Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k nesprávně posouzenému výroku zločinu loupeže soudy prvního a druhého stupně, se kterým se vypořádal Nejvyšší soud ČR.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2015 byl obviněný uznán vinným spácháním v bodě 1. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný se výše uvedených trestných činů dopustil těmito skutky:
V bodě 1. ohledně výtržnictví a nebezpečného vyhrožování, došlo k tomu, že obviněný opakovaně vyhrožoval zastřelením příteli jeho bývalé přítelkyně. Následně se za poškozeným rozběhl, a ten z obavy o svůj život a zdraví se před ním dal na útěk po ulici, neboť se s ohledem na dřívější chování a jednání obviněného vůči němu a jeho současné přítelkyni mohl důvodně domnívat, že obviněný své výhrůžky uskuteční, zejména poté, co si obviněný sahal za oblečení, čímž budil dojem, že vytahuje zbraň.
V bodě 2., dle kterého se dopustil trestných činů loupeže a výtržnictví po zanechání pronásledování poškozeného z bodu 1. vrátil zpět ke své bývalé přítelkyni, která zrovna volala o pomoc. Obviněný ji začal tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala, a společně šli k hlavní silnici, když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice, a když znovu začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče, a z místa odešel, poškozené nic neodcizil.
Obviněný byl za tyto trestné činy a také za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti zamítavému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) dovolání, jež zaměřil výslovně pouze proti výroku o vině zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2., a v té souvislosti i proti výroku o trestu.
Poukázal na obsah dříve podaného odvolání s tím, že své důvody formuloval nyní obdobně, protože odvolací soud je téměř ignoroval a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi nevypořádal. K činu, pro který se řízení vede, obviněný uvedl, že se jednalo o konflikt mezi ním a poškozenou, která odešla k čtyřproudé silnici, kde mezi nimi došlo k bouřlivější komunikaci, během níž poškozená chvíli seděla na chodníku u silnice, chvílemi vbíhala do silnice a on se ji pokoušel ze silnice odnést. Konflikt vyvrcholil přetahováním o kabelku poškozené, neboť obviněný chtěl mobilní telefon, avšak po verbálním zásahu svědka svého jednání zanechal.
Podle obviněného v popisu skutku nebyla přesně odlišena fáze, kdy měl čin od prostého konfliktu mezi ním a poškozenou vygradovat do fáze, kdy mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, s tím, že se soud ani nezabýval intenzitou násilí, když ve výroku bylo dokonce uvedeno, že se jednalo o pohrůžku násilím, aniž však bylo zdůrazněno, v čem konkrétně měla spočívat.
Konečně obviněný argumentoval tím, že předmětný mobilní telefon, který měla poškozený u sebe a o který se přetahovali a obviněný se ho chtěl zmocnit, není pro obviněného věcí cizí, neboť k němu měl mít vlastnické právo.
Nejvyšší soud České republiky je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Zásah dovolacího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky posuzoval obviněným podané dovolání, z jehož obsahu shledal, že jen v části uvedeným hlediskům vyhověl, a to zejména pokud vytýkal nesprávnost právní kvalifikace činu pro vady spočívající v nesprávnosti právní věty, v nedostatku pohrůžky bezprostředního násilí, anebo že poškozená mobil, jejž měla u sebe, nevlastnila.
Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu dokazování jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné, a proto je vzal za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
Předmětného zločinu loupeže se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Napadenou osobou může být nejen osoba, která věc vlastní, nýbrž i ta, která je oprávněna s cizí věcí nakládat.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro to, aby se spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže nejednalo.
Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž nelze takové jednání posuzovat jako spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, a tudíž je takové jednání pouze krádeží ve smyslu § 205 tr. zákoníku. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil.
Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Podle judikatury se proto zvlášť závažného zločinu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném důvodnou obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli.
Soudy uvedený právní závěr o vině obviněného zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2. učinily na základě skutkového zjištění uvedeného v popisu skutku, které spočívalo v zásadě v tom, že obviněný poté, co zanechal pronásledování (bod 1.), se vrátil k poškozené, která stála na ulici a volala o pomoc. Začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala. Když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k blízké trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout. Stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče.
Podle tzv. právní věty výroku o vině soud prvního stupně v odsuzující části rozsudku shledal zvlášť závažný zločin loupeže v bodě 2. naplněn v alternativě, že obviněný „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
Nejprve k námitce obviněného směřující proti tomu, že mobilní telefon pro něj nebyl cizí věcí, ale že mu patřil, je třeba uvést, že soudy se touto otázkou zabývaly, neboť předmětem dokazování a úvah soudu bylo mimo jiné i zjištění, komu předmětný telefon patřil, protože obviněný nejen v době řízení před nalézacím soudem, ale již i v průběhu činu tvrdil, že jde o jeho věc, protože např. svědkyně, která slyšela hádku mezi obviněným a poškozenou, slyšela, jak obviněný na poškozenou křičel, že mu ukradla telefon. Soudy se zřetelem na to, že předmětem zvlášť závažného zločinu loupeže musí být věc cizí, zkoumaly, zda uvedená tvrzení jsou pravdivá, avšak s ohledem na skutečnosti, jež ve věci zjistily, považovaly tuto okolnost za vyvrácenou.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud České republiky považuje právní závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný se domáhal telefonu, který pro něj byl cizí věcí, za zcela správný, a není proto pochyb o tom, že obviněný tento znak skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.
