aby sjednaný limit pojistného plnění činil minimálně 30 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než tržby v předchozím roce, minimálně 30% těchto tržeb v předchozím roce. Cestovní kancelář je povinna udržovat v průběhu trvání pojištění limit pojistného plnění v takové výši, aby v případě pojistné události byly uspokojeny veškeré nároky zákazníků podle § 6. Pojišťovna je povinna uspokojit nároky zákazníků vyplývající z § 6 až do výše sjednaného limitu pojistného plnění.“
Jelikož ve věci samé šlo o bagatelní plnění, nebylo možné podání odvolání, tudíž se pojišťovna rozhodla podat ústavní stížnost. Advokát v Olomouci připomíná, že bagatelní věcí se v civilním soudním řízení rozumí žaloba na zaplacení částky nižší než 10 000 Kč.
Stěžovatelka uvedla, že napadeným rozhodnutím jí byla stanovena povinnost, kterou jí zákon ani pojistná smlouva neukládá, a že úvahy obvodního soudu jsou vnitřně rozporné. Podstata argumentace spočívala v tom, že spoléhala na to, že uzavře-li s cestovní kanceláří pro případ jejího úpadku takovou pojistnou smlouvu, která vyhoví zákonným podmínkám, včetně těch, které se týkají výše pojistné částky (§ 8 odst. 2 zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a živnostenského zákona), bude v případě úpadku plnit právě jen v mezích takto sjednané pojistné smlouvy, a tedy že povinnost cestovní kanceláře sjednat pojištění záruky za své, z hlediska zákona relevantní závazky v plné výši, by musela být v zákoně vyjádřena výslovně.
Oproti tomuto právnímu názoru však lze postavit rovnocennou výkladovou alternativu, tedy že povinnost plné náhrady zřetelně plyne z ustanovení § 8 odst. 2 ve spojení s § 6 zák. č. 159/1999 Sb., přičemž minimální limity sjednaného pojištění mají jen globálně eliminovat podhodnocování rizik při uzavírání pojistných smluv, kdy při sjednávání pojištění zpravidla není zřejmé, v jakém objemu budou zájezdy v příslušném roce prodány; tyto limity pak nijak neomezují cestovní kancelář v průběžném rozšiřování výše pojistného plnění podle skutečného vývoje tržeb; z druhé strany je nutno pokládat za součást řádné profesní péče pojišťovny, že využije možnosti přístupu k dokladům cestovní kanceláře podle § 8 odst. 3 zák. č. 155/1999 Sb., odůvodňující dle okolností změnu pojistné smlouvy.
Stěžovatelka dále namítala, že s ohledem na obsah právních předpisů, které byly pro řešení sporné otázky rozhodné, bylo nutné, aby obvodní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, jak vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Ústavní soud České republiky však dospěl k závěru, že námitce stěžovatelky nelze přisvědčit, jelikož obdobnou věc již Soudní dvůr EU již několikrát ve své judikatuře řešil (srov. rozsudek ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. C-140/97 ve věci Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a další proti Rakouské republice), tudíž není povinností soudu členského státu předběžnou otázku unijnímu soudu předložit.
Všechny své závěry Soudní dvůr EU zopakoval v nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. C-430/13 ve věci Ilona Baradics a další v. QBE Insurance (Europe) Ltd Magyarországi Fióktelepe, kde se jednalo o situaci, kdy bylo zákazníkům vráceno jen 22 % ze zaplacených záloh nebo cen. Soudní dvůr EU tak potvrdil svůj právní názor v této věci, když se v odůvodnění zmíněného rozsudku vrátil ke svému výkladu čl. 7 Směrnice č. 90/314/EHS (dále jen „směrnice“) se shrnutím, že „vnitrostátní právní úprava provádí povinnosti uvedeného článku 7 správně pouze tehdy, pokud bez ohledu na své podrobné podmínky vede k tomu, že spotřebiteli v případě platební neschopnosti organizátora cesty skutečně zaručuje vrácení všech zaplacených prostředků a jeho návrat“. Vlastní řešení však na základě tohoto výkladu ponechal na maďarském předkládajícím soudu, který je sám příslušný vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo, tak jak to odpovídá právu Evropské unie.
Na základě výše uvedeného názor Soudního dvora EU, Ústavní soud České republiky doplnil, že dovolávání se zahraničních právních úprav nebylo v této souvislosti namístě, neboť je věcí každého státu, jakým způsobem dosáhne účelu sledovaného směrnicemi.
Veřejné právo cestujícímu, jak je ve spotřebitelském právu obvyklé, zaručuje určitou právní pozici, kterou si nemohou pojišťovna a cestovní kancelář mezi sebou ujednat v jeho neprospěch, jak plyne nejen z práva unijního, ale i z práva vnitrostátního, a to tím spíše, že se jedná právě o smlouvu ve prospěch třetí strany, která ji (ovšem chráněna zákonem) nemůže nijak ovlivnit.
V tomto směru se Ústavní soud České republiky ztotožnil s ústavněkonformním a eurokonformním závěrem obvodního soudu, který konstatoval, že nelze použít omezení pojistného plnění vyplývajícího již z § 28 odst. 1 a 3 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, tudíž pojišťovna musí vyplatit celou cenu zájezdu.
Ústavní soud České republiky vyložil vztah mezi vnitrostátními právními předpisy upravujícími pojistnou smlouvu a nároky zákazníků cestovních kanceláří a dospěl k závěru, že ani výkladem vnitrostátního práva obvodní soud neporušil jak závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii, tak výkladová pravidla, která je třeba při tzv. eurokonformním výkladu práva České republiky dodržet.
Advokát v Olomouci doplňuje, že ochrana spotřebitele nepatří mezi některé ze samostatně ústavně zaručených základních práv a svobod, nicméně i dle názorů Ústavního soudu České republiky představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se Česká republika jako její členský stát musí řídit.
I pro moc soudní z uvedeného plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve Směrnici. Možno uzavřít, že v tomto směru je proto třeba přisvědčit výkladu podústavního práva, který zvolil obvodní soud, maje na zřeteli unijní právo, takže návrh na zrušení jeho rozhodnutí nebylo možno shledat důvodným.
Obvodní soud v projednávané věci tak podle názoru Ústavního soudu České republiky splnil požadavek kladený unijním právem na soud členského státu, tudíž ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.
(citovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1996/13)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr shrnuje, že pokud má klient cestovní kanceláře s pojišťovnou sjednanou pojistnou smlouvu ohledně vrácení ceny zájezdu z důvodu úpadku cestovní kanceláře, musí pojišťovna klientovi vyplatit celou částku, která byla zaplacena za neuskutečněný zájezd.