JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, přináší pohled na aktuální zajímavá řízení, která jsou řešena před vysokými soudy České republiky. Tentokráte zmiňuje nález Ústavního soudu ČR vyjadřujícímu se k ústavně konformnímu použití tzv. fikce doručení v trestním řízení.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu Praha – východ.
Usnesením Okresního soudu Praha – východ (dále také jen jako „usnesení okresního soudu“) bylo rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a byl nařízen výkon trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále také jen jako „usnesení krajského soudu“) nebylo stěžovateli ve smyslu § 61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), povoleno navrácení lhůty k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu. V žádosti o navrácení lhůty stěžovatel uvedl, že usnesení okresního soudu neobdržel do osobní dispozice zákonným způsobem podle § 64 tr.ř. a neměl možnost se s ním seznámit.
Stěžovatel tvrdil, že v období od 13. 6. 2016 do 27. 6. 2016 byl tak silně pracovně zaneprázdněn, že si nemohl usnesení okresního soudu na poště vyzvednout a objektivně na něj mohl reagovat až ode dne 8. 7. 2016, kdy toto usnesení získal poté, co přišel nahlédnout do spisu.
Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že doručení písemnosti proběhlo řádně, neboť v daném případě nastala fikce doručení ve smyslu § 64 odst. 2 a 4 tr. ř. Krajský soud uvedený závěr odůvodnil tím, že k veřejnému zasedání, kde mělo být rozhodnuto o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil, převzal stěžovatel dne 3. 5. 2016 v místě svého bydliště řádně vyrozumění. Na tu samou adresu mu pak následně bylo doručováno i usnesení okresního soudu.
Stěžovatel ve vztahu k závěrům obsaženým v usnesení krajského soudu namítá, že doručení usnesení okresního soudu neproběhlo řádně, neboť bylo vyloučeno vhození písemnosti do schránky, které však jako výjimečný institut nemělo být v jeho případě uplatněno.
JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, doplňuje dotčenou právní úpravu. Dle § 64 odst. 2 tr. ř. „nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout.“ Dle odst. 4 „Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.“
V souvislosti s námitkou stěžovatele ohledně vyloučení vhození písemnosti do schránky po uplynutí lhůty pro její uložení odesílatelem, Ústavní soud ČR zdůrazňuje, že vznik a účinky fikce doručení jsou v ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. konstruovány tak, že nastupují již samotným marným uplynutím desetidenní úložné lhůty a nejsou zpětně ovlivňovány žádnými dalšími úkony.
Účelem vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je posílit pravděpodobnost, že písemnost, která je ve formálně právním smyslu doručena, se do dispozice adresáta dostane také fakticky.
Účelem vhození písemnosti do schránky adresáta je posílit pravděpodobnost, že adresát se dozví o tom, že mu byla písemnost doručována, a tím i pravděpodobnost toho, že písemnost se dostane do jeho faktické dispozice poté, co se stala doručenou ve formálně právním smyslu.
Ústavní soud ČR k závěru, že námitka stěžovatele, že neopodstatněné vyloučení vhození písemnosti do jeho schránky vedlo k zmeškání lhůty pro podání stížnosti proti usnesení okresního soudu, není důvodná.
Další otázkou, kterou se Ústavní soud ČR zabýval, zda se uplatní institutu náhradního doručení fikcí v případech doručování usnesení podle § 330 tr. ř. ve spojení s § 83 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), ve znění pozdějších předpisů, o tom, že se podmíněně odsouzený neosvědčil a že se nařizuje výkon podmíněně odloženého trestu, ústavně konformní.
Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci doplňuje další právní úpravu. Dle § 83 odst. 1 TZ „Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a stanovit nad odsouzeným dohled, přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1, nebo stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.“
Podle § 330 tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, rozhodne soud ve veřejném zasedání a proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
Advokát poskytující právní poradenství v Olomouci připomíná, že dle ustanovení § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř. nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání.
Usnesení, jímž bylo rozhodnuto podle § 330 tr. ř. o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, do tohoto taxativního výčtu nespadá.
Podle § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. nelze náhradním způsobem doručit písemnost, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí.
V nyní posuzovaném případě předseda senátu Okresního soudu Praha – východ nechal usnesení o osvědčení pachatele doručit stěžovateli do vlastních rukou, aniž zároveň nařídil, že doručovanou zásilku nelze doručit náhradním způsobem, resp. fikcí. Ustanovení § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. tedy na posuzovaný případ nebylo aplikováno.
Ústavní soud ČR je však toho názoru, že v případě napadeného usnesení, jímž je rozhodnuto podle § 330 tr. ř. o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, je jediným ústavně konformním výklad, podle kterého takové rozhodnutí představuje z hlediska doručování vždy „důležitý důvod“, pro který předseda senátu ve smyslu § 64 odst. 5 písm. b) tr. ř. nařídí, aby se při doručování této písemnosti neužil § 64 odst. 4 tr. ř., tj. aby tato písemnost nemohla být doručena náhradním způsobem prostřednictvím fikce doručení.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ČR podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.
(citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS. 3026/16)
JUDr. Lubor Ludma, který poskytuje právní poradenství v Olomouci, na závěr připomíná, že ve výše uvedené věci nikterak nefiguroval, nicméně dodává, že je schopen poskytnout právní poradenství a zastoupení ve věcech trestního stíhání.