Další námitce obviněného spočívající v tom, že se uvedeného zločinu nedopustil „pohrůžkou bezprostředního násilí“, kterou jako alternativu formy jednání, jímž lze uvedený zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku vedle „násilí“ naplnit, zvolil soud prvního stupně, je sice možné přisvědčit, nikoliv však v důsledcích, jichž se obviněný v dovolání domáhal.
Především je nutné zdůraznit, že právní závěr o tom, v jaké formě obviněný uvedený zločin spáchal, se činí na podkladě zjištěných skutkových závěrů, jak jsou v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsány a již výše konstatovány.
Z popsaného průběhu činu je zřejmé, že šlo o konflikt mezi obviněným a poškozenou, který probíhal v delším časovém úseku a vyvíjel se tak, že hádka mezi oběma vygradovala až do situace, kdy obviněný na poškozené požadoval předmětný telefon, a protože mu ho dobrovolně nechtěla dát, snažil se jí kabelku, v níž jej měla uschován, strhnout z ramene. Vzhledem k tomu že ne všechna aktivní jednání obviněného nesměřovala k zmocnění se cizí věci. Jednání, které vedlo ke zmocnění se cizí věci, nastalo až v okamžiku, kdy se obviněný slovně domáhal na poškozené vydání telefonu, a jež konkrétně spočívalo v tom, že „se pokoušel jí strhnout kabelku“, kterou měla křížem přes levé rameno, avšak k vytržení nakonec nedošlo.
Z uvedeného je patrné, že v něm nejsou obsaženy žádné výhrůžky bezprostředního násilí, ale jde o použití síly, kterou obviněný vyvíjel k tomu, aby „strhl“ kabelku z ramene poškozené nebo aby jí ji „vytrhl“ z ruky, když ji držela a on se o ni přetahoval. Správně proto měly soudy učinit závěr, že se obviněný činu dopustil „násilím“, a nikoliv v podobě „užití pohrůžky bezprostředního násilí“.
Podle skutkových zjištění je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů učinily nesprávný právní závěr o tom, že obviněný zvlášť závažného zločinu loupeže spáchal „užitím pohrůžky bezprostředního násilí“, což výslovně vyjádřil nalézací soud v právní větě, ač tak obviněný ve skutečnosti učinil za „užití násilí“. Jde o vadu v posouzení této právní otázky, kterou však Nejvyšší soud České republiky v zájmu zásady minimalizace zásahů do již pravomocných rozhodnutí nepovažoval za důvodné napravovat tím, že by sám napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, neboť by se jednalo vůči obviněnému o změnu k horšímu.
Forma užití „násilí“, které mělo být v jednání obviněného shledáno, je právně závažnější formou jednání nežli užití „pohrůžky bezprostředního násilí“, protože „pohrůžka“ představuje kvalitativně nižší podobu násilného projevu, a to zejména proto, že se obvykle odvíjí jen ve slovních projevech, zatímco „násilí“ je výrazně intenzivnějšího projevu zasahujícího již integritu osoby nebo věci, která na nich obvykle zanechá stopy. V projednávané věci bylo dovolání podáno jen obviněným, a tudíž není možné ve smyslu § 265p odst. 1 tr. ř. při absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného učinit změny, které by byly v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto s přihlédnutím ke všem zvažovaným okolnostem shledal, že i když v posuzované věci napadená rozhodnutí vykazují shora uvedenou vadu, způsob, jakým i v důsledku ní rozhodly, je z hlediska použité právní kvalifikace správný, neboť obviněný v každém případě naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená změna by se tedy z popsaných důvodů týkala výhradně právního určení jiné alternativy jednoho ze znaků této skutkové podstaty, jež se vyjadřuje v právní větě, a šlo by tedy jen o úpravu, která by na použitou právní kvalifikaci neměla žádný vliv. Nejedná se zcela zřejmě o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, navíc v neprospěch obviněného.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky k dovolání obviněného učinil závěr, že byť byly zjištěny nepřesnosti ve výroku o vině v bodě 2., nejedná se o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
(citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2016 č. j. 8 Tdo 1478/2015-32)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma poskytuje právní služby v oblasti trestního práva. Zvlášť závažný zločin loupeže je úmyslným trestným činem, tudíž úmysl pachatele musí směřovat i k bezprostřední pohrůžce násilím či k násilí samotnému.